8 Tdo 153/2022

8 Tdo 153/2022-630

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2022 o dovolání obviněného M. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 7 To 84/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 4/2021,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 22 T 4/2021, byl obviněný M. D. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tak, že v přesně nezjištěné době od večerních hodin dne 27. 9. 2020 do cca 3:00 hodin dne 28. 9. 2020, vXY u dřevěného turistického přístřešku nacházejícího se u komunikace spojující XY s obcí XY, po předchozí hádce týkající se konzumace zakoupeného vína, fyzicky napadl svou družku A. R., nar. XY, se kterou v uvedeném přístřešku přespával, a to tak, že ji nezjištěným předmětem škrtil, v důsledku čehož poškozená zemřela, když na přední straně jejího krku vznikla popsaná strangulační rýha, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo udušení při škrcení.

2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. ř. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Rovněž bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 7 To 84/2021, podle § 259 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně doplnil tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené G. B., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 9.600 Kč. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině, trestu a ochranném opatření ve formě ústavního léčení protialkoholního.

5. Dovolatel poukázal na dvě verze možné příčiny smrti poškozené, z nichž každá vede k jiným právním závěrům. Zmínil svou alternativu průběhu činu, že poškozenou vážně nemocnou táhl po zemi a hrubě s ní manipuloval na jejím lůžku. Rány na hlavě poškozené mohly být způsobeny tím, jak ji při pádu upustil. Věc si špatně pamatoval vzhledem k požitému alkoholu, a nelze mu vyčítat, že vypovídal po několika měsících, až když se mu vrátila paměť. To, že jeho družka zemřela, zjistil až ráno, celou noc vedle ní prospal a důvod její smrti neznal. Příčinu úmrtí zjistil až při výslechu na policii o dva dny později, neboť vyšla najevo až při pitvě. Tuto verzi potvrzují i svědci, zejména S. S., který jako první k obviněnému ráno hovořil a potvrdil, že byl smrtí poškozené zaskočen, jelikož nevěděl, co se jí stalo. Policii obviněný nepřivolal, protože neměl aktivní mobil, a nesnažil se ani poškozené pomoci, protože podle stavu jejího těla zjistil, že je mrtvá.

6. Soudy podle obviněného nesprávně této jeho verzi neuvěřily, ale vycházely z druhé možné verze, že poškozenou chladnokrevně uškrtil kvůli odebrané krabici vína, odtáhl ji na lůžko, lehl si vedle ní, klidně prospal celou noc a ráno před svědkem a policií tvrdil, že neví, co se stalo. Tento průběh činu obviněný považoval za nesprávně objasněný. Poukázal na své nízké IQ 59, které mu nedovoluje vyšší mystifikační myšlenkové konstrukce. Vytkl, že znalci neměli při zpracování znaleckého posudku k dispozici kompletní spisový materiál (soudně lékařský posudek a prověrku na místě) a své závěry vystavěli pouze na vyšetření obviněného a udušené družky. Odvolací soud přejal nesprávný závěr soudu prvního stupně, že poškozená měla v krvi 0,4 g/kg alkoholu, což je mylná interpretace toxikologického posudku, kde se v závěru uvádí, že přítomnost ethanolu nebyla ve vzorku krve prokázána, neboť neshledal, že údaj 0,4 g/kg patří k terc. butanolu, což je součást analytické metody zkoumání. Obviněný na uvedené pochybení poukázal proto, že soudy nižších stupňů nevěnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces, který je dán v důsledku extrémního rozporu mezi závěry soudů a provedenými důkazy (srov. nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14), které soudy podle zásad § 2 odst. 5, 6 tr. ř. řádně nevyhodnotily a v odůvodnění rozhodnutí řádně nevysvětlily, proč nepřiznaly verzi obviněného žádnou váhu a omezily se pouze na tvrzení, že jeho výpověď je smyšlená, a že obhajoba postrádá linii a logiku.

7. K porušení práva obviněného na spravedlivý proces a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny došlo proto, že soudy nebraly dostatečně do úvahy, že k uškrcení poškozené došlo pravděpodobně lemem košilky při manipulaci za oděv, a dospěly k ničím nepodloženému závěru, že škrcení bylo provedeno pruhem látky ve zlobném afektu obviněného. Ten shledali pouze znalci z oblasti psychologie a psychiatrie, kteří neznali přesný rozsah zranění a neměli k dispozici lékařský posudek.

8. Soudy se dostatečně nezabývaly ani subjektivní stránkou jednání obviněného, na jeho vztah k činu usuzovaly pouze z hlediska již vzniklého následku, o nějž nelze opírat závěr o zavinění (viz např. bod 27. rozsudku odvolacího soudu). Subjektivní stránka nebyla náležitě odůvodněna, a výpadek paměti obviněného nebyl brán dostatečně v úvahu. V té souvislosti se soudy ani řádně nevypořádaly s možností čin posoudit jako trestný čin opilství podle § 360 tr. zákoníku.

9. Obviněný výhrady proti výroku o uloženém ochranném léčení založil na tvrzení, že při jeho současné roční nucené abstinenci, a vzhledem k tomu, že bude dlouhodobě umístěn ve výkonu trestu odnětí svobody, kde není ústavní forma ochranného léčení možná, by bylo vhodnější mu uložit formu ambulantní.

10. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 7 To 84/2021, i rozhodnutí mu předcházející, a přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k novému projednání a rozhodnutí nebo sám ve věci rozhodl.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) námitky obviněného považovala za skutkové výhrady (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), které nedopadají na zvolený důvod dovolání, neboť se jedná o polemiku s hodnocením důkazů uváděnou v odvolání, s níž se soud druhého stupně náležitě vypořádal. Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení obviněného, že se dopustil trestného činu podle § 143 tr. zákoníku, neboť to by znamenalo odklon od prokázaných skutkových zjištění, která státní zástupkyně označila za správná a úplná, vycházející z provedených důkazů (zejména znaleckých posudků, protokolu o ohledání činu, pořízené fotodokumentace a dalších), jejichž hodnocením se soudy zabývaly a dostatečně se vypořádaly i s obhajobou obviněného (srov. body 1. až 20. rozsudku soudu prvního stupně a 8. až 27. rozsudku odvolacího soudu).

12. K námitce o nesprávném hodnocení závěrů toxikologického znaleckého posudku ohledně množství alkoholu v krvi poškozené státní zástupkyně poznamenala, že hodnoty 0,4 g/kg nebo 0,0 g/kg nemůžou mít podstatný význam pro zjištění skutkového stavu. Naproti tomu konstatování obviněného podporuje závěr soudu o tom, že poškozená nebyla pod vlivem alkoholu. Nedostatky neshledala ani v závěrech o zavinění obviněného, neboť nebylo možné dovodit, že poškozenou usmrtil nedbalostně nebo že se dopustil trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku. Pokud byl obviněný v době spáchání činu ve stavu středně těžké opilosti, nenacházel se ve stavu nepříčetnosti. Soudy nepochybily, jestliže uvedenou právní kvalifikaci nezvažovaly.

13. Státní zástupkyně, když z uvedených důvodů dovolání neshledala důvodným, navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

14. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k replice, nicméně ten k němu do dne konání neveřejného zasedání nevznesl žádné připomínky.

IV. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

V. Obecně k uplatněnému dovolacímu důvodu

16. Obviněný dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal dne 6. 1. 2022, tj. v době, kdy již nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb. účinná od 1. 1. 2022, podle níž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát; a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla napadána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.

17. Podle obsahu dovolání nelze seznat, zda obviněný vycházel z této nové právní úpravy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jeho slovním vymezením nekonkretizoval, anebo z jeho původního znění před zmíněnou novelou [nyní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ], jenž se týká rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů lze posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno

vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

18. Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

19. Nejvyšší soud s ohledem na nevyjasnění toho, o který důvod obviněný dovolání opíral, vycházel ze zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.) a při svém rozhodování v této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době svého rozhodování, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a Nejvyšší soud není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Vady přezkoumávaných rozhodnutí posuzoval s ohledem na obě vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zkoumal, zda je dovolání obviněného důvodné.

VI. K důvodnosti námitek obviněného

20. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní písmeno h)] namítal vady v právních nedostatcích ohledně subjektivní stránky a možnosti posouzení činu podle jiného ustanovení (podle § 143 tr. zákoníku a § 360 tr. zákoníku). Poukazoval-li na to, že nebylo objasněno, že úmyslně způsobil smrt poškozené, jedná se o okolnost, bez jejíhož prokázání není možné dospět k závěru o spáchání zločinu podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a jde tedy o výtky směřující v souladu s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho nové verzi provedené zákonem č. 220/2021 Sb., proti skutkovému zjištění rozhodnému pro naplnění znaků tohoto zločinu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněného na označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadají, a proto posuzoval, zda je dovolání důvodné.

a) ke skutkovým námitkám

21. Výhrady proti provedenému dokazování obviněný zaměřil vůči způsobu, jakým soudy vyhodnotily zajištěné a provedené důkazy, které v rámci své vlastní verze vykládal tak, že nevyloučil svůj podíl na smrti poškozené, avšak její smrt vysvětloval tím, že ji uškrtil, když ji táhl za oděv na lůžko. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, je zřejmé, že tato jím tvrzená verze nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. O tom svědčí průběh celého trestního řízení a výsledky z něj plynoucí, zejména to, že byly v přípravném řízení prováděny prvotní úkony, při kterých byly zajištěny stopy na místě činu, proběhlo ohledání místa, kde k smrti poškozené došlo, byly zpracovány znalecké posudky, mapováno jednání obviněného a byli vyslechnuti svědci, kteří se s obviněným a poškozenou znali. Soud prvního stupně shromážděné důkazy provedl při hlavním líčení a své závěry shrnul v obsahu odůvodnění svého rozsudku, na který navázal odvolací soud, jenž se správností závěrů soudu prvního stupně zabýval z podnětu námitek obviněného uplatněných v odvolání.

22. Z obsahu spisu i přezkoumávaných rozhodnutí je nicméně patrné, že soudy nižších stupňů se věnovaly výhradám obviněného, jím podávaným výpovědím i obsahu jeho obhajoby, s níž se vypořádaly a své závěry řádně zdůvodnily. Soud prvního stupně posuzoval výpověď obviněného, která nebyla jediným (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.) důkazním prostředkem. Opíral se o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, psychologie, psychiatrie a toxikologie a vyslechl řadu svědků, zejména osoby, které se pohybovaly v okolí obviněného a poškozené, a jeho rodinné příslušníky (srov. body 6.

až 17. rozsudku soudu prvního stupně), a to za účelem objasnění vztahů mezi obviněným a poškozenou, a tím měl možnost posuzovat i věrohodnost obviněným uváděných verzí. Po uvážení zjištěných skutečností dospěl k závěru, že obhajoba obviněného je smyšlená a byla vyvrácena. Soud se věnoval i povaze obviněného, jenž využíval toho, že poškozená za svého života byla alkoholička, submisivní povahy, a velmi nemocná. Bylo objasněno, že ji často napadal, projevoval se vůči ní nadřazeně a využíval ji zejména pro její sociální dávky (srov. body 18.

a 19. rozsudku soudu prvního stupně). Ke stejným závěrům dospěl i odvolací soud, jenž na odvolací námitky obviněného reagoval a vypořádal se s nimi (srov. body 8. až 26. rozsudku odvolacího soudu).

23. Nejvyšší soud na podkladě uvedených zjištění plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí mohl posoudit, že soudy objasňovaly okolnosti, za kterých nastala smrt poškozené, především ze závěrů vyplývajících z povahy utrpěných zranění popsaných ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 275 až 291 a 295 až 299 spisu), jenž hodnotily a porovnaly ho i s příslušnými pasážemi výpovědi obviněného, jež průběh skutkového děje doplňovaly. Podstatným pro skutkové závěry o příčině smrti poškozené byla zjištění znalců (viz č. l. 275 až 291, 295 až 299, 505 až 506 spisu), podle kterých poškozená zemřela následkem uškrcení, které vytvořilo na jejím krku strangulační rýhu. Rozhodnou byla doba, po níž byl vyvíjen tlak na škrtidlo. Krátkodobým taháním za oděv by škrtící rýha nevznikla. Tlak na škrtidlo, případně na oděv musel trvat delší dobu. Skutečnosti, které znalci posuzovali, svědčí o tom, že příčinou smrti poškozené za daných okolností nebylo tažení za oděv, jak tvrdil obviněný. Soudy rovněž posuzovaly, že poškozená byla nalezena v poloze na břiše, která odpovídala škrcení zezadu, tak, aby jí bylo efektivně zamezeno v případné obraně, kdy na ní pachatel klečel nebo seděl. Poškozená rovněž nezemřela rychle, o čemž svědčí probarvení její strangulační rýhy, a lze usuzovat, že k jejímu škrcení docházelo po dobu několika desítek vteřin až minut. Stejně tak stav jejího oblečení nevykazoval žádné známky tahání, popřípadě vlečení po travnatém a písčitém povrchu, resp. na těle poškozené nebylo nalezeno takové oblečení, které by verzi obviněného podporovalo (viz fotodokumentace na č. l. 13 až 30 spisu). Obranná zranění na těle poškozené rovněž nebyla prokázána. Význam soudy nepřipisovaly ani opilosti poškozené, neboť shledaly, že v době spáchání činu byla hladina alkoholu v její krvi maximálně 0,4 g/kg alkoholu, což jí nemohlo jakýmkoli způsobem znemožnit případnou obranu vůči tomu, aby se uškrtila svým oblečením.

24. Námitky obviněného o nesprávnosti vyhodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, rovněž nemají opodstatnění, neboť znalci vyloučili přítomnost alkoholu v těle poškozené (srov. č. l. 303 spisu), což soudy vyhodnocovaly z hlediska možnosti poškozené se aktivně bránit. Výhrada obviněného, že nešlo o 0,4 ale o 0,0 g/kg alkoholu v krvi poškozené tím spíše prokazuje to, že alkohol na její chování neměl vliv. I pokud šlo o nepřesnost v uvedeném zjištění, jde o nepodstatnou skutečnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000).

25. Nejvyšší soud po posouzení uvedených námitek obviněného shledal, že soudy dostatečným způsobem odůvodnily verzi skutkových událostí, jež je popsána v tzv. skutkové větě. Výpovědi obviněného byly konfrontovány i s jinými ve věci provedenými důkazy, zejména s výsledky znaleckého zkoumání a ohledáním těla poškozené na místě činu. Nepřesnosti nebo odchylky, jež se mohly projevit na pravdivosti informací poskytnutých obviněným, braly na zřetel a do celkového posouzení jeho věrohodnosti je promítly. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažoval námitky obviněného o selektivním hodnocení jeho výpovědi za důvodné, protože zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané. Soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř., dostatečným způsobem odůvodnily, proč uvěřily verzi událostí, která vyplynula z řetězce nepřímých důkazů, a z jakých důvodů obviněným tvrzené skutečnosti neshledaly pravdivými. Nejedná se přitom o známky zkreslování nebo nepravdivého sdělování informací. Posoudí-li se postup soudů při hodnocení znaleckých posudků jako důkazních prostředků, lze shledat, že odborné otázky, které soudy řešily na jejich základě, byly zprostředkovány přibranými znalci z oboru zdravotnictví, kteří na základě svých odborných poznatků a obsahu spisového materiálu vyložili skutečnosti, jež bylo třeba objasnit postupem stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a teprve po posouzení všech rozhodných skutečností na jejich podkladě soudy učinily skutkové a potažmo právní rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15). Soudy však měly po celou dobu na paměti, že nejsou bez dalšího vázáni výsledky znaleckého zkoumání a hodnotily znalecké posudky jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Pokud se s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožnily nebo je chtěly upřesnit, tak své závěry přezkoumatelně vyložily (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 nebo nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12).

26. Posoudí-li se uvedené skutečnosti, které soudy zjistily a své závěry k nim v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí rozvedly, nejedná se o „zjevné“ tzn. extrémní rozpory při realizaci důkazního procesu, protože nejde o racionálně neobhajitelný úsudek soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, protože hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/2020). Závěry soudů o průběhu skutku nesvědčí o vytýkaných ani jiných procesních nedostatcích, a proto Nejvyšší soud skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů považoval za správná a na jejich podkladě posuzoval správnost právních závěrů, vůči nimž obviněný rovněž brojil.

b) k právním výhradám

27. Právnímu posouzení obviněný vytýkal nesprávný závěr o zavinění, resp. tvrdil, že nejednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně na záměr obviněného poškozenou usmrtit usuzoval z povahy chování obviněného vůči poškozené před zahájením útoku i v jeho průběhu, především však ze způsobu vedení útoku, neboť obviněný mířil vůči fyziologickému procesu dýchání (oblast krku) nezbytnému pro život poškozené, škrtil ji několik desítek vteřin až minuty, tedy dostatečně dlouhou dobu, aby přestala jevit známky života, a použil tenký pruh látky nebo jiného elastického materiálu. Pro závěr o jeho zavinění svědčí i poloha těla poškozené po útoku, z níž plyne, že útok vedl vkleče nebo vestoje především však zezadu, čímž poškozenou znehybnil, a tím vyloučil možnost, aby se bránila. Věděl přitom o své fyzické převaze (nebylo důležité, že byl menší než ona), ale i o jejích zdravotních problémech, zejména s dýchacími cestami, které mohly její smrt uspíšit. Soudy vycházely rovněž z toho, že poškozenou dlouhodobě fyzicky napadal a byl obeznámen s jejím fyzickým stavem, který vedl k jejímu celkovému oslabení organizmu a ztrátě fyzické síly (srov. bod 20. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se rozhodnými okolnostmi významnými z hlediska zavinění obviněného rovněž zabýval a v bodě 27. rozsudku potvrdil závěr soudu prvního stupně, že obviněný jednal v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], a že chtěl poškozenou usmrtit.

28. Z uvedeného je zřejmé, že soud pro své závěry o zavinění vycházel z okolností objektivní povahy, ze kterých bylo možné podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah obviněného k následku smrti, který chtěl způsobit (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úmysl byl na základě zjištěných okolností prokázán, a soud postupoval podle podmínek vymezených soudní praxí, podle kterých lze na tuto formu zavinění usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr. nebo rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).

29. Nejvyšší soud se s popsanými závěry ztotožnil a doplňuje, že zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.

30. U zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože zločin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Úmysl způsobit uvedený následek je třeba zjišťovat, a usuzovat na něj lze z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

31. V posuzované věci soudy nižších stupňů shledaly existenci úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který platí, že pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit.

Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. O přímý úmysl jde i tehdy, jestliže pachatel sleduje cíl z hlediska trestního práva zcela nezávadný, ale ke splnění tohoto cíle (např. zakoupení drahého automobilu) nutně svým jednáním zasahuje zájem chráněný trestním zákonem (např. peníze k jeho zakoupení chce získat vyloupením banky).

Přímý úmysl zahrnuje i případy, když pachatel chce sice způsobit následek předpokládaný trestním zákoníkem, ale tento následek není přímo cílem jeho jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221 až 222).

32. Nejvyšší soud shledal, že o uvedené formě zavinění svědčí především způsob spáchání činu, který byl proveden škrcením, což je útok, který vyžaduje jednak nalezení konkrétního předmětu, jímž je nezbytné jej provést, k čemuž obviněný zvolil nezjištěný přiměřeně tenký a pružný předmět (škrtidlo), který ovinul kolem krku poškozené, a jednak intenzitu nutnou k tomu, aby obviněný způsobil strangulační rýhu, která se projevila až tím, že poškozenou po několik desítek sekund až minut škrtil. Z tohoto hlediska mají závěry učiněné soudy nižších stupňů podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky provedeného dokazování, zejména plynoucími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, z nichž logicky vyplynul (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, vycházely soudy ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Podle okolností, za kterých k činu došlo, soudy shledaly, že obviněný jednal v afektu vyvolaném vlastní zlostí. Afekt představuje porušení duševní rovnováhy, může být normálně probíhající nebo patologický jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada) a je pro něj zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly (srov. RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P. Psychiatrie. 1. vydání. Praha: Galén, 2001, s. 130).

33. Ze všech uvedených důvodů bylo dostatečně objasněno, za jakých objektivních i subjektivních okolností obviněný jednal, a Nejvyšší soud při uvážení rozvedených skutečností závěr o přímém úmyslu shledal správným a v souladu s rozhodnými kritérii podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takto učiněný závěr je podstatný pro odlišení zločinu vraždy od trestného činu ublížení na zdraví, neboť ty se od sebe liší jen formou zavinění a rozhodujícím kritériem právní kvalifikace je zde subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele (srov. rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Soudy obou stupňů proto nepochybily, jestliže v předmětném činu obviněného shledaly naplněnými znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jiného trestného činu, např. ublížení na zdraví či usmrcení z nedbalosti.

34. Uvedené závěry neumožňují přisvědčit požadavku na posouzení skutku jako trestného činu opilství podle § 360 tr. zákoníku, jenž spáchá ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Stěžejním stavem je tedy nepříčetnost obviněného, jež je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh.

tr.). Předpokladem k tomu, aby jednání obviněného, které má znaky konkrétního trestného činu (tzv. kvazidelikt), bylo posouzeno jako trestný čin opilství, je skutečnost, aby se pachatel požitím návykové látky, v daném případě alkoholických nápojů, přivedl do stavu nepříčetnosti. Při zjištění, že v době činu obviněný nebyl nepříčetný, není jeho požadavek podložen žádným věcným argumentem. Pachatel, u něhož byla v době činu alespoň jedna z těchto složek jednání (rozpoznávací nebo ovládací) pouze výrazněji snížena, je považován jen za zmenšeně příčetného, což je stav, který neumožňuje aplikovat ustanovení § 26 tr.

zákoníku, a tudíž ani ustanovení § 360 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že bylo soudy prokázáno, že u obviněného šlo pouze o podstatné snížení ovládacích schopností a rozpoznávací schopnosti byly sníženy jen mírně (srov. znalecký posudek na č. l. 347 spisu), jednalo se u něj o zmenšenou příčetnost (srov. § 27 tr. zákoníku), a proto bylo třeba jím spáchaný čin posoudit jako trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky skutkové podstaty naplnil po všech stánkách. Ustanovení § 360 tr.

zákoníku proto nemohlo být použito, neboť bylo zjištěno, že obviněný spáchal přezkoumávaný čin ve stavu zmenšené příčetnosti (rozhodnutí č. 22/1993 Sb. rozh. tr.). Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení obviněného, že po činu měl v důsledku velkého množství požitého alkoholu výpadek paměti, neboť ani tato skutečnost pro nepříčetnost obviněného nesvědčí.

35. Soud prvního stupně v návaznosti na tyto závěry možnost ovlivnění obviněného alkoholem zvažoval a po zhodnocení podstatných důkazů shledal, že se sice u obviněného jednalo o afektivně podmíněnou reakci, ale jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly zachovány, byť byly částečně alkoholem ovlivněny. Uvedené závěry soudy založily na odborných znalostech z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž znalecký posudek se stal jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti, kterou soudy hodnotily v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními za užití postupů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Na uvedeném závěru nemohlo nic změnit ani tvrzení obviněného, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie byl vypracován, aniž by měli znalci k dispozici soudně-lékařský posudek a další důkazy. Z obsahu znaleckého posudku vyplývá, že znalci měli přístup k celému spisovému materiálu (včetně výsledků pitvy poškozené) a zdravotnické dokumentaci obviněného, přičemž k jejich zkoumání bylo využito i vlastního vyšetření obviněného (č. l. 331 až 338 spisu). Rozhodné je, že soud se otázkou příčetnosti obviněného zabýval ze všech rozhodných hledisek a posuzoval ji na podkladě znaleckých posudků jako otázku právní na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů.

36. Ze všech uvedených důvodů soudy učinily správný závěr, že obviněný v době spáchání činu nebyl nepříčetný, ale jeho příčetnost byla snížena v důsledku podstatného snížení ovládací a mírného snížení rozpoznávací schopnosti, což vedlo ke správnému závěru o jeho trestní odpovědnosti za zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně proto učinil zcela správný závěr o vině obviněného a v souladu s výsledky provedeného dokazování jej za zločin vraždy odsoudil, neboť s ohledem na příčetnost obviněného nebyly splněny podmínky pro to, aby jeho čin mohl být posouzen jako přečin opilství podle § 360 tr. zákoníku, čehož se obviněný domáhal.

c) k ochrannému léčení

37. Obviněný na základě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. velmi stručně zmínil, že uložení protialkoholního léčení v ústavní formě je s ohledem na vykonávaný trest odnětí svobody nevhodné, a proto mu mělo být uloženo jen v ambulantní formě. K uvedenému je nejprve nutné uvést, že námitka, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení ústavního a mělo být uloženo ochranné léčení ambulantní, je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. [ve znění do 31. 12. 2021, nyní podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 24/2018 Sb. rozh. tr.)]. Podle něho lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1311/2007, a ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 894/2007). Přestože obviněný tento dovolací důvod výslovně nezmínil, nebránila tato skutečnost tomu, aby se Nejvyšší soud správností výroku o uložení ochranného léčení zabýval, a posuzoval, zda při jeho ukládání došlo k naplnění podmínek § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku, podle kterých soudy obviněnému ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě uložily.

38. Nejvyšší soud i přes neurčitost výhrad obviněného zmiňuje, že ochranné léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku lze uložit, jestliže pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Ochranné léčení se neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Z uvedeného je patrné, že podmínka pro uložení ochranného léčení shledávaná v oddávání se zneužívání návykové látky musí být trvalého rázu, a nestačí např. ojedinělá opilost, ani pouhé zjištění sklonů např. k požívání alkoholických nápojů, ale musí jít o takové požívání, které má povahu chorobného návyku (srov. rozhodnutí č. 50/1983 Sb. rozh. tr.). U osoby, u níž má být rozhodnuto o uložení ochranného léčení protialkoholního, je k posouzení stadia vývoje a stavu alkoholismu třeba odborných znalostí, a proto se vyžadují k posouzení této otázky znalecké posudky nebo odborná vyjádření lékaře - alkohologa nebo od zdravotnického zařízení, zabývajícího se protialkoholní léčbou (srov. rozhodnutí č. 46/1977, s. 206, a č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Ve znaleckém posudku nebo v odborném lékařském vyjádření je třeba také zaujmout stanovisko, zda vzhledem k osobě pachatele, jeho zdravotnímu stavu (včetně psychiky), jeho poměru k ochrannému léčení a příp. dosud proběhlým ochranným léčbám je předpoklad, že lze dosáhnout účelu ochranného léčení (ve vztahu k uložení ochranného protialkoholního léčení srov. též rozhodnutí č. 54/1979 a č. 18/1981 Sb. rozh. tr.) ve formě ústavní nebo ambulantní.

39. Způsob výkonu léčení upravuje ustanovení § 99 odst. 4 tr. zák., podle něhož soud uloží podle povahy nemoci a léčebných možností ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Byl-li vedle ústavního ochranného léčení uložen trest odnětí svobody, ochranné léčení se vykonává zpravidla po nástupu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. Jestliže ochranné léčení nelze vykonat po nástupu výkonu trestu ve věznici, vykoná se ústavní ochranné léčení ve zdravotnickém zařízení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody, pokud se tím lépe zajistí splnění účelu léčení, jinak se vykoná ve zdravotnickém zařízení po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody.

40. Při ukládání formy ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Ambulantní léčení je možné uložit jen tehdy, když vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/1972 Sb. rozh. tr.). Nejsou-li splněny podmínky pro uložení ambulantní formy léčení, soud uložení léčení ve formě ústavní, jíž nebrání, že je současně obviněnému ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, protože, jak plyne z § 99 odst. 4 tr. zákoníku i při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody lze za podmínek daných Vězeňskou službou České republiky vykonávat i ústavní ochranou léčbu protialkoholní, a to v rámci specializovaného oddílu ochranného léčení, v němž je stanoven léčebný program. Délka léčby je posuzována odborným personálem individuálně. Uvedená možnost je výslovně vyjádřena též v § 99 odst. 4 tr. zákoníku, podle něhož se ochranné léčení může uložit i vedle trestu odnětí svobody, což je třeba vyložit tak, že i vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to ochranné léčení jak ve formě ambulantní, tak i ústavní.

41. Z uvedených důvodů nelze přisvědčit argumentaci obviněného o nesprávnosti uloženého protialkoholního léčení v ústavní formě, protože již rok abstinuje, neboť uvedená skutečnost není s ohledem na učiněná zjištění a podmínky podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku rozhodná. Podle nalézacího soudu (viz bod 22. rozsudku soudu prvního stupně) se obviněný trestného činu dopustil jednáním pod vlivem alkoholu, tedy návykové látky, což ovlivnilo zejména jeho ovládací schopnosti z důvodu dlouhodobého abúzu alkoholu. Poukázal na to, že dřívější ambulantní léčení nevedlo v podstatě k žádnému výsledku a ústavně dosud obviněný léčen nebyl. Z psychiatrického hlediska je jeho pobyt na svobodě nebezpečný právě pro rozvíjející se závislost na alkoholu, kdy schopnost ovládnout počátek užívání alkoholu je u něj částečně narušena, a proto mu bylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě. Odvolací soud (viz bod 29. rozsudku) závěry soudu prvního stupně považoval z odpovídající všem učiněným zjištěním s tím, že s ohledem na povahové rysy obviněného a jeho dosavadní přístup k životu, by ambulantní forma léčby neplnila účel. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů podmínky pro uložení ústavní formy léčení v potřebné míře zvažovaly, posoudily podle učiněných zjištění všechny podstatné okolnosti a dopěly k závěrům, které mají oporu ve znaleckých posudcích. Není pochyb o tom, že podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku byly splněny. Nejvyšší soud vzhledem k této skutečnosti nevyhověl požadavku obviněného, aby mu byla forma ochranného léčení změněna na ambulantní, neboť pro takový postup nesvědčí žádné z učiněných zjištění, obzvláště když v ambulantní formě léčby obviněný již selhal. Výhrady obviněného stran uložení ochranného léčení ve formě ústavní tudíž shledal zcela nedůvodnými.

VII. Závěr

42. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného není důvodné, protože soudy učinily správná skutková zjištění, která byla určující pro naplnění znaků zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a závěr o uložení ochranného léčení netrpí obviněným vytýkanými vadami. Závěr o nedůvodnosti dovolání mohl Nejvyšší soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynula správnost všech skutkových i právních závěrů, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 3. 2022

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu