8 Tdo 128/2013

8 Tdo 128/2013-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. března 2013 o dovolání obviněného Ing. B. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 12 To 142/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 164/2009, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 12 To 142/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 6 T 164/2009, byl obviněný Ing. B. Š. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil činem popsaným tak, že dne 29. 4. 2009 ve 22:10 hodin u silnice z K. do B., okres K., na odbočce k restauraci K. hora nejdříve nereagoval na výzvu příslušníka Policie České republiky, prap. J. D., který byl oblečen ve stejnokroji Policie České republiky s označením Policie České republiky, a který po něm požadoval předložení dokladů k řízení motorového vozidla, neboť bylo podezření, že je obviněný jako řidič pod vlivem alkoholických nápojů, obviněný se snažil z místa odejít, a když mu prap. J. D. zastoupil cestu a výzvu opakoval, obviněný do něho strčil a vzápětí pěstí zaútočil na jeho hlavu, když se prap. J. D. ráně vyhnul, obviněný ho uchopil za stejnokroj a snažil se ho strhnout na zem, v čemž mu zabránil použitím hmatů a chvatů další příslušník Policie České republiky prap. M. P.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 155 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 12 To 142/2012, z podnětu odvolání podaného obviněným proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to na základě skutkových zjištění popsaných tak, že dne 29. 4. 2009 ve 22:10 hodin u silnice z K. do B., okres K., na odbočce k restauraci K. hora nejdříve nereagoval na výzvu příslušníka Policie České republiky, prap. J. D., který byl oblečen ve stejnokroji Policie České republiky s označením Policie České republiky a který po něm opakovaně požadoval předložení dokladů k řízení motorového vozidla, neboť bylo podezření, že je obviněný jako řidič pod vlivem alkoholických nápojů, obviněný se nekoordinovaně pohyboval po silnici, policista prap. J. D. se mu snažil v pro něj nebezpečném pohybu zabránit, přičemž obviněný v určité fázi děje na něj zaútočil tak, že proti němu máchl rukou a posléze jmenovaného uchopil za služební stejnokroj a cloumal jím, v čemž mu bylo posléze zabráněno zásahem dalšího příslušníka Policie České republiky prap. M. P.

Obviněného odsoudil podle § 155 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Tomka s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. dovolání. Porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení dovolatel spatřuje v tom, že po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) soudu prvního stupně, podle pokynu Nejvyššího soudu nový soudce nařídil hlavní líčení na den, který obviněnému nevyhovoval, neboť měl být na dovolené.

Soudce však jeho odročení nepřipustil s tím, že čerpání dovolené není důvodem pro odročení jednání. Z toho obviněný dovozuje, že hlavní líčení bylo konáno v rozporu se zákonem bez jeho přítomnosti. Poukázal též na to, že okresní soud postupoval podle § 202 odst. 2 tr. ř. i přesto, že původní hlavní líčení konané vyloučeným soudcem bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 825/2011, shledáno z větší části jako neplatně provedené, a proto v něm uskutečněné důkazy byly pro toto nové hlavní líčení nepoužitelné.

Pokud důkazy byly provedeny v jeho nepřítomnosti, došlo ke zkrácení jeho práva na možnost vyjádřit se k těmto důkazům. Další výhrady směřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, k němuž obviněný namítá nesrovnalosti ve výpovědích, a že soudy nesprávně zhodnotily skutek po právní stránce a nevypořádaly se s rozpory ve výpovědích svědků z řad policistů. Vytýká rovněž nevyužití zásady in dubio pro reo. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že mu policisty byla způsobena zranění, s nimiž byl v pracovní neschopnosti šest týdnů, k čemuž soudy nepřihlížely, a to ani s ohledem na obhajobu, již v průběhu řízení uplatňoval.

Obviněný v dovolání rovněž velmi podrobně rozvedl výhrady proti způsobu, jakým soudy hodnotily

provedené důkazy, a lze shrnout, že podle jeho hodnocení pokládá za nevěrohodnou a zmatenou výpověď policistky K. K. a za rozporuplné výpovědi svědkyně L. K. a policisty M. P. Výpověď svědka prap. J. D. označil za účelovou, neboť v případě prokázání užití násilí vůči obviněnému by se on sám vystavil nebezpečí trestního stíhání. Za nesprávné označil rovněž zhodnocení znaleckých posudků týkajících se zdravotního stavu obviněného v době spáchání činu, jenž považoval za významný a důležitý pro prokázání jeho tvrzení o tom, že byl při předmětném zásahu policisty napaden a zraněn. Dále obviněný konkrétně odvolacímu soudu vytkl, že když změnil (oproti soudu prvního stupně) skutková zjištění, uvedenou úpravu popsaného skutku označil jen za „kosmetické změny“, ač tomu tak není. Podle obviněného jde o významný zásah do skutkového děje, který má podstatný význam pro právní posouzení věci, zejména znaku „násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele“ ve smyslu trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Na základě odvolacím soudem změněného skutkového stavu se jeví společenská škodlivost činu menší než nepatrná, a proto lze uvažovat maximálně o přestupku. Námitku vznesl i ve vztahu k porušení zásady zákazu reformace in peius, neboť v důsledku úspěšně podaného dovolání došlo k zastavení běhu zkušební doby prvně uloženého trestu. Pokud by obviněný dovolání nepodal, trest by byl již zahlazen. Proto se domnívá, že uložením trestu ve stejné výměře a se stejnou zkušební dobou jako ve původně Nejvyšším soudem zrušeném rozhodnutí došlo ke zhoršení jeho pozice.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nejprve shrnula podmínky, za nichž lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného, a poté konstatovala, že z dostupných spisových materiálů je zřejmé, že obviněným uváděný důvod neúčasti u hlavního líčení nelze podle státní zástupkyně považovat za omluvitelný, což bylo obviněnému před konáním hlavního líčení sděleno s tím, že hlavní líčení z tohoto důvodu odloženo nebude. Nalézací soud tedy zákonná ustanovení o účasti obviněného u hlavního líčení neporušil, navíc za situace, když se proti konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného neohradil ani advokát obviněného, což je zřejmé z protokolu o hlavním líčení ze dne 17. 2. 2012. Naplněným neshledala ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku zákazu změny k horšímu v daném případě obviněný uplatnil již v odvolacím řízení a odvolací soud se jí zabýval na straně 9, kde konstatoval započtení zkušební doby podmíněného odsouzení, která obviněnému běžela od právní moci původního odsuzujícího rozhodnutí do výkonu nyní uloženého trestu, a proto porušení zásady zákazu reformace in peius neshledala. Nepřisvědčila ani námitce posouzení činu jako přestupku. Obviněný porušil zájem chráněný trestním zákonem a stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného je vyšší než nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., a proto je třeba takové jednání postihnout prostředky trestního práva. Z těchto důvodů státní zástupkyně podané dovolání posoudila jako zjevně neopodstatněné a navrhla je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Když Nejvyšší soud dále posoudil, že nejsou dány podmínky pro to, aby bylo podané dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i v řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Z výhrad, které v dovolání obviněný uplatnil, Nejvyšší soud nejprve posuzoval skutečnosti vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedený důvod dopadá na situace, kdy došlo ke zkrácení práva obviněného na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a tím daným postupem bylo kráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.

38 Listiny základních práv a svobod. Zmíněný dovolací důvod však nelze aplikovat na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

Nejvyšší soud shledal, že v nyní přezkoumávané věci již bylo konáno dříve dovolací řízení, které této věci předcházelo a v němž Nejvyšší soud shledal vadným postup před soudem prvního stupně, a proto usnesením ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 825/2011, původní rozsudek soudu prvního stupně, a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 12 To 18/2011, jakož i další rozhodnutí mající v těchto rozhodnutích svůj podklad, zrušil s tím, aby věc rozhodl jiný předseda senátu, a proto opatřením předsedy soudu ze dne 12.

12. 2011, sp. zn. 49 Spr 1430/2011, byla předmětná věc přidělena v souladu s platným rozvrhem práce k vyřízení Mgr. Petru Sedlaříkovi, předsedovi senátu 6 T Okresního soudu v Kladně (č. l. 338 spisu). Ten nařídil dne 11. 1. 2012 hlavní líčení na den 17. 2. 2012 ve 12.30 hodin a obviněného k němu nechal předvolat vzorem č. 5a tr. ř., přičemž obviněný toto předvolání převzal dne 17. 1. 2012 (č. l. 339 spisu). Obhájce obviněného JUDr. Pavel Tomek vyrozumění o hlavním líčení (vzor č. 16 tr. ř.) převzal rovněž dne 17.

1. 2012 (č. l. 339 spisu). Dne 12. 1. 2012 soudce Mgr. Petr Sedlařík telefonicky kontaktoval obhájce obviněného JUDr. Petra Kožíška ohledně případného postupu podle § 219 odst. 3 tr. ř. Na základě tohoto telefonátu jmenovaný obhájce soudu opět telefonicky sdělil, že obviněný souhlasí s tím, aby dokazování v hlavním líčení bylo opakováno čtením protokolů o předchozích hlavních líčeních, včetně důkazů zde provedených (č. l. 338 verte ve spojení s vyjádřením soudu prvního stupně k průběhu řízení, jež si Nejvyšší soud pro účely řízení o dovolání vyžádal, založenému na č. l.

420 až 421 spisu). Dne 13. 2. 2012 byl Okresnímu soudu v Kladně doručen přípis obviněného, jímž soudu oznámil, že se hlavního líčení dne 17. 2. 2012 nemůže osobně zúčastnit, protože v uvedeném termínu bude na dlouhodobě plánované a neodvolatelné cestě do zahraničí. Současně však soudu sdělil, že během jeho nepřítomnosti a v průběhu celého jednání jej bude zastupovat advokát JUDr. Petr Kožíšek (č. l. 341 spisu). Dne 17. 2. 2012 ve 12.30 hodin bylo zahájeno hlavní líčení, kterému byl osobně přítomen coby substitut za obhájce obviněného JUDr.

Pavla Tomka JUDr. Petr Kožíšek. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. bylo vyhlášeno usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného. Poté byl podle § 219 odst. 1 tr. ř. sdělen dosavadní průběh hlavního líčení a podle § 219 odst. 3 tr. ř. za souhlasu stran čteny veškeré protokoly o dosud proběhnuvších hlavních líčeních, včetně důkazů v nich provedených (č. l. 343 spisu). V závěru tohoto hlavního líčení byl vyhlášen odsuzující rozsudek (č. l. 345 spisu).

S ohledem na tato zjištění vyplývající z obsahu spisu dovolací soud nejprve zkoumal, zda soudy neporušily postup podle § 219 odst. 1 tr. ř., a proto sám ověřoval dotazem učiněným jednak na samosoudce Okresního soudu v Kladně Mgr. Petra Sedlaříka a jeho prostřednictvím jednak i na obviněného a obhájce JUDr. Petra Kožíška, zda obviněným ve smyslu § 219 odst. 3 tr. ř. učiněný souhlas byl výslovný. Ze sdělení uvedených osob vyplynulo, že bylo „skutečnou vůlí obviněného, aby hlavní líčení proběhlo bez nutnosti opětovného předvolání svědků“. Z těchto dodatečně učiněných zjištění lze učinit závěr, že obviněný udělil před hlavním líčením dne 17. 2. 2012 prostřednictvím svého obhájce výslovný souhlas k postupu podle § 219 odst. 3 tr. ř. (č. l. 423 spisu).

Nejvyšší soud, když zvážil všechny uvedené skutečnosti, shledal, že v projednávané věci práva obviněného na přítomnost u hlavního líčení porušena nebyla, neboť soudy postupovaly plně v souladu s podmínkami vymezenými v ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř., podle něhož, jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.

Pokud jde o nepřítomnost obviněného u hlavního líčení, je nutné uvést, že podmínky pro takový postup upravuje ustanovení § 202 tr. ř. Ve věci bylo zjištěno, že se nejednalo o vazební řízení a obviněný nebyl ani ve výkonu trestu odnětí svobody ani se nejedná o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, a proto konání hlavního líčení v nepřítomnosti nevylučovaly ani okolnosti uvedené v § 202 odst. 4 tr. ř. Proto bylo nutné dodržet podmínky vymezené v § 202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř., k nimiž Nejvyšší soud z hledisek, jak byly výše rozvedeny, zdůrazňuje, že obviněný byl k hlavnímu líčení nařízenému na den 17. 2. 2012 řádně a včas předvolán, v rámci předvolání (vzor č. 5a tr. ř.) byl současně upozorněn i na možné následky nedostavení se k hlavnímu líčení bez řádné a důvodné omluvy.

Soud prvního stupně mohl konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, za situace, že nebylo zasaženo do práv obviněného garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).

V projednávané věci bylo nutné posoudit dodržení ustanovení upravujících konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného, a je nutné konstatovat, že není pochyb o tom, že obžaloba byla obviněnému doručena a on byl včas a řádně předvolán k hlavnímu líčení [§ 202 odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Za těchto podmínek mu bylo doručeno se zachováním pětidenní lhůty uvedené v § 198 odst. 1 věta první tr. ř. Konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného odpovídalo i dalším zákonným požadavkům vymezeným v ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř., neboť bylo respektováno, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obžalovaného, což je zaručeno tehdy, když nepřítomnost obviněného nepoznamená průběh hlavního líčení a jeho výsledky, zejména s ohledem na potřebný rozsah dokazování a dostatečné zjištění skutkového stavu věci pro rozhodnutí nejen v otázce viny, ale i o trestu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 57/1972-II. Sb. rozh. tr.). V tomto směru soud prvního stupně zvážil důkazní situaci, povahu, rozsah a právní kvalifikaci zažalovaného skutku, charakter, význam, obsah a rozsah důkazů, jejichž provedení přichází v úvahu u hlavního líčení, i důkazů dosud opatřených, jakož i dosavadní stanovisko obviněného k věci (srov. též rozhodnutí č. 70/1980 Sb. rozh. tr.), Zároveň řízení bylo, a to zejména proto, že se již konalo opakovaně, provedeno dostatečně rychle, s důrazem na jeho hospodárnost.

Obviněný svou nepřítomnost u hlavního líčení omluvil cestou do zahraničí, s tím, že jej bude v jeho nepřítomnosti zastupovat jeho obhájce.

Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal, že obviněný, který byl upozorněn, že hlavní líčení lze provést i bez jeho přítomnosti, byť svoji neúčast omluvil, sám o odročení hlavního líčení nepožádal. Jestliže byly zákonem vymezené podmínky postupem soudu splněny a soud konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, nejde o porušení práv o přítomnosti obviněného (srov. přiměřeně nález ze dne 1. dubna 2003 sp. zn. II. ÚS 542/2000, uveřejněn pod č. 46, ve sv. 30 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) a postup soudu prvního stupně, který se rozhodl provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Z uvedených důvodů není ani konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1500/2004, uveř. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, seš. 12, č. T 762).

Za popsané procesní situace Nejvyšší soud v řízení provedeném soudem prvního stupně neshledal obviněným vytýkané nedostatky, a proto nebylo dovolání obviněného shledáno v této části důvodným.

Stejný závěr však již nelze učinit se zřetelem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu tedy mohou být jen námitky, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S tímto vymezením uvedeného dovolacího důvodu koresponduje i zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, event. druhého stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud při respektování shora vymezených principů považuje za nutné nejprve uvést, že obviněný v dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl poměrně rozsáhlou argumentaci, jíž však převážně vytýkal nedostatky ve způsobu, jakým soudy posuzovaly a hodnotily výpovědi jednotlivých svědků. Tyto námitky však nemají oporu v důvodech, pro které lze dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit, neboť je nelze podřadit pod výhrady právní povahy. Protože jsou tyto argumenty obviněného podány mimo nejen jím označený dovolací důvod, ale nekorespondují ani s žádným z důvodů v § 265b tr. ř. vymezených, Nejvyšší soud s ohledem na ně dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemohl přezkoumávat.

V souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný vytýkal pochybení v tom, že se nemůže jednat o trestný čin podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože skutková zjištění, jež odvolací soud učinil, nedávají dostatečný podklad pro závěr o naplnění znaku „násilí“. Obviněný tak vadu shledal na straně odvolacího soudu, který změnil soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, v tom směru, že část skutkového děje vypustil, a to právě v části, v níž bylo popisováno jednání obviněného vůči zasahujícím policistům. Takto upravený skutkový stav však již podle obviněného dostatečně neurčuje násilí, jež je zákonem vyžadováno tak, aby při současném úmyslu působit jím na výkon pravomoci veřejného činitele, mohl být znak násilí v souladu s judikaturou soudů (konkrétně rozhodnutí č. 22/18966-I. Sb. rozh. tr.) naplněn.

Trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Pojem násilí není v zákoně definován a je ho proto nutné vždy zvažovat v konkrétních souvislostech, v nichž je tohoto pojmu jako znaku použito. Obecně lze však stanovit, že se jedná o použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu (ať už kladeného nebo jen očekávaného) a může směřovat přímo proti osobě, která je k něčemu nucena, nebo proti jiné osobě apod., anebo i proti věci. I zde se může jednat o nátlak na vůli oběti, např. rozbíjení bytového zařízení s cílem dosáhnout vydání cizí věci.

Násilím ve smyslu § 155 tr. zák. je použití fyzické síly vůči tělu napadeného, přičemž se zároveň nevyžaduje, aby šlo o násilí velké intenzity nebo aby jím bylo způsobeno ublížení na zdraví. K naplnění pojmu „užije násilí“ nestačí však jen uchopení napadeného za oděv a cloumání jím samo o sobě. Proto musí soud v každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde

o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/1966-I. Sb. rozh. tr.).

Z hlediska naplnění znaků trestného činu podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. je dále podstatné, že se použité násilí musí vztahovat k výkonu pravomoci veřejného činitele, přičemž pachatel musí jednat s úmyslem ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele tak, aby napadený orgán buď svou pravomoc vůbec nevykonal, nebo ji vykonal jinak, než ji zamýšlel vykonat předtím, než došlo k použití násilí.

Přímo ze skutkové věty výroku o vině z rozsudku soudu druhého stupně, který po zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. učinil ve věci rozhodnutí nové, vyplývá, že obviněný nereagoval na výzvu příslušníka Policie České republiky, který po něm opakovaně požadoval předložení dokladů k řízení motorového vozidla, přičemž obviněný na něj zaútočil tak, že „proti němu máchl rukou a posléze jmenovaného uchopil za služební stejnokroj a cloumal jím“. Tím odvolací soud oproti soudu prvního stupně zúžil skutková zjištění, protože soud prvního stupně jednání obviněného ve výroku o vině popsal tak, že „obviněný do policisty strčil a vzápětí pěstí zaútočil na jeho hlavu, když se tento ráně vyhnul, obviněný ho uchopil za stejnokroj a snažil se ho strhnout na zem“. Přitom odvolací soud předmětnou změnu vysvětlil na straně 7 a 8 tím, že „v pochybnostech nezbylo, než uzavřít, že nelze mít bezpečně za prokázané, že by obviněný na svědka útočil pěstí“. Proto, jak dále rozvedl,… „nemohl výrok o vině obstát, a tudíž poněkud modifikoval skutková zjištění okresního soudu,…když se fakticky jednalo toliko o kosmetickou úpravu jeho popisu“.

Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu nemohl ztotožnit, a to především v tom, jak uvedené změny bagatelizuje. Ze změny skutkového stavu věci je zřejmé, že jde o podstatnou změnu skutkových zjištění, neboť odvolací soud vypustil ze skutkových zjištění právě tu podstatnou část jednání, jímž obviněný vůči policistovi J. D. zaútočil, a to nejenom konkrétně zmíněný „útok pěstí na hlavu policisty“, ale kromě tohoto aktu vypustil i další pasáž, že „se obviněný snažil policistu strhnout na zem“, což je rovněž přímý projev násilí, který odvolací soud nepovažoval za prokázaný. Se zřetelem na tyto změny, jimiž byl fakticky výrazně zúžen mechanizmus, jímž obviněný vůči policistovi reagoval, je zřejmé, že se nejedná o „kosmetickou úpravu“, ale o významnou modifikaci skutkově prokázaného jednání, z něhož byla vypuštěna podstatná část původně zjištěného útoku vůči policistovi. Tím, že odvolací soud rozhodl, že část právě toho, jaké útoky obviněný vůči tomuto policistovi jako veřejnému činiteli užil, má podstatný dopad na posouzení znaku „násilí“. Jak je však z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, ač se jedná o takto podstatnou úpravu skutkového zjištění, odvolací soud z ní nevyvodil potřebné právní závěry a namísto toho, aby své změny skutkového stavu promítl i do právní kvalifikace, jen formálně a zcela nevhodně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, což je neslučitelné s tím, že tento soud své odůvodnění vystavěl na zcela jiných skutkových okolnostech.

Jestliže totiž odvolací soud na základě zásady vyjádřené v § 259 odst. 3 tr. ř., sám doplnil dokazování výslechem svědka J. D., shledal, že jen na základě takto jím učiněné výpovědi jsou dány skutečnosti proto, aby změnil zásadně, jak bylo výše uvedeno, skutkový stav, a bylo jeho povinností, aby znovu právě v důsledku takto jím nově vyvozených skutkových zjištění posuzoval naplnění všech zákonných znaků trestného činu, jímž obviněného uznal vinným. Za tohoto stavu bylo vyloučeno, aby pro právní úvahy odkázal na správnost rozsudku soudu prvního stupně. Takový způsob právní argumentace odporuje základním zásadám pro posuzování právních otázek, ve smyslu § 3 tr. zák. Zejména vůbec nerespektoval, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve činí potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech a dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádá s tím, zda skutek vykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud tudíž dostatečně nezvažoval, zda jím nově vymezený popis skutku obsahuje takové skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkového podstaty trestného činu, jímž obviněného uznal vinným (srov. přiměřeně též rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.).

Zejména se odvolací soud nezabýval tím, zda při zúžení skutkového zjištění ohledně jednání, jímž obviněný působil fyzicky proti policistovi J. D., je možné shledávat naplnění znaku „násilí“, jak je ve smyslu § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. i s ohledem na zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu požadováno. Především odvolací soud nezvažoval, jak dalece se uvedená změna promítla do výsledného působení na poškozeného, a to při výše konstatovaném požadavku, že se vyžaduje násilí nikoli jen bezvýznamné, nepatrné fyzické síly směřující proti tělu napadeného a když je citovaným rozhodnutím výslovně zmíněno, že k naplnění tohoto znaku v zásadě nepostačuje jen uchopení za oděv napadeného a zacloumání s ním, což je přesně ta povaha jednání, jež odvolací soud považoval za prokázané. Jeho závěry tedy nekorespondují se srovnávaným rozhodnutím, č. 22/1966 Sb. rozh. tr., když odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o právní úvahy, jež by byly soustředně zvažovány ke všem potřebným právním závěrům, zcela chybí.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal námitku obviněného zaměřenou proti správnosti použité právní kvalifikace jako důvodnou, a se zřetelem na ni proto dospěl k závěru, že zejména pro absenci dostatečného právního posouzení činu obviněného na základě odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, je výrok o vině nepřezkoumatelný a nerespektující základní pravidla pro správné právní posouzení věci. Z těchto důvodů rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 12 To 142/2012, jakož i rozhodnutí mající v něm svůj podklad, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu, znovu projednal a rozhodl.

Na odvolacím soudu, jemuž se věc ve vztahu k novému posouzení právní kvalifikace vrací, bude, aby s ohledem na výše uvedené nedostatky, znovu po právní stránce věc posoudil. K tomu však Nejvyšší soud připomíná, že s ohledem na to, že odvolací soud předmětnou úpravu skutkových zjištění učinil na základě odvolání podaného výhradně jen obviněným, tedy v jeho prospěch, a protože změna skutkových zjištění byla též k jeho prospěchu, a i dovolání podal jen obviněný, nelze za této situace ve smyslu zásady vyjádřené v § 259 odst. 4 tr. ř., rozhodnout v neprospěch obviněného. Proto odvolací soud může své právní úvahy vytvářet již jen na těch skutkových okolnostech, jak jsou popsány a zjištěny v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Jen na nich může v souladu se shora naznačenými úvahami zvažovat, zda jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., anebo jde o jednání, ve kterém znak násilí, s ohledem na užitou judikaturu, již spatřovat nelze. V takovém případě bude muset uvážit, zda není vhodné postoupení věci podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. k projednání jako přestupku. Takové úvahy by odvolací soud činil v případě, že by shledal, že pro nízkou intenzitu jednání obviněného i menší společenskou nebezpečnost, které bude současně muset uvážit, a to s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem mimo jiné i k obhajobě obviněného, že i on byl v důsledku jednání policistů zraněn, čemuž soudy prozatím potřebnou pozornost rovněž nevěnovaly, by se o trestný čin nemohlo jednat. V takovém případě však Nejvyšší soud upozorňuje, nutnost vyloučení promlčení takového případného přestupku podle § 20 odst. 1, 2 zák. č. 200/1990 Sb, o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 27/2010 Sb. rozh. tr.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. března 2013

Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová