8 Tdo 115/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2024 o dovolání obviněného J. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 4 To 278/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 9/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2023, sp. zn. 5 T 9/2023, byl obviněný J. N. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 měsíců. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 4 400 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež zaměřil proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 4 To 278/2023, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 3. 3. 2022 ve 21:35 hodin v Ústí nad Labem, v ulici XY, po předchozím požití alkoholických nápojů řídil motorové vozidlo tovární značky a typu Renault Kangoo, německé registrační značky XY, ve vlastnictví poškozeného A. Z., narozeného XY, ve směru do křižovatky s ulicemi XY a XY, přičemž vlivem požitého alkoholu a v důsledku nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu a povaze vozovky a povětrnostním podmínkám vyjel v přímém směru mimo pozemní komunikaci přes obrubník na chodník a až do travnaté plochy, kde přední částí jím řízeného vozidla narazil do zdi vedle domu na adrese XY, ve vlastnictví poškozeného Statutárního města Ústí nad Labem, IČO 00081531, pročež spolucestující z vozidla Renault Kangoo svědek O. B. , narozený 21. 2. 1990, utrpěl tržnou ránu vlasové části hlavy s nutností ošetření bez dalšího omezení s tím, že v důsledku dopravní nehody byla způsobena škoda na vozidle Renault Kangoo ve výši 145 000 Kč a v souvislosti s poškozenou zdí ve výši 3 000 Kč, přičemž následnými dechovými zkouškami kalibrovaným přístrojem Dräger byla zjištěna hladina alkoholu v jeho těle, v přepočtu na hladinu alkoholu v krvi, dne 3. 3. 2022 ve 22:47 hodin ve výši 1,33 g/kg a ve 22:54 hodin ve výši 1,25 g/kg (promile).

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 4 To 278/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. Namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, navíc ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněný spatřoval v rozporu rozhodných skutkových zjištění o tom, že řídil dané motorové vozidlo, s obsahem provedených důkazů a založení těchto skutkových zjištění na procesně nepoužitelných důkazech, jakož i neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Vytkl, že nebyl proveden jím v hlavním líčení dne 30. 6. 2023 navržený výslech dvou na místě zasahujících příslušníků Policie České republiky, jimiž mělo být vysvětleno, jak situaci na místě dopravní nehody zaznamenali, se kterými osobami zde komunikovali a s jakým výsledkem. Za nedůvodně zamítnutý považoval také návrh na výslech svědkyně Č., o které se zmiňoval svědek H. (správně patrně H.), neboť i ona by mohla sdělit podstatné údaje ke skutku.

6. Soudy nižších stupňů podle názoru dovolatele učinily nesprávná skutková zjištění, provedenými důkazy nebyla jeho obhajoba vyvrácena. Uvedl, že vozidlo v době dopravní nehody neřídil, neboť se do místa bydliště dopravil taxislužbou, což potvrdily i svědkyně L. B. a L. B., tyto údaje vyplynuly i z výpovědí svědků O. B. a J. H. Nalézací soud pak zcela pominul, že obviněný při hlavním líčení vysvětlil, že se za pomoci kamaráda dopravil na místo nehody, a to poté, co k ní došlo, aby si převzal věci, které se ve vozidle nacházely (klíče aj.), proto se tam nalezly identifikační údaje potvrzující jeho přítomnost. Nadto vozidlo řídil v den dopravní nehody před příjezdem do restaurace, kde je odstavil, a následně jej řídil svědek J. H. v době dopravní nehody.

7. Další výtky obviněný vznesl proti splnění zákonných podmínek pro provedení rekognice podle § 104b tr. ř. jako neodkladného a neopakovatelného úkonu. Podle dovolatele se nejednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon, jak je definován v § 160 odst. 4 tr. ř. Po připomenutí citovaného ustanovení s definicí neodkladného a neopakovatelného úkonu poukázal také na § 104b odst. 4 tr. ř., podle něhož se k rekognici podle fotografie přistoupí jen tehdy, není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, čemuž tak v daném případě jistě nebylo.

Mezi fotografiemi byla zařazena i jeho fotografie a fotografie J. H., avšak policejnímu orgánu žádná skutečnost nebránila v tom, aby on i svědek J. H. byli zařazeni mezi poznávané osoby. Navíc nelze přehlédnout to, že osoby zařazené do alba fotografií k poznávání při rekognici se značně liší, a přestože rekognice byla prováděna v roce 2022, byly zde zařazeny osoby, jejichž fotografie byly převzaty z občanských průkazů z roku 2013 (T. Š.) nebo z roku 2014 (V. P.). Podmínky pro provádění rekognice podle fotografií nebyly splněny i proto, že pokud byla zařazena fotografie obviněného i fotografie J.

H. mezi ostatní fotografie k provádění rekognice, pak on i J. H. nepochybně byli k dispozici pro provádění rekognice in natura, stejně tak jako O. B., který byl spolujezdcem. Jeho se rekognice vůbec netýkala, ač se jej týkat měla, neboť se podle obsahu výpovědí svědků jako spolujezdec vyskytoval na místě dopravní nehody. Za další nedostatek považoval, že žádný z orgánů činných v trestním řízení nevyhodnotil, co poznávající osoby při rekognici uváděly. J. S. uvedl, že obviněného pod fotem č. 3 poznal podle protáhlého obličeje, avšak tento identifikační údaj před započetím poznávání vůbec nezmínil, a dále uvedl, že oproti fotografii měl mít obviněný více vousů.

Přitom na fotografii č. 3 je obviněný téměř bezvousý, avšak J. S. před započetím rekognice uvedl, že obviněného popisuje jako osobu s vousy nebo plnovousem. Tento popis osoby s vousem nebo dokonce s plnovousem by však zcela odpovídal jediné osobě z fotoalba, a to osobě pod č. 6, tedy J. H., který v řízení vypověděl, že vozidlo řídil. Poznávající M. N. k osobě řidiče uvedl, že byl hubený, vyšší, měl světlehnědé vlasy, byl oholený, nebyl zarostlý. Bez vyhodnocení tak zůstaly také rozdílné údaje tvrzené při rekognici těmito svědky, které tak nelze vzít za základ žádných skutkových zjištění.

8. V souvislosti s provedenou rekognicí dovolatel považoval za naplněný také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán. Rekognice se totiž zúčastnila soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem Mgr. Tereza Nagy, která poté byla členkou odvolacího senátu. Připomněl, že podle § 30 odst. 2 tr. ř. je po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci učinil úkony tam taxativně vyčtené. Z taxativního výčtu by sice vyplývalo, že není vyloučen soudce, který se zúčastnil rekognice v přípravném řízení, dovolatel však měl za to, že tomu tak není, neboť již v připravované novele trestního řádu, která byla provedena zákonem č. 265/2001 Sb., bylo záměrem zákonodárce vyloučit také soudce, který se zúčastnil neodkladného nebo neopakovatelného úkonu spočívajícího ve výslechu svědka nebo v rekognici s tím, že je nevhodné, aby po podání obžaloby tyto důkazy hodnotil a opíral o ně svůj závěr o vině, neboť soud by měl vycházet z bezprostředního hodnocení důkazů provedených při hlavním líčení, nikoliv z hodnocení, která si učinil jako soudce při dokazování ještě předtím, než bylo zahájeno trestní stíhání. Tento závěr platí podle dovolatele i přesto, že nakonec výše uvedená novela trestního řádu učiněná zákonem č. 265/2001 Sb. takovouto úpravu nezavedla. Navzdory stávající úpravě podle § 30 odst. 2 věta druhá tr. ř. je namístě aplikovat vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř., neboť v důsledku jeho účasti u úkonu podle § 158a tr. ř. lze u něho mít pochybnosti o jeho nepodjatosti pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. V tomto směru je pak stávající dikce trestního řádu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a především v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Z tohoto důvodu měl za to, že soudkyně Mgr. Tereza Nagy neměla být členkou odvolacího senátu, navíc jako osoba, která za odvolací senát usnesení ze dne 11. 10. 2023 vypracovala.

9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 4 To 278/2023-382, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2023, č. j. 5 T 9/2023-353, a věc přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby ji „v jiném složení“ v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž oba soudy nižších stupňů se s ní beze zbytku a správně vypořádaly.

11. Pokud jde o dovolatelem přednesené výhrady uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tyto pod dovolací důvod sice s jistou dávkou tolerance podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Podle státního zástupce nalézací soud realizoval komplexní a bezvadné dokazování a svým povinnostem dostál též soud odvolací. Po teoretickém výkladu státní zástupce zdůraznil, že není povinností soudu akceptovat jakýkoliv důkazní návrh, pokud odmítnutí přesvědčivě odůvodní. V aktuální věci je podle jeho názoru zjevné, že žádný z důkazních návrhů nebyl pominut, všechny byly hodnoceny a jejich neprovedení bylo zdůvodněno, a to jejich nadbytečností (viz bod 14.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodnutí netrpí ani vadou užití nezákonného či procesně nepoužitelného důkazu, výhrady obviněného považoval za zcela irelevantní a postrádající věcné opodstatnění (viz bod 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Podle státního zástupce byla rekognice provedena řádně a po splnění všech zákonných podmínek a stala se významným, nikoliv však jediným a rozhodně ne nejdůležitějším, důkazem pro rozhodnutí o vině obviněného.

Za zjevně neopodstatněné považoval i námitky, v jejichž rámci dovolatel s odkazem na svou výpověď a vyjádření svědků vytkl nesoulad podstatných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Konstatoval, že naznačený nedostatek je možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, kdy skutková zjištění nemají obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud jsou dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud nevyplývají z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.

Takovou vadou přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění, ke kterým nalézací soud dospěl, z provedených důkazů po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky nepochybně dovodit lze.

12. Státní zástupce zdůraznil, že skutečnost, že řidičem automobilu byl právě dovolatel, plyne z řady na sebe navazujících a vzájemně provázaných důkazů. Poukázal především na stěry z mikiny obviněného, kdy vzorek z povýstřelového terčíku se shodoval se vzorkem odebraným z airbagu z volantu a airbagu z místa spolujezdce, z čehož plyne, že obviněný se v době dopravní nehody nacházel uvnitř vozidla. Dalším významným zjištěním je to, že na airbagu z volantu byla prokázána lidská krev, kdy profil DNA z tohoto vzorku je shodný s profilem DNA ze srovnávacího vzorku dovolatele. Obviněný byl jako řidič ztotožněn také za pomoci služebního psa, který zachytil pachovou stopu u pravých předních dveří vozidla, která řidič před svým odchodem z místa dopravní nehody zavřel a zamkl. Toto zjištění vyplývá rovněž ze svědeckých výpovědí svědků J. S. a M. N., kteří jej takto označili nejen při rekognicích prováděných v přípravném řízení, ale rovněž v rámci agnoskace u hlavního líčení. To, že byl dovolatel v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu, pak plyne jednak z výpovědi jeho samotného a z vyjádření svědků J. S. a M. N., kteří jeho chování krátce po nehodě pozorovali, a jednak z výsledků dechových zkoušek. Opačná tvrzení obviněného a svědků J. H., O. B., L. B. či L. B. považoval státní zástupce za nepravdivá, neboť byla vyloučena ostatními ve věci provedenými důkazy, přičemž ze strany uvedených svědků (či části z nich) existuje důvodné podezření, že v rámci svých výpovědí svědčili křivě, ve snaze obviněnému pomoci a zbavit ho trestní odpovědnosti.

13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že jelikož je samotná argumentace dovolatele vystavěna výlučně na zpochybnění skutkových závěrů soudů, tedy na popření toho, že řídil právě on, pak takové námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.

14. Ani výhradám proti člence senátu odvolacího soudu Mgr. Tereze Nagy, podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., státní zástupce nepřisvědčil. Připomněl, že z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný váže podjatost a vyloučení uvedené soudkyně primárně na skutečnost, že byla v minulosti v této trestní věci účastna jistých úkonů trestního řízení, na což pamatuje § 30 odst. 2 tr. ř., v němž je uveden taxativní výčet úkonů učiněných v přípravném řízení soudcem, zakládajícím důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve stadiu po podání obžaloby. Účast na neodkladném nebo neopakovaném úkonu spočívajícím ve výslechu svědka nebo rekognici při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, soudce bez dalšího nevylučuje. Důvod vyloučení podle § 30 odst. 2 tr. ř. tudíž v aktuálně rozhodované trestní věci nepřichází v úvahu. Připomněl, že v obecné rovině by mohlo přicházet v úvahu vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. v situaci, kdy by v důsledku jeho účasti u úkonu podle § 158a tr. ř. existovaly relevantní pochybnosti o jeho nepodjatosti pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, obviněný však žádnou takovou konkrétní skutečnost nepřednesl, přičemž ani ze strany státního zástupce nic, co by odůvodňovalo vyloučení Mgr. Terezy Nagy z důvodu uvedeného v § 30 odst. 1 tr. ř., zjištěno nebylo. I tuto námitku tak státní zástupce považoval za zjevně neopodstatněnou.

15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.

18. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Je zjevné, že formální předpoklady pro jeho uplatnění splněny nebyly. Obviněný opodstatněnost námitky, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, vyvozoval z toho, že soudkyně Mgr. Tereza Nagy byla ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. podjatá a nemohla rozhodovat jako členka senátu v řízení o odvolání obviněného, když se jako soudkyně účastnila rekognice prováděné ve věci obviněného v přípravném řízení. Z obsahu trestního spisu se podává, že obviněný tuto námitku před rozhodnutím soudu druhého stupně nenamítl, přestože obviněný i obhájce měli možnost prostudovat spis (čehož obhájce využil, viz záznam o prostudování spisu na č. l. 285). Z protokolu o provedené rekognici tak bylo možno zjistit, že se jí účastnila Mgr. Tereza Nagy (č. l. 112–115, 130–133). Stejně tak byli obviněný i jeho obhájce již před konáním veřejného zasedání o odvolání vyrozuměni o tom, že Mgr. Tereza Nagy bude členkou senátu (viz doručenky na č. l. 365 a verte). Tuto vědomost ostatně potvrzuje i žádost obhájce obviněného JUDr. Jiřího Císaře ze dne 6. 9. 2023 o odročení veřejného zasedání, kterou adresoval právě soudkyni Mgr. Tereze Nagy (č. l. 373). Z uvedeného plyne, že obviněnému i jeho obhájci byla nejpozději před rozhodnutím odvolacího soudu nyní vytýkaná skutečnost známa, přesto ji v řízení před tímto soudem nenamítli. Navíc, i kdyby obviněný formální předpoklad dovolacího důvodu v uvedeném směru splnil, jeho námitkám by nebylo možno přisvědčit.

19. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Pro úplnost lze dodat, že podle § 30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

20. Poměr k projednávané věci se může projevit různým způsobem, a to i mimo vedené trestní řízení. Pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce může vyvolat např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný; poměr k projednávané věci může záležet i v tom, že orgán uvedený v § 30 odst. 1 tr. ř. sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Nutno dodat, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán zmíněný v § 30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 374–376).

21. Dovolací soud ani poměr k projednávané věci, ani poměr k osobám ve smyslu citovaného ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. v posuzovaném případě neshledal. Obviněný své přesvědčení o podjatosti soudkyně Mgr. Terezy Nagy jako členky senátu odvolacího soudu založil na tom, že tato soudkyně se v přípravném řízení účastnila jiného úkonu, a to rekognice. V daném směru poukázal na skutečnost, že v připravované novele trestního řádu, která byla provedena zákonem č. 265/2001 Sb., bylo záměrem zákonodárce vyloučit také soudce, který se zúčastnil neodkladného nebo neopakovatelného úkonu spočívajícího ve výslechu svědka nebo v rekognici, přičemž měl za to, že přestože se tento návrh do novely zákona nepromítl, zakládá důvod podjatosti podle § 30 odst. 1 tr. ř. Takové námitce však nelze přisvědčit. Je zcela logické, že nepřijetí daného návrhu a jeho nezavedení do novely zákona mělo své opodstatnění, a rozhodně není vhodné jej obcházet využitím ustanovení vztahujícího se na zcela jiné situace. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. by bylo možno usuzovat na vyloučení soudkyně pouze při existenci jejího poměru k projednávané věci nebo poměru k osobám, a to z faktických a zřejmých okolností svědčících o neobjektivním přístupu soudkyně, který případně vznikl i v důsledku účasti u úkonu podle § 158a tr. ř. Není možno ji vyvozovat a priori toliko z důvodu předchozí účasti soudkyně na rekognici provedené v přípravném řízení. Žádnou konkrétní námitku, z níž by bylo možno usuzovat na poměr k projednávané věci či k osobě obviněného, však dovolatel nenamítl. Tvrzení dovolatele tak nekoresponduje s žádným důvodem vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, jak jsou vymezeny v ustanovení § 30 tr. ř. Nejvyšší soud nezjistil žádnou okolnost, která by ve svých důsledcích značila porušení spravedlivého procesu.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky obviněného, jejichž prostřednictvím vyvozoval existenci opomenutých důkazů, provedení procesně nepoužitelného důkazu a existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.

23. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil.

24. Obviněný měl za to, že soudy pochybily, pokud nevyhověly jeho návrhu na výslech policistů, kteří zasahovali na místě činu, a svědkyně P. Č. K tomu dovolací soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

25. Návrh obviněného na doplnění dokazování výslechy policistů a svědkyně P. Č. byl soudem prvního stupně zamítnut usnesením podle § 216 odst. 1 tr. ř. pro jejich nadbytečnost. Tento soud pod bodem 14. odůvodnění svého rozsudku podrobně odůvodnil, jaké skutečnosti jej k závěru o nadbytečnosti navržených důkazů vedly, kdy zejména zdůraznil, že výslech zasahujících policistů by nepřinesl žádné nové poznatky, neboť dokazování bylo již provedeno obsáhlým a vyčerpávajícím způsobem, a tak soud neměl pochyb o tom, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Pokud jde o svědkyni, kterou obviněný v návrhu označil jako kolegyni svědka F. H., která také mohla k činu vypovědět, přičemž soud prvního stupně dovodil, že se jednalo o svědkyni P. Č., jedinou slečnu, která jela v autobuse, který zastavil u místa činu (obviněný v rámci svého dovolání navrženou svědkyni označil jako svědkyni Č., z čehož Nejvyšší soud rovněž dovozuje, že tímto myslí P. Č.), pak soud zdůraznil, že tato svědkyně soudem vyslechnuta byla, její opakovaný výslech by byl tudíž nadbytečný. S názorem nalézacího soudu ohledně nadbytečnosti navrženého doplnění dokazování se ztotožnil i odvolací soud, který rovněž vysvětlil, proč považoval provedené dokazování za dostatečné (viz bod 7. odůvodnění jeho usnesení). Takové odůvodnění zamítnutí provedení důkazu je zcela v souladu s kritérii pro zamítnutí důkazních návrhů vymezených judikaturou Ústavního soudu (viz výše), proto postupu soudu nižších stupňů nelze v daném ohledu ničeho vytknout.

26. K otázce případné procesní nepoužitelnosti rekognice, kterou obviněný nastolil v dovolání, je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Obviněný byl toho názoru, že jeho rekognice byla provedena v rozporu s § 160 odst. 4 tr. ř. a § 104b odst. 4 tr. ř., a tedy nezákonným způsobem. Vytkl mimo jiné, že orgány činné v trestním řízení neodůvodnily provedení úkonu jako neodkladného a neopakovatelného, resp. že provedená rekognice nesplňovala podmínky neodkladného úkonu, neodůvodnily ani to, proč neprováděly rekognici in natura, když obviněný se mohl rekognice jako poznávaná osoba účastnit. Nakonec také vytkl, že způsob, jakým jej svědci ztotožnili s pachatelem, byl nejistý. Dovolací soud však názoru obviněného o nezákonnosti provedené rekognice nemůže přisvědčit, naopak shledal, že při rekognici žádná pravidla stanovená pro provedení tohoto úkonu nebyla porušena a její provedení jako neodkladného a neopakovatelného úkonu bylo řádně odůvodněno.

27. V dané souvislosti Nejvyšší soud nejprve uvádí, že rekognice jakožto zvláštní způsob dokazování představuje specifickou formu výslechu poznávající osoby a její účel spočívá v tom, aby poznávající osoba v souvislosti s vyšetřováním trestného činu znovu rozpoznala nějakou osobu nebo věc. Z povahy věci se tak jedná o úkon neopakovatelný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, nebo rozhodnutí publikované pod č. 54/1990 Sb. rozh. tr.). Vzhledem ke své povaze může být i úkonem neodkladným ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., a proto ji lze provést i před zahájením trestního stíhání (srov. rozhodnutí publikované pod č. 31/1997 Sb. rozh. tr.), avšak v takovém případě se provede na návrh státního zástupce a za účasti soudce podle § 158a tr. ř.

28. Nejvyšší soud se v návaznosti na předloženou dovolací argumentaci zabýval tím, zda byly naplněny zákonné podmínky ve smyslu ustanovení § 158a, § 160 odst. 4 tr. ř. a § 104b odst. 4 tr. ř., tedy zda se v případě předmětné rekognice jednalo o neodkladný úkon a zda bylo správně přistoupeno k provedení rekognice podle fotografií namísto rekognice in natura. Další námitky, zda a jakým způsobem soudy při hodnocení důkazů vyhodnotily výsledky rekognice zejména vzhledem k výpovědím poznávajících svědků, nutno již podřadit pod otázku hodnocení samotných důkazů, nikoliv jejich procesní použitelnosti.

29. Co se týče neodkladnosti tohoto úkonu, Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že podle § 160 odst. 4 tr. ř. se neodkladným úkonem rozumí takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Podle věty třetí citovaného ustanovení je v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Kromě zákonného výčtu důvodů neodkladnosti uvedených v citovaném ustanovení judikatura dovodila neodkladnost takového úkonu i v případě, kdy je třeba objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2002 sp. zn. 1 To 29/2002, publikované pod č. 33/2003 Sb. rozh. tr., či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 7 Tdo 542/2020).

30. Uvedená skutečnost zakládala neodkladnost rekognice právě i v nyní posuzované věci, jak vyplývá z protokolů o rekognici osoby ze dne 25. 3. 2022 na č. l. 112–115, 130–133, v němž policejní orgán uvedl, že dosavadní prověřování nevedlo ke zjištění pachatele, přičemž rekognicí může být zjištěna osoba, která se dopustila jednání, pro které je řízení vedeno. Byť odůvodnění neodkladnosti úkonu policejním orgánem lze považovat za poněkud strohé, nelze je s ohledem na jeho podloženost ve spisovém materiálu a v žádosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem (č. l. 111) považovat za nedostatečné. S ohledem na výpovědi obviněného, svědka O. B. a svědka J. H., kteří tvrdili, že to byl J. H., kdo vozidlo v době nehody řídil, lze přisvědčit orgánům činným v tomto trestním řízení, že v daný moment míra podezření z trestného činu pro zahájení trestního stíhání obviněného nedosáhla potřebného vyššího stupně jistoty ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., bylo proto namístě ještě před zahájením další fáze trestního řízení dokazování doplnit úkonem spočívajícím v rekognici s poznávajícími svědky, kteří se na místě činu bezprostředně vyskytovali a s posádkou vozidla komunikovali.

31. Pokud jde o provedení rekognice podle fotografií, nikoliv in natura, k tomu policejní orgán v protokolech o provedených rekognicích uvedl, že rekognici in natura nebylo možno provést s ohledem na skutečnost, že se policejnímu orgánu nepodařilo zajistit osoby podobného typu, mezi nimiž by mohly být poznávané osoby ukázány v souladu s § 104b odst. 3 tr. ř. Jelikož tak nebyly splněny podmínky pro ukázání poznávané osoby in natura, přistoupil policejní orgán správně k rekognici podle fotografií podle § 104b odst. 4 tr. ř. Podle citovaného ustanovení není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, se rekognice provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Všechny předložené fotografie by pak měly být obdobné, tedy zachycovat osoby, které se výrazně neodlišují svým vzezřením, podobně jako je tomu u rekognice in natura. Protože i v případě rekognice podle fotografií jde o určení totožnosti znovupoznávané osoby, musí předložené fotografie zachycovat především obličej osob, podle něhož lze určitou osobu nejlépe poznat a určit její totožnost (ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1544). V souladu s těmito podmínkami pak byl obviněný na fotografii ukázán společně s dalšími 6 osobami (přičemž podle citovaného ustanovení postačují i pouhé 3 další osoby, čímž byla kvalita předmětného úkonu posílena), mezi nimiž byl i svědek J. H., který o sobě tvrdil, že byl řidičem. Naproti tomu podobiznu svědka O. B. nebylo potřebné, ale ani vhodné mezi poznávané osoby zařadit, když o tom, že tento nebyl řidičem, ale spolujezdcem, nevyvstaly žádné pochybnosti, a rekognice se tak jeho osoby netýkala. Na fotografiích se pak vyskytovaly i další osoby mužů s krátkými vlasy a různě dlouhými vousy (s ohledem na odlišnou výpověď svědků ohledně délky vousů řidiče), kteří se však žádným výrazným způsobem neodlišovali. Dovolatelem vytýkaná skutečnost, že některé z fotografií těchto dalších na řízení nezúčastněných osob pochází z roku 2013 a 2014, je pak zcela nepodstatná a nemůže mít žádný vliv na kvalitu samotných fotografií a podobiznu osob zachycených v dané věkové kategorii, která odpovídá všem osobám na předložených fotografiích svědkům. Na okraj lze poznamenat, že splněny byly také podmínky první části rekognice, spočívající ve výslechu svědků, kteří vystupovali jako poznávající, přičemž tito uvedli okolnosti, za nichž osobu vnímali, a vypověděli o znacích či zvláštnostech, podle nichž bylo možno osobu řidiče poznat (§ 104b odst. 2 tr. ř.).

32. Nejvyšší soud proto konstatuje, že předmětná rekognice byla provedena v souladu se zákonem (mimo jiné jí byla podle § 158a tr. ř. přítomna kromě nezúčastněné osoby i soudkyně, která garantovala zákonnost úkonu). Ostatně s přednesenými námitkami se již řádně vypořádal i soud prvního stupně pod bodem 16. odůvodnění svého rozhodnutí, na nějž lze v podrobnostech odkázat.

33. Nejvyšší soud neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil (zejména str. 8–11, body 15.–17. rozsudku soudu prvního stupně, str. 2–3, bod 7. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s nimiž se postupně soud prvního stupně a zejména soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat.

S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. Že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

34. Proto jen ve stručnosti dovolací soud uvádí následující. Dovolatel měl za to, že nebylo prokázáno, že se projednávaného skutku dopustil právě on, přičemž ty důkazy, na nichž závěry soudů o jeho vině stojí, zpochybnil a vytkl, že jeho obhajoba nebyla provedenými důkazy vyvrácena. Závěry soudů jsou podle jeho mínění v kolizi s výpověďmi svědkyň L. B. a L. B., které potvrdily, že obviněný se do místa bydliště dopravil taxislužbou, a tedy vozidlo v době dopravní nehody neřídil, tyto údaje vyplynuly i z výpovědí svědků O.

B. a J. H. Dále vytkl, že nalézací soud zcela pominul, že obviněný vysvětlil, že se za pomoci kamaráda dopravil na místo nehody, a to poté, co k ní došlo, aby si převzal věci, které se ve vozidle nacházely (klíče aj.), proto se tam nalezly identifikační údaje potvrzující jeho přítomnost. Nadto vozidlo v den dopravní nehody řídil před příjezdem do restaurace, kde je odstavil, a následně je v době dopravní nehody řídil svědek J. H. Za nepřesvědčivé měl i výsledky rekognice (již označil za nezákonnou), při níž byl obviněný svědky M.

N. a J. S. označen za pachatele, poněvadž tito svědci řidiče popsali odlišně od osoby obviněného.

35. V otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele činu však není podle Nejvyššího soudu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný rozpor. Jak již bylo uvedeno, námitky dovolatele jsou pouhým opakováním jeho obhajoby z předcházejících stadií trestního řízení, s níž se oba soudy nižších stupňů velice pečlivě, podrobně a správně vypořádaly. S odkazem na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů lze k výtkám dovolatele poznamenat, že dovolatel pomíjí argumentaci soudů nižších stupňů, nikterak na ni nereaguje a stále trvá na své verzi skutkového děje, a to i v částech, která zcela odporují objektivním důkazům.

Zejména pak dovolatelem tvrzená skutečnost, že v době dopravní nehody nebyl ve vozidle ani přítomen, je zcela jednoznačně vyvrácena zajištěnými stopami – částicemi z airbagu předmětného vozidla na mikině obviněného (viz odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Policie České republiky ze dne 12. 10. 2022 na č. l. 99–102), skutečnost, že nebyl na místě řidiče, je objektivně vyvrácena prokázáním lidské krve na airbagu z volantu, přičemž profil DNA z tohoto vzorku je shodný s profilem DNA ze srovnávacího vzorku obviněného, přičemž pravděpodobnost shody mnohonásobně přesahuje statistickou hranici stanovenou jako minimum pro průkaz individuální identifikace (viz odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Policie České republiky ze dne 28.

7. 2022 na č. l. 103–107). S ohledem na skutečnost, že airbagy po jejich aktivaci nemohou být znovu využity a musí být vyměněny, je nemožné, že by se stopy konkrétních airbagů dostaly na oblečení obviněného, a naopak stopy DNA (krve a slin) obviněného dostaly na konkrétní, v době nehody aktivované airbagy v jiné době než v době projednávané nehody. Nadto nelze opomenout ani zachycení pachové stopy u pravých předních dveří a schopnost služebního psa následovat zachycenou pachovou stopu až k domu, v němž se nacházel obviněný (viz záznam o použití psa ze dne 4.

3. 2022 na č. l. 95, 96). Již z uvedených důkazů vyplývá, že obviněný se v době nehody na místě řidiče vozidla nacházel a že z místa činu následně odešel (pokud by se na místě řidiče, který měl jako poslední zavírat dveře a zamykat auto nacházela jiná osoba, její pachová stopa by zjevně překrývala stopu obviněného a vedla by od vozidla na místo, na které řidič došel, jak tomu bylo právě v případě obviněného). Tato skutečnost pak byla potvrzena také výpověďmi svědků, zejména J. S. a M. N., kteří při rekognici podle fotografií znovupoznali obviněného jako řidiče vozidla, naopak svědka J.

H., který o sobě tvrdil, že v době nehody vozidlo řídil, ani jeden z těchto svědků nepoznal. Nadto výpověď svědka J. H. ohledně průběhu nehody a jeho chování po nárazu vozidla zcela neodpovídá výpovědím svědků J. S. a M. N., kteří uvedli, že řidič vozidla na místě činu setrval přibližně 20 minut, než odešel. Oproti tomu svědek J. H. uvedl, že po nárazu zazmatkoval, otevřel dveře a utekl.

Je zjevné, že snahou tohoto svědka bylo krýt obviněného, přestože svědek na místě činu nebyl (tomu nasvědčuje i skutečnost, že na rozdíl od obviněného nebyly na místě činu zjištěny stopy jeho DNA), a proto nedokázal reprodukovat, co se po nehodě skutečně dělo a jak dlouho na místě činu setrval.

36. Rozhodně pak nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že žádný z orgánů činných v trestním řízení nevyhodnotil, co poznávající osoby při rekognici uváděly. Nalézací soud se této otázce věnoval, a to jak v rámci rekapitulace provedených listinných důkazů pod bodem 11. odůvodnění svého rozhodnutí, tak v rámci předestřených úvah stran hodnocení provedených důkazů pod bodem 16. Pokud jde o dovolatelem tvrzený nedostačující popis řidiče vozidla svědky před započetím rekognice a následné poznání obviněného podle rysů, které svědci před provedením rekognice podle fotografií neuvedli, pak nelze než poznamenat, že je zcela přirozené, že ne každý je schopen si bez předlohy přesně vybavit něčí podobiznu a podrobně či adekvátně ji popsat.

Důležité naopak je, že podle fotografií zařazených mezi fotografie dalších osob výrazně se od obviněného neodlišujících byl obviněný poznán jako řidič vozidla, a to dokonce dvěma svědky, s nimiž rekognice probíhala odděleně a nikterak se neovlivňovali. Pokud jde o samotnou délku vousů, kterou uváděl každý ze svědků jinak, pak tomuto rozdílnému prvotnímu popisu nelze přikládat žádnou výraznou váhu. Svědci obviněného neznali a bylo těžké si jeho podobiznu zpětně vybavit. Navíc délka jeho vousů nemusela být v době dopravní nehody stejná, jako byla na předkládané fotografii.

Sám svědek J. S. pak uvedl, že má za to, že v době nehody měl obviněný více vousů než na fotografii. Naopak skutečnost, že oba svědci označili obviněného za řidiče podle fotografie i přesto, že měl na fotografii odlišnou délku vousů, než jakou si vybavovali pouze z paměti, vypovídá o tom, že obviněného skutečně jako řidiče poznali a neoznačovali mezi fotografiemi osobu pouze na základě ojedinělých rysů, jako by byla například délka vousů. Svědci vysvětlili, na základě jakých rysů obviněného znovupoznali.

Podstatné je tedy zejména to, že obviněný byl jako řidič vozidla podle fotografií označen hned dvěma na místě přítomnými svědky, kteří jej znovupoznali i v jednací síni, a to navíc za situace, kdy o přítomnosti obviněného na místě činu vypovídají i další ve věci provedené a zejména zcela objektivní důkazy, jak již bylo zmíněno výše (stopy DNA a stopy z airbagu na oblečení obviněného). Lze uzavřít, že zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v tom, že svědci J. S. a M. N., kteří byli bezprostředně po době nehody na místě činu přítomni, jednoznačně a bez pochybností označili za řidiče právě obviněného.

Soud prvního stupně se tak nedopustil žádného pochybení, pokud na základě provedeného dokazování rozhodl o vině obviněného. Důvodně neuvěřil verzi dovolatele a výpovědím svědků J. H. a O. B., které v otázce osoby řidiče vozidla neodpovídaly ostatním ve věci provedeným důkazům a objektivně zajištěným stopám. Na správnosti soudy učiněných skutkových zjištění nemůže nic změnit výpověď svědkyně L. B., která ani nekorespondovala s výpovědí obviněného, když tato uvedla, že byla s obviněným venku a viděla jej nastoupit do taxíku, zatímco obviněný vypověděl, že byl venku sám, ale ani výpověď svědkyně L.

B., která pouze uvedla, že jí obviněný sdělil, že se domů dopraví taxíkem.

37. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

38. Pro úplnost je s ohledem na dovolatelem formálně uplatněné dovolací důvody nutno konstatovat, že ačkoliv obviněný deklaroval také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neuvedl, v čem spatřoval nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, a svou argumentaci založil toliko na vlastní verzi skutkových zjištění, proto se Nejvyšší soud posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.

39. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

40. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 3. 2024

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu