U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
října 2011 o dovolání obviněného V. V., proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 7 To 214/2011, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 130/2010, t a
k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.
6. 2011, sp. zn. 7 To 214/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
26. 4. 2011, sp. zn. 2 T 130/2010, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Obvodnímu soudu pro Prahu 9 p ř i k a z u j
e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 2 T 130/2010,
uznal obviněného V. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 8. 9. 2008 ve večerních hodinách v P., Ch. v prostorách kavárny zábavního
centra, vylákal peněžní prostředky na zakoupení motorového vozidla tak, že
uzavřel jako statutární zástupce společnosti APTRANS, s.r.o., se společností
SAutoúvěr, a.s., jako věřitelem úvěrovou smlouvu týkající se poskytnutí
finančních prostředků na nákup vozidla Ford Transit 260 S 2.0 DI FAEY F3FAA,
r.v. 2006, barva žlutá-základní, v hodnotě 372.000,- Kč, kdy se ve smlouvě
zavázal v 60 měsíčních splátkách ve výši 9.748,- Kč uhradit poskytnutý úvěr ve
výši 297.600,- Kč, podepsal splátkový kalendář a protokol o převzetí vozidla, i
když nevěděl, jakým způsobem bude vozidlo splácet, přičemž následně p. T.
zaplatil část kupní ceny ve výši 74.400,- Kč, a vozidlo pak u dodavatele
společnosti ALHE, s.r.o., M., S. B., fakticky převzal, z úvěru pak byla
uhrazena pouze jedna splátka a poškozené společnosti SAutoúvěr, a.s., se sídlem
P., S., P., tak způsobil škodu ve výši 287.852,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a podle § 24 odst. 1
tr. zák. od potrestání obviněného upustil. Poškozenou SAutoleasing, a.s.,
(právního nástupce SAutoúvěr, a.s.) odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jejím
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze
usnesením ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 7 To 214/2011, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a
prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Radila podal proti němu dovolání, které
opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel namítl, že skutkový stav zjištěný nalézacím
soudem nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným. Soudu
prvního stupně vytknul, že se nevypořádal s jeho obranou směřující do správné
právní kvalifikace, přestože – stejně jako soud druhého stupně – posoudil jeho
jednání jako jednání bezúhonné osoby zneužité jinými osobami.
Dále obviněný uvedl, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu
předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její
neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a
současně příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na
cizím majetku a obohacením pachatele či jiné osoby na straně druhé. V dané věci
však jak ve výroku, tak i v odůvodnění rozhodnutí zcela absentuje jasný závěr o
tom, kdo měl být uveden v omyl. Pokud za této situace oba soudy nižší instance
shodně tvrdí, že do omylu měla být uvedena společnost SAutoúvěr, a.s., za
kterou v době spáchání činu při sjednávání úvěrů vystupoval A. S. na základě
zmocnění, které ve spisu není založeno, potom jedinou osobou, která mohla být
uvedena v omyl, mohl být právě on. K tomu dodal, že to byl právě jmenovaný, kdo
vystupoval aktivně ve všech fázích směřujících k opatření dvou užitkových
vozidel Ford Transit a kdo inicioval i druhou úvěrovou smlouvu (v tomto druhém
případě podle tvrzení dovolatele dokonce akceptoval padělaný podpis „V.“, čímž
údajně spustil uvolnění peněz úvěrové společnosti na účet své firmy). Vzhledem
k tomu, že pořízení vozidla zajišťoval A. S. jako osoba potvrzující společnosti
SAutoúvěr, a.s., správnost všech základních údajů včetně dostatečné hodnoty
vozidla, je v této otázce vyloučen omyl jednající osoby. Obviněný měl za to, že
pokud byl úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožnila věřiteli
dosáhnout její realizací získání dlužné částky zpět, nemohla být naplněna
skutková podstata trestného činu podvodu, jelikož nemohla vzniknout škoda na
cizím majetku. Následný prodej automobilu lze považovat za obchodní riziko
úvěrové společnosti, když reálná obvyklá cena tohoto typu automobilu vyrobeného
v roce 2006 převyšovala po celou dobu hodnotu úvěru (vůz přešel dne 15. 1. 2009
fyzicky i právně do moci společnosti SAutoúvěr, a.s.).
Obviněný soudu rovněž vytknul, že v odůvodnění svého rozhodnutí vyloučil jeho
obohacení, aniž přitom současně vyřešil otázku, kdo byl v daném případě
obohacen, případně o jakou částku se jedná.
Další pochybení dovolatel spatřoval v opomenutí prokázání subjektivní stránky
tohoto trestného činu, přičemž popřel, že v dané věci jednal v úmyslu (ať
přímém či nepřímém) vylákat úvěrové prostředky na koupi vozidla pro firmu
APTRANS, s.r.o. Pakliže byla v jeho přítomnosti zaplacena část úvěru ve výši
74.400,- Kč a také první splátka ve výši 9.748,- Kč, nemohl být v době podpisu
úvěrové smlouvy jakkoliv srozuměn s tím, že úvěr nebude splacen.
Následně obviněný poukázal na odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů,
z nichž vyplynulo, že byl jinými osobami využit pouze jako živý nástroj pro
páchání trestné činnosti. K tomu dodal, že samotná neznalost zákonů, naivita či
nezkušenost nejsou s to způsobit následky úmyslného trestného činu. Soudu
druhého stupně vytknul, že se nezabýval všemi skutečnostmi a důkazními návrhy
předloženými obhajobou v doplněném odvolání ze dne 8. 6. 2011. Nad rámec
dovolání zmínil, že skutková tvrzení se rozcházejí se zjištěným skutkovým
stavem. Nabyl tudíž dojmu, že napadené rozhodnutí nesplňuje základní požadavky
kladené právním řádem a judikaturou na rozhodnutí soudů v trestním řízení.
Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl (aniž přitom citoval
konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6.
2011, sp. zn. 7 To 214/2011 (správně mělo být uvedeno usnesení), a aby přikázal
nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného v opise doručeno dne 19. 9. 2011, se k němu ke dni konání
neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat,
že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do
pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze
skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v
návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Jakkoliv některé z námitek, které obviněný ve svém podání formuloval a o něž
existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát
(jednalo se především o ty výhrady, jejichž prostřednictvím brojil proti
postupu soudu druhého stupně, jenž se prý dostatečně nezabýval jeho argumenty a
důkazními návrhy rozvedenými v doplněném odvolání ze dne 8. 6. 2011, když
následně tento postup v odůvodnění svého rozhodnutí ani nikterak blíže
nevysvětlil), dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil
relevantně v té části, jejímž prostřednictvím zpochybnil správnost právního
posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák., když namítl, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky tohoto trestného
činu pro absenci jednak subjektivní stránky, dále příčinné souvislosti mezi
omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí (a současně příčinnou
souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a
obohacením pachatele či jiné osoby na straně druhé), a konečně zákonného znaku
„uvedení jiného v omyl“, resp. jasného závěru o tom, kdo měl být uveden v omyl
a kdo byl v daném případě obohacen, případně o jakou částku se jednalo.
Jelikož Nejvyšší soud tyto námitky shledal důvodnými, nemohl podané dovolání
odmítnout. Za této situace bylo naopak jeho povinností, aby podle § 265i odst.
3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž
bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním
napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na
správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Protože dovolání bylo
důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal podle § 265i odst. 4 tr. ř. v
návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly
ve výroku o vině svůj podklad.
K uvedené problematice je zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině)
uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na
cizím majetku škodu nikoli malou (takovou škodou se podle § 89 odst. 11 tr.
zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč).
Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, který
uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a
skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o
důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat;
omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí
o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení.
Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se
skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou
informaci. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje zavinění úmyslné,
které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj.
jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 4 tr.
zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v
trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem
[úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může
takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn [úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.].
Požadavek příčinného vztahu mezi jednáním a následkem (obecně) znamená, že
určitá osoba může být trestná jen tehdy, pokud svým jednáním následek skutečně
způsobila. U posuzovaného trestného činu podvodu je významné, aby tento
příčinný vztah byl dán mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí,
kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele nebo
někoho jiného.
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z
nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla
dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle
zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo
ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí pod č.
62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním
případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu,
jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině
odsuzujícího rozsudku soudu prvního či druhého stupně (v tzv. skutkové větě),
případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Po zdůraznění těchto převážně hmotně právních podmínek trestnosti činu lze
připomenout i trestně procesní ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., podle kterého
popis skutku ve skutkové větě výroku o vině musí být uveden tak, aby jednotlivé
části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl
obviněný uznán vinným.
Při aplikaci těchto obecných zásad a teoretických východisek na posuzovaný
případ je třeba připomenout (alespoň zkráceně) skutkovou větu výroku o vině
soudu prvního stupně, z níž vyplývá, že obviněný „dne 8. 9. 2008 …, vylákal
peněžní prostředky na zakoupení motorového vozidla tak, že uzavřel jako
statutární zástupce společnosti APTRANS, s.r.o., …, se společností SAutoúvěr,
a.s., …, jako věřitelem úvěrovou smlouvu … týkající se poskytnutí finančních
prostředků na nákup vozidla Ford Transit … v hodnotě 372.000,- Kč, kdy se ve
smlouvě zavázal v 60 měsíčních splátkách ve výši 9.748,- Kč uhradit poskytnutý
úvěr ve výši 297.600,- Kč, podepsal splátkový kalendář a protokol o převzetí
vozidla, i když nevěděl, jakým způsobem bude vozidlo splácet, přičemž následně
p. T. zaplatil část kupní ceny ve výši 74.400,- Kč, a vozidlo pak u dodavatele
společnosti ALHE, s.r.o., …, fakticky převzal, z úvěru pak byla uhrazena pouze
jedna splátka a poškozené společnosti SAutoúvěr, a.s., …, tak způsobil škodu ve
výši 287.852,- Kč“.
Současně je zapotřebí z tohoto rozsudku zmínit i navazující tzv. právní větu,
podle níž soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 2 tr. zák. spočívající v tom, že obviněný „ke škodě cizího
majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil
takovým činem škodu nikoli malou“.
Už při pouhém porovnání citované skutkové věty s navazující větou právní jsou
zřejmá pochybení, jichž se soud prvního stupně (a následně i soud odvolací,
který se s jeho závěry ztotožnil) při právním posouzení zjištěného skutku
dopustil. Především již samotná formulace skutkové věty nesvědčí pro
jednoznačný závěr, že popsané jednání obviněného lze posuzovat jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Formulace zjištěného skutku totiž
neobsahuje jednak žádné konkrétní a pregnantně vymezené zjištění týkající se
subjektivní stránky jednání obviněného, tj. jeho úmyslu podvodně vůči
poškozenému jednat a uvedený trestný čin tak spáchat, jednak ani popis
konkrétního způsobu, jímž měl být poškozený uveden v omyl.
Současně z popisu skutku s určitostí ani nevyplývá, kdo konkrétně měl být
jednáním obviněného uveden v omyl (zda to byla sama poškozená společnost
SAutoúvěr, a.s., či A. S. coby jednatel společnosti ALHE, s.r.o., zároveň však
zastupující i společnost SAutoúvěr, a.s.). Ale vzhledem k tomu, že skutková
zjištění učiněná oběma soudy na základě provedeného dokazování svědčí spíše pro
druhou z těchto eventualit, vyvstává otázka, zda mohl být jednáním obviněného
uveden v omyl někdo, kdo sám (resp. v aktivní součinnosti s osobou označovanou
jako „p. T.“) vyvíjel aktivitu směřující k uzavření úvěrové smlouvy (resp. dvou
úvěrových smluv) na financování dvou užitkových vozidel Ford Transit, k čemuž
mimo jiné iniciativně opatřil a zajistil bez vědomí obviněného doklady
potřebné k udělení souhlasu ze strany společnosti SAutoúvěr, a.s., s
poskytnutím úvěru.
Z obsahu spisu, jakož i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se dále
podává, že „… obžalovaný byl využit jako člověk naprosto naivní a nezkušený v
obchodních záležitostech“. Jakkoliv soud tuto úvahu blíže nerozvinul, nelze
pochybovat o tom, že se tak mělo stát ze strany osob právě jmenovaných, tedy A.
S. a „p.T.“. Vždyť právě v zájmu (a zřejmě i k obohacení) posledně jmenovaného
se celá transakce uskutečnila (ten také byl při jednání obviněného s A. S.
přítomen, zaplatil A. S. akontaci a první splátku, a nakonec – ať už sám, či
prostřednictvím další osoby – vozidlo fyzicky převzal).
Jakkoli je třeba souhlasit s obecnou zásadou (soudem prvního stupně rovněž
citovanou v odůvodnění jeho rozsudku), že neznalost zákona neomlouvá, Nejvyšší
soud se přesto se závěry, k nimž tento soud (a následně i soud odvolací) v
projednávané věci dospěl, nemohl identifikovat. V popisu skutku ve výrokové
části rozsudku nebyla jednoznačně a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti
vyjádřena jak subjektivní stránka jednání obviněného, tak ani znak „uvedení
jiného v omyl“. Jediný údaj napovídající něco o možném podvodném úmyslu, který
byl zároveň zahrnut do skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu,
spočívá ve výrazu „vylákal“, aniž by byl dále (ať již ve skutkové větě či v
navazujícím odůvodnění) jakkoli rozveden. Odvolací soud, který se s právním
názorem soudu prvního stupně ztotožnil, se v odůvodnění svého usnesení pouze
stručně zabýval námitkami obviněného, aniž by jejich rozboru věnoval větší
pozornost.
Při posuzování subjektivní stránky jednání obviněného přitom nelze odhlédnout
ani od skutečnosti, že to byl právě on, kdo nezákonnou činnost skupiny
pachatelů orgánům činným v trestním řízení oznámil ihned poté, co zjistil, že
dohodnuté splátky nejsou společností APTRANS, s.r.o., spláceny (k čemuž sice
přihlédl již soud prvního stupně, ale jen s odkazem na ustanovení § 24 odst. 1
tr. zák., podle něhož upustil od potrestání obviněného). I to jsou okolnosti
svědčící pro závěr, že to byl obviněný, kdo byl dalšími osobami do celé věci
evidentně obratně vmanipulován (správnosti úvah nalézacího soudu o tom, že
obviněný byl „využit jako člověk naprosto naivní a nezkušený v obchodních
záležitostech“ koneckonců přisvědčil v odůvodnění svého usnesení i odvolací
soud).
Už z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud shledal, že usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 7 To 214/2011, a rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 2 T 130/2010, spočívají na
nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák., jak obviněný ve svém dovolání oprávněně vytýkal v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto z jeho podnětu
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil obě tato rozhodnutí, jakož i všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutí vykazovalo shora zmíněné
nedostatky.
Po tomto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně,
na němž bude, aby po případném doplnění dokazování (Nejvyšší soud mu v tomto
směru provedení dalších úkonů nenařídil) znovu a daleko pečlivěji, než se v
jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti významné z
hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného. Dospěje-li znovu k
závěru o vině obviněného, musí nejen náležitě a přesně popsat zjištěný skutek
ve výrokové části rozsudku, ale současně zvažovat, zda skutečně přichází v
úvahu jím již dříve použitá právní kvalifikace jako trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., nebo spíše právní posouzení jako trestného
činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. (z nauky trestního
práva i z rozhodovací praxe soudů totiž plyne, že druhý z těchto trestných činů
je ve vztahu k prvnímu z nich ve vztahu speciality – srov. Šámal, P., Púry, F.,
Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání.
Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1502; a také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1129/2009 aj.).
V návaznosti na to se soud prvního stupně bude muset vypořádat s otázkou, zda
obviněný takový trestný čin spáchal jako jediný pachatel ve smyslu § 9 odst. 1
tr. zák., nebo jako spolupachatel ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., anebo jako
účastník ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a), b) či c) tr. zák. (této významné
otázce totiž v dosavadním řízení žádný ze soudů nižších instancí nevěnoval
pozornost). Z právě naznačených alternativ by přitom mohlo reálně přicházet v
úvahu (v návaznosti na dosud učiněná skutková zjištění) právní posouzení jako
účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť
obviněný měl poskytnout jinému pomoc k spáchání trestného činu. V tom případě
se ovšem soud musí vypořádat nejen se všemi otázkami skutkového charakteru
(mimo jiné s životními zkušenostmi obviněného, jeho vzděláním, věkem,
informacemi o společnosti, kterou jako statutární zástupce při uzavírání
úvěrové smlovy zastupoval, aby mohl posoudit, zda obviněného lze považovat za
tak naivního až bezelstného, za jakého se vydává a za jakého jej soud doposud
považuje), ale i s otázkou tzv. akcesority účastenství, která je vyjádřena v
návětě právě citovaného ustanovení slovy „účastníkem na dokonaném trestném činu
nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně …“. A jelikož uvedená zásada v obecné rovině
znamená, že trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti
hlavního pachatele, bude si muset vyřešit jednak jako předběžnou otázku ve
smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., kdo v dané věci tímto hlavním pachatelem je, a
jednak otázku, zda i v případě, že proti tomuto hlavnímu pachateli trestní
stíhání (zatím) vedeno není, lze závěr o trestní odpovědnosti účastníka učinit
(k tomu srov. přiměřeně například rozh. č. 58/1973, č. 7/1994-II. Sb. rozh.
trest. a další).
S výše zmíněnými otázkami skutkového charakteru bezprostředně souvisí jednak
otázka zavinění obviněného na způsobeném následku a jednak otázka příčinného
vztahu mezi jeho jednáním a tímto následkem. Vezme-li nalézací soud za
prokázané, že způsobeným následkem byla škoda ve výši 287.852,- Kč na majetku
poškozené společnosti SAutoúvěr, a.s., pak by nemělo být zásadních pochyb ani o
tom, že k jejímu vzniku došlo v příčinné souvislosti též se zaviněným jednáním
obviněného. Tomu by pak bylo možno přičítat po subjektivní stránce zavinění ve
formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., jak poměrně přesvědčivě
odůvodnily již ve svých předchozích rozhodnutích soudy obou nižších instancí
(srov. stranu 8 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 a 4 usnesení
odvolacího soudu).
Je jen samozřejmé, že skutkové a jim odpovídající právní závěry, které soud
prvního stupně v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění
jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst.
1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.
Zbývá připomenout, že soud prvního stupně je při novém rozhodnutí ve věci vázán
právním názorem v tomto usnesení vysloveným (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.), a že
napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným,
takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s
odst. 2 tr. ř.).
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a