8 Tdo 139/2024

8 Tdo 139/2024-282

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání obviněného I. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 9 To 12/2023-251, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 71/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný I. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2022, č. j. 12 T 71/2022-178, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 9. 2023, č. j. 9 To 12/2023-251, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku poukázal na soudy rozporuplné vymezení neurčitého právního pojmu „společná domácnost“, a v souvislosti s tímto pojmem vyjádřil své přesvědčení, že pro potřeby správného vyplnění dotazníku České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), má daný pojem jistě jiný význam než pro soukromoprávní majetkový spor. Dále soudům vytkl, že se řádně nevypořádaly s jeho argumentací v souvislosti s jím zpochybňovanou otázkou subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, stejně jako skutečností, že „o doplatku ve výši vyšší než nepatrné nevěděl, resp. ani vědět nemohl“. V této souvislosti poukázal na výpověď svědka V., která podle jeho názoru nebyla soudy hodnocena ve všech souvislostech, mj. také ve vazbě na subjektivní stránku trestného činu. Rovněž má za to, že ČSSZ nemohla být způsobena škoda ani ve stádiu pokusu, neboť daný nedoplatek důchodu by byl součástí dědické podstaty, ze které by polovina připadla jemu, i kdyby v dotazníku uvedl, že ve společné domácnosti s manželkou nežil, a v této souvislosti poukázal na to, že se soudy měly zabývat skutečností, že jejich manželství nebylo rozvedeno a ani nebyla na rozvod manželství podána žaloba. Argumentoval dále tím, že na otázku o společné domácnosti odpovídal až dodatečně po konzultaci s ČSSZ. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících celým trestním řízením, se kterými se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Dále poukázal na to, že obviněný v době smrti manželky s touto nesdílel společnou domácnost. Argumentoval rovněž tím, že tvrzení obviněného o žití s manželkou ve společné domácnosti vylučuje výpověď K. a obsah listinných důkazů. V neposlední řadě také uvedl, že sám obviněný v rámci tehdy probíhajících občanskoprávních řízení uváděl, že společnou domácnost s manželkou nevedou, nebydlí spolu a žijí odděleně. Podle státního zástupce nelze mít pochybnosti ani o tom, že obviněný jednal úmyslně. V této souvislosti poukázal mj. i na to, že obviněný je osobou vysokoškolsky vzdělanou, která pracovala na vysokých řídících postech, a i s ohledem na jeho účast v probíhajících civilních sporech, srozumitelnou formulaci oné žádosti ČSSZ a poučení k této žádosti, které se mu dostalo, nelze mít pochybnosti o tom, že byl přinejmenším v základních podstatných konturách schopen porozumět podstatě čestného prohlášení i obsahu samotného formuláře, který byl stylizován způsobem pochopitelným i pro průměrně vzdělanou osobu. Podle státního zástupce ze žádosti o čestné prohlášení stran sdílení společné domácnosti jednoznačně vyplývá, že právě tato okolnost je stěžejním předpokladem výplaty oné dávky, přičemž obviněný s ohledem na připojené poučení velmi dobře věděl, co je míněno onou společnou domácností, a přesto lživě, v rozporu s realitou, potvrdil, že tuto společnou domácnost se zemřelou manželkou vedl. Ve vztahu k námitkám obviněného poukázal na to, že ČSSZ nevede žádný záznam, že by obviněný předmětnou žádost konzultoval a dotazoval se na vysvětlení eventuálních nejasností. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Obviněný do svého dovolání mj. vtělil tvrzení, že soudy nižších stupňů nedostatečně reagovaly na jeho argumentaci v rámci obhajoby, dostatečně a správně se nevypořádaly v rámci svých hodnotících úvah s provedenými důkazy. Poukázal na to, že soudy nižších stupňů se rovněž nesprávně vypořádaly s pojmem „společná domácnost“ a v důsledku těchto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.

11. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci založil mj. na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými

skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že neměl v úmyslu uvést ČSSZ v omyl; nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu; o doplatku na důchod nevěděl, a ani vědět nemohl; nemohl být za daných okolností schopen vědět, co je myšleno pod pojmem společná domácnost; vyplnění formuláře konzultoval s pracovnicí příslušného oddělení ČSSZ atd.].

S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 10 - 22 svého rozsudku soud prvního stupně mj. ve vztahu k žití ve společné domácnosti uvedl, že „v tomto civilním řízení obžalovaný opakovaně uváděl, že s M. S. společnou domácnost nevede, nebydlí s ní, naopak žijí každý samostatně...Co je pro účely čestného prohlášení a řízení o nároku na dávku důchodového pojištění považováno za žití ve společné domácnosti, je ve formuláři čestného prohlášení uvedeno zcela jednoznačně a vcelku podrobně.

Z uvedeného vyplývá, že obžalovaný věděl, co je společnou domácností pro účely předmětného řízení a potvrdil, že takovouto společnou domácnost s M. S. sdílel...po dalším upozornění a poučení z ČSSZ zaškrtl údaj o tom, že s M. S. žil v době úmrtí ve společné domácnosti...Význam čestného prohlášení byl přitom obžalovanému jednoznačně znám. Především obdržel písemné poučení, které jednoznačně vymezilo důvod a předmět čestného prohlášení, a jednak čestné prohlášení vyplňoval prakticky nadvakrát. Sám prohlašuje, že si ověřoval obsah institutu společné domácnosti zmiňovaný v čestném prohlášení, z čehož vyplývá, že mu bylo jasné, proč je znovu dotazován správou sociálního zabezpečení.

Jak čestné prohlášení, tak žádost přitom obsahuje poměrně jasné vymezení toho, co lze za společnou domácnost v daném řízení považovat. Obžalovaný ostatně zjevně není osobu neznalou úředních postupů a neschopnou pochopit význam textu uvedeného ve formuláři čestného prohlášení. Tomu nasvědčuje i obhajoba, neboť uvádí, že se dotazoval k upřesnění pracovnice ČSSZ... atd.“. Dále ve vztahu k argumentaci obviněného stran konzultace s pracovnicí ČSSZ nalézací soud mj. uvedl, že „Pokud se obžalovaný odvolává na údajné sdělení pracovnice správy sociálního zabezpečení, pak i přesto, že takováto konzultace nebyla ČSSZ potvrzena, by tato nevedla k závěru, že by se řídil pouze radou této osoby.

Z výpovědi obžalovaného totiž vyplývá, že pokud s takovouto osobou vůbec hovořil, tvrdil jí, že se v domě zdržuje přes den, někdy zde přespal, hradí veškeré náklady včetně strav, léků zemřelé, a dokonce kontroluje její zdravotní stav. Takovéto jednání by event. mohlo být považováno za vedení společné domácnosti, avšak z provedeného dokazování a zčásti z výpovědi samotného obžalovaného vyplývá, že takovéto formy jeho vztah k domácnosti zemřelé a k její osobě nedosahoval... atd.“. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu pak mj.

uvedl, že „Ze žádosti o čestné prohlášení přitom vyplývá, že takováto okolnost je předpokladem pro výplatu konkrétní částky dávky důchodového pojištění osobě takto soužijící ve společné domácnosti. Obžalovaný tak učinil vůči ČSSZ nepravdivé prohlášení a věděl, že jeho důsledkem má být výplata konkrétní částky jeho osobě. Pokud z žádosti ČSSZ současně vyplývá, že v případě, že společnou domácnost pisatel čestného prohlášení se zemřelým nesdílel, by znamenala převedení nároku do dědického řízení, věděl taktéž, že uvádí ČSSZ v omyl, který by vedl k neoprávněnému vyplacení konkrétní částky jeho osobě.

Jednal tak v úmyslu přímém...obžalovaný jednal ve vztahu k této částce, a tedy k výši možné škody minimálně v úmyslu nepřímém... atd.“ Následně, v reakci na odvolací námitky obviněného, odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací nalézacího soudu např. na stranách 3 – 4 svého usnesení mimo jiné uvedl, že „Jde-li o samotné čestné prohlášení o společné domácnosti, které je založeno ve spisu, obsahuje určité pojmy, které ČSSZ vysvětluje...obžalovaný je osobou s patřičným vzděláním, též s ohledem k dřívějším civilním sporům se zemřelou manželkou, musel být schopen v základu porozumět žádosti ČSSZ a obsahu formuláře čestného prohlášení.

Pokud si celou situaci měl vyjasňovat v telefonickém hovoru s pracovnicí ČSSZ, což nebylo objektivně potvrzeno, bylo zřejmé, že se pojmem zabýval...Fakt, že soužití se zemřelou v době jejího úmrtí nepraktikoval, plyne i z jeho sdělení v průběhu civilního řízení...Z dokazování vyplývá, že každý žil v podstatě svým vlastním životem, pokud obžalovaný nechtěl v domě s manželkou žít, měl tam přechodně některé věci, poklízel zahradu, případně obstaral manželce nějaké léky nebo jinak ji zajistil, když byla nemocná, těžko lze z takového stavu vyvodit, že naplňoval kritéria, která byla uvedena v čestném prohlášení...Z listinných materiálů z civilního řízení je patrno, že opakovaně obžalovaný uváděl, že s manželkou společnou domácnost nevede, nebydlí s ní, žije každý samostatně...Obsah čestného prohlášení doručeného ČSSZ jednoznačně obsahuje zaškrtnuté pole, které odpovídá tvrzení, že obžalovaný s M.

S. měl v době její smrti žít ve společné domácnosti. Co je pro účely čestného prohlášení a řízení o nároku na dávku důchodového pojištění považováno za žití ve společné domácnosti, je ve formuláři čestného prohlášení uvedeno jednoznačně a podrobně... atd.“

13. Nejvyšší soud zcela záměrně poukazuje na shora uvedené pasáže z rozhodnutí soudů nižších stupňů, aby bylo zřejmé, že obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 12), a mohl tak upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedená konstatování a ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze ve stručnosti (vzhledem k tomu, že se stejnými námitkami řádně zabývaly již soudy nižších stupňů) zmínit následující skutečnosti.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný uvedl ČSSZ v omyl, když v čestném prohlášení nepravdivě uvedl, že v době smrti zesnulé manželky s ní žil ve společné domácnosti. V této souvislosti je vhodné uvést, že obviněný, jakožto osoba vysokoškolsky vzdělaná, musel být bezesporu alespoň v základech schopen porozumět nejen významu čestného prohlášení, ale i obsahu samotného formuláře, který byl formulován tak, aby mu porozuměla i průměrně vzdělaná osoba, jelikož všechny podstatné skutečnosti zmíněný formulář vysvětloval.

V dovolání obviněný odkazuje na řadu pojmů, které však dle názoru Nejvyššího soudu mají pouze vnést znaky nejasnosti a roztříštěnosti do úvah soudů nižších stupňů a zastřít podstatu jednání obviněného, kterou nebylo nic jiného než nepravdivě informovat ČSSZ o společném žití s manželkou, a tímto úkonem pouze pro sebe získat [ne]doplatek důchodů po zemřelé manželce, který by nebyl předmětem dědictví, jak mj. z poučení, které obviněný obdržel, vyplývalo. Stěží může obviněný ve vztahu k významu společné domácnosti pominout několik soudních řízení – civilních, ve kterých argumentoval tím, že nejde o společnou domácnost [viz Městský soud v Brně sp. zn. 63 C 41/2018; Městský soud v Brně sp. zn. 67/2013; Městský soud v Brně sp. zn. 104 C 28/2018].

Pokud obviněný odkazuje na výklad uvedeného pojmu nalézacím soudem ve vazbě na rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 53 C 67/2013 s argumentací, že jde o řízení ve věci před rokem 2014, pak patrně přehlédl shora Nejvyšším soudem zmíněné věci vedené před zmíněnými soudy v roce 2018, tedy již za účinnosti občanského zákoníku (rozsudky jsou součástí spisu a založeny na č. l. 77 a 91). Pokud učiněné závěry nalézacího soudu obviněný zpochybňuje odkazem na výpověď svědka V., pak nelze pominout a přehlížet, že argumentaci obviněného vyvrací nejen shora uváděné skutečnosti, ale také výpověď svědkyně K.

(viz např. bod 17 rozsudku). V řízení bylo prokázáno, že obviněný nežil ve společné domácnosti se zesnulou manželkou, což vyplynulo částečně i z výpovědi obviněného, ale také z listinných důkazů a svědeckých výpovědí, a této rozhodné skutečnosti si byl vědom, při vyplňování čestného prohlášení. S ohledem na tyto skutečnosti tak Nejvyšší soud nemá pochyb o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, přičemž bylo správně dovozeno, že jednal v úmyslu přímém, jelikož uvedl ČSSZ v omyl, uvedením informací, o kterých věděl, že nejsou pravdivé.

Na tomto místě je nutno uvést, že nemůže obstát ani argumentace dovolatele, že „nedoplatek“ důchodu by byl součástí dědické podstaty, ze které by mu byla přiznána jedna polovina. Obviněný v této souvislosti již taktně pomíjí skutečnost, že byl ČSSZ informován také o znění § 63 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění v znění změn a doplňků, podle kterého ...nároky přecházející na osoby uvedené v odstavcích 1 a 2 a nejsou předmětem dědictví. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že o vyplacení důchodu mohou požádat tyto osoby (odst. 1 – manžel, děti) v případě, že žil(y) ve „společné domácnosti“ a důchod se nestává předmětem dědictví (viz též č. l.

22). Jak správně uvedl již soud prvního stupně, pojem „domácnosti“ byl i prostému laikovi vysvětlen v čestném prohlášení v bodě „B“ (viz č. l. 18). Že jde ze strany obviněného o účelové tvrzení, že mu nebyl znám význam „domácnosti“ nebo „společné domácnosti“, je mj. patrno z č. l. 78 spisu, kdy ve svém návrhu z března roku 2018 (za účinnosti občanského zákoníku – od 1. 1. 2014) uváděl, že s manželkou žije odděleně, ve „společné domácnosti“ žije se synem. Při výslechu ve věci vedené u Městského soudu v Brně ze dne 25.

6. 2018 sp. zn. 63 C 41/2018 (č. l. 80…) mj. uvedl, že od roku 2011 nebo 2012 žijí odděleně, každý má svou domácnost. Shodná skutečnost byla konstatována také ve věci vedené u Městského soudu v Brně sp. zn. 53 C 67/2018 (č. l. 86, 88). Touto zcela nevěrohodnou výpovědí obviněný do jisté míry znevěrohodnil i svoji argumentaci ve vztahu k možné výši způsobené škody. Ve vztahu k možné výši způsobené škody, ke které jednání obviněného směřovalo, lze uvést, že z provedeného dokazování sice nevyplynulo, že by obviněný byl přesně seznámen s finančním rozsahem nároku na výplatu dávky důchodového pojištění, jak mj. také uváděly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů, nicméně věděl, že se jedná o doplatek důchodového pojištění, přičemž sám i v dovolání připustil, že mu byla známa výše invalidního důchodu jeho manželky, a proto bylo správně soudy nižších stupňů k uvedené problematice uzavřeno, že ve vztahu k možné výši škody jednal minimálně v úmyslu nepřímém [trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem)].

O tom, že obviněný byl informován o výši přiznaného částečného invalidního důchodu jeho manželce svědčí žaloba ze dne 7. 3. 2018 (č. l. 91) ve věci vedené u Městského soudu v Brně sp. zn. 104 C 28/2018 [ve věci byl žalobcem syn obviněného, který byl zastoupen právě obviněným. Původně bylo požadováno po matce (manželce obviněného) výživné ve výši 7 000 Kč, aby následně bylo zvýšeno na 8 000 Kč (ČSSZ byl nedoplatek vyčíslen za období od 24. 12. 2017 do 23. 10. 2019)]. Současně je nutno v souvislosti s namítanou subjektivní stránkou předmětného přečinu ve vztahu k výši majetkové škody uvést, že obviněný u hlavního líčení (viz č. l.

141) uvedl, že mu dcera řekla, že matka přestala pobírat invalidní důchod prvního stupně [v návrhu na č. l. 91 obviněný uváděl invalidní důchod ve výši 4 600 Kč; ve spise Městského soudu v Brně sp. zn. 53 C 67/2013 (viz č. l. 95) je uváděna již částka 4 722 Kč]. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

S ohledem na skutečnost, že mezi prvním a druhým odevzdáním formuláře ČSSZ uplynula dlouhá doba, působí nevěrohodně (ve vztahu k výše popsanému jeho jednání) argumentace dovolatele, že písemné materiály, které se vztahovaly k doplatku důchodu, jeho výši a době, za kterou by měl být vyplacen (uvedl, že v roce 2017 měla být manželka vyzvána, aby se dostavila k reviznímu lékaři a vzhledem k tomu, že se nedostavila nebyl jí důchod vyplácen), nalezl ve společném domě až poté, co vyplnil formuláře pro ČSSZ.

15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 3. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu