4 Tdo 843/2019-3255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2019 o dovolání
obviněného J. K., nar. XY v XY ve Slovenské republice, bytem XY, proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 6 To 299/2018, v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 56/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 44 T 56/2016,
byl obviněný J. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem
týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr.
zákoníku [jednání pod bodem 1)], přečinem nebezpečného pronásledování podle §
354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)] a přečinem
pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 3)], kterých se
podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
1) od přesně nezjištěné doby, zřejmě od roku 2010 až do vykázání ze
společného obydlí, k čemuž došlo dne 24. 2. 2013, ve společně obývaných bytech,
a to převážně v místě svého bydliště, tj. v bytě č. XY na adrese XY, ale také v
místě bydliště E. V., narozenou XY, matky jejich společných dětí AAAAA
(pseudonym), narozeného XY a BBBBB (pseudonym), narozeného XY, tj. v bytě č. XY
na adrese XY systematicky psychicky deptal E. V. tím, že po narození mladšího
syna, který se kvůli vrozeným závažným vývojovým vadám močového ústrojí a
neprůchodností konečníku musel opakovaně podrobit četným lékařským zákrokům a
vyžadoval zvýšenou péči, ji vinil ze zdravotního postižení syna, vynutil si
dohled a kontrolu nad všemi aspekty jejího života, často ji, a to i před dětmi
nepřiměřeně kritizoval, ponižoval a poučoval, kritizoval ji za péči o děti, sex
považoval za její povinnost a vynucoval si ho, zneužíval znalosti o jejím
minulém léčení z alkoholové závislosti, pomlouval ji a zdůrazňoval její
„provinění“ ve vztahu k alkoholu, vzbuzoval v ní pocity viny, nesamostatnosti,
méněcennosti a závislosti na jeho osobě, po každém jejím telefonátu chtěl znát
detaily hovorů, s kým mluvila a o čem, a když šla nakupovat, kontroloval
veškeré její výdaje, kritizoval, co nakoupila, diktoval jí, co má nakoupit,
nedovoloval jí, aby sama rozhodovala, a pokud se sama nějak rozhodla, vždy ji
za to kritizoval, na účtenkách za nákupy prohlížel položku za položkou,
kontroloval i množství nakoupených potravin, vyčítal jí, že něco nesplnila nebo
něco nedodržela, snažil se mít pod kontrolou i její finance, křičel na ni,
vytrvale za ní chodil po bytě, musela mu písemně dokladovat, kolik peněz za den
utratila a podobně, a pokud se nechovala podle jeho představ, před dětmi ji
kritizoval, shazoval a ponižoval, většinou vše, co udělala, bylo špatně, takže
E. V. byla z jeho jednání vyčerpaná, prožívala stavy blízké psychickému
zhroucení, přičemž toto jeho jednání se zásadní měrou podílelo na recidivě její
závislosti na alkoholu, které si vyžádalo její hospitalizaci na psychiatrii,
toto její selhání poté využíval proti ní a jeho trýznivé chování vůči ní se,
zřejmě i vzhledem ke zhoršující se ekonomické situaci rodiny, stále stupňovalo,
byl podrážděný, často na ni křičel, a to schválně i před malými dětmi,
opakovaně před nimi prohlašoval, že maminka by potřebovala zmlátit a že na
Slovensku by ji zabili, děti proti ní naváděl a manipuloval, posílal je za ní
se vzkazy typu, že když bude hodná, tak táta nebude křičet, což v dětech
vyvolávalo odmítavé reakce, které jeho zlost ještě vygradovaly, na staršího
syna, když reagoval pláčem, křičel, že nemá kňučet, odděloval ho od matky, a v
tomto hektickém období E. V. v několika případech silně chytil za paže a třásl
s ní, vynucoval si sex, až v důsledku toho všeho žila ve stálém pocitu
beznaděje, ponížení a bezvýznamnosti, kdy v odchodu ze společné domácnosti jí
bránil výhružkami, že potom své děti již nikdy neuvidí, jelikož alkoholičce
nikdo děti do péče nesvěří,
přičemž toto jeho jednání bylo vzhledem ke křehké osobnostní struktuře E. V.,
které si byl dobře vědom a kterou zneužíval k jejímu ovládání, kontrole a
despotickému řízení jejího života, způsobilé k tomu, aby jej vnímala jako těžké
příkoří v podobě psychických útrap a aby se u ní projevilo negativními
psychickými následky, tzv. viktimizačním syndromem, resp. syndromem týrané
ženy,
2) v období od 23. 5. 2014 do 8. 12. 2015 na různých místech v Praze,
zejména v obvodu Prahy 1, neustále osobně vyhledával a sledoval E. V.,
narozenou XY, a to zejména pod záminkou řešení péče o jejich společné nezletilé
děti AAAAA, narozeného XY a BBBBB, narozeného XY, anebo pod záminkou výkonu
jeho rodičovských práv, a to i přes existenci předběžných opatření podle § 88d
odstavce 1 trestního řádu a podle § 88m odstavce 2 trestního řádu, kterými mu
byl veškerý kontakt s poškozenou zakázán, pod záminkou řešení péče o nezletilé
děti, pod záminkou naplnění rodičovských práv a obav o zdravotní stav
nezletilých dětí kontaktoval poškozenou ve stovkách případů prostřednictvím
textových zpráv a telefonátů z jeho účastnického telefonního čísla XY na
účastnické telefonní číslo poškozené XY, jakož i prostřednictvím nevyžádané
elektronické pošty, opakovaně zasílané z jeho e-mailové adresy XY na adresu
poškozené XY, kdy poškozenou verbálně napadal a urážel nebo ji nepravdivě
osočoval kvůli údajnému zanedbání péče o děti, rovněž se snažil formou
písemných podání adresovaných poškozené a různým institucím opakovaně navodit
situace, při nichž by se mohl s poškozenou coby matkou jejich nezletilých dětí
osobně setkat, přičemž se zdržoval na předpokládaných trasách jejího pohybu
tak, aby ji mohl proti její vůli kontaktovat, opakovaně ji osobně vyhledal a
snažil se s ní navázat verbální komunikaci, případně na ni na veřejnosti
hanlivě a urážlivě pokřikoval, a to často i v přítomnosti jejich nezletilých
dětí, čímž jí vystavoval ponižujícím a nepříjemným situacím, a současně
prostřednictvím desítek písemností, v jejichž obsahu poškozenou pod záminkou
výkonu svých rodičovských práv hrubě napadal a které rozesílal různým
institucím, podílejícím se na rozhodování ve věci péče o jejich nezletilé děti,
především tedy orgánu sociálně právní ochrany dětí Úřadu městské části Praha 1,
soudům všech stupňů jednajícím o úpravě poměrů k jejich nezletilým dětem,
lékařům, orgánům Magistrátu hlavního města Prahy, ale také Policii ČR, se
domáhal zrušení předběžných opatření směřujících k ochraně poškozené, čímž na
ni vyvíjel silný psychický tlak ve snaze ji udržovat v neustálé atmosféře
strachu a obav a psychicky ji destabilizovat,
čímž vším výrazně narušoval a snižoval kvalitu jak soukromého a rodinného, tak
i pracovního života poškozené E. V., která v důsledku jeho konání žila pod
trvalým psychickým tlakem, byla nucena absolvovat desítky zbytečných úředních
jednání v rámci přezkoumání kvality její péče o děti a v obavách z aktivit
obviněného musela jednat jiným způsobem, než by jednala při zachování své
svobodné vůle, zejména byla nucena neustále kontrolovat svoje okolí či měnit
obvyklý způsob každodenních činností včetně tras, po kterých se pohybovala,
3) v období od 23. 5. 2014 do 8. 12. 2015 opakovaně osobně, písemně ve
formě žádostí, návrhů, stížností, opravných prostředků, návrhů na předběžná
opatření, prohlášení a jiných projevů, včetně šíření letáků nebo
prostřednictvím prostředků elektronické komunikace sděloval orgánům veřejné
moci, zaměstnavatelům poškozené, různým fyzickým osobám, ať známým či přátelům
poškozené, tak náhodným osobám, nacházející se především v okolí mateřské
školky, kterou navštěvoval jeho nezletilý syn a jiným institucím, podílejícím
se na řešení péče o nezletilé děti AAAAA, narozeného XY a BBBBB, narozeného XY,
včetně spolku Pro Dialog vědomě lživé či účelově zkreslené informace o
poškozené E. V., narozené XY, v nichž poškozenou coby matku jejich společných
dětí osočoval, že její péče o děti je naprosto nedostatečná, že dětem
neposkytuje adekvátní rodinné prostředí a rodičovskou péči, že zanedbává jejich
zdravotní stav, a to zejména mladšího syna, stiženého vrozenou závažnou
vývojovou vadou, že z její strany dochází k domácímu násilí a týrání dětí,
jejichž lidská důstojnost je jejím jednáním snižována, tvrdil, že je poškozená
psychicky labilní alkoholička, která není schopna se o děti starat a takové
údaje předkládal jako fakta, ačkoliv si byl vědom jejich nepravdivosti, neboť
věděl, že péče poškozené E. V. o jejich společné děti byla jak kompetentními
orgány, jako je např. odborem sociálních věcí a zdravotnictví nebo praktickou
dětskou lékařkou, tak znalci, kteří zkoumali rodičovské schopnosti obou rodičů
dětí v rámci opatrovnického řízení, hodnocena spíše jako nadstandardní, jako
péče poskytnutá v souladu se všemi zákony stanovenými normami, právy,
povinnostmi a oprávněnými zájmy nezletilých dětí, jež jsou součástí rodičovské
odpovědnosti, věděl, že poškozená plně zajišťuje veškeré zdravotní, ekonomické,
sociokulturní a v neposlední řadě též emoční potřeby svých dětí, a proto jí
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Nc
10/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 17. 12. 2014,
sp. zn. 13 Co 464/2014 byly obě nezletilé děti svěřeny do péče, a rovněž věděl,
že léčba poškozené z alkoholické závislosti byla úspěšná, že netrpí žádnou
forenzně významnou duševní ani osobnostní poruchou a že plně abstinuje,
přičemž jím sdělované lživé údaje mohly zhoršit postavení poškozené jako matky
jejich společných dětí při jednání s orgány, institucemi a fyzickými osobami,
podílejícími se na rozhodování v řízení o úpravě poměrů k dětem či
zprostředkovaným asistovaným předávání dětí, případně u lékařů a jiných
odborných pracovníků podílejících se na léčbě dětí, u pedagogických pracovníků
v předškolních a školních zařízeních, které jejich děti navštěvují, nebo u
zaměstnavatelů poškozené, známých, přátel poškozené, a rovněž mohly zhoršit
její pověst.
Za shora uvedený zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí [skutek 1)]
uložil Obvodní soud pro Prahu 1 obviněnému podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i za sbíhající se přečiny nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a přečin
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku,
jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016,
sp. zn 67 To 78/2016, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
2. 12. 2015, sp. zn. 6 T 108/2014, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3
roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků
za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku
ve spojení s § 43 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku dále obviněnému uložil
přiměřené omezení zdržet se neoprávněného zásahu do práv a právem chráněných
zájmů poškozené E. V., nar. XY, spočívající v zákazu kontaktu poškozené
jakoukoli formou, mimo rozsahu stanovený rozhodnutími soudů v rámci
občanskoprávních řízení, upravujících poměry nezletilých dětí AAAAA a BBBBB.
Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 67 To 78/2016, ve spojení s
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 6 T 108/2014,
jakož i všechna další rozhodnutí na tyto rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za zbývající přečiny nebezpečného pronásledování a pomluvy [skutky 2), 3)]
uložil Obvodní soud pro Prahu 1 obviněnému podle § 62 odst. 1 tr. zákoníku a §
63 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku samostatný úhrnný trest
obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 44 T
56/2016, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku. O podaném
odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 6
To 299/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil ve výroku o vině skutkem pod bodem 3), kterým se měl dopustit
přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku a výroku o trestu uloženém za
skutky pod body 2) a 3). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při
nezměněném výroku o vině pod bodem 2) přečinem nebezpečného pronásledování
podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku uložil za tento přečin
obviněnému podle § 53 odst. 2 tr. zákoníku a § 62 odst. 1 tr. zákoníku
samostatný trest obecně prospěšných prací ve výměře 80 hodin. Současně Městský
soud v Praze podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2016, sp. zn. 1 ZT 380/2015,
pro skutek uvedený pod bodem 3) obžaloby spočívající v tom, že
v období od 23. 5. 2014 do 8. 12. 2015 opakovaně osobně, písemně ve formě
žádostí, návrhů, stížností, opravných prostředků, návrhů na předběžná opatření,
prohlášení a jiných projevů, včetně šíření letáků nebo prostřednictvím
prostředků elektronické komunikace sděloval orgánům veřejné moci a jiným
institucím , podílejícím se na řešení péče o nezletilé děti AAAAA, narozeného
XY a BBBBB, narozeného XY vědomě lživé či účelově zkreslené informace o
poškozené E. V., narozené XY, v nichž poškozenou coby matku jejich společných
dětí osočoval, že její péče o děti je naprosto nedostatečná, že dětem
neposkytuje adekvátní rodinné prostředí a rodičovskou péči, že zanedbává jejich
zdravotní stav, a to zejména mladšího syna, stiženého vrozenou závažnou
vývojovou vadou, že z její strany dochází k domácímu násilí a týrání dětí,
jejichž lidská důstojnost je jejím jednáním snižována, tvrdil, že je poškozená
psychicky labilní alkoholička, která není schopna se o děti starat a takové
údaje předkládal jako fakta, ačkoliv si byl vědom jejich nepravdivosti, neboť
věděl, že péče poškozené E. V. o jejich společné děti byla jak kompetentními
orgány, jako je např. odborem sociálních věcí a zdravotnictví nebo praktickou
dětskou lékařkou, tak znalci, kteří zkoumali rodičovské schopnosti obou rodičů
dětí v rámci opatrovnického řízení, hodnocena spíše jako nadstandardní, jako
péče poskytnutá v souladu se všemi zákony stanovenými normami, právy,
povinnostmi a oprávněnými zájmy nezletilých dětí, jež jsou součástí rodičovské
odpovědnosti, věděl, že poškozená plně zajišťuje veškeré zdravotní, ekonomické,
sociokulturní a v neposlední řadě též emoční potřeby svých dětí, a proto jí
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Nc
10/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 17. 12. 2014,
sp. zn. 13 Co 464/2014 byly obě nezletilé děti svěřeny do péče, a rovněž věděl,
že léčba poškozené z alkoholické závislosti byla úspěšná, že netrpí žádnou
forenzně významnou duševní ani osobnostní poruchou a že plně abstinuje, přičemž
jím sdělované lživé údaje mohly zhoršit postavení poškozené jako matky jejich
společných dětí při jednání s orgány, institucemi a fyzickými osobami,
podílejícími se na rozhodování v řízení o úpravě poměrů k dětem či
zprostředkovaným asistovaným předávání dětí, případně u lékařů a jiných
odborných pracovníků podílejících se na léčbě dětí, u pedagogických pracovníků
v předškolních a školních zařízeních, které jejich děti navštěvují, nebo u
zaměstnavatelů poškozené, známých, přátel poškozené, a rovněž mohly zhoršit
její pověst, čímž měl spáchat přečin pomluvy dle § 184 odst.1 tr. zákoníku,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V ostatních
částech zůstal napadený rozsudek nezměněn [výrok o vině pod bodem 1) a výrok o
trestu za skutek pod bodem 1)].
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 6 To
299/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků
rozsudku z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož
rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
a orgány činné v trestním řízení provedly neúplné dokazování, když šmahem
zamítly předložené návrhy na doplnění dokazování, čímž omezily jeho práva
obviněného. Navíc ani provedené důkazy nedokázaly řádně interpretovat a vyložit
v kontextu celého skutkového děje.
Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká nepřesné časové zařazení ve vztahu ke
zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Namítá, že soudy nepřihlédly
ke skutečnosti, že poškozená se historicky léčila s alkoholismem, o čemž
nevěděl. Po narození mladšího syna BBBBB, který má závažné zdravotní postižení,
poškozená nezvládala dlouhodobě péči o syna a vrátila se opět k alkoholu, což
sdělila i v rámci vyšetření na Poliklinice Vysočany v dubnu 2010, kde byla
ošetřena po jeho urgenci. Polikliniku opustila poškozená na revers a následně
pokračovala s konzumací alkoholu, o čemž opětovně nevěděl. V listopadu 2011 se
v bytě nacházelo velké množství prázdných láhví od vína, takže v té době
pochopil, že poškozená má opětovně problém s konzumací alkoholu. Neprodleně ji
odvezl do PL Bohnice, kde byla hospitalizována, neboť byla nebezpečná sobě i
svému okolí. Hospitalizaci poškozená neakceptovala a soudně se domáhala
propuštění, takže byla přijata do ústavní péče proti své vůli, v souladu se
zákonem. Obviněný zdůrazňuje, že soužití s poškozenou pokračovalo do roku 2013,
když ovšem bylo poznamenáno tím, že měl obavy o zdraví a bezpečnost dětí, neboť
se obával možné alkoholové recidivy poškozené. Opakovaně v rámci podaného
mimořádně opravného prostředku tvrdí, že alkoholová závislost jeho ženy
narušila důvěru a vztah mezi nimi. Uvádí, že po dobu protialkoholního léčení
poškozené se bez problémů o děti staral on, nechtěl, aby jeho děti byly pod
dozorem opilé ženy, což mu nemůže být přisuzováno k újmě. Zdůrazňuje, že se
sice subjektivně mohla poškozená jeho jednání považovat obtěžující a
stresující, ovšem on byl veden jen snahou ochrany svých dětí.
Obviněný současně rozporuje pravdivost tvrzení poškozené ohledně užívání
alkoholu a svá tvrzení opírá o znalecký posudek MUDr. Kobedy, podle něhož pití
poškozené mohlo trvat déle, nežli uvedla. Upozorňuje na skutečnost, že svědkyně
R. V. zapřela svoji návštěvu v listopadu 2011 na OSPODU, kde prohlásila, že se
jedná o domácí násilí a uvedla, že on je příčinou alkoholismu poškozené.
Předmětná návštěva přitom byla spouštěcím mechanismem všech dalších úředních
kroků ve vztahu k jeho osobě. Proto nelze považovat její výpověď za věrohodnou.
Poukazuje na zaujatost OSPOD Prahy 1, která byla rovněž konstatována ve zprávě
ombudsmanky ČR, nicméně soudy ji zcela ignorovaly.
Obviněný dále odkazuje na znalecký posudek Národního ústavu pro autismus
zpracovaný MUDr. Ryšánkovou, který u něho diagnostikoval anankastickou poruchu
osobnosti, což je v přímém rozporu se závěry znalkyně PhDr. Soukupové. Soudy
nižšího stupně se tímto rozporem nikterak nezabývaly a zamítly vypracování
revizního posudku.
Současně vyslovuje nesouhlas se závěry soudů, že zjištěný viktimizační syndrom,
konstatovaný znalci u poškozené, byl důsledkem jeho činnosti. Znalci totiž
neposuzovali stav poškozené z dřívější doby. Při správném zhodnocení stavu
poškozené v dřívější době by museli dospět k závěru, že poškozená trpěla
viktimizačním syndromem již před seznámením s ním. Upozorňuje, že nepřipuštěním
znaleckého přezkumu poškozené z oboru adiktologie mu bylo znemožněno prokázání
věrohodnosti poškozené a jakým způsobem je třeba s osobou postiženou
alkoholismem ve stadiu relapsu pracovat.
Výslech znalce Klímy označuje za zcela nepoužitelný, neboť nebylo provedeno
správné vyhodnocení SMS zpráv a stanovení jejich počtů. Znalec Klíma chybně
vyhodnotil zprávy a jejich počet, přitom se jedná o exaktní matematický
problém. Znalec ani neznal správný počet znaků na jednu SMS. V případě SMS
zpráv není zřejmý jejich obsah a proč by se měla poškozená cítit ohrožena.
Podle obviněného tedy skutek pronásledování nebyl prokázán nade vši pochybnost,
když počet zaslaných zpráv jakož i e-mailů je silně nadsazený a jejich obsah
nebyl předmětem dokazování. Namítá, že z rozsudku soudu I. stupně není zřejmé,
z jakého období pochází citované SMS, a současně poukazuje na skutečnost, že
nahodilá setkání nelze považovat za dlouhodobé pronásledování. Upozorňuje na
nevypořádání se s pobytem poškozené v období 2013-2014 mimo Prahu v Mělníku,
kde byla bez dětí, neboť z žádných důkazů neplyne, že poškozenou pronásledoval
rovněž tam. Akcentuje, že poškozenou nepronásledoval, protože navštěvoval pouze
své syny, jeho jediným motivem jednání bylo zdraví a prospěch jeho dětí. Ve
vztahu k pronásledování poškozené navíc doplňuje, že z jeho strany se nejednalo
o úmysl, nýbrž pouze o důsledek projevů jeho osobnosti.
Rovněž namítá neprokázání důvodnosti obavy poškozené o její život nebo zdraví
nebo o život a zdraví osob jí blízkých. Z celého řízení je jednoznačně patrno,
že není schopen násilí. Zhoršení životní pohody poškozené není zaviněné jeho
osobou, nýbrž úzkostnou povahou a stresem poškozené z důvodu dozoru a
nemožnosti konzumace alkoholu. Tvrdí, že soudy obou stupňů pominuly
neposkytování potřebné péče poškozené mladšímu synovi. Odkazuje na zprávu D.,
že matka syna zanedbává, nedodržuje předepsanou medikamentaci, necvičí s ním,
což přiznala sama poškozená, tak i její matka a částečně i znalec MUDr.
Schneiberg, přičemž doplnění jeho znaleckého posudku soud zamítl. Obviněný dále
namítá, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s duševní chorobou poškozené
zvanou tzv. úzkostně depresivní porucha, se kterou se dlouhodobě léčí na
psychiatrii.
Obviněný sice připouští, že skutkový děj popisovaný soudy vykazuje určitou
vnitřní soudržnost a logiku, ale pouze za cenu neprovedení a nepřipuštění
dalších důkazů, jež by mohly prokázat jiné skutečnosti a zásadním způsobem
změnit jeho postavení. Konstatuje, že soudy plynule navázaly na jednostranné a
neúplné shromáždění tvrzení a důkazů, avšak své závěry založily pouze na
výpovědi poškozené a vše ostatní je jen hodnocení jeho osobnosti a jeho projevů
vůči svědkům. Současně namítá, že z výpovědí přítelkyň poškozené nelze rozlišit
časové období, o němž hovoří, navíc se jedná o zprostředkované informace.
Obviněný považuje za podstatné hodnocení výpovědi matky poškozené ohledně její
účasti na celé věci a zamlčení své účasti na zahájení kauzy její návštěvou
OSPOD.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 6 To 299/2018, s výjimkou
zprošťujícího výroku pod bodem II., a dále, aby zrušil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 44 T 56/2016 a věc vrátil k dalšímu
řízení a spravedlivému rozhodnutí o celé věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 3.
2019, sp. zn. 1 NZO 212/2019, nejprve shrnul ve zkratce dosavadní průběh
řízení, posléze uplatněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje
obviněný jeho naplnění, když se pak zabývá podstatou dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně uvádí, že obviněný vznesené námitky
uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy se s nimi
bezezbytku správným způsobem vypořádaly.
Podle názoru státního zástupce obviněný sice formálně prohlašuje naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však
vůbec nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku. Obviněný totiž netvrdí,
že by jeho jednání nenaplnilo znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Obviněný
pouze s akcentem na údajné porušení svých práv a nedostatečně objasněný
skutkový stav soudům vytýká zejména způsob hodnocení důkazů a rozsah
provedeného dokazování. Jeho argumentace přitom spočívá téměř výhradně na
subjektivních, zavádějících, účelových a mnohdy až smyšlených tvrzeních
neodpovídajících provedeným důkazům, jejichž prostřednictvím rozporuje
věrohodnost poškozené a dalších svědků, ostatní důkazy označuje za nedostatečné
pro závěr o vině. Takové výhrady však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze.
Nad rámec uvedeného státní zástupce doplnil, že soud I. stupně realizoval
rozsáhlé a pečlivé dokazování a věnoval náležitou pozornost objasnění všech
okolností podstatných pro učinění závěru o vině obviněného v souladu s § 2
odst. 6 tr. ř. a odpovídajícím způsobem jednání obviněného právně kvalifikoval.
Ničeho nelze vytknout ani soudu II. stupně. Sama nespokojenost dovolatele s
hodnocením jednotlivých důkazů, s učiněnými skutkovými zjištěními a zamítnutím
jeho odvolání, ještě neznamená, že závěry soudů jsou vadné, a že skutková
zjištění jsou s provedenými důkazy nesouladná.
K námitce tzv. opomenutých důkazů státní zástupce uvádí, že obviněný, stejně
jako státní zástupce, sice má právo navrhnout další důkazy nad rámec již
provedených, není však povinností soudů takovému návrhu vyhovět. Soud je v
rámci procesu dokazování vázán výlučně povinností náležitě zjistit skutkový
stav tak, aby ve věci bylo možno spolehlivě rozhodnout a neprovádět důkazy
bezvýznamné nebo jimiž byla daná okolnost již prokázaná nebo vyvrácená důkazy
jinými. Soudy se však s neprovedením důkazů musí řádně vypořádat a patřičně
odůvodnit jejich neprovedení, což se v projednávaném případě stalo, když svůj
postup v tomto směru rovněž soudy náležitě zdůvodnily.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání
obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto a Nejvyšší soud
tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas
s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.
Obviněný využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství, když zdůraznil, že rozsudek nemůže být
spravedlivý, neboť byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování a
vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Namítá, že soudy
rozhodly o jeho vině na základě vzorů z minulosti, nevzaly v úvahu zprávu
ombudsmanky. Poukazuje rovněž na skutečnost, že je v současné době ve vazbě,
když orgány činné v trestním řízení nesprávně reagovaly na jeho stížnosti, což
mu potvrdila JUDr. Bradáčova. Vyjadřuje nesouhlas s vyjádřením státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když nebyl proveden ani jeden jím
navržený důkaz. Poukazuje dále na historii své rodiny, když jeho dědeček zemřel
v Leopoldově. Podle něho v dané věci neexistuje spravedlnost, státní zástupkyně
JUDr. Galková mařila výkon své funkce. Zdůrazňuje, že nesouhlasí se znaleckými
posudky vypracovanými v dané věci, navíc soudy své rozhodnutí řádně
neodůvodnily. Všechny orgány činné v trestním řízení se navzájem podporovaly,
bylo úmyslně zabráněno tomu, aby důkazy provedené v rámci přípravného řízení
mohly být vyvráceny nezávislými důkazy u soudů. Soud druhého stupně pouze
potvrdil komplot organizované skupiny jednající ve shodě. Nesouhlasí ani s tím,
že soudy provedly rozsáhlé dokazování a řádně hodnotily provedené důkazy včetně
zvolení odpovídající právní kvalifikace. Poukazuje i na skutečnost, že ve věci
vedené pod sp. zn. 6 T 108/2014 je již určeno stání pro rozhodnutí o obnově
řízení. Zdůrazňuje, že v nyní projednávané věci může žádat o obnovu řízení až
poté, co ve věci rozhodne Nejvyšší soud, resp. Ústavní soud. Odkazuje na osobu
poškozené, její závislost na alkoholu, že je labilní a úzkostlivá a depresivní
a že nemá žádnou šanci situaci zvládnout, přičemž soudy celou situaci
ignorovaly. Namítá, že se žádného týrání nedopustil, protože kdyby tomu tak
bylo, musel by být odsouzen ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 108/2014. Navíc děti
žádné týrání nepotvrdily. Žádá o spravedlivý proces, kde obě strany budou mít
rovné postavení a jejich důkazy budou na stejné úrovni. Namítá, že došlo k
maření funkce úředních osob, křivým výpovědím a hrubým manipulacím se
znaleckými posudky. Byl mnohokráte diskriminován podle pohlaví funkce a jako
rodič. V závěru poukazuje na skutečnost, že jeho podnět pro trestný čin
porušování lidských práv byl postoupen na oddělení dohledu a přezkumného
řízení. Uvádí, že chce veřejné projednání věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a
v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného. Dovolatel konkrétně naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve vadném postupu soudů, když tyto
nepřihlédly k některým okolnostem podstatným pro posouzení jeho jednání,
konkrétně alkoholismus poškozené a s tím související požadavek na řádnou péči o
nezletilé děti, v nevěrohodnosti výpovědí svědků a chybných závěrech znaleckých
posudků. Obviněný dále zpochybňuje rozsah provedeného dokazování a opomenutí
některých důkazů (např. zprávy ombudsmanky) a v neprokázání důvodnosti obavy
poškozené o její život a zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno
konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem,
přestože téměř naprostá většina zvolené dovolací argumentace stojí mimo zvolený
dovolací důvod. Za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku lze považovat
argumentaci týkající se otázky naplnění znaku „obavy poškozené o její zdraví a
život a jí osob blízkých“, byť s velkou dávkou tolerance [skutek 2)]. Primárně
obviněný zvolenou argumentací brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým
zjištěním soudů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že
obviněný se dopustil shora uvedeného zločinu týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Obviněný
fakticky jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem I. a II.
stupně, které dospěly k závěru, že poškozenou psychicky týral a nebezpečně
pronásledoval. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit
přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu argumentace obviněného lze nad rámec shora uvedeného uvést, že tento
v podstatě, jak již bylo naznačeno, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení
důkazů soudem I. a II. stupně, a proto nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném
dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy
nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na
podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního
nesouladu, který obviněný ani nenamítá, v jeho výkladu Ústavním soudem, za
nutné uvést, že zejména soud I. stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených
důkazů řádně a poměrně obsáhle odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně a důkladně rozvedl, na základě
kterých důkazů byl obviněný uznán vinným. V tomto směru je nezbytné zdůraznit,
že ve věci proběhl větší počet celodenních hlavních líčení, v jejichž rámci
byla provedena řada důkazů, jejichž provedení navrhovala nejen obžaloba, ale i
obhajoba, takže důkazy nebyly v žádném případě prováděny selektivním způsobem. Ke každému provedenému důkazu se pak obviněný měl možnost vyjádřit, čehož i
také obsáhle využil. Následně soud I. stupně řádně a velmi pečlivě hodnotil
všechny provedené důkazy, když pro stručnost lze poukázat na detailní a
přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (viz str. 57-62, bod
106. – 109. rozsudku soudu I. stupně), přičemž hodnotil provedené důkazy jak
jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Závěr o vině nezaložil pouze
na výpovědi poškozené, ale na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů,
včetně výpovědi svědků, závěrů znaleckých posudků a listinných důkazů. Z
pohledu argumentace obviněného je třeba uvést, že o chování obviněného
nevypovídali jen matka poškozené a její přítelkyně, ale i další svědci, kteří
nemají k žádnému ze zúčastněných žádný vztah a mohli pozorovat jednání
obviněného a jaký postoj zaujímá k poškozené (viz např. svědkyně K.), ale i
listinné důkazy, ze kterých je nepochybné, že obviněný poškozenou neustále
napadá a dehonestuje její osobnost (např. výpisu z internetu jak studenti
hodnotí poškozenou jako učitelku), takže tato je vystavena zvýšenému tlaku a
kontrole ze strany různých institucí, když obviněný si na její jednání a
chování opakovaně stěžuje, zejména s ohledem péče o nezletilé děti, přestože
ošetřujícími lékaři byla její péče shledána v pořádku až nadstandartní. Uvedený
soud také nepomíjí, že obviněný napadá i další osoby, které neakceptují jeho
postoje (např. ošetřující lékařka nezletilých dětí), které jsou rovněž
předmětem různých stížností a kontrol, což dokresluje způsob jeho chování. Soud
I. stupně správně odkazuje i na smíšenou poruchu osobnosti obviněného, která
byla konstatována znalci PhDr. Terezou Soukupovou, Ph.D. a MUDr. Bronislavem
Kobedou, jenž se projevila narcismem a disociálními rysy společně s poruchou
sebehodnocení, když tato porucha nepochybně přispěla k chování obviněného vůči
poškozené.
Na základě těchto důkazů pak shledal, že v právě v důsledku jednání
obviněného vůči poškozené docházelo k manipulativnímu chování a psychickému
partnerského násilí, což se projevilo tzv. viktimizačním syndromem poškozené,
tj. syndromem týrání [skutek 1)].
Soud II. stupně se ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně ohledně skutků
uvedených pod body 1) a 2) rozsudku soudu I. stupně, když ovšem neodkázal pouze
na jeho rozhodnutí, nýbrž řádně rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které
obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s
námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 6-10, bod 6. – 15. rozsudku
soudu druhého stupně), když toliko zprostil obviněného obžaloby pro skutek pod
bodem 3) rozsudku soudu I. stupně. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na
případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci
se v dané věci jedná.
Bez ohledu na tyto závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně zdůraznit
určité skutečnosti, a tak reagovat na námitky obviněného, přestože tyto
nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný v podstatě namítá, že poškozenou
psychicky netýral [skutek 1)], ale že jen reagoval na její problémy s
alkoholem. Z pohledu této argumentace považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést,
že poškozená svůj problém s alkoholem nerozporuje, když navíc i slyšení svědci,
kteří k ní mají určitý vztah, potvrzují, že poškozená uvedený problém měla. Zde
je ovšem třeba uvést, že samotná skutečnost, že poškozená měla určité problémy
s alkoholem, nemůže vést k akceptaci protiprávního chování obviněného k
poškozené, kterou obviněný záměrně psychicky deptal, zejména z pohledu její
schopnosti starat se o nezletilé děti, vinil ji ze zdravotního stavu syna
BBBBB, nepřiměřeně ji kritizoval, kontroloval a vzbuzoval v ní pocity viny. V
dané souvislosti se sluší poznamenat, že přes určité problémy s alkoholem k
péči poškozené o nezletilé děti nikdy nebyly ze strany ošetřujících lékařů, ale
i státních institucí žádné připomínky (viz znalecké posudky, zprávy
ošetřujících lékařů, zprávy státních institucí a výpovědi svědků), přestože
kontrola z jejich strany v důsledku jednání obviněného byla nepochybně
nadstandartní. O zcela nevhodném chování obviněného vůči poškozené nemluví jen
poškozená, ale i další svědci, kteří také vypovídají o tom, jak tato celou
situaci vnímala a jaké v ní vzbuzovala pocity, když se jedná o svědky, kteří
byť v menší míře, byli přítomni tomu, jak obviněný poškozenou psychicky deptal
(svědci R. V., T. H., S. M., M. Š.). Uvedení svědci potvrzují velmi dominantní
chování obviněného, skutečnost, že poškozená se obviněného bála, snažila se mu
vždy ustupovat a vždy vyhovět a chovat se podle jeho přestav a přání. Lze
podotknout, že shora uvedení svědci vypovídali pouze to, co objektivně vnímali,
viděli, popisovali situace, kterých byli přítomni, když pokud reprodukovali
některé skutečnosti, o nichž věděli pouze ze sdělení poškozené, takovou
informaci v rámci svědeckých výpovědí sdělili, což nakonec svědčí o jejich
snaze o maximální přesnost jejich výpovědí a posiluje jejich věrohodnost. Z výpovědí svědků také vyplývá časové období skutku, když hovoří o tom, že
situace poškozené se výrazně zhoršila po narození druhého syna. Z pohledu
námitek obviněného je také třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování
nevyplývá, že by obviněná požívala alkohol ve zvýšené míře po celou dobu, která
je předmětem skutku pod bodem 1), jednalo se jen o určité časové úseky, když o
tom, že poškozená v tomto období byla schopna plnit svoji úlohu matky, nakonec
svědčí i její prokázaná bezvadná péče o nezletilé děti, zejména syna BBBBB. Současně je třeba uvést, že je všeobecně známou skutečností, že osoby, které
jsou citověji založeny a jsou emočně labilnější, což poškozená nepochybně byla,
jsou náchylnější k alkoholovým recidivám, pokud jsou vystaveny určitým
stresujícím situacím, což nakonec vyplývá i z vyjádření znalkyně PhDr. et. Bc. T.
Soukupové, takže i z tohoto pohledu je třeba uvést, že nelze vyloučit, že
recidiva poškozené byla právě vyvolána jejím psychickým týráním obviněným,
naopak je tento závěr velmi pravděpodobný.
Obviněný dále zpochybňuje věrohodnost poškozené z toho pohledu, že znalec MUDr.
Kobeda zpochybnil pravdivost tvrzení poškozené ohledně jejího alkoholového
relapsu v roce 2011. V tomto směru je vhodné uvést, že podle znalce MUDr.
Bronislava Kobedy (č. l. 2377-2401) měla poškozená tělesnou závislost na
alkohol a v době si bohužel nedokázala přiznat problém a k léčbě přistupovala
velmi kriticky, takže mohla ošetřujícímu lékaři uvést jinou dobu pití. Zde je
třeba uvést, že se jedná o jistý pravděpodobný závěr znalce, když se jedná
pouze o jeho úvahu. Navíc je třeba uvést, že je obecně známo, že osoby, které
trpí závislostí na návykových látkách, tedy nejen alkoholu, mají v době trvání
této závislosti snahu svůj problém bagatelizovat. Samotná tato skutečnost
nemůže vést k závěru o jejich nevěrohodnosti. Navíc je třeba zdůraznit, že
věrohodnost výpovědi poškozené ve vztahu k projednávaným skutkům podporují i
další důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno,
skutkové závěry soudů nižších stupňů nejsou formulovány toliko na výpovědi
poškozené, ale na pečlivém hodnocením všech dalších důkazů, které věrohodnost
výpovědi poškozené podporují. Jestliže obviněný poukazuje na provedené jaterní
testy, které byly zjištěny při alkoholovém relapsu v roce 2011, kde byla
zvýšena hodnota GMT, tak je třeba opětovně zdůraznit, že znalec kategoricky
netvrdí, že by naměřené hodnoty zcela jednoznačně svědčily o tom, že by
poškozená pila delší dobu, než uvedla ošetřujícímu lékaři. Znalce pouze uvádí,
že to nemůže vyloučit, ale ani kategoricky potvrdit, takže ze strany obviněného
se jedná o jistou zavádějící intepretaci vyjádření znalce. Na tomto místě je
vhodné zdůraznit, že poškozená vypověděla, že poté již problémy s alkoholem
neměla, přičemž její výpovědi nakonec odpovídají i lékařské zprávy, ze kterých
je zřejmé, že z poslední odvykací léčby byla poškozená propuštěna v lednu 2012
a od této doby byla pravidelně dvakrát měsíčně kontrolována na ambulanci PL
Bohnice, kde se podrobila alkotestům vždy s negativním výsledkem. Tato
skutečnost rovněž podporuje věrohodnost výpovědi poškozené. Zde se také sluší
poznamenat, že během lékařských návštěv se poškozená opakovaně svěřila lékařům
o chování obviněného vůči její osobě a uváděla, že problémy doma se prohlubují,
tedy z jejího vyjádření ošetřujícím lékařům vyplývá, že nevhodné chování vůči
její osobě se stupňovalo v období, kdy dlouhodobě abstinovala, když situace
vygradovala vykázáním obviněného.
Lze tedy uzavřít, že námitka obviněného, že důvodem jeho chování vůči poškozené
byla ochrana dětí je lichá, když z provedeného dokazování a celkového jednání
obviněného je zřejmé, že se záměrně snažil psychicky deptat a destabilizovat
matku svých nezletilých dětí. Současně nelze také pominout, že tomuto motivu
jednání vůči poškozené odpovídá i následné chování obviněného, který se poté,
co byl vykázán, prokazatelně snažil očernit poškozenou před všemi možnými
organizacemi, ale i v běžném životě, ve vztahu k jejímu dřívějšímu alkoholismu
a podle jeho názoru nedostatečné péči vůči dětem. Zde je také třeba podotknout,
že nelze přehlédnout určité nevhodné jednání obviněného i ve vztahu k jeho
synovi BBBBB, když rozesílal fotografie jeho postižení do různých institucí a
poukazoval na intimní a choulostivý problém svého syna (viz např. č. l. 753),
což nepochybně může stavět jeho syna do nepříjemné situace, když si zcela cizí
osoby mohou prohlížet zaslané fotografie jeho postižení, což může být pro
nezletilého velmi stresující.
Pokud obviněný dále zpochybňuje věrohodnost výpovědi matky poškozené, svědkyně
R. V., tak je třeba uvést, že na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud stejně
jako soudy nižších stupňů za to, že tato svědkyně ve věci vypovídala objektivně
a nestraně. Především je třeba zdůraznit, že svědkyně popisovala jen situace,
kterých byla sama účastna, když ohledně dalšího nevhodného chování vůči
poškozené, popř. nezletilým dětem, o kterém vypovídala, výslovně uvedla, že
toto ví jen z doslechu. Současně potvrdila, že obviněný se k dětem choval
řádně, věnoval se jim, když ani nezastírala určité problémy poškozené, tyto
nebagatelizovala a nesnažila se je interpretovat jako výlučně vyvolané osobou
obviněného (viz odkaz na předchozí nevhodný vztah poškozené), když také
výslovně uvedla, že rozhodnutí obviněného dát poškozenou na léčení považovala
za zcela správné a ku prospěchu poškozené. I toto svědčí o věrohodnosti této
svědkyně, když navíc její výpovědi odpovídají i další provedené důkazy.
Skutečnost, že svědkyně vypověděla, že si nevzpomíná, že by se dostavila na
OSPOD v souvislosti s oznámením na obviněného, nemůže snižovat její
věrohodnost. Svědkyně tuto skutečnost výslovně nepopřela, pouze uvedla, že si
na to již nevzpomíná. Zde je třeba uvést, že podle vlastního vyjádření
obviněného se tak mělo stát v listopadu roku 2011, takže nelze pominout odstup
času. Navíc je třeba uvést, že k trestnímu stíhání pro zločin týrání osoby
žijící ve společném obydlí došlo až v prosinci 2015, když skutek byl ukončen až
okamžikem vykázání dne 24. 2. 2013, když v bydlišti obviněného a poškozené
zasahovala Policie ČR. Tedy i případné tvrzené vyjádření této svědkyně na
OSPODU nemělo žádný vliv na postup orgánu činných v trestním řízení.
Stran námitek obviněného ohledně rozporů mezi závěry Národního ústavu pro
autismus, které předložil v rámci řízení před soudy a znaleckými posudky, je
třeba uvést, že se jedná o námitku ohledně rozsahu dokazování a tato nemůže
naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba zdůraznit, že již soud I.
stupně na tuto námitku reagoval, když znalec MUDr. Bronislav Kobeda zcela jasně
zhodnotil, že jeho závěry nejsou v rozporu se závěry autistického ústavu (viz
str. 2237-2239), když tento znalec prohlásil, že obviněný je osobou s emoční
labilitou, egocentrický, manipulativní a dramatizující chování zdůrazňující
důležitost jeho vlastní osoby a přehnaným sebevědomím (viz str. 42-43, bod 81.
rozsudku soudu I. stupně). Za takové situace soud I. stupně neshledal důvodu
pro provedení revizního znaleckého posudku. Z pohledu námitek obviněného je
třeba uvést, že samotný nesouhlas se závěry znalců nemůže vést k závěru o
nutnosti vypracovat revizní znalecký posudek. Rovněž soud II. stupně na tuto
námitku reagoval a řádně se s ní vypořádal (viz str. 8, bod 13. rozsudku soudu
II. stupně) a Nejvyšší soud na jeho odůvodnění odkazuje, když se s tímto zcela
ztotožnil.
Obviněný dále zpochybňuje skutkový závěr soudů spočívající v tom, že poškozená
trpí viktimizačním syndromem v důsledku jeho jednání [skutek bod 1)]. Jedná se
o zpochybnění skutkového stavu, ke kterému došly soudy na základě provedeného
dokazování a jako taková uvedená námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Bez
ohledu na tento závěr je nezbytné konstatovat, že skutečnost, že poškozená trpí
viktimizačním syndromem, vyplývá ze závěrů znaleckého posudku PhDr. Terezy
Soukupové, Ph.D. a MUDr. Bronislava Kobedy a jejich vyjádření u hlavního
líčení, když znalci se podrobně vyjádřili, jaké důsledky mělo jednání
obviněného na poškozenou, přičemž podle jejich vyjádření rozhodující faktor
vzniku viktimizačního syndromu představuje právě chování obviněného vůči
poškozené. Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že nebylo prokázáno, že by
poškozená utrpěla viktimizační syndrom v důsledku jeho jednání. Pro stručnost
lze v tomto směru odkázat na vyjádření znalců, ale i výpovědi dalších svědků
vztahující se k tomu, jaký mělo vliv chování obviněného na psychický stav
poškozené. V tomto směru také nelze pominout, že podle závěru znalce MUDr.
Bronislav Kobedy alkoholové recidivy poškozené souvisely se stresem, jenž byl
způsoben jednáním obviněného.
Jak již bylo naznačeno, obviněný opakovaně upozorňoval na neprovedení všech
požadovaných důkazů, zejména zpracování revizního posudku ve vztahu k posudku
NAUTISU (č. l. 2237-2239) a znaleckému zkoumání MUDr. Kobedy a PhDr. Soukupové
a neprovedení znaleckého posudku z oboru adiktologie. Nejvyšší soud považuje za
vhodné předestřít nejprve některá obecná východiska. K otázce tzv. opomenutých
důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14,
nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o
právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je
nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho
účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu
účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout,
ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je
nepřevzal]“. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění
důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany
obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody:
Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo
vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit
tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací
potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož
určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II.
ÚS 418/03).
Lze tedy uzavřít, že tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy,
které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy,
o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud
nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř
vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale
současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst.
3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v
rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo
účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto
provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně
zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve
vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z
judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však
nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního
postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a
vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv.
opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem,
přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť
skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a
navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že soud I.
stupně reagoval na důkazní návrhy obhajoby, kdy návrhy zamítl z důvodu
nadbytečnosti, hospodárnosti, ekonomie a efektivity řízení, jelikož měl za to,
že dosud provedené důkazy postačují k tomu, aby byla věc řádně rozhodnuta. V
kontextu požadavků na doplnění znaleckých posudků či vypracování revizních
znaleckých posudků zdůraznil, že nemá žádné pochybnosti o jejich pravdivosti,
když znalci byli k věci velmi podrobně vyslechnuti v rámci hlavního líčení,
neměl pochybnosti ani o odbornosti jejich zpracovatelů. Rovněž soud II. stupně
neprovedení dalších požadovaných důkazů řádně zdůvodnil. Současně je možno
konstatovat, že soudy nižších stupňů, zejména soud I. stupně své rozhodnutí
dostatečně odůvodnil, kdy vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a
pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil. Je
třeba zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany
navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti soudy nižších
stupňů zcela dostály. Obecně je třeba uvést, že dokazování nemůže být procesem
bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s
projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny
v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i
soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to
v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, což se v dané věci stalo.
Obviněný dále namítá, že soudy nepřihlédly ke zprávě ombudsmana (viz č. l.
2866). Zde je třeba uvést, že z předmětné zprávy nevyplývá, že by námitky
obviněného stran péče poškozené o nezletilé děti byly důvodné, zde je toliko
řešena otázka správnosti procesního postupu OSPOD stran námitky podjatosti
obviněného ve vztahu k tomuto úřadu. Takže tato zpráva nemůže mít vliv na
skutkové zjištění soudů nižších stupňů. Rovněž námitka nedostatečné péče
poškozené o nezletilé děti směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů
a jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že soud
I. stupně otázce péče poškozené o nezletilé děti věnoval náležitou pozornost,
když v tomto směru bylo provedeno znalecké dokazování, včetně toho, že znalci
nezletilé vyšetřili a byly vyžádány lékařské zprávy, ale i zprávy od dalších
státních institucí, které právě na základě podnětu obviněného šetřily péči
poškozené o nezletilé, když bylo zjištěno, že péče poškozené o nezletilé děti
je nadstandardní.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) obviněný jednak zpochybňuje počet zaslaných
SMS poškozené a že jednal v zájmu dětí. Jedná se opětovně o skutkovou námitku,
kterou obviněný rozporuje způsob hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud
odkazuje pro stručnost na písemné odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně,
které se detailně tímto druhem pronásledování poškozené obviněným zabývaly (viz
str. 60-61, bod 107 rozsudku soudu I. stupně a str. 9, bod 14. rozsudku soudu
II. stupně). Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že neustálým zasíláním
SMS a telefonními hovory a zasíláním e-mailů poškozené pod záminkou kontaktu s
dětmi, ale i snahou o osobní kontakt přes uložené předběžné opatření podle §
88d odst. 1 tr. ř., vystavil obviněný poškozenou dlouhodobému, velmi silnému
tlaku, psychickému vypětí a zcela pravděpodobně i možné disbalanci. Z obsahu
zasílaných zpráv (č. l. 667-703), které jsou v trestním spise rovněž založeny,
je zřejmé a evidentní, že jediným motivem a smyslem zasílaných zpráv je
psychický nátlak obviněného na poškozenou, když se k poškozené chová
despoticky, arogantně, „psychicky ji vydírá“, nejedná s ní jako rovný s rovným,
považuje ji za něco méněcenného a dává jí za vinu jejich rozchod. Pokud
obviněný namítá, že poškozená pracovala v Mělníku, jedná se o jeho tvrzení,
které nebylo nijak podloženo. Navíc i ze skutkových zjištění je zřejmé, že
velká část protiprávního jednání spočívala v kontaktech prostřednictvím
telefonu či e-mailu, takže z tohoto pohledu je nerozhodné, kde v té době
poškozená byla, i pokud by bylo tvrzení obviněného pravdivé.
Jak již bylo naznačeno, obviněný právně relevantně namítá, byť s velkou dávkou
tolerance, že jeho jednání nebylo způsobilé vzbudit v poškozené (důvodnou)
obavu o její život nebo zdraví a zdraví osob jí blízkých, když z celého
dokazování vyplývá, že není schopen žádného násilí. Z pohledu argumentace
obviněného je třeba především odkázat na skutková zjištění soudů nižších
stupňů, ze kterých vyplývá, že poškozená byla v důsledku jednání obviněného
omezena velmi výrazným způsobem v běžném každodenním životě, byla pod nátlakem,
ve stresu, napětí a obavě o zdraví sebe i svých dětí. V tomto směru lze pro
stručnost odkázat na výpovědi svědků, zejména pak pracovnice z mediační
organizace paní J. K. (č. l. 1527-1583), znalecké posudky (především MUDr. Bronislava Kobedy a RNDr. Vlastimila Klímy), ale i listinné důkazy, zejména na
obsah zasílaných SMS obviněným poškozené (č. l. 667-703) a e-mailů (č. l. 525-531, 710-714). Obecně platí, že k naplnění skutkové podstaty podle § 354
odst. 1 tr. zákoníku v jejich jednotlivých variantách vyjádřených v odst. 1
tohoto ustanovení se vyžaduje, aby jednání pachatele bylo způsobilé vyvolat v
poškozené osobě důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o život osob jí
blízkých. Důvodnou obavou se rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší
stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na
poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozené
osoba skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí
být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání
osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu
života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od
projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o
nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Jinak vyjádřeno, důvodnou obavou se rozumí obava objektivně
způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze
zla, kterým je na poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby takový
pocit v poškozené osoba skutečně vyvolala. Uvedený znak byl jednáním obviněného
nepochybně naplněn. Z provedeného dokazování je totiž nepochybné, že jednání
obviněného vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, když tato
měla z obviněného strach, žila pod psychickým tlakem, musela čelit zbytečným
jednáním ohledně prokázání řádné péče o děti a své způsobilosti jako matky,
musela kontrolovat své okolí a měnit své obvyklé činnosti včetně tras, po
kterých se pohybovala, včetně přijímaní určitých opatření, aby se vyhnula
kontaktu s obviněným a to vše musela činit přes nařízená předběžná opatření
podle § 88d odst. 1 tr. ř., které měly zajistit její ochranu. Pokud obviněný
namítá, že jeho jednání nebylo způsobilé tuto důvodnou obavu v poškozené o její
život a zdraví vyvolat, když není násilnický, tak je třeba uvést, že obavou o
život a zdraví se rozumí nejen fyzické zdraví, ale i psychické zdraví.
Zde je
třeba zdůraznit, že právě na psychické zdraví poškozené bylo jednání obviněného
zaměřeno, když došlo k záměrnému zatěžování psychiky poškozené, která důvodně
pociťovala nepřiměřený tlak na svoji osobu z důvodu údajné špatné péče o
nezletilé děti, ale i dehonestace své osoby, takže v ní jednání obviněného
vzbudilo důvodnou obavu o své psychické zdraví, ale i psychické zdraví svých
dětí, pro které musela být rovněž celá situace psychicky stresující.
Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byl obviněným sice částečně uplatněn právně relevantním
způsobem, ovšem zjevně neopodstatněným. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“.
Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o
něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku
obviněného v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání
Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti
vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Nejvyšší soud o podaném dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání,
když takový postup odpovídá ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 8. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová