8 Tdo 1632/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.
března 2009 o dovolání obviněných M. P., a obviněného I. K., proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 2 To 68/2008, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 53 T 1/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. P. a I. K. o d m
í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2008, sp. zn. 53 T 1/2008, byl
obviněný I. K. uznán vinnými trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm.
h) tr. zák. a obviněná M. P. účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu
vraždy podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr.
zák., a oba byli odsouzeni podle § 219 odst. 2 tr. zák. tak, že obviněné M. P.
byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byla
podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou, a obviněnému I. K.
byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl
zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou
a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci. Dále soud rozhodl
o vině a trestu u spoluobviněné V. J. a o náhradě škody.
Podle ve výroku o vině pospaného skutku se obvinění uvedených trestných činů
dopustili tak, že v přesně nezjištěné době na podzim roku 2006, pravděpodobně
od počátku měsíce listopadu 2006, si v b. S. H. na J. n., v r. v D. P. z L. a
jinde v B. spoluobviněná V. J. prostřednictvím M. P. najala spoluobviněného I.
K. k usmrcení svého manžela poškozeného M. T., bytem B., S., za úplatu
100.000,- Kč, aby získala usmrcením manžela majetkový prospěch v souvislosti s
dědickými nároky, zejména právo nájmu k bytu, kdy obviněná M. P. poté opakovaně
utvrzovala svého přítele spoluobviněného I. K. v plánování a následně usmrcení
poškozeného M. T. za 100.000,- Kč, přičemž dne 17. 10. 2006 převzala od
spoluobviněné V. J. 5.000,- Kč jako zálohu na usmrcení M. T. pro O. K.,
státního občana U., kterou předala spoluobviněnému I. K., jenž O. K. jako svého
známého seznámil s úmyslem spoluobviněné V. J., nechat zavraždit svého manžela
za částku 100.000,- Kč s tím, že O. K. souhlasil po vzájemné domluvě se
spoluobviněným I. K., že tento trestný čin společně provedou. Po domluvě se
spoluobviněnou V. J. tato dne 18. 10. 2006 ve večerních hodinách vylákala
poškozeného M. T. do p. b. „U Ž.“ v B. na ulici P. t., kde jej přiměla k
požívání alkoholických nápojů s úmyslem poškozeného M. T. opít a snížit tak
možnosti jeho obrany. Kolem 00:30 hod. dne 19. 10. 2006 jej poslala na lávku
pro pěší nad ulicí S. v B., která spojuje ulici Ch. a S., kde spoluobviněný I.
K. a O. K. společně poškozeného M. T. fyzicky napadli s úmyslem usmrtit, a při
napadení jej pravděpodobně nejméně 1x udeřili do obličeje a shodili z lávky pro
pěší z výšky 6,88 metru na vozovku vedoucí po ulici S. v B., kdy tímto jednáním
mu způsobili zranění, a to mnohočetné zlomeniny žeber, částečně odtržení pravé
plíce od mezihrudí, mnohočetné trhliny pravého plicního křídla, zlomeniny
pánevního pletence, zlomeniny pravé dolní a pravé horní končetiny, trhliny
hrudní aorty, částečné odtržení pravé ledviny, trhliny jater a další, přičemž v
důsledku těchto zranění M. T. dne 19. 10. 2006 v 02:35 hod. zemřel ve F. n. v
B. Spoluobvinění I. K. s O. K. obdrželi od spoluobviněné V. J. za usmrcení M.
T. dne 20. 10. 2006 celkem částku ve výši 95.000,- Kč, kdy tuto částku
spoluobviněná V. J. pro ně zanechala ve schránce na hlavním nádraží v B.,
přičemž od této schránky předala spoluobviněnému I. K. klíč, a tento ji
společně se svojí přítelkyní obviněnou M. P. vyzvedl, ponechal si 15.000,- Kč,
když částka ve výši 80.000,- Kč připadla O. K.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 2 To 68/2008,
rozhodl o odvoláních, která proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
podali všichni tři jmenovaní obvinění a rodiče spoluobviněné V. J., tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. b), d) odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné M.
P. napadený rozsudek částečně zrušil ve vztahu ke jmenované v celém rozsahu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově ohledně ní rozhodl tak, že ji uznal vinnou
trestným činem účastenství na trestném činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm.
h) tr. zák., ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se
dopustila stejným skutkem, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně pouze
s tou změnou, že posunul počátek činu na začátek měsíce října 2006 a upravil ve
shodě s užitou právní kvalifikací i právní větu. Obviněné M. P. znovu uložil i
trest v nezměněném druhu i výši, a způsobu jeho výkonu, jak to již učinil i
soud prvního stupně. Současně odvolací soud rozhodl o povinnosti této obviněné
k náhradě škody.
Odvolání obviněných I. K. a V. J., jakož i jejích rodičů Vrchní soud v Olomouci
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění M. P. a I. K.
prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněná M. P. své dovolání opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), l) tr. ř. a shledala je v nesprávném právním posouzení skutku a jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž soudu druhého stupně vytkla, že
rozsudek soudu prvního stupně pro podstatné vady řízení, které rozsudku
předcházelo, zejména, že byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit
objasnění věci nebo právo na obhajobu, nezrušil. S odkazem na právo na
spravedlivý proces, které musí být aplikováno bezvýjimečně, poukázala na to, že
ač se soud druhého stupně shodl s jejími výhradami proti právní kvalifikaci
skutku, aniž by prováděl další dokazování, sám po zhodnocení důkazů provedených
soudem prvního stupně, o její vině znovu rozhodl. Obviněná přitom zdůraznila,
že již v rámci podaného odvolání namítala, že nebylo přesně zjištěno, ve kterém
časovém období mělo k utvrzování v předsevzetí ke spáchání trestného činu
obviněnou dojít, přičemž pouhé konstatování, že se mělo jednat „o období
podzimu roku 2006, pravděpodobně počátkem listopadu 2006“, označila za
nedostatečné. Podle obviněné došlo k porušení zásady „v pochybnostech ve
prospěch obviněné“, neboť obviněná, která se narodila dne 5. 10. 1988, teprve v
předmětné době dovršila zletilosti. S ohledem na to, že nebylo přesně zjištěno,
kdy k trestnému činu mělo dojít, nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda se
obviněná činu dopustila jako zletilá. Skutečnost, že se obviněná činu mohla
dopustit jako mladistvá, by mělo vliv jednak na společenskou nebezpečnost
jejího jednání a jednak na výši jí uloženého trestu. Uvedené pochybení
nenapravil ani odvolací soud, který dobu spáchání skutku nově vymezil. Namítla,
že tímto postupem došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. a § 259
odst. 3 tr. ř., jakož i dvojinstančnost řízení. Obviněná dále vznesla výhrady
proti použité právní kvalifikaci, vůči níž vytýkala, že je v rozporu s
učiněnými skutkovými zjištěními a shledala též nedostatky v subjektivní
stránce. Uvedla, že pokud byla uznána vinnou účastenstvím podle § 10 odst. 1
písm. c) tr. zák., pak na základě provedeného dokazování nevyplývají takové
konkrétní okolnosti, které by tuto právní kvalifikaci naplňovaly. Vzhledem k
tomu, že má pochybnosti o tom, že obviněnému I. K. prokázala pomoc k trestnému
činu vraždy utvrzováním ho ve spáchání tohoto trestného činu, vyslovila
přesvědčení, že pokud by bylo prokázáno, že se dověděla o přípravě k trestnému
činu vraždy, její jednání mělo být posouzeno spíše jako nepřekažení trestného
činu podle § 167 odst. 1 tr. zák.
V závěru navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušil a podle § 256l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněného I. K. bylo podáno na podkladě dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. g), c), h) tr. ř. Souhrnně ke všem takto označeným důvodům
dovolatel nejprve vznesl námitky proti postupu a způsobu při získávání
informací z mobilních telefonů v přípravném řízení. Zejména tím zpochybnil
skutečnosti získané z mobilního telefonu a SIM karet obviněného. Podle
obviněného došlo k porušení § 88a tr. ř., neboť žádost o vydání příkazu podal
policejní orgán a nikoli státní zástupce. Poukázal též na obsah ustanovení § 33
odst. 1, 5 tr. ř. Za další nedostatek označil, že souhlas, který měl obviněný
ve smyslu § 88a odst. 2 tr. ř. dne 23. 5. 2007 udělit, se týkal pouze dat,
obsažených v mobilním telefonu značky Samsung, a v žádném případě se
nevztahoval k využití informací ze SIM karty O. a SIM karty O. Pochybení
shledal i v tom, že policejní orgán daný souhlas získal od obviněného ve
vazební věznici, aniž by jej řádně o jeho právech poučil a aniž by zajistil
přítomnost jeho obhájce, neboť tento nebyl o daném úkonu vyrozuměn. Z těchto
důvodů a se zřetelem na ústavní princip zákazu donucování jiného k
sebeobviňování jsou důkazy na podkladě těchto úkonů získané absolutně neúčinné,
protože obviněný měl být orgánem činným v trestním řízení poučen o svých
právech před provedením výše uvedeného úkonu a obhájci mělo být umožněno, aby
se tohoto úkonu účastnil. Za vadný označil obviněný rovněž protokol sepsaný
policejním orgánem o vydání věci, a to ohledně vydání mobilního telefonu
Samsung včetně baterie a dvou kusů SIM karet, neboť nebyl splněn požadavek § 79
dst. 5 tr. ř., že protokol o vydání a odnětí věci musí obsahovat též dostatečně
přesný popis vydané nebo odňaté věci, který by umožnil určit její totožnost. Označení věcí, které policejní orgán převzal, je však podle obviněného
nedostatečné a vzbuzuje pochybnosti o jejich dalším použití jako důkazu. Z
tohoto důvodu namítl, že nemělo být přihlíženo ani k informacím získaným
znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická počítačová
expertíza. K výslechu O. K. dovolatel namítl, že byl proveden v rozporu s
Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních, publikovanou pod č. 550/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), přičemž pochybení shledal v tom, že výslech
tohoto svědka sice provedla u. policie, avšak příslušníci Policie České
republiky nebyli tomuto úkonu v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy pouze přítomni,
ale kladli vyslýchanému otázky. Obhájci obviněného, který byl tomuto úkonu
přítomen, však nebylo umožněno, aby obviněnému otázky za stejných podmínek, jak
to bylo umožněno policistům České republiky, pokládal. V této souvislosti
odvolacímu soudu vytkl, že uvedené skutečnosti, narozdíl od soudu prvního
stupně nepovažoval za podstatné procesní vady a uzavřel, že výslech svědka O. K. učiněný orgány U., je v celém rozsahu úkonem bezvadným. Další své výtky
obviněný zaměřil proti odběru srovnávacích pachových stop od svědka O. K.,
který byl rovněž proveden v rozporu s Úmluvou, neboť daný odběr provedl komisař
Policie ČR na území U., který navíc ani řádně nezaprotokoloval poučení podle §
114 odst. 5 tr. ř.
Odběr byl přitom zaznamenáván na tiskopis, v němž je odkaz
na právní předpis účinný v České republice. Obviněný tak vyjádřil přesvědčení,
že k informacím získaným uvedeným způsobem na území U. by nemělo být
přihlíženo, neboť byly zajištěny v rozporu se zákonem. Dalším chybným postupem
byl zatížen i odběr srovnávacích pachových stop jeho osoby, neboť jednak
obviněný nebyl před tímto úkonem řádně ve smyslu § 33 odst. 5 tr. ř. poučen, a
úkon byl prováděn bez přítomnosti obhájce, a jednak ze záznamu o tomto úkonu
není zřejmé, jakým způsobem byla tato stopa sejmuta a jakým číslem byla jako
stopa označena, aby bylo zřejmé, že náleží obviněnému. Ze spisového materiálu
nepovažuje za patrné ani to, jak s ní bylo dále naloženo. Proto ani k tomuto
důkazu nelze podle obviněného přihlédnout. Obviněný soudům vytkl, že se
dostatečným způsobem nezabývaly jím předloženým důkazem výpovědí O. K. učiněné
na U., která byla zachycena na CD nosiči. Ačkoli zde hovoří tři řádně poučení
svědci o okolnosti, která má zásadní vliv na posouzení viny obviněného, soud se
touto skutečností nezabýval. Podle obviněného soudy obou stupňů pochybily,
neboť dokazování zaměřily výhradně k prokázání viny obviněného, aniž vzaly v
úvahu, že v dosud zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o
jeho vině a že, každý nepřímý důkaz nabývá na významu až ve spojitosti s důkazy
jinými. Musí tu být proto hned několik nepřímých důkazů, které vytvoří
soustavu, jehož jednotlivé články jsou v souladu jak mezi sebou, tak i s
dokazovanou skutečností. Tyto předpoklady však nebyly orgány činnými v trestním
řízení naplněny, protože neopodstatněným odmítnutím uvedeného důkazu, nebyla
potvrzena obhajoba obviněného, a nebyl tak bez důvodných pochybností zjištěn
skutkový stav projednávané věci a najisto postaven závěr, zda obviněný
předmětný čin spáchal.
V další části dovolání obviněný brojil proti uložení trestu vyhoštění na dobu
neurčitou. Poukázal na to, že v České republice žije více než deset let,
navštěvoval zde jak základní školu, tak i školu střední, přičemž zde žije i
jeho rodina, na které je citově závislý. Argument soudu, že nikde nepracoval,
by neměl být posuzován, s ohledem na věk obviněného, restriktivně. Udržení
rodinných pout je základní myšlenkou státní politiky, když důraz na rodinné
pouto má být vodítkem při rozhodování, neboť odloučení od rodiny s sebou vždy
nese negativní důsledky.
Vzhledem k výhradám, které obviněný ve svém dovolání vznesl, navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí, a soudu prvního stupně přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. byly opisy dovolání obou obviněných zaslány
Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření. Dovolací soud shledal, že do
dne konání neveřejného zasedání písemné vyjádření státního zástupce neměl k
dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněné M. P. a
obviněného I. K. jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.,
byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.,
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při splnění těchto formálních podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda
uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. u obviněné
M. P. a § 265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř. u obviněného I. K., lze
považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť
dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., jejichž
existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
K dovolání obviněné M. P.:
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1
tr. ř. Jak plyne z obsahu dovolání obviněné, opírá je i o důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., takže lze mít za to, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná uplatnila v jeho druhé alternativě.
Se zřetelem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
vhodné vyjádřit, že z jeho podnětu je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady
právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
V souladu s kritérii vymezenými pro dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. vznesla obviněná výhrady, jimiž brojila proti
právní kvalifikaci skutku jako pomoci podle § 10 písm. c) tr. zák. k trestnému
činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., a to pro absenci
subjektivní stránky daného trestného činu a pokud namítala, že s ohledem na
neurčité vymezení doby spáchání skutku vzniká pochybnost, zda se činu
nedopustila ještě před dosažením zletilosti.
Vzhledem k tomu, že obviněná byla uznána vinnou účastenstvím ve formě pomoci
podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vraždy podle § 219 odst.
1, 2 písm. h) tr. zák., a je proto potřeba uvést, že účastníkem na dokonaném
trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo sám není pachatelem toho samého
trestného činu (viz rozhodnutí č. B 7/1972-69-II. Bulletinu Nejvyššího soudu
České republiky). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že
došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když
účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je založeno na zásadě
akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti
účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele a předpokládá úmysl
směřující ke konkrétní formě účasti na konkrétním úmyslném trestném činu (čin
musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové
podstaty). Může jít i o úmysl nepřímý. K objektivní stránce účastenství je též
nezbytné, aby mezi jednáním účastníka a hlavního pachatele byl příčinný vztah.
Pokud jde o účastenství ve formě pomoci, jímž byla obviněná uznána vinnou, za
pomocníka se podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na základě demonstrativního
výčtu považuje ten, kdo poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu,
zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v
předsevzetí, slibem přispět po trestném činu.
Pomoc obviněné směřovala ke spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1,
2 písm. h) tr. zák., a tak je potřeba též uvést, že tohoto trestného činu se
dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí (odst. 1), spáchá-li tento čin v úmyslu
získat majetkový prospěch nebo úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin,
anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky [odst. 2 písm. h)].
Podle tzv. právní věty se obviněná pomoci k uvedenému trestnému činu dopustila
tím, že poskytla jinému pomoc utvrzováním v předsevzetí a jiným způsobem k
tomu, aby jiného úmyslně usmrtil a čin spáchal v úmyslu získat majetkový
prospěch.
Podle skutkových zjištěních spočívala pomoc obviněné v tom, že zprostředkovala
spoluobviněné V. J. najmutí spoluobviněného I. K. k usmrcení jejího manžela M.
T., za úplatu 100.000,- Kč. Dále obviněná M. P. poté opakovaně utvrzovala svého
přítele spoluobviněného I. K. v plánování a následně v usmrcení poškozeného M.
T. za 100.000,- Kč, přičemž dne 17. 10. 2006 převzala od spoluobviněné V. J.
5.000,- Kč jako zálohu na usmrcení M. T. pro O. K., kterou předala
spoluobviněnému I. K., jenž O. K. jako svého známého seznámil s vražedným
úmyslem spoluobviněné V. J. Když byl plánovaný čin proveden a poškozený byl v
ranních hodinách dne 19. 10. 2006 jmenovanými obviněnými usmrcen, a poté, co
obviněná V. J. předala spoluobviněnému I. K. částku ve výši 95.000,- Kč tak, že
ji zanechala ve schránce na hlavním nádraží v B., od níž předala i klíč,
obviněná M. P. tuto částku vyzvedla společně s obviněným I. K.
Soud prvního stupně na straně 36 odůvodnění svého rozsudku k takto zjištěným
skutkovým okolnostem vysvětlil, že obviněná M. P. se na činu spoluobviněného I.
K. podílela podstatným způsobem, protože nejprve ho seznámila s možností zabít
člověka za finanční částku, a poté ho opakovaně utvrzovala v tom, aby skutek
provedl. Seznámila ho s obviněnou V. J., která svůj požadavek na usmrcení
poškozeného za finanční částku 100.000,- Kč osobně přednesla I. K. Obviněná M.
P. byla informována o tom, že obviněný I. K. na provedení vraždy obstaral O.
K., byla přítomna jejich hovoru, věděla, že je usmrcení manžela V. J. plánováno
a společně s I. K. převzala od V. J. nejprve částku 5.000,- Kč jako zálohu na
usmrcení poškozeného, kterou předala I. K., a dále vyzvedávala ze schránky na
hlavním nádraží v B. finanční částku, která byla pro I. K. a O. K. určena jako
odměna za provedenou vraždu. Roli obviněné M. P. označil za nezastupitelnou
vzhledem k tomu, že se spoluobvinění V. J. a I. K. vzájemně neznali do té doby,
než je obviněná M. P. s I. K. právě za účelem realizace zamýšlené vraždy,
seznámila.
Na základě těchto prokázaných okolností Nejvyšší soud shledal, že soudy
nepochybily, pokud shledaly, že obviněná M. P. naplnila po subjektivní i
objektivní stránce zákonné znaky účastenství na trestném činu vraždy podle §
219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c)
tr. zák. Nejvyšší soud tuto právní kvalifikaci skutku považuje za správnou a
plně dopadající na učiněná skutková zjištění, která zahrnují veškeré znaky
pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vraždy podle § 219
odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Ze všech uvedených skutečností jednoznačně plyne,
že obviněná M. P. činila jednotlivé kroky vědomě a chtěně proto, aby mohla její
kamarádka spoluobviněná V. J. realizovat svůj záměr, zbavit se svého manžela
tím, že ho někdo jiný usmrtí. Sama se spoluobviněné nabídla, že někoho sežene,
když měla na mysli svého přítele obviněného I. K. Toho také s uvedeným záměrem
a s obviněnou V. J. seznámila, a ve fázi, kdy on sám nebyl rozhodnut čin
spáchat, jej utvrzovala v tom, aby usmrcení zajistil. Tím však úloha obviněné
nekončila, neboť se osobně účastnila i přebírání odměny, kterou obviněná V. J.
podle svého slibu najatým vrahům předala.
Bylo dostatečně prokázáno, že obviněná byla jasně informována o tom, že
důvodem, proč má být poškozený M. T. usmrcen, je zištný motiv, o kterém ji
obviněná V. J. informovala. Obviněná M. P. tudíž věděla, že plánovanou vraždou
chce spoluobviněná získat po smrti svého manžela jeho majetek. Byla proto
obeznámena i s tím, že záměrem bylo získat majetkový prospěch, a proto jednala
v přímém úmyslu (§ 4 písm. a) tr. zák.) ve snaze poskytnout jinému pomoc podle
§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v tom, aby poškozeného úmyslně usmrtil, tedy ke
všem znakům trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.
K námitce obviněné, že není jisté zda se činu nedopustila jako mladistvá, a
tedy nikoliv jako dospělá, je potřeba uvést, že pomocník hlavnímu pachateli
trestného činu, pomáhá, podporuje ho nebo ho v jeho jednání utvrzuje buď před
spácháním trestného činu nebo v době činu, není však možná po dokončení
trestného činu (viz rozhodnutí č. 3/1972-V., č. 51/1967 a č. 1/1990 Sb. rozh.
tr.) Rovněž je nutné vycházet z toho, že trestní odpovědnost a trestnost
účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele (§
10 odst. 2 tr. zák). Proto určení toho, kdy byla pomoc dokonána, je závislé na
konkrétních okolnostech, za nichž je poskytována.
V daném případě je pomoc obviněné M. P. podle skutkových zjištění popsaných ve
výroku o vině rozsudku odvolacího soudu časově vymezena tak, že „v přesně
nezjištěné době na podzim roku 2006, pravděpodobně od počátku měsíce října
2006… spoluobviněná V. J. prostřednictvím M. P. najala spoluobviněného I. K. k
usmrcení svého manžela poškozeného M. T.,…obviněná M. P. poté opakovaně
utvrzovala svého přítele spoluobviněného I. K. v plánování a následně usmrcení
poškozeného M. T. za 100.000,- Kč, přičemž dne 17. 10. 2006 převzala od
spoluobviněné V. J. 5.000,- Kč jako zálohu na usmrcení M. T. pro O. K., kterou
předala spoluobviněnému I. K.“.
K počátku trestné činnosti obviněné M. P. je vhodné upřesnit, že byť to z
popsaného časového vymezení jednoznačně nevyplývá, obviněná se uvedeného
trestného jednání začala dopouštět až poté, co dovršila 18 let, tedy po dni 5.
10. 2006. Tuto skutečnost, která nevyplývá přímo z výroku rozsudku, v jeho
odůvodnění vysvětlil soud prvního stupně, který na straně 4 uvedl, že z
provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný I. K. a M. P. se seznámili dne
28. 6. 2006 v O., pak se společně odstěhovali do O., kde byli jeden měsíc. Do
B., kde se obviněná teprve seznámila se spoluobviněnou V. J., se přestěhovali
den po narozeninách obviněné M. P., tedy dne 6. 10. 2006. Odvolací soud na
straně 25 rozsudku vysvětlil, na základě jakých skutečností upravil ve vztahu k
obviněné M. P. výrok o vině a rovněž i znění tzv. právní věty. Podle odvolacího
soudu je zřejmé, že události spočívající v domlouvání vraždy se odehrávaly již
na počátku měsíce října, nikoli na počátku listopadu 2006, jak nepřesně
vyjádřil soud prvního stupně.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněná M. P. celou
trestnou činnost, která jí je kladena za vinu, spáchala již poté, co dovršila
osmnáctý rok svého věku, tedy jako dospělá pachatelka a nikoliv jako mladistvá,
neboť podle § 2 písm. d) zák. č. 218/2003 Sb., zákona o odpovědnosti mládeže za
protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů
(zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění dalších právních předpisů, je
mladistvým ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a
nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Obviněná však veškeré jednání, tvořící
čin, jíž jí je kladen za vinu, činila, a tedy čin spáchala až poté, co již
zletilosti dovršila tj. po dni 5. 10. 2006.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny takto rozvedené právní úvahy a okolnosti
považuje právní posouzení skutku obviněné M. P. za posouzené v souladu se všemi
zákonnými ustanoveními a pravidly, které na jí spáchaný čin dopadají, a proto
dospěl k závěru, že soudy nepochybily, pokud ji uznaly vinnou účastenstvím ve
formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vraždy podle
§ 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Její dovolání poroto posoudil jako zjevně
neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Obviněný I. K. dovolání podal na podkladě důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c),
g), h) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se o případy, kdy v
příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř.,
tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr.
ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Nebo
obhájce ustanoveného či zvoleného měl, ale nebyla mu dána možnost se účastnit
úkonu nebo řízení, jehož se má právo účastnit nebo mu být přítomen.
Vzhledem k tomu, že obviněný v obsahu dovolání přesně nevymezil, k jakým
námitkám tento důvod vztahuje, lze z logiky podaného dovolání usoudit, že jeho
prostřednictvím brojil proti tomu, že jeho obhájce nebyl vyrozumíván o
některých úkonech činěných v přípravném řízení, nebyl jim ani přítomen, anebo
pokud přítomen byl, nebyla mu dána možnost řádného uplatnění případné obhajoby,
což jsou okolnosti splňující formální kritéria deklarovaného důvodu dovolání, a
Nejvyšší soud proto dále posuzoval, zda jsou tyto námitky opodstatněné.
S ohledem na to, že právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva
a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, je
porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu
řízení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší,
protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud
např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, ale
tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení
v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání
meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003,
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv.17, roč. 2002, pod č. T
413, ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002 uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve sv.19, roč. 2002 pod č. T 455). Naplnění dovolacího důvodu
nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným
obhájcem, (srov. dále též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp.
zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
v seš.17, roč. 2005, pod č. T 806).
Pokud proto obviněný namítal, že v přípravném řízení při provádění úkonů
dožádanými policejními orgány U. byla porušena práva na jeho obhajobu tím, že
i když prováděnému výslechu svědka O. K. byl přítomen jeho obhájce, nebyla mu
dána možnost svědkovi klást otázky, jde o nevýznamnou skutečnost, neboť obhájce
byl řádně vyrozuměn a tomuto úkonu osobně přítomen. Za této situace nelze
považovat za porušení práva na obhajobu to, že z protokolu sepsaném o tomto
úkonu nevyplývá, že obhájce mohl otázky svědkovi klást v takovém rozsahu, jak
to mohli činit čeští policisté tomuto úkonu rovněž přítomni. Vhodné je
připomenout, že této otázce věnoval dostatečnou pozornost odvolací soud, který
se s obdobnou námitkou obviněného vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, kde na
straně 21 v zásadě uvedl, že z předmětného protokolu (viz str. 1070 spisu) se
podává, že po spontánní výpovědi svědka K. mu byly kladeny vyšetřovatelem
Policie České republiky otázky a že další dotazy nebyly. Z obsahu tohoto
protokolu proto nelze ani učinit takový závěr, jaký je předkládán v podaném
dovolání, že by byl obhájce v právu klást otázky omezen, ale bylo by možné
spíše usuzovat na to, že přítomný obhájce žádné otázky nepoložil.
Nejvyšší soud se zřetelem na shora vymezené podmínky označeného dovolacího
důvodu v souladu se závěry odvolacího soudu shledal, že uvedeným postupem
nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu, jak se předpokládá v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dalším námitkám vzneseným ke stejnému dovolacímu důvodu je potřeba uvést, že
se v zásadě dotýkají toho, že obhájce nebyl přítomen některým úkonům, které ve
věci byly orgány činnými v trestním řízení ve fázi přípravného řízení
prováděny, např. že nebyl přítomen tomu, když ve věznici byl od obviněného
získáván souhlas k provedení odposlechů mobilních telefonů, a pokud mu byl
prováděn odběr srovnávacích pachových stop.
Ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 tr. ř., které upravuje povinnosti a práva
obhájce, se obhájce může zúčastnit vyšetřovacích úkonů podle trestního řádu.
Jeho účast u vyšetřovacích úkonů je podle tohoto ustanovení limitována
vyšetřovacími úkony, které jsou upraveny trestním řádem a jednak tím, že jde o
úkony patřící mezi vyšetřovací úkony. Úkony, které nemají povahu vyšetřovacích
úkonů, se obhájce účastnit nemůže, resp. se nemůže své účasti na nich domáhat,
a orgány činné v trestním řízení nejsou v důsledku toho povinny je o takových
úkonech vyrozumívat.
Ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř. tuto zásadu konkretizuje, když zakotvuje, že
obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při
vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení
před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit.
I zde je vyjádřené oprávnění obhájce omezeno na vyšetřovací úkony, tedy nikoliv
na všechny úkony, které jsou v průběhu přípravného řízení prováděny, ale jen na
takové, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem.
Nastane-li situace, že takový úkon nelze odložit a vyrozumění o něm zajistit,
může být proveden i bez přítomnosti obhájce.
Za vyšetřovací úkony jsou považovány úkony trestního řízení vykonávané orgány
činnými v trestním řízení podle trestního řádu a na jeho podkladě, pokud jsou
prováděny v přípravném řízení ve fázi vyšetřování (§ 160 až § 178). Není proto
pochyb, že mezi tyto úkony patří např. zahájení trestního stíhání, výslech
obviněného, výslech svědka, konfrontace, výslech znalce, rekonstrukce,
rekognice, domovní prohlídka, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání,
rozhodnutí o přerušení trestního stíhání, obžaloba atd. Je však zřejmé, že v
přípravném řízení při vyšetřování trestních věcí jsou konány i další úkony,
které do skupiny vyšetřovacích úkonů nelze zařadit.
Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu shora uvedených skutečností nelze zahrnout
postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalistických – technických
expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání
podle hlavy páté, oddílu šestého trestního řádu (§ 113 – § 118 tr. ř.). Důvodem
jejich vydělení, je především skutečnost, že takové úkony realizují osoby
odlišné od orgánů činných v trestním řízení (ve smyslu § 12 odst. 1 tr. ř. mezi
orgány činné v trestním řízení patří soud, státní zástupce a policejní orgán)
při provádění shromažďování materiálu, později sloužícího za podklad
vyšetřovacích úkonů, který musí být nejprve odborně zpracován (posouzen,
vyhodnocen atd.). Teprve až výsledek této činnosti může být použit jako
znalecký posudek nebo kriminalistická expertíza či odborné vyjádření, které se
mohou v rámci trestního řízení využít. Tak například zajištění stop na místě
činu, jako je sejmutí daktyloskopických či trasologických stop nebo stěrů
biologického materiálu není vyšetřovacím úkonem, protože je provádějí odborní
technici kriminalistického ústavu, a nikoli vyšetřovatel, tedy osoba, která je
pověřena vedením vyšetřování dané konkrétní trestní věci. Teprve až odborné
vyjádření nebo kriminalistická expertíza, které na základě vyhodnocení takto
zajištěného materiálu byly zpracovány, jsou podkladem pro dokazování a mají
povahu důkazu.
Postup policejních orgánů při vyžadování a zjišťování kriminalistických
expertíz trestní řád přímo neupravuje, porobnosti v takových případech
vyplývají buď ze závazného pokynu policejního prezidenta č. 135/2001, nebo ze
závazného pokynu č. 100/2001 ke kriminalisticko – technické činnosti Policie
České republiky, jimiž jsou určeny všechny zásadní postupy a postuláty s těmito
úkony spojené. Mimo jiné je zde upraven i postup při porovnávání pachových
stop. Přítomnost obhájce je při těchto operativně pátracích úkonech vyloučena,
stejně jako při zajišťování a realizaci odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu (§ 88 tr. ř.), neboť důkazem v tomto případě, stejně jako u
kriminalistických expertíz a ohledání, není tato vlastní činnost či zkoumání,
ale až výsledek této činnosti v podobě zprávy o uskutečněném telekomunikačním
provozu nebo zprávy o výsledku pachového porovnání.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že ani v tomto směru
nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu.
Pro úplnost je však nutné uvést, že ve smyslu § 165 odst. 3 tr. ř. může obhájce
policejnímu orgánu oznámit, že se chce zúčastnit jednotlivého vyšetřovacího
úkonu nebo vyšetřovacích úkonů určitého druhu anebo všech vyšetřovacích úkonů.
Oznámí-li obhájce obviněného tento svůj záměr policejnímu orgánu, který koná
vyšetřování, je policejní orgán povinen mu včas druh úkonu, dobu a místo konání
každého vyšetřovacího úkonu sdělit, ledaže nelze provedení úkonu odložit a
vyrozumění obhájce zajistit.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že povinnost vyrozumívat obhájce obviněného o
jednotlivých úkonech je podmíněna tím, že obhájce policejní orgán vyrozumí o
tom, že se chce vyšetřovacích úkonů účastnit. Žádné ustanovení trestního řádu
nestanoví požadavek na vyrozumívání obhájce, který o to nepožádá ve smyslu §
165 odst. 3 tr. ř., a to ani v případě nutné obhajoby. Takový požadavek obecně
nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (srov. rozhodnutí č. 54/2001 Sb. tr. rozh.).
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl v postavení, kdy byly dány podmínky
nutné obhajoby. Obhájce JUDr. J. T. si zvolil na plnou moc, udělenou dne 17. 4.
2007 (č. l. 204). Z obsahu trestního spisu však nevyplývá, že by JUDr. J. T. ve
smyslu § 165 odst. 3 tr. ř. uvědomil policejní orgán o tom, že chce být
vyrozumíván o veškerých úkonech, které budou v dané trestní věci prováděny, a
tudíž policejnímu orgánu nevznikla ani povinnost obhájce obviněného o
jednotlivých úkonech vyrozumívat.
Na základě všech těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že postupem
orgánů činných v trestním řízení, jak se tohoto obviněný domáhal, nenastaly
takové okolnosti, kde by bylo možné shledávat porušení práva obviněného a jeho
obhajobu způsobem, který by naplňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
c) tr. ř., jak je shora podrobně vymezen.
Jelikož obviněný své dovolání opřel i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je vhodné uvést, že pod tímto důvodem dovolání lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce již výše citovaného tohoto dovolacího důvodu tedy vyplývá, že v rámci
dovolacího řízení nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a
nikoliv hmotně právních ustanovení.
Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v
dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně
odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.
Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích
důvodů zde však nestačí a vede k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo
482/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17,
č. T-420.
Z obsahu dovolání obviněného Nejvyšší soud shledal, že jeho těžištěm jsou
námitky brojící proti procesní použitelnosti jednotlivých důkazů, které byly
opatřeny v rámci přípravného řízení, jako např. výslech svědka O. K., informací
získaných od telekomunikačních operátorů, věrohodnost důkazů získaných pachovou
zkouškou apod. Soudům dále vytkl, že neprovedly jím navržené důkazy a namítl,
že své dokazování zaměřily výhradně k prokázání jeho viny. Na podkladě této
argumentace pak dovolatel zpochybnil správnost a úplnost skutkových zjištění.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takto uplatněnou argumentací obviněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po formální stránce
nenaplnil, neboť jeho výhrady směřují výlučně proti procesnímu postupu orgánů
činných v trestním řízení při zajišťování důkazů, jejich provádění a následném
hodnocení, čímž zpochybnil i ve věci učiněná skutková zjištění. S ohledem na
to, že obviněný své námitky týkající se nesprávné právní kvalifikace vystavěl
na zpochybnění skutkových zjištění, nelze je pokládat za výhrady uplatněné v
souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z tohoto
důvodu k nim dovolací soud nemohl přihlížet.
Ačkoli dovolacímu soudu nepřísluší polemizovat se soudy nižších stupňů
učiněnými skutkovými zjištěními, považuje za vhodné vyjádřit, že výrok o vině
obviněného I. K. zcela koresponduje s výsledky provedeného dokazování, neboť je
založen na řadě důkazů, z nichž je možno dovodit jak přítomnost, tak i účast
tohoto obviněného na usmrcení poškozeného M. T. Lze tak připomenout zejména
výpovědi spoluobviněných M. P. a V. J., podpůrně též i pachové stopy získané z
oděvu poškozeného nebo lokalizaci mobilních telefonů a výpisy
telekomunikačního provozu apod. Soud prvního stupně přitom při posuzování a
hodnocení všech ve věci provedených důkazů postupoval v souladu s § 2 odst. 5,
6 tr. ř., přičemž své závěry o vině obviněného podrobně rozvedl v odůvodnění
svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto pro úplnost se zřetelem na vyloučení existence extrémního
rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, poukazuje na to,
že tak, jak již shora reagoval na předchozí výhrady obviněného, nebyly zjištěny
žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly skutkové závěry učiněné soudy prvního
a druhého stupně a že popis skutku dává dostatečný a přesvědčivý podklad pro
závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty vraždy, jíž byl obviněný I. K.
podle § 219 odst. 1. 2 písm. h) tr. zák. uznán vinným, a že tato právní
kvalifikace byla použita v souladu se zákonem.
Dalšími námitkami obviněný brojil proti trestu vyhoštění uloženému podle § 57
tr. zák., přičemž je podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., a proto se jeví potřebným uvést, že podle tohoto dovolacího důvodu lze
dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestným zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z této dikce vyplývá, že
jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu,
nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Trest vyhoštění je sice druhem trestu, který lze uložit za kterýkoli trestný
čin uvedený ve zvláštní části trestního zákona (§ 28 odst. 1 tr. zák.), pokud
ovšem nejsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák.
jeho uložení vylučující. Přípustnost trestu vyhoštění je proto nezbytné
posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele. Uložení
tohoto druhu trestu v rozporu se zákonnými předpoklady vymezujícími jeho
nepřípustnost opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., neboť pak byl uložen takový druh trestu, který zákon u
konkrétního obviněného nepřipouští jako např. uložení trestu vyhoštění občanu
České republiky (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11
Tdo 575/2004, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv.
6, č. T-701). Proto výhrada obviněného, o nepřípustnosti trestu vyhoštění byla
uplatněna v souladu s tímto označeným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud však poukazuje na to, že trest vyhoštění z území České republiky
je upraven v ustanovení § 57 tr. zák., a lze ho uložit vyžaduje-li to
bezpečnost lidí anebo majetku, anebo jiný obecný zájem, pouze pachateli, který
není občanem České republiky a není osobou, které bylo přiznáno postavení
uprchlíka.
Případy, pro které nelze cizinci uložit trest vyhoštění, jsou v § 57 odst. 3
tr. zák., vyjádřeny v písm. a) až f). Nutné je však vymezit, že písm. e), f) se
vztahují pouze na pachatele, který je občanem Evropské unie, což u obviněného,
který je občanem U., která není členem Evropské unie, nepřichází do úvahy.
Dalšími vylučujícími podmínkami dopadajícími na všechny cizince jsou; a) pokud
se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl poskytnut
azyl, c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde
pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se
zájmem na spojování rodin, nebo ad d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve
státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost,
příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo
jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo
ponižujícímu zacházení anebo trestu. K tomu je vhodné zmínit, že vzhledem k
tomu, že totožnost obviněného I. K. byla jednoznačně určena a je zřejmé, že je
občanem U., podmínka v písm. a) nepřipadá do úvahy, stejně jako pod písm. b),
neboť obviněnému nebyl poskytnut azyl. Z provedeného dokazování nevyplynuly
žádné takové okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obviněnému hrozí ve
státě, do kterého bude vyhoštěn pronásledování, jak je předpokládáno v písm.
d).
Pro posuzovaný případ tedy bylo nutné zkoumat, zda v případě obviněného I. K.
nejsou dány pro vyloučení možnosti uložení trestu vyhoštění podmínky vyjádřené
v § 57 odst. 3 písm. c) tr. ř.
Lze jen připomenout, že soud prvního stupně se podmínkami uložení trestu
vyhoštění zabýval na straně 40 odůvodnění svého rozhodnutí, kde vyjádřil, že I.
K. v České republice dlouhodobě pobýval i s rodiči, ovšem nikdy zde nepracoval
a v létě roku 2006 odjel z O. se spoluobviněnou M. P. nejdříve do O. a poté do
B. Soud vyloučil možnost, že by měl obviněný v České republice jakékoliv
pracovní zázemí. Vzhledem k tomu, že jeho rodiče bydlí v O., soud připustil
pouze jisté sociální vazby. Na druhou stranu uvedl, že obviněný se dopustil
jednoho z nejzávažnějších trestných činů a že uložení trestu vyhoštění
zdůvodnil zejména s odkazem na zajištění bezpečnosti osob, neboť není v zájmu
České republiky, aby na její území vstupovali cizinci, kteří se zde dopouštějí
závažné trestné činnosti, pod kterou lze rozhodně podřadit nájemní vraždu.
Na shora uvedené závěry navázal i odvolací soud, který na straně 28 odůvodnění
svého rozhodnutí zdůraznil, že obviněný I. K. jako občan U. bez pracovního
poměru či jiného bližšího vztahu je v České republice vázán pouze na své rodiče
dlouhodobě zde pobývající. Jak však bylo objasněno, ani s nimi neudržuje
společnou domácnost, neboť se od nich i z důvodu seznámení s M. P. odstěhoval.
Nejvyšší soud se ztotožnil s uvedenými závěry obou soudů, neboť shledal, že
soudy nižších stupňů řádně vyjádřily, z jakých důvodů je možné obviněnému trest
vyhoštění uložit, zkoumaly poměry obviněného i další rozhodné okolnosti a
nepochybily, pokud nezjistily naplnění vylučující podmínky podle § 57 odst. 3
písm. c) tr. zák. Správně vycházely z toho, že okolnosti v uvedeném ustanovení
vyjádřené, musí být dány současně, což u obviněného není naplněno. Ze
skutkových zjištění totiž plyne, že i když má obviněný, který je svobodný a bez
závazků, na území České republiky dlouhodobý (nyní trvalý) pobyt a že zde bydlí
jeho rodiče, nikdy v naší republice nepracoval. Pokud zde studoval na vysoké
škole, svá studia nedokončil, do žádného zaměstnání však nenastoupil a
nevykonával žádnou činnost, z níž by mohl mít pravidelný, nebo stálý finanční
příjem. Je tedy zjevné, že obviněný na území České republiky nemá žádné
pracovní zázemí.
Navíc z učiněných skutkových zjištění dovolací soud shledal, že sociální vazby
I. K. na Českou republiku spočívají toliko v tom, že zde pobývají jeho rodiče.
V této souvislosti je však třeba poukázat na to, že I. K. je již osobou
zletilou, která se od svých rodičů sama odstěhovala, a která si doposud vlastní
rodinné zázemí v České republice nevytvořila.
Nejvyšší soud proto shledal, že soudy v rámci ukládání trestu vyhoštění vzaly v
úvahu veškeré rozhodné okolnosti vztahující se k tomuto druhu trestu, jež
trestní zákon v ustanoveních § 57 tr. zák. vymezuje. Jelikož zákonné předpisy
našeho státu neukládají obecným soudům při ukládání trestu vyhoštění jiné
podmínky než ty, které jsou stanoveny v trestním zákoně (viz. nález Ústavního
soudu ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 171/97, publikovaný pod č. 136 ve sv.
9 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), nelze pokládat uložení trestu vyhoštění v daném
případě za druh trestu, který zákon nepřipouští. Nutné je uvést, že uvedený
trest byl uložen zcela v souladu se zákonem a všemi jím vymezenými podmínkami.
S ohledem na to, že jak námitky obviněné M. P. uplatněné pod dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i námitky obviněného I. K., jimiž
podložil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) a c) tr. ř., neshledal
dovolací soud opodstatněné, odmítl obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. března 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová