U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna
2015 o dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
27. 3. 2014, sp. zn. 7 To 25/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 64/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. o
d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 1 T
64/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným pokusem přečinu znásilnění podle § 21
odst. 1 k § 185 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění
dopustil tak, že
ve V., okres Ch., v domě …, v pokoji určeném k ubytování, v noci z 24. na 25.
listopadu 2012, nejspíš po půlnoci, v průběhu návštěvy u známých, po požití
většího množství alkoholických nápojů po předcházející hádce, při které
obviněný manželku A. M., opakovaně udeřil do obličeje, v době, kdy se dále
odmítla bavit o problémech v manželství, chtěla odejít a vstávala z postele, ji
udeřil rukou do tváře, až spadla zpět na postel, a přestože obviněnému
opakovaně říkala, aby ji nechal na pokoji, bránila se rukama a kopáním,
roztahoval poškozené od sebe nohy, osahával ji na prsou a na přirození, a na
její dotaz uvedl, že když si může užívat s jinýma, tak může i s ním, a svého
jednání zanechal až poté, co se poškozená nadále slovně i fyzicky bránila.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvou roků.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 7 To 25/2014, k
odvolání obviněného, jímž napadl všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně,
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto
zrušení obviněného odsoudil podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím
obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Nesprávné
právní posouzení spatřoval v tom, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl
nesprávně kvalifikován jako pokus znásilnění. Předeslal, že soudy učiněná
skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy a neumožňují učinit
spolehlivých závěr o tom, že uvedený přečin spáchal. Zpochybnil závěr soudů o
úmyslu směřujícím k dokonání trestného činu znásilnění tím, že se nesvlékl a že
vůči poškozené nevyvinul násilí, když na ní nebyly zjištěny známky poranění,
např. krevní podlitiny na pažích a vnitřní straně stehen poškozené, škrábance v
obličeji obviněného. Tvrzení poškozené považoval za vyvrácená obsahem
lékařského nálezu vypracovaného několik málo hodin po údajném trestném činu,
jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství
znalce MUDr. Luďka Pittera. Úvahu o tom, že poškozená neměla na těle známky
zranění, dovozoval i z výpovědi přítele poškozené Z. Z., jenž při hlavním
líčení výslovně konstatoval, že den po incidentu si žádných známek napadení na
poškozené nevšiml. Na základě provedených důkazů nelze podle jeho názoru dospět
k závěru, že vůči poškozené použil násilí, pohrůžky násilí či pohrůžky jiné
újmy jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění, neboť
facka, kterou jí uštědřil, nedosahovala takové intenzity, aby ji bylo možné
považovat za násilí použité za účelem překonání nebo zamezení odporu poškozené
jako prostředku k dosažení pohlavního styku proti její vůli ve smyslu § 21
odst. 1, § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Vedle těchto výhrad se obviněný dovolával
zániku trestnosti v souladu s ustanovením § 21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť od
dalšího jednání potřebného k dokonání přečinu znásilnění dobrovolně upustil
tím, že odešel ze společně obývané místnosti na toaletu.
Vzhledem k tomu, že v jednání obviněného zcela absentuje použití násilí
nebo pohrůžky násilí směřující k vykonání pohlavního styku a skutková zjištění
odrážející se v popisu skutku neobsahují podklad pro právní závěr o znásilnění
podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, v závěru dovolání obviněný navrhl, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3.
2014, sp. zn. 7 To 25/2014, i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 11.
2013, sp. zn. 1 T 64/2013, a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se
obviněný zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který k výhradám
vzneseným obviněným uvedl, že neshledal ve způsobu, jakým soudy zhodnotily
provedené důkazy žádné nelogičnosti nebo svévoli. Nepotvrdil proto obviněným
namítaný extrémní nesoulad a zdůraznil, že s ohledem na to, že trestný čin
znásilnění v posuzované věci nebyl dokonán a zůstal toliko ve stadiu pokusu,
jeví se absence běžných následků v podobě roztrhaného oblečení a krevních
podlitin vcelku logická. Stejně tak není podle státního zástupce nevyhnutelným
pravidlem, aby se pachatel trestného činu znásilnění svlékal, když nelze
odhlédnout od toho, že se oba chystali ke spánku. Námitky směřující do oblasti
dokazování a skutkových zjištění proto státní zástupce považoval za uplatněné
mimo dovolací důvody. V obsahu dovolání shledal hmotně právní výhradu pouze v
tvrzení obviněného o zániku trestní odpovědnosti pokusu trestného činu, od
jehož dokonání dobrovolně upustil, kterou ovšem neshledal opodstatněnou, neboť
obviněný svého jednání nezanechal dobrovolně, ale teprve v důsledku aktivity
poškozené, což aplikaci § 21 odst. 3 tr. zákoníku vylučuje. Jelikož státní
zástupce označil dovolání obviněného jako celek za zjevně neopodstatněné,
navrhl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za
důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť jen dovolání
relevantně opřené o některý z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř. je
způsobilé založit přezkum jím napadených rozhodnutí dovolacím soudem.
Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, pokud vyplývají buď
z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně
právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn.
5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to,
aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami,
které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v
napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné
hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem
pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu
je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4.
2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III.
ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Tyto zásady je možné prolomit jen v případě existence extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může sám
přezkoumávat skutkový stav věci, pouze při zjištění takového extrémního
nesouladu, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a
nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a
pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém
případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze
dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS
553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a
nikoliv hmotně právních ustanovení.
Přezkoumávané dovolání obviněného s těmito hledisky koresponduje jen v části, v
níž vznesl výhrady o nenaplnění znaku násilí nebo pohrůžky násilí jako znaku
skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku a
své beztrestnosti z důvodu dobrovolného upuštění od pokusu ve smyslu § 21 odst.
3 tr. zákoníku. Zde se jedná o námitky dotýkající se problematiky hmotného
práva, k čemuž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně
slouží. Z jejich podnětu Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou tyto námitky
opodstatněné, jak bude rozvedeno níže.
Ve zbývající části dovolání však obviněný namítal, že soudy nesprávně
zhodnotily věrohodnost poškozené, a její tvrzení neposuzovaly s ohledem na
všechny skutečnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly. V této
souvislosti především poukazoval na rozpor jí uváděné výpovědi se závěry
lékařských zpráv, podle nichž nebyly na těle poškozené spatřeny po údajném činu
žádné známky zranění. Tyto námitky jsou svým charakterem procesní, a nemají
tudíž právní povahu. Nelze je z tohoto důvodu uplatňovat s odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je jimi vytýkán procesní
postup soudů vycházející z pravidel § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve vztahu k nim
Nejvyšší soud nebyl oprávněn ohledně těchto otázek správnost napadených
rozhodnutí přezkoumávat, protože nebyl naplněn nejen označený dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů uvedených v §
265b tr. ř.
Nejvyšší soud však i přes tento závěr považuje za vhodné zmínit, že uvedené
skutkové okolnosti byly objasňovány soudy nižších stupňů, které věnovaly
obdobné obhajobě obviněného potřebnou pozornost a prověřovaly jak chování
poškozené po činu, tak i to, zda jí tvrzené fyzické chování obviněného vůči ní
zaměřené na vykonání pohlavního styku korespondovalo s dalšími ve věci
provedenými důkazy.
Za účelem vyloučení možnosti existence extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzení věci Nejvyšší soud posuzoval postupy soudů obou
stupňů ve směru obviněným vytýkaných vad a shledal, že soudy tvrzení obviněného
pečlivě objasňovaly. Lze jen zmínit, že za tímto účelem provedly výslechy
svědků R. S., Z. Z. – č. l. 179 až 185, záznamy policie o hlášení incidentu a
jeho odvolání prostřednictvím linky 112 – č. l. 191 a 107, lékařské zprávy a
znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické
psychologie zpracovaný na poškozenou PhDr. Jiřím Klosem Ph.D. – č. l. 191,
vyslechly svědkyni P. M., M. K. – č. l. 210 až 212. Tyto důkazy zejména soud
prvního stupně hodnotil způsobem popsaným na stranách 4 až 7 rozsudku.
Svou povinnost řádně se vypořádat s námitkami odvolatele nezanedbal ani
odvolací soud, který k odvolacím námitkám obviněného obsahově v zásadě shodným
s těmi, které vznesl i v nyní podaném dovolání, doplnil dokazování o znalecký
posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Luďka Pittera (č.
l. 235, 237 až 248, 257) za účelem odstranění přetrvávajících pochybností o
tom, zda poškozená utrpěla při projednávaném činu poranění, event. proč se tak
až na zjištěnou kontuzi krku nestalo. Znalec v rámci znaleckého posudku
předložil i fotografie poškozené, které nebyly součástí lékařské zprávy na č.
l. 62, a tudíž dosud v trestním řízení nebyly hodnoceny, na nichž byly patrné
podlitiny a modřiny zejména v oblasti krku poškozené. Krajský soud na podkladě
výsledků takto doplněného dokazování uzavřel, že zmíněný znalecký posudek
kategoricky nevyloučil pravdivost tvrzení poškozené o intenzitě útoků
obviněného (č. l. 243 až 245), a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně o
věrohodnosti její výpovědi i s poukazem na její bezprostřední reakci na čin
před policejním orgánem. Zdůraznil především to, že poškozená se chovala zcela
adekvátně tomu, co o chování obviněného tvrdila, tzn., že ihned po útoku
telefonicky na lince 112 oznámila, že je ohrožena, okamžitě opustila místo, kde
k pokusu o znásilnění došlo. Své napadení oznámila nejen na policii, ale i svým
blízkým.
Na základě toho, že se soudy se všemi podstatnými námitkami obhajoby obviněného
vypořádaly a své úvahy v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, učiněná
skutková zjištění mají oporu v dokazování provedeném v souladu s kritérii
vymezenými trestním řádem. Nejvyšší soud se zřetelem na takto soustředěně
vedené dokazování neshledal projevy libovůle nebo jiného porušení základních
principů vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., a proto
nejde o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn.
III. ÚS 1800/2010).
Správnost skutkových závěrů má význam pro posuzování opodstatněnosti či
důvodnosti obviněným vznesených právních výhrad učiněných v souladu s označeným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jak bylo shora
naznačeno, spočívají v nedostatku znaku násilí směřujícího k dokonání trestného
činu znásilnění, a v tvrzení, že bylo dobrovolně od pokusu tohoto trestného
činu upuštěno.
Pokusu trestného činu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí, kdo svým jednáním bezprostředně směřuje k tomu, aby jiného
násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k
pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, v úmyslu
tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Pohlavním stykem se rozumí jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné
osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje
jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou
osobou. Pohlavní styk při tomto základním vymezení představuje širokou škálu
činností směřujících k pohlavnímu uspokojení pachatele, ale nezáleží na tom,
zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde. Při pohlavním styku je pachatel
sám v osobním kontaktu s obětí a koná na jejím těle uvedené sexuální praktiky,
anebo jde o vzájemné pachatelem vynucené jednání s poškozeným v sexuální sféře.
V této základní skutkové podstatě podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku se nejedná o
soulož, která představuje vyšší a nebezpečnější formu pohlavního styku, která
se postihuje podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku.
K pojmu násilí v obecném smyslu lze uvést, že není v zákoně definováno a při
jeho výkladu je třeba vždy vzít do úvahy souvislost, v níž bylo použito. Jde
však vždy o použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu ať už
kladného nebo očekávaného. Za násilí se ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr.
zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele
za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a
dosažení pohlavního styku proti její vůli. Pachatelovo násilné jednání směřuje
k vykonání pohlavního styku. Pro naplnění této skutkové podstaty není rozhodné,
zda dojde k vykonání soulože, protože postačí jakékoli jednání považované za
pohlavní styk (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1837).
Podle skutkových zjištění popsaných soudem prvního stupně ve výroku o vině
obviněný poškozenou opakovaně udeřil do obličeje, sedl jí obkročmo na břicho, a
když chtěla odejít a vstávala z postele, obviněný ji znovu udeřil do tváře, až
spadla zpět na postel. Obviněná se bránila, rukama i kopáním. Obviněný ji však
i přesto roztahoval nohy od sebe. Cílem obviněného bylo vynutit si na ní
sexuální kontakt, o čemž svědčí, že ji osahával na prsou a na přirození, a
navíc v tomto duchu jí vyčítal, že když si užívá s jinými, může i s ním. Z
uvedeného fyzického jednání obviněného vůči poškozené je zřejmý jeho záměr
směřující k dosažení pohlavního styku, jehož se snažil dosáhnout tím, že na ni
fyzicky opakovaně útočil, a to ať údery do obličeje nebo tím, že jí roztahoval
nohy. Poškozená na tento útok reagovala tím, že se bránila. Takto zjištěné
skutkové okolnosti popisující fyzické útoky obviněného svědčí o naplnění znaku
násilí, jak předpokládá ustanovení § 185 odst. 1 tr. zákoníku, protože podle
jejich popisu směřovaly k pohlavnímu aktu.
Z uvedeného není pochyb, že obviněný násilím poškozenou nutil k pohlavnímu
styku, k čemuž však nedošlo přes její vážně míněný odpor, který projevovala
různými formami – jednak tím, že se obviněnému sama přímo fyzicky bránila tím,
že jeho útoky odrážela rukama i kopáním, jak vyplývá z popisu skutkových
zjištění, ale i tím, že když se od ní na okamžik vzdálil, otevřela okno a
křičela o pomoc, neboť si byla vědoma toho, že společnost známých se odehrávala
v druhém domě přes dvůr. Na to obviněný okno zavřel a opět ji povalil na
postel, kde ji začal fackovat a škrtit. Poškozená se bála znásilnění, a proto
po přes hodinu trvajícím napadání ve chvíli, kdy obviněný odešel na toaletu,
zavolala na linku 112, kde jí bylo řečeno, že na místo bude vyslána hlídka.
Jakmile to obviněný uslyšel, rychle odešel a poškozená odjela do P. a
telefonovala sestře, v jejímž doprovodu posléze podala trestní oznámení (č. l.
1 až 4).
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily,
jestliže v popsaném činu shledaly naplnění znaků skutkové podstaty přečinu
znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, který však vlivem aktivního odporu
poškozené zůstal nedokonán ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
K požadavku obviněného, že se v jeho případě jednalo o dobrovolné upuštění od
pokusu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, je třeba uvést, že trestní odpovědnost
za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího
jednání směřujícího k dokonání trestného činu a a) odstranil nebezpečí, které
vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu,
nebo b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které
vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu,
mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo
policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Při řešení otázky, o jaký zánik trestnosti pokusu trestného činu se jedná ve
smyslu písm. a) nebo b) odstavce 3 § 21 tr. zákoníku, je třeba rozlišovat pokus
ukončený a pokus neukončený. O neukončený pokus jde, jestliže pachatel ještě
neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu; tím, že
dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, současně odstraňuje i nebezpečí, které
vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Při
neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti podle § 21 odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku, že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje
za potřebné k dokonání trestného činu. O ukončený pokus jde, jestliže pachatel
učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho
dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla nemá možnost
splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v § 21 odst. 3 písm. a), resp. b) tr.
zákoníku. Možnost splnit tyto podmínky u ukončeného pokusu má pachatel jen v
těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného
následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě
určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takovém případě nestačí
pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba
dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo
zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba
dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být
ještě odstraněno příslušným orgánem. Je třeba posuzovat individuálně se
zřetelem na okolnosti a poměry pachatele, zda pachatel učinil vše potřebné, aby
zabránil následku, a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k
zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které
hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem. Rozhodnutí pachatele upustit od
dokonání trestného činu musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí vzniku
následku. Zániku trestnosti nebrání okolnost, že následek byl odvrácen za
přispění a pomoci jiných osob, jestliže se tak stalo na základě aktivního
jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 16/1979 a č. 27/1987 Sb. rozh. tr.).
K zániku trestnosti tzv. ukončeného pokusu trestného činu se vyžaduje
dobrovolné aktivní jednání pachatele předpokládané ustanovením § 21 odst. 3
písm. a) nebo b) tr. zákoníku, které však také současně představuje i změnu
jeho vnitřního postoje k zamýšlenému následku, tj., vyžaduje se, aby pachatel
upustil od svého původního záměru (rozhodnutí č. 7/2007 Sb. rozh. tr.).
Posoudí-li se skutečnosti vyplývající ze zjištěného jednání obviněného, je
zcela zřejmé, že se v projednávané věci nejedná o žádnou alternativu, kterou
zákon v ustanovení § 21 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. zákoníku stanoví.
Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že k nedokonání činu nedošlo nikoli z
vůle obviněného, ale proto, že se poškozená jednak výrazně jeho útokům bránila
a jednak činila i úkony směřující k tomu, aby buď přivolala pomoc tím, že
volala z okna a telefonovala na linku 112, anebo proto, že se snažila tímto
telefonickým ohlášením a požadavkem na přivolání pomoci obviněného od jeho
dalšího počínání odradit. Navíc ve chvíli, kdy obviněný musel odejít na
toaletu, z pokoje, a tedy i z dosahu obviněného, utekla.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný svého násilného jednání vůči poškozené
nezanechal proto, že by změnil svůj vnitřní postoj k zamýšlenému následku, tj.
že upustil od svého původního záměru dobrovolně, ale teprve poté, co mu
poškozená vlastním velmi intenzivním chováním a přičiněním v uskutečnění jeho
záměru zabránila. Za dané situace, kdy mu navíc v důsledku přivolané policejní
hlídky bezprostředně hrozilo trestní stíhání či minimálně policejní prověřování
oznámených skutečností, nelze o dobrovolném upuštění od dokonání trestného činu
vůbec uvažovat.
Na základě těchto okolností byla vyvrácena obhajoba obviněného a soudy zcela
správně rozhodly o jeho vině pokusem přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k §
185 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů, když obviněným vytýkaná
pochybení v napadených rozhodnutích a řízení jim předcházejícím neshledal, a to
rozhodnutí mohl učinit na podkladě dovoláním napadených rozhodnutí, v nichž se
soudy se všemi nyní obviněným uplatněnými námitkami v souladu s požadavky
zákona vypořádaly, jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová