8 Tdo 1571/2012-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2013 o
dovoláních obviněného P. D., a obviněného V. B., proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 37/2012, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 232/2010, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. D. a V. B. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 1 T 232/2010,
byli obvinění P. D. a V. B. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12.
2009 (dále jen „tr. zák.“). Obviněný P. D. byl odsouzen za tento trestný čin a
za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl
uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 4.
2010, sp. zn. 1 T 36/2010, podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák.
k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a
odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný V. B. byl odsouzen za
tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr.
zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v
Hodoníně ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 3 T 270/2009, trestný čin úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným
trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 7 T
60/2009, trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán
vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze
dne 8. 3. 2010, sp. zn. 13 T 25/2010, a trestný čin zanedbání povinné výživy
podle § 213 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním
příkazem Okresního soudu ve Žďáru na Sázavou ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 2 T
226/2010, podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému
trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byly zrušeny výroky o
trestech dříve uvedených pravomocných rozhodnutí, jakož i všechna další
rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušeními, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit způsobenou
škodu poškozeným manželům D. R. a J. R., a to obviněnému P. D. v částce 680 000
Kč a obviněnému V. B. v částce 630 000 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustili tím, že:
společně s I. D. ve V., okr. H., a jinde v době od 8. 10. 2009 do konce
listopadu 2009, v úmyslu podvodně vylákat peníze od manželů D. R., a J. R., pod
nepravdivou záminkou vymožení dluhu od L. M. ve výši 309 000 Kč a výhodného
prodeje blíže neurčených zemědělských družstev u L. a T. se ziskem, postupně
vylákali od manželů R. finanční hotovost v níže uvedených částkách, přestože
věděli, že žádné kroky k vymožení dlužné částky neučiní, prodej žádných
zemědělských družstev u L. a T. nebudou realizovat a peníze si ponechají pro
sebe, a takového jednání se dopustili tím, že:
1) obviněný P. D. společně s I. D.
po jejich předchozí vzájemné dohodě, že budou vystupovat jako vymahači dluhů,
kontaktovali dne 8. 10. 2009 J. R. v místě jeho zaměstnání v U. O., kde mu
sdělili, že vědí o dluhu L. M. ve výši 309 000 Kč vůči zemřelým rodičům jeho
manželky D. R., a poté, co na místo přivezli také D. R., přislíbili zde R.
vymožení výše uvedené částky s tím, že si z ní ponechají 30 %, přičemž pod
smyšlenou záminkou, že na náklady spojené s vymáháním dluhu budou potřebovat
částku 25 000 Kč, tuto od nich oproti písemnému potvrzení o jejím převzetí
vystaveným obviněným P. D. vylákali tak, že ji převzal I. D. za přítomnosti
obviněného P. D. dne 9. 10. 2009 od D. R. v místě jejího trvalého bydliště ve
V., přestože věděli, že žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M. neučiní,
a částku 25 000 Kč si ponechali ke škodě J. a D. R. pro svoji potřebu,
2) obviněný P. D. společně I. D.
po jejich předchozí vzájemné dohodě dne 11. 10. 2009 obviněný I. D. telefonicky
kontaktoval manžele R., sdělil jim, že L. M. peníze na zaplacení dluhu nemá,
bylo by však možné je od něj získat tím, že manželé R. oddluží blíže neurčené
zemědělské družstvo u L., které bude na L. M. převedeno a prodáno se ziskem
třetí osobě, a z tohoto zisku jim bude dluh L. M. ve výši 309 000 Kč uhrazen,
na oddlužení a převod družstva však budou potřebovat 121 000 Kč, na základě
čehož I. D. dne 12. 10. 2009 převzal od D. R. u zámku ve V. částku 121 000 Kč,
zatímco obviněný P. D. seděl ve vozidle opodál a čekal na něj, přestože oba
věděli, že nabídka týkající se oddlužení a prodeje družstva u L. je smyšlená,
částka ve výši 121 000 Kč nebude za tímto účelem použita, žádné kroky k
vymožení dlužné částky od L. M. neučiní a částku 121 000 Kč si ke škodě J. a D.
R. ponechali pro svoji potřebu,
3) obviněný P. D. společně I. D.
po jejich předchozí vzájemné dohodě dne 12. 10. 2009 večer telefonicky
kontaktovali manžele R. a nepravdivě jim uvedli, že v souvislosti s oddlužením
a převodem výše uvedeného družstva u L. potřebují ještě částku 90 000 Kč na
zaplacení dluhu tohoto družstva za elektřinu, vodu a plyn, přičemž pokud tuto
částku manželé R. neseženou, nebude ve vymáhání dluhu L. M. dále pokračováno a
peníze, které jim dosud manželé R. předali, propadnou, na základě čehož I. D.
dne 13. 10. 2009 převzal od D. R. u zámku ve V. v hotovosti částku 90 000 Kč,
zatímco obviněný P. D. seděl ve vozidle opodál a čekal na něj, přestože oba
věděli, že dluhy za žádné družstvo u L. hradit nebudou, nebudou činit ani žádné
kroky k vymožení dlužné částky od L. M., a částku 90 000 Kč si ponechali ke
škodě J. a D. R. pro svoji potřebu,
4) obviněný P. D. společně I. D.
po jejich předchozí vzájemné dohodě dne 13. 10. 2009 večer telefonicky
kontaktovali manžele R. a nepravdivě jim uvedli, že potřebují další peníze na
blíže neuvedené náklady spojené s vymáháním dluhu od L. M., a pokud tuto částku
manželé R. neseženou, nebude ve vymáhání dluhu dále pokračováno a peníze, které
jim dosud manželé R. předali, propadnou, na základě čehož I. D. dne 14. 10.
2009 převzal od D. R. u zámku ve V. v hotovosti částku 50 000 Kč, zatímco
obviněný P. D. seděl ve vozidle opodál, čekal na něj, přestože oba věděli, že
žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M. činit nebudou, a částku 50 000 Kč
si ponechali ke škodě J. a D. R. pro svoji potřebu,
5) obvinění P. D. a V. B. společně s I. D.
po jejich předchozí vzájemné dohodě obviněný P. D. v přesně nezjištěném období
od 14. 10. 2009 do 17. 10. 2009 telefonicky kontaktoval manžele R., aby přijeli
do obchodního centra O. v B., odkud s nimi pojedou na blíže neurčené místo v
J., kde jim budou již předány peníze za prodej výše uvedeného družstva u L.,
dne 18. 10. 2009 se manželé R. setkali s obviněným P. D. a I. D. v obchodním
centru O. v B., kam se dostavil obviněný V. B., který manželům R. nepravdivě
uvedl, že zprostředkovává prodej družstva u L. a že peníze za prodej jim zatím
nemohou být vyplaceny, neboť je problém se zápisem družstva do katastru
nemovitostí, a dále jim předložil fingovaný soupis majetku družstva s tím, že v
areálu družstva je uskladněna technika v podobě několika traktorů, dále železo
a nafta, k čemuž jim obviněný P. D. nepravdivě uvedl, že dokud nebude prodej
družstva ukončen, bude muset svým lidem platit za ostrahu areálu družstva, a
bude proto potřebovat peníze na jejich jídlo, ošacení a ubytování, jakož i na
opravu techniky v areálu družstva, následně v přesně nezjištěné době od 18. 10.
2009 do 19. 10. 2009 obviněný P. D. své požadavky upřesnil tak, že pro uvedené
účely bude od manželů R. potřebovat částku 120 000 Kč, jinak bude technika v
areálu družstva rozkradena a uhrazení dluhu ze strany L. M. bude zmařeno, na
základě čehož obviněný P. D. v přesně nezjištěnou dobu od 20. 10. 2009 do 21.
10. 2009 převzal od D. R. v B. u obchodního domu T. za přítomnosti J. R. částku
120 000 Kč, přestože všichni obvinění věděli, že žádný prodej družstva
nesjednávají, ostrahu areálu ani opravu techniky hradit nebudou, ani nebudou
činit žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M., a částku 120 000 Kč si
ponechali ke škodě J. a D. R. pro svoji potřebu,
6) obvinění P. D. a V. B. společně
po jejich předchozí vzájemné dohodě v přesně nezjištěném období od 22. 10. 2009
do 23. 10. 2009 osobně kontaktovali manžele R. v místě jejich trvalého bydliště
ve V., kde jim obviněný V. B. za přítomnosti obviněného P. D. nepravdivě uvedl,
že ve výše uvedeném družstvu u L., které bude třeba oddlužit, převést na L. M.
a se ziskem prodat, aby jim byl uhrazen dluh L. M. ve výši 309 000 Kč, došlo ke
zranění při potyčce mezi ostrahou, přičemž o věc se zajímá policie, kterou bude
nutné uplatit, aby se incident zahladil, a za tímto účelem bude od nich
potřebovat částku 400 000 Kč, na což obviněný P. D. uvedl, že částku 200 000 Kč
dá ze svého a manželé R. zaplatí 200 000 Kč, na základě čehož v přesně
nezjištěnou dobu od 23. 10. 2009 do 24. 10. 2009 převzal obviněný P. D. od D.
R. za přítomnosti J. R. v B. u obchodního domu T. částku 190 000 Kč, přestože
oba obvinění věděli, že ji na žádné uplácení policie nepoužijí, ani nebudou
činit žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M., a částku 190 000 Kč si
ponechali ke škodě J. a D. R. pro svoji potřebu,
7) obviněný P. D.
v přesně nezjištěném období od 15. 10. 2009 do 8. 11. 2009 pod nepravdivou
záminkou úhrady jídla a ošacení pro ostrahu areálu výše uvedeného družstva u
L., které bude třeba oddlužit, převést na L. M. a se ziskem prodat, vylákal od
manželů R. postupně celkem ve čtyřech případech u obchodního domu T. v B.
finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, 10 000 Kč, 22 000 Kč a 25 000 Kč, přestože
věděl, že žádné jídlo a ošacení ostrahy družstva hradit nebude, ani nebude
činit žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M., a částku v celkové výši 72
000 Kč si ke škodě J. a D. R. ponechal pro svoji potřebu,
8) obvinění P. D. a V. B. společně
po jejich předchozí vzájemné dohodě obviněný V. B. v přesně nezjištěném období
první poloviny listopadu 2009 telefonicky kontaktoval manžele R. a nepravdivě
jim uvedl, že k výše uvedenému blíže neurčenému družstvu u L., které bude třeba
oddlužit, převést na L. M. a se ziskem prodat, patří také blíže neurčené
družstvo u T., obě družstva tvoří jeden celek a vymožení dluhu od L. M. lze
provést pouze za předpokladu, že se toto družstvo rovněž převede na L. M., a
pokud by s tím nesouhlasili, prodej družstva u L. bude zmařen a další kroky k
vymožení dlužné částky od L. M. nebudou obviněnými P. D. a V. B. učiněny,
přičemž následně po nich obviněný P. D. v polovině listopadu 2009 opakovaně
požadoval hotovost na zaplacení jídla a ošacení údajné ostrahy družstva u T. s
tím, že jinak bude objekt družstva rozkraden a přijdou o všechny peníze, které
dosud do vymáhání dlužné částky od L. M. vložili, proto manželé R. v průběhu
měsíce listopadu 2009 předali obviněnému P. D. u obchodního domu T. v B.
postupně v částkách ve výši od 15 000 Kč do 20 000 Kč celkem finanční hotovost
ve výši 347 000 Kč, přičemž oba obvinění věděli, že žádnou ostrahu areálů
družstev u L. a T. hradit nebudou, ani nebudou činit žádné kroky k vymožení
dlužné částky od L. M., a částku 347 000 Kč si ke škodě J. a D. R. ponechali
pro svoji potřebu,
9) obvinění P. D. a V. B. společně
po jejich předchozí vzájemné dohodě obviněný V. B. v přesně nezjištěném období
měsíce listopadu 2009 za přítomnosti obviněného P. D. na schůzce s manželi R. v
motorestu "U C." ve S. těmto nepravdivě uvedl, že výše uvedená družstva u L. a
u T. budou nakonec převedena na nejmenovaného anglického majitele, jejich
převod však musí být proveden v R., neboť v České republice je takový převod
nelegální, dále jim sdělil, že z těchto důvodů bude převod dražší, a proto musí
manželé R. sehnat ještě 550 000 Kč, obviněný V. B. sežene dalších 350 000 Kč a
obviněný P. D. 550 000 Kč, následně je obviněný P. D. opakovaně telefonicky
urgoval s tím, že aby obdrželi peníze za prodej výše uvedených zemědělských
družstev a celý převod nebyl zmařen, musí výše uvedenou částku sehnat co
nejrychleji, a poté, co věděl, že manželé R. za tímto účelem prodali jejich
rodinný dům, na jehož prodej jim zprostředkoval kupce, jim sdělil, že svůj díl
peněz sehnat nemůže, aby jich sami sehnali co nejvíce, na základě čehož dne 27.
11. 2009 na přesně nezjištěném místě silniční komunikace mezi B. a K. převzal
obviněný V. B. za přítomnosti obviněného P. D. od manželů R. částku 629 000 Kč
za účelem jejího údajného převozu do R. a použití k převodu výše uvedených
družstev u L. a T., přestože oba obvinění věděli, že tyto peníze na oddlužení
či převod uvedených družstev použity nebudou ani nebudou činit žádné kroky k
vymožení dlužné částky od L. M. a částku 629 000 Kč si ke škodě J. a D. R.
ponechali pro svoji potřebu,
čímž poškozeným D. R. a J. R. způsobili
obviněný P. D. s I. D. společně škodu ve výši 286 000 Kč [pod body 1) až 4)],
obvinění P. D., V. B. s I. D. společně škodu ve výši 120 000 Kč [pod bodem 5)],
obvinění P. D. a V. B. společně škodu ve výši 1 166 000 Kč [pod body 6), 8),
9)],
obviněný P. D. sám škodu ve výši 72 000 Kč [pod bodem 7)].
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními
směřujícími proti výroku o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obou
obviněných, zaměřené proti výroku o trestu, podal i státní zástupce. Rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 37/2012, byl z podnětu
odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř.
rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o trestech. Podle § 259 odst.
3, 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému P. D. byl za tento trestný
čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž
byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 4.
2010, sp. zn. 1 T 36/2010, podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák.
uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Podle § 39a odst.
3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému
V. B. byl uložen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním
příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 3 T 270/2009,
trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán
vinným pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 22. 12.
2009, sp. zn. 7 T 60/2009, trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.,
jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru
nad Sázavou ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. 13 T 25/2010, a trestný čin zanedbání
povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným
trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru na Sázavou ze dne 29. 11. 2010, sp.
zn. 2 T 226/2010, podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný
trest odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. b) tr. zák. (správně § 39a odst. 3 tr. zák.) rovněž zařazen do věznice s
dozorem. Současně byly zrušeny výroky o trestech výše citovaných rozhodnutí,
jakož i všechna dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušeními, pozbyla pokladu. Odvolání obou
obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Není od věci dodat, že původně bylo trestní stíhání vedeno v této věci i proti
spoluobviněnému I. D., avšak ještě ve stadiu řízení před nalézacím soudem bylo
usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 1 T 232/2010,
podle § 23 odst. 1 tr. ř. trestní řízení proti tomuto obviněnému vyloučeno k
samostatnému projednání a rozhodnutí a věc byla nadále vedena (jako řízení
proti uprchlému) pod sp. zn. 1 T 97/2011.
Následně obvinění P. D. i V. B. podali proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 37/2012, prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě
dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Shodně v něm odkázali
na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný P. D. v dovolání brojil proti tomu, že se odvolací soud nijak
nevypořádal s jeho námitkou, že soud prvního stupně nehodnotil provedený
listinný důkaz, a to prohlášení původně spoluobviněného I. D., který v něm
popisuje podíl obviněného P. D. na jednání s manžely R. V tomto opomenutí
odvolacího soudu obviněný spatřuje porušení práva na obhajobu a především
porušení příslušných ustanovení o dokazování, neboť v rámci trestního stíhání
je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat mimo jiné i to, zda skutek, který se
stal, spáchal obviněný. V této souvislosti byl navrhován také výslech I. D.,
jehož výpověď mohla mít z hlediska obhajoby obviněného P. D. zásadní význam pro
správnost rozsudku. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že
skutkový děj, jak je v rozsudku soudu prvního stupně popsán, byl zjištěn a
objasněn z výpovědí poškozených manželů R. Z výpovědí těchto svědků ovšem
nevyplývají takové skutečnosti, které by náležitě objasňovaly roli obviněného
P. D. coby pachatele trestného činu podvodu.
Obviněný nesouhlasil ani s tím, jak soud prvního stupně rozhodl o povinnosti k
náhradě škody poškozeným, stanovil-li mu povinnost nahradit vzniklou škodu
poměrně. Jestliže soudy obou stupňů vycházely z toho, že trestného jednání se
dopouštěli společně I. D., P. D. a V. B., mělo se jednat o odpovědnost
solidární. Tímto je v případě odsouzení I. D. vyloučeno, aby bylo současně
rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit škodu poškozeným.
Obviněný P. D. navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. B. v textu dovolání namítl, že se soudům nepodařilo prokázat, že by
naplnil skutkovou podstatu žalovaného trestného činu, resp. že by žalovaný
trestný čin spáchal. Jeho neúčast ať už při výběrech finančních prostředků
údajných poškozených z jejich účtu, nebo při prodeji rodinného domu poškozených
třetí osobě (svědkovi M. R.) v žádném případě nedokazuje, že uvedl někoho v
omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil, a dopustil se tak podvodného
jednání. Žádné finanční prostředky od údajných poškozených nikdy neobdržel, na
tvrzené předávání finančních prostředků neexistuje žádný písemný doklad, žádný
hodnověrný svědek ani žádný jiný použitelný důkaz, např. záznam z kamerového
systému apod. Jediný listinný doklad, který v celé této kauze existuje, a který
je součástí trestního spisu, je listina ze dne 9. 10. 2009, ta se však jednak
vůbec netýká jeho osoby, a jednak co do obsahu není zřejmé, k čemu byla vůbec
vyhotovena a proč, respektive kdo komu měl co předat či potvrdit. Rovněž ani
další svědci (kromě poškozených) jej nepoznali. To, že jej poznala svědkyně D.
R., automaticky neznamená, že se dopustil popisovaného jednání. Poukázal na to,
že svědkyně D. R. není hodnověrným svědkem, protože sama lhala svému manželovi
o průběhu cesty do R. Svědek J. R. v přípravném řízení vypovídal zmatečně, jeho
výpověď nelze použít jako důkaz obhajoby. Jím tvrzené předání částky 629 000 Kč
obviněnému není schopen doložit žádným potvrzením ani jiným důkazem.
Měl za to, že nebylo prokázáno, že by uváděl údajné poškozené v omyl, a stejně
tak nebyl prokázán jeho úmysl údajné poškozené podvést. U trestného činu
podvodu však musí být tato subjektivní stránka trestného činu jednoznačně
prokázána. Protože se tak nestalo, je nutno v souladu s principem in dubio pro
reo dospět k závěru, že žalovaným jednáním nebyly naplněny všechny zákonné
znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu ustanovení § 250 odst.
1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Obviněný V. B. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám
rozhodl ve věci rozsudkem tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby podle §
226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nevyužila svého oprávnění
podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněných se věcně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř.
přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a splňují náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obou
obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že oba obvinění shodně uplatnili důvod
dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze
dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně
právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se
dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede
někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle § 89 odst.
11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu, které spočívají v tom,
že obvinění ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že uvedli
někoho v omyl, a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu [obviněný P. D.
skutky pod body 1) až 9), obviněný V. B. útoky pod body 5), 6), 8), 9)].
V obecné rovině je vhodné připomenout, že objektivní stránku trestného činu
podvodu, jak již bylo uvedeno, představuje mimo jiné i takové jednání
pachatele, kterým uvádí jiného v omyl. Za uvedení v omyl je považováno jednání,
kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem
věci; může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci, pokud je tato
nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím
majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit. Uvedení v omyl může být spácháno
konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.
Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat
všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i
příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin
spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným
porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm.
a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální
podle § 4 písm. b) tr. zák.].
Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že obviněný V. B. deklarovaný dovolací
důvod naplnil pouze v té části, v níž namítal absenci subjektivní stránky
trestného činu podvodu, a obviněný P. D. jej uplatnil relevantně pouze tehdy,
namítal-li nesprávnost výroku o náhradě škody. Pouze v těchto částech dovolání
totiž obviněný V. B. brojil proti správnosti právního posouzení skutku
zjištěného soudy a obviněný P. D. namítl nesprávné hmotně právní posouzení
otázky významné pro vyslovení jeho povinnosti k náhradě škody. Ostatní námitky
dovolatelů, byť v nich bylo formálně deklarováno nesprávné právní posouzení
věci, ve skutečnosti směřovaly do oblasti skutkových zjištění a správnosti
hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Tuto povahu mají především
námitky obviněného V. B., že nebylo spolehlivě prokázáno, že se činu, jímž byl
uznán vinným, dopustil právě on, jelikož nebylo prokázáno, že by nějaké
finanční prostředky od údajných poškozených vůbec někdy obdržel nebo že by je
uvedl v omyl. Obdobně i námitky obviněného P. D. převážně spočívaly v polemice
se správností hodnocení důkazů, zejména výpovědí poškozených.
Primárně se tedy oba obvinění domáhali změny skutkových zjištění ve svůj
prospěch (žádné finanční prostředky nepřevzali – až na přiznané převzetí částky
25 000 Kč obviněným P. D. dne 9. 10. 2009, poškozené v omyl neuvedli,
respektive to nelze bez pochybností tvrdit) a následně na podkladě takové změny
skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného činu podvodu § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zák. nedopustili. Námitky skutkové, resp. procesně právní,
však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu
k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též
usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud sice již opakovaně připustil (k tomu viz př. nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.), že se zásada, s níž přistupuje k
hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že
vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého
procesu a obviněný takovou výhradu uplatní. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li
skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obvinění
takovou výtku učiní součástí svých dovolacích námitek. O takovou situaci se ale
v posuzovaném případě zjevně nejedná.
Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů při posuzování viny obou
obviněných v souladu se zásadami vyjádřenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.,
tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a své závěry odůvodnil
způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud
nepochybil, shledal-li v této části rozsudek soudu prvního stupně správným, jak
uvedl na str. 4 odůvodnění svého rozsudku, a vystavil-li na nich své
rozhodnutí.
Závěr o vině obviněného V. B. i obviněného P. D. opřel soud prvního stupně
logicky na prvním místě o výpovědi obou poškozených, které považoval za
věrohodné (a to i s ohledem na provedenou rekognici osob, kdy oba poškození v
přípravném řízení všechny spolupachatele bezpečně poznali), na sebe zcela
navazující a jsoucí v souladu s dalšími výpověďmi svědků (např. svědeckou
výpovědí R. K., L. M.) i listinnými důkazy (listina podepsaná obviněným P. D. o
půjčce 25 000 Kč, založená na č. l. 6, potvrzení o výběrech finančních
prostředků, smlouvy o půjčkách manželů R., doklady o prodeji jejich
nemovitosti).
V této souvislosti se jeví jako zcela účelové tvrzení obviněného P. D.,
podporované písemným prohlášením I. D. (č. l. 422), že obviněný P. D. se na
celé věci žádným způsobem nepodílel, nýbrž v podstatě pouze dělal řidiče při
aktivitách I. D. Absurdnost této obhajoby, opírající se o zjevnou snahu I. D.,
který je neznámého pobytu, pomoci svému příbuznému obviněnému P. D. a vyvinit
jej tím způsobem, že vezme jeho díl viny na sebe, vyplývá již ze samotného
zjištění, že I. D. se na jednání popsaném pod body 6) až 9) výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu vůbec neúčastnil, na rozdíl od obviněného P. D.,
jehož účast byla prokázána u jednání pod všemi devíti útoky rozsudku soudu
prvního stupně. Nepravdivost prohlášení I. D. potvrdil dokonce nevědomky i sám
obviněný P. D., když doznal, že osobně převzal částku ve výši 25 000 Kč (č. l.
385 a verte), jakož i podepsal příslušné potvrzení (č. l. 6). Vzhledem k zjevné
účelovosti prohlášení I. D. a jeho nevěrohodnosti se Nejvyšší soud nedomnívá,
že by tento důkaz mohl cokoliv změnit na závěru o vině obviněného P. D., když
opomenutí zmínky o něm v rozsudcích obou soudů je čistě formálním pochybením
bez jakéhokoliv možného vlivu na výsledek hodnocení důkazů. Ve své podstatě se
jedná o nadbytečný důkaz i ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod
č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). K
tomu je třeba poznamenat, že drobné nedostatky v pregnantnosti odůvodnění
rozhodnutí soudů nejsou samy o sobě způsobilé být nejen uplatňovaným dovolacím
důvodem (protože se jedná o porušení norem procesních), ale ani automatickým
porušením práva na spravedlivý proces, protože rozhodujícím zde není formální
hledisko nedostatku odůvodnění soudů, nýbrž reálnost zásahu do práva
obviněného, k němuž takovým pochybením došlo (k tomu viz přiměřeně např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. ÚS I. 2344/12).
V tomto konkrétním případě se evidentně nejedná o případ opomenutí důležitého
důkazu, jehož důsledkem by byl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy, jak již bylo předesláno. Ve skutečnosti totiž není vůbec
žádných pochybností o tom, že oba obvinění se v celém rozsahu popsaného jednání
dopustili. Není od věci připomenout fakt, že oba obvinění se obdobné podvodné
činnosti co do rozsahu i způsobu provedení dopustili opakovaně (viz výše
citovaná rozhodnutí v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu). Všechny
provedené důkazy ve svém souhrnu vyúsťují v logický závěr, že za pachatele
podvodu byli důvodně označeni obvinění P. D. a V. B. Dovolací soud nemá žádný
důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit. Nešlo zde o
případ svévolného hodnocení důkazů nebo o případ, kdy by závěr o vině
obviněných neměl oporu ve výsledcích dokazování nebo připouštěl rozumné
pochybnosti.
Pokud by obvinění uplatnili pouze výše uvedené námitky, musel by Nejvyšší soud
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného
důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Avšak – jak bylo již
dříve předesláno – oba dovolatelé uplatnili po jedné námitce, kterou
uplatňovaný dovolací důvod naplnili.
Obviněný V. B. brojil proti správnému právnímu posouzení subjektivní stránky
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být vždy prokázán
výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních
vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku. Skutková podstata
podle § 250 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 3 odst. 3,
§ 4 tr. zák.), ve vztahu ke způsobené značné škodě coby okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. je
postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 5, § 6 písm. a) tr.
zák.].
Jestliže už bylo konstatováno, že soudy spolehlivě zjistily skutkový stav věci,
jehož podstata záležela v tom, že obviněný V. B. společně s dalšími dvěma
obviněnými ve V., okr. H., a jinde v době od 8. 10. 2009 do konce listopadu
2009, v úmyslu podvodně vylákat peníze od manželů D. R. a J. R. pod nepravdivou
záminkou vymožení dluhu od L. M. ve výši 309 000 Kč a výhodného prodeje blíže
neurčených zemědělských družstev u L. a T. se ziskem, postupně na poškozených
vylákali v rozsudku podrobně specifikované peněžní částky dosahující ve svém
souhrnu u obviněného V. B. 1 286 000 Kč, přestože věděli, že žádné kroky k
vymožení dlužné částky neučiní, prodej žádných zemědělských družstev u L. a T.
nebudou realizovat a peníze si ponechají pro sebe, je zřejmé, že jednání
obviněného V. B. muselo být vědomé a chtěné; tento úmysl pokrývá všechny znaky
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., tedy včetně uvedení
poškozených v omyl, jak to ostatně vyplývá ze znění samotné skutkové věty,
protože bez mylné představy o činnosti obviněných by poškození neměli žádný
důvod jim jakékoliv finanční prostředky předávat, a prakticky se tak finančně
zruinovat. Samotný těžší následek v podobě způsobení značné škody musel být
obviněnému rovněž zřejmý, když sám osobně přebíral dne 27. 11. 2009 od
poškozeného J. R. částku 629 000 Kč, která sama o sobě představovala škodu
převyšující hranici škody značné, jež je podle § 89 odst. 11 tr. zák. stanovena
částkou dosahující nejméně 500 000 Kč. Z kontextu děje je proto nepochybné, že
i v tomto případě se jednalo o úmysl přímý.
Naplnění ostatních zákonných znaků trestného činu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. obviněný V. B. a ani obviněný P. D. nezpochybňovali, a
dovolací soud se jimi proto také v tomto rozhodnutí nezabýval; ani o jejich
naplnění ale nemá žádných pochybností.
Relevantně uplatněná námitka obviněného P. D. podřaditelná pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívala ve výtce, že mělo být rozhodnuto
o solidární odpovědnosti k náhradě škody, nikoliv o odpovědnosti dílčí, jelikož
se podle zjištění soudu obvinění činu dopustili jako spolupachatelé.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. platí mimo jiné, že odsuzuje-li soud obviněného pro
trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu v rozsudku, aby
ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn; nebrání-li tomu
zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody,
jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku,
jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
V adhezním řízení se postupuje podle hmotně právních norem, na nichž je
uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí. V daném případě se jednalo o
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (nadále
občanský zákoník), konkrétně pak zvláště ustanovení § 420 a § 438 tohoto zákona.
Za podklad svého rozhodnutí soudy vzaly skutkové zjištění uvedené ve výroku o
vině pod body 1) až 9) v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obviněný P.
D. sám způsobil poškozeným škodu ve výši 72 000 Kč, společně se spoluobviněným
V. B. škodu ve výši 1 166 000 Kč, společně se spoluobviněným V. B. a I. D.
škodu ve výši 120 000 Kč a spolu s I. D. škodu ve výši 286 000 Kč. Poněvadž
škoda s výjimkou částky 10 000 Kč nebyla dosud uhrazena a nebrání tomu žádná
zákonná překážka, byla podle návrhu poškozené (č. l. 418) podle § 228 odst. 1
tr. ř. obviněnému P. D. uložena povinnost, aby poškozeným manželům D. R. a J.
R. na náhradu škody zaplatil částku 680 000 Kč; obviněnému V. B. byla uložena
tato povinnost v částce 630 000 Kč.
To, že oba spoluobvinění jako spolupachatelé trestným činem zaviněně způsobili
škodu, za kterou odpovídají ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku,
dovolatel P. D. nezpochybnil. Jeho výhrady směřovaly výlučně proti tomu, že
nebylo rozhodnuto o jejich solidární odpovědnosti k náhradě škody.
Podle § 438 odst. 1 občanského zákoníku způsobí-li škodu více škůdců,
odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle § 438 odst. 2 tohoto zákoníku v
odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili,
odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.
Úprava ustanovení § 438 odst. 1 občanského zákoníku vyjadřuje zásadu solidární
odpovědnosti škůdců v případech společně způsobené škody s cílem prohloubit
odpovědnost za protiprávní jednání a důsledně zabezpečit ochranu poškozeného.
Solidární odpovědnost má poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody
pro poškozeného, který si podle svého rozhodnutí může vybrat pouze některého ze
škůdců a uplatňovat vůči němu celý svůj nárok. Ze znění ustanovení § 438
občanského zákoníku také vyplývá, že solidární odpovědnost je pravidlem, dílčí
odpovědnost více škůdců je výjimkou z tohoto pravidla. Zákonem je na ni
pamatováno toliko na odůvodněné případy, které je třeba chápat jako případy
výjimečné, jež je třeba v tomto smyslu také zdůvodnit. Jestliže je primární
zájem soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho práv, přichází v úvahu v
situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o
dílčí (dělené) odpovědnosti nebude zájem poškozeného a uspokojení jeho nároku
na náhradu škody nikterak ohroženo. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze
podle účasti škůdců na způsobení škody rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti.
Soud prvního stupně akceptoval bez bližšího zdůvodnění návrh poškozených na
rozhodnutí o dílčí odpovědnosti spoluobviněných P. D. a V. B. k náhradě škody,
v odůvodnění rozsudku učinil jen poznámku, že součet peněžních částek
požadovaných poškozenými nečiní ani celou škodu, kterou jim obvinění způsobili
(str. 10), a proto ve smyslu jejich návrhu rozhodl, že obviněný P. D. je jim
povinen zaplatit částku 680 000 Kč a obviněný V. B. 630 000 Kč. Odvolací soud
neshledal důvod změnit takto učiněný výrok o náhradě škody, třebaže připustil
pochybnosti o tom, zda soud prvního stupně správně akceptoval požadavek
poškozených, aby obvinění nahradili vzniklou škodu poměrně. Dodal ale, že
rozhodnutí o solidární odpovědnosti k náhradě škody by bylo v neprospěch
obviněných a protože odvolání státního zástupce bylo podáno výlučně proti
výroku o trestu, nemohl o jejich solidární odpovědnosti k náhradě škody
rozhodnout (str. 4 rozsudku).
Jakkoliv nelze přehlédnout nepřesvědčivé a ve svých důsledcích nepřezkoumatelné
odůvodnění výroku o náhradě škody, jak jej učinil soud prvního stupně, za výše
vyložených okolností nemohl ani dovolací soud do takto učiněného výroku
zasáhnout. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že rozhodnutí o solidární
odpovědnosti k náhradě škody by zvláště nyní a ve vztahu k dovolateli znamenalo
rozhodnutí v jeho neprospěch, a to jak s přihlédnutím k principům, které
ovládají solidární odpovědnost více škůdců k náhradě škody, tak i konkrétně
stanovené částce 680 000 Kč, kterou je obviněný P. D. povinen poškozeným
zaplatit. V těchto souvislostech pak není relevantní ani výhrada, že je
vyloučeno rozhodnout o uložení povinnosti nahradit škodu poškozeným původně
spoluobviněnému I. D.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl jako zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněných P. D. a V. B. o odložení výkonu
rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu.
Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a
předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o
odst. 1 tr. ř. neshledala.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra
Kůrková