8 Tdo 1544/2014-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2015
o dovolání obviněného P. A. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11.
8. 2014, sp. zn. 8 To 335/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 140/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 1 T
140/2011, byl obviněný P. A. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §
187 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění měl dopustit
tím, že
dne 25. 2. 2011 v době od 15.00 hodin do 18.00 hodin v bytě na adrese M. T.,
S., kam přivezl nezletilou, této nejprve svlékl svetr s tričkem, podprsenku,
kalhoty i kalhotky a následně s ní vykonal soulož, když k vyvrcholení a výronu
semene došlo na břicho nezletilé, a tohoto činu se dopustil přesto, že věděl,
že poškozená dosud nedovršila věku 15 let.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
dvanácti měsíců.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 8. 2014,
sp. zn. 8 To 335/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného podané
proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil
proti výroku o vině, protože shromážděné důkazy neumožňují, aby byl uznán
vinným. Za rozhodnou pro uznání své viny označil výpověď poškozené, již však
soudy nesprávně posoudily jako věrohodnou a opřely o ni své závěry. Přitom
poukázal na postoj soudu prvního stupně, který ve dvou předchozích stadiích
trestního řízení, obviněného obžaloby zprostil právě s ohledem na to, že
poškozenou shledával nevěrohodnou, avšak v tomto posledním stadiu v souladu s
názory odvolacího soudu i dříve vyslovenými, nalézací soud nyní v jiném složení
senátu obviněného právě z důvodů věrohodnosti výpovědi poškozené, obviněného
uznal vinným. Obviněný setrval na tom, že poškozená je nevěrohodná, a poukázal
na rozdíly shledávané v jejích výpovědích, z nichž dovodil, že výpovědím
poškozené nelze přikládat váhu usvědčujícího důkazu. V této souvislosti
vyslovil i nesouhlas se závěrem znalkyně o věrohodnosti poškozené, pokud v
zásadě její obecnou pravdomluvnost nezpochybnila (nejprve popřela komunikaci s
obviněným, modifikovala své oznámení o znásilnění, zmínila neurčitost výpovědi
o tom, kdy měla obviněnému sdělit svůj věk, vydávala se za osobu starší,
apod.). Obviněnému poškozená nepřipadala dětská, měla tanga a vyholené
přirození, a on nepředpokládal, že by se dvanáctiletá dívka takto mohla chovat.
Kdyby věděl, jaký byl její skutečný věk, nikdy by se do takového dobrodružství
nepustil. Podle obviněného se soudy dopustily svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku
čehož jsou jimi učiněná skutková zjištění ve smyslu judikatury Ústavního soudu,
na niž odkázal, v extrémním nesouladu. Obviněný rovněž namítl, že nebylo
vyhověno jeho důkazním návrhům, zejména provedení osobního výslechu poškozené.
Konstatoval i porušení pravidel spravedlivého procesu, pokud neměl možnost
obviněné klást otázky. Vzhledem k tomu, že nebyla provedenými důkazy bezpečně
prokázána jeho povědomost o tom, že poškozená v době pohlavního styku
nedovršila patnácti let věku, nemohl se dopustit činu tak, jak byl popsán a
naplnit po subjektivní i objektivní stránce znaky zločinu pohlavního zneužití
podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že
pokud obviněný v dovolání namítal, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům,
přičemž výslovně zmínil pouze neprovedení osobního výslechu poškozené, z
protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 5. 2014, z rozsudku tohoto soudu, z
obviněným podaného odvolání ani z usnesení soudu druhého stupně nevyplývá, že
by obviněný výslech poškozené navrhoval, a proto nelze hovořit o opomenutém
důkazu. Dodal, že zejména soud prvního stupně na straně 3 svého rozsudku
vyložil, proč poškozenou u hlavního líčení nevyslechl, což státní zástupce
považuje za přiměřené a logické. Extrémní nesoulad v této věci neshledal, neboť
soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po řádném hodnocení důkazů
dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu. Tvrzení obviněného, že
nebyly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty
zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku označil za
nelogická, protože obviněný v průběhu celého trestního řízení doznával, že k
souloži s poškozenou, která v té době nepochybně byla dítětem mladším patnácti
let, skutečně došlo. Jeho námitky týkající se subjektivní stránky trestného
činu nepovažoval za opodstatněné, protože téměř veškeré dokazování směřovalo k
objasnění právě toho, zda obviněný o věku poškozené věděl. Na základě soudy
učiněných skutkových zjištění logicky vyplynul závěr o úmyslu obviněného, který
vědomě vykonal soulož s dítětem mladším patnácti let, jelikož věděl, že
poškozená v době soulože nedosáhla věku patnácti let. Pro tento závěr podle
státního zástupce svědčí i další důkazy, především znalecký posudek. Vzhledem k
tomu, že státní zástupce označil dovolání obviněného jako celek za zjevně
neopodstatněné, navrhl ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za
důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť jen dovolání
relevantně opřené o některý z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř. je
způsobilé založit přezkum napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího
dovolacím soudem.
Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď
z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně
právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn.
5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to,
aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami,
které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v
napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné
hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem
pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu
je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4.
2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III.
ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Vzhledem k velice úzkému zaměření tohoto dovolacího důvodu na právní
problematiku bez výslovné možnosti posuzovat správnost skutkových zjištění, od
nichž se odvíjí i správnost právního posouzení, je možné tyto zásady prolomit,
avšak jen v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a
právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může sám přezkoumávat skutkový
stav věci, pouze při zjištění takového extrémního nesouladu, což je tehdy,
kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o
zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené
postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do
uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS
578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn
extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato
činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních
ustanovení.
Nejvyšší soud na základě těchto kritérií posuzoval obsah obviněným P. A.
podaného dovolání soustředěný zejména proti věrohodnosti poškozené, v němž
obviněný polemizoval a i zpochybňoval závěry znaleckého posudku vypracovaného
na poškozenou. V kontextu s tím je v části vystavěl na tvrzení, že neměl
možnost v řízení před soudem osobně klást poškozené otázky, v čemž spatřoval
porušení práva na spravedlivý proces. Z obsahu takto vymezených námitek je
zřejmé, že obviněný svou argumentaci založil výhradně na skutkových okolnostech
vystavěné na své obhajobě, že o věku poškozené nedosahujícím patnácti let
nevěděl. Jde o skutkový závěr, který je jiný, než jaký soudy učinily na základě
výpovědi poškozené, kterou zhodnotily jako věrohodnou. Je tak zřejmé, že
obviněný dovolání soustředil výhradně proti postupu soudů podle § 2 odst. 5, 6
tr. ř., a pokud zmínil nenaplnění znaků trestného činu, který mu je kladen za
vinu, bylo to výhradně v návaznosti na jím uváděná jiná skutková zjištění,
nevytýkal fakticky žádné právní nedostatky, ale toliko procesní vady, jimiž
obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nenaplnil.
I přes tento závěr, z něhož plyne, že Nejvyšší soud nemůže z podnětu takto,
mimo označený dovolací důvod správnost dovoláním napadených rozhodnutí
přezkoumávat, považoval v projednávané věci za potřebné, z hlediska zásad
určujících vyloučení existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními
a právním posouzením, k procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu v
projednávané věci ve stručnosti poukázat na podstatné procesní okolnosti. Tím
Nejvyšší soud vyjadřuje snahu minimalizovat nesprávnou realizací důkazního
řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS
1235/2009, uveřejněný pod č. 144 ve sv. 58 Sb. nál. a usn. ÚS) a vyloučení
možnosti tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v
žádném smyslu nevyplývající z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 398/1997, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn.
ÚS).
K namítanému porušení zásady kontradiktornosti řízení, v jehož rámci obviněný
brojil proti tomu, že neměl možnost poškozenou řádně vyslechnout, resp. ji
klást otázky, Nejvyšší soud zkoumal, zda nebylo ohroženo právo na jeho obhajobu
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06,
uveřejněný pod č. 225/2007 Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2007, sv. 47, s. 951).
Ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy v zásadě nařizují poskytnout
obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout
osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později (srov. L. proti
Š., č. 12433/86, ze dne 15. 6. 1992). K omezení práv obhajoby způsobem, který
se neslučuje s článkem 6 Úmluvy, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení
zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obviněný
ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či
dát vyslechnout (srov. V. M. a ostatní proti N., č. 21363/93, 21364/93,
21427/93, 22056/93, ze dne 23. 4. 1997; A. M. proti I., č. 37019/97, ze dne 14.
12. 1999, ESLP 1999-IX). O porušení práva na spravedlivý proces se proto může
jednat pouze za situace, kdy tohoto klíčového svědka, jímž je v posuzované věci
poškozená, neměl možnost v žádné fázi řízení vyslechnout jak obviněný, tak ani
jeho právní zástupce.
Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že poškozená byla ve věci nejprve slyšena
dne 3. 3. 2011 v rámci postupu podle § 158 odst. 5 tr. ř., přičemž tomuto úkonu
nebyl přítomen ani obviněný ani jeho obhájce (č. l. 67). Obhájce obviněného
JUDr. Jiří Vlasák se však již osobně účastnil výslechu obviněné v procesním
postavení svědka dne 30. 5. 2011, v jehož rámci mu bylo umožněno klást
poškozené otázky (č. l. 74 až 81). Rovněž při hlavním líčení dne 7. 9. 2011
byla poškozená vyslechnuta sice v nepřítomnosti obviněného, který byl na
základě jejího prohlášení, že si před ním nepřeje vypovídat, podle § 209 odst.
2 tr. ř. ze soudní síně vykázán, avšak jejímu výslechu byl po celou dobu
přítomen obhájce obviněného, který jí také kladl otázky. Obviněný byl s obsahem
její výpovědi po svém návratu do jednací síně seznámen (č. l. 240 až 242).
Taktéž při dalších hlavních líčeních (konaných po zrušení a vrácení věci soudu
prvního stupně odvolacím soudem) dne 21. 3. 2012 a 22. 5. 2013 byla poškozená
soudem prvního stupně vyslechnuta, a to opět shodně jako v předchozím hlavním
líčení v nepřítomnosti obviněného, avšak za stálé přítomnosti jeho obhájce
JUDr. Jiřího Vlasáka, jenž poškozené kladl otázky. Obviněný byl opět vždy po
svém návratu do jednací síně s obsahem její výpovědi seznámen a mohl na
skutečnosti poškozenou uvedené reagovat a vyjádřit se k nim (č. l. 291 až 295,
370 až 376). Z uvedeného je zjevné, že zásada kontradiktornosti a ústnosti
trestního řízení byla v posuzované věci plně respektována a zachována, neboť
obviněný měl možnost na tvrzení poškozené reagovat a prostřednictvím obhájce jí
klást otázky, a proto právo na spravedlivý proces nebylo nikterak dotčeno.
Jestliže soud poškozenou nevyslechl u posledního hlavního líčení, protože to
nebylo pro blaho jejího zdravotního stavu již lékaři doporučeno, nelze tuto
okolnost považovat za vadu, s ohledem na rozvedený procesní průběh a opakovanou
možnost obviněného svého práva na obhajobu plně využít.
K obviněným vytýkané věrohodnosti poškozené Nejvyšší soud pro úplnost
připomíná, že hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) spadá do výlučné kompetence
obecných soudů, do níž lze zasáhnout opět toliko v případě zjištění výše
zmíněného extrémního nesouladu. Z obsahu spisu je patrno, že poškozená v
postupně složených výpovědích, o klíčových okolnostech vypovídala po celou dobu
konstantně, bez výrazných odchylek. Od přípravného řízení až po hlavní líčení
setrvala na svém tvrzení, že na facebooku vystupovala nejprve jako „S.“, tedy
pod falešnou identitou s použitím jiné než vlastní fotografie i uvedením
smyšleného, vyššího věku. V okamžiku, kdy si začala dopisovat s obviněným
ohledně možné schůzky, začala používat svůj vlastní profil, na který mu posléze
dala také kontakt. Na tomto skutečném profilu uváděla věk od 12 do 14 let
(facebook, Lidé.cz). Podle výpovědi poškozené jí obviněný na první schůzce 14.
2. 2011 koupil čokoládové vajíčko s lentilkami (č. l. 76). Od první nebo druhé
schůzky znal její přibližný věk. Neřekla mu sice, že jí je dvanáct, ale na svém
skutečném facebookovém profilu, o němž obviněný věděl, uváděla, že jí je 13
nebo 14 let. Uvedla, že spolu hovořili rovněž o tom, že navštěvuje 15. základní
školu. Na poznámku o věku nižším než patnáct let reagoval tím, že se „zarazil,
ale neříkal na to nic“ (č. l. 372). Z facebookové komunikace mezi obviněným a
poškozenou z doby předcházející činu se podává, že poškozená v rámci domlouvání
schůzky s obviněným napsala „Pak někdy to může prasknout, třeba v patnácti,
jenom teď ne …“ (č. l. 289). Poškozená rovněž opakovaně vypověděla, že jí
obviněný kladl na srdce, ať o jejich intimním sblížení nikomu neříká a po
inkriminovaném dni se jí stále dotazoval, zda „to“ nikomu neřekla (č. l. 291 až
295). Obecné soudy hodnotily poškozenou v kontextu se znaleckým posudkem z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie (č. l. 161 až
185) jako věrohodnou, a to zejména s ohledem na její specifickou věrohodnost,
pro niž svědčí především to, že byť původně o svém věku a identitě na
sociálních sítích uváděla jiné než pravdivé skutečnosti, v rámci trestního
řízení tuto skutečnost doznala a vysvětlila, a to i v opakovaně uváděných
výpovědí jak motivaci této své fabulace, tak i to, jak tato skutečnost na ni
působila, a jak se s ní v průběhu komunikace a trvajícího vztahu s obviněným
snažila zbavit. Rovněž je třeba zdůraznit, že od počátku vypovídala v zásadě
shodně, nesnažila se stavět do lepšího světla, a to ani, pokud šlo právě o to,
že „S.“ vytvořila jako imaginární bytost, za níž se vydávala. Připustila, že
komunikaci a kontakt s obviněným v zásadě iniciovala ona jakožto „S.“, a
posléze, když chtěla, aby jeho přízeň a pozornost patřila jí, coby skutečné D.,
odhalila svoji pravou identitu, a to minimálně v tom směru, že dala obviněnému
na vědomí, že ještě nedosáhla věkové hranice patnácti let. Z obsahu postupně
skládaných výpovědí je rovněž patrné, že se obviněnému nesnažila uškodit, a že
rozhodné skutečnosti líčila způsobem odpovídajícím jejímu věku a rozumové
vyspělosti.
Z obsahu spisu a přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy ve
věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jak
samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí
jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, které
soudy ke konečným rozhodnutím vedly. Soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozsudku vysvětlil (viz strany 2 až 7 rozsudku), o jaké důkazy své závěry
opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil, přičemž správnost jeho závěrů
potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy rozvedl na stranách 2 až 4 svého
usnesení. Lze jen dodat, že obviněný poškozenou viděl osobně, mluvil s ní, a
to nikoliv jen v jednom případě, tak že se mohl i přesvědčit o jejím dětském
zjevu, který je z fotografií její tváře i postavy založených ve spise, patrný.
Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o
adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž
je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Za tohoto stavu
nelze soudům prvního a druhého stupně nic podstatného vytknout, neboť jejich
rozhodnutí jsou logická, postrádají prvky svévole, což svědčí o neexistenci
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov.
přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009,
sp. zn. I. ÚS 701/09).
Nejvyšší soud neshledal v nich nic, co by svědčilo o zjevné absenci
srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve
skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí
či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8.
2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
V takovém případě, když v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady
týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotně právních
otázek, jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví,
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv
jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová