8 Tdo 1442/2014-44
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o
dovolání obviněného L. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6.
2014, sp. zn. 6 To 164/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 45/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 2 T 45/2013,
byl obviněný L. T. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a
odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., ve
znění do 31. 12. 2009, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
jako jediný jednatel společnosti L.T.F., s. r. o., se sídlem Brandýs nad Labem,
U Přelízky 1188, IČ 63 14 8978 (dále jen „společnost L.T.F.“), dne 15. 7. 2009
uzavřel s pojišťovnou UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Evropská č. p. 136,
Praha 6, IČ 492 40 480 (dále jen „pojišťovna UNIQA“), pojistnou smlouvu,
týkající se objektu na adrese U P., B., kdy předmětem pojištění bylo i základní
živelní nebezpečí v rozsahu čl. 1 odst. 1 VPP UCZ/Živ/06, a dne 1. 9. 2009
uzavřel dodatek pojistné smlouvy, kdy pod bodem 5. pojistil Soubor strojů v
pojistné hodnotě 21,5 mil. Kč, přičemž v příloze pojistné smlouvy – strojní
vybavení - uvedl jako předmět pojištění mimo jiné:
1) vysokozdvižný vozík elektro, typ EFG1P/290, r. v. 1995,
2) obráběcí frézovací stroj Matsura 1, typ MC-600H-45, r. v. 2000,
3) obráběcí frézovací stroj Matsura 2, typ A-55, r. v. 2002,
ačkoli jako jednatel spol. L.T.F. věděl, že údaje o roku výroby jsou zkreslené,
kdy u vysokozdvižného vozíku elektro místo r. v. 1974 uvedl rok 1995, u
obráběcího frézovacího stroje Matsura 1 místo r. v. 1986 uvedl rok 2000, u
obráběcího frézovacího stroje Matsura 2 místo r. v. 1980 uvedl rok 2002, a
věděl, že stroje Matsura 1 a Matsura 2 nejsou majetkem společnosti L.T.F., ale
patří leasingové společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., IČ 158 86 492 (dále
jen „leasingová společnost“), přičemž společnost L.T.F. je má pronajaté na
základě leasingové smlouvy ze dne 31. 7. 2009,
4) obráběcí centrum Emco 65 CNC, které v době uzavření smlouvy společnost
nevlastnila, jelikož dne 31. 1. 2009 bylo obráběcí centrum pronajato
společnosti Klein&Blažek spol. s r. o., na základě leasingové smlouvy uzavřené
leasingovou společností,
5) svářečku Automic, typ BN 03-030, kterou v době uzavření smlouvy společnost
L.T.F. nevlastnila, jelikož tato byla v době od 20. 3. 2009 do 21. 3. 2009
odcizena společnosti b-Technologie, a. s., při krádeži v objektu na adrese
Přezletice č. p. 25,
6) kompresor Gardner Denver, typ VS 20/7,5, r. v. 2006,
7) strojní pilu Pilous 3, r. v. 2004,
ačkoli jako jednatel společnosti L.T.F. věděl, že pila Pilous není majetkem
společnosti L.T.F., ale patří leasingové společnosti, přičemž společnost L.T.F. ji má pronajatu na základě leasingové smlouvy ze dne 31. 7. 2009, a věděl, že
kompresor Gardner Denver, typ VS 20/7,5, je majetkem leasingové společnosti,
přičemž na základě leasingové smlouvy ze dne 31. 7. 2009 je nájemcem tohoto
kompresoru společnost b-Technologie, a. s.,
a po zničení objektu U P., B. požárem dne 9. 11. 2009, uplatnil v úmyslu se
obohatit, dne 10. 11. 2009 cestou makléřské společnosti BR Brokers, s. r.
o., u
pojišťovny UNIQA nárok na pojistné plnění na výše uvedené stroje dle přílohy
pojistné smlouvy,
ačkoliv věděl, že údaje ohledně roků výroby u strojů vysokozdvižný vozík
elektro, Matsura 1 a Matsura 2 neodpovídají skutečnému stavu,
stroje obráběcí centrum Emco, svářečka Automic a kompresor Gardner Denver, typ
VS 20/7,5, nemohly být v době požáru v pojištěném objektu, neboť společnost
nebyla jejich vlastníkem ani nájemcem,
dále uplatnil pojistné plnění na stroj Strausak Contrumatic 20/CNC50,
nezahrnutý do pojistné smlouvy, u kterého navíc uvedl na místo skutečného r. v. 1991 rok 2001, ačkoliv si této skutečnosti musel být vědom,
a nárok na pojistné plnění na stroje Matsura 1, Matsura 2 a strojní pilu Pilous
3, uplatnil, ačkoliv věděl, že stroje jsou majetkem leasingové společnosti
UniCredit Leasing CZ, a. s., a byly pojištěny též u pojišťovny Kooperativa
pojišťovna, a. s.,
v případě vyplacení pojistného plnění pojišťovnou UNIQA, by této vznikla škoda
v celkové výši 2.505.938,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný L. T. odsouzen podle § 250a odst. 4 tr. zák.
k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a
§ 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené
pojišťovně UNIQA částku ve výši 26.220,- Kč. Týmž rozsudkem byl spoluobviněný
V. B., podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl
spáchat trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr.
zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák., ve znění do 31. 12. 2009.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6
To 164/2014, z podnětu odvolání obviněného, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst.
2 tr. ř. zrušil v rozsudku soudu prvního stupně výrok o náhradě škody a znovu
rozhodl tak, že poškozená byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu
škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. T.
prostřednictvím obhájce z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž
namítal, že nebyla naplněna skutková podstata pokusu trestného činu, jímž byl
uznán vinným. Soudům vytkl, že nesprávně vyhodnotily sled skutečností
rozhodných pro vznik skutkového děje. Za vadu zejména označil, že závěry o jeho
vině soudy opřely především o výpovědi Ing. S. V. a L. B., ač tyto výpovědi
jsou vnitřně rozporné. Stejně tak soudy podle obviněného nevzaly v úvahu, že po
požáru vyžádal likvidátor Ing. D. K. soupis veškerého poničeného inventáře s
tím, že z něho bude upřesněno to, co je pojištěno, a vyžádal si i účetní
sestavy a doklady.
Obviněný v dovolání dále poukázal na nedostatky ve způsobu, jakým soudy
posuzovaly okolnosti týkající se tabulky specifikující uplatněný nárok, kterou
obviněný nevypracoval, a rovněž i na to, že pojistný nárok uplatňovala za firmu
L.T.F. externí makléřka Ing. S. V., která na pozdější žádosti společnosti
L.T.F. nereagovala. Obviněný též vytkl, že se neustále zaměňuje skutečný rozsah
škod způsobených požárem, avšak rozsah škody mnohonásobně převyšuje požadavek
uplatňovaný na pojišťovně. K datu výroby strojů vysvětlil, že společnost stroje
užívala od 1. 2. 2009, a poté došlo k převodu leasingu. Stroje byly staršího
data, avšak po výrobě nebyly používány, byly zakonzervovány a do provozu
vráceny až později, což byl důvod, pro který společnost za podstatné považovala
letopočty, kdy tyto stroje byly uvedeny do provozu, a tudíž rok jejich výroby
nebyl důležitý. Obviněný konstatoval, že prostřednictvím externí makléřky Ing.
S. V. byla uzavřena pojistná smlouva u poškozené pojišťovny, jakož i její
dodatek, který měl obsahovat tabulku s problémovými údaji. Obviněný tvrdil, že
problémovou tabulku vyhotovila sekretářka bez toho, aby od něho obdržela nějaké
údaje, a z vlastní iniciativy do tabulky uvedla ty, které tzv. měla po ruce. Na
podkladě její výpovědi podle obviněného nelze učinit jednoznačný závěr, že
tvůrcem zkreslených a nepravdivých údajů je právě on, když navíc k uzavírání
pojistných smluv byla zplnomocněna Ing. S. V. Nebylo tedy objektivně prokázáno,
že obviněný vědomě předal nepravdivé údaje důležité a potřebné k sepsání
dodatku k pojistné smlouvě. Jeho chybou bylo pouze to, že si správnost údajů v
tabulce neověřil, což mohlo vést nanejvýš k závěru o nedbalosti, která k
naplnění předmětné skutkové podstaty nepostačuje.
V dovolání obviněný rovněž zdůraznil, že pojištění strojů bylo vyžadováno
leasingovou smlouvou, přičemž dvojí plnění samo o sobě není deliktním jednáním,
a proto tento fakt nemohl vést ke vzniku škody. Za nepřehlédnutelnou obviněný
označil výpověď znalce Ing. Vladimíra Šefrny, který vyhotovil posudek pro
poškozenou pojišťovnu, v němž uvedl, že rok výroby není pro stanovení ceny
relevantní. Obviněný proto vyslovil domněnku, že pojišťovna jen proto, aby se
vyhnula vysokému pojistnému plnění, poukázala na administrativní pochybení. Ve
vztahu ke stroji Strausak popřel, že by zcela mimo pojistnou smlouvu uplatňoval
nárok na zálohu za jeho zničení, když se tento stroj vyskytoval pouze v
celkovém soupisu škod a byl přílohou k žádosti o zálohu na úklid požářiště,
nikoliv součástí uplatněného nároku na pojistné plnění, což je podle obviněného
stále mylně zaměňováno, a namítl i to, že ani odvolací soud se v odůvodnění
svého rozhodnutí nezabýval obdobně v odvolání vznesenými výhradami. Obviněný
závěr o vině ohledně vzniku zkresleného údaje zaslaného pojišťovně označil za
učiněný v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, neboť nebylo
objektivně prokázáno, jak k uvedení nesprávných údajů došlo, ani zda to byl
právě on, kdo nesprávné údaje prezentoval, a tudíž pojišťovnu oklamal. Podle
obviněného byla jeho vina zcela v rozporu s provedeným dokazováním bez dalšího
generálně dovozována pouze z faktu, že byl jednatelem společnosti.
Z uvedených důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud poté, co napadená
rozhodnutí přezkoumá, je podle § 265k tr. ř. zrušil a soudům přikázal, aby ve
věci znovu jednaly a rozhodly.
Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství v
souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného uvedla, že uplatněné
námitky jsou skutkové povahy, neboť směřují proti způsobu, jakým soudy
hodnotily provedené důkazy. S výhradami obviněného se neztotožnila, soudy v
rámci odůvodnění svých rozhodnutí zcela jasným a srozumitelným způsobem
vyložily, o jaké konkrétní důvody své závěry opřely, a proč neuvěřily obhajobě
dovolatele. Vycházely nejen z výlučného statutárního postavení obviněného jako
jednatele obchodní společnosti L.T.F., v němž sjednal pojistnou smlouvu včetně
jejího doplňku s připojeným tabulkovým přehledem strojních zařízení umístěných
v objektu pojištěném proti základnímu živelnímu nebezpečí. Zcela v souladu s
jeho postavením bylo i to, že zplnomocnil zástupkyni makléřské obchodní
společnosti Ing. S. V., která uplatnila nárok na výplatu pojistného plnění, a
tato svědkyně shodně s další pracovnicí společnosti L.T.F. uvedla, že jednaly
podle výslovných pokynů obviněného. Soudy se opřely i o předložené písemné
podklady, ze kterých vyplynulo, že tyto obviněný dílem sám podepsal a i nad
rámec uzavřené pojistné smlouvy doplnil (např. hlášení způsobené škody, doklady
ke stroji Strausak, atd.). Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními státní zástupkyně neshledala. Odmítla, že by odpovědnost
dovolatele byla paušálně dovozována pouze z titulu jeho statutárního postavení
ve společnosti L.T.F., neboť tato vyplývala především z přisouzeného způsobu,
jakým takové právní postavení v souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy a
uplatňováním pojistného nároku v daném případě naplnil. Uzavřela proto, že
učiněné právní závěry jsou v posuzované věci zcela správné, a to včetně
právního postřehu odvolacího soudu o spáchání předmětného trestného činu za
podmínek § 89 odst. 3 tr. zák. o pokračování jako dílem dokonaného a dílem
ukončeného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jehož odpovídajícímu
právnímu zohlednění však v daném případě bránily podmínky zákazu reformationis
in peius. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného L. T. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou
podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde
lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V souladu se zásadou, že dovolání
je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., zkoumal,
zda obviněným uplatněné námitky naplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., pro který lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, pokud
vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného
nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v
dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou
dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném
rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní
pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení
správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový
stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud
skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního
soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze
dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30.
10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Pouze v případě, když je zjištěn
extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, může
Nejvyšší soud na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. přezkoumat i správnost skutkových zjištění, k čemuž však dochází zcela
výjimečně při prokázání vad a nedostatků, které by svědčily o zásadním zjevném
nerespektování zásad stanovených pro řádné objasnění věci (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Nejvyšší soud s ohledem na tyto zásady nejprve zkoumal, zda lze připustit
existenci namítaného extrémního nesouladu, a k této námitce považuje za vhodné
nejprve uvést, že soudy obou stupňů se s obhajobou obviněného tak, jak zaznívá
v podaném dovolání, vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na jím
uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily. Své závěry
rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. strany 10 až 19 rozsudku
soudu prvního stupně a strany 5 až 8 usnesení soudu odvolacího), z nichž se
podává, že obhajobě obviněného neuvěřily. Z odůvodnění obou rozhodnutí plyne,
že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, Nejvyšší soud shledal dokazování
za provedené v souladu se zásadami vymezenými v těchto ustanoveních. V obsahu
napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění
rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z
nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních
důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8.
2010). Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil existenci extrémního nesouladu, a
proto se mohl zabývat ve smyslu zásad vymezených zákonem v dovolacím důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, zda obviněným uplatněné námitky s
tímto důvodem korespondují.
Z obsahu obviněným podaného dovolání však plyne, že v rozporu s označeným
důvodem brojil proti zjištěnému a popsanému skutku, jemuž vytýkal, že soudy
nesprávně dovodily sled rozhodných skutkových okolností a za zásadní vadu
označil, že to nebyl on, kdo se na zjištěných nepravdivých skutečnostech, jež
se staly podkladem pojistné smlouvy, podílel. Za osoby, které měly na tyto
skutečnosti bezprostřední vliv, označil Ing. S. V., jíž veškeré podklady a
vyčíslení škody připravila sekretářka L. B. (dříve P.), a poukázal na rozpory
ve výpovědích těchto svědkyň, jež sám pokládal za nepravdivé. Jestliže obviněný
v dovolání k těmto námitkám uvedl i to, že se soudy řádně nezabývaly
subjektivními a objektivními znaky trestného činu, jímž jej uznaly vinným, což
je z formálního hlediska hmotně právní argumentace, nepodložil tuto výhradu
žádnými skutečnostmi z oblasti hmotného práva, ale poukázal na ni toliko se
zřetelem na svá vlastní tvrzení a obhajobu odlišnou od soudy učiněných
skutkových závěrů. K té lze jen ve stručnosti uvést, že nekoresponduje s tím,
co soudy vzaly za základ svých rozhodnutí, ani jak hodnotily provedené důkazy.
Takové argumenty obviněného nemají podklad v provedeném dokazování a z něho
plynoucích skutkových závěrech, ale jsou toliko ničím nepodloženým projevem
snahy obviněného o změnu skutkového stavu věci ve svůj prospěch, a to tím
spíše, pokud uvedení nepravdivých údajů do pojistné smlouvy nepopřel, ale pouze
se snažil svést odpovědnost za toto jednání na jiné osoby s tím, že on sám o
tom nevěděl. Těmito výhradami, stejně jako tím, že neuplatnil nárok na zálohu
za stroj Strausak, nebo tvrzeními, že u některých strojů došlo k záměně, jíž se
soudy nezabývaly, obviněný vytýkal nesprávnost skutkových zjištění a nesměřoval
proti nesprávnostem v hmotněprávním či jiném nesprávném právním posouzení, jak
zvolený dovolací důvod předpokládá. Nejvyšší soud tudíž nebyl povinen uvedené
pasáže podaného dovolání přezkoumávat, protože byly podány z jiného než zákonem
vymezeného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání shledal, že jedinou námitkou,
která byla uplatněna relevantně s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., je tvrzení, že pojištění strojů bylo vyžadováno leasingovou smlouvou
a dvojí pojištění samo osobě není delikventním jednáním, jelikož zákon o
pojišťovnictví s tímto problémem počítá. S ohledem na hmotněprávní povahu této
výhrady Nejvyšší soud zkoumal, zda je důvodná.
Trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr.
zák. spáchá ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku
na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo
podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu
nebo jiný zvlášť závažný následek. Pokusem je podle § 8 odst. 1 tr. zák.
jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se
pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu
nedošlo.
Obviněný pokus uvedeného trestného činu spáchal podle popsaných
skutkových zjištění v zásadě tím, že jako jednatel společnosti L.T.F. dne 1. 9.
2009 uzavřel dodatek pojistné smlouvy na Soubor strojů v pojistné hodnotě 21,5
mil. Kč a v příloze uvedl konkrétní stroje a u nich data výroby, ačkoli věděl,
že některé z nich nejsou majetkem společnosti L.T.F., ale patří leasingové
společnosti, přičemž společnost L.T.F. je má pronajaty na základě leasingové
smlouvy, a věděl, že u některých strojů společnost L.T.F. nebyla jejich
vlastníkem ani nájemcem, že stroj Strausak nebyl nezahrnutý do pojistné
smlouvy, a přesto na něj uplatnil pojistné plnění, a nárok na pojistné plnění
na stroje Matsura 1, Matsura 2 a strojní pilu Pilous 3 uplatnil, ačkoliv věděl,
že stroje jsou majetkem leasingové společnosti a že byly pojištěny též u
pojišťovny Kooperativa pojišťovna, a. s. V případě vyplacení pojistného plnění
pojišťovnou UNIQA by této vznikla škoda v celkové výši 2.505.938,- Kč.
Na základě takto objasněných skutkových okolností a dále i s odkazem na
příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí lze shrnout, že obviněný do
pojistné smlouvy a jejího dodatku záměrně a vědomě uvedl nepravdivé údaje
spočívající v nesprávném (pozdějším) roku výroby pojišťovaných strojů, jenž byl
v rozporu s realitou, čímž tyto stroje tzv. omladil, a v důsledku toho uměle
zvýšil jejich hodnotu pro účely pojištění ve snaze dosáhnout vyšší pojistné
částky. Současně jiné podstatné údaje zamlčel nebo vědomě neuvedl, že některé
pojišťované stroje nejsou ve vlastnictví pojišťované společnosti L.T.F., ale že
jsou až do splacení leasingového úvěru, majetkem příslušné leasingové
společnosti. Neuvedl ani to, že některé stroje byly společnosti L.T.F. odcizeny.
Obviněný tak postupoval v rozporu s Všeobecnými pojistnými podmínkami
UNIQA pojišťovny, které v článku 10 bod 2. (č. l. 413, 422) stanoví, že
„movité věci jsou pojištěny za předpokladu, že jsou ve vlastnictví
pojištěného“, a podle článku 21 bod 1. písm. d) [č. l. 415, 424, 431 až 432] je
pojištěný povinen oznámit pojistiteli, že uzavřel další pojištění stejných
položek na stejné nebezpečí u jiného pojistitele a sdělit jeho obchodní název a
výši pojistného.
V důsledku toho nebyly uvedené pojišťované věci způsobilé stát se
předmětem pojištění sjednávaného obviněným, neboť jednak zamlčel skutečnost, že
takto leasingově pronajaté stroje jsou ve shodném rozsahu již pojištěny u jiné
pojišťovny, a jednak věděl o nepravdivých informacích o stáří těchto věcí, i o
tom, že některé stroje nelze pojistit, protože nejsou k dispozici, a byl plně
obeznámen i s povinností související s tím, že některé ze strojů, jež byly
pronajaty, jsou již pojištěny jinde. Všechny tyto nepravdivě uvedené či
zamlčené údaje měly totiž charakter podstatných údajů ve smyslu dotčené
skutkové podstaty a byly významné pro sjednání pojistných podmínek.
Na základě těchto skutečností je zřejmé, že obviněný popsaným jednáním
naplnil znaky pokusu uvedeného přečinu, protože při sjednávání pojistné smlouvy
a následně při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvedl nepravdivé
údaje a podstatné údaje zamlčel, čímž sledoval způsobit takovým činem na cizím
majetku značnou škodu, k čemuž však díky ostražitosti pojišťovny nedošlo.
Námitka obviněného, že dvojí pojištění samo o sobě není deliktním
jednáním, protože zákon takovou možnost připouští, je z uvedených důvodů
neopodstatněná. Kromě shora uvedeného lze dodat, že tzv. vícenásobné pojištění
v době spáchání skutku upravoval § 31 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné
smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění
pozdějších předpisů, (účinný do 31. 12. 2013) tak, že vznikne-li vícenásobné
pojištění, je pojistník povinen oznámit to každému pojistiteli, uvést ostatní
pojistitele a pojistné částky nebo limity pojistného plnění sjednané v
ostatních pojistných smlouvách, jakmile se dozví o vzniku vícenásobného
pojištění. V souladu s citovaným ustanovením zákona o pojistné smlouvě byly
formulovány a koncipovány také shora zmíněné Všeobecné pojistné podmínky
vztahující se k projednávané věci, přičemž obviněnému byla povinnost poskytnout
informaci o jakémkoli dalším paralelně existujícím pojištění předmětných
strojních zařízení i dalších předmětů dostatečně známa. Podle článku 21 odst. 1
písm. d) Všeobecných pojistných podmínek mu byla výslovně stanovena povinnost
pojistiteli oznámit nejen, že došlo k uzavření dalšího pojištění stejných
položek u jiného pojistitele, ale i sdělit jeho obchodní název a výši
pojistného.
Proto, i když zákon možnost dvojího pojištění přímo nevylučuje či
nezakazuje, stanoví podmínky, za nichž k takové situaci může dojít. Uvedenou
povinnost obviněný nedodržel a v rozporu se zákonem i smluvně převzatými
závazky tuto vědomě a cíleně nesplnil, a proto je i v tomto jeho jednání nutné
spatřovat naplnění znaku „zamlčení“ ve smyslu základní skutkové podstaty
trestného činu pojistného podvodu podle § 205a odst. 1 tr. zák.
Soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích všechny uvedené skutečnosti
zjistily a vyhodnotily je v souladu se zákonem a došly ke správným právním
závěrům o vině obviněného. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že soudy nepochybily, jestliže v činu obviněného shledaly trestný čin
pojistného podvodu ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 4 písm.
b) tr. zák., a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová