8 Tdo 171/2025-683
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání, které podala obviněná mladistvá AAAAA (pseudonym) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 12. 11. 2024, č. j. 4 Tmo 15/2024-640, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 4/2024,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné mladistvé odmítá.
1. Obviněná mladistvá AAAAA (dále jen „obviněná mladistvá“) byla rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 12. 8. 2024, č. j. 2 Tm 4/2024-537, uznána vinnou proviněním násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, proviněním schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku a proviněním vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto protiprávní činy (jednání popsaná v bodech 1 a 2 citovaného rozsudku) byla podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.s.m.“), odsouzena k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 31 odst. 4 z.s.m. bylo rozhodnuto, že obviněná mladistvá vykoná nepodmíněné odnětí svobody odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo ve zvláštním oddělení pro mladistvé. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněné mladistvé uloženo trestní opatření propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Samsung Galaxy A13, IMEI 1 XY, IMEI 2 XY, včetně SIM karty účastnického telefonního čísla XY. Dále jí bylo podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.
2. Rozsudek Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 12. 8. 2024, č. j. 2 Tm 4/2024-537, napadla obviněná mladistvá odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, usnesením ze dne 12. 11. 2024 pod č. j. 4 Tmo 15/2024-640, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, podala obviněná mladistvá prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek předně uvedla, že změnila svůj náhled na dosavadní jednání, uvědomila si, že se tímto způsobem nemůže vyjadřovat na sociálních sítích a vyloučila, že by se dopustila jednání, kterými hrozila. V této souvislosti zmínila, že při posuzování skutečného úmyslu je také třeba přihlédnout k jejím projevům, které sepsala od ledna 2024 do současnosti.
Soudy podle jejího mínění nepřihlédly ke skutečnosti, že trpí psychickými problémy, pochází z rozvrácené rodiny a že teprve v měsíci srpnu 2023 dosáhla věkové hranice potřebné pro trestní odpovědnost. Svá slovní vyjádření nikdy nemyslela vážně, nikdy se nedopustila násilí proti jiné osobě a jednání týkající se přípravy provinění vraždy nepřekročilo rámec pouhé myšlenky. V této souvislosti poukázala na písemné omluvy, které sepsala od ledna 2024. K obstarání střelné zbraně uvedla, že to nemyslela vážně, neboť si ji nemohla ani reálně obstarat, protože kamarádi žádné takové zbraně neměli.
Stejně tak jí v obstarání zbraně bránil nízký věk a to, že se zbraní nedokáže zacházet. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 514/2017) dále uvedla, že soudy pochybily, když nezohlednily, že jednání, které bylo označeno za přípravu k provinění, nemohlo nikdy dosáhnout reálného úspěchu a nebyl zohledněn její nízký věk. Stejně tak vyslovila názor, že soudy pochybily, pokud její jednání kvalifikovaly jako provinění násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku a provinění schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nezohlednily její nevyzrálost, sklony k nemístným fantaziím a neuváženost daného jednání. V této souvislosti rovněž zmínila, že úhrnné trestní opatření odnětí svobody považuje za přísné. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 12. 11. 2024, č. j. 4 Tmo 15/2024-640, zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhla, aby předseda senátu soudu prvního stupně odložil či přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně uvedla, že dovolání mladistvé obviněné je zmatečné, neboť v jeho textu nijak nerozlišila, zda své námitky přiřadila k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. Ve vztahu k předmětným skutkům zdůraznila, že soudy postavily najisto, že mladistvá obviněná komentovala diskusní vlákno pod příspěvkem na veřejně dostupné webové stránce, když v něm nejprve vyjádřila souhlas s protiprávním jednáním střelce v podobě zavraždění 13 osob a poranění 25 osob a následně vyhrožovala spácháním provinění tento čin napodobující na neurčitém počtu osob.
Svým jednáním tak obviněná mladistvá naplnila skutkové podstaty provinění podle § 352 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a § 365 odst. 1 tr. zákoníku, jež jí jsou kladeny za vinu, a to v jednočinném souběhu. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky uvedených provinění poukázala na přístup obviněné mladistvé k činu, kdy již od prvotního podání vysvětlení potvrdila svoji motivaci a úmysl provinění spáchat. I když se v průběhu trestního řízení pokusila prokázat změnu svého náhledu na věc, ať už psaním omluvných dopisů či svým vyjadřováním před soudy, toto nemění ničeho na skutečnosti, že v době spáchání činu postupovala racionálně a úmyslně, když zavinění je třeba posuzovat v době spáchání daného skutku.
Retrospektivní náhled na čin (provinění) je pak možným podkladem pro uplatnění polehčující okolnosti podle § 41 písm. o) trestního zákoníku, přičemž soud prvního stupně lítost, kterou obviněná mladistvá vyjádřila, do úvahy vzal, nicméně nikoli v podobě polehčující okolnosti, což relevantně odůvodnil. Poukázala rovněž na to, že posudek znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace na dětskou psychiatrii zhodnotil, že se v případě náhledu prezentovaného obviněnou mladistvou jednalo o zcela účelové jednání, nikoli o vyjádření plnohodnotné lítosti.
K podpoře argumentu, že podstatně změnila na čin (provinění) názor, nesvědčí ani to, že obviněná mladistvá žádným způsobem výrazně nespolupracovala s psychologem ve vazbě v rámci psychoterapie. Ve vztahu k přípravě k provinění vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku státní zástupkyně poukázala na výpověď obviněné mladistvé, která uvedla, že se pokusila sehnat zbraň s cílem usmrtit spolužačky, přičemž bylo prokázáno, že za tím účelem kontaktovala 3 osoby s úmyslem pořídit si od nich zbraň, které jí nezávisle na sobě z různých důvodů nevyhověly.
V rámci hlavního líčení pak vypověděla, jak měla provedení činu (za použití nože) promyšlené. Podle státní zástupkyně obviněná mladistvá svým postupem započala myšlenky směřující ke spáchání zvlášť závažného provinění vraždy realizovat. Pokusila se obstarat si vražednou zbraň, což se jí nakonec podařilo v podobě nože. Vyhlédla si oběti, tři dívky, které s ní chodily na stejnou základní školu a konečně naplánovala i postup, jakým proviněním spáchá – jednu po druhé pod falešnou záminkou vyláká na školní toalety před odchodem ze školy a tam je zavraždí.
Popsaný plán nebyl obviněnou mladistvou uskutečněný pouze na základě okolností nezávislých na její vůli (byla zadržena policejním orgánem den před tím, než chtěla čin uskutečnit). Toto jednání tak jednoznačně překročilo rámec pouhé myšlenky, přičemž je nepodstatné, že se obviněné mladistvé nepodařilo reálně obstarat zbraň, že si ji nemohla obstarat legálně, ani s ní neuměla zacházet, jak v dovolání popisuje. Pro realizaci činu se navíc pokusila (v návaznosti na její neúspěch při obstarání střelné zbraně) využít kuchyňského nože.
I v tomto případě soudy podle státní zástupkyně při rozhodování vzaly v úvahu věk obviněné mladistvé i její psychické problémy. Znalecké posudky navíc prokázaly, že v době spáchání činu měla bezesporu na své jednání náhled, byla osobou příčetnou a uvědomělou následků činu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
5. Obviněná mladistvá prostřednictvím svého obhájce zaslala dovolacímu soudu repliku k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k jejímu dovolání. V této replice předně uvedla, že nenaplnila skutkovou podstatu provinění, kterými byla soudy nižších stupňů uznána vinnou. V této souvislosti argumentuje tím, že její jednání mělo být posouzeno pouze jako myšlenka, která však není trestná. Na podporu tohoto svého názoru odkazuje jednak na svůj útlý věk, kdy se provinění podle § 352 tr. zákoníku dopustila, a to patnácti let a čtyř měsíců, na to, že je nevyzrálou osobností, u které byl zjištěn disharmonický vývoj osobnosti směrem k schizoidnímu a emočně nestabilnímu jednání, což bezpochyby má příčiny v rodinném zázemí, je osobou, která opakovaně byla hospitalizována na psychiatrii, sebepoškozovala se, přehlédnuta neměla být ani skutečnost dosavadního jejího bezúhonného života, stejně jako nereálnost opatření zbraní, ev. nakládání s nimi.
II. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné mladistvé je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněná mladistvá uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudy nižších stupňů, ale rovněž v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že dovolání neobsahuje žádnou námitku, která by se týkala některé z výše popsaných situací. Po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí Nejvyšší soud konstatovat, že provedenému dokazování nelze ničeho vytknout, když skutkový stav byl zjištěn na základě provedení dostatečného počtu relevantních důkazů, které byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž jejich hodnocení bylo podrobně rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudy nižších stupňů. Na tomto místě je vhodné zmínit, a to ve shodě se státní zástupkyní, že námitky v dovolání uplatněné nejsou jednoznačně vymezeny tak, aby bylo zřejmé, pod který z uvedených dovolacích důvodů jsou podřaditelné. Tato skutečnost však nebrání konstatování, že převážná jejich část nemůže naplnit dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují výhradně proti hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů, aniž by odkazovaly např. na neprovedení podstatných důkazů a podobně, jak vyžaduje výše uvedený dovolací důvod. V reakci na uvedené je nutno konstatovat, že závěry soudů jsou tak logické, bez zjevných nesprávností, které by vyžadovaly kasační zásah ze strany Nejvyššího soudu. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal v posuzovaném případě porušení práva obviněné mladistvé na obhajobu či spravedlivý proces.
13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit námitky, že jednání obviněné nenaplnilo znaky přípravy k provinění vraždy. Tyto námitky však Nejvyšší soud považoval za neopodstatněné, a to z následujících důvodů.
14. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 7 Tdo 694/2021), příprava trestného činu je prvním právně významným trestně postižitelným vývojovým stadiem trestné činnosti, následujícím po pojetí myšlenky (úmyslu) spáchat trestný čin. Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu uvedeného konkrétního zvlášť závažného zločinu (v tomto případě provinění), jen vytváří úmyslně podmínky pro spáchání takového zvlášť závažného činu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu takový zločin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání.
15. Pouhý úmysl, byť veřejně vyslovený, spáchat zvlášť závažný zločin, jehož příprava je trestná, není jeho přípravou, pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu. Projev myšlenky spáchat trestný čin bude výjimečně trestný jako příprava pouze tehdy, pokud by pachatel již přistoupil též ke konkrétnímu jednání, z něhož by byla patrná reálnost jeho myšlenky konkrétní trestný čin (např. vraždu) uskutečnit, byť nikoli bezprostředně. Pro vystižení hranice mezi beztrestným vyjádřením úmyslu čin spáchat, které přípravou ještě není, a situací, kdy jde již o vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, a tedy přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, je důležité zhodnocení konkrétních okolností, za nichž k vyjádření myšlenky pachatele a případně jejímu sdělení jiné osobě došlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 514/2017, uveřejněné pod č. 35/2018 Sb. rozh. tr.).
16. Přípravné jednání může spočívat i v takové formě útoku, která svým charakterem nedosahuje ještě intenzity jednání bezprostředně směřujícího k dokonání zamýšleného zvlášť závažného zločinu, vytváří však objektivní podmínky pro následné uskutečnění takového záměru. Příprava zvlášť závažného zločinu je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o nějž se jedná, současně však je v úmyslu zahrnuto i zaměření přípravy k spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu. Nevyžaduje se však detailní promyšlenost a konkretizace připravovaného útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť postačí, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitým (Šámal, P. a kol: Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 282).
17. Příprava k zvlášť závažnému zločinu je v trestním zákoníku vymezena jednak obecně jako úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, jednak zákon příkladmo vypočítává jednotlivé typické způsoby přípravného jednání mezi nimi i opatřování prostředků k jeho spáchání. Opatřování prostředků nebo nástrojů k spáchání zvlášť závažného zločinu záleží např. v zakoupení nezbytných prostředků nebo nástrojů, jejich zapůjčení, popř. vyrobení. (Šámal, P. a kol: Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 283.).
18. V posuzované věci lze závěry soudů o naplnění znaků přípravy k provinění vraždy označit za správné. Skutková zjištění jednoznačně potvrzují (a obviněná mladistvá to v rámci svých výpovědí nerozporovala), že mladistvá obviněná zamýšlela usmrtit 2 vytipované spolužačky a 1 vytipovanou dívku z jiné třídy základní školy, kterou spolu s nimi navštěvovala a za tímto účelem se pokusila získat střelnou zbraň od několika osob, což se jí nepodařilo, tak ke svým záměrům zvolila kuchyňský nůž s dřevěnou rukojetí a čepelí stříbrné barvy o délce 24,5 cm, který chtěla dne 3. 1. 2024 skrytě přinést do Základní školy XY, a o přestávce mezi 5 a 6 vyučovací hodinou vylákat postupně předmětné dívky na WC, zde je obejmout a bodnout uvedeným nožem do zad. V tomto ohledu je třeba odmítnout námitky poukazující na věk obviněné mladistvé, v jehož důsledku neměla myslet usmrcení spolužaček vážně, neboť od svých záměrů neupustila (jak správně poznamenal soud prvního stupně) ani poté, co byla ve shánění střelné zbraně neúspěšná a zvolila zbraň alternativní (nůž), která pro ni byla dostupná. Stejně tak nemohly mít vliv na závěr o vážnosti záměru obviněné mladistvé obstarat si střelnou zbraň námitky, že tato zbraň nemohla být reálně obstarána, neboť jí kamarádi nedisponovali, že si ji nemohla obstarat legálně z důvodu nízkého věku a že s ní neuměla zacházet, neboť skutková zjištění jednoznačně prokazují, že obviněná vyslovila jednoznačný požadavek o zapůjčení zbraně, a to u V. B., kdy předpokládala, že jde o zbraň pravou a nikoliv o repliku samopalu, i u BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), u nichž očekávala, že střelnou zbraní disponují. Je tak zřejmé, že obviněnou mladistvou neodradil ani počáteční neúspěch v získání střelné zbraně, což jednoznačně dokládá vážnost jejího záměru spočívajícího v usmrcení předmětných spolužaček. V tomto směru tedy nelze akceptovat argumentaci uplatněnou v dovolání, že dané jednání obviněné mladistvé bylo pouhou myšlenkou.
19. Stejně tak lze označit za správně zvolenou právní kvalifikaci jednání obviněné mladistvé (bod 1 rozsudku soudu prvního stupně) jako provinění násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 352 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a provinění schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění totiž jednoznačně prokazují, že obviněná mladistvá v rámci komentářů pod diskusním vláknem u příspěvku uživatele na portálu iDNES.cz s názvem „Filosofická fakulta ruší do konce semestru výuku, zkoušky budou dobrovolné“, vyhrožovala diskutujícím smrtí a schvalovala spáchaný zločin.
20. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je dále zřejmé, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné mladistvé velmi pečlivě posuzovaly její jednání s ohledem na dosažený její věk. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná mladistvá nese za své jednání plnou trestní odpovědnost, přičemž se nejednalo o žádnou dětinskost, neuváženost či hloupost. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že obviněná mladistvá je natolik bystrá, vnímavá, prospěchově lépe průměrná a dostatečně vzhledem k věku rozumově vyspělá, aby si uvědomila, jak smýšlela, k čemu její jednání směřovalo, co plánovala apod. (bod 56 rozsudku). Tyto závěry podle Nejvyššího soudu ostatně potvrzují učiněná skutková zjištění, která jasně dokládají, že ze strany obviněné mladistvé se nejednalo o nahodilé spontánní jednání, ale o poměrně promyšlený plán.
21. Z uplatněných námitek rovněž vyplynulo, že obviněná mladistvá považuje uložený trest za přísný. K uvedenému tvrzení je třeba uvést, že tato námitka měla být uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (tento dovolací důvod je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným), což obviněná mladistvá neučinila. Pod uvedený dovolací důvod lze například podřadit námitky, že v daném případě byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K uvedené argumentaci obviněné mladistvé je nutno uvést, že jí bylo ukládáno úhrnné trestní opatření (za více provinění), přičemž v rámci provinění, kterými byla uznána vinnou ji za provinění vraždy bylo podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 z.s.m. možno uložit trestní opatření odnětí svobody s horní hranicí nepřevyšující pět let a dolní hranicí jeden rok. V posuzované věci je zřejmé, že došlo k uložení trestního opatření v dolní polovině zákonné sazby. Ačkoliv se jednalo o první provinění obviněné mladistvé (jak konstatoval v bodě 75 rozsudku soud prvního stupně), soudy velmi pečlivě zvážily všechny relevantní okolnosti pro uložení daného trestního opatření. S jejich závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a plně na ně odkazuje. Pouze dodává, že přestože se obviněná mladistvá daného jednání dopustila ve velmi nízkém věku (pár měsíců po dosažení hranice trestní odpovědnosti), nelze odhlédnout od možných tragických následků (usmrcení 3 osob), ke kterým nedošlo díky včasnému zásahu policie, tedy nezávisle na vůli obviněné mladistvé. Vzhledem k okolnostem daného případu lze považovat nepodmíněné trestní opatření za adekvátní, a tudíž nikoliv za nepřiměřeně přísné při plném respektování práva na spravedlivý proces.
22. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněná mladistvá uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné obviněnou mladistvou upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné mladistvé jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 3. 2025 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu