8 Tdo 1769/2016-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o dovolání,
které podala obviněná N.-L. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.
9. 2016, sp. zn. 5 To 268/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 49/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 9 T
49/2016, byla obviněná N.-L. D. uznána vinnou pod bodem I. výroku o vině ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku zločinem neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr.
zákoníku, zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku
dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pod
bodem II. výroku o vině přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 2 tr. zákoníku, za což jí byl podle §
234 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí
svobody v trvání tří a půl let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve
spojení s § 56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do
věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen
trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Podle § 70 odst. 1,
§ 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl dále uložen trest propadnutí věcí
blíže specifikovaných v rozsudku nalézacího soudu. V dalším bylo rozhodnuto o
vině a trestu spoluobviněné E. R. I. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma
jmenovaným obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na
náhradě škody poškozené společnosti Parfumerie DOUGLAS, s. r. o., IČ: 26766671,
se sídlem Na Příkopě 17/1047, Praha 1, částku ve výši 12 733 Kč. Podle § 229
odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Louis Vuitton Česká, s. r. o., IČ:
25122045, se sídlem Pařížská 1074/3, Praha 1, iStyle CZ, s. r. o., IČ:
27583368, se sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, a MESTRA HOUSE, s. r. o., IČ:
27103030, se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, odkázány se svými nároky
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podala obviněná N.-L. D. odvolání, které
směřovalo proti výrokům o vině a trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 6. 9. 2016, sp. zn. 5 To 268/2016, bylo odvolání obviněné podle § 256 odst.
1 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná N.-L. D.
označených trestných činů dopustila tím, že
I. spolu s obviněnou E. R. I. po předešlé vzájemné dohodě spočívající v
obstarání padělků platebních karet oprávněných držitelů za účelem jejich
následného udání jako pravých v České republice a způsobení škody na cizím
majetku obstarala N.-L. D. v přesně nezjištěný čas na přesně nezjištěném místě
od osoby vystupující pod jménem J. K. a Q. padělky platebních karet oprávněných
držitelů zn. AMEX, které potom obě obviněné za vzájemné součinnosti použily v
následujících případech:
1. dne 14. 2. 2016 v 17:34:20 hod. v P. 1, P., u obchodníka Louis Vuitton
Česká, s. r. o., použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci
platby ve výši 112 500 Kč, transakce však byla bankou zamítnuta;
2. dne 14. 2. 2016 v 17:35:01 hod. v P., P., u obchodníka Louis Vuitton Česká,
s. r. o., použily padělanou platební kartu AMEX k pokusu o autorizaci platby ve
výši 112 500 Kč, transakce však byla bankou zamítnuta;
3. dne 14. 2. 2016 v 20:35:30 hod. v P., N.. R., u obchodníka AHIDESIGN,
použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 13
760 Kč, transakce však byla bankou zamítnuta;
4. dne 15. 2. 2016 v 10:49:07 hod. v P., V., u obchodníka DEBENHAMS, použily
padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 2 399 Kč,
transakce však byla bankou zamítnuta;
5. dne 14. 2. 2016 v 20:38:42 hod. v P., N.. R., u obchodníka AHIDESIGN,
použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 6
380 Kč, transakce však byla bankou zamítnuta;
6. dne 15. 2. 2016 v 11:01:20 hod. v P., V. n., u obchodníka LA BORSA, použily
padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 2 790 Kč,
transakce však byla bankou zamítnuta;
7. dne 14. 2. 2016 v 20:36:27 hod. v P., N.. R., u obchodníka AHIDESIGN,
použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 13
760 Kč, transakce však byla bankou zamítnuta;
8. dne 14. 2. 2016 v 20:40:18 hod. v P., N. R., u obchodníka AHIDESIGN, použily
padělanou platební kartu, k pokusu o autorizaci platby ve výši 6 380 Kč,
transakce však byla bankou zamítnuta;
9. dne 15. 2. 2016 v 11:03:06 hod. v P., V., u obchodníka LA BORSA, použily
padělanou platební kartu AMEX, k pokusu autorizaci platby ve výši 2 790 Kč,
transakce však byla bankou zamítnuta;
10. dne 14. 2. 2016 v 17:35:45 hod. v P., P., u obchodníka Louis Vuitton Česká,
s. r. o., použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby
ve výši 112 500 Kč, transakce byla bankou povolena;
11. dne 14. 2. 2016 v 18:07:12 hod. v P., Š., u obchodníka HUBLOT, použily
padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 198 00 Kč,
transakce byla bankou povolena;
12. dne 14. 2. 2016 v 19:00:31 hod. v P., V., u obchodníka PARFUMERIE DOUGLAS,
použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 17
075 Kč, transakce byla bankou povolena;
13. dne 14. 2. 2016 v 19:51:07 hod. v P., N. R., u obchodníka iStyle CZ, s. r. o., použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši
88 160 Kč, transakce byla bankou povolena;
14. dne 14. 2. 2016 v 19:59:22 hod. v P., N. R., u obchodníka iStyle CZ, s. r. o., použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši
44 370 Kč, transakce byla bankou povolena;
15. dne 14. 2. 2016 v 20:19:00 hod. v P., N.. R., u obchodníka iStyle CZ, s. r. o., použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši
59 340 Kč, transakce byla bankou povolena;
16. dne 14. 2. 2016 v 20:34:23 hod. v P., N. R.
1, u obchodníka AHIDESIGN,
použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 13
760 Kč, transakce však byla bankou zamítnuta;
17. dne 14. 2. 2016 v 20:37:13 hod. v P., N. R., u obchodníka AHIDESIGN,
použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 6
380 Kč, transakce však byla bankou zamítnuta;
18. dne 14. 2. 2016 v 20:42:01 hod. v P., N. R., u obchodníka AHIDESIGN,
použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 6
380 Kč, transakce však byla bankou zamítnuta;
19. dne 15. 2. 2016 v 10:47:44 hod. v P., V., u obchodníka DEBENHAMS, použily
padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 2 399 Kč,
transakce však byla bankou zamítnuta;
20. dne 15. 2. 2016 v 10:48:08 hod. v P., V., u obchodníka DEBENHAMS, použily
padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 2 399 Kč,
transakce však byla bankou zamítnuta;
21. dne 15. 2. 2016 v 10:55:14 hod. v P., V. n., u obchodníka KOZENA GALANTERIE
(BORSINI), použily padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby
ve výši 3 149 Kč, transakce však byla bankou zamítnuta;
22. dne 15. 2. 2016 v 11:02:14 hod. v P., V., u obchodníka LA BORSA, použily
padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 2 790 Kč,
transakce však byla bankou zamítnuta;
23. dne 15. 2. 2016 v 11:08:33 hod. v P., J., u obchodníka BORSINI, použily
padělanou platební kartu AMEX, k pokusu o autorizaci platby ve výši 2 169 Kč,
transakce však byla bankou zamítnuta;
čímž způsobily škodu v celkové výši 519 445 Kč a pokusily se způsobit další
škodu ve výši 312 685 Kč,
II. obviněná N.-L. D. sama od přesně nezjištěné doby do doby zadržení
policejním orgánem Policie České republiky dne 15. 2. 2016 ve 14:15 hod. v P.,
na Letišti Václava Havla Praha-Ruzyně u sebe úmyslně přechovávala padělky
platebních karet oprávněných držitelů American Expres, znějící na jméno N.-L.
D., a padělek platební karty oprávněného držitele Master Card, znějící na jméno
N.-L. D.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná N.-L. D.
prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku
o vině ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku spáchaným zločinům
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm.
d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu a výroku o trestu. Odkázala v
něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
a na to „navazujícím nesprávném hmotněprávním posouzení ukládaného trestu“.
5. Namítla, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů
vycházely, nejsou správná. Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, tedy
použití padělaného platebního prostředku jako pravého, by se musela dopustit
úmyslně, a to ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty. S těmito závěry soudů
však obviněná nesouhlasila a byla přesvědčena, že její jednání a úloha v celé
věci byly nesprávně hodnoceny, což následně způsobilo nesprávnou právní
kvalifikaci celého skutku. Tvrdila, že z důkazů v řízení provedených nelze na
její straně dovodit úmysl, ani to, že by musela při běžné míře opatrnosti
poznat, že se jedná o karty padělané. Tato úvaha byla ostatně v řízení
podpořena i znaleckým posudkem, když soudní znalec potvrdil, že platební karty
byly pro běžného uživatele nerozeznatelné od originálů.
6. Na to, že se vytýkaného jednání obviněná dopustila přinejmenším ve
formě nepřímého úmyslu, nelze podle dovolatelky usuzovat ani s ohledem na její
vzdělání a pracovní zkušenosti, když soudy ani nijak nezjišťovaly podmínky
dosažení takového vzdělání či náplň její pracovní pozice, z nichž by bylo možné
znalosti průměrné osoby s tímto vzděláním a s tímto pracovním zařazením
odvodit. Soudy se rovněž nezabývaly tím, jakým způsobem probíhá zřizování
bankovních účtů a vystavování k nim náležejících platebních karet ve Velké
Británii, a zda je tedy s ohledem na tuto praxi britského bankovního sektoru a
vzhledem k nízkému věku a celkové životní nezkušenosti obviněné možné její
jednání považovat za nestandardní. V této souvislosti obhajoba především
upozornila na možnost zřídit si účet korespondenčně bez nutnosti osobní
návštěvy v bance.
7. Dovolatelka vyjádřila proto přesvědčení, že její jednání mělo být
hodnoceno jako jednání v omylu skutkovém negativním, neboť se domnívala, že
není dána určitá skutečnost, která podmiňuje její trestní odpovědnost, ačkoliv
objektivně dána byla (karty byly padělané), což však obviněná zjistila až
následně. Omyl skutkový negativní nicméně vylučuje trestní odpovědnost obviněné
za trestný čin spáchaný úmyslně či z vědomé nedbalosti, jelikož složka vědění u
zavinění se zjevně nekryla se skutečností.
8. Z uvedeného vyplývá nesprávné hodnocení subjektivní stránky zločinu,
jež je jí kladeno za vinu, což má přímý důsledek i pro nesprávnou právní
kvalifikaci, když s ohledem na absenci zavinění ve formě úmyslu nemohlo dojít k
naplnění skutkové podstaty podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku.
9. Logicky pak podle obviněné napadené rozhodnutí trpí vadou i ve výroku
o trestu, poněvadž s ohledem na výše uvedené je namístě zcela jiná, mírnější
právní kvalifikace jednání. Tato úvaha pak s ohledem na § 81 odst. 1 tr.
zákoníku, nízký věk obviněné, její dosavadní bezúhonnost, jakož i další
okolnosti podle § 39 tr. zákoníku, implikují podmíněný odklad výkonu trestu, o
němž měly soudy rozhodnout.
10. Závěrem dodala, že soudy při rozhodování o trestu nevzaly v potaz –
na rozdíl od spoluobviněné E. R. I.– její marginální úlohu v celém případu,
zjevné zneužití její osoby organizátory trestné činnosti. Soudy rovněž v její
prospěch nehodnotily součinnost, kterou orgánům činným v trestním řízení
poskytla při objasňování dané trestné činnosti, ani délku vazebního stíhání.
11. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve
vyjádření k podanému dovolání po rekapitulaci obsahu dovolání shrnul, že
podstatou dovolání je nesouhlas dovolatelky se skutkovými zjištěními, která
učinily oba soudy. Dovolatelka navíc opakuje svoji obhajobu uplatněnou jak před
nalézacím soudem, tak zejména i ve svém odvolání. S těmito námitkami se tak
náležitě vypořádal jak nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 11 až
13, tak i odvolací soud na str. 4 a 5 svého usnesení. Státní zástupce se s
touto argumentací plně ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. Měl za to, že
obviněná při své inteligenci musela být přinejmenším srozuměna s tím, že karty
znějící na její jméno jsou padělané, a to zvláště k jejich počtu a skutečnosti,
že tyto zjevně nesouvisely s žádným jejím účtem. Soudy podle něj přiléhavě
poukázaly i na chování dovolatelky a její přítelkyně při nákupech.
13. Obviněná popíráním svého úmyslného zavinění pouze předestírá svoji
verzi skutkového stavu, aniž by uvedla konkrétní skutečnosti, které by
nasvědčovaly extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným
skutkovým zjištěním (který ostatně ani nenamítla). Jedná se o námitky procesní,
nikoliv hmotněprávní, takové námitky však nenaplňují dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Poněvadž konkrétní důvody uvedené dovolatelkou neodpovídají důvodům
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ohledně porušení zásad
spravedlivého procesu žádnou námitku neučinila, navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §
265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že
dovolání je (jako celek) zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům
dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v
dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak
byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
19. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Pochybení podřaditelná pod
výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Nezjistil žádný,
natožpak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
20. Obviněná v dovolání polemizovala se způsobem hodnocení provedených
důkazů, měla za to, že chybné hodnocení se promítlo do závěrů o úmyslném
zavinění a v důsledku toho i nesprávné právní kvalifikace skutku. Konkrétně
nesouhlasila s právní kvalifikací skutku jako zločinu neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr.
zákoníku (výtky proti právnímu posouzení činu též jako v jednočinném souběhu
sbíhajícího se zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu nevnesla). Zpochybnila závěry
soudů, že se jednání popsaného body I. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu
dopustila úmyslně a vyvozovala, že v důsledku absence úmyslného zavinění
nemohla spáchat zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku. Její jednání mělo být
soudy posouzeno jako jednání ve skutkovém omylu negativním. Namítla, že o
původu platebních karet, resp. o tom, že se jedná o karty padělané, nevěděla a
nebyla ani srozuměna s tím, že jí užívané platební karty jsou padělané, proto
se nemohla dopustit úmyslného trestného činu, jímž zločin neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea
druhá tr. zákoníku je.
21. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání
obviněné je, posuzováno s jistou benevolencí, tedy významná otázka, zda
jednáním obviněné pod body I. výroku o vině nalézacího soudu byly naplněny
všechny znaky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, především vyžadované
úmyslné zavinění.
22. Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku se dopustí, kdo
padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný.
Pachatel tedy vykoná jakékoliv jednání, jehož důsledkem je zneužití takového
platebního prostředku ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního padělaného
nebo pozměněného platebního prostředku, a to aniž sám jako pachatel nebo
spolupachatel tento platební prostředek padělal nebo pozměnil. Jde tedy o
veškerá jednání, která jsou významná z právního hlediska, jímž se padělky
platebních prostředků používají podle povahy svého konkrétního určení (např. u
platebních karet k výběru hotovosti z bankomatu nebo k platbám za zboží a
služby). Padělanými platebními prostředky se rozumí platební prostředky české
nebo jiné než tuzemské, které byly padělány, tedy vyrobeny, vyhotoveny nebo
vyplněny bez oprávnění, aby vypadaly jako pravé nebo budily zdání, že jsou
pravé. Padělaným platebním prostředkem je obecně jakákoli napodobenina, která
vzhledem ke své kvalitě může být, třeba jen za určitých okolností, zaměněna s
pravým platebním prostředkem. Padělání neznamená jen vyrobení či vyhotovení
více či méně zdařilé vzhledové napodobeniny, ale vzhledem k povaze takového
platebního prostředku a konkrétnímu způsobu jeho používání i vyhotovené
náhražky, jež sice nemá vzhled takového platebního prostředku, ale má jeho
důležité vlastnosti, a z toho důvodu může plnit, byť i jen zčásti, jeho funkci
(např. jen výběr hotovosti z cizího účtu). To platí zejména u elektronických
platebních prostředků (viz. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2364 až 2369).
23. Jde o trestný čin úmyslný (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), úmysl musí
zahrnovat skutečnost, že jde o padělaný nebo pozměněný platební prostředek. Ve
vztahu k třetímu odstavci § 234 tr. zákoníku je navíc vyžadován specifický
úmysl použít platební prostředek jako pravý nebo platný. Tento úmysl musí být
prokázán. Pokud by prokázán nebyl, bylo by možné jednání kvalifikovat jako
trestný čin podle § 234 odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkové podstaty uvedené v
§ 234 odst. 2 tr. zákoníku úmysl zahrnuje skutečnost, že jde o padělaný nebo
pozměněný platební prostředek, avšak pachatel nejedná v úmyslu jej použít jako
pravý nebo platný (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2365, 2369).
24. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v
trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§
15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. V případě úmyslného zavinění je
třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka
zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných,
rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl
způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého
úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na
srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku
relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal
s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si
pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky
viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, str. 221, 222). Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen
výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního
charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní
povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní
vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem
(srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.).
25. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body
I. 1. až 23. ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vedle znaků zločinu podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve
stadiu pokusu naplňují i všechny zákonné znaky zločinu neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr.
zákoníku jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Z příslušných pasáží
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že soud prvního stupně, s
jehož názorem se ztotožnil i soud odvolací, vzal za prokázané, že obviněná se
tohoto jednání dopustila úmyslně, a to minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz zejména str. 11 až 13 rozsudku nalézacího
soudu, str. 4 a 5 usnesení odvolacího soudu).
26. Jestliže se obviněná hájí tím, že při běžné opatrnosti i s ohledem
na její vzdělání a pracovní zařazení nemohla rozpoznat, že se v případě
platebních karet jedná o padělky, s čímž koresponduje i závěr znaleckého
posudku z oboru ekonomika, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, znalce Ing.
Františka Tomáška, je nutné k této části obhajoby poznamenat, že úsudek
obviněné ohledně toho, zda se jedná o padělané platební karty, se neměl a ani
na základě daných okolností nemohl opírat pouze o jejich vzhled. Je sice
pravdou, že i znalec z oboru ekonomika, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví,
uvedl, že padělky karet jsou natolik kvalitní, že nemusí vzbudit po předložení
karty podezření o jejich pravosti (č. listu 135), podezření o jejich pravosti
však měly v obviněné vzbudit především okolnosti, za jakých karty získala, v
jakém množství je získala a s jakými pokyny – tedy vycestovat do zahraničí, kde
za prostředky uložených na padělaných kartách nakoupí luxusní zboží. Nikoliv
bez významu pak v kontextu těchto zjištění nejsou ani poznatky o osobě
obviněné, osoby vysokoškolsky vzdělané v oblasti obchodního managementu, v L.
pracující jako účetní ve směnárenské společnosti, disponující vlastním
bankovním účtem, ke kterému má platební karty, zná proces založení bankovního
účtu v bance i vydání platební karty, které by jinak, posuzovány izolovaně (i s
ohledem na vyznění předmětného znaleckého posudku), nemusely být určující ve
vztahu k vědomosti obviněné či nejméně jejímu srozumění s tím, že disponuje
padělanými kartami. V souhrnu všech zmiňovaných okolností (věcných i
subjektivních) však zapadají do mozaiky poznatků dokládajících nejméně
eventuální úmysl ohledně znaku použití jiného než tuzemského padělaného
platebního prostředku jako pravého.
27. K výhradám uplatněným v dovolání obviněné nutno předeslat, že se
jedná zjevně o opakování obhajoby, kterou uplatnila jak v řízení před
nalézacím, tak i odvolacím soudem, přičemž soudy obou stupňů se s jednotlivými
námitkami již řádně vypořádaly. Nejvyšší soud shledal, že provedeným
dokazováním bylo spolehlivě zjištěno, že obviněná od muže pod přezdívkou Q.
převzala několik padělaných platebních karet znějících na jméno obviněné,
kterými se následně snažila platit v pražských obchodech s luxusním zbožím.
Připojí-li se k uvedeným okolnostem ještě skutečnost, že platební karty jí byly
předány, aniž by si na své jméno zřizovala (byť i korespondenčně) bankovní účet
či účet ke kreditní kartě a že na platební karty sama nevložila žádnou hotovost
(vyjma částky 500 Ł, kterou předala Q.), je zřejmé, že obviněná musela být
přinejmenším srozuměna s tím, že jsou jí předávány padělané karty. Z uvedeného
pak vyplývá i úmysl obviněné (přinejmenším úmysl eventuální), neboť bezpochyby
věděla, že jejich následným použitím jako karet pravých a platných ve smyslu §
234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku může porušit zákon, a pro případ, že
takové porušení způsobí, byla s tím srozuměna. Nejvyšší soud se bezezbytku
identifikoval se závěry soudů nižších instancí i se způsobem, jakým tyto závěry
odůvodnily. Především soud prvního stupně náležitě a přesvědčivě vysvětlil, jak
se vypořádal s obhajobou obviněné, že nevěděla o tom, že platební karty jsou
padělané, ani s tím nebyla srozuměna a spoléhala na to, že jde o karty platné,
i jakými úvahami byl při rozhodování o vině obviněné veden (zejména str. 11, 12
rozsudku). Odvolací soud v odůvodnění usnesení (str. 4, 5) výstižně shrnul, že
karty se měly vztahovat k bankovním účtům, na které obviněná žádné peníze
nevložila, účty osobně nezakládala, platební karty jí nebyly v typicky důvěrném
a bezpečnost zajišťujícím režimu předány bankou, ale fyzickou osobou za
okolností nutně vzbuzujících podezření z nekalosti. Podezření ze závažné a
sofistikované kriminální činnosti muselo být nutně posilováno skutečností
předání jedenácti platebních karet k dispozici, jakož i pokynem k jejich
užívání k opakovanému nakupování relativně drahého zboží ve značkových
obchodech právě v P., která rozhodně neslyne pověstí místa levných nákupů.
Přiléhavě byl zmíněn i kontinuální telefonický kontakt s organizátorem, kterého
obviněná informovala o všech krocích a který její činnost vedl a kontroloval,
což jen potvrzuje závěr o vědomí obviněné, že se propůjčila k zjevně nelegálním
transakcím s využitím platebních karet neautenticky vystavených na její jméno,
aniž při tom dotčené účty založila, což nutně vede k podezření, že jde o karty
padělané či pozměněné. Věcná je i poznámka o suverénním vystupování obviněné
při opakovaném nakupování, dokládajícímu přinejmenším její srozumění se
zapojením se, byť i v postavení nezbytného pěšáka, do kriminální sítě
organizovaných podvodů páchaných prostřednictvím padělaných platebních karet.
Nejvyšší soud tyto úvahy a právní závěry shledal přesvědčivými a správnými.
28. Z výše uvedených skutkových zjištění a hodnotících úvah soudů
vyplývá existence vyžadovaného úmyslného zavinění obviněné. Nejméně eventuální
úmysl zahrnuje skutečnost, že šlo o jiný než tuzemský padělaný platební
prostředek, a specifický úmysl byl prokázán i ve vztahu ke znaku použití
takového platebního prostředku jako pravého. Skutek pod bodem I. výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu byl vedle zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst.
4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu opodstatněně
posouzen též jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku.
29. Obstát tudíž nemůže ani tvrzení dovolatelky, že jednala v negativním
skutkovém omylu, což vylučuje její trestní odpovědnost za trestný čin spáchaný
úmyslně či z vědomé nedbalosti. Skutkový omyl negativní o podmínkách trestní
odpovědnosti, to znamená o znacích skutkových podstat trestných činů
(základních i kvalifikovaných), jakož i stran obecných okolností přitěžujících,
vylučuje úmysl a vědomou nedbalost. Nedotýká se však nedbalosti nevědomé,
včetně nedbalosti nevědomé hrubé, jejichž základem takový omyl může být. Platí
tu tedy zásada neznalost okolností skutkových neškodí, nýbrž pachateli prospívá
(ignorantia facti non nocet). Podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku platí, že kdo při
spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je
znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný
čin spáchaný z nedbalosti. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu
neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak
jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní
zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 253 a 254). O
takovou situaci zde zjevně nešlo. Námitka obviněné je z pohledu učiněných
skutkových zjištění a úvah soudů o zavinění obviněné, podle nichž musela být
přinejmenším srozuměna s tím, že k platbě za zboží použila padělané karty,
poněkud mimoběžná.
30. Z řečeného také vyplývá, že námitka obviněné ohledně nepřiměřeně
přísného trestu s ohledem na nesprávnou právní kvalifikaci skutku nemá
opodstatnění. Podle obviněné však nebyla v daných souvislostech zohledněna též
její marginální úloha v celém případu, její součinnost poskytovaná orgánům
činným v trestním řízení od chvíle, kdy jí byl objasněn skutečný charakter
činnosti, ke které byla zneužita, a také délka vazebního řízení. Co se této
výtky týče, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu,
považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než
jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním
závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest,
popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií
podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím
tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003
Sb.). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí
svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v
soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním
vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být
obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní
sazbu. Takové pochybení však dovolatelka ani nevytýkala. Zásah dovolacího soudu
by za takové situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal,
že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného
činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním
principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení ze dne 30. 11. 2016,
sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový případ se v posuzované věci nejedná.
32. Nalézací soud, jenž obviněné uložil úhrnný trest odnětí svobody v
trvání tří a půl roku, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem, trest
vyhoštění z území České republiky na deset let a také trest propadnutí
vyjmenovaných věcí, přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto
trestu řídil (str. 15 rozsudku). Uvedl sice, že obviněná je osobou na území
České republiky netrestanou, avšak přehlédnout nelze míru společenské
škodlivosti a rozsah jejího jednání. Odvolací soud pak v souvislosti s námitkou
uplatněnou v řádném opravném prostředku poznamenal, že obviněné lze uznat
polehčující okolnost dosavadní bezúhonnosti, vyjádření lítosti nad vlastním
jednáním, do určité míry i spolupráci při objasňování trestné činnosti, ale
zváží-li se povaha pokračujícího plánovaného skutku, k jehož páchání se
obviněná propůjčila, jde ještě o trest relativně mírný (str. 6 usnesení).
Argumentace soudů je přiléhavá a uložený trest nutno považovat za adekvátní.
Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a
jejich závěry jsou vyvážené; délka vazebního řízení není v daném kontextu
relevantní. Trest, který byl obviněné uložen, není extrémně přísný a zjevně
nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod.
33. Nejvyšší soud uzavírá, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Proto dovolání obviněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Rozhodl tak v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu