8 Tdo 1273/2014-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 dovolání obviněného J. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 67 To 125/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 291/2011, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 67 To 125/2014, z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 9 T 291/2011, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť trest, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 5. 2012, sp. zn. 2 T 48/2012, je dostatečný.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného přečinu dopustil tím, že dne 30. 10. 2011 v 07:45 hodin v P., O. ulicí řídil osobní automobil tovární značky BMW 118, ačkoli si byl vědom toho, že se nachází ve stavu vylučujícím schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo, který si přivodil užitím marihuany (indického konopí) obsahujícího THC, když v krvi měl nejméně 20 ng/ml aktivního delta-9-THC, který je psychotropní látkou podle zákona č. 167/98 Sb. a návykovou látkou ve smyslu § 130 tr. zákoníku, a že užitím metamfetaminu (pervitin), kterého v krvi měl hladinu nejméně 101 ng/ml amfetaminů, si významně snižuje schopnost řízení motorového vozidla.
Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 67 To 125/2014, podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), d), g), l) tr. ř. Konstatoval, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a na tzv. jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno bez jeho přítomnosti a nebylo řádně projednáno jeho odvolání podané prostřednictvím obhájce.
Obviněný namítl, že Městský soud v Praze, který jako soud odvolací zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, nepostupoval správně. Na rozdíl od odvolacího soudu se nedomnívá, že uvedené odvolání bylo podáno osobou neoprávněnou, jelikož podal odůvodněné odvolání prostřednictvím svého obhájce řádně a včas, a to nejen proti výroku o trestu, nýbrž i proti výroku o vině, což odvolací soud zřejmě nezaznamenal. Obviněný zdůraznil, že odvolací soud měl bez ohledu na znění navrhovaného petitu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku. Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud své rozhodnutí dne 5. 5. 2014 učinil v nepřítomnosti obviněného, tudíž se obviněný nemohl osobně vyjádřit a hájit. Přitom zmíněnou nepřítomnost obviněného zapříčinily zcela objektivní překážky – karanténa ve věznici, kde obviněný vykonává trest odnětí svobody, a nařízené jednání o podmíněném propuštění z výkonu tohoto trestu. Odvolací soud však jednání nařízené na 5. 5. 2014 nezrušil, za přítomnosti předsedy senátu a obhájce uvedené jednání odročil na neurčito s vysvětlením, že se jedná o odvolání podané osobou neoprávněnou, a následně dne 5. 5. 2014 odvolání obviněného jako podané osobou neoprávněnou zamítl.
Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že skutková věta výroku o vině rozsudku nalézacího soudu neumožňuje učinit závěr o naplnění všech znaků přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 6 Tdo 351/2010, v němž byly jasně deklarovány meze pro naplnění skutkové podstaty posuzovaného přečinu. Podle názoru obviněného nebylo najisto prokázáno, že jeho schopnost řídit motorové vozidlo byla omezena, ztížena či snad dokonce vyloučena. Znalecký posudek, jenž byl v předmětné věci vypracován, se netýkal osoby obviněného, nýbrž pouze naměřených hodnot, proto nemohl být učiněn závěr, že obviněný ostatní účastníky silničního provozu ohrožoval nebo je byl schopen ohrožovat. Obviněný podotkl, že znalec měl být vyslechnut.
Obviněný rovněž poznamenal, že upuštěním od uložení souhrnného trestu byl ve skutečnosti potrestán mnohem citelněji, než by býval byl potrestán uložením souhrnného trestu. Nelze totiž zejména s ohledem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 37 To 132/2013, a s ohledem na odůvodnění citovaného rozhodnutí přehlédnout, že odvolací soud jednoznačně vyjádřil svůj názor stran uložení trestu v případě uznání viny. Tento soud konstatoval, že v rámci souběhu by měl být uložen trest zákazu činnosti, přísnější podmíněný trest odnětí svobody či trest odnětí svobody nepodmíněný. Obviněný je toho názoru, že případný souhrnný trest měl být uložen taktéž s ohledem na skutečnost, že k vynesení prvního rozsudku Okresního soudu pro Prahu 2 došlo až dne 11. 2. 2014, tedy poté, co byl dne 20. 1. 2014 Okresním soudem v Benešově ve věci sp. zn. 10 T 96/2013 vynesen odsuzující rozsudek (v rámci nějž byl obviněnému za zcela bagatelní činnost uložen drakonický, velmi přísný trest), byť částečně zrušený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 12 To 78/2014. Obviněný uzavřel, že Městský soud v Praze pochybil, když řádně neaplikoval § 38, 43 a 44 tr. zákoníku.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 67 To 125/2014, zrušil a věc Městskému soudu v Praze přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil či přerušil jak vykonatelnost rozsudku nalézacího soudu, tak vykonatelnost napadeného usnesení soudu odvolacího.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že podané dovolání není zcela srozumitelné a že není vždy zřejmé, jaké pochybení obviněný obecným soudům v rámci jednotlivých uplatněných dovolacích důvodů vytýká.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podotkl, že ten v obecné rovině dopadá na situace, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoli jej podle zákona mít měl. Podle názoru státního zástupce obviněný neuvedl, kdy a jakým způsobem mělo k porušení práva na obhajobu dojít, má tedy za to, že se k jeho námitce nelze relevantně vyjádřit.
Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ten dopadá na zkrácení práva na obhajobu v případech, kdy se hlavní líčení či veřejné zasedání konalo v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost zajištěna či alespoň umožněna. Státní zástupce se domnívá, že již z obsahu dovolání je zřejmé, že veřejné zasedání nařízené na 5. 5. 2014 se zřejmě právě s ohledem na nepřítomnost obviněného fakticky nekonalo, a že ke zkrácení práva obviněného na obhajobu tak nedošlo a dojít nemohlo. Pokud Městský soud v Praze následně ve věci dne 5. 5. 2014 rozhodl usnesením podle § 253 odst. 1 tr. ř., neučinil tak ve veřejném, ale v neveřejném zasedání, kde neúčast obviněného při rozhodování nemůže být s ohledem na § 242 odst. 1, 2 tr. ř. napadána.
Jde-li o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce připomněl, že se prostřednictvím něj nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Připustil, že zásah do skutkových zjištění je možný výjimečně připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění).
Státní zástupce se neztotožňuje s přesvědčením obviněného, že popis skutkové věty v rozsudku nalézacího soudu neumožňuje učinit odůvodněný závěr o naplnění všech znaků žalovaného přečinu. Má za to, že popis skutkové věty tak, jak jej formuloval státní zástupce v podaném návrhu na potrestání a Obvodní soud pro Prahu 2 ve svých rozhodnutích, obsahuje všechny zákonem stanovené požadavky, tedy popis místa, času, jednání i subjektivní stránky trestného činu. Dovolací argumentace obviněného je podle něj v tomto směru značně obecná, přičemž není zřejmé, co konkrétně má podle obviněného v napadených rozhodnutích absentovat.
Námitku obviněného ohledně neprokázání jeho schopnosti řídit motorové vozidlo po požití návykových látek považuje státní zástupce za námitku směřující proti provedenému dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy. Výhrada stran neuložení souhrnného trestu sice pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadá, v konkrétní věci je však nepřípustná, neboť obviněný se domáhá nepřípustného procesního postupu. Podle § 265p odst. 1 tr. ř. může totiž Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí v neprospěch obviněného jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.
K tomu však nedošlo.
Státní zástupce dále k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že přestože to obviněný ve svém dovolání nerozvedl, jeho další blíže nepodřazená námitka o neoprávněném zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, kdy odvolací soud rozhodl podle § 253 odst. 1 tr. ř. o zamítnutí odvolání, jelikož bylo podáno osobou neoprávněnou, je námitkou podřaditelnou pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle státního zástupce však podané námitce nelze přisvědčit, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou bylo zcela na místě. Státní zástupce vycházel z § 247 odst. 1 tr. ř., podle kterého je oprávněnou osobou k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněného pouze státní zástupce a v některých případech poškozený. Pokud obviněný podal odvolání proti výroku o vině a trestu rozsudku soudu prvního stupně a domáhal se uložení trestu, resp. vyššího trestu jak v původním řízení, pak v důsledku požadoval rozhodnutí, kterým by se jeho postavení zhoršilo. Proto odvolací soud postupoval ve věci správně, když odvolání obviněného zamítl jako odvolání podané osobou neoprávněnou ve smyslu § 253 odst. 1 tr. ř. Uplatnil-li obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. také v kombinaci s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je jeho argumentace podle státního zástupce nedůvodná, poněvadž v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo k vadám, které by naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani dovolací důvod jiný.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu neshledal důvod pro to, aby předseda senátu Nejvyššího soudu vyhověl žádosti obviněného a rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody vykonávaného obviněným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné v té části, v níž obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný vedle tohoto dovolacího důvodu uplatnil mimo jiné též důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř., v souvislosti s nimiž uplatnil argumenty, které jsou do značné míry nekonkrétní, nejasné či nepřesné, přesto se ale i jimi dovolací soud zabýval a uzavřel, že v tomto ohledu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikováno též pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Ačkoliv obviněný nespecifikoval, v čem přesně spatřuje naplnění shora zmíněného dovolacího důvodu, je zjevné, že údajné porušení práva na obhajobu směřuje do odvolacího řízení. Nejen z jeho argumentace, ale i z obsahu trestního spisu však vyplývá, že obviněný měl v odvolacím řízení obhájce, konkrétně byl zastoupen advokátkou JUDr. Boženou Hokeovou, jež byla substitučně zastoupena advokátem Mgr. Přemyslem Hoke, jenž se veřejného zasedání konaného dne 5. 5. 2014 o odvolání obviněného účastnil (srov. č. listu 230). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tudíž nebyl uplatněn relevantně. Okolnost, že veřejné zasedání bylo odročeno a posléze konáno neveřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce, s porušením práva na obhajobu obviněného ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. bezprostředně nesouvisí.
Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že uvedený nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce § 263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává.
V posuzované trestní věci je s ohledem na výše popsané významný fakt, že obviněný se v době přípravy veřejného zasedání, jakož i v době konání veřejného zasedání nacházel ve V. O., kde ve věci Okresního soudu v Benešově vedené pod sp. zn. 10 T 96/2013 vykonával trest odnětí svobody.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 5. 5. 2014 o odvolání obviněného vyplývá, že po zjištění, že u osoby, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, a u osoby, která může být rozhodnutím přímo dotčena, byla zachována pětidenní lhůta k přípravě od doručení vyrozumění, po stejném zjištění v případě státního zástupce a obhájce, kteří se veřejného zasedání účastnili, a po přečtení lékařské zprávy vězeňské služby o tom, že požadovaná eskorta obviněného byla z hygienicko-epidemiologických důvodů zrušena, a to předběžně do konce května 2014, bylo veřejné zasedání odročeno na neurčito (srov. č. listu 230). Bylo-li veřejné zasedání za této situace a bez projednání odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti odročeno na neurčito, nemůže jít o situaci, na niž by bylo možné vztáhnout dosah dovolacího důvodu vyjádřeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Z obsahu trestního spisu se podává, že vzápětí poté, co bylo veřejné zasedání odročeno, konalo se zasedání neveřejné, v jehož rámci bylo vyhlášeno usnesení, že se odvolání obviněného jako podané osobou neoprávněnou podle § 253 odst. tr. ř. zamítá (srov. č. listu 231).
V naznačených souvislostech neobstojí výhrada obviněného, že odvolací soud své rozhodnutí, přičemž významné je toliko rozhodnutí o odvolání, dne 5. 5. 2014 učinil v nepřítomnosti obviněného. Jednak je zapotřebí v obecné rovině poznamenat, že odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř. může v neveřejném zasedání učinit, neboť mu takovou možnost poskytuje trestní řád v ustanovení § 263 odst. 1 písm. a), jednak je ale také nutno zdůraznit, že neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, přičemž jiné osoby jsou z účasti na něm vyloučeny (srov. § 242 odst. 1, 2 tr. ř.). Rozhodnutím odvolacího soudu o zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř., jež bylo učiněno v neveřejném zasedání, proto nemohla být porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tak nebyl naplněn.
K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nutno uvést, že s odkazem na něj lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175.): 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání podala oprávněná osoba nikoli opožděně, ale včas; odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení – viz § 253 odst. 2 tr. ř., nebo v důsledku nedůvodného nevyhovění oprávněné žádosti o navrácení lhůty), 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.), 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného v alternativě spadající pod shora uvedené body 1) a 2) spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Podstatou alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedené pod bodem 3) je pak skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je evidentní, že v posuzovaném případě nemohla být pro neexistenci věcného přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně naplněna alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. specifikovaná v bodu 3). V úvahu ale naopak přichází alternativa uvedená jako první v pořadí, neboť Městský soud v Praze odvolání obviněného zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř., tedy z formálních důvodů.
Důvodem pro zamítnutí zmíněného odvolání měla být skutečnost, že odvolání bylo podáno osobou neoprávněnou. Osobou neoprávněnou je osoba, jíž nepřísluší právo napadat rozsudek vůbec nebo jeho určitý výrok. Městský soud v Praze neoprávněnost obviněného k podání odvolání dovodil z toho, že se obviněný ve svém řádném opravném prostředku „domáhal uložení souhrnného trestu, v jehož rámci by mu byl původní podmíněný trest zpřísněn o dohled ze strany probační a mediační služby se současným uložením povinnosti podrobit se léčbě ze závislosti s požíváním OPL“, přičemž právo napadnout rozsudek v neprospěch obviněného nepřísluší obviněnému, nýbrž pouze státnímu zástupci a v případě výroku o náhradě škody i poškozenému.
Dovolací soud se s rozhodnutím Městského soudu v Praze neztotožňuje.
Dovolací soud nikterak nezpochybňuje, že ve smyslu § 247 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného může rozsudek napadnout odvoláním jen státní zástupce; toliko pokud jde o povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení, má toto právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud pochybil, nereflektoval-li, že obviněný podaným odvoláním brojil nejen proti výroku o trestu, nýbrž i proti výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný podal v odvolací lhůtě odvolání prostřednictvím své obhájkyně advokátky JUDr. Boženy Hokeové, resp. prostřednictvím jejího substituta Mgr. Přemysla Hoke, a to nejprve jako tzv. blanketní odvolání (srov. č. listu 206, 207), na výzvu samosoudkyně posléze odvolání odůvodněné (srov. č. listu 211, 212). Ačkoliv samosoudkyně ve výzvě k odstranění vad podle § 251 odst. 1 tr. ř. mimo jiné uvedla, že není zřejmé, do kterých výroků napadeného rozsudku odvolání směřuje (srov. č. listu 209), nelze přehlédnout, že již v blanketním odvolání bylo zmíněno, že jsou jím napadány výroky o vině a trestu.
Navzdory tomu však i již odůvodněné odvolání obsahovalo specifikaci napadených výroků (výroky o vině i trestu), přičemž současně obsahovalo i konkrétní námitky týkající se vad, jež byly rozsudku vytýkány. Není sporu o tom – a obviněný to v odvolání výslovně uvedl – že těžiště odvolacích námitek spočívalo v tvrzení, že uložený trest, resp. upuštění od potrestání a neuložení souhrnného trestu, je nepřiměřeně přísné. Nelze ale zároveň pominout, že obviněný ve svém opravném prostředku rovněž namítal, byť jak sám připustil, zcela formálně, že podle jeho názoru není z napadeného rozsudku patrno naplnění všech zákonných znaků žalovaného přečinu, tedy zejména, že bylo vyloučeno bezpečné ovládání vozidla jeho osobou v příčinné souvislosti s vlivem omamných a psychotropních látek, které jsou nezbytné pro subsumpci pod skutkovou podstatu posuzovaného přečinu, když uvedené podle jeho mínění nevyplývá ani ze znaleckého posudku, jenž byl ve věci vypracován.
Obviněný dodal, že skutková věta výroku o vině tak, jak je v rozsudku nalézacího soudu popsána, neumožňuje učinit závěr o trestnosti jednání obviněného.
Skutečnost, že obviněný ve svém řádném opravném prostředku navrhoval, aby mu Městský soud v Praze uložil souhrnný podmíněný trest s dohledem a případně i povinnost k léčbě ze zneužívání omamných a psychotropních látek, není z hlediska úsudku o tom, zda jde o odvolání podané výlučně v jeho neprospěch, jedinou rozhodující. Za prvé je nutno zdůraznit, že odvolací soud není vázán petitem obsaženým v odvolání, za druhé nelze odhlédnout od toho, že v petitu obsaženém v odvolání obviněného bylo konkrétně uvedeno, že obviněný navrhuje, aby odvolací soud jeho odvolání vyhověl a podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a ve věci znovu rozhodl a obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu a případně i ochranné léčení zaměřené proti zneužívání omamných a psychotropních látek. Obviněný tedy nenavrhoval pouze částečné zrušení rozsudku, a to ve výroku o trestu, a výlučně z důvodu, že uložený trest je v přezkoumávané části rozsudku nepřiměřený [srov. písm. e) § 258 odst. 1 tr. ř.]; obviněný navrhoval rozsudek zrušit jako celek, a to i z důvodu, že v přezkoumávané části rozsudku bylo porušeno ustanovení trestního zákona, tedy proto, že došlo k nesprávné interpretaci nebo aplikaci předpisů trestního práva hmotného, což se mohlo projevit jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu [srov. písm. d) § 258 odst. 1 tr. ř.]. Navíc z kontextu nejasně formulovaných odvolacích námitek směřujících proti výroku o trestu vyplývá, že odvolatel se nedomáhal uložení přísnějšího souhrnného trestu, ale v rozporu se zásadami pro ukládání souhrnného trestu žádal uložení mírnějšího podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a ochranného psychiatrického léčení (dříve uložený, byť podmíněně odložený trest odnětí svobody, pokládal za nepřiměřeně přísný). Nutno ale připustit, že jeho podání je co do vymezení námitek proti výroku o trestu neurčité, což mělo vést odvolací soud k tomu, aby tuto nejasnost případně odstranil a mohl tak spolehlivě uzavřít, zda obviněný podal odvolání vskutku ve svůj neprospěch, či zda je jeho obsah toliko výrazem neznalostí zásad po ukládání souhrnného trestu.
Označil-li tudíž odvolací soud odvolání obviněného jako odvolání podané osobou neoprávněnou a z toho důvodu je zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř., zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, čímž byla naplněna první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Se zřetelem k ustavenému výsledku dovolacího řízení (včetně jeho důvodů) není možné zabývat se opodstatněností dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto však není od věci poznamenat, že svými námitkami obviněný částečně brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, proti úplnosti provedeného dokazování a proti správnosti hodnocení důkazů. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nic ale nebrání obviněnému, aby námitky této povahy uplatnil v odvolacím řízení.
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 67 To 125/2014, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Napadené usnesení bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že návrh na odklad či přerušení vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu je s ohledem na způsob jejich rozhodnutí o trestu nerelevantní.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková