8 Tdo 184/2025-1052
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání obviněného M. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2024, č. j. 5 To 232/2024-982, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 12 Tm 8/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný M. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež [týmž rozsudkem byli odsouzeni rovněž tři mladiství], ze dne 5. 6. 2024, č. j. 12 Tm 8/2024-871, uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (bodem 2. výroku rozsudku). Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněný zásah do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 13 T 10/2024, který byl obviněnému doručen dne 15. 5. 2024, a nabyl právní moci dne 24. 5. 2024, byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 (dvou) let a 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 (dvou) let a 2 (dvou) měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 13 T 10/2024, který nabyl právní moci dne 24. 5. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. [obviněnému byla uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným mladistvým zaplatit škodu trestným činem způsobenou (Týmž rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině spoluobviněných mladistvých, kteří odvolání, tudíž ani dovolání, nepodali)].
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 11. 2024 pod č. j. 5 To 232/2024-982, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m), g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že soudy obou stupňů jako zásadní důkaz pro prokázání jeho viny chápaly jeho vyjádření k obžalobě podle § 206a tr. ř. a dále jeho vyjádření k jednotlivým důkazům, což podle obviněného nejsou důkazy, případně se jedná o procesně nepoužitelné důkazy. V této souvislosti také poukázal na znění § 82 odst. 2 tr. ř. a na jeho limity s tím, že důkazem může být toliko výpověď obviněného učiněná procesně použitelným způsobem. Obviněný má za to, že procesně použitelný důkaz lze opatřit pouze jeho výslechem, a jakékoliv jiné sdělení směrem k soudu nemůže sloužit jako důkazní prostředek k ustálení skutkového stavu. Rovněž rozporuje odkaz soudu prvního stupně na usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 70/2018, s tím, že není přiléhavé. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se soudy nižších stupňů beze zbytku a řádně vypořádaly. Dále poukázala na to, že jednání obviněného je prokazováno především kamerovými záznamy a svědeckými výpověďmi, a správně tak oba soudy uzavřely, že se obviněný na místě činu nacházel a trestné činnosti se dopustil. V této souvislosti také poukázala na jednotlivé svědecké výpovědi a skutkové okolnosti z nich vyplývající s tím, že tedy jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno a právní kvalifikace je přiléhavá. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyjádřila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.
5. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný svojí replikou, ve které uvedl, že toto je evidentně zavádějící a nepřípadné, proto považuje za nutné je svojí replikou korigovat. Opětovně poukazuje na znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí o jeho vině stojí na použití neprocesního důkazu, když v žádném případě se nejedná o opakování jeho obhajoby a tudíž je nepřípadný odkaz státní zástupkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (nikoli jak uvedeno v replice 2022).
II. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Obviněný patrně přehlédl, že poukazoval mj. na to, že jeho vyjádření k provedeným důkazům a k obžalobě nejsou procesně použitelným důkazem. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se odvolací soud zabýval v bodě 15. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. S ohledem na argumentaci obviněného, která částečně míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
13. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že učiněné skutkové závěry nebyly postaveny primárně na „vyjádření“ (které jako neprocesní úkon nemělo být použito v rámci hodnotících úvah soudů) obviněného, jak tento namítá, ale byly učiněny na podkladě řádně provedených důkazů, a to kamerových záznamů a svědeckých výpovědí, což při podrobnějším seznámení se obviněného (obhajoby) s předmětným rozhodnutím by mělo být zřejmé, jak mj. vyplývá také z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 22).
V této souvislosti lze uvést, že obviněný je především usvědčován výpovědí spoluobviněného J. B., který se k jednání částečně doznal, a který výslovně označil obviněného jako spolupachatele, který poškozeným vyhrožoval, že pokud jim nedají nějaké drobné (něco), tak je pobodá. Dovolatel tuto skutečnost záměrně pomíjí, neboť z logiky věci vyplývá, že touto výpovědí spoluobviněný mladistvý neusvědčuje primárně pouze dovolatele, na kterého by přenášel veškerou vinu, ale rovněž sám sebe, a to ze zvlášť závažného zločinu loupeže (provinění loupeže pak sebe).
Jak již bylo shora několikrát zmíněno, obviněný záměrně přehlíží důkazy v hlavním líčení provedené, které prokazují jeho vinu a soustředil se na tvrzení o nepoužitelnosti důkazu, na kterém však jeho odsouzení nestojí (viz shora). Výpověď spoluobviněného J. B. přitom nestojí osamoceně, ale je ve shodě s výpověďmi dalších svědků, mladistvých poškozených, a to AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), na což soudy nižších stupňů rovněž dovolatele v odůvodnění svých rozhodnutí upozornily.
Jejich výpověď je pak v souladu s výpověďmi jejich zákonných zástupců, kteří popisovali chování poškozených (svých dětí) bezprostředně po incidentu. Nelze také pominout kamerový záznam, na kterém F. P. rozpoznal spoluobviněného J. B. a o druhé osobě uvedl, že jde pravděpodobně o přítele B. Š., přičemž z trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, bylo známo, že jejím přítelem je právě obviněný. Z výše uvedeného, stejně jako z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, je tak zřejmé, že vina obviněného byla prokázána celou řadou jiných důkazů a nikoliv, jak obviněný uvádí, pouze jeho „vyjádřením“.
I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci obviněného ohledně použitelnosti důkazu, na němž podle něj patrně stojí jeho odsouzení uvést následující skutečnosti. Obviněný po poučení podle § 206a odst. 1 tr. ř. a § 33 odst. 1 tr. ř. uvedl, že „Souhlasím se vším, ale s tím nožem ne.“. Dále pak po poučení podle § 33, § 91, § 92 odst. 2, § 93 odst. 1, § 95 tr. ř.
uvedl, „poučení jsem porozuměl, vypovídat nebudu, a to ani ve vztahu ke své osobě.“ (č. l. 783), a následně, když byl dotázán podle § 214 tr. ř., uvedl, „je mi líto, co se stalo. To je vše.“ (č. l. 791). Je také vhodné uvést, že takto učinil za přítomnosti obhájce. Obviněný tak ve svém dovolání brojí proti použití těchto vyjádření s tím, že nemohou být použity jako důkaz, jelikož se nejednalo o jeho výslech. V této souvislosti je vhodné obviněného upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.
4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 218/2016, ze kterého mj. vyplývá, že vyjádření obviněného učiněné podle § 214 tr. ř lze použít jako důkaz za stejných podmínek, jako je tomu u jeho výpovědi, a že § 207 odst. 1 tr. ř. nelze vykládat tak, že za důkaz je možno považovat pouze výslech obviněného na počátku hlavního líčení po přednesení obžaloby, jelikož by takový výklad vedl k popření a účelu hlavního líčení a omezil ve svých důsledcích právo obviněného na obhajobu. Pokud tedy obviněný po poučení podle § 206a odst. 1 tr.
ř. uvedl „souhlasím se vším, ale s tím nožem ne“, pak se ve smyslu výše uvedeného ustanovení vyjádřil ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, a vyjádřil se, že nesouhlasí s popisem skutku v tom smyslu, že nesouhlasí s tím, že by měl poškozeným sdělit, že na ně vytáhne nůž. Nic víc a nic méně z uvedeného nevyplývá, neboť ve smyslu ustanovení § 214 tr. ř. se vyjádřil k provedeným důkazům v rozsahu shora uvedeném, tudíž soud prvního stupně při popření hrozby použití nože a nepopření své účasti na konfliktu s poškozenými, se zabýval nejen touto popřenou skutečností, ale také objektivním prokázáním osobní účasti obviněného na konfliktu s poškozenými mladistvými a tyto skutečnosti, prokazující znaky zvlášť závažného zločinu loupeže vzal za prokázané na základě důkazů – výslechu poškozených mladistvých, kamerových záznamů, nepřímo také výpovědí osob z prostředí dovolatele (spoluobviněný J.
B. atd. – viz rozsudek soudu prvního stupně, již výše zmíněný bod 22). S ohledem na shora nastíněná teoretická východiska tak Nejvyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud „vyjádření“ obviněného, učiněné po řádném poučení, a to za přítomnosti obhájce, zmínily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž nelze akceptovat argumentaci obviněného (obhajoby), že se jednalo o jediný usvědčující důkaz, když, jak bylo uvedeno výše, byla vina obviněného prokázána celou řadou dalších důkazů.
14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud také konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu