8 Tdo 1533/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání
obviněného D. V., nar. XY, trvale bytem XY, okres Jičín, proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 11 To 266/2018,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Jičíně pod sp. zn. 1 T 232/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. odmítá.
1. Obviněný D. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl
rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 1 T 232/2015,
uznán vinným, že
dne 11. 7. 2015 v době od 20,05 hodin do 20,14 hodin v katastru obce XY, okres
Jičín, ve vzdálenosti 650 m od silnice č. 286 vedoucí mezi XY a XY řezal
motorovou pilou pahýl stromu – jasanu o délce kmenu 7 m a průměru ve své spodní
části 31 cm, přičemž dostatečně nezajistil bezpečnost osob pohybujících se v
jeho bezprostředním okolí a na přilehlé zpevněné cestě v prostoru ohroženém při
kácení stromu, neboť místo porážení stromu si řádně nezajistil, neoznačil a ani
k práci nepřibral další náležitě poučenou osobu, čímž nedodržel obecné zásady
bezpečnosti práce, a porušil tak ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, neboť vyžadují-li to dané okolnosti, je každý povinen
počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě, zdraví
nebo vlastnictví jiného, kdy padající kmen stromu dopadl na po přilehlé
zpevněné cestě projíždějící motocyklový skútr BAOTIAN CYBORG ECO 50 RZ XY,
modré barvy, řidiče V. M., nar. XY, kdy na místě spolujezdce seděl P. S., nar.
XY, kterého kmen udeřil do čelní části helmy, srazil z motocyklu, přičemž v
důsledku pohybu motocyklu podjel poškozený pod kmenem a skončil na zemi ve
vzdálenosti 4,45 m od spadlého kmene, padající kmen současně vymrštil z
motocyklu řidiče, který dopadl na zpevněnou cestu a utrpěl pohmoždění pravého
loketního kloubu a pohmoždění pravé kyčle s nutností nosit zpevňující dlahu na
pravé ruce po dobu 3 týdnů, a dále utrpěl zranění P. S., a to difuzní otok
mozku, frakturu baze lební, střední a přední jámy lební, frakturu obličejového
skeletu, frakturu spodiny orbity vpravo, kdy byl transportován leteckou
záchrannou službou do Fakultní nemocnice v Hradci Králové, následně převezen na
neurologickou kliniku FN Hradec Králové a posléze na ARO Oblastní nemocnice v
Jičíně, kde byl hospitalizován do 18. 9. 2015, a poté umístěn do Léčebny
dlouhodobě nemocných v XY a posléze do XY odborné léčebny pro děti a dospělé v
XY.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako
přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr.
zákoníku a jednak jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst.
1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43
odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců,
jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. mu rovněž uložil povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně
Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, škodu ve výši
2 502 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 11 To
266/2018, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Houžvice proti němu podal dovolání z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Dovolatel vyslovil názor, že rozhodování o předmětném skutku je
rozhodování soudu na samotné hranici trestní odpovědnosti, neboť v dané věci je
třeba pečlivě zvažovat, zda se nejedná pouze o souhru řady okolností, které
vyústily v nešťastnou náhodu, nebo už o jeho trestněprávní jednání. S tvrzením,
že se snažil zabránit a předejít jakékoli události, kdy se několikrát ujistil a
osobně zkontroloval, zda není nikdo v okolí přítomen, a s ohledem na zásadu
ultima ratio měl za to, že by připadalo v úvahu posuzovat takové jednání spíše
jako nešťastnou náhodu, kterou nikdo výlučně nezavinil. Jestliže pak odvolací
soud dal za pravdu jeho obhajobě, že skutečně orgány činné v přípravném řízení
nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, zda řidič motocyklu byl pod vlivem
návykové látky a zda to mohlo mít vliv na průběh nehodového děje, a následně
shledal, že takový postup nemá na samotné trestní řízení a odsouzení žádný
vliv, jde o naprosté a zásadní porušení snad všech zásad trestního řízení a
práva na spravedlivý proces, a soudy měly postupovat v duchu zásady v
pochybnostech ve prospěch obviněného. S poukazem na znalecký posudek znalce
Ing. Miloše Málka předestřel možnosti, v jejichž případě by řidič motocyklu
mohl nehodě zabránit (zabrzdit před místem pádu kmene stromu na cestu, případně
začít brzdit), a vytkl soudům, že tyto okolnosti zcela opominuly, nevzaly je
nijak právně v potaz a přehlížely, že ve věci nebylo provedeno dostatečné
dokazování. Zdůraznil, že v posuzovaném případě se tak prolíná nedostatečné
zajištění a zdokumentování stěžejních důkazů, tj. porušení základních
povinností orgánů činných v trestním řízení a základních zásad trestního řádu.
Uvedená pochybení ve svém důsledku vedla ke znemožnění a poškození jeho práva
na obhajobu, když jejich intenzita dosahuje takové míry, že tato pochybení
nelze již v trestním řízení odstranit, což mělo vést ke zproštění obžaloby.
6. Dále obviněný namítl nesprávné právní posouzení ve vztahu k pojmovému
znaku skutkové podstaty v podobě porušení „důležité povinnosti“. Vyslovil
názor, že z porušení pouhé obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského
zákoníku nelze dovodit porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2,
resp. § 148 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal i na to, že soudy
obou stupňů se intenzivně snažily najít speciální zákonné ustanovení, které by
odůvodňovalo, že se jedná o porušení důležité povinnosti, ovšem žádné takové
zákonné ustanovení, které by se vztahovalo i na něj, nenalezly.
7. Z výše uvedených důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně, a aby podle § 265l odst.
1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jičíně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém
podrobném vyjádření k němu předně poukázal na to, že pokud se dovolatel domáhá
užití zásady in dubio pro reo a namítá neúplné dokazování, neodpovídá dovolání
žádnému z uplatněných dovolacích důvodů, neboť se jedná o námitky procesní. K
dalším výhradám obviněného, jež tvoří podstatu dovolání, uvedl, že jsou
námitkami hmotněprávními, tj. z hlediska dovolacích důvodů relevantními. Za
takovou označil především námitku v části III. dovolání, jež spočívala v
tvrzení obviněného, že jeho jednání bylo třeba považovat za pouhou „nešťastnou
náhodu, kterou nikdo výlučně nezavinil“, přičemž mělo být zohledněno
spoluzavinění poškozeného, a proto mělo být postupováno podle zásady ultima
ratio, jíž se zjevně domáhal beztrestnosti svého jednání podle § 12 odst. 2 tr.
zákoníku jakožto jednání nikoliv společensky škodlivého. Za druhou relevantní
výhradu obviněného pak považoval námitku v části IV. dovolání, že z porušení
pouhé obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku není možno
dovodit porušení důležité povinnosti podle trestního zákoníku. Státní zástupce
však obě zmíněné námitky považoval za zjevně neopodstatněné.
9. Ve vztahu ke stěžejní námitce obviněného akcentující spoluzavinění
poškozeného státní zástupce poukázal na to, že k této se již dostatečně
vyjádřily oba soudy nižších instancí v odůvodnění svých rozhodnutí (nalézací
soud tak učinil velmi podrobně v odstavci 16. na stranách 10 až 12 svého
rozsudku a odvolací soud v odstavcích 9. a 10. na stranách 3 a 4 svého
usnesení). Plně se ztotožnil se závěrem obou soudů, že řidič motocyklu nemohl
střetu s padajícím kmenem stromu zabránit ani při žádném z možných časů pádu
tohoto kmene a že za této situace je zcela nerozhodné, zda jeho schopnost
bezpečně ovládat motocykl byla či nebyla snížena požitím návykové látky.
Připomněl k tomu, že dovolatel kácel strom proto, aby jej majiteli lesa
odcizil, a že již z tohoto důvodu chtěl nepochybně místo takové „těžby“ utajit
a nikoliv na ně kohokoliv upozorňovat; již proto ukryl své vozidlo i přívěs
tak, aby je nebylo možno z cesty vidět. Tvrzení obviněného, že řidič motocyklu
mohl následky nehody zmírnit brzděním, označil za čirou spekulaci směřující
navíc k týmž nebo ještě závažnějším následkům nehody. V této souvislosti
zdůraznil, že samotný řidič se těžkému zranění vyhnul jen tím, že se sehnul a
padající kmen podjel, zatímco jeho spolujezdec se sehnout nestihl, obličejem
narazil do kmene, a právě proto utrpěl těžké zranění hlavy. Případné brzdění
motocyklu by tak mohlo vést jen k tomu, že by náraz kmene směřoval na hlavu
řidiče a poté logicky i na některou část těla spolujezdce, jemuž by beztak
hrozil i náraz obličejem do týlu hlavy řidiče, a v konečném důsledku by byl
následek takového jízdního manévru ještě horší, neboť těžká újma na zdraví by
vznikla oběma osobám na motocyklu. Jestliže tedy za této situace dovolatel
vytýkal řidiči, že se jen sehnul, aniž by brzdil, považoval to za absurdní, a
dále uvedl, že ať tento byl či nebyl pod vlivem zakázané látky, v dané situaci
reagoval pohotově a zcela přiměřeně. K jeho nedokončené výhradě, že poškozený
„v době nehody nedisponoval oprávněním pro řízení motocyklu, co že velice“
poznamenal, že podle poznatku dozorového státního zástupce poškozený v době
skutku již řidičský průkaz opět měl, ale nevyzvedl si jej.
10. Státní zástupce tudíž jakékoliv spoluzavinění poškozeného vyloučil,
přičemž upozornil i na to, že ať již kmen padal 2 nebo 3 sekundy, vždy se
jednalo o náhlou a zcela nečekanou překážku, kterou bylo možno podjet na
motocyklu vleže, když navíc při pomalejším pádu kmene by mělo zvolené podjetí
ještě větší naději na úspěch, a tudíž při žádné konkrétní rychlosti pádu kmene
nebylo možno považovat takový jízdní manévr za nesprávný a z jeho provedení by
nebylo možno dovozovat spoluzavinění poškozeného. Dodal, že požadavkem zcela
nepřiměřeným povinnostem řidiče je i to, že by měl za běžných klimatických
podmínek při jízdě lesem sledovat zejména i koruny stromů; řidiči při jízdě
lesem sledují vozovku se zaměřením na výskyt chodců na krajnici či přebíhající
lesní zvěře, nikoliv stromy padající jim do cesty (samovolný pád stromu na
vozovku je za běžných klimatických poměrů velmi nepravděpodobný, stejně jako
pád koše z balonu nebo malého letadla). Vzhledem k tomu, že obviněný jinou
výjimečnost svého skutku než výrazné spoluzavinění jednoho z poškozených
neuvedl, státní zástupce uzavřel, že tak není nic, oč by bylo možno opřít užití
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v případě činu dovolatele tak, jak je popsán v
rozsudku nalézacího soudu, se jedná o těžkou újmu na zdraví způsobenou při
krádeži dřeva pádem neodborně káceného stromu, přičemž uvedené okolnosti
škodlivost samotného ublížení na zdraví spíše zvyšují, než snižují.
11. Státní zástupce se dále zaměřil na druhou hmotněprávní námitku
obviněného, podle níž z porušení pouhé obecné prevenční povinnosti podle
občanského zákoníku nelze dovodit porušení důležité povinnosti podle trestního
zákoníku. Připomněl, že i k této se již soudy obou stupňů vyjádřily, přičemž
nalézací soud v odstavci 17. na straně 13 svého rozsudku velmi přesně popsal
povinnosti porušené dovolatelem při kácení předmětného kmene stromu; tento byl
osobou „řádně neproškolenou“, kácel „bez řádného označení místa“, činil tak
„při nedostatečném zajištění prostoru vymezeného kruhovou plochou o poloměru
dvou délek káceného stromu“, navíc „s dopadem kmene do prostoru účelové
komunikace v celé její šíři“. Nalézací soud přitom vycházel nejen z § 2900
občanského zákoníku, ale i z „obecných zásad bezpečnosti práce“, které v
odstavci 12. na straně 9 svého rozsudku dovodil z podzákonného předpisu – z
přílohy II. tehdy platného nařízení vlády č. 28/2002 Sb., kterým se stanoví
způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen
zajistit při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru. Odvolací soud
se s touto úvahou ztotožnil, jak je patrno v odstavci 9. na straně 3 jeho
usnesení.
12. Státní zástupce se následně zabýval citovaným vládním nařízením a
dále zákonem č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo
pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci), ovšem současně zdůraznil, že za rozhodnou pro posouzení
předmětné věci považuje obecnou prevenční povinnost podle § 2900 občanského
zákoníku. Vyslovil názor, že přestože ve smyslu citovaného zákona obviněný
nebyl ani zaměstnancem podle zákoníku práce, ani živnostníkem podle
živnostenského zákona, a v podstatě konal nelegální činnost, která přirozeně
není co do dodržování bezpečnostních předpisů zákonodárcem výslovně regulována,
nelze mít za to, že by zloději na rozdíl od zaměstnanců či živnostníků
nepodléhali při těžbě dřeva žádným předpisům o bezpečnosti práce; naopak je
nerozhodné, zda účelem těžby je legální dispozice se dřevem, nebo jeho krádež
(nemožnost takového rozlišení demonstroval příkladem, kdy by těžební společnost
těžila dílem legálně a dílem nelegálně na cizím pozemku, a pokud by její
zaměstnanci těžbou někoho zranili, nemohli by se vyvinit jen tím, že v dané
chvíli dřevo jen kradli jako zloději a netěžili je jako zaměstnanci). Vyjádřil
proto přesvědčení, že těžbu dřeva zlodějem je možné považovat za činnost
nejvíce se blížící samostatné výdělečné činnosti podle výše citovaného zákona,
zvláště když je zde v poznámce uveden živnostenský zákon jen jako jeden z
příkladů. Následně dovodil, že na daný případ by bylo možné vztáhnout úvahy z
rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné trestní věci ze dne 29. 11. 2018, sp. zn.
7 Tdo 1446/2017, a tyto by byly v souladu i s úvahami nalézacího soudu, který
porušení zásad bezpečnosti práce dovolatelem dovodil právě i z výše uvedeného
vládního nařízení.
13. Za zásadní v dané věci ovšem státní zástupce považoval, že porušení
důležité povinnosti ve smyslu trestního zákoníku je možno dovodit i z obecné
prevenční povinnosti podle občanského zákoníku. S poukazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1342/2017, a následné
usnesení Ústavního soudu v této věci ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 709/18,
v němž Ústavní soud vyslovil stanovisko, že porušení obecné prevenční
povinnosti ve smyslu § 2900 občanského zákoníku může být posuzováno jako
porušení důležité povinnosti, jestliže v konkrétním případě existoval
bezprostřední vztah k ochraně života a zdraví lidí, usoudil, že není vyloučeno
dovodit porušení důležité povinnosti toliko z porušení obecné prevenční
povinnosti podle občanského zákoníku. Zásadní je, aby toto porušení bylo
dostatečně konkretizováno (jakým konkrétním způsobem měl obviněný jednat a
nejednal) a aby existovala příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodlivým
následkem; porušená povinnost by tedy měla mít přímý vztah k ochraně života a
zdraví lidí. Tyto podmínky byly v případě dovolatele splněny. Státní zástupce
doplnil, že těžba dřeva, včetně kácení stromů, je starobylou činností, kterou
naši předkové prováděli tisíce let – od samotných počátků osidlování této
krajiny. K uvědomění si nebezpečí vzešlého z padajícího stromu není třeba
žádných odborných znalostí ani zkušeností, neboť bez ohledu na návody či
bezpečnostní předpisy musí být každému rozumnému člověku zřejmé, že pádem
stromu na veřejnou cestu může dojít ke zranění či usmrcení procházejícího či
projíždějícího člověka. Státní zástupce proto považoval to, že se nikdo nesmí
nacházet v prostoru, kam kácený strom padá, za povinnost natolik zřejmou, že ji
není třeba dovozovat z žádných podzákonných předpisů a postačí ji opřít o
obecnou prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku; stejně tak je
zřejmé, že porušení této povinnosti může bezprostředně vést k usmrcení nebo
zranění osob nacházejících se v okruhu výšky kmene padajícího stromu.
14. V závěru svého vyjádření státní zástupce shrnul, že dovolací námitky
obviněného zčásti neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Zčásti jde pak o
opakování výhrad uplatněných již v řízení před oběma soudy nižších instancí, se
kterými se tyto již dostatečně a správně vypořádaly. Z těchto důvodů navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako
zjevně neopodstatněné odmítl. Současně z hlediska ustanovení § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 19. 1.
2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
19. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá
alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).
20. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je
zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě,
tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
21. Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
22. Z tohoto pohledu část námitek dovolatele, jimiž s poukazem na
neúplné dokazování zpochybňoval skutková zjištění soudů obou stupňů a domáhal
se zásady in dubio pro reo, jak konstatoval rovněž státní zástupce ve svém
přiléhavém vyjádření, nemohla obstát, neboť se jednalo o výhrady skutkové,
resp. procesní povahy, jež rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné v
rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Obviněný však ve svém dovolání uplatnil též dvě námitky, které je
třeba z hlediska citovaného dovolacího důvodu považovat za relevantní. První z
nich spočívala v tvrzení obviněného, že v posuzovaném případě se jednalo spíše
o souhru řady okolností, jež vyústily v nešťastnou náhodu, kterou nikdo výlučně
nezavinil, a proto mělo být postupováno podle zásady ultima ratio. Vyjádřil
přitom přesvědčení, že na škodlivém následku se zásadním způsobem podíleli
poškození, kteří porušili několik zákonných předpisů, zejména řidič motocyklu,
jenž v době nehody navíc byl pod vlivem omamných látek a současně nedisponoval
oprávněním pro řízení motocyklu.
24. Nejvyšší soud však shledal, že jakkoli je taková námitka
obviněného mířící k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe námitkou
relevantně uplatněnou (a to i přes skutečnost, že obviněný v tomto směru
argumentoval i zpochybňováním skutkových zjištění učiněných soudy na podkladě
provedeného dokazování, prováděl vlastní hodnocení zejména znaleckého posudku
vypracovaného znalcem Ing. Milošem Málkem a vyvozoval na jeho podkladě vlastní
skutkové závěry o různých možnostech průběhu nehodového děje), nelze ji
považovat za opodstatněnou.
25. V obecné rovině je třeba předně uvést, že tato zásada je
obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele
a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu
zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní
zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne,
že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci
použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
26. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby
prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné
právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce
trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní
úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného
vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy
protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci
prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou
trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního
státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě
uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou
dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o
trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu
například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I.
ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a
zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury
pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).
27. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem
státního zástupce, že nezodpovědné a nebezpečné jednání obviněného spočívající
v kácení stromu při absenci jakýchkoli bezpečnostních opatření (když navíc jeho
cílem bylo naopak tuto činnost zatajit, neboť dřevo měl v úmyslu odcizit),
kterým jednomu z poškozených způsobil těžkou újmu na zdraví a druhému ublížil
na zdraví, takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní
represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídalo a ochrana pouze
prostředky práva civilního v daném případě rozhodně nepostačovala.
28. Jestliže se obviněný domáhal aplikace zásady subsidiarity
trestní represe s poukazem na spoluzavinění zejména poškozeného – řidiče
motocyklu V. M. z důvodu jeho nesprávné reakce na padající kmen stromu,
ovlivnění omamnými látkami a též toho, že v dané době nedisponoval příslušným
řidičským oprávněním, nelze takové argumentaci v žádném případě přisvědčit.
29. Nejvyšší soud ve shodě s názorem státního zástupce v jeho
výstižném vyjádření shledal, že je zcela namístě přisvědčit závěru obou soudů
nižších instancí učiněnému na podkladě provedených důkazů (zejména shora
zmíněného znaleckého posudku Ing. Miloše Málka), že jakékoliv spoluzavinění
jmenovaného poškozeného je třeba považovat za zcela vyloučené a výlučnou
příčinou nehody a způsobení zranění oběma poškozeným bylo jednání obviněného.
Jak vyplývá z předmětného znaleckého posudku, možnost zabránit nehodě byla v
podstatě jediná, a to zastavit před místem, kam padal kmen stromu na cestu,
ovšem řidič motocyklu k tomu měl při rychlosti jízdy 40 až 50 km/h a při času
pádu kmene cca 2 s čas 1 s, tj. čas naprosto nedostatečný. Jestliže obviněný
namítal, že střetu kmene a poškozeného spolujezdce P. S. bylo možno zabránit,
pokud by řidič reagoval na vzniklou překážku brzděním, pak je zapotřebí uvést,
že za této situace by kmen spadl na řidiče motocyklu nebo těsně před motocykl,
což by zcela nepochybně vedlo k pádu motocyklu a mohlo by dojít k ještě horším
následkům. S ohledem na technické možnosti skútru znalec nepovažoval za reálnou
ani teoreticky připadající do úvahy další možnost zabránění dopravní nehodě, a
to ujet z místa pádu stromu. Jak zdůraznil, řidič motocyklu mohl padající kmen
stromu registrovat až v bezprostřední blízkosti, a to při spatření jeho vrchní
části; při jízdě je ale pozornost řidiče orientována směrem dopředu a periferně
do stran, nikoli do výšky, takže padající kmen stromu se stává překážkou, až
když je vůči vozovce pod úhlem 60 stupňů a menším.
30. Navíc, jak v této souvislosti přiléhavě doplnil státní zástupce ve
svém vyjádření, při jízdě lesem za běžných klimatických podmínek se řidiči při
sledování vozovky a ostatních motorových vozidel zaměřují na případný výskyt
chodců či přebíhající lesní zvěř, nikoliv na stromy. Uvedené závěry znalec
přitom učinil i pro případ, že řidič skútru nebyl ovlivněn žádnou omamnou ani
psychotropní látkou, tj. ani osoba takto neovlivněná nebyla reálně schopna
způsobenému následku zabránit, a tedy ani taková obhajoba obviněného nemůže
obstát (ostatně ovlivnění řidiče návykovou látkou v době jízdy nebylo
prokázáno). Obdobně je pro posouzení věci irelevantní jeho námitka, že řidič
řídil skútr v době, kdy neměl řidičské oprávnění, nehledě na to, že (jak
zdůraznil i státní zástupce) podle poznatku dozorového státního zástupce
poškozený v době skutku již řidičský průkaz opět měl, pouze si jej nevyzvedl.
Nejvyšší soud považuje za vhodné závěrem dodat, že výše uvedená argumentace
obviněného nejenže neobstojí, ale je poznamenána jeho naprosto nekritickým
náhledem na svoje protiprávní jednání.
31. Druhou námitkou, již obviněný ve svém dovolání uplatnil a
kterou lze považovat za takovou, která obsahově odpovídá dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla jeho výhrada nesprávného
právního posouzení ve vztahu k pojmovému znaku skutkové podstaty v podobě
porušení důležité povinnosti s tím, že toto nelze dovodit z porušení pouhé
obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku.
32. Nejvyšší soud však rovněž uvedené výhradě dovolatele
nemohl přisvědčit, naopak i v tomto směru se ztotožnil jak s úvahami a závěry
obou soudů nižších stupňů, tak s přiléhavým a podrobným vyjádřením státního
zástupce. Již proto (a z důvodu procesní ekonomie) je možné jak na odůvodnění
rozhodnutí obou soudů (zejména stranu 13 rozsudku soudu prvního stupně a stranu
3 usnesení odvolacího soudu) a příslušné pasáže vyjádření státního zástupce
odkázat a jen zdůraznit či doplnit následující skutečnosti.
33. Předně je třeba poukázat na to, že obviněný měl v úmyslu kmen stromu
odcizit, a proto jej chtěl pokácet tak, aby nebyl při této činnosti spatřen, a
proto automobil s přívěsem, kterým na místo přijel, zaparkoval tak, aby z cesty
nebyl vidět. Již zmíněné skutečnosti svědčí pro logický závěr, že činil vše pro
to, aby nebyl zpozorován, a nikoliv pro to, aby dané místo náležitě a viditelně
označil a upozornil tak případné chodce či projíždějící osoby na místo
provádění takové nebezpečné činnosti (to při vědomí, že kácený kmen o délce 7 m
a průměru 31 cm ve spodní části dopadne do prostoru účelové komunikace v celé
její šíři), jakou těžba dřeva bezesporu je. Taková povaha předmětné činnosti je
přitom zcela zřejmá každému rozumnému člověku a uvědomění si této skutečnosti
není třeba žádných odborných znalostí ani zkušeností. Stejně tak je natolik
zjevné i to, že v prostoru dopadu káceného kmene stromu se nesmí nikdo
nacházet, neboť v opačném případě v tomto místě může dojít ke zranění či
dokonce usmrcení osob. Jestliže pak uvedenou povinnost ten, kdo kácení stromu
provádí, poruší, tj. ohrožené místo, v němž se provádějí práce, při nichž může
dojít k poškození zdraví, v požadovaném rozsahu (představujícím kruhovou plochu
nejméně o poloměru dvojnásobné výšky káceného stromu podle odstavce 12 přílohy
II tehdy platného nařízení vlády č. 28/2002 Sb., kterým se stanoví způsob
organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit
při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru) řádně nezabezpečí [tj.
nevyznačí bezpečnostními značkami a signály dle zákona č. 309/2006 Sb., kterým
se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v
pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění
dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci)], případně si k práci
nepřibere další náležitě poučenou osobu, jedná se o porušení obecné prevenční
povinnosti ve smyslu § 2900 občanského zákoníku takové intenzity, že je třeba
je posoudit jako porušení důležité povinnosti ve smyslu trestního zákoníku, v
daném případě konkrétně § 147 odst. 2 a § 148 odst. 1 tr. zákoníku (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 709/18).
34. Zbývá dodat, že v dané věci bylo přitom nerozhodné, že obviněný
dřevo netěžil ani jako zaměstnanec, ani jako osoba samostatně výdělečně činná,
na něž primárně se shora citovaná právní úprava vztahuje, nýbrž jako zloděj,
jehož nelegální činnost přirozeně žádná zákonná ustanovení neupravují; to však
jistě neznamená, že by taková jeho činnost nepodléhala žádným předpisům o
bezpečnosti práce. Pro závěr, že porušení důležité povinnosti ve smyslu
trestního zákoníku lze v posuzovaném případě dovodit z obecné prevenční
povinnosti podle občanského zákoníku, plně postačí, že dané porušení bylo
dostatečně konkretizováno a existoval bezprostřední vztah k ochraně života a
zdraví lidí. Tyto podmínky byly v případě jednání obviněného nepochybně
splněny.
35. Nejvyšší soud proto dospěl ve shodě s oběma soudy nižších
instancí (jakož i státním zástupcem) k závěru, že zjištěné jednání obviněného,
popsané ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně a rozvedené jak v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak v odůvodnění usnesení soudu
odvolacího, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty jednak přečinu těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jednak
přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku.
36. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na
spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným
právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
37. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v
převážné míře opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy
obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
38. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za
splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Jan
Bláha
předseda senátu