8 Tdo 116/2024

8 Tdo 116/2024-480

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2024 o dovolání obviněného M. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác (v jiné trestní věci), proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 5 To 174/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 39 T 107/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 39 T 107/2022, byl obviněný M. S. (dále „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku za tento zločin a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 66 T 108/2022, jenž nabyl právní moci dne 9. 12. 2022, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 66 T 108/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Též bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 5 To 174/2023, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to na skutkovém základě, že obviněný dne 14. 1. 2022 kolem 18.05 hod. v XY na ulici XY, v areálu XY, v objektu XY, v pavilonu XY, v podnapilém stavu, kam byl převezen z důvodu své podnapilosti sanitkou z urgentního příjmu Sdruženého zdravotnického zařízení Krnov, a poté, co na uvedené místo pro jeho agresivní chování byla přivolána Policie České republiky, Oddělení hlídkové služby Opava, ve složení J. S. a M. N., vulgárně policistům a personálu stanice nadával, načež byl prvně jmenovaným policistou vyzván, aby uposlechl pokynů personálu stanice, s čímž nesouhlasil, a ruce se sevřenými pěstmi dal před sebe do bojového postoje a vedl pravou rukou úder proti J. S., který však úder vykryl a snažil se obviněného svést na zem, načež obviněný pravou nohou kopl tohoto policistu do oblasti kotníku pravé nohy; poté byl policisty sveden na zem, kde po překonání jeho aktivního odporu byl spoután; popsaným kopnutím způsobil poškozenému J. S. nalomení zadní hrany pravé holenní kosti s malým posunem úlomků a s otokem okolních měkkých tkání, což si vyžádalo dobu léčení do 6 týdnů, kdy byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života.

3. Za tento zločin a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 66 T 108/2022, jenž nabyl právní moci dne 9. 12. 2022, ho odsoudil podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a dvou měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 66 T 108/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž rozhodl o náhradě škody.

II. Z dovolání obviněného

4. Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř. dovolání, protože rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávním hmotněprávním posouzení.

5. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že soudy pominuly, že z výpovědi znalkyně při veřejném zasedání u odvolacího soudu vyplynuly důvodné pochybnosti o úrazovém ději a o příčinách zranění, které měl utrpět J. S., protože znalkyně jednak uváděla, že nelze jednoznačně určit objektivní závěr o úrazovém ději, a jednak uvedla, že zranění poškozeného mohla vzniknout i přisednutím. Obviněný má za to, že způsob kladení otázek odvolacím soudem mohl vést k tomu, že znalkyně připustila, že úrazový děj není v rozporu s poraněním, které poškozený utrpěl. Uvedené skutečnosti podle obviněného vyvolávají důvodné pochybnosti o úrazovém ději a o tom, jak zranění vzniklo. Soud měl proto s ohledem na zásadu in dubio pro reo postupovat ve prospěch obviněného a zprostit jej viny, a to i s ohledem na jeho obhajobu, že poškozeného aktivně nekopl, a proto zranění od něj nemohlo pocházet. Poukázal na to, že policista byl obut do těžkých služebních bot, kdežto obviněný měl na noze tenisky.

6. Soudům obviněný vytkl, že se nezabývaly spoluzaviněním policisty, protože ač oba policisté měli na sobě kamery, tyto nebyly funkční, stejně jako ani nebylo zapnuto kamerové zařízení ve služebně policistů, v důsledku čehož se policisté spolupodíleli na vzniklém zranění, při němž policista podcenil nutnost jednat s ohledem na stav obviněného, což nezvládl, a tím přispěl ke svému zranění, neboť nedokázal adekvátně na jednání obviněného reagovat. Policista při zásahu neaplikoval v dostatečné míře znalosti a dovednosti, jimiž má příslušník policie disponovat, a kdyby v daném případě byly využity, nedošlo by ke zranění policisty, kterému by bylo zabráněno.

7. Obviněný vytýkal, že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, že spáchal čin ve stavu zmenšené příčetnosti, svého jednání litoval, byla dána vysoká míra spoluzavinění poškozeného, od spáchání činu uběhla delší doba a je otcem více dětí, které mají nárok na život s otcem.

8. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. obviněný namítal, že rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně spočívá na nesprávním právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K tomu uvedl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný s ohledem na jiné obdobné trestní věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 980/2022), kde za trestné činy podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl ukládán sice citelný trest, jenž však nekoresponduje s tím, jaký byl uložen obviněnému v nyní posuzované méně závažné trestní věci. Obviněný rovněž vytýkal, že pokud byl převezen při zmenšené příčetnosti ze záchytné stanice v době, kdy se dobrovolně snažil řešit své problémy s alkoholem, mohl očekávat, že o něj bude pečováno kvalifikovanými osobami, které budou schopny zajistit, aby nedošlo ke škodám z jeho strany. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu násilí proti úřední osobě, jsou v rozhodnutích soudů ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Rovněž nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy.

9. Obviněný v doplňku dovolání ze dne 3. 1. 2024 uvedl, že má občanství jiných států, např. Jihoafrické republiky, Polska a Velké Británie, a „proto se na něj vztahuje imunita a jeho osoba nepodléhá trestněprávní jurisdikci České republiky“. Dovolatel sice nedisponuje doklady prokazujícími tato tvrzení, pokouší se je však aktivně obstarat, zatím neúspěšně. Požádal též o prošetření, zda jsou orgány českého státu oprávněny vůči němu vést trestní řízení.

10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě i rozsudek Okresního soudu v Opavě a sám rozhodl tak, že se obviněný v plném rozsahu podle § 226 tr. ř. zprošťuje obžaloby.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání obviněného poukázal na doslovné opakování námitek uváděných obviněným po celé trestní řízení, na něž oba soudy reagovaly a vypořádaly se s nimi. Skutková verze obviněného, že poškozeného aktivně sám nekopl a nezpůsobil mu uvedené zranění, se týká okamžiku, který následoval na jiném místě poté, co byl již poškozený zraněn, a popisuje okolnosti, kdy na místo byla vyslána hlídka již po zranění poškozeného, tedy až 20 minut po předmětné události.

12. Podle obsahu dovolání státní zástupce shledal, že uváděné námitky korespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko v alternativě nedůvodně neprovedených důkazů, jež obviněný spatřoval v tom, že nebyly zapnuty kamery, a tedy nebyly jako důkaz provedeny nahrávky z těchto kamer, což pro závěr o vině obviněného však nebylo rozhodné, protože jeho chování a vzniklý následek byly objasněny jinými důkazy. Uvedený požadavek tudíž nezakládal existenci tzv. opomenutých důkazů, a jde proto o námitku zjevně neopodstatněnou. Důvodnost státní zástupce neshledal ani u námitky o porušení zásady in dubio pro reo, neboť jednak neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, protože nekoresponduje se zásadami, které ji vymezují, a jednak nic nenasvědčuje tomu, že by byla porušena s ohledem na obsah a rozsah provedeného dokazování (srov např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III ÚS 581/22).

13. Z uvedených důvodů, když přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, státní zástupce dospěl k závěru, že námitky obviněného dílem pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby své rozhodnutí o dovolání učinil za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

14. K tomuto vyjádření státního zástupce obviněný ve své replice uvedl, že v plném rozsahu setrvává na svém dovolání i jeho doplňku, k němuž poukázal na to, že z dovolání vyplývá, že bylo podáno také s ohledem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Znovu zmínil, že se soudy nezabývaly tím, proč byly kamery vypnuté, což považoval za rozhodnou okolnost, která vyvolává důvodné pochybnosti ohledně skutečného stavu úrazového děje, a vyjádřil domněnku o úmyslném vypnutí kamer proto, aby nedošlo k zachycení skutečného děje. Setrval i na výhradách proti obsahu výpovědi znalkyně, která od počátku uváděla, že se nelze objektivně vyjádřit ani učinit spolehlivý závěr o úrazovém ději. Nemůže mu být přičítáno „druhé zranění“ policisty, a to ani jako přitěžující okolnosti při ukládání trestu, když navíc není vinen prvním ani druhým zraněním, které policista utrpěl, protože ho nekopl. Rovněž poukázal i na nepřiměřenost trestu a zmínil imunitu v důsledku dalších občanství jiných států. IV. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě (u dovolání i jeho doplňku) a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. K důvodům dovolání a jednotlivým dovolacím námitkám

16. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud musí zkoumat, zda výhrady tvrzené na podkladě v dovolání označených důvodů odpovídají jejich zákonnému vymezení.

17. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). I přes toto pravidlo je však povinen dbát na to, aby v postupech soudů nižších stupňů byly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) i v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

18. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není, aby přehodnocoval důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale je povinen se zabývat správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03), a proto posuzuje, zda proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.

19. Obviněný dovolání mimo jiné opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. U tohoto důvodu postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativně vymezených podmínek. Vždy však je třeba, aby byla vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze tedy napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).

20. Na podkladě tohoto důvodu a v souladu s ním obviněný vytýkal nesprávné zjištění úrazového děje, o němž podle něj vznikají pochybnosti, protože se soudy nesprávně vypořádaly se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalkyně MUDr. Lenky Zátopkové, Ph.D., protože nevyloučila, že zranění mohlo vzniknout i přisednutím. Zdůraznil, že tvrdil, že poškozeného aktivně nekopl. Vytýkal policistům, že když mu umožnili, aby poškozeného zranil, řádně neplnili své povinnosti, a tím vzniklý následek spoluzavinili. Vytýkal, že nebyly zapnuty kamery, jejichž záznamy by mohly okolnosti předmětného incidentu objasnit a vzniklé pochybnosti odstranit. Se zřetelem na tyto nedostatky zdůrazňoval, že došlo k porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo.

21. Nejvyšší soud na základě obviněným vytyčených vad posuzoval, jakým způsobem soudy prováděly shromážděné důkazy a jak je hodnotily. Pro své závěry vycházel z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu, na jejichž podkladě neshledal nedodržení pravidel stanovených § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ani to, že by odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí obsahovala excesy, jichž se obviněný dovolává.

22. Soud prvního stupně reagoval na obdobnou obhajobu, jíž obviněný uváděl v předchozích stádiích trestního řízení, a vysvětlil, proč se s ní neztotožňuje, a to s ohledem na výsledky provedeného dokazování (srov. body 2. až 19. rozsudku soudu prvního stupně). Dostatečně se s obdobnými výhradami obviněného vypořádal i odvolací soud (srov. body 14. až 18. rozsudku odvolacího soudu), který k nim vysvětlil, z jakých důvodů jim nemohl přisvědčit. Při těchto dostatečných argumentech soudů obou stupňů lze uvést, že na průběh činu, jejž obviněný zpochybňuje, soudy usuzovaly zejména z výpovědí policistů J.

S. a M. N., kteří podrobně celý incident popsali, a to i s ohledem na předložené fotografie a další záznamy z místa činu (srov. body 6. až 9. rozsudku soudu prvního stupně). Průběh děje je doložen i výpovědí svědka J. K. (viz bod 10. tamtéž), zaměstnance urgentního příjmu, kam byl obviněný jako pacient dodán, který popsal, že když se obviněný vzbudil, protože v sanitce usnul, nechtěl tam zůstat a začal být vulgární, byla přivolána policie, slyšel, že na ošetřovně došlo k incidentu, který sám neviděl, ale když přišel do ošetřovny, jeden z policistů seděl na zemi a stěžoval si na bolest nohy, byla přivolána další hlídka.

Byli též slyšeni jako svědci M. V., řidič sanitky a zdravotní sestra Z. Š., kteří byť přímo vlastní kopnutí do nohy poškozeného obviněným neviděli, ale vnímali celou související situaci (viz body 11., 12. tamtéž). Zranění poškozeného kromě okolností popsaných jak poškozeným, tak i přítomnými osobami, bylo doloženo lékařskými zprávami a znaleckým posudkem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Lenky Zátopkové, Ph.D., která popsala odlišný charakter dvou utrpěných poranění, k nimž se vyjádřila tak, že poranění kostí bérce vznikají obecně působením tupého násilí velké intenzity směřujícího proti oblasti bérce, zlomeniny střední části holenní kosti mohou vzniknout jak přímo působením násilí, tak i nepřímo tzv. torzním mechanismem.

Zlomenina zadní hrany holenní kosti mohla vzniknout uvedenými mechanismy, ale i přímo působením násilí, například úderem pevným nepoddajným předmětem, třeba kopem směřujícím proti zadní dolní části pravého bérce poškozeného. Kromě těchto důkazů se soudy opíraly i o další listinné důkazy, mimo jiné hovory z tísňové linky a záznamy z urgentního příjmu krnovské nemocnice. Soud podle uvedených provedených důkazů dospěl k závěru, že vina obviněného jimi byla prokázána. Situaci na protialkoholní záchytné stanici popisoval zejména lékařský záznam (č. l.

113 spisu). Soud prvního stupně posuzoval i oprávněnost zásahu policistů, a to zejména z hlediska použitých donucovacích prostředků, které bylo vedoucím pracovníkem vyhodnoceno jako oprávněné a přiměřené (č. l. 135 až 138 spisu, bod 15. rozsudku soudu prvního stupně). V bodě 18. popsal a rozvedl své závěry ohledně průběhu skutkového děje, zabýval se obhajobou obviněného, kterou konfrontoval s výsledky provedeného dokazování a posuzoval ji s ostatními zjištěními plynoucími z naznačených důkazních prostředků, jimiž se podrobně zabýval.

23. Ke vzniklému zranění soud prvního stupně rozvedl, že má za prokázané, že pouze poranění zadní hrany pravé holenní kosti vzniklo jednáním obviněného, což vyplynulo z výsledků znaleckého posouzení znalkyně MUDr. Lenky Zátopkové, Ph.D., která kopnutí posoudila jako možný mechanismus, což koresponduje s výpovědí poškozeného J. S., jenž uvedl, že po neočekávaném kopu obviněného do nohy v době služebního zákroku ucítil silnou bolest vedoucí k tomu, že již nemohl v zákroku proti obviněnému účinně postupovat, protože v noze neměl dostatečnou oporu, a proto upadl, při pádu jeho končetina uvízla pod tělem obviněného, což vedlo ke vzniku zlomeniny střední části holenní kosti (viz bod 19. rozsudku). Z uvedeného je zjevné, že soud hodnotil obě vzniklá poranění samostatně a z hlediska subjektivní stránky jednání obviněného dospěl k závěru, že úmyslně zaviněný následek lze spatřovat pouze v prvním, méně závažném zranění, tj. nalomení zadní hrany pravé holenní kosti s malým posunem úlomků a otokem měkkých tkání, které vzniklo přímo kopem obviněného. Uzavřenou spirálovou zlomeninu střední části pravé holenní kosti s posunem úlomků, která vznikla při pádu poškozeného a obviněného, tedy závažnější zranění poškozeného, soudy do skutkového děje, a tedy ani k tíži obviněného neuváděly, jak vyplývá i z popisu skutku upřesněného soudem prvního stupně (viz též bod 17. rozsudku). Soudy obou stupňů vysvětlily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného zaměřenou proti závěrům o mechanismu vzniklého zranění, věnovaly jí velkou pozornost a své závěry dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily, a to jak s ohledem na vysvětlení jmenované znalkyně, tak i s ohledem na výpovědi poškozeného, dalších svědků, jakož i se zřetelem na skutečnosti plynoucí z listinných důkazů.

24. Podle takto zjištěných skutečností Nejvyšší soud nemohl přisvědčit obviněnému v tom, že způsob, jakým došlo ke vzniku zranění, nebyl objasněn, protože výsledky provedeného dokazování tuto námitku zcela vylučují (srov. např. body 15. až 17. rozsudku soudu druhého stupně) a jednání obviněného plně objasňují.

25. Odvolací soud se věnoval i dalším námitkám obviněného uplatněným v odvolání obdobně jako nyní v podaném dovolání a lze jen připomenout, že v bodě 18. vysvětlil, že skutečnost, že policisté neměli zapnuté kamery, a že nebyly aktivní ani na urgentním příjmu, není jakkoli podstatná pro závěry o vině. Je totiž třeba k této správné úvaze dodat, že závěr o vině se opírá o důkazy, které byly provedeny a rozhodné je, zda z nich vina obviněného plyne a zda takové důkazy jsou k objasnění všech rozhodných skutečností dostačující (srov. rozhodnutí č. 49/1965, č. 11/1967, 10/1993-III.

Sb. rozh. tr.). Pokud se obviněný domáhal důkazu, který objektivně nemohl vyplynout z žádného důkazního prostředku, protože na něm nebyl zaznamenám (což se týká jakékoliv informace, která na žádném konkrétním nosiči zanesena není), je takový požadavek zcela bezvýznamný, jestliže ostatní ve věci zajištěné důkazy jsou dostačující pro závěr o vině obviněného, jak tomu je v právě posuzované trestní věci. Odvolací soud rovněž námitku obviněného o spoluzavinění policistů vyhodnotil plně v souladu s tím, jak byl průběh činu objasněn a prokázán.

Zásadně je třeba zdůraznit, že to byla jedině agresivita a vulgarita obviněného podmíněná jeho opilostí, která vedla ke konfliktu, na nějž policisté reagovali profesionálním postupem, který nevykazoval žádné nedostatky (viz závěry vedoucího pracovníka Policie České republiky, Oddělení hlídkové služby Opava na č. l. 135 až 138 spisu). Následky, za něž obviněný nese trestní odpovědnost, je třeba připsat obviněnému, který po požití velkého množství tvrdého alkoholu padal na hlavu, a proto byla přivolána záchytná stanice, aby bylo zabráněno jeho újmě na zdraví.

Zásahy policistů následovaly proto, že personál záchytné stanice je přivolal z důvodu agresivního chování obviněného, které vedlo k ublížení na zdraví jednoho z policistů. Strážníci i policisté z uvedených důvodů jednali v souladu se svými pravomocemi, když realizovali zákrok, ke kterému byli podle zákona oprávněni, a tudíž požívali ochrany úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku ve spojení s § 325 tr. zákoníku. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud námitce obviněného o neoprávněnosti postupu a zásahu strážníků a policistů nepřisvědčil.

26. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené závěry považuje výhrady obviněného směřující proti učiněným skutkovým zjištěním za nedůvodné a neodpovídající výsledkům provedeného dokazování. Soud vysvětlil způsob, jakým při jejich hodnocení postupoval, a o co své závěry o vině obviněného opřel. Po takto provedeném zhodnocení předložených verzí nevzbuzuje pochybnosti odůvodněný a o výsledky provedeného dokazování opřený závěr soudu o věrohodnosti výpovědí příslušníků městské policie a Policie České republiky i dalších důkazů. Posoudí-li se uvedené závěry soudu prvního stupně z hledisek § 2 odst. 5, 6 tr. ř., lze seznat, že citovaná ustanovení a jimi předpokládané postupy byly náležitě dodrženy a soud se jimi v rámci prováděného dokazování plně řídil. Ve smyslu zásad pro objektivní hodnocení dvou odlišně vypovídajících skupin výpovědí každou posuzoval podle principů uvedených v § 2 odst. 6 tr. ř. a vyvodil z učiněných zjištění závěry o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jak uvažoval (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Soud přitom detailně popsal a přesvědčivě odůvodnil svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Přezkoumávané rozhodnutí proto není založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům. Z obsahu tohoto rozhodnutí není zjevná jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).

27. Nejvyšším soudem posouzená skutková zjištění vzešla z procesu, který byl učiněn v souladu se zákonem stanovenými procesními podmínkami. Nic nesvědčí ani o tom, že by se soudy zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí. Není zde prostor pro uplatnění zásady presumpce neviny, jež je na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), což je však situace, která ze všech shora uvedených důvodů v přezkoumávané věci nenastala.

28. K výhradám proti učiněným skutkovým závěrům, s nimiž se Nejvyšší soud neztotožnil, lze pro úplnost uvést, že přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nesvědčí ani o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a tudíž nejde o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

29. Obviněný jako další důvod v dovolání uvedl § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jenž dopadá na situace, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. O žádnou takovou situaci však v posuzované věci nešlo, jak ostatně plyne z přezkoumávaných rozsudků, jimiž byl obviněný uznán vinným a bylo rozhodnuto o jeho trestu. Posoudí-li se obsah dovolání obviněného, ani on žádnou takovou skutečnost neuváděl, protože jeho argumenty pod uvedený důvod podřazené spočívaly v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném právním posouzení. Tento slovní popis dovolacího důvodu odpovídá dikci, která je v trestním řádu uvedena v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve smyslu zásady, že soud posuzuje podání vždy podle jeho obsahu, i když je

nesprávně označeno (srov. § 59 odst. 1 tr. ř.), Nejvyšší soud se zabýval výhradami obviněného s ohledem na jeho slovní kontext, jenž dopadá na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, především, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

30. Obviněný však nevznesl žádné výhrady proti nesprávnosti použité právní kvalifikace ani jinému vadnému právnímu posouzení [lze jen dodat, že není pochyb o tom, že činem naplnil po objektivní i subjektivní stránce znaky zločinu násilí podle § 325 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], ale jeho námitky směřovaly výhradně proti nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, kterou spatřoval v tom, že nejde o závažný útok na policisty, jako je tomu např. když je autem na ně najížděno, a že jemu uložený trest byl nepředvídatelný. Rovněž podle něj odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, mimo jiné k dopadu na jeho rodinu, a k tomu, že policisté měli postupovat tak, aby došlo k minimalizaci případných škod. Jestliže obviněný tyto výtky podřadil (fakticky, nikoliv výslovně) pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jeho smyslu (viz výklad výše) za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. K nápravě případných pochybení ve výroku o trestu však primárně slouží dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný neuplatnil a který lze použít, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění zákonem stanovených podmínek. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

31. Nejvyšší soud i přesto, že uvedené výhrady s označeným ani jiným důvodem dovolání nekorespondují, jen pro úplnost uvádí, že mu nepřisvědčil, neboť z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud, jenž obviněnému trest ukládal, přihlédl ke všem zákonným kritériím uvedeným v § 38 až 39 tr. zákoníku. Zohlednil dostatečně osobu obviněného (viz bod 22. jeho rozsudku) i to, že polehčující okolnosti s ohledem na průběh celého činu u něj zjištěny nebyly. Za přiměřený a odpovídající všem okolnostem případu i osobě obviněného shledal souhrnný trest odnětí svobody, uložený v polovině trestní sazby podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve výměře tří roků a dvou měsíců nepodmíněně, přičemž zákonné rozpětí trestní sazby je v § 325 odst. 2 tr. zákoníku stanoveno od šesti měsíců do šesti let. Vzhledem k tomu, že u zločinu podle § 325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku šlo o ublížení na zdraví policistovi při výkonu jeho služebních povinností a že obviněného nenapravily předchozí tresty odnětí svobody (podle rejstříku trestů byl již opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody za různorodou trestnou činnost, srov. body 21. a 22. rozsudku soudu prvního stupně), bylo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody zcela namístě.

32. K uloženému trestu odnětí svobody Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně dostatečně pečlivě posuzoval všechna hlediska rozhodná pro ukládání trestu s přihlédnutím ke zvláštnostem daného případu i osobě pachatele. Tím, že mu uložil za dva trestné činy souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a dvou měsíců, respektoval zásadu přiměřenosti trestních sankcí i zásadu humánnosti a proporcionality ukládaného trestu, přičemž uložený trest dostatečně také individualizoval a vyměřil jej za posuzovanou trestnou činnost se zřetelem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; individuální možnost nápravy pachatele, jeho poměry, jakož i zájmy, rovněž i rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

33. V posuzované věci odvolací soud při ukládání trestu dodržel všechna zákonná pravidla vymezená zejména v ustanoveních § 38 až 42 tr. zákoníku. Z rozvedených důvodů nedošlo k porušení zásady přiměřenosti trestu podle § 38 tr. zákoníku či článku 8 odst. 2 Listiny, ani dalších zásad pro ukládání trestu, protože soud zvažoval všechna rozhodná kritéria (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, či ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, atd.).

34. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nezjistil žádnou, natož extrémní nepřiměřenost a nerespektování základních zásad pro výměru trestů a zásad pro jejich ukládání.

35. Pokud obviněný v doplňku dovolání poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je třeba k němu zmínit, že ten je dán, když proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, což nastane, jestliže ve věci existuje některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, odst. 4 nebo v § 11a tr. ř., pro který nebylo možné trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tak spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) či § 314p odst. 3 písm. c) nebo § 314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle § 11 odst. 1, 4 nebo podle § 11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají citovaný důvod dovolání (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

36. V posuzované věci obviněný bez podrobnějšího vysvětlení jen uvedl, že je občanem i dalších jím uvedených států, což však nemohl doložit, a proto podle něj je osobou, která nepodléhá trestněprávní jurisdikci České republiky, což je výhrada, která nemá žádné opodstatnění a stojí zcela mimo označený důvod a jeví se i jako plně neopodstatněná, lze říci absurdní. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na zásadu teritoriality vymezenou v § 4 odst. 1, 2 tr. zákoníku, podle níž se podle zákona České republiky posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území. Obviněný posuzovaný trestný čin spáchal v České republice [srov. § 4 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], a proto je zcela jasné, že je stíhán důvodně orgány činnými v trestním řízení České republiky. Navíc je občanem České republiky (srov. č. l. 17 spisu), a proto lze jen stručně uvést, že uvedená námitka se zcela míjí s uvedenými obecnými zásadami teritoriality, případně personality (srov. § 6 tr. zákoníku).

VI. Závěr

37. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného, byť je z větší části obsahově podřaditelné pod jím zvolené dovolací důvody, není důvodné, a protože soudy své skutkové i právní závěry, včetně okolností, za kterých ukládaly trest, řádně vyložily a jejich závěry jsou dostatečně vyjádřeny v přezkoumávaných rozhodnutích, bylo možné na jejich podkladě dojít k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 3. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu