8 Tdo 134/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2005 o dovolání podaném obviněným S. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 12 To 310/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 11/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. F. o d m í t á .
Obviněný S. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 1 T 11/2004, uznán vinným rozsáhlou majetkovou trestnou činností, kterou soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (jednání uvedené pod bodem I. – V. rozsudku), a jednak jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. (jednání uvedené pod bodem VIII. rozsudku). Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků podle § 238 odst. 2 tr. zák. za využití § 35 odst. 1 tr. zák., pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně mu byla stanovena povinnost nahradit způsobenou škodu, případně bylo rozhodnuto o odkázání některých poškozených s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině spoluobviněných P. S. a P. R. a byly jim uloženy tresty. Oproti tomu spoluobvinění M. F., M. Z. a L. M. byli obžaloby zproštěni.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný S. F. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) odvolání, jímž napadl výrok o trestu a které projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 18. 8. 2004, a usnesením sp. zn. 12 To 310/2004 jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen tomuto obviněnému dne 9. 11. 2004, jeho obhájci Mgr. J. O. dne 8. 11. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Rakovníku dne 10. 11. 2004.
Proti posledně citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil osobně dne 10. 1. 2005 u Okresního soudu v Rakovníku.
Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Především namítl pochybení odvolacího soudu při hodnocení rozsudku nalézacího soudu. Výhradu vznesl i proti údajně nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho jednání, které bylo důsledkem opomenutí hmotně právní úpravy obsažené v § 23 odst. 1 tr. zák., § 31 odst. 1 tr. zák. a § 33 tr. zák. (uvedená ustanovení ve svém dovolání podrobně odcitoval) ze strany soudů obou stupňů. Z tohoto nedostatku dovodil rozpor uloženého trestu s uvedenými zákonnými ustanoveními trestního zákona a připomněl, že tyto skutečnosti již byly vytýkány v rámci řádného opravného prostředku, avšak byly shledány jako nedůvodné. Vyslovil přesvědčení, že soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, je z hlediska účelu trestu uvedeném v citovaném § 23 tr. zák. a současně i z pohledu druhu a výměry trestu uloženého dalším spoluobviněným nepřiměřeně přísný. V uvedených souvislostech poukázal na výchovný účel trestu, jenž by měl působit výchovně i na ostatní členy společnosti a který byl v daném případě popřen, neboť v trestech uložených ostatním spoluobviněným byly markantní rozdíly a značná nerovnoměrnost, a to i přesto, že jim byly stanoveny souhrnné tresty stejného druhu, stejné či obdobné výměry jako jemu, ačkoliv se dopustili protiprávního jednání ve formě většího množství skutků, pro které byli trestním příkazem Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 4 T 7/2001, pravomocně uznáni vinnými. Konstatoval, že účelu trestu by bylo dosaženo v jeho případě s odkazem na učiněné doznání (čímž měl významně napomáhat orgánům činným v trestním řízení při objasňování předmětné trestné činnosti a tato skutečnost je stěžejní polehčující okolností) uložením trestu kratšího trvání.
Proto obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a přikázal příslušnému soudu, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 31. 1. 2005).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 9. 2. 2005 označila dovolání obviněného ze základních obecných hledisek za přípustné. Jeho podání však vytkla, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem jeho odůvodnění, neboť uváděné argumenty se týkají výlučně problematiky ukládání trestu. Přitom do oblasti ukládání trestů směřuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy tento dovolací důvod lze uplatnit tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V daném případě však byl obviněnému uložen trest podle § 238 odst. 2 tr. zák., tj. druh trestu odnětí svobody, který umožňuje citované ustanovení trestního zákona uložit, a v sazbě, která odpovídá § 238 odst. 2 tr. zák. Vyslovila přesvědčení, že obviněný se domáhá druhé odvolací instance s argumentací, že jde o jím zmiňovaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to za situace, že uplatňuje argumentaci z řádného opravného prostředku, jakým bylo odvolání, přičemž s touto se odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně vypořádal.
Za popsané situace měla státní zástupkyně za to, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v § 265b tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve vztahu k vadám vytýkaným v rámci podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se nevztahuje na výrok o trestu, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jestliže ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická, protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, např. ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, ustanovení § 31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu, ustanovení § 58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení § 59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při podmíněném odsouzení atd. Logicky důsledně vzato by to znamenalo nutnost připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§ 278 odst. 1 tr. ř.).
Z logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, jasně vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o trestu, jak je zřejmé z ustanovení § 246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tyto úvahy nevyhnutelně vedou k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě nepřichází v úvahu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).
Z tohoto pohledu námitky obviněného, které ostatně uplatnil již v odvolacím řízení, že nalézací i odvolací soud dostatečně nezohlednily zákonná pravidla pro ukládání trestu, zejména že údajně nepřihlédl k jeho doznání jako k významné polehčující okolnosti, a dále jeho výhrady, že jemu uložený trest nekoresponduje s druhy a výměrami trestů uložených ostatním spoluobviněným, nelze akceptovat, neboť nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a