8 Tdo 1656/2016-41
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání
obviněného nprap. T. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5.
2016, sp. zn. 7 To 203/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 79/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného nprap. T. B. odmítá
.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 67
T 79/2015, byl obviněný nprap. T. B. (dále „obviněný“, příp. „obviněný T. B.“)
uznán vinným pod bodem I. výroku o vině účastenstvím ve formě pomoci podle § 24
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1
písm. c), odst. 4 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle
§ 329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, za což mu byl podle § 210 odst. 4 tr.
zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání
patnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon
uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku.
Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby
podle svých sil uhradit vzniklou škodu. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl
obviněnému uložen též trest zákazu činnosti, a to činnosti ve služebním poměru
Policie České republiky, Vojenské policie České republiky a zaměstnání u
Městské a Obecní policie na dobu dvou a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
byla obviněným L. K., T. B. a L. F. uložena povinnost, aby společně a
nerozdílně uhradili poškozené společnosti Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna
Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, majetkovou
škodu ve výši 72 000 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu
spoluobviněných L. K. a L. F. a též o zproštění obviněných L. K., T. B. a L. F.
podle § 226 písm. b) tr. ř. skutku uvedeného pod bodem III. obžaloby státního
zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 9. 2015, sp. zn.
2 KZV 6/2014, jímž měli spáchat obviněná L. K. zločin podvodu podle § 209 odst.
1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, obvinění T. B. a L. F. zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4
písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, formou
pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl
poškozený Ing. P. Š., Ph.D., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
2. Proti odsuzující části označeného rozsudku soudu prvního stupně
podali obviněný, jakož i spoluobviněné L. K. a L. F. odvolání. Usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 203/2016, byla
odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění pod bodem I. výroku o vině rozsudku
nalézacího soudu se obviněný vytýkaného jednání dopustil společně se
spoluobviněnými L. K. a L. F. tím, že dne 13. 5. 2013 obviněná L. K. v
Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8,
Pobřežní 665/21, IČ: 47116617, pod identitou L. F. za využití pravých osobních
dokladů, které jí dala obviněná L. F. k dispozici s vědomím, jak s těmito
obviněná L. K. naloží, uzavřela pojistnou smlouvu o komplexním pojištění
vozidla NAMÍRU na vozidlo VW Passat, jehož vlastníkem a provozovatelem byla
obviněná L. F., a dne 1. 10. 2013 se L. K., vystupující jako L. F., dostavila
na MOP R. v P., V., kde v době mezi 15:24 a 16:40 hod. učinila trestní oznámení
pro údajné vloupání do vozidla VW Passat, úřední záznam o podaném vysvětlení
podle § 158 odst. 6 tr. ř. s ní na Místním oddělení Policie České republiky
sepsal obviněný T. B., tento obviněná L. K. podepsala jménem F., stejně jako
protokol o ohledání místa činu, jehož se zúčastnila, na základě toho byly pod
č. j. KRPA 372125-6/TČ-2013-001215 zahájeny úkony trestního řízení pro přečin
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku, ačkoliv k
vloupání do vozidla, jak bylo popsáno v trestním oznámení, nedošlo, neboť v
době uváděné obviněnou L. K. vozidlo nebylo zaparkováno na místě, kde mělo
dojít k vloupání, ale pohybovalo se v jiných částech Prahy, stejné nepravdivé
skutečnosti ohledně času a místa údajného vloupání uvedla obviněná L. K. také
při nahlášení údajné pojistné události pojišťovně, které učinila telefonicky
dne 2. 10. 2013, vydávajíc se přitom za L. F., na to byla pojistná událost
zaregistrována dne 2. 10. 2013 pod č. PU 4132085127 a dne 30. 1. 2014 z ní bylo
na bankovní účet vedený pro obviněnou L. F., jehož disponentem byla též
obviněná L. K., ke škodě poškozené Kooperativa pojišťovny, a. s., neoprávněně
vyplaceno pojistné plnění ve výši 65 772 Kč, kdy z celkové částky stanovené
jako pojistné plnění ve výši 72 000 Kč bylo pojišťovnou odečteno dlužné
pojistné ve výši 6 228 Kč, přičemž obviněný T. B., jako tehdejší přítel
obviněné L. K. a současně policista, který od ní přijímal nepravdivé oznámení,
od samého počátku věděl, že k vloupání do vozidla, jak bylo popsáno v trestním
oznámení, nedošlo a že toto oznámení Policii České republiky za účelem získání
neoprávněného plnění od pojišťovny učinila, vydávajíc se za majitelku vozidla
obviněná L. K., tedy jiná osoba než majitelka a provozovatelka vozidla a
současně pojistník, avšak v rozporu s ustanovením § 158 odst. 1 tr. ř. neučinil
všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu,
že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele a žádná
nezbytná opatření k zabránění škodlivému následku, který hrozil, naopak se sám
na vzniku tohoto následku aktivně podílel, čímž současně porušil ustanovení §
45 odst. 1 písm. a), b), ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č.
361/2003 Sb., o
služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle nichž je policista
povinen dodržovat služební kázeň, spočívající v nestranném, řádném a svědomitém
plnění služebních povinností příslušníka a zdržet se jednání, které může vést
ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon
služby, čímž obvinění způsobili poškozené společnosti Kooperativa pojišťovně,
a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČ:
47116617, škodu ve výši 72 000 Kč.
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7
To 203/2016, podal obviněný T. B. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě
dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g), k) a l) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku či na nesprávném hmotněprávním posouzení, v rozhodnutí
některý výrok chybí nebo je neúplný a že v řízení mu předcházejícím byl dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že
nalézací soud k závěru o spáchání trestného činu došel navzdory tomu, že tento
výrok nepodložil relevantními důkazy ve věci, kterými by bylo možné vinu
obviněného a jednání naplňující skutkovou podstatu jakkoliv odvodit. Nalézací
soud vůbec neuvedl, jakou konkrétní činností se měl obviněný přečinu pojistného
podvodu dopustit. Soud nevzal v potaz, že sám obviněný právo na pojistné plnění
z pojištění neuplatňoval, ani o uplatňování pojistné události nevěděl, natož
aby byl tomuto jednání jakýmkoliv způsobem přítomen či aby uplatňování pojistné
události jakkoliv pomáhal.
6. Obviněný znovu opakoval svoji obhajobu, že pouze zcela rutinně přijal
na služebně oznámení o vykradení vozidla, o čemž sepsal trestní oznámení.
Nadále pak předmětnou věc nevyšetřoval, ani neprováděl ohledání poškozeného
vozidla, těchto úkonů se účastnil jiný policista. Právě tato osoba byla v
pozici, že v případě podezření ve věci měla na tuto skutečnost poukázat a
případně měla zabránit tomu, aby bylo vyplaceno pojistné plnění. Obviněný ani
netušil, že vozidlo je proti těmto událostem pojištěné, rozhodně nemohl věc
jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Naopak kdyby nesepsal oznámení trestného činu,
porušil by své povinnosti. Stejným způsobem by bylo ostatně postupováno i při
nahlášení vykradení vozidla na jakékoliv jiné policejní služebně. Nebylo
prokázáno, že svým jednáním pomáhal k uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených
údajů při uplatňování nároku na pojistné plnění. To, že by případně protokol o
podání vysvětlení podepsala jiná osoba, než je uvedeno v protokolu, samo o sobě
nemůže být trestným činem, jakož ani to, kdyby se k nahlášení škody dostavila
jedna osoba místo dvou. Na pojistné plnění nemá vliv, kdo pojistnou událost
nahlásí, když pojištění se vztahuje k pojištěnému vozidlu, nikoliv k osobě
pojistníka.
7. Z pohledu obviněného je rovněž klíčové to, že pojišťovna pojistné
plnění vyplatila až na základě předložení dokumentů o šetření policie, které,
jak obviněný znovu zdůraznil, neprováděl. I z tohoto je patrné, že nemohl
uplatnění škody a její výši jakkoliv ovlivnit, a proto nemohl být ani nápomocen
jakémukoliv podvodu. Pokud by se pojistný podvod stal, přičemž je třeba
zdůraznit, že soudy neprokázaly, že by vozidlo nebylo vykradeno, mohla to
odhalit GIBS, ta však žádné kroky neučinila.
8. Měl za to, že nalézací soud i odvolací soud zásadně pochybily, když
uzavřely, že předmětné vozidlo nebylo vykradeno. Ve prospěch tohoto závěru však
ve spisovém materiálu není jediný důkaz. Jedinou skutečností, o kterou soudy
opřely tento závěr, je sledování pohybu mobilního telefonu, z něhož má
vyplývat, že vozidlo ve chvíli, kdy mělo být vykradeno, bylo na jiném místě v
P., a nikoli v R. Takovou argumentaci však nelze přijmout, neboť z pohybu
mobilního telefonu není bez dalšího možné usuzovat na pohyb osobního
automobilu. Jedná se o dva na sobě zcela nezávislé jevy. Soudy se tak zabývaly
jen tím, zda mohla mít daná osoba u sebe mobilní telefon, ale zcela opominuly
to, jak pohyb osoby či mobilního telefonu prokazuje pohyb automobilu. V tomto
postupu soudů obviněný spatřuje zásadní mezeru v dokazování. Nalézací soud z
pohybu telefonu spoluobviněné L. K. vyvodil, že když se v čase 14:53 hod. až
15:24 hod. tento pohyboval po trase z ulice B. do R., nemohla být obviněná L.
K. v R., kde došlo k údajnému vykradení vozu. Soudy však zcela pominuly, že se
jedná o telefon kadeřnictví obviněné L. K., a není tak prokázáno, kdo měl ve
sledované době telefon u sebe, a že současně sama obviněná L. K. měla vícero
mobilních telefonů. Na základě těchto skutečností tedy rozhodně nelze dojít k
závěru, že jmenovaná obviněná jela vozidlem, které mělo být vyloupeno. Rovněž
se soud nevypořádal s tím, že vozidlo v dané době užívala jak obviněná L. K.,
tak obviněná L. F., která s vozidlem mohla být v inkriminovanou dobu v R. Pokud
by se totiž vozidlo pohybovalo po trase z ulice B. do R., jak podle pohybu
mobilních telefonů vyvodily soudy, muselo by být zachyceno na několika
dopravních kamerách. Tyto záznamy kamerového systému však před soudem jako
důkazní prostředky provedeny nebyly.
9. I vzhledem k tomu, že vozidlo mělo rozbité přední okýnko, bylo by
minimálně podivné, kdyby toto vozidlo jelo „přes půl P.“, naopak se jako
pravděpodobnější za této situace jeví to, že vozidlo stálo po celou dobu v R.
tak, jak uvádějí obě spoluobviněné.
10. Odvolací soud pochybil, když odmítl vyslechnout obhajobou
navrhovaného svědka D. K., bývalého manžela obviněné L. K., který mohl
dosvědčit, že tato ve sledovanou dobu trávila čas se svým bývalým manželem,
který ji vezl právě z ulice B. do R.
11. Dovolatel uzavřel, že soudy nebylo vůbec prokázáno, že by se
pojistný podvod stal, když všechny skutečnosti nasvědčovaly tomu, že předmětné
vozidlo bylo skutečně vykradeno a došlo k odcizení věcí z něj. Vzhledem k tomu,
že není prokázána samotná událost, tedy že došlo k pojistnému podvodu, nelze
hovořit o spoluúčasti obviněného na něm. Avšak i kdyby se pojistný podvod
skutečně stal, není jakkoliv prokázána účast obviněného na daném jednání, když
při přijímání trestního oznámení nevěděl, že by o jakémkoliv pojistném podvodu
měl či mohl vědět, stejně tak nemohl ovlivnit pohyb mobilních telefonů a
spoluobviněných. Při přijímání trestního oznámení neměl možnost si ověřit, jaké
věci se ve vozidle před nahlášenou krádeží nacházely. Současně není v soudy
vymezeném jednání obviněného vymezeno, jaký prospěch z něj měl mít.
12. Ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem jsou podstatné i důkazy,
kterými se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly, a to ať již jde o nevyslechnutí
navrhovaného svědka D. K., tak především o kamerové záznamy ze služebny MOP R.
Tyto kamery by zajistily a potvrdily přítomnost obviněné L. F. při sepisování
trestního oznámení. Rovněž mohl být zajištěn kamerový záznam před ulicí, kde
parkovalo předmětné vykradené vozidlo, který by prokázal to, že vozidlo se zde
skutečně nacházelo a bylo zde i vykradeno. Tyto skutečnosti prokazují nečinnost
vyšetřovatele Bc. M. B. a GIBS, kteří si tento důkazní materiál nevyžádali.
13. Současně obviněný upozornil na možnou podjatost svědka Bc. M. B.,
jeho kolegy. Obviněný se se svědkem již více jak tři roky nezdraví. Za těchto
okolností je možná zvláštní, že právě označený svědek vedl spis. Současně
nemusí být náhodné, že se svědek Bc. M. B. po odsouzení obviněného stal
zástupcem vedoucího na MOP R.
14. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že se nepodařilo prokázat, že byl
spáchán pojistný podvod, je třeba odmítnout i spáchání trestného činu zneužití
pravomoci úřední osoby. Ve vztahu k tomuto trestnému činu navíc obě rozhodnutí
trpí nedostatečností odůvodnění, když nalézací soud pouze lakonicky konstatuje,
že obviněný porušil svoji pravomoc, když přijal nepravdivé oznámení o trestném
činu. Ve skutkové větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný porušil § 45 odst.
1 písm. a) a b) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Nikde se však
již neuvádí, jakým konkrétním způsobem neměl obviněný dodržovat služební kázeň,
ani jak konkrétně došlo k porušení zákazu zdržet se jednání, které může vést ke
střetu zájmu služby se zájmy osobními. Obviněný též zmínil, že obsahové
vymezení trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby se opakovaně měnilo.
Např. v usnesení o zahájení trestního stíhání se uvádí, že se měl dopustit
porušení § 10 odst. 1, 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky,
toto tvrzení pak bylo z odsuzujícího výroku o vině vypuštěno. Už jen vzhledem k
těmto okolnostem obviněný shledal svoji obhajobu v průběhu trestního řízení za
ztíženou. Protože se na spáchání žádného trestného činu nepodílel, žádnou škodu
nezpůsobil a z věci neměl žádný profit, je třeba odmítnout i nárok na náhradu
škody.
15. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že
soudy nerozhodly o části obžaloby ve vztahu k přečinu podle § 210 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku, který mu byl obžalobou kladen za vinu. Odvolací soud pouze
uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud tuto kvalifikaci
vypustil. Soud prvního stupně se ve vztahu k osobě obviněného věnuje pouze
přečinu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, skutkovou podstatou uvedenou
pod § 210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se vůbec nezabývá, a to ani v
odůvodnění rozsudku. Není tak vůbec zřejmé, jakou úvahou se soud řídil, zda o
věci nerozhodl záměrně či zda rozhodnout opominul. Domníval se, že soud měl i o
této části obžaloby rozhodnout, když trestní řád „vypuštění kvalifikace“ nezná.
Proto bylo namístě, aby nalézací soud této části obžaloby obviněného zprostil.
Neučinil-li tak, měl za to, že v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí výrok o
části obžaloby podle § 210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. zprošťující
výrok v rozsudku je neúplný. Odvolací soud toto pochybení nalézacího soudu
nenapravil, proto obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř.
16. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 203/2016, a rovněž rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 67 T 79/2015, podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí, případně aby
podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje,
poněvadž popsané skutky nejsou trestnými činy.
17. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve
vyjádření k podanému dovolání zdůraznil, že v návaznosti na uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání
správnosti jimi provedeného dokazování. Lze sice připustit, že v určitém
rozsahu je možné provést zásah do skutkových zjištění i v rámci řízení o
dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými
skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Uvedená situace však podle názoru státního zástupce v přezkoumávaném řízení
nenastala.
18. Zdůraznil, že dovolatel opakuje v dovolání svoji obhajobu uplatněnou
zejména i ve svém odvolání. Obsáhlé pasáže dovolání jsou beze změn, či jen s
nepodstatnými změnami, pouhými kopiemi odvolání. Ke všem zde uvedeným
argumentům se tedy již s náležitou pečlivostí vyjádřil odvolací soud, a to
zejména na str. 18 až 21 usnesení. S argumentací odvolacího soudu se státní
zástupce plně ztotožnil a nepovažoval za účelné opakovat zcela přiléhavé úvahy
odvolacího soudu.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. naplněn nebyl,
neboť zproštění se váže ke skutku, a nikoliv k právní kvalifikaci. Tento závěr
podporuje jak samotná dikce zákona, tak i judikatura a právní nauka. Podle §
226 písm. b) tr. ř. je důvodem zproštění, jestliže skutek není trestným činem,
tedy jestliže není žádným trestným činem. Podle komentářové literatury lze o
zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. rozhodnout jen tehdy, není-li
stíhaný skutek žádným trestným činem. Tento postup nepřichází v úvahu, je-li
skutek jiným trestným činem, než jaký v něm spatřoval soud prvního stupně.
Soudy proto zcela běžně nadbytečné právní kvalifikace vypouštějí, namísto aby
je „zprošťovaly“. Takto nastíněný postup je zákonný, akceptovaný praxí i právní
vědou a jedná se o postup praxí ustálený. V této části je tedy dovolání zjevně
neopodstatněné, neboť výrok rozhodnutí je úplný.
20. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
konstatoval, že za hmotněprávní námitky by s jistou rezervou bylo možno
považovat námitku, že v popisu skutku chybí konkrétní popis jednání, jímž měl
porušit svoji povinnost policisty. Ve vztahu k této vznesené námitce však
státní zástupce odkázal na popis skutku, z něhož je patrno, že dovolatel přijal
od své družky nevěrohodné trestní oznámení, přičemž se tato družka vydávala za
jinou osobu. Na tyto krajně podezřelé okolnosti obviněný nijak nereagoval.
Jednání obviněného tedy nespočívalo v pouhém sepsání trestního oznámení, jehož
pravdivost si nemohl nijak ověřit, ale v sepsání takového oznámení, které již
svou podstatou muselo být velmi nevěrohodné, neboť podatelka trestního oznámení
zastírala svoji identitu. Pravá identita podatelky přitom musela být obviněnému
známa, neboť s oznamovatelkou trestného činu v té době obviněný žil a sdílel s
ní domácnost. V této části je tedy třeba na podané dovolání nahlížet jako na
dovolání zjevně neopodstatněné.
21. Současně nic nenasvědčuje tomu, že by v projednávané věci došlo k
porušení zásad spravedlivého procesu pro důkazy opomenuté či pro extrémní
nesoulad podle judikatury Ústavního soudu. Zatímco ve vztahu k návrhu obhajoby
vyslechnout bývalého manžela obviněné K. se adekvátním způsobem odvolací soud
na str. 20 svého usnesení vyjádřil, ostatní v dovolání zmiňované důkazy nelze
za opominuté označit, neboť jejich provedení obviněný nenavrhoval.
22. Podle ustálené judikatury potom nemůže být dovolacím důvodem ani
porušení zásady in dubio pro reo, neboť pokud porušení této zásady nevygraduje
až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá
onu mimořádnou nezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy.
V této části dovolání tak uplatněné dovolací námitky zjevně neodpovídají
dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Shrnul, že dovolání je dílem zjevně neopodstatněné a dílem bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K porušení zásad
spravedlivého procesu nedošlo. Jestliže nebyly naplněny dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., nemohl být naplněn ani na ně navazující
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
24. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství předeslal, že se s jeho tvrzeními zásadně neztotožňuje. Znovu
opakoval, že podle jeho mínění vypuštění části kvalifikace nebylo v dané věci
namístě. Pod písmeny a) a c) § 210 odst. 1 tr. zákoníku jsou uvedeny jiné
skutky; nejedná se jen o právní kvalifikaci, ale o samostatný skutek, který
spočívá v různém způsobu vykonání. Jestliže soud dospěl k závěru, že se v
souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy nedopustil jakéhokoliv
závadného jednání, měl být tohoto skutku zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř.,
nikoliv podle § 226 písm. b) tr. ř., jak naznačuje státní zástupce. Soudy se
podle něj nevypořádaly dostatečně s jeho tvrzeními týkajícími se samotného
skutku a odsoudily jej, aniž k tomu měly potřebné důkazy. Nebylo prokázáno, že
by se jakkoliv podílel na uplatnění práva z pojistného plnění, či o něm alespoň
věděl, natož aby mu pomáhal. Soud se nezabýval tím, že nemohl celou věc žádným
způsobem ovlivnit, nebyla tak prokázána skutková podstata přečinu pojistného
podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nebylo prokázáno, že vozidlo
nebylo vykradeno, jediný důkaz, pohyb mobilního telefonu, není ve věci
relevantní, připomněl, že vozidlo přijelo na služebnu s rozbitým okýnkem, čímž
se nezabýval ani státní zástupce. Se státním zástupcem souhlasil pouze v tom,
že chybí popis jednání, kterým se měl dopustit porušení povinnosti policisty,
státní zástupce ale spekuluje nad tím, že přijal nevěrohodné trestní oznámení,
aniž by ale uvedl, proč mělo být nevěrohodné, když vozidlo bylo evidentně
poškozeno. I kdyby bylo prokázáno, že vykradení vozidla nahlásil někdo jiný,
neznamená to, že vozidlo nebylo poškozeno nebo vykradeno. Uzavřel, že by soud
měl jeho dovolání vyhovět.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §
265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že
dovolání je (jako celek) zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům
dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v
dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g), k) a l) tr. ř.
27. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
28. Odvolání obviněného směřující proti odsuzující části rozsudku
nalézacího soudu bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě
meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující
části. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému
usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
29. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
30. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
31. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
32. Nejvyšší soud poznamenává, že pochybení podřaditelná pod výše
zmíněné vady v projednávané věci neshledal. Z podrobného odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu (viz zejména str. 13 až 15), s nímž se soud odvolací plně
ztotožnil (viz str. 18 až 21 usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že
nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř.
a učinil skutková zjištění, která řádně odůvodnil. Důkazy hodnotil podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §
125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí
neuvěřil. Je zjevné, že rozhodnutí o vině obviněného založil na usvědčujících
důkazech především v podobě výpovědí svědků J. K., Bc. M. B., v této
souvislosti se vypořádal i s otázkou obviněným zpochybňované věrohodnosti
svědka, znaleckého posudku z oboru kriminalistika – expertiza ručního písma
(zkoumání ručního písma), vyhodnocení uskutečněného telekomunikačního provozu
(dle přenosových buněk převádějících signál) mobilního telefonu
spoluobviněných, případně reagoval na námitku držení více mobilních telefonů
spoluobviněnou L. F., k dispozici měl také listiny zmiňované v odůvodnění
rozhodnutí. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé
důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní
skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy
v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani
jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně
a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje
s představami dovolatele, samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo
či obecně spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje.
33. Jak již ve svém vyjádření zdůraznil státní zástupce, obviněný v
převážné části svého dovolání doslovně opakuje a cituje svoje odvolání ve věci. S námitkami znovu obsaženými i v dovolání se již řádně vypořádal odvolací soud
a Nejvyšší soud, který se s jeho závěry ztotožňuje, neshledává účelným znovu na
jednotlivé výhrady zevrubně reagovat. Na námitky obviněného ohledně
(ne)dostatečnosti odůvodnění závěrů soudů, podle kterých vůz vůbec nebyl
vykraden, ohledně souvislosti pohybu mobilních telefonů spoluobviněných L. K. a
L. F. s tím, kde se tyto osoby nacházely, či o důkazním návrhu obviněného na
výslech svědka D. K. přiléhavě reagoval odvolací soud ve svém usnesení (str. 18
až 21). K výtce ohledně navrhovaných a neprovedených či již neproveditelných
důkazů Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz
např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému
důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci
své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních
návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze
dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS
173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na
zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění
soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit
třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž
ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno. Odvolací soud zamítl důkazní návrh na výslech svědka D. K. jako nedůvodný a také Nejvyšší soud má za to, že v kontextu dalších
provedených důkazů jej nelze než označit za důkaz nadbytečný. Jeho návrh je
možné hodnotit spíše jako snahu zvrátit dalšími spolehlivými důkazy prokázanou
skutečnost, za jakých okolností přijela a vstupovala obviněná L. K. s
dovolatelem na služebnu MOP R. Již nalézací soud upozornil, že kamerové záznamy
ze služebny MOP R. nejsou k dispozici, absence tohoto důkazu, jakož i absence
kamerového záznamu před ulicí, kde parkovalo předmětné vozidlo, či
rekonstrukce, jak na to upozorňuje obviněný v dovolání (část VI.), však nemohou
nic změnit na již učiněných závěrech o správnosti a přesvědčivosti skutkových
zjištění soudů, opírajících se o dokazování provedené v dostatečném a potřebném
rozsahu.
Konečně jako skutkovou námitku, nepodřaditelnou pod důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nutno hodnotit i výhradu vůči správnosti
výroku o náhradě škody, založenou na tvrzení obviněného, že se na spáchání
žádného trestného činu nepodílel, žádnou škodu nezpůsobil a z věci neměl žádný
profit.
34. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání
obviněného je, posuzováno s jistou benevolencí, významné, zda skutek obviněného
popsaný pod bodem I. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v jeho tzv.
skutkové větě obsahuje dostatečně konkrétní vyjádření zákonných znaků pomoci
podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu pojistného podvodu podle §
210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku a především pak přečinu zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku.
35. Je vhodné připomenout, že přečinu pojistného podvodu podle § 210
odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku se dopustí, kdo uvede nepravdivé nebo
hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při uplatnění práva na plnění
z pojištění nebo jiné obdobné plnění. Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil
nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků,
odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu,
radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu
(pomocník). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo
k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník
sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na
trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému
trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Čin, na němž se
účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného
činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Mezi jednáním
účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný
vztah.
36. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli)
spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před
spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného
činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se
pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření
prostředků (kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně
apod.), odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.), vylákání
poškozeného na místo činu, hlídání při činu či odvoz na místo činu. Za
psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“ spočívajícího ve
vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v
předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Charakter pomoci může mít též
dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost
provádět co nejúčinněji (srov. č 45/1963 Sb. rozh. tr). Pomoc může být spáchána
i úmyslným opomenutím takového chování, k němuž byl ve smyslu § 112 tr.
zákoníku pomocník podle okolností a svých osobních poměrů povinen.
37. Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm.
a), c) tr. zákoníku, jímž byl dovolatel rovněž uznán vinným, se dopustí úřední
osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu a nesplní povinnost vyplývající z její
pravomoci. U pojmu „vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu
předpisu“ jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy
na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou
právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází. O „nesplnění
povinnosti vyplývající z jeho pravomoci“ jde, když pachatel nesplní povinnost
uloženou mu zákonem nebo jiným právním předpisem vydaným na základě zákona a
případně konkretizovanou jeho pracovní nebo funkční náplní. Jednání má formu
opomenutí. Znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo
opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku
pachatele, takže k dokonání činu není třeba, aby škoda nebo újma skutečně
vznikla. „Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ zahrnuje každé
neoprávněné zvýhodnění materiální nebo imateriální, na které by pachatel nebo
jiná osoba neměli právo (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3148 a 3149, rozhodnutí č. 25/1975 Sb.
rozh. tr.).
38. Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný naplnil zákonné znaky
pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu pojistného podvodu
podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku tím, že jednak
usnadnil jinému spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že tento uvedl
nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění a způsobil takovým
činem větší škodu, jednak jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému škodu a
opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem
odporujícím jinému právnímu předpisu a nesplnil povinnost vyplývající z její
pravomoci. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení
s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní
skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky těchto přečinů jak po
stránce objektivní, tak i subjektivní. Z příslušných pasáží odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že soud prvního stupně, s jehož názorem
se ztotožnil i soud odvolací, popsal a vysvětlil, jakým konkrétním způsobem se
obviněný jako úřední osoba [srov. § 127 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.
zákoníku], což dovolatel nezpochybňoval, dopustil jednání, jímž byl uznán
vinným. Svědčí o tom kupř. odpovídající část skutkové věty výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu: „…v rozporu s ust. § 158 odst. 1 tr. řádu neučinil
všechna potřebná šetření a opatření k odhalení pachatele a žádná nezbytná
opatření k zabránění škodlivému následku, který hrozil, naopak se sám na vzniku
tohoto následku aktivně podílel, čímž současně porušil ustanovení § 45 odst. 1
písm. a), b) ve spojení s § 46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), podle
nichž je policista povinen dodržovat služební kázeň, spočívající v nestranném,
řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka a zdržet se
jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit
důvěru v nestranný výkon služby…“, ale i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu:
„…Této situace si musel být dobře vědom i obž. B., který trestní oznámení
přijímal, avšak neučinil žádná potřebná šetření a opatření k odhalení
skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a žádná nezbytná
opatření k zabránění škodlivému následku, a to nehovoře o situaci, kdy bylo bez
pochybností prokázáno, že dne 1. 10. 2013 sepisoval mj. záznam o zahájení úkonů
trestního řízení a úřední záznam o podaném vysvětlení s jeho tehdejší
přítelkyní obž. K. vystupující pod identitou a s doklady obž. L. F. ….“(str. 15
rozsudku).
39. Z popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu je
tak naprosto zřejmé, jakým jednáním obviněný nejen usnadnil spoluobviněné L. K.
spáchání přečinu pojistného podvodu záležejícího v tom, že tato uvedla
nepravdivé údaje při uplatnění práva na plnění z pojištění a činem tak způsobil
větší škodu (tj. škodu dosahující částky nejméně 50 000 Kč ve smyslu § 138 tr.
zákoníku), ale též čím a jak porušil povinnosti policisty, když od
spoluobviněné L. K., své tehdejší družky, jejíž totožnost byla obviněnému tudíž
dobře známa, která se však vydávala za osobu jinou, přijal trestní oznámení.
Soud prvního stupně zevrubně popsal krajně podezřelé okolnosti uvedené v
trestním oznámení, logicky a přesvědčivě uzavřel, že ke vloupání do vozidla a k
odcizení uvedených věcí za popsaných okolností nedošlo, čehož si musel být
vědom i obviněný, který trestní oznámení přijímal, ale sám neučinil žádná
potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl
spáchán trestný čin, a neučinil žádná nezbytná opatření k zabránění škodlivého
následku (str. 15 rozsudku nalézacího soudu). Jak přiléhavě poznamenal k
námitkám dovolatele i státní zástupce, jednání obviněného nespočívalo jen v
pouhém sepsání trestního oznámení, jehož pravdivost si nemohl nijak ověřit, ale
spočívalo v sepsání takového oznámení, které bylo od samého počátku co do svého
obsahu nevěrohodné a svojí podstatou muselo být nevěrohodné, neboť podatelka
zastírala svoji identitu, o čemž obviněný věděl.
40. Nejvyšší soud shledal, že provedeným dokazováním bylo spolehlivě
zjištěno, že obviněný svým jednáním jako policista a tedy úřední osoba jednak
vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
konkrétně zákonu č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů, ve znění pozdějších předpisů, jednak nesplnil povinnost vyplývající z
jeho pravomoci. Postupoval tak v rozporu s jeho povinnostmi uvedenými v § 45
odst. 1 písm. a), b) označeného zákona, podle nichž příslušník je povinen
dodržovat služební kázeň, zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu
služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména
nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v
souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary
nebo jiné výhody. Co se rozumí služební kázní, v čem spočívá je definováno v §
46 odst. 1 označeného zákona, podle něhož služební kázeň spočívá v nestranném,
řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj
vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů. Vzhledem ke všem
okolnostem případu a především vzhledem k blízkému vztahu obviněného se
spoluobviněnou L. K. si nelze jednání obviněného vysvětlit jinak nežli tím, že
byl od počátku veden záměrem usnadnit spoluobviněným L. K. a L. F. spáchání
pojistného podvodu, že byl veden úmyslem opatřit jim neoprávněný majetkový
prospěch (čemuž recipročně koresponduje způsobení škody příslušné pojišťovně).
Především soud prvního stupně náležitě a v souladu se zákonem vysvětlil, jakými
úvahami byl při rozhodování o vině i právním posouzení obviněného veden a
správné jsou i jeho úvahy o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku vztahující se k oběma přečinům. Nejvyšší soud tyto úvahy
a právní závěry shledal správnými a z důvodu stručnosti na ně odkazuje.
41. Výhrady obviněného, že nalézací soud nevzal v potaz, že obviněný sám
nárok na pojistné plnění neuplatňoval, že v popisu skutku nevymezil, jakým
způsobem měl obviněný uvést v trestním oznámení, které sepisoval se
spoluobviněnou L. K., nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, či že z popisu
skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu není patrné, jaký prospěch měl
obviněný ze svého podvodného jednání mít, jsou z hlediska právního posouzení
skutku jako pomoc k přečinu pojistného podvodu nevěcné; nalézací soud se se
všemi okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí o vině obviněného důsledně zabýval
a učinil přesvědčivá skutková zjištění i tomu odpovídající právní závěry,
přičemž žádných pochybností není ani o správnosti a úplnosti popisu skutku.
42. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.,
dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou
alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném
rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, a druhou alternativou je
pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou
podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině
uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu
včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta
vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V kontextu námitky obviněného je
vhodné podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není
obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do
výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá
ze stran (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář.
7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).
43. Jak ale již ve svém vyjádření uvádí i státní zástupce, zproštění
obžaloby se vztahuje ke skutku, nikoliv k právní kvalifikaci. Podle § 226 písm.
b) tr. ř. je důvodem zproštění, jestliže skutek není trestným činem, tedy
jestliže není žádným trestným činem. Uvedené vyplývá jednak ze samotné dikce
ustanovení § 226 písm. b) tr. ř., z judikatury i z komentářové literatury,
která uvádí, že zproštění připadá v úvahu pouze tam, kde skutek nenaplňuje
všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu.
Tento postup nepřichází v úvahu, je-li skutek jiným trestným činem (srov.
ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013,
s. 2815, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 102/2006,
uveřejněné pod č. 9/2007-II. Sb. rozh. tr.).
44. Obviněný v dovolání namítl, že soudy nerozhodly o části obžaloby ve
vztahu k přečinu podle ustanovení § 210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který mu
byl obžalobou kladen za vinu a který podle jeho názoru představoval samostatný
skutek. Oba soudy uvedenou právní kvalifikaci pouze vypustily, aniž by o ní
jakkoliv meritorně rozhodly a obviněného obžaloby v této části obžaloby
zprostily. Přitom ani z odůvodnění rozhodnutí soudů není patrné, jakými úvahami
se soudy při tomto postupu řídily, případně jestli se jedná z jejich strany o
opomenutí. Této výtce ale nelze přisvědčit.
45. Z obžaloby (č. listu 931 až 941) je patrné, že skutek popsaný pod
jejím bodem 1) byl skutečně právně kvalifikován mimo jiné jako přečin
pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), c), odst. 4 tr. zákoníku ve
formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť usnadnil jinému
spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že tento uvedl nepravdivé údaje
při uplatnění práva na plnění z pojištění a způsobil uvedeným činem větší
škodu. Popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího
soudu v porovnání s popisem skutku v obžalobě přitom nedoznal výraznějších
změn. Co do popisu jednání obviněného v rozsudku soudu prvního stupně došlo
toliko k upřesnění doby, kdy obviněná L. F. učinila trestní oznámení, na což
navazovaly další úkony, a to na dobu mezi 15:24 a 16:40 hod., zatímco v
obžalobě bylo uvedeno 16:35 a 17:25 hod. Je tedy naprosto zřejmé, že nalézací
soud v takto popsaném jednání obviněného a totožném skutku spatřoval naplněné
zákonné znaky pomoci k přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c),
odst. 4 tr. zákoníku, neboť usnadnil jinému spáchání trestného činu
spočívajícího v tom, že tento uvedl nepravdivé údaje při uplatnění práva na
plnění z pojištění, a způsobil uvedeným činem větší škodu. Naopak neshledal, že
by usnadnil jinému spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že tento uvedl
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel v
souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy, čemuž by odpovídala
právní kvalifikace skutku i podle § 210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak bylo
v obžalobě deklarováno (ale v tzv. právní větě neuvedeno), proto právní
kvalifikaci odpovídající § 210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jako jednu z
možných alternativ téhož ustanovení správně toliko vypustil. Názor obviněného,
že v této souvislosti soud rozhodoval o „dalším skutku“, je nepřípadný, mylný
(totožnost skutku byla bezpochyby zachována přes totožnost následku). Skutek
popsaný v obžalobě pod bodem 1) tak sice nenaplňoval zákonné znaky přečinu
pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, bylo jej
však možné právně kvalifikovat jako přečin pojistného podvodu podle § 210 odst.
1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku.
46. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je
tudíž dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
47. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z
jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a
dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a k) tr. ř. naplněny nebyly. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro úplnost dodává, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., z čehož plyne, že
je-li dovolání jako celek zjevně neopodstatněné ve smyslu těchto důvodů
dovolání, platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu