U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014 o
dovolání obviněných Ing. Bc. P. K., R. Š., a V.I. H., proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, který rozhodl
jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 2 T 10/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. Bc. P. K.
o d m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. s e dovolání obviněného R. Š. o d m í t
á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného V. I. H. o d m
í t á .
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 2 T
10/2011, uznal obviněné Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š., V. I. H., M. M., M. P. a
L. Š. vinnými, že
„I. obvinění Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š. a V. I. H.
1) ve vztahu k projektu „Rodinný hotel na ranči pod T. k.“, registrační
č. projektu … a rozsahu dotace až do výše 12.087.600,-- Kč, obviněný Ing. Bc. P. K. nejméně od jara 2009 do 31. 12. 2011 z titulu své funkce a postavení
úřední osoby, nejprve jako ekonomický náměstek ministra zemědělství a člen
hodnotící komise Výboru regionální rady, jmenovaný předsedou Regionální rady
regionu soudržnosti Severozápad a později, od 11. 12. 2009, jako ředitel Úřadu
Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, Ú.n. L., opakovaně žádal po
obviněném M. M., úplatek nejméně ve výši 1.700.000,-- Kč, a to prostřednictvím
obviněných V.P., R. Š. a V. I. H. v souvislosti s obstaráním věcí obecného
zájmu – výběru projektu M. M. v rámci schvalovacího řízení a následném čerpání
dotací z Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad, kdy v květnu
2009 M. M. kontaktoval V. P. a pozval jej na jednání do P. na Ministerstvo
zemědělství ČR s tehdejším ekonomickým náměstkem ministra zemědělství ČR Ing. Bc. P. K. a současně členem hodnotící komise projektu M. M., kde na něj V. P.,
V. I. H. a R. Š. čekali, přičemž následně došlo v přesně nezjištěný den konce
měsíce května 2009 v P. v budově Ministerstva zemědělství ČR ke schůzce mezi
obviněnými M., H. a Ing. Bc. K., kdy Ing. Bc. K. projevil znalost projektu M. M. a bezprostředně po ukončení tohoto jednání odešli M., H., P. a Š. do přesně
nezjištěné kavárny poblíž Ministerstva zemědělství ČR v P., kde po M. M. žádal
V. I. H. úplatek ve výši 250.000,-- Kč bankovním převodem na č. bank. účtu,
majitelky E.P., s dispozičním právem této osoby – bývalé manželky obviněného
P., splatný v řádu několika dní s tím, že „jinak tento projekt shodí ze stolu“,
přičemž V.P. M. M. předal na kousku papíru číslo tohoto bankovního účtu, na
které má peníze poslat, následně V. P. M. M. telefonicky sdělil, že „K.,
ačkoliv je na Ministerstvu zemědělství ČR, tak má sílu s tím projektem něco
udělat, a proto by měl zaplatit“, následně dne 29. 5. 2009 obviněný M. M. složil úplatek v požadované výši 250.000,-- Kč na výše uvedený účet E. P. s
cílem zabránit vyřazení jím podaného projektu, který prošel pouze
administrativní kontrolou, přičemž z této částky obdrželi obvinění Ing. Bc. K. 100.000,-- Kč, P., Š. a H. každý z nich 50.000,-- Kč, V. P. následně M. M. sdělil „že je třeba zaplatit ještě 350.000,-- Kč, jinak projekt shodí ze
stolu“, při následných telefonických hovorech P. M. sděloval, že „za něj
zaplatil peníze, které musí vrátit“, v letním období roku 2009 v M. došlo ke
schůzce v restauraci B., M. G., které se účastnili obvinění M., P., H., Š. a
K., který po M. M. požadoval peníze, aniž však řekl přesnou částku, obvinění
P., Š. a H. několikrát navštívili v průběhu roku 2009 M. M. v jeho bydlišti,
kde mu H. sdělil, že „toto je poslední šance, kdy má peníze zaplatit, jinak by
se mu mohlo přinejmenším stát, že začne někde hořet“, kdy do doby zahájení
trestního stíhání k naplnění výhrůžek ze strany H. nedošlo, následně P. požadoval po M. M., aby jim zaplatil alespoň částku 150.000,-- Kč, dne 27. 7. 2010 při fyzické kontrole projektu za účasti Ing. Bc. K. tento sdělil M.
„že si
na peníze dlouho počká, na stavbě nenechá kámen na kameni..“ a následně
počátkem října 2010 pozastavil i plnění pokynu k plnění veřejného výdaje k
projektu M. s úmyslem zastrašit M. M. a zajistit si tak požadované plnění,
2) ve vztahu k projektu „Penzion V. M.“, registrační č. projektu … a
rozsahu dotace až do výše 14.999.310,01 Kč, obviněná M. P., jako osoba
předkládající a vyřizující projekt, od přesně nezjištěného dne roku 2009 do 22.
3. 2011, poskytla obviněnému Ing. Bc. P. K. prostřednictvím obviněných V. P.,
R. Š. a V. I. H. postupně dosud přesně neustanovené finanční částky v celkové
výši nejméně 625.000,-- Kč, a to v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu
– poskytnutí dotace na projekt „Penzion V. M.“, resp. se zajištěním úspěchu při
poskytnutí dotace a s jejím následným čerpáním z Regionálního operačního
programu NUTS II Severozápad, kdy předala nejméně dne 1. 10. 2010 v Ch. před
prodejnou L. obviněným R. Š. a V. P. částku 50.000,-- Kč a dne 8. 10. 2010
obviněnému R. Š. částku 25.000,-- Kč za to, aby prostřednictvím R. Š. a V. P.
Ing. Bc. P. K. ovlivnil zamítavé stanovisko Regionální rady regionu soudržnosti
Severozápad na přijetí jejího projektu s tím, že z pozice ředitele úřadu poté,
co byl projekt dne 30. 9. 2010 po kontrole formálních náležitostí vyřazen z
dalšího hodnocení, v rozporu se závazným postupem a se záměrem zasahovat do
procesu hodnocení projektu projektovými manažery, ačkoliv si byl vědom
návaznosti na Programový dokument ROP NUTS II Severozápad a prováděcí dokument
ROP NUTS II Severozápad, že je nutno postupovat v souladu s účinnou verzí
operačního manuálu, konkrétně verzí 02.07.10 ke dni 07.05.2010, upravující v
kapitole 7 „Administrativní postupy“, v článku 7-1-4 „Administrativní kontrola
přijatých žádostí“, dojednal vytvoření antedatovaného protokolu s datem 26. 8.
2010 z Oboru životního prostředí Krajského Úřadu Ú. n. L., bez č. j. a času
jednání, a následně omezil nezávislost projektových manažerů – hodnotitelů při
provádění hodnocení projektu, když zorganizoval činnost svých podřízených tak,
že v následujících čtrnácti dnech byla M. P. vyrozuměna Ing. Bc. K.,
prostřednictvím V.P. a R. Š., že zamítavé stanovisko bylo přehodnoceno auditem
a její projekt postupuje do dalšího kola, přičemž peníze ve výši nejméně
625.000,-- Kč, které poskytla M. P., si mezi sebou rozdělili obvinění R. Š.
162.500,-- Kč, V. P. 162.500,-- Kč, V. I. H. 150.000,-- Kč a Ing. Bc. P. K.
150.000,-- Kč, a následně poté, když bylo M. P. doručeno písemné vyrozumění ze
dne 18. 11. 2010 – Oznámení o nesplnění minimálního bodového ohodnocení
projektu a vyřazení z dalšího procesu administrace a informace o vyřazení
projektu M. P. se objevily v souhrnné hodnotící zprávě pro Výbor Regionální
rady regionu soudržnosti Severozápad dne 24. 11. 2010, se M. P. zmínila R. Š. a
V. P., že bude požadovat po Ing. Bc. P. K. již zaplacenou částku v celkové výši
625.000,-- Kč z důvodu neúspěšného vyřízení podaného projektu,
přičemž obviněný Ing. Bc. P. K. tak pod bodem I. 1), 2) nedodržel právní a
ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, nejméně Nařízení Rady
(ES) č. 1083/2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální
rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti, zák. č. 248/2000 Sb., o
podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, operační manuál, s
nímž byl řádně seznámen, a tím porušil základní povinnosti úředníka, jak je
ukládá § 16 odst. 1 písm. b), h), j) zák. č. 312/2002 Sb., o úředních územních
samosprávných celků, který se ve smyslu § 17 odst. 6 zák. č. 248/2000 Sb. o
podpoře regionálního rozvoje, vztahuje na zaměstnance Regionální rady,
3) ve vztahu k projektu na fotbalové hřiště J. – E. obviněný L. Š.,
jako osoba předkládající a vyřizující projekt měl od přesně nezjištěné doby,
nejméně však od měsíce října 2010 do 22. 3. 2011, poskytnout obviněnému Ing.
Bc. P. K. prostřednictvím obviněných V. P., R. Š. a V. I. H. dosud přesně
nezjištěné finanční částky v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu -
poskytnutí dotace na projekt rekonstrukce fotbalového hřiště J. – E., resp. na
zajištění úspěchu při plánovaném požádání o dotaci a jejím následném čerpání z
Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad, kdy za tímto účelem L. Š.
jednal a komunikoval s V. P., který mu přislíbil pomoc s fakturami za fotbalový
klub a pomoc při získání dotace z fondů EU, a to prostřednictvím ředitele Úřadu
Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad Ing. Bc. P. K., přičemž se
spolu L. Š. a V. P. domlouvali ohledně projektu jeho nové vizi a účelovém
navýšení cenové výše projektu a rozpočtu tak, aby v této částce byla již
zahrnuta částka ve výši 1.000.000,-- Kč za „provize“, které mají sloužit k
hladkému prosazení a schválení projektu, přičemž V. P. o tomto jednání a
domluvě s L. Š. následně vyrozuměl a informoval Ing. Bc. P. K., následně si
společně Ing. Bc. P. K. a V. P. domlouvali další vhodný postup v předmětné
věci a za tím účelem si sjednali i osobní schůzky dne 6. 12. 2010 za účasti L.
Š. v Ú. n. L. na Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, M. a
dne 31. 1. 2011 v Ú. n. L. v café-baru P., M., poté dne 18. 2. 2011 na schůzce
v Ch.v baru F., ul. B., předal L. Š. úplatek ve výši nejméně 10.000,-- Kč V. P.
za to, aby si zajistil úspěch při plánovaném požádání o poskytnutí dotace, kdy
si částku 10.000,-- Kč posléze mezi sebou rozdělil 5.000,-- Kč Ing. Bc. P. K.,
1.700,-- Kč V. P., 1.700,-- Kč R. Š. a 1.600,-- Kč V. I. H.
Pro úplnost je třeba dodat, že pod body II., III. a IV. soud ve skutkových
větách odsuzujícího rozsudku popsal jednání, jehož se dopustili další obvinění
M. M., M. P. a L. Š. Vzhledem k tomu, že tito obvinění (jakož i obviněný V. P.)
dovolání nepodali, není zapotřebí jejich jednání blíže rozvádět.
Výše popsané jednání obviněných, kteří podali dovolání, soud právně
kvalifikoval u obviněného Ing. Bc. P. K. (dále případně jen „obviněný“ nebo
„dovolatel“) v bodě I. 1), 2), 3) rozsudku jako zločin přijetí úplatku podle §
331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku a v bodě I. 1). 2) jako přečin zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, u obviněného
R. Š. (dále případně také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) v bodě I. 1), 2), 3)
rozsudku jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 3 písm. a) tr.
zákoníku, a u obviněného V. I. H. (dále případně také jen „obviněný“ nebo
„dovolatel“) v bodě I. 1), 2), 3) rozsudku jako zločin přijetí úplatku podle §
331 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku a v bodě I. 1) jako přečin vydírání podle
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jim uložil: obviněnému Ing. Bc. P. K. podle §
331 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest
odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1, § 68
odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši
1.500,-- Kč, tj. celkem ve výši 750.000,-- Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní
trest odnětí svobody na jeden rok, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, ve které je předmětem
činnosti rozhodování o nakládání s finančními prostředky z fondů EU na dobu
pěti a půl roku; obviněnému R. Š. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí
svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3,
5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb ve výši 1.500,-- Kč,
tj. celkem ve výši 300.000,-- Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro
případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí
svobody na osm měsíců; obviněnému V. I. H. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti
roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku
peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb ve výši 1.500,-- Kč, tj. celkem ve
výši 300.000,-- Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by
peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na osm
měsíců.
Z důvodů již výše vyložených není nutné na tomto místě rozvádět ani právní
kvalifikaci jednání dalších spoluobviněných ani tresty jim uložené.
Obvinění Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š., V. I. H., M. P. a L. Š. podali proti
citovanému rozsudku odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze
dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu
odnětí svobody u obviněných Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š. a V. I. H. a ve výroku
o peněžitém trestu u obviněných M. P. a L. Š., a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
znovu rozhodl tak, že uložil: obviněnému Ing. Bc. P. K. podle § 331 odst. 4 za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti
roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou; obviněnému R. Š. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku trest
odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků; obviněnému
V. I. H. podle § 331 odst. 3 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest
odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Zase jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud rozhodl nově i o trestu
uloženém obviněnému V. P., zatímco ve vztahu ke zbývajícím dvěma odvolatelům
(M. P. a L. Š.) pouze zrušil jim uložené peněžité tresty (a zřejmě i navazující
náhradní tresty odnětí svobody, byť ve výroku rozsudku ani v jeho odůvodnění to
explicitně uvedeno není).
Obviněný Ing. Bc. P. K. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
podal proti němu postupně dvě dovolání.
První z těchto dovolání učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. Heleny Tukinské
a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný nejprve
zrekapituloval celý proces vznášení námitky podjatosti zprvu vůči předsedkyni
senátu soudu prvého stupně JUDr. Kamile Elsnicové a posléze i celému senátu. O
těchto jeho námitkách sice bylo rozhodnuto tak, že ani předsedkyně senátu ani
přísedící podjati nejsou, s tím však nesouhlasil, neboť se domníval, že
jmenovaná předsedkyně senátu byla ve věci vyloučena s ohledem na její poměr k
věci. Tento její poměr dovozoval ze skutečnosti, že její bratr byl politicky
činný v ODS a publikoval články poukazující na některé korupční praktiky, ve
kterých jmenovitě figuroval i sám obviněný. Vyslovil přesvědčení, že bratr
předsedkyně senátu měl na ni takový vliv, že ovlivnil její přístup k jeho kauze
a jeho osobě (jak detailním probíráním jeho dřívějšího odsouzení, tak
ověřováním skutkové verze předložené jí bratrem, k nimž shromažďovala důkazy,
které však v rozsudku již nerozvedla).
V rámci dalšího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
především namítl, že soudy použily nesprávnou právní kvalifikaci. Mezi právní
větou rozsudku a použitou právní kvalifikací shledal rozpor, neboť právní věta
je formulována podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku, ale jeho jednání bylo
posouzeno podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku. Ve vztahu ke znakům kvalifikované
skutkové podstaty pak namítl, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by
měl žádat či přijmout úplatek ve výši větší než 250.000,-- Kč. Navíc z popisu
skutku není zřejmé, že by o úplatek měl žádat zrovna on, není tam uveden popis
subjektivní stránky ani žádná spojitost s jeho osobou, příp. něco o tom, že
všichni obvinění postupovali na základě předchozí dohody. Odnikud nevyplývá, že
by byl srozuměn s tím, že ostatní žádali úplatky. Konkrétně u skutku pod bodem
I. 2/ rozsudku není uvedeno, že by věděl o celkové výši úplatku, který obviněná
M. P. dalším obviněným poskytla, navíc v odůvodnění rozsudku je uvedeno, že
finanční částku tato spoluobviněná poskytla R. Š. a V. P. do společné kasy na
provozování penzionu.
Dovolatel dále zpochybnil naplnění znaku „úřední osoba“, resp. naplnění
skutkové podstaty zneužití pravomoci úřední osobou. Jako hodnotitel náhradník
nebyl členem žádného orgánu státní správy ani veřejné moci, jako ředitel
Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen „Regionální rada“)
byl v pracovním poměru k Regionální radě jako zaměstnanec a vztahovala se na
něho ustanovení zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných
celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák.
č. 312/2002 Sb.“). Jako ředitel Regionální rady plnil funkci statutárního
orgánu zaměstnavatele, byl nadřízeným všech zaměstnanců a kontroloval jejich
činnost, což ale neznamená, že by rozhodoval o výběru projektů nebo o
proplácení dotací. Podle § 127 odst. 1 písm. d) zákona č. 248/2000 Sb., o
podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č.
248/2000 Sb.“) totiž o realizace Regionálního operačního programu rozhoduje
výbor Regionální rady.
Z hlediska hmotně právního obviněný dále zpochybnil, že by šlo o pokračování
mezi jednotlivými dílčími útoky, jimiž byl uznán vinným. Zatímco v případě
útoku uvedeného pod bodem I. 1) měl úplatek žádat, v případě dalších dílčích
útoků tomu tak nebylo; jednalo se tak o odlišné skutkové podstaty, jež vztah
pokračování vylučují.
V další části dovolání obviněný dovodil tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem
provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž poukazoval
i na nesprávnost provedení důkazů odposlechy a záznamy telekomunikačního
provozu. Uvedl, že policejní orgán z odposlechů vybral zájmové hovory a tak
přefiltroval realitu na skutečnosti, které odůvodňují závěr o jeho vině. Soudy
však měly provést jako důkaz odposlechy v celé nezkrácené verzi a teprve pak si
udělat úsudek (odkázal přitom na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS
258/99). Obdobné námitky vznesl i proti použití policejních analýz jako důkazu
před soudem, neboť by to měl být samotný soud, kdo provede šetření a následně z
něho vyvodí příslušné závěry.
Dovolatel dále namítl porušení zásad důkazního řízení a rozporoval věrohodnost
výpovědi obviněného M. M. a relevanci písemného prohlášení obviněného V. P.
Následně jejich výpovědi podrobně rozebral a zpochybnil, když tvrdil, že neměl
motiv přistoupit na přijetí úplatku, protože v té době měl příjem kolem
100.000,-- Kč (měsíčně). Poměrně obsáhle pak rozebíral jednotlivé skutky a
předestíral vlastní verze skutkového děje. Ve vztahu k bodu I. 3) rozsudku
zpochybnil svou roli, protože poskytovatelem dotace mělo být Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy, nikoli regionální operační program.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud
obě napadená rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení s příkazem, aby podle § 265l odst. 3 tr. ř.
soud v dalším řízení jednal v jiném složení senátu.
Druhé písemné podání označené jako dovolání učinil tento obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Hulíka, Ph.D., a uplatnil v něm dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho úvodu konstatoval, že se plně
ztotožňuje s námitkami uvedenými v předchozím podání, zejména s výhradami
uvedenými k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. i s dalšími
hmotně právními námitkami vztahujícími se k důvodu dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Svou další argumentaci pak doplnil o rozbor chybného
posouzení důkazů, zejména výpovědí svědků, nedostatečnost posouzení důkazů
soudy a porušení principů dokazování. V návaznosti na to předestřel velké
množství skutkových námitek, v nichž zpochybnil především výpovědi
spoluobviněných. Odvolacímu soudu pak vytknul, že se nevyrovnal s jeho
argumenty vznesenými v rámci odvolacího řízení.
V závěru tohoto podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná
ustanovení), aby Nejvyšší soud „zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu s
příslušnými pokyny vrátil zpět“.
Obviněný R. Š. podal dovolání rovněž prostřednictvím obhájce JUDr. Milana
Hulíka, Ph.D., a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b),
g) a l) tr. ř. Velmi stručně uvedl, že ve věci rozhodovala soudkyně Mgr. Kamila
Elsnicová, která však měla být z jejího projednávání vyloučena pro svůj poměr k
ní, a že soudy z provedeného dokazování vyvodily nesprávné právní závěry, když
považovaly za věrohodné výpovědi zcela nevěrohodných svědků, aniž tuto svoji
„víru“ zdůvodnily.
Ačkoliv dovolatel uvedl, že své podání doplní a své argumenty blíže
rozvede, neučinil tak ani během dovolací lhůty, ani ke dni rozhodování
Nejvyššího soudu. Jeho podání dokonce neobsahovalo ani návrh, jak by Nejvyšší
soud měl k jeho dovolání rozhodnout.
Obviněný V. I. H. podal dovolání prostřednictvím téhož obhájce JUDr.
Milana Hulíka, Ph.D., a uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Jehož naplnění spatřoval v tom, že soudy zjištěný skutek byl nesprávně
právně posouzen v důsledku chybně hodnoceného dokazování a rozhodování, které
se nacházelo mimo zásady demokratického právního řádu, zejména mimo čl. 36
Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel pak v podrobnostech zpochybnil provedené dokazování, zejména
nepovažoval za věrohodnou výpověď spoluobviněného M. M. Odvolací soud prý zcela
rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, neboť vycházel z výpovědí tohoto
spoluobviněného i přes to, že se v nich nacházely značné rozpory. Jeho výpověď
měla být hodnocena jako nevěrohodná, jelikož jde o velmi zadluženého
podnikatele, který se dopouští lží, jak ostatně uvedl i jeho otec. Celé důkazní
řízení prý ztrácí smysl, protože soud označil za „procesně použitelné“ také
výpovědi tohoto obviněného z přípravného řízení (č. l. 737 až 748 spisu),
ačkoliv jde o souhrn nepravdivých a neuvěřitelných tvrzení.
Obviněný dále namítl, že odvolací soud se nevyrovnal s jeho argumentací
a že rozsudek trpí takovými vadami, které jej činí nepřezkoumatelným a
nesprávným. Skutková věta výroku o vině není řádně vyjádřena, když v popisu
skutku je uveden pouze výpis toho, co on či svědek řekl, skutková věta je
nepřehledná, nejasná, obsahuje zbytečné a zavádějící údaje a je v rozporu s
větou právní. Argumentace odvolacího soudu je místy až absurdní, zvlášť když
vychází z výpovědi spoluobviněného V. P., který byl „odměnou“ za změnu výpovědi
propuštěn z vazby.
Dovolatel následně citoval ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a dovodil, že v
situaci, kdy odvolací soud se uvedenými zákonnými principy neřídil, pak jde jen
o právní frázi, kterou je nutné vyvracet kontraargumenty a fundovaným
vysvětlením. Napadený rozsudek svou přesvědčivou hodnotu nemá, a proto ani
nemůže vést k cíli trestního řízení, kterým je náprava obviněného. Mimo to je
nevinen, což ostatně vyplývá z provedeného dokazování, zejména z výpovědí
padesáti svědků i z odposlechů. Z žádného důkazu naopak neplyne, že by měl
vyvíjet tlak na spoluobviněného M. M.
Z těchto důvodů tento obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval
konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu a „věc mu s příslušnými pokyny vrátil zpět“.
K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“).
K dovolání obviněného Ing. Bc. P. K. a prvnímu jím uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že je třeba zabývat se tím,
zda není naplněna omezující podmínka pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu,
neboť dovolatelem nyní tvrzené okolnosti podjatosti předsedkyně senátu ohledně
aktivit jejího bratra mu byly známy, ale nijak je nenamítal; naopak je patrné,
že tyto okolnosti za důvod jejího vyloučení nepovažoval. V tomto rozsahu proto
státní zástupce považoval dovolání obviněného za nepřípustné. Z hlediska
věcného pak odkázal na odůvodnění zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 1 To 105/2011, z něhož jednoznačně vyplývá, že na
straně předsedkyně senátu žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující její
vyloučení dány nejsou.
K druhému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který tento
obviněný uplatnil, státní zástupce uvedl, že z rozsudku soudu prvého stupně
skutečně vyplývá určitý nesoulad mezi užitou právní kvalifikací a tzv. právní
větou rozsudku. Podle této právní věty měl totiž obviněný Ing. Bc. P. K. sám a
prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro
sebe a pro jiného přijmout a dát si slíbit úplatek a spáchat takový čin jako
úřední osoba v úmyslu opatřit sobě a jinému značný prospěch, což ovšem použité
právní kvalifikaci jako zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. b)
tr. zákoníku neodpovídá, neboť zákonný znak „úplatek žádá“ obsažený v odstavci
2 tohoto ustanovení v právní větě uveden není [tento znak přitom lze dovodit ze
skutkových zjištění pouze ve vztahu k jednání obviněného uvedenému pod bodem I.
1) rozsudku]. Tato skutečnost by sice mohla mít vliv na právní posouzení
pokračování v trestném činu, jak na to obviněný poukazuje, avšak ve svém
důsledku by obviněnému neprospívala.
Podle státního zástupce totiž již samotné jednání obviněného pod bodem
I. 1) rozsudku svým popisem naplňuje znaky zločinu přijetí úplatku podle § 331
odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť měl žádat úplatek ve výši 1.700.000,--
Kč, tj. ve výši jednoznačně přesahující hranici značného prospěchu ve smyslu §
138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž tento čin spáchal jako úřední osoba. Za
těchto okolností by sice nebylo možno dovodit pokračující jednání společně s
útoky uvedenými pod body I. 2) a I. 3) rozsudku, avšak tyto dva útoky by ve
svém souhrnu naplňovaly znaky pokračujícího zločinu přijetí úplatku podle § 331
odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť i uvedené útoky obviněný spáchal v
jednom případě jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch
velkého rozsahu (tj. prospěch přesahující hranici 500.000,-- Kč). V takovém
případě by však měl být obviněný správně uznán vinným větším počtem trestných
činů, než se stalo rozsudkem soudu prvého stupně, což je závěr jednoznačně
vyznívající v jeho neprospěch. Za situace, kdy dovolání (stejně jako již
předtím odvolání) v neprospěch obviněného státní zástupce nepodal, nelze se
touto nesrovnalostí v hmotně právním posouzení zabývat.
Státní zástupce se neztotožnil ani s dovolatelovou námitkou
nesprávného právního posouzení ve vztahu k naplnění znaku „úřední osoba“. Pokud
obviněný na základě vlastního výkladu zák. č. 312/2002 Sb., dovozoval, že nebyl
ve vrchnostenském postavení a nebyl úředníkem územního samosprávného celku ve
smyslu § 2 odst. 4 tohoto zákona, jde o námitku, jež se do jisté míry míjí s
právním posouzením soudů, neboť úředníkem územního samosprávného celku byl ve
smyslu § 17 odst. 6 zák. č. 248/2000 Sb., jenž je vůči § 2 odst. 4 zák. č.
312/2002 zjevně normou speciální. To, že nevykonával vrchnostenskou správu v
užším slova smyslu, není rozhodné, protože jinak vykonával pravomoc vyplývající
z jeho postavení ředitele Úřadu Regionální rady soudržnosti, do jehož
kompetence mj. náleží i kontrola jemu podřízených zaměstnanců úřadu. Ve vazbě
na zák. č. 312/2002 Sb. tak byl obviněný vedoucím úředníkem a v rámci
služebního (nikoli zaměstnaneckého) vztahu vykonával pravomoci vůči podřízeným
zaměstnancům. Tuto pravomoc pak vykonával v rozporu s konkrétními v rozsudku
uvedenými normami (státní zástupce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 396/2013).
Navíc státní zástupce konstatoval, že z celkového kontextu jednání tohoto
obviněného je zřejmé, že si počínal jednak v rozporu s povinnostmi úředníka
územního samosprávného celku ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b), h) a j) zák. č.
312/2002 Sb., když nedodržoval předpisy upravující nakládání s prostředky
příslušného operačního programu, zneužil informace získané v souvislosti s
výkonem funkce ředitele úřadu a zároveň s nepovolanými osobami projednával
záležitosti vyřizované úřadem, čímž porušil povinnost mlčenlivosti. S ohledem
na povahu jeho jednání lze tak hovořit i o porušení povinnosti ve smyslu § 16
odst. 1 písm. i) citovaného zákona, které úředníkům zapovídá přijímání darů a
výhod v souvislosti s jejich postavením.
Státní zástupce odmítl také další námitky tohoto dovolatele, že svým jednáním
nemohl naplnit znak kvalifikované skutkové podstaty přisouzeného zločinu tím,
že by žádal či přijal úplatek vyšší než 250.000,-- Kč. Podstatou kvalifikačního
znaku podle § 331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, který byl v případě obviněného
shledán, je spáchání činu úřední osobou v úmyslu opatřit sobě nebo jinému
značný prospěch. Není proto rozhodné, zda tento značný prospěch směřoval pouze
do dispozice samotného obviněného, nebo si pachatelé tento prospěch mezi sebe
rozdělili. Vzhledem k tomu, že obvinění se dopouštěli uvedeného jednání
společně, je třeba v tomto smyslu nahlížet společně i na jimi zamýšlený
prospěch. Stejně tak není podstatné, že zamýšleného prospěchu obvinění ve
skutečnosti nedosáhli, protože znakem uvedené skutkové podstaty je úmysl jej
dosáhnout, nikoli jeho reálné dosažení.
Další výhrady obviněného považoval státní zástupce za námitky skutkového
charakteru, k nimž nelze přihlížet. Soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový
stav věci a provedly řádné dokazování. Pro věc podstatné odposlechy byly v
hlavním líčení provedeny jejich poslechem (dne 22. a 23. 2. 2012 a další dny).
Pokud byly některé odposlechy provedeny jejich čtením, dělo se tak se souhlasem
stran (státní zástupce tu odkázal např. na protokol o hlavním líčení ze dnů 28.
až 31. 5. 2012).
Vzhledem k uvedeným skutečnostech státní zástupce v závěru svého vyjádření
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného V. I. H., státní zástupce uvedl, že jeho
námitky zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají a hmotně právní argumentace v
jeho podání zcela absentuje. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř.
K dovolání obviněného R. Š. státní zástupce uvedl, že tento obviněný podal
pouze blanketní dovolání, které v podstatě neobsahovalo žádnou věcnou
argumentaci. Odpovědnost za formulace dovolacích námitek přitom leží na
dovolateli a nekonkretizované námitky za něj nelze domýšlet (odkázal přitom na
rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 452/07 a na rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod sp. zn. 6 Tdo 435/2013). Proto státní zástupce také u tohoto
obviněného dospěl k závěru, že by mělo být odmítnuto podle § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř.
Ohledně všech tří podaných dovolání pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud o nich rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. souhlas s
tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiná než navrhovaná
rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci jsou dovolání všech tří obviněných přípustná § 265a odst. 2 písm. a) tr.
ř., byla podána osobami oprávněnými § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. a v
zásadě (s dílčími výhradami zmíněnými již výše) splňují i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o posouzení otázky včasnosti podaných dovolání, pak Nejvyšší soud
shledal, že tato podmínka byla zcela najisto splněna pouze u mimořádného
opravného prostředku obviněného Ing. Bc. P. K., neboť obě jeho podání byla
učiněna v zákonné lhůtě a na příslušném místě (srov. § 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V případě obviněného V. I. H. Nejvyšší soud zjistil, že tento obviněný podal
prostřednictvím obhájce dne 24. 4. 2013 tzv. blanketní dovolání, které však
doplnil až dne 24. 5. 2013 (aniž byl k tomu vyzván soudem prvého stupně), tedy
skoro jeden měsíc po uplynutí lhůty k podání dovolání. V takovém případě však
Nejvyšší soud respektoval vlastní judikaturu (srov. rozhodnutí č. 21/2009 Sb.
rozh. trest.), podle níž pokud bylo včas podáno dovolání, v němž nejsou uvedeny
žádné zákonem vyžadované náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.), a jde o tzv.
„bianco dovolání“, je povinností soudu prvního stupně vyzvat dovolatele k
odstranění nedostatků náležitostí jeho obsahu postupem uvedeným v ustanovení §
265h odst. 1 tr. ř. Nepostupoval-li soud prvního stupně v souladu s tímto
ustanovením a dovolatel, byť i po lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr.
ř., učinil další podání obsahující zákonem vyžadované náležitosti dovolání, pak
je nutné pokládat za řádně a včas uplatněné dovolání obě takto učiněná podání
(přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS
473/05, uveřejněný ve svazku 40, pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). V intencích tohoto rozhodnutí pak Nejvyšší soud považoval dovolání
tohoto obviněného za podané včas.
Pokud jde o dovolání obviněného R. Š. dovolací soud shledal, že toto dovolání
nesplňuje podmínky zakotvené v ustanovení § 265e tr. ř.
Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v
prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání
směřuje. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jestliže se rozhodnutí doručuje jak
obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho
doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle odst. 3 citovaného ustanovení
je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě
u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo
je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno
soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Podle § 60 odst. 2 věty první tr. ř. pak platí, že lhůta stanovená podle týdnů,
měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným
označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Podle
odst. 3 tohoto ustanovení připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo
na den pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští
pracovní den.
Jak vyplývá z potvrzení o přijetí faxu zařazeného na č. l. 4003 trestního
spisu, opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 15. 2. 2013
a jeho tehdejšímu obhájci JUDr. Vojtěchu Krejčířovi dne 13. 2. 2013. S odkazem
na výše citovaná zákonná ustanovení je tak zřejmé, že lhůta k podání dovolání
počala obviněnému běžet dnem 15. 2. 2013 a konec lhůty k podání tohoto
mimořádného opravného prostředku připadl na pondělí dne 15. 4. 2013.
Z potvrzení o přijetí faxu obsahující písemně vyhotovené dovolání tohoto
obviněného je však evidentní, že tato písemnost byla soudu doručena až v úterý
dne 16. 4. 2013, tedy jeden den po marném uplynutí lhůty k podání dovolání.
S ohledem na shora uvedené není pochyb o tom, že dovolání obviněného R. Š.
nebylo podáno ve lhůtě dvou měsíců stanovené § 265e odst. 1, 2 tr. ř., ale až
po jejím marném uplynutí. Přitom nenastala žádná z okolností uvedených v § 265e
odst. 3 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podané opožděně.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda
dovolací důvody uplatněné zbývajícími dvěma obviněnými lze považovat za důvody
dovolání uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně
je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé
formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také
skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou
dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku
napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, obviněný Ing. Bc. P. K. uplatnil dva dovolací
důvody, z nichž je zapotřebí nejprve zmínit důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán.
Formálním předpokladem pro použití tohoto dovolacího důvodu je, že okolnost, že
ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v
původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně
namítnuta.
Z obsahu spisu je zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze
dne 22. 8. 2011, sp. zn. 2 T 10/2011, rozhodl podle § 30 odst. 1 tr. ř. tak, že
předsedkyně senátu tohoto soudu Mgr. Kamila Elsnicová je vyloučena z vykonávání
úkonů trestního řízení v uvedené trestní věci, což odůvodnil tím, že bratr této
předsedkyně senátu Mgr. R. H. je aktivní osoba bojující proti korupci v Ú.n. L.
a podal již trestní oznámení v souvislosti s rekonstrukcí městských sadů, příp.
napsal novinové články týkající se korupčních kauz, a i v budoucnu se těmito
aktivitami hodlá zabývat. Tato objektivně vzniklá situace by tak mohla vyvolat
nedůvěru v nestrannost rozhodování jmenované předsedkyně senátu a mohla by
vzbudit pochybnosti o nestrannosti jejího rozhodování i v budoucnosti.
Proti tomuto usnesení však podal sám obviněný stížnost, o níž Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 1 To 105/2011, rozhodl tak,
že podle § 149 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil. Své rozhodnutí
odůvodnil tím, že tvrzení o možném podání trestních oznámení bratrem
předsedkyně senátu postrádá odkaz na jakékoliv konkrétní skutečnosti a že
okolnosti odůvodňující závěr o podjatosti soudkyně zjištěny nebyly (v
podrobnostech srov. č. l. 3028 až 3030 trestního spisu).
Už z toho je tedy evidentní, že skutečnosti namítané obviněným v dovolání mu
byly známé již před vyhlášením meritorního rozhodnutí soudem prvního stupně.
Navíc je zřejmé, že v té době mu nikterak nevadily, neboť proti usnesení o
vyloučení předsedkyně senátu sám podal stížnost. Uplatnil-li proto nyní
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., lze usuzovat, že tak
učinil zcela účelově. Především však z hlediska zákona použil naprosto stejné
výhrady, které mu byly již dříve známé a nebyly jím před rozhodnutím orgánu
druhého stupně namítnuty (ba právě naopak).
Jelikož formálním předpokladem pro použití tohoto dovolacího důvodu je, že
okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání,
již v původním řízení známa, je mimo jakoukoliv pochybnost, že Nejvyšší soud z
výše uvedených důvodů nemohl obviněným uplatněné námitky považovat za
relevantní, a proto se jimi dále nezabýval.
Obvinění Ing. Bc. P. K. a V. I. H. uplatnili také dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto
vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo
o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže
přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím
řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v
návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a
suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve
věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V
této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových
vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především
obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro
porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
V tomto kontextu námitky obviněného V. I. H., které ve svém podání
uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát.
Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah dokazování provedeného před
soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když
tvrdil, že je nevinen, že závěr soudů o jeho vině nevyplývá z žádného důkazu, z
žádné výpovědi jediného svědka ani z provedených odposlechů, nebo když
zpochybnil provedené dokazování a jeho zákonnost s poukazem na nedodržení zásad
spravedlivého procesu, výpověď spoluobviněného M. M. považoval za nevěrohodnou
a nesouhlasil s tím, že jeho výpověď z přípravného řízení byla použita jako
důkaz v hlavním líčení). Tím totiž primárně napadal správnost soudy učiněných
skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch;
teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně
nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci
ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že tímto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu
vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný
neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska
uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu
dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1.
2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit
jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními
a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad
předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo,
neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu k tomuto dovolateli
vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a
učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na
straně druhé.
S ohledem na uvedené Nejvyšší soud považoval námitky tohoto obviněného
za nezpůsobilé naplnit jakýkoliv dovolací důvod, a proto jeho dovolání odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než
jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
Pokud jde o dovolací výhrady obviněného Ing. Bc. P. K., je třeba uvést,
že také on uplatnil celou řadu námitek, které zvolenému dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Bylo tomu tak především tehdy,
když napadal v podstatě jen rozsah dokazování provedeného před soudy obou
stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (pokud jen v obecné rovině
tvrdil, že soudy chybně posoudily důkazy a porušily principy dokazování, že se
nevypořádaly s jeho obhajobou a nezohlednily, že neměl motiv přistoupit na
přijetí úplatku, nebo když se snažil zpochybnit výpovědi spoluobviněného M. M.
a relevanci písemného prohlášení dalšího spoluobviněného V. P., apod.). Tím
také on primárně napadal správnost soudy učiněných skutkových zjištění a v
důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch a až z takto tvrzených
nedostatků (tedy sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení
skutku, jímž byl uznán vinným.
Stejně tak Nejvyšší soud odmítl námitky tohoto dovolatele, jimiž brojil proti
údajně nesprávně provedenému důkazu odposlechy a záznamy telekomunikačního
provozu (konkrétně když tvrdil, že policejní orgán vybral jen zájmové hovory,
čímž podstatným způsobem zkreslil realitu a předestřel tak soudu skutečnosti,
které vedly k jeho mylnému rozhodnutí o vině). Takto uplatněné námitky se totiž
ve skutečnosti týkaly procesní stránky věci a ve své podstatě směřovaly ke
snaze o revizi skutkových zjištění (ve prospěch obviněného), z nichž odvolací
soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Jinými slovy řečeno obviněný
výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních – byť v
dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (srov.
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), čímž se domáhal přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů. Ani tuto část jeho námitek proto pod uvedený dovolací důvod
podřadit nelze.
I v případě tohoto dovolatele je třeba uvést, že zásah do skutkových
zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen v případě,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V posuzované věci se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů rovněž ve vztahu k tomuto dovolateli vyplývá
zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými
skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Proto pokud by tento dovolatel ve svém podání uplatnil pouze shora
uvedené námitky, Nejvyšší soud by je musel považovat za nezpůsobilé naplnit
jakýkoliv dovolací důvod, a v důsledku toho jeho dovolání odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §
265b tr. ř.
Obviněný Ing. Bc. P. K. však zároveň uplatnil dovolací námitky, které
již bylo možno považovat za relevantní. Šlo konkrétně o výhrady vztahující se k
nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, k nenaplnění znaku spáchání činu
„jako úřední osoba“ „v úmyslu“ opatřit sobě nebo jinému „značný prospěch“, a
závěru o pokračování mezi jednotlivými skutky.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takové relevantně uplatněné výhrady
jsou zjevně neopodstatněné.
Se zřetelem k uvedené problematice je zapotřebí (alespoň stručně a v
obecné rovině) uvést, že zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm.
b) tr. zákoníku se dopustí, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá
slíbit úplatek, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s
podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného úplatek žádá, spáchá-li
takový čin jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném a zákonném
obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života a
zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí.
Obstarávání věcí obecného zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů
týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a
správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v
oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí
č. 16/1988 Sb. rozh. trest.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném
a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina.
Znak úplatek žádá je naplněn tehdy, jestliže pachatel dal sám podnět k
poskytnutí úplatku nebo ke slibu úplatku. Nemusí jít o výslovnou žádost o
úplatek, postačuje projev, z něhož je nepochybné, že pachatel navozuje situaci,
aby mu byl úplatek nabídnut, a poté co mu je taková nabídka učiněna, úplatek
neodmítne a výslovně nebo alespoň konkludentně s ní souhlasí (srov. rozhodnutí
č. 17/1978 Sb. rozh. trest.). Trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2
tr. zákoníku je přitom dokonán již tím, že pachatel úplatek žádá. Je
nerozhodné, zda mu byl z tohoto podnětu úplatek poskytnut nebo slíben.
Zvlášť přitěžující okolnost podle odst. 4 písm. b) § 331 tr. zákoníku spočívá v
tom, že pachatel, který se dopustí jednání uvedeného v odstavci 1 nebo 2 tohoto
ustanovení, je úřední osobou, ale na rozdíl od jeho odstavce 3 písm. b) zde
ještě jedná v úmyslu (srov. § 15 tr. zákoníku) opatřit sobě nebo jinému značný
prospěch. Jde vlastně o spojení obou zvlášť přitěžujících okolností pod písmeny
a) i b) v odstavci 3, které se v takovém případě nepoužijí, a použije se přímo
odstavec 4 písm. b) citovaného ustanovení.
Při aplikaci těchto zákonných východisek na posuzovaný případ je třeba
připomenout, že podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně obviněný
Ing. Bc. P. K. v bodech I. 1), 2), 3) sám a prostřednictvím jiného v
souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu pro sebe a pro jiného přijal a dal
si slíbit úplatek a spáchal takový čin jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě
a jinému značný prospěch; v bodech I. 1), 2) pak zároveň jako úřední osoba v
úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc
způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Z tohoto pohledu lze přisvědčit námitkám dovolatele, že takto formulované
právní věty navazují na tzv. skutkové věty výrokové části odsuzujícího rozsudku
jen částečně, a to jen na skutky popsané pod body I. 2), 3), přičemž naopak
jednání popsané pod bodem I. 1) naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty
zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinu
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud
prvního stupně se zde dopustil určité nepřesnosti, neboť z popisu skutku pod
body I. 2), 3) rozsudku ani z jeho odůvodnění nevyplývá, že by obviněný sám
žádal o úplatek ve smyslu odst. 2 § 331 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným,
takže popis jeho jednání více odpovídá zákonným znakům skutkové podstaty
zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku (přičemž tato skutečnost má nepochybně vliv rovněž na úvahy o
pokračování v trestném činu). Zároveň je však třeba mít na zřeteli (jak
přiléhavě uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání), že
v situaci, kdy by bylo dovolatelovo jednání popsané pod bodem I. rozsudku
rozděleno na dva samostatné skutky kvalifikované jednak podle § 331 odst. 2, 4
písm. b) tr. zákoníku a jednak jako pokračování v trestném činu podle § 331
odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, došlo by ke zpřísnění
právní kvalifikace a tím i ke zhoršení postavení obviněného. To ovšem vzhledem
k tomu, že dovolání podal pouze obviněný, je ze zákona nepřípustné [srov. zákaz
reformationis in peius formulovaný v § 265m odst. 1 písm. b) tr. ř.].
S ohledem na dovolací námitky tohoto obviněného je dále vhodné připomenout, že
podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku úřední osobou je člen zastupitelstva
nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného
orgánu veřejné moci, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používají přitom
pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle odst. 2 tohoto ustanovení k trestní
odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního
zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a
odpovědností.
Podle zjištění obou soudů nižších stupňů obviněný v rozhodné době
působil jako ekonomický náměstek ministra zemědělství a člen hodnotící komise
Výboru Regionální rady, od 11. 12. 2009 jako ředitel Úřadu Regionální rady
regionu soudržnosti Severozápad. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl,
že postavení obviněného jakožto úřední osoby vyplývá ze zákona č. 129/2000 Sb.,
o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, vzhledem k tomu, že
na vztah státu a Regionální rady se vztahují ustanovení o přenesené působnosti
krajů obdobně. Právní status Regionální rady, výboru a ředitele však upravuje
zejména zák. č. 248/2000 Sb., podle jehož § 16e výbor jedná a rozhoduje o
věcech spojených s realizací Regionálního operačního programu, zejména pak
schvaluje a) programový dokument a prováděcí dokument Regionálního operačního
programu, včetně změn těchto dokumentů, b) výzvy k předkládání projektů, včetně
dokumentace a případných změn výzev nebo dokumentace k jednotlivým výzvám, c)
výběr projektů, kterým Regionální rada poskytne dotaci či návratnou finanční
výpomoc, d) výroční a závěrečnou zprávu o realizaci, případně i další zprávy a
podklady spojené s realizací Regionálního operačního programu, e) další
záležitosti, pokud tak stanoví jednací řád výboru.
Podle § 17 odst. 1 zák. č. 248/2000 Sb. je to však Úřad, kdo je výkonným
orgánem Regionální rady a zabezpečuje veškeré úkoly spojené s funkcí řídícího
orgánu Regionálního operačního programu s výjimkou těch záležitostí, které jsou
svěřeny výboru podle § 16e. Podle odst. 2 citovaného ustanovení Úřad dále plní
úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti
Regionální rady. Podle jeho odst. 3 v čele úřadu stojí ředitel úřadu (dále jen
„ředitel“). Ředitele jmenuje a odvolává výbor na návrh předsedy; jmenování
zakládá pracovní poměr k Regionální radě. Ředitel je podřízen předsedovi.
Ředitel je nadřízeným všech zaměstnanců Regionální rady a kontroluje jejich
činnost [odst. 4 písm. c) citovaného ustanovení]. A podle jeho odst. 6 se na
postavení, práva a povinnosti zaměstnanců Regionální rady vztahují ustanovení
zákona o úřednících územních samosprávných celků obdobně.
Ačkoliv je to Výbor Regionální rady, kdo jedná, rozhoduje a schvaluje
např. výzvy k předkládání projektů a výběr projektů, kterým Regionální rada
nakonec poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc, odborné, organizační a
technické zázemí pro rozhodování Výboru poskytuje Úřad. Členové Výboru jsou
veřejní funkcionáři voleni krajským zastupitelstvem (§ 16d zák. č. 248/2000
Sb.), z povahy věci plyne, že se nijak nepodílejí na přípravě materiálů,
dokumentů a různých podkladů potřebných pro rozhodovací činnost Výboru. Veškeré
toto organizačně – technické zázemí poskytuje prostřednictvím svých úředníků
Úřad Regionální rady a prakticky (v materiálním slova smyslu) se tak výrazným
způsobem podílí na rozhodovací činnosti Výboru.
Podstatné ve věci je rovněž postavení obviněného jakožto ředitele
Úřadu, který vykonával řídící pravomoci nad všemi zaměstnanci a kontroloval
jejich činnost. Soud prvého stupně v této souvislosti přiléhavě poukázal též na
Směrnici – Organizační řád Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti
Severozápad, podle něhož veškeré úkoly a činnosti spojené s funkcí řídícího
orgánu s výjimkou záležitostí svěřených Výboru zabezpečuje Úřad Regionální
rady. Ředitel Úřadu mimo jiné odpovídá za fungování kontrolního systému, za
řízení nesrovnalostí na všech úrovních Úřadu, schvaluje oznámení o rozhodnutí
Výboru, jež stanoví seznam projektů vybraných pro poskytnutí dotace, schvaluje
souhrnnou zprávu z procesu hodnocení, apod.
Skutečnost, že obviněný z pozice ředitele Úřadu ovlivňoval činnost
svých podřízených a nepřímo tak zasahoval do přípravy materiálů určených pro
jednání Výboru a do samotného rozhodovacího procesu jednoznačně vyplynula z
provedeného dokazování. Ve vztahu k bodu I. 1) rozsudku bylo z výpovědí
spoluobviněného M. M. (ale i z výpovědí mnoha dalších svědků a jiných důkazů,
včetně odposlechů) zjištěno, že obviněný byl z uvedené pozice do projektu
zainteresován, osobně se účastnil supervize projektu, ale především dal
neformální pokyn svému podřízenému Ing. M. K., aby bylo pozastaveno proplácení
dotace (v podrobnostech viz strany 18 a 19 odůvodnění rozsudku). Jestliže
obviněný byl ještě v době před svým jmenováním ředitelem Úřadu členem hodnotící
komise, pak mohl rozhodně ovlivnit výběr projektu ve fázi administrativní
kontroly a bodování projektu (srov. výpověď svědkyně Ing. M. M. na str. 19 a 20
odůvodnění rozsudku). Zřejmé působení na své podřízené i na úředníky Krajského
úřadu Ú. n. L. s cílem zasáhnout do procesu hodnocení projektu byl prokázán i u
skutku popsaného pod bodem I. 2) rozsudku. Obviněný po dohodě s úředníky
Krajského úřadu v Ú. n. L. a Regionální rady dojednal vytvoření antedatovaného
Protokolu o ústním jednání Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 26. 8. 2010 z
Odboru životního prostředí Krajského úřadu. Ačkoliv byl projekt „Penzion V.M.“
nakonec vyřazen z dalšího projednání, přesto zde došlo k nezákonné manipulaci s
cílem umožnit žadateli o dotaci postoupení do dalšího kola hodnocení (v
podrobnostech viz strany 40 až 53 odůvodnění). Pokud jde o dílčí útok popsaný
pod bodem I. 3) rozsudku, pak celá věc byla teprve v počátcích, započala
jednání mezi obviněnými Ing. Bc. P. K. a L. Š. a došlo k předání menších
finančních obnosů. Jestliže by trestná činnost pokračovala dále, lze
opodstatněně předpokládat, že by všechno probíhalo obdobným způsobem jako v
předchozích případech.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že tento dovolatel naplnil zákonné znaky
zločinu přijetí úplatku i v kvalifikované skutkové podstatě ve smyslu § 331
odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť jednal jako úřední osoba, plnil úkoly
státu a společnosti a používal přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto
úkolů. Tohoto zločinu se přitom dopustil v jednočinném souběhu s přečinem
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Jmenovaný přečin spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo
jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
U naposledy uvedeného zákonného pojmu vykonává svou pravomoc způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu jde o porušování nebo obcházení
konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná
úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní
právní normu obchází.
K úmyslnému jednání v rozporu s právními normami stejně jako k
obcházení zákonných norem v případě obviněného Ing. Bc. P. K. rozhodně došlo.
Mimo to, že porušil Nařízení rady č. 1083/2006 o obecných ustanoveních o
Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu
soudržnosti, zák. č. 248/2000 Sb. a operační manuál, jednal zejména v rozporu
se základními povinnostmi úředníka ve smyslu zák. č. 312/2002 Sb.
Podle ustanovení § 16 naposledy citovaného zákona je totiž povinností
úředníka zejména dodržovat ústavní pořádek České republiky, dodržovat právní
předpisy vztahující se k práci jím vykonávané; dodržovat ostatní předpisy
vztahující se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byl řádně seznámen, hájit
při výkonu správních činností veřejný zájem, plnit pokyny vedoucích úředníků,
nejsou-li v rozporu s právními předpisy; jednat a rozhodovat nestranně bez
ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo
ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování, zdržet se jednání, jež by závažným
způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, zdržet se
jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními,
zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání ve
prospěch vlastní nebo někoho jiného, v souvislosti s výkonem zaměstnání
nepřijímat dary nebo jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných
územním samosprávným celkem, u něhož je zaměstnán, nebo na základě právních
předpisů a kolektivních smluv, v rozsahu stanoveném zvláštními právními
předpisy zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděl při výkonu
zaměstnání a v souvislosti s ním; to neplatí, pokud byl povinnosti mlčenlivosti
zproštěn; povinnosti zachovávat mlčenlivost může úředníka zprostit vedoucí
úřadu, jím pověřený vedoucí úředník nebo příslušný správní úřad podle
zvláštních právních předpisů, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, atd.
Jestliže obviněný Ing. Bc. P. K. opakovaně žádal o úplatek od uchazečů
o dotace, resp. úplatek přijal nebo si jej dal slíbit, a zneužíval přitom nejen
svého postavení ředitele Úřadu Regionální rady, ale i svých kontaktů na
úředníky Krajského Úřadu Ústeckého kraje, pak takové chování (mimo to, že je v
rozporu s právními normami) vzbuzuje zásadní pochybnost o tom, že při výkonu
správních činností jednal ve veřejném zájmu. Z pohledu nejen orgánů činných v
trestním řízení, ale zejména občanů ohrozil důvěru v nestrannost rozhodování a
vůbec důvěryhodnost Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad.
Proto je třeba považovat za správný a zákonný závěr obou soudů nižších
instancí, že obviněný vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému
právnímu předpisu a naplnil tak skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pochybnosti nevznikají ani o tom, že tento dovolatel ve všech třech
případech jednal zcela zjevně s úmyslem obohatit se na úkor žadatelů o dotaci
[a to v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Tato skutečnost vyplynula z rozsáhlého dokazování, kromě výpovědí
spoluobviněných a řady svědků je možné odkázat rovněž na ve věci pořízené
odposlechy.
Stejně tak Nejvyšší soud odmítl dovolatelovu námitku, že svým jednáním
nemohl naplnit znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 331 odst.
2, 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť z provedeného dokazování prý nevyplývá, že by
žádal či přijal úplatek vyšší než 250.000,-- Kč (vyšší částky měli dostat či
žádat ostatní obvinění).
Podstatou kvalifikačního znaku podle § 331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, který
byl v případě obviněného shledán, je spáchání činu úřední osobou v úmyslu
opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Není proto rozhodné, že značný
prospěch nesměřoval pouze do dispozice samotného obviněného a že si pachatelé
tento prospěch mezi sebe rozdělili. Vzhledem k tomu, že obvinění se dopouštěli
uvedeného jednání společně, je třeba v tomto smyslu nahlížet společně i na jimi
zamýšlený prospěch. Stejně tak není podstatné, že obvinění nakonec celé
požadované částky nedosáhli, protože znakem uvedené skutkové podstaty je pouze
úmysl jej dosáhnout, nikoli jeho reálné dosažení.
Ze všech těchto důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného Ing. Bc. P. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí o všech podaných dovoláních Nejvyšší soud učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a