U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání
obviněného Mgr. P. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7.
2015, sp. zn. 7 To 247/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 163/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. P. P. odmítá
.
Obviněný Mgr. P. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
17. 4. 2015, sp. zn. 24 T 163/2014, uznán vinným přečinem nadržování podle §
366 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu se výše uvedeného
trestného činu dopustil tím, že
poté, co dne 18. 10. 2013 jako ř. odboru Ministerstva vnitra ČR se sídlem v
Praze 7, Nad Štolou 3, sestavil pracovní komisi k prověření a objasnění
skutečností uváděných podřízenou poškozenou L. K., k okolnostem, za kterých
mělo dojít ke ztrátě její peněžní hotovosti uložené na pracovišti v ohnivzdorné
skříni zn. KOVONA A 860 v kanceláři v době čerpání její dovolené ve dnech 12.
9. 2013 až 2. 10. 2013, ačkoli pracovní komise dne 30. 10. 2013 ve svém
písemném výstupu mimo jiné mu (obviněnému) navrhla, aby seznámil poškozenou K.
s výsledky šetření a opětovně jí doporučil, aby ztrátu své peněžní hotovosti
nahlásila orgánům činným v trestním řízení, tak (obviněný) postrašil
poškozenou, že je ministr všechny vyhodí, že na něho tlačí vedení, že se budou
dít věci, a jestli mu poškozená věří, tak že on věc vyřeší, a pro zklidnění
situace ji přemluvil, aby souhlasila s tím, že obsah pokladničky našla, o tom
jí text datovaný dnem 31. 10. 2013 nadiktoval, který dal pracovní komisi na
vědomí, následně poté, co nejpozději dnem 6. 1. 2014 se mu (obviněnému) jeho
podřízený obviněný Mgr. V. Ch. přiznal, že odcizil poškozené K. finanční
hotovost, tak ještě předtím ve dnech 2. 1. 2014, 3. 1. 2014, a následně poté,
minimálně ve dnech 6. 1. 2014, 7. 1. 2014 a 13. 1. 2014, v úmyslu umožnit
obviněnému Ch., aby unikl trestnímu stíhání, vedl obviněný P. nadále jednání s
poškozenou K., v něm ji průběžně ujišťoval, že peníze jí, do té doby pachatel,
poté obviněný Ch., vrátí, aby o tom nadále s nikým nemluvila, věc neřešila přes
ministra, aby to stále nechala na něm, že se to nesmí dostat ven, žádal ji, aby
počkala, jestli chce zůstat v práci, utvrzoval ji v tom, že pokud by odcizení
jejích peněz řešila Policie ČR, ta stejně nic nevyšetří, nic nedokážou,
nedotáhnou to, jsou to „idioti“, zneužijí to proti nim, poškozená bude mít
ostudu a všichni přijdou o práci, a současně obviněného Ch. po intenzivním
naléhání donutil a ten poškozené dne 15. 1. 2014 odcizenou částku ve výši 360
000 Kč zaslal na její účet, čímž mu pomáhal, aby nebylo proti němu trestní
stíhání zahájeno, přičemž tuto událost ani následně na Policii ČR neoznámil.
Pro uvedený skutek a trestný čin byl obviněnému uložen podle § 366 odst. 1 tr.
zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání patnácti měsíců.
Pro úplnost lze dodat, že citovaným rozsudkem byl současně uznán vinným
trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §
205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let (jehož výkon
byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou let) rovněž další obviněný Mgr. V. Ch. (rozsudek
ohledně něho nabyl právní moci dne 30. 5. 2015).
Proti citovanému rozsudku podal obviněný Mgr. P. P. odvolání, o němž rozhodl
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 7 To 247/2015, tak,
že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný Mgr. P. P. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) se
ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně
JUDr. Mgr. Moniky Kocourkové proti němu podal dovolání z důvodů uvedených v §
265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a v řízení mu předcházejícím byl dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění
spatřoval v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel především vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě došlo ze
strany soudů obou stupňů ke zjištění takového skutkového stavu, který je v
extrémním rozporu s provedenými důkazy. Popřel, že by se skutku, jímž byl uznán
vinným, dopustil, a uvedl, že nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu
nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku ani po objektivní, ani po
subjektivní stránce. K objektivní stránce rozvedl, že nevyvinul „aktivním
svalovým pohybem žádná jednání směřující k zahlazení stop činu“, nesjednával
ani nevyvíjel žádnou činnost, která by mohla vést k mírnějšímu právnímu
posouzení jednání obviněného Mgr. V. Ch. (dále mnohdy jen „spoluobviněný“) nebo
k uložení mírnějšího trestu jmenovanému, stejně jako neukrýval jeho majetek,
naopak inicioval vytvoření komise k prošetření údajné ztráty peněžní hotovosti
poškozené. Komise mu nedoporučila, aby podával trestní oznámení, takové
doporučení adresovala poškozené L. K. (dále převážně jen „poškozená“).
Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by činil jakékoli poznámky na písemnost ze
dne 31. 10. 2013, předmětný text poškozené nediktoval, vedl s ní pouze jednání,
avšak k ničemu ji nenutil a nijak ji nestrašil. S poukazem na to, že v době,
kdy mělo dojít k údajnému odcizení hotovosti, byl mimo území České republiky,
následně na školení, a tudíž všechny informace měl zprostředkované po zřízení
komise, takže průběh celé kauzy neovlivňoval a ani tak činit nemohl. Soudům
vytkl, že naprosto nekriticky uvěřily výpovědi poškozené a nezabývaly se
otázkou její věrohodnosti (přestože tato žádným hodnověrným způsobem
neprokázala, že by měla svou soukromou peněžní hotovost uloženu v prostorách
svého zaměstnavatele, přičemž nikdo z vyslechnutých svědků neviděl trezůrek, v
němž peníze měly být), stejně jako otázkou, proč poškozená čekala s nahlášením
krádeže až po jeho návratu z dovolené a školení, když jí nic nebránilo, aby
tuto ohlásila hned při jejím zjištění; poškozená navíc uvedla, že ji opakovaně,
nejméně pětkrát vyzýval, aby věc oznámila orgánům činným v trestním řízení.
K naplnění subjektivní stránky daného trestného činu obviněný namítl,
že nebylo prokázáno, že by pomáhal osobě, která se dopustila trestného činu,
zejména pak, že by jednal se záměrem umožnit jeho údajnému pachateli, aby unikl
trestnímu stíhání. V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že spoluobviněný se
nemohl skutku, jímž byl uznán vinným, dopustit, nikdy se mu ke krádeži
nepřiznal, i když přísahal, že peníze vrátí, přestože je neukradl, skříň KOVONA
nebyla nikdy ohledána, nebyly z ní sejmuty otisky prstů, atd. Uvedl rovněž, že
za „pomáhání“ jmenovanému spoluobviněnému (a už vůbec ne se záměrem, aby proti
němu nebylo zahájeno trestní stíhání) nelze považovat, jestliže po něm
požadoval vrácení hotovosti poškozené, pokud ji odcizil. Jestliže mu bylo
kladeno za vinu, že neučinil oznámení o trestném činu Policii České republiky,
vyjádřil názor, že neměl oznamovací povinnost, a tudíž jeho jednání nebylo
postižitelné podle § 368 tr. zákoníku, a takovou povinnost mu neukládaly ani
interní předpisy zaměstnavatele, ani pracovní smlouva, a také žádný jiný právní
předpis vyšší či nižší právní síly.
Dovolatel na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že oba
soudy nižších stupňů nehodnotily řádně důkazy podle zásady volného hodnocení
důkazů, svá skutková zjištění opřely pouze o některé tvrzené skutečnosti, když
jiné opomněly, byť důkazy, které navrhoval k doplnění dokazování, nebyly ani
nadbytečné, ani takové, jež by neměly relevantní souvislost, či nebyly s to
ověřit či vyvrátit jím tvrzená fakta. Soudy pak nesprávně právně posoudily jeho
jednání zejména po stránce subjektivní, která naprosto absentuje, a v důsledku
rozporu mezi skutkovými závěry po zhodnocení důkazů a užitou právní
kvalifikací, když tento nesoulad označil jako extrémní, měl být podle jeho
názoru podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěn.
V závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2015, sp.
zn. 7 To 247/2015, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), který k argumentaci obviněného poukázal na to, že zjevně nesouhlasí
převážně jen se způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními, která
učinily jak nalézací, tak i odvolací soud, přičemž opakuje svou obhajobu
uplatněnou zejména v odvolání, a to téměř doslova, a převážná část dovolání je
tudíž pouhou kopií tohoto textu; těmito jeho námitkami se již obsáhle zabýval
odvolací soud na stranách 4 až 6 napadeného usnesení. Státní zástupce v této
souvislosti dodal, že s dovolatelem lze souhlasit, že uložení částky 360 000 Kč
poškozenou na jejím pracovišti může vzbuzovat pochybnosti, když navíc této se
jen s obtížemi dařilo nalézacímu soudu vysvětlit, jak mohla takové uložení
svých peněz považovat za bezpečné, a stejně spektakulárně vyznívá i varianta
druhá, dodatečně tvrzená u hlavního líčení spoluobviněným, že poškozená mu
částku 360 000 Kč ve skutečnosti předtím půjčila na základě pouhé „ústní dohody
o půjčce“ (vzhledem k tomu, že jeho matka následně uhradila poškozené celou
částku, třetí skutková varianta ani nepřichází v úvahu). Jestliže soudy nižších
stupňů nakonec zvolily variantu první s tím, že skutkové závěry řádně a
přesvědčivě odůvodnily, učinily tak způsobem, který nelze napadat dovoláním, a
skutkové námitky obviněného nenaplňují ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z důvodů dovolání podle jiného písmene
citovaného zákonného ustanovení.
Pokud dovolatel namítl, že učiněné skutkové zjištění je „v extrémním rozporu s
provedenými důkazy“, pak státní zástupce připomněl, že v takovém případě by se
muselo jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
racionálního logického základu“, a že Nejvyšší soud sice může za pomoci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i
takové v zákonných dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, avšak jen pokud
měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
postulátů spravedlivého procesu. Přitom Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „tak
v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“ (blíže viz
například nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Z uvedeného
vyplývá, že dovolatel by musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému
skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa
tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá
jakýkoliv logický základ, což však v dané věci neuvedl; zejména neuvedl u
jednotlivých důkazů, v čem bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem
tedy spočívá shora uvedený „extrémní rozpor“. Nejvyšší soud přitom není povolán
k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného (jak je patrno například z
jeho usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014), obdobně ani státní
zástupce nesmí rozšiřovat či měnit rozsah dovolání obviněného (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003).
Tvrzenému dovolacímu důvodu by podle názoru státního zástupce mohly odpovídat
pouze námitky uvedené na str. 5 a 6 dovolání, pokud zde obviněný uvedl, že jeho
trestní odpovědnost byla dovozena toliko z neoznámení trestného činu, ačkoliv
oznamovací povinnost neměl, a že zjištěný skutek není trestným činem. K tomu
uvedl, že o jejím porušení není v popisu skutku žádná zmínka, a je tedy správné
vyjádření odvolacího soudu, že za žádné takové porušení dovolatel odsouzen
nebyl; oznamovací povinnost ohledně krádeže peněz neměl ostatně nikdo ze
zúčastněných, a samotné pasivní jednání spočívající v neoznámení tohoto
trestného činu proto nemohlo být trestné. Trestné však bylo jednání aktivní,
tj. působení obviněného na poškozenou, aby skutek orgánům činným v trestním
řízení neoznámila, a takové jednání naplňuje znaky přečinu nadržování podle §
366 tr. zákoníku; podle závěru odvolacího soudu mu muselo být od počátku
zřejmé, že možným pachatelem krádeže je právě obviněný Mgr. V. Ch. K obecné
námitce, že skutek zjištěný oběma soudy není trestným činem, se státní zástupce
nemohl vyjádřit, neboť dovolatel ji nijak neodůvodnil.
Z těchto důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že podané dovolání je zjevně
neopodstatněné, a navrhl proto, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této
trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. lze považovat za
důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně
je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé
formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také
skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa)
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) (druhá alternativa).
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného
podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že
tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve
spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř.
Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel rovněž o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu převážná část námitek, které dovolatel ve svém podání
uplatnil a o něž existenci citovaného důvodu dovolání opřel, nemohla obstát.
Šlo o ty výhrady, jimiž zpochybňoval skutková zjištění soudu prvního stupně
(jež shledal správnými a úplnými rovněž odvolací soud), když tvrdil, že se
daného skutku nedopustil, že oba soudy nižších stupňů nehodnotily řádně důkazy
podle zásady volného hodnocení důkazů, svá skutková zjištění opřely pouze o
některé tvrzené skutečnosti, když jiné opomněly, byť důkazy, které navrhoval k
doplnění dokazování, nebyly ani nadbytečné, ani takové, jež by neměly
relevantní souvislost, či nebyly s to ověřit či vyvrátit jím tvrzená fakta
(konkrétně zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by činil jakékoli poznámky na
písemnost ze dne 31. 10. 2013, předmětný text poškozené nediktoval, vedl s ní
pouze jednání, avšak k ničemu ji nenutil a nijak ji nestrašil, přičemž poukázal
na to, že v době, kdy mělo dojít k údajnému odcizení hotovosti, byl mimo území
České republiky, následně na školení, a tudíž všechny informace měl
zprostředkované po zřízení komise, a proto průběh celé kauzy neovlivňoval a ani
tak činit nemohl, a dále soudům vytkl, že naprosto nekriticky uvěřily výpovědi
poškozené a nezabývaly se otázkou její věrohodnosti, přestože tato žádným
hodnověrným způsobem neprokázala, že by měla svou soukromou peněžní hotovost
uloženu v prostorách svého zaměstnavatele, přičemž nikdo z vyslechnutých svědků
neviděl trezůrek, v němž peníze měly být, stejně jako otázkou, proč poškozená
čekala s nahlášením krádeže až po jeho návratu z dovolené a školení, když jí
nic nebránilo, aby tuto ohlásila hned při jejím zjištění, a navíc uvedla, že ji
opakovaně, nejméně pětkrát vyzýval, aby věc oznámila orgánům činným v trestním
řízení).
Takové námitky rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť
směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších
instancí a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž
zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil
námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal
odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších
stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch;
teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně
nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Jelikož dovolatel spatřoval naplnění citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom,
že v jeho případě jsou skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním rozporu
s provedenými důkazy, je třeba k takové námitce (alespoň stručně a v obecné
rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o
dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi
vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel
(současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
Obviněný své dovolání sice opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního
nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal,
že v posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo. Skutkový stav byl
zjištěn především na podkladě svědeckých výpovědí, zejména výpovědi poškozené
L. K., ve spojení s listinnými důkazy a CD záznamy. V této souvislosti je
vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění
soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich
hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo
obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však
řádně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto
závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. zejména strany 31 až 36 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 6 odůvodnění usnesení odvolacího
soudu). Nalézací soud ve svém rozhodnutí podrobně popsal průběh skutkového
děje, odkázal na provedené důkazy, na jejichž podkladě ke skutkovým zjištěním
dospěl, přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5,
6 tr. ř. Odvolací soud se s uvedeným postupem soudu prvního stupně po právu
plně ztotožnil.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů
nižších stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry
soudů na straně druhé.
Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o
námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod
tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř.
Obviněný ovšem ve svém dovolání rovněž vyslovil názor, že oba soudy
nižších stupňů zjištěný skutek nesprávně právně posoudily jako přečin
nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže jeho trestní odpovědnost
dovodily z neoznámení trestného činu, přičemž namítl, že neměl oznamovací
povinnost, a tudíž jeho jednání nebylo postižitelné podle § 368 tr. zákoníku,
když takovou povinnost mu neukládaly ani interní předpisy zaměstnavatele, ani
pracovní smlouva, a také žádný jiný právní předpis vyšší či nižší právní
síly.
Takovou námitku sice lze z hlediska tvrzeného důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněnou, neboť obviněný
s poukazem na ni vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na
nesprávném právním posouzení skutku, Nejvyšší soud však současně shledal (ve
shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce), že uvedená výhrada je zjevně
neopodstatněná.
Přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu
stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na potlačování zločinnosti tím,
že zákon stíhá toho, kdo svým protiprávním jednáním chce od pachatele trestného
činu odvrátit trestněprávní důsledky jeho jednání.
Nadržování spočívá v pomoci pachateli trestného činu. Formy pomoci jsou
obdobné jako při účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a
zpravidla půjde o aktivní jednání. Nadržování se však od účastenství ve formě
pomoci poskytnuté po činu podle citovaného zákonného ustanovení odlišuje tím,
že jde o pomoc poskytnutou pachateli trestného činu až po dokonání, resp.
ukončení trestného činu, přičemž tato součinnost nebyla přislíbena před
spácháním činu. Výrazům aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému
opatření nebo jejich výkonu, je nutno rozumět mimo jiné především jednání
směřující k tomu, aby trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno.
Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný, pachatel tedy musí
vědět, že osoba, které pomáhá, se dopustila trestného činu (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 3357 a 3358).
Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
podstata jednání obviněného spočívala v tom (zkráceně, podrobně viz shora), že
poté, co jako ř. o. Ministerstva vnitra ČR sestavil pracovní komisi k prověření
a objasnění skutečností uváděných podřízenou poškozenou L. K. k okolnostem, za
kterých mělo dojít ke ztrátě její peněžní hotovosti uložené na pracovišti,
ačkoli pracovní komise mimo jiné mu navrhla, aby seznámil jmenovanou poškozenou
s výsledky šetření a opětovně jí doporučil, aby ztrátu své peněžní hotovosti
nahlásila orgánům činným v trestním řízení, postrašil poškozenou, že je ministr
všechny vyhodí, že na něho tlačí vedení, že se budou dít věci, a jestli mu
poškozená věří, tak že on věc vyřeší, a pro zklidnění situace ji přemluvil, aby
souhlasila s tím, že obsah pokladničky našla, o tom jí text datovaný dnem 31.
10. 2013, který dal pracovní komisi na vědomí, nadiktoval, následně poté, co
nejpozději dnem 6. 1. 2014 se mu jeho podřízený (spoluobviněný Mgr. V. Ch.)
přiznal, že odcizil poškozené finanční hotovost, tak ještě předtím ve dnech 2.
1. 2014, 3. 1. 2014, a následně poté, minimálně ve dnech 6. 1. 2014, 7. 1. 2014
a 13. 1. 2014, v úmyslu umožnit tomuto spoluobviněnému, aby unikl trestnímu
stíhání, vedl nadále jednání s poškozenou, v něm ji průběžně ujišťoval, že
peníze jí spoluobviněný vrátí, aby o tom nadále s nikým nemluvila, věc neřešila
přes ministra, aby to stále nechala na něm, že se to nesmí dostat ven, žádal
ji, aby počkala, jestli chce zůstat v práci, utvrzoval ji v tom, že pokud by
odcizení jejích peněz řešila Policie ČR, ta stejně nic nevyšetří, a současně
spoluobviněného po intenzivním naléhání donutil a ten poškozené odcizenou
částku zaslal na její účet, čímž mu pomáhal, aby nebylo proti němu trestní
stíhání zahájeno.
S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na uvedený skutek a
rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že
obviněný svým výše popsaným jednáním spočívajícím v opakovaném aktivním
působení na poškozenou L. K., aby tato odcizení své peněžní hotovosti, k němuž
se mu obviněný Mgr. V. Ch. přiznal, neoznámila orgánům činným v trestním
řízení, tj. přestože věděl, že se tento spoluobviněný dopustil trestného činu
krádeže; jeho jednání tak směřovalo k tomu, aby jmenovaný unikl trestnímu
stíhání. Jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, jimž zcela
přisvědčil rovněž soud odvolací, v průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný
se předmětného jednání dopustil úmyslně, neboť věděl, že osoba, které pomáhá,
se dopustila trestného činu. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem
státního zástupce v tom, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty
přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž skutek, jak byl
zjištěn a popsán, byl oba soudy nižších instancí správně právně kvalifikován.
Pro úplnost je třeba dodat, že pokud obviněný poukazoval na to, že neměl
oznamovací povinnost ve vztahu k trestnému činu krádeže spáchaného
spoluobviněným Mgr. V. Ch., je třeba mu přisvědčit, avšak současně zdůraznit,
že za takové jednání nebyl podle § 368 tr. zákoníku odsouzen (v podrobnostech
srov. výše vyjádření státního zástupce k této problematice). K obecně
formulované dovolatelově námitce, že skutek zjištěný oběma soudy není trestným
činem, je třeba – opět ve shodě se státním zástupcem – uvést, že není důvodu
podrobněji na ni reagovat, neboť ji nikterak neodůvodnil.
Dovolací argumentace obviněného je navíc v naprosté většině doslovným
opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s
ní dostatečně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení byl Nejvyššímu soudu dne 23.
12. 2015 doručen přípis Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 18. 12.
2015, jímž byl informován o nových a významných skutečnostech vztahujících se k
posuzované věci (jež byly zjištěny v souvislosti s prověřováním jiné trestné
činnosti jiných osob), je zapotřebí uvést, že toto písemné sdělení nemohlo mít
vliv na rozhodnutí o podaném dovolání. Skutečnosti a důkazy, jež byly v
předmětném přípisu zmíněny a které by mohly být důležité v trestní věci
obviněného z hlediska nápravy případných skutkových vad (jestliže by se jednalo
o skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo
ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí
o vině), by však mohly být podkladem pro podání návrhu na povolení obnovy
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší
soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění
zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu