U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince
2010 o dovolání obviněného MUDr. P. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 7 To 57/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 70/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. P. D.
o d m í t á .
Obviněný MUDr. P. D. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 7 To 57/2010,
jímž bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 T 70/2006. Tímto
rozsudkem byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a
odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to
pistole značky Walter, ráže 9 mm Luger. V dalším pak bylo rozhodnuto o náhradě
škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 28. 9. 2004 kolem 1.00
hodin ve V., okres P., ve své garáži na stavební parcele po předchozím požití
alkoholických nápojů ve stavu lehké až středně těžké opilosti prosté s hladinou
alkoholu v krvi v rozmezí 1,4 až 1,6 g/kg alkoholu, v úmyslu usmrtit,
opakovanými výstřely z legálně držené pistole značky Walter, ráže 9 mm Luger,
zejména do hlavy a krku usmrtil průstřelem mozku poškozeného O. D.
Pro úplnost nutno dodat, že odvolací soud již dříve v dané věci opakovaně
rozhodoval. V prvém případě byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8.
2007, sp. zn. 7 To 86/2007, z podnětu odvolání státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Praze zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
19. 12. 2006, sp. zn. 1 T 70/2006, jímž byl obviněný podle § 226 písm. d) tr.
ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., neboť
není pro nepříčetnost trestně odpovědný, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc
vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tímtéž usnesením
byla podle § 253 tr. ř. zamítnuta odvolání poškozených Ing. O. D., I. D., M. D.
a J. D. Ve druhém případě Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněného
usnesením ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 7 To 83/2009, podle § 258 odst. 1 písm.
b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2009, sp.
zn. 1 T 70/2006, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle §
219 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody na deset let,
pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,
a trest propadnutí věci. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního
stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu, odkázal v něm na
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Dovolatel obsáhle zrekapituloval průběh odvolacího řízení a měl za to, že soudy
obou stupňů se věnovaly pouze otázce jeho příčetnosti při spáchání trestného
činu z hlediska existence či neexistence patické opilosti, avšak vůbec se
nezabývaly otázkou, zda v takovém případě nedošlo k naplnění skutkové podstaty
trestného činu opilství ve smyslu ustanovení § 201a tr. zák. Oběma soudům dále
vytýkal, že se dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda jednal alespoň v nepřímém
úmyslu, anebo mělo jeho jednání nedbalostní charakter, když zásadního významu
pro posouzení jeho jednání a jeho důsledků je, zda v době, kdy byl pod vlivem
alkoholu, si prokazatelně uvědomoval, že se v garáži nachází poškozený. Soud
podle dovolatele neměl k dispozici žádné důkazy potvrzující jeho vědomost o
přítomnosti poškozeného v garáži a naopak nelze vyloučit, že si toho nemusel
být vědom vzhledem k předchozímu požití alkoholických nápojů. Při absenci
konkrétních důkazů, že se v době spáchání v místnosti svítilo a intenzita
osvětlení byla taková, že obviněný mohl zjistit přítomnost poškozeného měla být
tato otázka posouzena dle zásady in dubio pro reo. Podle obviněného nelze mít
za prokázané, že jednal úmyslně, a pokud nejsou konkrétní důkazy dokládající
tento závěr, mělo být jeho jednání hodnoceno v duchu výše zmíněné zásady jako
nedbalostní, a to ve vztahu k možnému naplnění skutkové podstaty trestného činu
ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák., resp. opilství podle § 201a tr. zák.
Obviněný též namítal porušení ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle
něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm
pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je
Česká republika vázána. V této souvislosti odkázal na článek 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod garantující právo na přiměřenou délku
řízení a potažmo i kompenzaci jeho porušení. Dodal, že právo na projednání věci
bez zbytečných průtahů zaručuje i článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. S argumentem judikatury Evropského soudu
pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky vyvozoval, že pokud došlo k
zásahu práva na spravedlivý proces, bylo povinností obecných soudů využít všech
prostředků trestního práva, aby byla zajištěna ochrana práv stíhané osoby, což
se v daném případě nestalo. V této souvislosti upozornil, že Evropským soudem
pro lidská práva je za krajní mez trvání trestního řízení považována doba šesti
let, a naznačoval, že dobu, po kterou probíhalo jeho trestní řízení, již lze
považovat za nepřiměřenou. Následně připomněl data zahájení trestního stíhání
(28. 9. 2004) a posledního rozhodnutí odvolacího soudu (13. 7. 2010) a
zdůraznil, že délku trestního řízení svým jednáním nikterak nepříznivě
neovlivnil, vždy byl orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a přikázal věc k
novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyšší státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného vyloučil možnost kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin opilství
podle § 201a tr. zák. Poukázal na závěry revizního znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie ústavu Psychiatrické
léčebny B., z nichž vyplynulo, že obviněný netrpěl a v době spáchání
inkriminovaného činu forenzně významnou duševní poruchou. Před činem se uvedl
do stavu mírné až středně těžké opilosti (tedy nikoli do opilosti patické),
přičemž v době spáchání činu byly jeho schopnosti rozpoznat společenskou
nebezpečnost jednání snížené nepodstatně a schopnosti ovládat jednání byly
podstatně snížené, nebyly však vymizelé. Obviněný dle znalců jednal ve stavu
velmi silného rozrušení, který však není duševní poruchou. Pokud dovolatel
soudům vytýkal, že se nedostatečně vypořádaly s otázkou zavinění, podstatu jeho
argumentace považoval spíše za polemiku se zjištěným skutkovým stavem. Soudy
zjistily, že obviněný věděl, že poškozený odešel spát do garáže, kde se svítilo
a byla zapnutá televize. Zde potom na poškozeného opakovaně vystřelil. S
ohledem na tato zjištění nutno podle něj vyloučit i závěr o nedbalostním
zavinění.
Nepřisvědčil ani námitce o porušení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť průtahy
v řízení nejsou důvodem pro zrušení meritorního rozhodnutí a pro zastavení
trestního stíhání podle tohoto ustanovení, pokud řízení proběhlo a bylo
meritorně rozhodnuto. Důvody zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny
taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je
chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), která patří mezi
základní zásady trestního řízení. To platí bezezbytku i pro důvod uvedený v §
11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li
již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak
vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na
takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být
nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako
možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy však
tomu tak není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod zastavení
trestního stíhání neobsahuje. Zastavení trestního stíhání z důvodu
nepřípustnosti proto podle státního zástupce nebyl na místě. Navrhl, aby
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Námitky obviněného lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřadit. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s
poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná
především otázka, zda byly naplněny znaky trestného činu vraždy po stránce
subjektivní, či zda jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin ublížení
na zdraví podle § 224 tr. zák., resp. opilství podle § 201a tr. zák.
Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále
jen tr. zák.), podle něhož byla trestnost činu obviněného posuzována, se
dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní
skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu.
Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který ve své garáži po
předchozím požití alkoholických nápojů ve stavu lehké až středně těžké opilosti
prosté s hladinou alkoholu v krvi v rozmezí 1,4 až 1,6 g/kg alkoholu, v úmyslu
usmrtit, opakovanými výstřely zejména do hlavy a krku z legálně držené pistole
napadl poškozeného O. D., též následek spočívající v tom, že v příčinné
souvislosti s útokem obviněného (v důsledku průstřelu mozku) poškozený zemřel.
Zevrubná pozornost byla v průběhu řízení před soudem věnována zejména objasnění
otázky příčetnosti a potažmo tak trestní odpovědnosti obviněného. Při
posuzování trestní odpovědnosti obviněného soudy vycházely ze závěrů revizního
ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
klinické psychologie Psychiatrické léčebny B., kterým byly odstraněny
nejasnosti přetrvávající po vypracovaní předchozích znaleckých posudků z
odvětví psychiatrie, podle nichž obviněný jednal ve stavu patologické opilosti.
Podle závěrů obsažených v revizním posudku ústavu byly v době spáchání
trestného činu ovládací schopnosti obviněného podstatně snížené, nikoliv
vymizelé (resp. maximálně podstatně snížené), rozpoznávací schopnosti byly
nepodstatně snížené (resp. maximálně nepodstatně snížené), a to v důsledku
mírné až středně těžké opilosti prosté, kdy kumulovaný vliv celkového vyčerpání
a opilosti u něj vyústil do silného rozrušení a vybití afektu. Soudy proto
uzavřely, že obviněný nejednal ve stavu patologické opilosti, která by
způsobila vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností, a proto na něj bylo
nahlíženo jako na pachatele příčetného.
Obviněný v dovolání již nepolemizoval s otázkou příčetnosti z hlediska
existence či neexistence patologické opilosti, žádnou výhradu neuplatnil ani
proti úvahám soudů, odmítly-li připustit možnost právního posouzení skutku jako
zločinu zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010.
Jeho námitky směřovaly mimo jiné proti závěrům o naplnění subjektivní stránky
trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., a to úmyslné formy
zavinění. Vytkl, že soudy se důsledně nevypořádaly s otázkou, zda skutečně
jednal úmyslně, byť v úmyslu nepřímém, či zda jeho jednání mělo nedbalostní
charakter. S těmito výhradami obviněného nelze souhlasit. Oba soudy se otázkou
zavinění v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly a své úvahy náležitě
odůvodnily.
Soud prvního stupně poté, co na podkladě provedených důkazů, opíraje se
především o již konstatované závěry revizního posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie a klinické psychologie ústavu Psychiatrické léčebny B.,
jakož i závěry znaleckých posudků z oboru silniční dopravy Ing. O. K. a z oboru
dopravní psychologie PhDr. V. R., vyloučil patologickou opilost obviněného s
tím, že jednal jako příčetný a tudíž trestně odpovědný pachatel, vyvozoval, že
obviněný věděl, že pokud opakovaně vystřelí z pistole v uzavřeném prostoru
garáže, kde leží či spí poškozený, může ho usmrtit a s tímto následkem byl
srozuměn, jeho schopnost rozpoznat možnost usmrcení poškozeného byla pouze
nepodstatně snížena. Uzavřel proto, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve
smyslu § 4 písm. b) tr. zák., když sice poškozeného usmrtit nechtěl, ale věděl,
že ho svým jednáním usmrtit může, a pro případ, že smrt způsobí, byl s tím
srozuměn (strana 46 rozsudku).
Odvolací soud se s těmito závěry v zásadě ztotožnil, sumarizoval důkazy a úvahy
vedoucí k opodstatněnému závěru, že obviněný se nenacházel ve stavu
nepříčetnosti, který by i případně vylučoval jeho trestní odpovědnost, a že
jednal úmyslně. Za nesprávnou však považoval argumentaci soudu prvního stupně
stran nepřímého úmyslu, zejména pak konstatování, že obviněný věděl, že pokud
opakovaně vystřelí z pistole v uzavřeném prostoru garáže, kde leží či spí
poškozený, může ho usmrtit a s tímto následkem byl srozuměn. Odvolací soud
zdůraznil, že obviněný střílel jednak v objektu rodinného domku, jednak také v
garáži, která byla samostatným stavebním objektem a sloužila jako ubytovna
řemeslníků. Zde celkem sedmnáctkrát vystřelil, přičemž zevní prohlídkou a
pitvou poškozeného bylo zjištěno 13 střelných poranění, která směřovala pod
různými úhly do hlavy, trupu i končetin, poškodila několik životně důležitých
orgánů, a byla smrtící pro svoji všeobecnou povahu. Podle jeho přesvědčení mělo
být nahlíženo na jednání obviněného jako čin spáchaný v úmyslu přímém, čemuž
nasvědčuje četnost výstřelů a jejich zacílení do oblasti, kde jsou uloženy
životně důležité orgány, čehož si musel být coby lékař tím spíše vědom. S
ohledem na skutečnost, že odvolání bylo podáno pouze ve prospěch obviněného,
konstatoval odvolací soud druhého stupně nemožnost změny z důvodu zákazu
reformace in peius (strana 8 usnesení).
Ve světle závěrů soudů obou stupňů námitky obviněného zpochybňující subjektivní
stránku trestného činu nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy
učinily taková zjištění, která zákonné znaky nejméně eventuálního úmyslu podle
§ 4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují. S přihlédnutím k zákazu reformationis
in peius, na nějž upozornil i odvolací soud, není přiléhavé zabývat se otázkou
přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.
Ve vztahu k zavinění je též nutné dále připomenout, že zavinění je vnitřní,
psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Okruh
skutečností, které musí být složkami zavinění zahrnuty, vyplývá z vymezení
pojmu zavinění. Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem způsobem uvedeným v trestním zákoně. Vztahuje se na průběh
pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá
znakům skutkové podstaty trestného činu tj. k podstatným skutečnostem, které
tvoří pachatelův čin. Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny
skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Při zjišťování
okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat
zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale zavinění a jeho formu je
třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze
všech důkazů významných z tohoto hlediska (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb.
rozh. tr.).
Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy,
jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje
jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní
právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou
konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel
představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Vystřelil-li obviněný opakovaně z pistole v uzavřeném prostoru garáže, v níž
spal či ležel poškozený, o čemž obviněný věděl, učinil tak celkem v 17
případech, přičemž ve třinácti případech pod různými úhly směřoval střelbu na
hlavu, trup a končetiny poškozeného a způsobil mu zranění neslučitelná se
životem, musel si být vědom toho, že může způsobit smrt poškozeného a tedy
porušení zájmu chráněného trestním zákonem v ustanovení § 219. Četnost a místa
zásahů na těle poškozeného svědčí pro závěr, že obviněný při střelbě vnímal,
kde a v jaké poloze poškozený v garáži ležel. Dovolatel jednal způsobem, z
něhož je zřejmé, že v době útoku si nejméně musel být vědom toho, že
poškozenému může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností,
která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný,
zabránit.
Za těchto skutkových zjištění a právních závěrů nemůže obstát ani výhrada
dovolatele, že jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví
podle § 224 tr. zák.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo
jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Jak již plyne z
dikce uvedeného ustanovení, jde o trestný čin poruchový, pro jehož naplnění je
vyžadováno zavinění ve formě nedbalosti ať již vědomé či nevědomé ve smyslu § 5
písm. a), b) tr. zák. Soudy však v jednání pachatele shledaly úmysl, jak bylo
výše rozvedeno, a proto nebylo možné kvalifikovat je jako trestný čin podle §
224 tr. zák. Nelze také přehlédnout, že námitka obviněného je založena
především na polemice se způsobem hodnocením důkazů a skutkovými zjištění
soudů. Dovolatel sice vyjádřil přesvědčení, že významnou otázkou z hlediska
právního posouzení skutku bylo, zda si v důsledku předchozího požití alkoholu a
pod jeho vlivem mohl uvědomovat, že v garáži se nachází poškozený. Měl ale
současně za to, že učinil-li soud prvního stupně závěr, že věděl o tom, že
poškozený odešel spát do garáže, kde se svítilo a byla puštěná televize, neměl
k dispozici konkrétní důkazy, které by prokazatelně a nezpochybnitelně
prokazovaly, že si musel být vědom toho, že se v místnosti někdo nachází,
pročež měl v souladu se zásadou in dubio pro reo zavinění hodnotit jako
nedbalostní. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, především pak soudu
prvního stupně, se zřetelně podává, jak se soud s touto otázkou vypořádal;
opakovaně zdůraznil, že obviněný věděl o tom, že do garáže šel po odchodu z
restaurace spát právě poškozený, ostatně nebylo nic neobvyklého, že tak učinil,
protože zde dělníci provádějící stavební práce přespávali. Námitku obviněného,
že není bez pochybností zjištěno, zda si mohl tuto okolnost uvědomovat se
zřetelem k požitému alkoholu, je třeba označit za bezpředmětnou. Způsob a
okolnosti provedení činu, četnost a koncentrace výstřelů právě proti ležícímu
tělu poškozeného byly výsledky dokazování prokázány a výhradu obviněného, že
nebyla bez jakýchkoliv pochybností prokázána jeho vědomost o tom, že se v
garáži nachází člověk (v obecné rovině), nelze akceptovat, a to ani s
přihlédnutím k jeho ovlivnění předchozím požitím alkoholu.
Stejně tak ovšem nutno označit za lichou i námitku obviněného, že se
soudy nevypořádaly s otázkou, zda jeho jednání nevykazuje znaky skutkové
podstaty opilství podle § 201a tr. zák.
Trestného činu opilství se podle § 201a tr. zák. dopustí, kdo se
požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do
stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného
činu.
Platí, že o trestném činu opilství podle § 201a tr. zák. je možné uvažovat jen
u pachatele, který jedná poté, co se požitím nebo aplikací návykové látky nebo
jinak zaviněně přivede do stavu nepříčetnosti. Podle § 12 tr. zák. se za
nepříčetného považuje pachatel, jenž pro duševní poruchu v době spáchání činu
nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání.
Pachatel, u něhož byla v době činu alespoň jedna z těchto složek jednání
(rozpoznávací nebo ovládací) pouze výrazněji snížena, je považován jen za
zmenšeně příčetného, což je stav, který neumožňuje aplikovat ustanovení § 12
tr. zák. ani ustanovení § 201a odst. 1 tr. zák. Platí tak, že i když byla byť i
jedna z uvedených složek v době činu v důsledku opilosti pachatele prakticky
vymizelá, lze uvažovat o trestném činu podle § 201a tr. zák. Pokud by došlo
pouze k jejímu snížení, byť výraznému, je třeba takový čin posoudit jako
trestný čin, jehož zákonné znaky naplňuje. Ustanovení § 201a tr. zák. nelze
použít v případě, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti
(k tomu rozhodnutí č. 22/1993 Sb. rozh. tr.).
Předpokladem toho, aby jednání obviněného, které má znaky konkrétního trestného
činu (tzv. kvazidelikt), bylo posouzeno jako trestný čin opilství podle § 201a
tr. zák., je, aby se pachatel požitím návykové látky, v daném případě
přicházelo v úvahu požití alkoholu, přivedl do stavu nepříčetnosti. Jak již
bylo výše uvedeno, obviněný v době spáchání činu nebyl nepříčetný. Jeho
ovládací schopnosti byly podstatně snížené (resp. maximálně podstatně snížené),
rozpoznávací schopnosti byly sníženy nepodstatně, a to v důsledku mírné až
středně těžké opilosti prosté. Za takové situace nepřicházelo v úvahu posouzení
skutku jako trestný čin opilství podle § 201a tr. zák.
Konečně dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného zpochybňují
přípustnost jeho trestního stíhání. Dovolatel se domníval, že jeho trestní
stíhání je nepřípustné z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j)
tr. ř., přičemž naplnění tohoto důvodu dovolání spatřoval v tom, že trestní věc
nebyla projednána v přiměřené době, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod a též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod (dále jen Listina).
Především je třeba uvést, že takto formulovanou výtku nelze subsumovat pod
obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
obviněný tak fakticky uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř., aniž na něj výslovně odkázal.
Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li proti
obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
jsou uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Důvody pro zastavení trestního
stíhání jsou v ustanovení § 11 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně;
představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady
oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního
řízení. To platí i pro důvod uvedený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.,
jehož porušení dovolatel namítal.
Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na mezinárodní
smlouvu v tomto ustanovení znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy
musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena explicitně a nelze ji
dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.; dále jen
„Úmluva“) je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý
proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a
nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva
obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se
základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Úmluvu
však nelze považovat za takový druh mezinárodní smlouvy, který předpokládá
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to především proto, že žádné z
jejích ustanovení neobsahuje sankci spočívající v zastavení trestního stíhání v
důsledku porušení práva na spravedlivý proces vyjádřeného v článku 6 odst. 1
této Úmluvy. Pro úplnost je třeba dodat, že ve zcela výjimečných až extrémních
případech by bylo možné dovodit zastavení trestního stíhání s odkazem na článek
6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně
přípustná, o což se ale v posuzovaném případě zjevně nemohlo jednat (k tomu
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 178/2002 aj.).
Přiměřenost délky řízení, jak správně připomíná i dovolatel, je judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva (dále ESLP) posuzována s ohledem na konkrétní
okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu,
jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a
to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (viz např.
rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti
Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997;
Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku,
2000, Havala proti Slovensku, 2002). Už jen se zřetelem k těmto hlediskům nelze
souhlasit s názorem obviněného, že za krajní mez trvání trestního řízení je
judikaturou ESLP považována doba šesti let.
Z relevantní judikatury ESLP je však možno vyčíst, že v případě porušení práva
na přiměřenou délku řízení, přičemž tento závěr je vždy individuální, vyslovuje
soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale
akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy
smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně
proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v
jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7.
1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení
přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto
podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům
vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení
poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání
stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval
Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v
přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě
přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení
poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje
výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly
porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly
zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková
podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04
(publikován též Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek
36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, č. 46), opíraje se o tyto poznatky,
zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1
Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež
jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech
takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva
na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana
základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní
odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti,
tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké
důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře
základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba
zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny),
obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě
proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně též nálezy I. ÚS 603/06, III. ÚS
715/06).
Dovolací soud je přesvědčen, že v posuzované věci nebylo reálně možné uvažovat
o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1
písm. j) tr. ř., a to i proto, že průtahy v řízení takový procesní postup
nemohou založit za situace, kdy již trestní stíhání proběhlo a bylo pravomocně
rozhodnuto, jak přiléhavě poznamenal i státní zástupce ve vyjádření k dovolání.
Dále konfrontoval průběh trestního stíhání se stěžejními kritérii relevantními
pro posuzování přiměřenosti délky řízení (složitost věci, postup orgánů činných
v trestním řízení, význam trestního řízení pro pachatele a jeho jednání) a
shledal, že délka řízení nemohla relevantně ovlivnit druh a výměru uloženého
trestu, jelikož ji nelze jednoznačně označit za nepřiměřenou.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 70/2006 vyplývá, že sdělení
obvinění pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1
tr. zák. bylo obviněnému doručeno dne 29. 9. 2004 (č. l. 6). Trestní stíhání
obviněného bylo orgány činnými v přípravném řízení prováděno bez významnějších
průtahů, bylo třeba opatřit znalecké posudky a odborná vyjádření z různých
odvětví, vyslechnout celou řadu svědků a mezi jednotlivými úkony nebyly delší
časové prodlevy. Obžaloba byla na obviněného podána u Krajského soudu v Praze
dne 13. 11. 2006 a byla vedena pod sp. zn. 1 T 70/2006 (č. l. 714). První
hlavní líčení bylo nařízeno na 15. až 19. 12. 2006 (č. l. 727). Dne 19. 12.
2006 byl vyhlášen zprošťující rozsudek, který byl obviněnému doručen až dne 12.
7. 2007, jeho obhájci 3. 7. 2007 a státnímu zástupci Krajského státního
zastupitelství dne 4. 7. 2007 (č. l. 822 p. v.), přičemž je patrné, že
předsedkyně senátu opakovaně žádala o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku
(č. l. 815 až 819, 822) především z důvodů přednostního vyřizování věcí
vazebních, rozsahu a složitosti věci. Proti tomuto rozsudku podal státní
zástupce dne 10. 7. 2007 odvolání v neprospěch obviněného (č. l. 869). Věc byla
předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání dne 26. 7. 2007 (č. l. 885). Již dne 21. 8. 2007 bylo konáno neveřejné zasedání senátu odvolacího
soudu, který usnesením sp. zn. 7 To 86/2007 podle § 258 odst. 1 písm. b), c)
tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně (č. l. 886). Po vracení věci dne 19. 9. 2007 soud prvního stupně
postupoval v intencích pokynů odvolacího soudu a nařizoval průběžně hlavní
líčení (14. 1. 2008, 5. 2. 2008, 23. 5. 2008) za účelem výslechu svědkyně D. S., jejíž zdravotní stav nejprve nedovoloval, aby byla vyslechnuta, a nakonec
se hlavní líčení nekonalo se zřetelem k písemnému vyjádření této svědkyně (č. l. 975). Dne 25. 6. 2008 soud rozhodl o přibrání ústavu Psychiatrické léčebny
B. k podání ústavního revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie a psychologie (č. l. 984). Tento posudek byl soudu prvního
stupně ústavem dodán v průběhu měsíce prosince 2008 (č. l. 1055). Soud prvního
stupně nařídil pokračování hlavního líčení na 19. 12. a 22. 12. 2008 (č. l. 996). Toto hlavní líčení se však nekonalo z důvodu nepřítomnosti obviněného a
pracovní neschopnosti jeho obhájce. Předsedkyně senátu proto hlavní líčení
odročila na 21. 1. 2009 (č. l. 1064), avšak ani toto hlavní líčení nebylo
konáno, tentokrát pro nemoc obviněného (č. l. 1079). Následně bylo hlavní
líčení konáno dne 2. 3. 2009, kdy byl také vyhlášen odsuzující rozsudek (č. l. 1106), kterým byl obviněný uznán vinným trestným vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož
výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, a dále mu
byl uložen trest propadnutí věci. Po vyhlášení rozsudku si předsedkyně
opakovaně požádala o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí, a to z důvodu
čerpání dovolené a přednostního vyřizování věcí vazebních (č. l. 1116a až f). Rozsudek soudu prvního stupně byl obviněnému doručen 4. 9. 2009 a jeho obhájci
dne 26. 8. 2009 (č. l. 1165 p. v.). Proti rozsudku prvoinstančního soudu podal
obviněný prostřednictvím obhájce odvolání. Vrchní soud v Praze, jemuž byla věc
předložena 17. 9. 2009 (č. l. 1184), konal o odvolání obviněného dne 20. 10. 2009 neveřejné zasedání a podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený
rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v
Praze, aby v ní učinil nové rozhodnutí. (č. l. 1203). Po vrácení věci bylo
nařízené hlavní líčení na den 15. 12. 2009 k telefonické žádosti obhájce
obviněného pro jeho nemoc odročeno nejprve na 22. 12. 2009 (č. l. 1236) a
následně na neurčito (č. l. 1253, 1254). Poté předsedkyně senátu Krajského soud
v Praze nařídila hlavní líčení na 10. 5. 2010 (č. l. 1271), které však bylo z
důvodu omluvy znalce MUDr. Š. přeloženo na 13. 5. 2010 (č. l. 1279). Dne 13. 5. 2010 byl vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byl obviněný opět uznán vinným
trestným činem vraždy podle § 219 odst. odst. 1 tr. zák.
a odsouzen k trestu
odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci (č. l. 1300). Tento
rozsudek byl obviněnému doručen dne 9. 6. 2010, jeho obhájci dne 27. 5. 2010
(č. l. 1360). I proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání a věc byla
vrchnímu soudu předložena 15. 6. 2010. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
13. 7. 2010, sp. zn. 7 To 57/2010, bylo odvolání podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítnuto a spis byl soudu prvního stupně vrácen dne 17. 8. 2010. Po
doručení usnesení odvolacího soudu všem oprávněným osobám a uplynutí dovolací
lhůty byl spisový materiál s dovoláním obviněného dne 12. 11. 2010 předložen
Nejvyššímu soudu (č. l. 1406).
Na podkladě těchto zjištění je možné shrnout, že trestní stíhání trvalo po dobu
pěti let a deseti měsíců. Jeho průběh vskutku nedokládá, že by obviněný svým
chování způsobil průtahy řízení, neosvědčuje ale ani zaviněné průtahy na straně
orgánů činných v trestním řízení, jež by svým významem a závažností
opodstatňovaly jiné, pro obviněného příznivější rozhodnutí o druhu a výměře
trestu. Postup orgánů činných v trestním řízení, zejména soudu prvního stupně,
není sice zcela bezchybný a plynulý, což se týká především intervalu
uplynuvšího od vyhlášení zprošťujícího rozsudku a prvního odsuzujícího rozsudku
do doby vyhotovení a doručení těchto rozhodnutí oprávněným osobám, ale nelze
současně přehlédnout, že oba zmiňované rozsudky jsou velmi obsáhlé, čítají
několik desítek stran. Není možné také nezmínit, že se jednalo o poměrně
složitou věc, náročnou na dokazování a kvalitu opatřovaných důkazů, zejména
znaleckých posudků, což si samozřejmě vyžaduje větší časový prostor. Podle
dovolacího soudu lze proto konstatovat že věc byla projednána ve lhůtě, kterou
nelze vnímat jako evidentně nepřiměřenou. Současně není možné ignorovat povahu
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, neodčinitelný, fatální následek
spočívající v usmrcení zcela nevinného člověka v produktivním věku, v důsledku
čehož úvahy o případné modifikaci trestu ztrácejí na významu a opodstatněnosti.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková