8 Tdo 1341/2017-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2017 o dovolání
obviněného J. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2017, sp.
zn. 4 To 150/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 3/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V.
odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 T
3/2017, byl obviněný J. V. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku,
kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v době od června 2014 do dne 19. 1. 2016, kdy došlo k poslednímu incidentu, ve
společném obydlí v B., na ulici Č., fyzicky a psychicky týral svoji manželku
poškozenou K. V., kterou opakovaně i pod vlivem alkoholu fyzicky napadl údery
rukou do obličeje, kopnutím do nohou nebo údery hlavou o zeď, čímž jí způsobil
podlitiny po těle, shazoval z postele, plival jí do tváře, bezdůvodně v noci
budil, verbálně ji urážel výrazy „kurva, piča, špína“ apod., poškozenou
ponižoval a zesměšňoval, že vše dělá špatně, vyhazoval ji z bytu, a proto
vícekrát na kratší dobu odcházela k matce, opakovaně ji obviňoval z nevěry a
žádal po ní také vzorek vlasů a moči kvůli údajnému podezření z aplikace
omamných a psychotropních látek, bez jejího vědomí četl SMS zprávy určené
poškozené, emailovou komunikaci a komunikaci, kterou vedla s přáteli na
Facebooku, za to, že o něm hanlivě psala, vyhrožoval, že zařídí její vyhazov ze
zaměstnání, kam na ni psal udání, naposledy ji fyzicky napadl dne 19. 1. 2016 v
době kolem 24.00 hodin, kdy ji tahal za vlasy, opakovaně udeřil pěstí do
obličeje, uhodil jí hlavou o zeď a plival po ní, čímž jí způsobil podlitinu pod
levým okem a na levé paži, pro které vyhledala lékařské ošetření, čímž u
poškozené vyvolal strach o život či zdraví, kdy z obavy z dalších útoků
vyhledala pomoc v zařízení M., z. s., přičemž toto chování obviněného mělo
negativní vliv na psychický stav poškozené, která v důsledku toho trpí
posttraumatickou stresovou poruchou, projevující se například tzv. flashbacky,
vyhýbáním se okolnostem spojeným se stresorem, úlekovými reakcemi, kdy zjištěná
porucha ji omezovala v obvyklém způsobu života nejméně od 20. 1. 2016 do 13. 3.
2016, mimo jiné i ve zdravotní oblasti pro nutnost podrobovat se psychoterapii,
trpěla poruchami spánku, byla nesoustředěná, dále ve společenské oblasti, neboť
se vyhýbala návratu do bývalého bydliště, nebyla schopna si sama dojít pro své
věci, nemohla jít navštívit své známé, což v ní vyvolávalo znovuvybavování
vzpomínek, pociťovala strach z mužů, bušení srdce, když viděla podobného muže.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon mu
byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 6. 2017,
sp. zn. 4 To 150/2017, odvolání obviněného podané proti shora citovanému
rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které rozdělil
do tří částí. V části A) brojil proti nesprávnému zhodnocení výpovědí svědků ve
věci vyslechnutých, včetně poškozené, v části B) vytýkal nesprávné posouzení
újmy, kterou poškozená utrpěla, jako posttraumatické reakce vzniklé v důsledku
jednání obviněného, a v bodě C) namítal nesprávnost právních závěrů soudy
učiněných na podkladě skutkových zjištění prokazujících, že poškozená nemohla
jeho jednání pociťovat jako těžké příkoří, když s obviněným nadále sdílela
společnou domácnost i život.
5. K námitkám v bodě A) obviněný vytkl způsob, jakým se odvolací soud
ztotožnil se způsobem hodnocení výpovědí, jež soud prvního stupně učinil,
zejména co do pravdivosti výpovědi poškozené, podle níž považoval za prokázané
všechny rozhodné skutečnosti. Obviněný uvedl, že nepopíral, že mezi ním a
manželkou docházelo k hádkám a sporům, ale poškozená uváděla i okolnosti, které
se nestaly. Jestliže soud tvrdil, že je její výpověď podporována i dalšími
důkazy, jde o svědecké výpovědi, jež jsou pouhou reprodukcí tvrzení poškozené,
která před hlavním líčením těmto svědkům popsala svou verzi, od níž se nemohli
odchýlit. Ke své výpovědi obviněný tvrdil, že přistupoval k celému řízení
pokorně a pravdivě uváděl veškeré skutečnosti, k nimž ve vztahu s poškozenou
došlo. Poškozená však sdělovala, že veškeré konflikty, na nichž neměla žádný
podíl, pramenily ze strany obviněného a tyto události zveličila.
6. Obviněný soudům rovněž vytýkal, že věrohodnost poškozené nebyla
podpořena znaleckým posudkem Mgr. Petry Štarkové ani dalšími důkazy, k nimž
soudy nehodnotily ty, které její věrohodnost vůbec neprokazovaly. Zmínil
zejména sdělení dcery „SSSSS“ *), která měla možnost po celou předmětnou dobu
sledovat chování svých rodičů, a při ústním jednání před orgánem sociálně
právní ochrany dětí (dále „OSPOD“) uvedla, že hádky vyprovokovávala matka,
která má tendence ji proti otci ovlivňovat, a byla ráda, když matka společnou
domácnost opustila. Tyto skutečnosti podle obviněného mají velký význam,
protože z nich vyplývají jiné závěry, než které vzal soud za prokázané.
Odvolacímu soudu v uvedené souvislosti vytkl, že se s tímto důkazem nevypořádal
stejně jako s výpovědí Z. Z. do úředního záznamu z 20. 1. 2016. Oba manželé ke
jmenované docházeli do poradny, a ona uvedla, že obviněný není násilnický typ,
a pokud došlo k tomu, co je obviněnému kladeno za vinu, šlo nejspíš o
vyprovokování ze strany poškozené, která má neadekvátní reakce. Obviněný tedy
nebyl jedinou osobou, která měla na konfliktech podíl. S ohledem na uvedené
zpochybnil výsledky celého důkazního řízení. Za podporující tuto verzi označil
výsledky soudního řízení, konkrétně nepravomocného rozsudku Městského soudu v
Brně sp. zn. 121 Nc 7/2016, o určení výchovy nezletilých dětí, podle něhož soud
dceru "SSSSS". svěřil do jeho péče bez možnosti styku s matkou, a syna pro jeho
nízký věk matce, s rozšířeným stykem s otcem.
7. Obviněný v části B) dovolání poukázal na závěry soudů o
posttraumatické stresové poruše u poškozené naplňující znak kvalifikované
skutkové podle § 199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K době, kdy tato porucha
vypukla, odkázal na znalecký posudek MUDr. Mileny Zimulové, podle něhož se
objevila v souvislosti s jednáním obviněného a že se tak stalo až po jejím
odchodu ze společné domácnosti. Netvrdí však, že by nastala ihned po jejím
odchodu, a proto zpochybnil správnost tohoto neobjasněného a pochybnosti
vzbuzujícího zjištění, když příznaky u poškozené začaly až v období několika
týdnů nebo měsíců po traumatu.
8. V závěrečné pasáži C) obviněný v dovolání tvrdil, že ze spisového
materiálu vyplývají jiná skutková zjištění, než ke kterým dospěl nalézací i
odvolací soud. Brojil proti nesouladu skutkových zjištění a učiněných právních
závěrů, neboť se zřetelem na všechny shora uvedené námitky zdůraznil, že ze
skutkových zjištění vyplývá vzájemnost konfliktů. Proto považoval za vadný
právní závěr o naplnění znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, neboť nešlo o týrání
ve smyslu znaku této skutkové podstaty. Poškozená chování obviněného
nepociťovala jako těžké příkoří, protože skutečnosti, které uvedla, nebyly
pravdivé a soud na nich nedůvodně založil závěr, že šlo o tento znak. V
případě, že by v činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, bylo spatřováno i
přes všechny jeho výhrady trestné chování, měly soudy zvažovat možnost právního
posouzení jako ublížení na zdraví.
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení odvolacího soudu a sám obviněného podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil
obžaloby.
10. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v
opise doručeno dne 2. 10. 2017 k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř.,
prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělilo, že
po seznámení se s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále
zkoumal, zda obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože dovolání, jakožto mimořádný
opravný prostředek, je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, a proto jen
na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z nich mohou být napadená
rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním
vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního
posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to,
že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006,
sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
13. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu
Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního,
příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn.
I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003,
sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31
SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně
obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu
zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v
napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v
dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou
dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném
rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní
pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Povinností Nejvyššího soudu je i přes uvedené zákonné vymezení
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádně zvážit a
rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov.
stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST
38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o
výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se
jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které
by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých
mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k
průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N
167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence
srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových
zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení
stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000,
sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III.
ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4
SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS
376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
15. S ohledem na tato kritéria Nejvyšší soud podle obsahu dovolání
obviněného shledal, že v souladu s nimi uplatnil výhrady v části B), které
zaměřil proti závěru o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle
odstavce 2 písm. b) § 199 tr. zákoníku spočívajícím v posttraumatické stresové
poruše, a zčásti též výhrady pod bodem C), v němž vyjádřil názor o nesprávnosti
závěru o naplnění těžkých útrap u znaku týrání. U těchto námitek
korespondujících s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud
posuzoval, zda jde o opodstatněné výhrady. Jestliže však zejména v části A)
obviněný tvrdil, že soudy nesprávně posuzovaly věrohodnost některých slyšených
svědků, a poukazoval na nepravdivost výpovědi poškozené, nebo se domáhal obsahu
úředního záznamu nebo zpráv, kde jsou obsaženy postoje jejich dětí, čímž se
snažil prokázat, že na rozkolu manželství a vyhrocených vztazích manželů měla
důležitý podíl sama poškozená, je třeba konstatovat, že v této části obviněný
označený dovolací důvod nenaplnil, protože zásadně brojil proti skutkovým
závěrům, eventuálně na základě vlastních tvrzení dovozoval skutkové okolnosti
odlišné od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy
dospěly. Přestože tyto výhrady byly uplatněny mimo zákonné vymezení uvedeného
dovolacího důvodu, Nejvyšší soud nad jeho rámec, v intencích judikatury
Ústavního soudu posuzoval, zda v procesních postupech byla dodržena pravidla
spravedlivého procesu.
IV. K námitkám proti provedenému dokazování [body A, částečně C) dovolání]
16. Výhrady obviněného v uvedených částech dovolání byly soustředěny
především proti věrohodnosti výpovědi poškozené a způsobu interpretace dalších
výpovědí, které jej v jeho činu usvědčovaly, jež však podle něj byly pouhou
reprodukcí tvrzení poškozené. Současně se domáhal sdělení, která pro něj podle
jeho názoru byla příznivá. Těmito argumenty brojil proti závěru soudů, že
výpovědi poškozené jsou věrohodné a dalšími důkazními prostředky potvrzené a
prosazoval svou verzi o průběhu vzájemných hádek a incidentů. Skutková
zjištění, jež soudy učinily podle výsledků provedeného dokazování, považoval za
vadná a nesprávná.
17. K těmto námitkám Nejvyšší soud připomíná, že zejména soud prvního
stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému
objasnění všech skutkových okolností. Za tím účelem vyslechl vedle obviněného a
poškozené, kteří byli v zásadě jedinými přímými aktéry incidentů, rovněž řadu
svědků (A. K., P. K., R. T., H. N., V. O.), a provedl důkaz i listinami
(zprávou OSPOD a mateřské školy, znaleckými posudky z oboru školství a kultura,
odvětví psychologie, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na poškozenou
i obviněného, přepisy SMS a Facebookové komunikace). Na podkladě tohoto
dokazování soud prvního stupně vyložil, z jakých důvodů uvěřil výpovědi
poškozené a svědeckým výpovědím jejích rodinných příslušníků a kolegů ze
zaměstnání, kteří sice skutečně, jak tvrdil obviněný, věděli o konfliktech mezi
ním a poškozenou pouze zprostředkovaně, avšak současně to byli oni, kdo s
poškozenou pravidelně komunikovali a mohli vnímat a také bezprostředně vnímali
stopy fyzického násilí na jejím těle. Neopomenul přitom reagovat ani na postoje
nezletilé dcery „SSSSS“, která sice nebyla vyslechnuta jako svědek, ale její
poznatky byly zaznamenány a uvedeny ve zprávě sociálního odboru Úřadu městské
části Brno-Bystrc ze dne 29. 2. 2016 a 15. 11. 2016, sp. zn. OS/OPD/D/OM
109/2015, založené na č. l. 291 až 292, 296 až 297 již soud přečetl jako
listinný důkaz. Obviněný se opíral o podání vzájemného soužití podle údajů
dcery, která mu stranila a byla mu svěřena do výchovy, kdežto matku označovala
za příčinu neshod v rodině. Soud se však i s těmito okolnostmi vypořádal a
vyjádřil k nim své postoje (srov. stranu 8 druhý odstavec rozsudku soudu
prvního stupně). Konkrétní údaje a informace podávající se z provedených důkazů
ve vztahu ke skutku soud prvního stupně uvedl na stranách 3 až 7 svého
rozsudku, argumenty a úvahy vztahující se jak k učiněným skutkovým zjištěním,
tak i k právním závěrům rozvedl na stranách 7 až 8. Správnost těchto závěrů
následně potvrdil také odvolací soud přezkoumávající rozsudek soudu prvního
stupně k obdobným výhradám obviněného (srov. strany 3 až 4 napadeného usnesení).
18. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů
nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o
nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných
pochybností. Lze proto uzavřít, že učiněné skutkové závěry neobsahují vytýkané
nedostatky. Oba soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem
rozhodným okolnostem a důsledně všechny provedené důkazy hodnotily (§ 2 odst. 6
tr. ř.). Tento postup koresponduje i s tím, že, trestní řád neobsahuje žádná
pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti.
Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce
navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně
přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy,
bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Je třeba též
zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na
rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé
soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek
důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných
pochybností. V této souvislosti je vhodné zmínit, že hodnocení toho, který ze
svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod.
provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti
a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález
Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311),
nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
19. Nejvyšší soud z uvedených důvodů neshledal v procesním postupu
zejména soudu prvního stupně žádné známky libovůle nebo snahy soudů vyhnout se
plnění svých povinností a nejedná se ani o nedostatky namítané v dovolání, nebo
o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových
zjištění, která by v žádném smyslu nevyplývala z provedeného dokazování [srov.
nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU
207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)], naopak
je třeba zdůraznit, že soudy, zejména soud prvního stupně se v odůvodnění svého
rozsudku vypořádal se všemi důkazy, které v rámci hlavního líčení provedl.
Pokud některé důkazy neprovedl, považoval-li je za nadbytečné či nedostatečně
vypovídající o průběhu posuzovaného skutku, šlo o jeho právo, samozřejmě při
respektu k tomu, že skutkové okolnosti musí být, a v posuzované věci také byly,
zjištěny a prokázány bez důvodných pochybností, a tudíž nemohlo jít ani o tzv.
opomenuté důkazy.
20. Při tomto zjištění Nejvyšší soud mohl dále přezkoumávat důvodnost
výhrad obviněného, jež zvolený dovolací důvod naplnily pochybnostmi o existenci
posttraumatické stresové poruchy a námitkami o nesprávnosti závěru o naplnění
pojmu týrání, zejména toho, zda jsou opodstatněné, a to podle skutkových
okolností, k nimž soudy dospěly na základě výsledků provedeného dokazování, v
souladu se shora vymezenými ústavně zaručenými zásadami.
V. K námitkám právní povahy [bod B), část bodu C) dovolání]
a) K pojmu týrání
21. Obviněný v dovolání vytýkal vedle shora uvedených nedostatků i
nesprávnost právních závěrů, které soudy na podkladě prokázaných skutkových
zjištění učinily, a to, že ze způsobu fungování jeho manželství s poškozenou
není možné dovozovat naplnění pojmu týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, protože nebyly přesně
vymezeny role agresora a oběti. Vzhledem k tomu, že jde o námitky
korespondující s podmínkami dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
Nejvyšší soud posuzoval jejich opodstatněnost.
22. K této výhradě Nejvyšší soud připomíná, že podle skutkových zjištění
bylo obviněnému kladeno za vinu, že svou manželku opakovaně i pod vlivem
alkoholu fyzicky napadl údery rukou do obličeje, kopal do nohou, plival jí do
tváře, bezdůvodně v noci budil, verbálně ji urážel, poškozenou ponižoval a
zesměšňoval, opakovaně ji obviňoval z nevěry a žádal po ní také vzorek vlasů a
moči kvůli údajnému podezření z aplikace omamných a psychotropních látek, bez
jejího vědomí četl SMS, vyhrožoval, že zařídí její vyhazov ze zaměstnání, kam
na ni psal udání, což u poškozené vedlo k opuštění společné domácnosti a
rozvoji posttraumatické stresové poruchy. Toto jednání soud prvního stupně
vyhodnotil jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku, protože ze strany
obviněného se jednalo o velmi zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm
hrubosti a bezcitnosti, v němž obviněný pokračoval delší dobu. Týrání se přitom
netýkalo jen fyzických napadení, ale zejména soustavného psychického trápení v
podobě chorobných osočování manželky z nevěry, aniž by mu k tomu poskytla
záminku, jejím ponižováním a atakami před osobami blízkými, čímž ji zjevně
omezil v obvyklém způsobu života (srov. stranu 8 rozsudku soudu prvního
stupně). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil (viz strana 3
přezkoumávaného usnesení).
23. Nejvyšší soud uvedené závěry považuje za správné a jen pro úplnost
dodává, že zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst.
2 písm. b), d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu
žijící s ním ve společném obydlí, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na
zdraví a páchá-li takový čin po delší dobu.
24. Za týrání se ve smyslu uvedené skutkové podstaty považuje zlé
nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném
obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou
trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 (publikované pod
č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Trvalost pachatelova
jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání.
Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné [srov. stanovisko Nejvyššího soudu
ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpfj 169/82 (publikované pod č. 11/1984 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek]. Může jít o zlé nakládání působením fyzických
útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Není také nutné, aby u
svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná
osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké
příkoří [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz
14/1983 (publikované pod č. 20/1984-I. Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)]. Z hlediska těchto zásad je soud prvního stupně povinen posuzovat,
zda jednání obviněného, které vyplynulo z výsledků provedeného dokazování,
splňuje takto vymezená hlediska nezbytná pro naplnění základní skutkové
podstaty tohoto trestného činu.
25. Posoudí-li se z těchto kritérií jednání, jež obviněný vůči poškozené
praktikoval, je třeba přisvědčit soudům obou stupňů, že ho lze považovat za
chování, které uvedená hlediska naplňuje, protože se jednalo jak o fyzické zlé
nakládání (kopání, údery hlavou o zeď, shazování z postele apod.), tak i o
psychické útrapy (bezdůvodné buzení, urážky, ponižování, zesměšňování, apod.).
Je v nich i potřebná míra intenzity, jakož i dlouhodobost, když uvedený stav
trval více než rok a vyvrcholil tím, že poškozená byla nucena společnou
domácnost opustit.
26. Nejvyšší soud proto na podkladě skutkových zjištění, která soudy
učinily a vyjádřily ve výroku o vině, nemohl přisvědčit obviněnému, že by se o
naplnění znaku týrání ve smyslu skutkové podstaty podle § 199 odst. 1 tr.
zákoníku nejednalo, ale naopak se ztotožnil se soudy obou stupňů v tom, že
znaky této základní skutkové podstaty byly naplněny.
b) K existenci posttraumatické stresové poruchy jako těžké újmy na zdraví
27. Výhradou obviněného, že u poškozené nedošlo k rozvoji
posttraumatické stresové poruchy, směřující proti znaku těžké újmy na zdraví
podle § 199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, se soudy zabývaly a posuzovaly, k
jakým následkům u poškozené vlivem zlého nakládání obviněného došlo. Závěr o
tom, že se u poškozené jednalo o posttraumatickou reakci jako bezprostřední
důsledek jednání obviněného, učinily na základě výsledků provedeného dokazování
a ve výrokové části rozsudku konstatovaly, že chování obviněného mělo negativní
vliv na psychický stav poškozené, která v důsledku toho trpí posttraumatickou
stresovou poruchou, projevující se například tzv. flashbacky, vyhýbáním se
okolnostem spojeným se stresorem, úlekovými reakcemi, kdy zjištěná porucha
omezovala poškozenou v obvyklém způsobu života nejméně od 20. 1. 2016 do 13. 3.
2016. Její stav vedl k nutnosti podrobovat se psychoterapii, neboť trpěla
poruchami spánku, nesoustředěností, vyhýbala se návratu do bývalého bydliště,
nemohla jít navštívit své známé, což v ní vyvolávalo znovuvybavování vzpomínek,
pociťovala strach z mužů, atd. Soudy vzaly za prokázané uvedené projevy
poškozené i to, jaký dopad na její psychiku jednání obviněného mělo, a to
zejména s ohledem na zdravotní komplikace a problémy, které se v důsledku
déletrvajícího jednání a zlého nakládání ze strany obviněného u poškozené
rozvinuly. Soud prvního stupně na straně 7 svého rozsudku na podkladě závěrů
znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Mileny Zimulové i
dalších ve věci provedených důkazů, které s jeho výsledky korespondovaly,
shledal, že poškozená od roku 2003 trpí smíšenou depresivně úzkostnou poruchou,
na jejímž vzniku se podílely osobnostní, situační a endogenní vlivy. V přímé
reakci na chování obviněného u ní vznikla v roce 2016 posttraumatická stresová
porucha, která se rozvinula po odeznění stresu, tedy odchodu ze společného
bydliště dne 20. 1. 2016, a trvala do 13. března 2016 s tím, že přetrvávala i
dále. Tyto poznatky soud vedly k závěru, že obviněný naplnil skutkovou podstatu
zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b),
d) tr. zákoníku, a to minimálně v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku. Tytéž právní závěry potvrdil jako správné rovněž odvolací soud,
který doplnil, že opakované obviňování poškozené z nevěry, požadování vzorku
moči a vlasů kvůli údajnému testování na přítomnost omamných a psychotropních
látek, čtení SMS a další komunikace z jejího mobilního telefonu ve spojení s
verbálním a brachiálním násilím, je zcela podřaditelné pod uvedenou skutkovou
podstatu, která byla naplněna jak po objektivní, tak subjektivní stránce (srov.
strany 3 a 4 jeho usnesení).
28. Podle uvedených závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy v potřebné
míře posuzovaly skutečnosti, na jejichž základě byla zjištěna povaha újmy,
kterou poškozená utrpěla, a soudy nepochybily, jestliže uzavřely, že se jednalo
o posttraumatickou stresovou poruchu, která se u poškozené rozvinula v důsledku
činu obviněného. Pro tento závěr zvážily nejen objektivizované psychické
problémy ve výroku o vině popsané, ale vzaly za prokázanou i jejich
dlouhodobost, kdy ani dva měsíce poté, co poškozená opustila společnou
domácnost a vymanila se tak z vlivu obviněného, nedošlo k vymizení psychických
tíživých stavů. Měly na zřeteli závěry znalců z oboru školství a kultura,
odvětví psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž
poškozená je osobou méně harmonicky komponovanou s výrazněji zvýšenou obecnou
citlivostí i citlivostí vůči stresu a jiné psychické zátěži, s nižšími
kompenzačními mechanismy, a tudíž horší schopností zvládat a adekvátně reagovat
na závažný stres. Vrozenou psychickou labilitu kombinovanou se získanou depresí
je však poškozená schopna dlouhodobě zvládat za pomoci antidepresiv, a to při
běžném provozu v práci i v domácnosti, nikdy nebyla hospitalizována, ani jí
tyto problémy nebránily v péči o děti. Ke svému manželovi měla z počátku
idealizující vztah. Během znaleckého vyšetření se u ní projevovaly příznaky
typické pro oběti domácího násilí, zejména pak psychického násilí či psychické
manipulace, se sklony k sebeobviňování (přemýšlí, čím si násilí vůči sobě
zasloužila). Trpí strachem z manžela, obávala se telefonovat, i když od něj
dostala „svolení“ (srov. č. l. 251, 252). Po odchodu ze společného bydliště v
lednu 2016, tedy po odeznění stresoru představovaného manželovým chováním, u
poškozené vypukla posttraumatická stresová porucha, která vznikla vlivem
traumatických událostí. Typické pro tuto poruchu je, že vzniká jako zpožděná
nebo protrahovaná odezva na stresovou událost, přičemž příznaky začínají po
traumatu, po období latence, které může trvat od několika týdnů do několika
měsíců (zřídka po více než šesti měsících). Průběh je proměnlivý, ve většině
případů dochází k uzdravení, u malé části jedinců pak může mít porucha
chronický průběh a trvat mnoho let s případnou přeměnou v přetrvávající změnu
osobnosti (srov. č. l. 265). Vedle zmíněné poruchy byly u poškozené zjištěny i
sebezničující reakce – chtěla by se k manželovi vrátit nebo být blízko něj. V
důsledku podstoupené terapie v zařízení M. v kombinaci s účinkem antidepresiv
začalo docházet k ústupu výše uvedených příznaků posttraumatické stresové
poruchy, které se od června 2016 objevovaly již jen sporadicky, avšak vlivem
traumatizace, kterou pro poškozenou představuje každé setkání nebo telefonát s
obviněným, jakož i znaleckým vyšetřením, se příznaky znovu aktualizovaly
(poruchy spánku, flashbacky, denní živé představy a sny, apod.; srov. č. l.
265). Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, současně vyloučila
jakoukoli souvislost vzniku a rozvoje posttraumatické stresové poruchy s dříve
diagnostikovanou úzkostně depresivní poruchou (č. l. 266, 271 až 272).
29. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy nižších
stupňů hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady,
které by svědčily o jejich nedůslednosti. Naopak je patrné, že soudy pečlivě
posuzovaly okolnosti, za kterých k popsanému jednání došlo, a jež vedly k
závěru o tom, že poškozená utrpěla duševní poruchu, která nebyla jen
přechodného nebo nevýznamného rázu, ale ve výrazné podobě přetrvávala i
později. Na podkladě takto učiněných závěrů nevznikají pochyby o tom, že vznik
posttraumatické stresové poruchy, která byla u poškozené prokázána, je v
příčinné souvislosti se zjištěným a popsaným jednáním obviněného.
30. Ve smyslu tohoto zjištění jde o těžkou újmu na zdraví se podle § 122
odst. 2 tr. zákoníku, jíž se rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné
onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené pod písmeny a) až i) § 122
odst. 2 tr. zákoníku ustanovení. Musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné
onemocnění, a musí mít delší trvání, což zákon v § 122 odst. 2 písm. i) tr.
zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“ [srov. zhodnocení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
31. Za těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku
je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického,
ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění [srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80 (uveřejněné
pod č. 9/1981/II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1983, sp. zn. 6 To 39/82 (uveřejněný pod č.
51/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jedná se o vážnou poruchu
zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně
po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především
znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být
spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou
překážejí obviněnému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu
vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat tak, jak bylo jeho
zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů. Pokud jde o
vznik posttraumatické stresové poruchy, ta může u poškozeného v různé intenzitě
přetrvávat po relativně dlouhou dobu, avšak o těžkou újmu na zdraví podle § 122
odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se může jednat jen v případě, že tato psychická
porucha se po delší dobu (tj. obecně alespoň kolem šesti týdnů) projevuje jako
vážná porucha zdraví. Tento zákonný znak plyne z návěty § 122 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž musí jít o vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s jinými
vážnými poruchami zdraví (nebo vážnými onemocněními) obsaženými v ostatních
alternativách tohoto zákonného ustanovení, jako je např. ztráta nebo podstatné
snížení pracovní způsobilosti, mučivé útrapy, poškození důležitého orgánu apod.
[srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2
To 107/2016 (uveřejněný v Trestněprávní revue, ročník 2017, seš. 3, str. 77)].
Současně platí a pro tuto diagnózu (F43.2) je stanoveno Desátou revizí
mezinárodní klasifikace nemocí, že posttraumatická stresová porucha vzniká jako
zpožděná nebo protrahovaná odezva na stresovou událost, příznaky začínají po
traumatu, po období latence, které může trvat od několika týdnů do několika
měsíců (zřídka déle než 6 měsíců), průběh je proměnlivý, ve většině případů
dochází k uzdravení, u malé části jedinců pak může mít porucha chronický průběh
a trvat mnoho let s případnou přeměnou v přetrvávající změnu osobnosti.
32. Na základě uvedeného je v posuzované věci zřejmé, že přímou
příčinnou souvislost mezi rozvojem posttraumatické stresové poruchy u poškozené
a násilným, zlým jednáním, kterého se vůči ní po dobu nejméně jednoho roku a
sedmi měsíců dopouštěl obviněný, nelze zpochybnit s poukazem na časový odstup
mezi bezprostředním zlým nakládáním s ní a rozvojem, případně plným propuknutím
předmětné poruchy u poškozené, jak se snažil obviněný předestřít v dovolání,
neboť právě časový odstup, a to i několikaměsíční, je pro projev
posttraumatické stresové poruchy typický a příznačný. Tato porucha u poškozené
v posuzované věci trvala v její intenzivní podobě minimálně sedm a půl týdne
(od 20. 1. 2016 do 13. 3. 2016), avšak ještě v červnu 2016 bylo na poškozenou
terapeuticky a medikamentózně působeno, a teprve od června se poruchy u
poškozené objevovaly pouze sporadicky a k jejich oživení došlo opět až v
souvislosti s trestním řízením a potřebou znaleckého vyšetření. Po celou dobu
přitom poškozená trpěla flashbacky, zlými sny, poruchami spánku, obavami z mužů
vzezřením podobných obviněnému, strachem vstoupit do domu obviněného, kde ještě
měla své osobní věci, které si potřebovala odnést, atd. Ve shodě se soudy
nižších stupňů lze proto uzavřít, že se u poškozené jedná o natolik vážnou
poruchu zdraví, omezující ji v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest
týdnů, že tato naplňuje podmínky § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
33. V návaznosti na tato zjištění a závěry je možné pouze ve stručnosti
k výhradě obviněného o tom, že poškozená jeho jednání nepociťovala jako těžké
příkoří, když ani neopustila společnou domácnost, kterou s obviněným i přes
veškerá její tvrzení o jeho zlém nakládání s ní sdílela, uvést, že neschopnost
týrané oběti násilníka opustit je jedním ze základních znaků syndromu týrané
osoby, kdy je to právě oběť tohoto typu činů, která vinu za jednání násilníka
(trýznitele) přičítá sama sobě a jeho zlé, násilné jednání považuje za trest,
který si patrně zasloužila. Nelze tudíž ze skutečnosti, že poškozená obviněného
již dříve neopustila, dovozovat, že jeho chování a jednání nepociťovala jako
tyranské, jako těžké příkoří, zejména pak za situace, kdy nešlo pouze o jejich
vzájemné soužití, ale bylo třeba brát zřetel a ohled též na jejich dvě
nezletilé děti.
34. Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud námitce obviněného, že nebylo
možné v jeho činu shledat následek spočívající v těžké újmě na zdraví,
nepřisvědčil, naopak se ztotožnil s tím, že uvedené zdravotní problémy
poškozené, jak byly na podkladě výsledků provedeného dokazování prokázány,
vznikly v důsledku činu obviněného a představují těžkou újmu na zdraví ve
smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Proto je správný i závěr o tom, že
obviněný vytýkaným jednáním naplnil znaky zločinu týrání osoby ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku jak po
objektivní, tak i po subjektivní stránce.
35. Při správnosti tohoto právního závěru nemají opodstatnění námitky
dovolatele o tom, že měl být jeho čin posouzen jako jiný trestný čin, resp.
podle mírnějšího ustanovení (ublížení na zdraví).
VI. Závěr
36. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní
věci neshledal ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů obviněným
vytýkané nedostatky, dovolání obviněného posoudil jako celek jako nedůvodné.
Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a
příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně 8. 11. 2017
JUDr. Milada
Šámalová
předsedkyně
senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 45/2013 Sb.