8 Tdo 1165/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o dovolání
obviněného R. D. M., roz. M., nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
27. 6. 2018, sp. zn. 8 To 49/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 12/2017, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 3 T
12/2017, byl obviněný R. D. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu
vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle
skutkových zjištění dopustil tím, že
v XY dne 21. 6. 2017 v době kolem 00.45 hod., v XY, po předchozí slovní rozepři
s poškozenou M. K., nar. XY, před vchodovými dveřmi uvnitř bytového domu,
ačkoliv věděl, že může poškozené způsobit smrt a s takovým následkem byl
srozuměn, ji loveckým nožem o délce čepele 20 cm za užití síly velké intenzity
bodl do břicha, a tímto jednáním jí způsobil bodnou ránu v oblasti přední stěny
břicha ve střední čáře nad pupkem pronikající do dutiny břišní s bodným kanálem
délky cca 90 mm a výhřezem části tlustého střeva, což si vyžádalo hospitalizaci
poškozené ve Fakultní nemocnici v Plzni do 30. 6. 2017, včetně urgentního
operačního zákroku, bez něhož by v důsledku vnitřního vykrvácení zemřela, a
dále poškozená utrpěla středně těžkou posttraumatickou stresovou poruchu.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře jedenácti roků, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest
propadnutí loveckého nože a černého pouzdra. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě
škody.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 6. 2018,
sp. zn. 8 To 49/2018, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil
proti tomu, že byl uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr.
zákoníku, neboť již v řízení před odvolacím soudem se domáhal, aby bylo
aplikováno ustanovení § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, čemuž však odvolací
soud nepřisvědčil, přestože obviněný v reakci na tento svůj čin přivolal
telefonicky pomoc vytočením linky Policie České republiky a oznámením skutku, s
policií i záchrannou službou spolupracoval, navigoval je do bytu, kam
poškozenou poté, co ji bodnul, odnesl. Nebýt této přivolané pomoci, mohla
poškozená zemřít. Zdůraznil, že nic nebránilo, aby čin dokonal, protože na
chodbě domu nikdo nebyl, nikdo nic neviděl ani neslyšel, a proto se mohl z
místa činu vzdálit, uniknout mimo území České republiky, apod., což však
neučinil.
5. Z uvedených důvodů podle obviněného na čin, jenž mu je kladen za
vinu, dopadá ustanovení § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť jednak
odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z
podniknutého trestného činu, a jednak učinil o pokusu trestného činu oznámení
policejnímu orgánu v době, kdy nebezpečí mohlo být ještě odstraněno. Při
skutkových závěrech, že jednal úmyslně a chtěl poškozenou zavraždit, by šlo
proto o dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu na základě dobrovolného
oznámení o učiněném pokusu, a tudíž neměl být pokusem vraždy uznán vinným.
6. V návaznosti na tyto požadavky se obviněný neztotožnil s názorem
odvolacího soudu, že nemůže jít o zánik trestní odpovědnosti podle § 21 odst. 3
tr. zákoníku, neboť se jednalo o dokonaný pokus, a bylo jen otázkou času, kdy
poškozená zemře. Podle obviněného však tento soud pominul, že k přetržení
příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě smrti
poškozené došlo právě dobrovolným telefonátem obviněného na linku č. 158, a že
dále nepokračoval v jednání, kterým by mohl poškozené způsobit nezvratné
následky, a to i při veškeré odborné pomoci. Beztrestnost přitom není jediným
možným důsledkem aplikace předmětného ustanovení, když přichází v úvahu
vyvození trestní odpovědnosti za jiný, již dokonaný trestný čin, což odvolací
soud, který jde nad rámec citovaného zákonného ustanovení a záměru zákonodárce,
nerespektoval.
7. Proti výroku o trestu obviněný namítal jeho nepřiměřenost, neboť i
přesto, že je recidivistou, pokus zločinu vraždy zcela vybočuje z jeho trestní
minulosti a bude pro něj mít vzhledem k jeho věku fatální následky. V závěru
dovolání z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudu
prvního stupně i soudu odvolacího ve všech výrocích, vyjma výroku o náhradě
škody, a poté aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
8. K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu (např. na rozhodnutí publikované pod č. 16/1979 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) k požadavku obviněného na aplikaci § 21 odst.
3 tr. zákoníku zdůraznil nutnost rozlišovat mezi pokusem ukončeným a pokusem
neukončeným. V přezkoumávané věci však šlo o pokus ukončený, u něhož pachatel
učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho
dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla nemá možnost
splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v § 21 odst. 3 písm. a), resp. b) tr.
zákoníku, resp. možnost splnit tyto podmínky u ukončeného pokusu má pachatel
jen v těch zcela výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením
zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele
zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V tomto směru
však nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž
je třeba dobrovolného a zejména aktivního zásahu pachatele k odvrácení
nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého
pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové
nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem (viz rozhodnutí č.
7/2007 a č. 27/1987 Sb. rozh. tr.).
9. V posuzované trestní věci obviněný vykonal vše, co pokládal za
nezbytné k dokonání zvlášť závažného zločinu vraždy, přičemž smrt poškozené
vykrvácením byla jen otázkou krátkého času. S ohledem na okolnosti, za nichž
obviněný jednal, podmínky § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku splněny
nebyly. Nelze odhlédnout od toho, že již v okamžiku, kdy obviněný poškozenou
bodnul nožem o délce čepele 20 cm do břicha, jí způsobil zranění bezprostředně
směřující k fatálnímu následku, tedy smrti vykrvácením. V době mezi
telefonickým oznámením protiprávního jednání a příjezdem policie a rychlé
záchranné služby obviněný ponechal naříkající poškozenou samotnou v bytě, bez
jakékoli další pomoci, přičemž se nezajímal ani o její momentální zdravotní
stav a jeho případné změny, ani o její základní životní funkce. Ačkoli krátce
po útoku přivolal policejní hlídku, nic dalšího neudělal, zůstal před bytem a
pouze vyčkával příjezdu policie a záchranné služby. Bylo tudíž zcela věcí
náhody, zda v mezidobí poškozená zemře, či zůstane naživu, což svědčí o
lhostejnosti obviněného. Pouhé přivolání policie (potažmo jejím prostřednictvím
záchranné služby) se státnímu zástupci nejeví jako vážně míněné úsilí o
záchranu života poškozené.
10. V případě tak závažného jednání a zranění, jaké dovolatel způsobil,
u něhož hrozilo vykrvácení poškozené, nestačilo pro naplnění podmínek
vyjádřených v ustanovení § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku pouhé přivolání
policie, ale byla nezbytná intenzivnější aktivita ze strany pachatele.
Přivolání policie mohlo být hodnoceno nanejvýš jako okolnost polehčující, jak
na to upozornil také Vrchní soud v Praze. Neobstojí v tomto směru ani tvrzení
obviněného, že před bytem zůstal, neboť se mu zabouchly dveře, protože skutková
zjištění nenasvědčují tomu, že se ke zraněné poškozené pokoušel dostat. Policii
se přitom do bytu k naříkající poškozené podařilo vstoupit v podstatě bez
problémů.
11. Z těchto důvodů státní zástupce námitky obviněného považoval za
nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo
zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do
neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost a formální podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podal je obviněný jako
osoba oprávněná podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na
místě zákonem stanoveném v § 265e odst. 1, 2 tr. ř.
14. Protože Nejvyšší soud z obsahu dovolání zjistil, že splňuje i další
formální požadavky vymezené v § 265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo
podaného v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který lze
dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy proto, že skutek,
jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný
uznán vinným.
15. Uvedený dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, a to
jak v nesprávnosti použité právní kvalifikace, tak i k nápravě jiného
nesprávného hmotněprávního posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Správnost právních
otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě
skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi
učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného
doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím
řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve
věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn.
III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003,
sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS
449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
IV. K dovolacím námitkám
16. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný
prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že soudy
jeho čin nesprávně právně posoudily, pokud jej shledaly vinným pokusem zločinu
vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a neakceptovaly jeho
požadavek na zánik trestní odpovědnosti za tento čin podle § 21 odst. 3 tr.
zákoníku, když o svém činu učinil oznámení policejnímu orgánu na telefonní
linku č. 158. Zajistil tím poškozené včasnou pomoc, díky níž došlo k odvrácení
škodlivého následku v podobě její smrti vykrvácením, která by jinak nepochybně
nastala, a tudíž neměl být uznán vinným za pokus vraždy.
17. Takto uplatněné námitky korespondují s důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Protože jde o námitku hmotněprávní povahy, jak uplatněný
dovolací důvod předpokládá, Nejvyšší soud zkoumal, zda je s ohledem na zjištěné
skutečnosti důvodná.
18. Obviněný se v průběhu řízení před soudem prvního stupně hájil tím,
že nejednal v úmyslu poškozené přivodit smrt, ale poškozená na jeho nůž sama
napadla. Teprve v řízení před soudem druhého stupně v podaném odvolání uvedl
argumenty obdobné těm, jež užil v dovolání. S uvedenou obhajobou obviněného se
soudy nižších stupňů vypořádaly [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované pod č. TR NS 17/2002-T 408 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
19. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zjistil, že
poté, co tento soud provedl dokazování zaměřené na objasnění všech rozhodných
skutečností, mimo jiné i na to, za jakých okolností k činu obviněného došlo,
čímž reagoval na obhajobu obviněného, že poškozená na nůž sama upadla, dospěl k
závěru, že obviněný poškozenou úmyslně napadl srozuměn s tím, že bodnutím nožem
o délce čepele 20 cm do břicha ji může usmrtit. Zjistil, že útočil razantně
velkou silou v době, kdy proti sobě s poškozenou stáli v čelním postavení.
Tímto bodnutím došlo u poškozené k vážnému poranění s poškozením jater, které
ji bezprostředně ohrožovalo na životě, neboť zranění vedlo k masivnímu
krvácení, v jehož důsledku by poškozená bez chirurgického zákroku zemřela na
vykrvácení. Soud vyložil, že uvedené okolnosti vyloučily možnost posoudit čin
obviněného jako zločin ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
ale shledal v něm po všech stránkách naplněné znaky pokusu vraždy podle § 21
odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku (viz stranu 12 a 13 rozsudku soudu prvního
stupně).
20. Odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí označil právní kvalifikaci
za správnou a požadavek obviněného na zánik trestní odpovědnosti podle § 21
odst. 3 tr. zákoníku vyloučil jako „naprosto nepřijatelný“ s ohledem na to, že
čin byl spáchán ve stadiu tzv. dokonaného pokusu, neboť obviněný ke způsobení
smrtelného následku provedl vše potřebné a žádné další kroky už nebyly nutné.
Bylo jen otázkou času, kdy poškozená po ráně do jater zemře. Pokud obviněný
informoval o svém činu policejní orgán, neodstranil následky rány nožem do
střev a jater, ani nepřispěl k tomu, že by tyto následky odstranila policie
hned poté, co jí zranění oznámil. Oznámení na policii bylo v tomto případě
možné pokládat za polehčující okolnost. Právě díky tomuto svému postoji byl
obviněný uznán vinným pouze pokusem zločinu vraždy, a nikoli dokonanou vraždou
(viz strana 2 usnesení odvolacího soudu).
21. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného, jehož obsahem byly
výhrady proti závěru odvolacího soudu o nepřijatelnosti zániku trestní
odpovědnosti podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, protože obviněný po spáchání činu
přivolal policii, zkoumal správnost tohoto právního názoru.
22. Obviněný byl uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1
k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo bezprostředně směřuje
k úmyslnému usmrcení jiného, v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k
dokonání nedošlo.
23. Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl
pachatele musí směřovat k usmrcení člověka, přičemž úmyslné zavinění pachatele
musí zahrnovat též smrtelný následek. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného
činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním
znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková
podstata vyžaduje. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení
zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Například pokus trestného činu vraždy
podle § 21 odst. 1, § 140 tr. zákoníku není spojen s usmrcením oběti, ale jen s
nebezpečím jejího usmrcení.
24. K podmínkám dobrovolného upuštění od pokusu, jehož se obviněný
domáhal, je třeba uvést, že tyto jsou stanoveny v § 21 odst. 3 tr. zákoníku
tak, že trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel
dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a
odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z
podniknutého pokusu trestného činu písm. a), nebo učinil o pokusu trestného
činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním
zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno;
oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může
místo toho učinit oznámení nadřízenému písm. b). Další podmínkou zániku
trestnosti u upuštění od dalšího jednání je dobrovolnost, což je osobní důvod
zániku trestnosti, jenž se u každého posuzuje samostatně. Podmínka
dobrovolnosti je považována za splněnou, pokud pachatel ví, že mu nic nebrání
dokončit trestnou činnost podle jeho představ, ani mu nehrozí žádné nebezpečí,
a přesto se rozhodne od dokonání upustit (či učinit oznámení). Jeho snaha
upustit od dalšího jednání musí být navázána na vědomí, že by mohl čin dokonat,
jak zamýšlel, avšak z vlastní vůle se rozhodne od dokonání upustit. Rozhodnutí
upustit od dokonání trestného činu musí být konečné a musí trvat až do
konečného odvrácení nebezpečí vzniku následku. Dobrovolnost tedy předpokládá,
že trestná činnost je uskutečnitelná a dokonatelná, a i přesto se pachatel
rozhodne od dalšího jednání upustit. Přitom musí odstranit nebezpečí, které
vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z již podniknutého pokusu. Obdobné
podmínky je třeba splnit i u dobrovolného oznámení pokusu, které však musí být
učiněno v době, kdy nebezpečí, jež vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z
podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
zákoník I. Obecná část. (§ 1–139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 302 až 305; obdobně též JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné.
Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 291 až 293].
25. Při řešení otázky, zda trestní odpovědnost pokusu trestného činu
zanikla proto, že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k
dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému
trestním zákonem z podniknutého pokusu [§ 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku],
popř. proto, že dobrovolně učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy
nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého
pokusu, mohlo být ještě odstraněno [§ 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], je
třeba rozlišovat pokus ukončený a pokus neukončený. O neukončený pokus jde,
jestliže pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání
trestného činu. Tím, že pachatel dobrovolně v dalším jednání nepokračuje,
odstraňuje současně i nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému zákonem z
podniknutého pokusu. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti
podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, že se pachatel dobrovolně zdrží
dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání činu. Ukončeným je pokus
v případech, jestliže pachatel učiní vše, co považuje za nezbytné k dokonání
trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě
pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v
ustanovení § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Možnost splnit tyto podmínky
má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a
způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle
záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možné následku zabránit.
V takových případech obvykle nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u
neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k
odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z
podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době,
kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem [srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 12. 1978 sp. zn. 1 Tzf 4/78
(uveřejněné pod č. 16/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Míru
aktivity pachatele v takovém případě nelze stanovit obecně, ale je třeba
postupovat individuálně se zřetelem na okolnosti případu a poměry pachatele a
posuzovat, zda pachatel skutečně učinil vše potřebné a reálně možné, aby
zabránil následku, a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k
zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které
hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník
I. Obecná část. (§ 1–139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
304; obdobně též JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní
část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 291 až 293].
26. V posuzované věci se s ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo,
jednalo o ukončený pokus, jak správně ve svém velmi stručném vyjádření uvedl
odvolací soud, jehož závěr však postrádal jakékoliv potřebné odůvodnění či
vysvětlení důvodů, o něž tento závěr opíral. Proto je třeba dodat, že o
ukončený pokus se jednalo zejména proto, že když obviněný poškozenou bodl
velkou intenzitou nožem s délkou čepele 20 cm do břicha, zasáhl touto zbraní
oblast, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a způsobil jí takové zranění,
jež by si bez urychleného zásahu lékařské pomoci vyžádalo smrt poškozené.
Následky svého jednání obviněný viděl okamžitě, neboť poškozená krvácela. Z
hlediska záměru obviněného poškozené způsobit smrt, byť v nepřímém úmyslu podle
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, již učinil vše potřebné pro to, aby
poškozená zemřela. Bodnul ji do břicha nožem s dlouhou čepelí a ránu jí zasadil
s velkou rasancí, takže zasáhla vnitřní orgány, zejména játra, což se okamžitě
projevilo tím, že silně krvácela, a bylo jen otázkou času, kdy smrt nastane.
Podle povahy použitého prostředku a podle záměru obviněného tedy již nezbývala
žádná doba, ani okolnost, jak již způsobenému následku zabránit, neboť pro to,
aby smrt nastala, obviněný vykonal vše, co za daných okolností ke smrti mohlo a
mělo vést. S ohledem na všechny tyto souvislosti odvolací soud správně učinil
závěr, že se jedná o ukončený pokus.
27. Jednání, které po činu obviněného následovalo, spočívalo v tom, že
poškozenou odvlekl ze společné chodby bytového domu, kam mělo přístup větší
množství lidí, do bytu a zatelefonoval na linku č. 158 (viz č. l. 2 až 5). Sám
poté, co poškozená zavřela dveře od bytu, vyčkával na chodbě domu příjezdu
policie, zatímco poškozenou uvedeným způsobem zraněnou zanechal samotnou v
bytě. V této době nekonal nic dalšího.
28. Z tohoto chování obviněného je zřejmé, že nesplňuje hlediska
stanovená § 21 odst. 3 tr. zákoníku, protože zásadně k odstranění vzniklého
následku, který již fakticky nastal, neboť život poškozené byl zcela
bezprostředně ohrožen, sám neučinil nic, čím by blížící se smrt oddálil. Tím,
že zavolal na linku č. 158, nepřivolal lékařskou pomoc pro poškozenou, neboť tu
přivolala až policie. Obviněný, přestože poškozená značně krvácela, ji sám
neošetřil ani jinak se nesnažil krvácení zastavit, vlastně se o její zdravotní
stav vůbec nezajímal, neboť ji opustil, když z bytu, kam ji odvlekl, sám
odešel. Nesnažil se ani v obydleném domě přivolat pomoc někoho jiného (srov.
přiměřeně rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/1985-32).
Navíc je třeba zdůraznit, že podle úředních záznamů ze dne 21. 6. 2017, sp. zn.
KRPP-96367-5/TČ-2017-030070 a KRPP-96367-11/TČ-2017-030070 (viz č. l. 2 až 5),
které nalézací soud provedl postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. (viz č. l.
495), obviněný po příjezdu policejní hlídky na místo činu bez jakýchkoli dotazů
této sdělil, „že doufá, že poškozená chcípne“, že si to zaslouží a že mu je
jedno, co s ním bude, protože ji „chtěl zapíchnout“. Uvědomil si svůj čin,
zavolal na linku č. 158 a chtěl ženě i sám pomoci, ale ta ho vyhnala za dveře,
které za ním zabouchla. Proto si sednul na schody a vyčkal příjezdu hlídky,
které se přiznal a vzdal (viz č. l. 2).
29. Z těchto prohlášení obviněného plyne, že i po příjezdu policie svůj
postoj k činu, který učinil, nezměnil, neboť i před policií tvrdil, že o život
poškozené usiloval, a jen potvrdil, stejně i to, že od svého záměru neupustil
(srov. rozhodnutí č. 7/2007 Sb. rozh. tr.).
30. Obviněný tedy nevyhověl podmínkám § 21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť
nesplnil základní předpoklad, jímž je pro beztrestnost pokusu v důsledku
dobrovolného upuštění od dokonání trestného činu skutečnost, že ač si je
pachatel vědom toho, že může trestný čin dokonat, nechce tak již učinit. Z
učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný svůj záměr dokončil. Nešlo
proto o situaci, že by si objektivní možnost trestný čin dokonat uvědomoval,
avšak upustil od dokonání činu pod vlivem okolností. Dále sám pasivně,
lhostejně očekával příjezd policie, na což lze usuzovat z toho, že se
nepokoušel dostat do bytu, aby se mohl přesvědčit, jak se poškozené aktuálně
vede, zda je naživu (srov. úřední záznam na č. l. 2). Navíc je třeba
poznamenat, že k zániku trestní odpovědnosti pachatele za ukončený pokus je
třeba, aby pachatel nejen dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k
dokonání trestného činu, ale aby také dobrovolně odstranil nebezpečí, které
vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu (srov. i výklad
shora bod 24., 26.). Rovněž je třeba zdůraznit, že v daném případě se z
uvedených důvodů nejednalo o dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu,
které musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí vzniku následku. Nešlo o
zánik trestní odpovědnosti obviněného podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,
jehož podmínkou je odstranění nebezpečí vzniklého zájmu chráněnému trestním
zákoníkem z podniknutého pokusu, protože za uvedených okolností nelze za
dostatečné pro odstranění nebezpeční smrti poškozené považovat jen to, že
obviněný svůj čin oznámil policii na linku č. 158, kde uvedl, že „vzal“ ženu
nožem do břicha, že jí „píchnul“. Takové oznámení pro to, aby mohla být
dovozena beztrestnost, nestačí, neboť nebyly splněny všechny podmínky zákonem
stanovené, jelikož jen toto telefonické oznámení, byť orgánu k tomu určenému,
nebylo aktivním zásahem k odstranění nebezpečí. Poškozená v té době krvácející
byla ponechána na pokoji bez pomoci, kterou pro ni obviněný svým oznámením ani
nežádal, ale ponechal takovou aktivitu zcela na policejním orgánu, který
záchrannou službou přivolal. Obviněný ani policii nesdělil, v jak vážném stavu
se poškozená nachází. Jeho veškerá iniciativa skončila právě jen uvedeným kusým
oznámením svého činu.
31. Pokud by měly být naplněny podmínky § 21 odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku, nestačí, aby obviněný, který již svůj záměr směřující k usmrcení
jiného dokončil, tzn., že učinil vše, co považoval za nezbytné k dokonání
trestného činu, avšak k dokonání nedošlo, oznámil policii v době, když byla
jeho oběť již těžce zraněná, že takový čin spáchal. Pro to, aby toto ustanovení
mohlo být aplikováno, je třeba, aby byly splněny i další podmínky v § 21 odst.
3 tr. zákoníku uvedené, jednak že pachatel dobrovolně upustil od dalšího
jednání směřujícího k dokonání trestného činu, což je podmínka, která musí být
dána současně (kumulativně) s tím, že učinil o pokusu trestného činu oznámení
některému z vyjmenovaných orgánů, a jednak, že takové oznámení učinil ještě v
době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z
podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno.
32. Podmínky stanovené § 21 odst. 3 tr. zákoníku uvedené v návětě
(trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel
dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu) a
ty, které jsou uvedeny pod písmem a) nebo b) (u kterých stačí naplnění jedné z
nich, neboť u nich jde o alternativní vymezení), musí být splněny současně. V
případě pokusu vraždy, kdy je osoba, vůči níž pachatel útočil, po jeho
vražedném útoku, který zamýšlel a vykonal, vážně zraněna, se jedná o tzv.
ukončený pokus (viz shora bod 26., 27.), a proto již nemůže být nebezpečí
vzniklé zájmu chráněnému trestním zákonem odstraněno, neboť takové nebezpečí
již nastalo, protože pachatel učinil vše, co pro usmrcení jiného považoval za
nezbytné. Lze připomenout, že podle judikatury v situaci, kdy pachatel bodne
nožem do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, avšak k jejich
zasažení nedojde pro překážku nezávislou na vůli pachatele, např. proto, že nůž
narazí na kost, či pachatel těsně mine důležitý orgán, je třeba považovat pouze
za bezúspěšný pokus trestného činu vraždy. Jestliže pachatel v takovém případě
upustí od opakování jednání směřujícího k usmrcení jiného, nezaniká tím
trestnost již ukončeného pokusu, přičemž následné přivolání pomoci je možno
hodnotit pouze jako polehčující okolnost podle § 41 písm. j) tr. zákoníku
[srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 12. 1978 sp. zn. 1 Tzf 4/78
(uveřejněné pod č. 16/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V
posuzované věci však došlo bodnutím poškozené k zásahu dutiny břišní a
probodnutí jater, čímž byl pro život důležitý orgán fatálně zasažen. S ohledem
na vyjádřené závěry skutečnost, že obviněný po činu spočívajícím ve skutku
popsaném ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu zavolal na linku č. 158 a
učinil o činu oznámení policejnímu orgánu, nezpůsobuje zánik trestnosti pokusu
trestného činu vraždy, neboť na takovou situaci nelze aplikovat ustanovení § 21
odst. 3 tr. zákoníku [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1.
2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 11.
1986, sp. zn. 5 Tz 33/86 (uveřejněné pod č. 27/1987 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek)].
33. Nebylo z uvedených důvodů ani možné použití § 21 odst. 5 tr.
zákoníku, podle něhož ustanovením § 21 odst. 3, 4 tr. zákoníku není dotčena
trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již jednáním
uvedeným v odstavci 1 obviněný spáchal. V této souvislosti lze jen odkázat na
bod 51. rozsudku soudu prvního stupně, kde vysvětlil, z jakých důvodů nejde o
zločin ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Na úvahy zde
uvedené Nejvyšší soud z důvodu stručnosti pro úplnost jen odkazuje.
34. Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám se Nejvyšší soud ztotožnil se
závěry soudů obou stupňů, že obviněný je trestně odpovědný za čin, který
spáchal, neboť ustanovení § 21 odst. 3 tr. zákoníku na činu jemu za vinu
kladený nedopadá. Jestliže obviněný svůj čin bezprostředně po jeho spáchání
ohlásil na policii a díky včasnému následnému přivolání záchranné služby ke
smrti poškozené nedošlo, soudy tuto skutečnost zohlednily při ukládání trestu v
rámci polehčujících okolností podle § 41 odst. 1 písm. j), k) tr. zákoníku
(srov. bod 52. rozsudku soudu prvního stupně a stranu 2 usnesení soudu
odvolacího). Obviněnému byl zejména z tohoto důvodu trest uložený jako osobě,
která se již jiné trestné činnosti dopouštěla, při samé spodní hranici zákonné
trestní sazby v trvání jedenácti let, přestože u trestného činu podle § 140
odst. 1 tr. zákoníku je trestní sazba odnětí svobody stavena od deseti do
osmnácti roků.
V. Závěr Nejvyššího soudu
35. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal, že
soudy učinily rozhodnutí o vině obviněného i o trestu v souladu se zákonem
stanovenými zásadami i podmínkami vymezenými v judikatuře soudů, a proto nemohl
námitkám obviněného přisvědčit. Tyto závěry mohl učinit jen na základě obsahu
spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi
významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, a proto dovolání obviněného
odmítl jako zjevně neopodstatněné [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu