8 Tdo 1411/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
19. ledna 2011 o dovolání obviněného M. G., proti usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 31 To 214/2010,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.
zn. 6 T 48/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. o d
m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 6 T
48/2009, byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. č.
140/1961 Sb., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím,
že dne 25. 4. 2007 kolem 9.00 hodin v L., v budově Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci, při hlavním líčení v trestní věci obviněného M. S.,
vedené pod sp. zn. 54 T 21/2004, po řádném procesním poučení o právech a
povinnostech svědka, včetně následků křivé výpovědi, uvedl, že během února 2002
A. M. opatřil razítko advokáta JUDr. J. D. a následně 11. 2. 2002 A. M.
doprovázel při převozu finanční hotovosti z P. do N. B. a následně ho A. M. v
roce 2003 požádal, aby svědci S. K. a M. V. „ztratili paměť“, když tyto
skutečnosti byly následným dokazováním v hlavním líčení vyvráceny a zhodnoceny
jako nepravdivé.
Za tento trestný čin byl obviněný M. G. odsouzen podle § 175 odst. 2
tr. zák. a § 53 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve
výši 100.000,- Kč, a pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání jednoho roku.
V další části byl podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn
obviněný M. S., jemuž bylo kladeno za vinu účastenství ve formě návodu k
trestnému činu křivé výpovědi a nepravdivému znaleckému posudku podle § 10
odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. G.
odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud
odvolací usnesením ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 31 To 214/2010, podle § 256 tr.
ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný M. G. prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Votruby napadl toto
usnesení odvolacího soudu dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvody podle
§ 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. K prvnímu z nich obviněný uvedl, že skutkový
stav tak, jak je popsaný ve výroku rozsudku, nemůže obstát pro zásadní rozpor v
poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy, neboť ty byly učiněny před
zahájením trestního stíhání bez možnosti účastnit se při jejich provádění.
Stěžejní důkazy prokazující vinu obviněného byly uskutečněny v průběhu hlavních
líčení konaných Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v trestní
věci sp. zn. 54 T 21/2004. Podstatná z nich byla svědecká výpověď A. M. učiněná
dne 20. 3. 2007, což bylo o měsíc dříve, než byl v uvedené věci dovolatel
vyslýchán, tudíž jí nebyl přítomen. Důkaz tak byl proveden nejen před zahájením
trestního stíhání, ale i před jeho vlastní výpovědí. Po výpovědi obviněného již
znovu nebyl A. M. vyslechnut a soud uvedl, že svědek jeho tvrzení odmítl, avšak
učinil tak bez jakéhokoli poučení a nemluvil pravdu. Soud prvního stupně
vycházel z protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 4. 2007, a v řízení před
soudem žádný takový důkaz proveden nebyl, neboť soud vzal za podklad pouze
protokol o hlavním líčení ze dne 25. 4. 2007. Soud prvního stupně pak provedl
důkazy, které je nutno považovat za nezákonné, neboť obviněný neměl možnost se
jich účastnit, tedy zejména výslechu A. M., jehož soudy znovu v jeho
přítomnosti nevyslechly a důkazy neprovedly ani výslechem svědka S. K. nebo M.
S. Protokoly, na které soud prvního stupně odkazoval s tím, že z nich vycházel,
nebyly v hlavním líčení proti jeho osobě ani čteny. K tíži bylo obviněnému to,
že jeho výpověď navrhl M. S. jako důkaz až při jednání dne 25. 4. 2007, což sám
dovolatel nemohl ovlivnit. K tomuto hlavnímu líčení se dostavil na žádost M.
S., aby provedl svědectví o skutečnostech, kterých se účastnil nebo u nich byl
přítomen. Obviněný zdůraznil, že veškeré jím uváděné skutečnosti byly pravdivé
a výpověď poskytl v souladu s poučením. Podle obviněného jsou zákonné důkazy
opatřené soudy v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, rozhodnutí soudů
obou stupňů považuje za nepřezkoumatelná a nepřesvědčivá. K dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že mu byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, když podle § 54 odst. 1 tr. zák. peněžitý
trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, přičemž soudy
nezjišťovaly majetkové poměry obviněného. Peněžitý trest není schopen splatit
ze svých prostředků, musel požádat o splátkový kalendář.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud ve smyslu § 265k
tr. ř. a § 265l tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 31 To 214/2010 zrušil a věc vrátil soudu k
dalšímu řízení. Obviněný také požádal, aby mu byl odložen výkon dovoláním
napadeného rozhodnutí.
K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní
zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve
zrekapituloval dovolací námitky obviněného a konstatoval, že dovolatel nevznesl
jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených ve
skutkové větě či v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzeného
trestného činu. Dovolatel brojil výlučně proti kvalitě a rozsahu dokazování,
resp. proti procesní použitelnosti provedených důkazů a trval na tom, že jeho
svědecká výpověď byla pravdivá. Státní zástupce připustil, že rozsah dokazování
v předmětné věci může vzbuzovat určité pochybnosti, když mimo výslechů
obviněného a M. S. soud neprovedl jiný důkaz než spisem Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 54 T 21/2004, avšak nelze požadovat, aby
důkazy v této věci realizované byly prováděny po zahájení trestního stíhání
osoby obviněné z trestného činu podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a za její
účasti, když je pak nutné řešit, zda takový listinný důkaz může být jediným
usvědčujícím důkazem. K námitce uplatněné v rámci dovolacího důvodu § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že tato na označený
dovolací důvod dopadá, avšak není důvodná. Pro neuložení peněžitého trestu
nestačí pouze určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo neochota pachatele
ho uhradit. Skutečnost, že obviněný má s placením peněžitého trestu určité
problémy, nezakládá nedobytnost peněžitého trestu. Nelze tedy učinit závěr o
tom, že peněžitý trest vyměřený toliko nevýrazně nad spodní hranicí sazby v §
54 odst. 1 tr. zák. by byl nepřípustný z důvodu § 54 odst. 1 věty za středníkem
tr. zák. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud
odvolací se zřetelem na hlediska vymezená v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř.
nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání. Ověřil, že
dovolání je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonem stanovené lhůtě
a na místě, kde lze podání učinit, a že splňuje náležitosti dovolání. Dále
posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím označené dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť dovolání je možné podat pouze z
důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je nezbytnou
podmínkou pro přezkoumání napadených rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný mimo jiného uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Z takto stanovené dikce plyne, že je možné dovoláním vytýkat buď
nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku,
jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními
hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a to
přesto, že právní posouzení činu i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují
na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině a
blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Na skutkový stav je možné v rámci dovolání
podaného s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. poukázat jen s
ohledem na to, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva posouzeny.
Je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze
skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav
zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS
651/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). V této
souvislosti je třeba také poznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). Provádění a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst.
5, 6 tr. ř. je zákonem svěřeno zejména nalézacímu soudu, přičemž tento postup
ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Nejvyššímu soudu jako
soudu dovolacímu je umožněno zasahovat do hodnocení provedených důkazů jen
tehdy, pokud by shledal, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s
právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního
soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III 166/95, nebo III. ÚS 376/03).
Rovněž je nutné připomenout, že označení konkrétního dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud
je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací
důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických
dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence
zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i
rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Dovolací
důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně)
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v
právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v
návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i
nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci,
která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v
dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního
stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy
opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené, a v
důsledku takových tvrzených skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu,
jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve smyslu těchto obecných zásad je potřebné posuzovat i dovolání obviněného M.
G., pokud v něm uplatnil námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu této části dovolání je patrné, že když
obviněný vytýkal, „že zjištěný skutkový stav pro zásadní rozpory v poměru mezi
skutkovými zjištěními a důkazy nemůže obstát“, vznesl výhrady proti učiněným
skutkovým zjištěním. Obviněný tím vyjádřil, že skutková zjištění, z nichž soudy
pro své právní úvahy vztahující se k výroku o vině vycházely, jsou nesprávná.
Pro tento názor vycházel z jím spatřovaných nedostatků v rozsahu provedeného
dokazování a v povaze důkazů, o něž soudy své skutková zjištění opřely.
Námitky obviněného uvedeným způsobem uplatněné tím, že brojí jednak proti
rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů, nejsou
zaměřeny proti právní kvalifikaci, podle níž bylo posouzeno trestní jednání
obviněnému kladené za vinu, ale staví se proti způsobu, na jehož základě soudy
důkazy hodnotily a určily jejich rozsah. Takové výtky tudíž nejsou způsobilé
naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů
uvedených v § 265bodst. 1 písm. a) - l) tr. ř.
Nad rámec takto učiněných závěrů Nejvyšší soud považuje za nutné
zdůraznit, že neshledal takové nedostatky v provedeném dokazování, které by
svědčily o tom, že důkazy, jež byly provedeny, a na jejich podkladě zjištěné
skutkové okolnosti, nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými právními závěry.
Předně je potřeba uvést, že trestného jednání se obviněný dopustil v průběhu
dokazování prováděného v řízení před soudem prvního stupně v trestní věci
vedené proti obviněnému M. S. u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci, sp. zn. 54 T 21/2004, když při hlavním líčení v postavení svědka
vypověděl skutečnosti, které se na základě dalších důkazů v této věci vedené
prokázaly jako nepravdivé. Všechny skutkové okolnosti byly dány a skutkový
základ pro ně vyplývá z obsahu uvedené výpovědi a postupu, jakým byla tato
výpověď vyhodnocena v souvislosti se všemi dalšími ve věci Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 54 T 21/2004, zhodnocenými důkazy.
Rozhodné pro posouzení viny obviněného v této nyní projednávané věci bylo, aby
soudy provedly důkazy spisovým materiálem uvedené trestní věci, v níž obviněný
nepravdivě vypovídal. Tuto povinnost soud prvního stupně splnil, a jak vyplývá
z obsahu protokolu o hlavním líčení konaném dne 9. 2. 2010 v dovoláním napadené
věci sp. zn. 6 T 48/2009, na č. l. 114 soud prvního stupně tuto svou povinnost
doložil, když vypsal, které části z obsahu spisu předmětného soudu sp. zn. 54 T
4/2009, (původně vedené pod sp. zn. 54 T 21/2004) přečetl, s tím, že dovolatel
k jejich obsahu žádné námitky nevznesl. Kromě toho soud vyslechl (při hlavním
líčení dne 7. 4. 2009, č. l. 102) k předmětné věci i obviněného M. S. Jestliže
soud prvního stupně uvedeným způsobem provedené důkazy zhodnotil v souladu s §
2 odst. 6 tr. ř., pak na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají
pochybnosti. Soud druhého stupně se obhajobou obviněného rovněž zabýval, a v
odůvodnění svého rozhodnutí shledal, že jeho verze o tom, že uvedený skutek
nespáchal, není podporována žádnými provedenými důkazy, když navíc stojí zcela
osamocena proti jiným důkazům, jež řádně zvažoval. V této souvislosti lze jen
dodat, že uplatněné výhrady jsou jen opětovným zopakováním již v rámci
odvolacího řízení obviněným uváděné obhajoby, jíž byla ze strany soudu věnována
dostatečná a potřebná pozornost, jak lze dovodit z odůvodnění napadeného
usnesení odvolacího soudu na straně 3, kde zejména shledal, že „je zřejmé, že
skutečnost o nevěrohodnosti výpovědi tehdejšího svědka M. G. byla bez
pochybností zjištěna a bez výhrad potvrzena“.
Takto učiněná skutková zjištění byla po právní stránce zhodnocena a
byly z nich vyvozeny správné právní závěry, neboť je patrné, že obsahem
nepravdivé výpovědi, za kterou byla ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci sp. zn. 54 T 21/2004, předmětná výpověď obviněného označena,
obviněný uváděl takové skutečnosti, které svědčily o tom, že skutek, z něhož
byl obviněný M. S. obviněn, by byly schopny uvedené skutečnosti zvrátit.
Obviněný M. G. totiž v předmětné výpovědi potvrzoval verzi tehdy obviněným M.
S. uváděnou, a to že A. M. předmětnou dlužnou částku uhradil. Tím se M. S.
snažil vyvinit, a uváděl i další skutečnosti ohledně opatření razítka advokáta
JUDr. J. D. Šlo tedy o tvrzení nepravdivých okolností podstatného významu pro
rozhodnutí soudu prvního stupně o vině obviněného M. S. Není tak pochyb o tom,
že na podkladě provedených skutkových závěrů byly dostatečně objasněny všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého
posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Jestliže obviněný podal dovolání též s odkazem na dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je potřeba uvést, že ten je dán, když byl
obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný
čin, jímž byl uznán vinným. Za druh trestu, který zákon nepřipouští, se
považuje uložení některého z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění
těch podmínek, které zákon přepokládá. Vzhledem k tomu, že podle § 54 odst. 1
tr. zák. věta za středníkem, soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by
byl nedobytný, je otázka dobytnosti peněžitého trestu takovou podmínkou, kterou
zákon pro uložení peněžitého trestu za splněnou požaduje, a proto výhradu, že
nebyla naplněna, je možné považovat za námitku proti druhu trestu, který zákon
nepřipouští. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda takto uplatněné dovolání je
opodstatněné.
Podle § 54 odst. 1 tr. zák. soud při výměře peněžitého trestu přihlédne
k osobním a majetkovým poměrům pachatele; peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé,
že by byl nedobytný. O nedobytnost peněžitého trestu jde tehdy, pokud soud při
rozhodování o jeho uložení shledá, s ohledem na osobní a majetkové poměry
obviněného, že peněžitý trest nemůže vykonat, a to ani zaplacením ve splátkách
podle § 54 odst. 3 tr. zák. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost
nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl
zaplatit ani neochota obviněného tak učinit, ale musí objektivně z provedeného
dokazování tato nedobytnost vyplynout (srov. přiměřeně rozhodnutí č.
22/1977-II. Sb. rohz. tr.).
V projednávané věci byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře
100.000,- Kč. K němu soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že
tento trest i jeho výše odpovídají míře narušenosti osobnosti obviněného i
společenské nebezpečnosti jeho jednání. Jde o trest, který je obviněný schopen
bez problému uhradit (viz str. 4 rozsudku). Odvolací soud žádné bližší
skutečnosti k tomuto trestu neuvedl, toliko shrnul okolnosti, o něž soud
prvního stupně svůj závěr opřel, a vyjádřil, že se s nimi ztotožňuje.
Nejvyšší soud k těmto argumentům dodává, že požadavku na náležité
objasnění zejména majetkových poměrů, nebylo možné dostatečně vyhovět, neboť
jak se podává z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 6 T 48/2009,
obviněný v přípravném řízení uvedl, že je svobodný, bezdětný, má středoškolské
vzdělání a je osobou výdělečně činnou v oboru svářečské práce. K zaměstnání a
postavení v něm sdělil, že je podnikatel. K majetkovým poměrům a k čistému
měsíčnímu příjmu konstatoval jen to, že je nebude uvádět. Městským úřadem Č.
L., kde má obviněný trvalé bydliště, bylo sděleno, že obviněný byl v posledních
pěti letech projednán pro přestupek. Žádné další skutečnosti k jeho osobě
uvedeny nebyly. Okolnost, že je obviněný osobou samostatně výdělečně činnou, je
patrná i z dokladu o pracovní neschopnosti, který obviněný předložil jako
podklad pro svou žádost o odročení hlavního líčení dne 3. 4. 2009 (č. l. 101).
Z protokolu o hlavním líčení, z výpovědi obviněného lze dovodit, že v červnu
2007 vlastnil osobní automobil Opel Frontera, neboť dokládal, že mu tento byl
neznámou osobou zapálen. Žádné další skutečnosti se k majetkovým poměrům
obviněného nepodařilo pro nespolupráci a neochotu obviněného zjistit.
Nejvyšší soud na základě těchto skutečností, které vyplynuly z obsahu
spisového materiálu, shledal, že je i přes kusé informace patrné, že obviněný
není takovou osobou, u níž by byl uložený peněžitý trest nedobytný, neboť je
podnikatelem, který neznámou podnikatelskou činnost provozuje jako osoba
samostatně výdělečně činná, a jak též bylo zjištěno, tato jeho profese je
aktivně konaná. V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že byť obviněný v
podaném dovolání nedobytnost namítá, nezmiňuje, že by byl bez prostředků nebo
že peněžitý trest není schopen na svou celkovou insolventnost uhradit. Vytýká
toliko, že jeho majetkové poměry nebyly zjišťovány, což neodpovídá skutečnosti,
protože se rozhodl o nich sám nehovořit, a to i před soudem (č. l. 114), kde
odmítl vypovídat a odkázal na svou výpověď z přípravného řízení. Jestliže v
dovolání konstatoval, že peněžitý trest není schopen platit ze svých prostředků
a musel požádat o splátky, na něž si půjčuje, je zřejmé, že uvedený trest
obviněný platí, byť s obtížemi. V dané věci proto nejde o situaci, že by byl
uvedený trest nedobytný. O dobytnost nejde tehdy, když je obviněný schopen jej
uhradit ve splátkách podle § 54 odst. 3 tr. zák., jež, jak obviněný sdělil,
realizuje. Z jeho postoje k možnosti splácet uvedený trest lze spíše než o jeho
nedobytnost ve smyslu § 54 odst. 1 věta za středníkem, usuzovat o neochotě
obviněného se tomuto trestu podrobit a uhradit jej.
Když Nejvyšší soud nezjistil v napadeném rozhodnutí vady, které
obviněný v dovolání vytýkal, ale naopak dospěl k závěru, že vyměřený trest byl
uložen v souladu s podmínkami, na jejichž základě jej lze uložit, námitky
obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení nebyly splněny podmínky proto,
aby byl odkládán výkon peněžitého trestu, jak se obviněný v dovolání též
domáhal.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová