8 Tdo 189/2005

8 Tdo 189/2005 - II.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2005 ve věci dovolání, které podal obviněný R. S. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 128/2003, o vazbě obviněného t a k t o :

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. se obviněný R. S. I. b e r e do vazby.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, byl obviněný R. S. I. uznán vinným z pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za což byl podle § 234 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že

dne 2. 9. 2002 kolem 10:00 hodin přivezl osobním automobilem tov. zn. VW Passat na místo činu k objektu benzínové čerpací stanice U., spol. s r. o., v obci M., okres K. H., dva z pachatelů, další dva přijeli osobním automobilem tov. zn. Renault, ve vozidle čekal připravený k odjezdu z místa činu, dva pachatelé vyčkali, až vedoucí čerpací stanice S. R. ponese v tašce tržbu, tuto tašku s tržbou spolu s další taškou s jejími osobními věcmi jí násilím strhli z ramene za současného ohrožování střelnou zbraní a utekli k vozidlu, kterým je obžalovaný odvezl, přičemž tržba činila 1.174.746,- Kč, a v druhé tašce byly pak osobní věci S. R. v hodnotě nejméně 3.500,- Kč a obě její tašky měly hodnotu nejméně 550,- Kč.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2004, a usnesením sp. zn. 2 To 93/2004 jej jako nedůvodné zamítl.

Proti posledně citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř., neboť se domníval, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a konečně že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvoinstančního soudu, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné a bylo podáno osobou oprávněnou, ve lhůtě a u příslušného soudu. Rovněž pak dospěl k závěru, že část dovolacích námitek (mimo výhrad uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jež byly Nejvyšším soudem shledány za výhrady mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu) lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a ve věci nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř.; proto dále postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumal z těchto důvodů zákonnost a odůvodněnost napadených výroků, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po takovém přezkumu dospěl k závěru, že skutek uvedený ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, který byl shledán správným v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, nelze právně kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno u obviněného usuzovat na naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu.

Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2005 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak výše uvedené napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze, když současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po zrušení obou napadených rozhodnutí se tak trestní věc obviněného R. S. I. vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně.

Výše citovanými rozhodnutími uložený trest odnětí svobody v trvání osmi roků obviněný nastoupil dne 11. 9. 2002 a v současné době jej vykonává ve Věznici R.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.

Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný R. S. I. byl vzat do vazby na samém počátku trestního stíhání z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Z obou těchto důvodů se ve vazbě nacházel až do právní moci odsuzujícího rozsudku a nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, přestože soudy prvního i druhého stupně o ní rozhodovaly ať už z úřední povinnosti nebo k žádostem či stížnostem obviněného opakovaně; nikdy totiž nedospěly k závěru, že by některý z uvedených vazebních důvodů odpadl, nebo by mohl být nahrazen některým z institutů, na něž trestní řád pamatuje.

Také Nejvyšší soud při posuzování zákonných podmínek vazby obviněného dospěl k závěru, že důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř. jsou u něho i v současně době dány. Obviněný byl shora citovanými rozhodnutími pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a přes způsob rozhodnutí dovolacího soudu je nadále poměrně vysokým trestem odnětí svobody ohrožen. Nebylo možno pominout ani tu skutečnost, že obviněný se před vzetím do vazby nezdržoval v místě hlášeného trvalého bydliště (v Ú. n. L.), adresu trvalého pobytu navíc uváděl jen zcela nekonkrétně, což ve spojení s faktem, že je cizím státním občanem, který nemá na území České republiky pevnější rodinné, pracovní nebo majetkové vazby, plně odůvodňuje reálně hrozící nebezpečí, že v případě propuštění na svobodu by se mohl trestnímu stíhání a hrozícímu trestu vyhýbat tím, že by se zdržoval na neznámém místě nebo vycestoval z území České republiky.

Ve spojení s hrozícím trestem nelze ani přehlédnout, že obviněný před vzetím do vazby neměl v České republice legální zdroj příjmů a za posledních cca 10 let tu byl šestkrát pravomocně odsouzen za převážně majetkové delikty, přičemž z posledního výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn 2. 11. 2001, tedy jen deset měsíců před spácháním trestné činnosti projednávané v této věci. Reálně tak hrozí i obava, že by při propuštění na svobodu opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán.

Nejvyšší soud proto rozhodl o vazbě obviněného podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, jak je uvedeno shora ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 16. března 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan Bláha

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 8 Tdo 189/2005

Datum rozhodnutí: 16.03.2005

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

8 Tdo 189/2005 – I.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2005 k dovolání podanému obviněným R. S. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 128/2003, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, byl obviněný R. S. I. uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a za podmínek § 234 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Na základě odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, jež projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2004, odvolací soud usnesením sp. zn. 2 To 49/2004 napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Tento soud uvedenou věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, uznal obviněného vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za což mu podle § 234 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že

dne 2. 9. 2002 kolem 10:00 hodin přivezl osobním automobilem tov. zn. VW Passat na místo činu k objektu benzínové čerpací stanice U., spol. s r. o., v obci M., okres K. H., dva z pachatelů, další dva přijeli osobním automobilem tov. zn. Renault, ve vozidle čekal připravený k odjezdu z místa činu, dva pachatelé vyčkali, až vedoucí čerpací stanice S. R. ponese v tašce tržbu, tuto tašku s tržbou spolu s další taškou s jejími osobními věcmi jí násilím strhli z ramene za současného ohrožování střelnou zbraní a utekli k vozidlu, kterým je obžalovaný odvezl, přičemž tržba činila 1.174.746,- Kč, a v druhé tašce byly pak osobní věci S. R. v hodnotě nejméně 3.500,- Kč a obě její tašky měly hodnotu nejméně 550,- Kč.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2004, a usnesením sp. zn. 2 To 93/2004 je jako nedůvodné ve smyslu § 265 tr. ř. zamítl.

Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 3. 12. 2004, jeho obhájci JUDr. K. K. dne 2. 12. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v Praze dne 1. 12. 2004.

Proti posledně citovanému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil dne 20. 1. 2005 na poště a zásilku adresoval Krajskému soudu v Praze, jemuž byla doručena dne 21. 1. 2005.

Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř., neboť se domníval, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a konečně že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvoinstančního soudu, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.

V dalším textu obviněný především zrekapituloval dosavadní průběh projednání jeho trestní věci a následně podrobně vylíčil skutečnosti, na základě kterých by měly být uplatněné dovolací důvody naplněny. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil zejména pochybnosti nad dodržením zásady práva na obhajobu, a to z důvodu nepřítomnosti jemu ustanoveného obhájce JUDr. K. Z. u jeho výslechu a výslechů svědků, přičemž se jednalo o případ tzv. nutné obhajoby; soud k těmto procesním úkonům navíc při rozhodování přihlížel jako k hlavním důkazům („… podle výše citovaných protokolů o výpovědi obviněného v přípravném řízení a výpovědích svědků S.

R. a T. Š. měl být tento ustanovený obhájce osobně uvedeným vyšetřovacím úkonům přítomen, což stvrdil svým podpisem … protože tyto vyšetřovací úkony se, jak je z výše uvedeného patrno, časově překrývaly, je samozřejmě vyloučeno, aby týž obhájce byl fyzicky po celou dobu přítomen u dvou současně probíhajících vyšetřovacích úkonů …”). Z těchto důvodů obviněný dovodil absolutní důkazní neúčinnost jeho výpovědi ze dne 12. 9. 2002, jelikož byla učiněna v rozporu s trestním řádem, tj. za situace, kdy sice formálně obhájce měl (byl mu ustanoven, navíc bez možnosti volby obhájce), ale tento se neúčastnil úkonu, který měl význam pro rozhodnutí, a to ještě za pomoci orgánu činného v trestním řízení, bez jehož kooperace by taková situace nebyla bývala nastala; dovolával se přitom protokolů o výslechu vyslýchajících policistů J.

N. a R. S. (v další části svého podání obviněný dovodil i rozpory mezi jejich výpověďmi), ze kterých plyne, že z důvodu časové tísně při provádění příslušných úkonů trestního řízení se tito policisté domluvili s jemu ustanoveným obhájcem JUDr. K. Z., že „… obhájce bude současně přítomen u výslechu obviněného i u výslechu svědků, resp. že tento obhájce bude přebíhat od výslechu obviněného k výslechu svědků a naopak”. Dovolatel konstatoval, že současná přítomnost obhájce u několika úkonů není z praktického hlediska možná, a v daném případě se jednalo pouze o předstíranou přítomnost obhájce u těchto výslechů, přičemž tvrzení o „přebíhání” nemá reálný poklad ani ve skutečnosti, ale ani v samotné logice tohoto jednání.

Za této situace obviněný dospěl k závěru o úmyslném zkrácení jeho práva na obhajobu jak ze strany orgánu činného v trestním řízení, tak ze strany ustanoveného obhájce. Vyslovil přesvědčení, že již z tohoto důvodu nemohl rozsudek soudu prvního stupně v odvolacím řízení obstát a musel být zrušen, neboť tuto okolnost, která měla mít zásadní význam pro zjištění skutkového stavu věci a práva obviněného na plné uplatnění obhajoby, bylo třeba podle § 2 odst. 5, 13 tr. ř. přezkoumat. Navrhl, aby v novém hlavním líčení byli k této okolnosti vyslechnuti jako svědci policisté provádějící předmětné výslechy i JUDr. K. Z., jenž měl být těmto výslechům jako ustanovený obhájce obviněného přítomen (jeho výslech jako svědka by měl být podle názoru obviněného ve smyslu § 35 odst. 3 a § 99 odst. 2 tr. ř. přípustný, neboť se nebude týkat státem uložené povinnosti mlčenlivosti ve smyslu § 21 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).

V uvedených souvislostech dovolatel vyslovil názor, že při hodnocení důkazů mělo být vycházeno z jeho jediné řádné výpovědi ke skutku a věci, a to z té, kterou učinil v průběhu hlavního líčení konaného dne 19. 8. 2004. Dospěl k závěru, že dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení ji upravujících v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, ale pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde má totiž jít o situaci, kdy obviněný v řízení obhájce nemá (v tom smyslu, že jej v daném úseku řízení v důsledku pochybení orgánu činného v trestním řízení neobhajuje), ač ho podle zákona mít má (v tom smyslu, že mu má být umožněno řádně uplatnit jeho zákonná práva). Tento nedostatek pak nelze zhojit např. tvrzením, že ustanovený obhájce s postupem orgánu činného v trestním řízení souhlasil, pokud sám obhájce nic takového neuvedl a pokud zároveň takový postup byl v rozporu s právy obviněného.

Pokud jde o námitky podřazené pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., spatřoval dovolatel nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve skutečnosti, že skutek, který byl předmětem obžaloby a který je uveden ve výroku rozsudku, byl podřazen pod skutkovou podstatu nekorespondujícího trestného činu. V tomto směru obviněný napadl nesprávné právní posouzení jeho jednání jako pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť ze skutkového stavu má vyplývat, že se jedná o jednání, které uvedenou právní kvalifikaci trestného činu nenaplňuje. Výrok o vině podle tvrzení obviněného neobsahuje žádné konkrétní zjištění, jež by naplnilo skutkovou podstatu tohoto trestného činu; jeho jednání uvedené ve výroku odsuzujícího rozsudku mohlo naplnit maximálně skutkovou podstatu trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. a soudy učiněná právní kvalifikace nemůže obstát, neboť nebylo prokázáno, že by pachatel byl srozuměn s úlohou, kterou měly sehrát osoby pachatelů loupeže, tedy že by věděl o tom, že veze nějaké osoby na místo činu za účelem uskutečnění loupeže. Podobně obviněný tvrdil, že ani výrok o vině neobsahuje žádnou skutečnost svědčící o jeho úmyslu poskytnout jinému pomoc ke spáchání trestného činu loupeže. Uvedl, že „pomocníkovi” není možné přičítat k tíži okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, pokud k ní nebylo dáno z jeho strany zavinění; odůvodnění předmětného rozsudku tak postrádá argumentaci, na základě čeho byla dovolateli přičtena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (přitom k této okolnosti je třeba zavinění alespoň ve formě nedbalosti).

V návaznosti na uvedené výhrady obviněný napadl příliš restriktivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že pokud soudy podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále převážně jen „Ústava”) poskytují jednotlivci ochranu jeho práv, pak by každý soud měl mít tuto premisu na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce, a rozhodování soudu (v řízení o řádném i mimořádném opravném prostředku) by se nemělo ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci. Připomněl, že zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, jelikož tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, a každé skutkové zjištění má bezpochyby vliv na právní posouzení skutku (odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04). Na základě těchto skutečností obviněný dospěl k závěru, že v případě, kdy míra jeho účasti na souzeném skutku nebyla soudem spolehlivě zjištěna, nemůže být správná ani právní kvalifikace tohoto jednání.

Prostřednictvím posledního dovolacího důvodu, jenž je specifikován v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný brojil proti závěru soudu v tom smyslu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. (dovolatel přitom v plném rozsahu odkázal na výhrady uplatněné pod těmito důvody dovolání).

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, zrušil a současně aby zrušil i jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení jemu předcházejícím.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen „státní zástupce”). Pokud jde o námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., uvedl, že ze slovního znění tohoto ustanovení lze dovodit, že tento dovolací důvod dopadá na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě, tj. na případy, kdy obviněný v celém řízení nebo v některém jeho úseku vůbec neměl obhájce, ačkoli ho podle § 36 tr.

ř. mít měl. Takovémuto pojetí uvedeného dovolacího důvodu nasvědčuje též výklad obsažený v komentovaném vydání trestního řádu, který reprezentuje názory právní teorie na rozsah jednotlivých dovolacích důvodů (Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F.: Trestní řád. Komentář. II. díl, 4. vydání, Praha, C. H. Beck 2002, s. 1640, poznámka č. 9). Dále konstatoval, že Nejvyššímu státnímu zastupitelství je znám obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 636/2002, kdy tento soud vyslovil právní názor shodný s názorem prezentovaným dovolatelem.

Přesto však státní zástupce nadále zastával názor, že s ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku nelze dovolací důvody vykládat extenzivně a vztahovat je i na taková porušení procesních předpisů, na která zákonodárce v taxativním výčtu dovolacích důvodů v § 265b tr. ř. nepamatoval. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. proto podle jeho názoru nedoléhá na případy, kdy obviněný obhájce měl a tomuto obhájci nebyla umožněna účast u jednotlivého úkonu trestního řízení, kterého měl právo se účastnit.

Poukázal na skutečnost, že teoreticky i prakticky si lze představit řadu dalších závažných porušení procesních předpisů, která nelze napadat dovoláním – např. nepřibrání tlumočníka v trestní věci obviněného zcela neznalého českého jazyka, zjevné porušení zákazu reformace in peius v odvolacím řízení atd. V předmětné trestní věci šlo navíc o specifickou situaci, na kterou nelze vztáhnout ani závěr výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu; nedošlo totiž k tomu, že by obhájce byl zcela vyloučen z účasti na vyšetřovacím úkonu, když obhájce přinejmenším v některých časových úsecích výslechu obviněného přítomen byl.

V tomto směru odkázal na argumentaci na str. 5 rozhodnutí nalézacího soudu a konstatoval, že argumentace dovolání, pokud zpochybňuje, zda se obhájce výslechu vůbec účastnil, má spekulativní charakter. V předmětné trestní věci lze hovořit o tom, že postupem orgánů činných v trestním řízení – který ovšem obhájce akceptoval – byla snížena kvalita účasti obhájce u vyšetřovacího úkonu; takovouto vadu řízení však nelze pod výše uvedený dovolací důvod podřadit ani při značně extenzivním výkladu tohoto ustanovení.

Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněného v tomto směru uplatněné uvedenému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.

K výhradám obviněného vzneseným prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce argumentoval tím, že okolnosti vylíčené v tzv. skutkové větě, podle kterých obviněný další pachatele dovezl na místo činu, zde na ně čekal a opět je z tohoto místa odvezl, plně odpovídají objektivním znakům pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 tr. zák. Pokud se týká znaků subjektivních, pak úmysl obviněného poskytnout podporu hlavním pachatelům trestného činu sice není ve skutkové větě výslovně deklarován, vědomou součinnost obviněného s hlavními pachateli však lze dovodit z okolnosti, že v době, kdy tito pachatelé páchali trestný čin loupeže, obviněný „ve vozidle čekal připravený k odjezdu z místa činu”.

Připomněl, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, že obviněný „… věděl, že tito pachatelé jedou na toto místo (benzínovou čerpací stanici) ozbrojeni střelnými zbraněmi, v těsné blízkosti místa činu na ně čekal (kouřil zde), slyšel výstřely z místa činu, viděl pronásledování pachatelů tohoto loupežného přepadení a za této situace je z místa činu odvezl. Muselo mu tedy být zřejmé, za jakým účelem tyto pachatele na místo činu veze a že jeho trestná součinnost na tomto činu bude spočívat v jejich přivezení a odvezení z tohoto místa …”.

Tato skutková zjištění ve spojení s okolnostmi konstatovanými v tzv. skutkové větě podle jeho názoru skýtají dostatečný podklad o existenci úmyslného zavinění na straně obviněného. Státní zástupce dodal, že o pomoc ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se jedná i v případě, kdy pomocník přispěje hlavnímu pachateli až při činu a bez předchozí dohody s ním. O pomoc ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. by se tedy jednalo i v případě, že by obviněný skutečný účel cesty zjistil až po odvezení pachatelů na místo činu a za této situace „spolupráci” s hlavními pachateli neukončil.

Oproti tomu dovolatelem zmiňovaná právní kvalifikace jako trestného činu nadržování podle § 166 tr. zák. nepřicházela v úvahu, neboť toto ustanovení postihuje pomoc poskytnutou pachateli až po dokonání, resp. dokončení trestného činu; pomoc při tom směřuje nikoli k podpoře hlavního pachatele při realizaci jednání vykazujícího znaky trestného činu, ale k tomu, aby hlavní pachatel unikl trestnímu stíhání nebo trestu.

Dále státní zástupce uvedl, že ve vztahu ke způsobení značné škody jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. postačuje s ohledem na zásady uvedené v § 6 a § 10 odst. 2 tr. zák. i v případě účastníka zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé. Připustil, že odůvodnění napadených rozhodnutí se otázkou zavinění ve vztahu k tzv. těžšímu následku blíže nezabývají; pokud však obviněný participoval na loupežném přepadení benzínové čerpací stanice provedeném za součinnosti několika ozbrojených pachatelů a za použití více motorových vozidel, pak přinejmenším měl a mohl vědět, že takovouto kvalifikovaně páchanou trestnou činností může být způsobena škoda ve výši několika set tisíc nebo i milionů korun. Vyslovil přesvědčení, že z objektivních okolností, za kterých byl čin spáchán, lze tudíž u obviněného dovodit ve vztahu k těžšímu následku zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti [§ 5 písm. b) tr. zák.] a absenci výslovné argumentace týkající se této problematiky v odůvodnění soudních rozhodnutí lze považovat za formální neúplnost těchto odůvodnění z hlediska § 125 odst. 1 tr. ř.

Argumentace dovolatele týkající se otázky přezkumu skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení je podle názoru státního zástupce spíše polemikou s platnou právní úpravou dovolacích důvodů a v rámci dovolacího řízení k ní nelze přihlížet. Dovolání navíc mimo výše rozvedené polemiky s procesní použitelností výpovědí obviněného ze dne 12. 9. 2002 žádné konkrétní námitky směřující do oblasti skutkových zjištění neobsahuje. Konstatoval však, že soudy v předmětné trestní věci při hodnocení důkazů nevybočily z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž měly mimo uvedené výpovědi obviněného ze dne 12. 9. 2002 k dispozici řadu dalších důkazů, mj. písemná vyjádření samotného obviněného, ve kterých uváděl obdobné skutečnosti jako v nyní zpochybňované výpovědi. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto státní zástupce považoval za nedůvodné.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce poukázal na výše uvedené skutečnosti, ze kterých podle jeho názoru vyplývá, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly dány dovolatelem uváděné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Nelze tudíž podle jeho názoru považovat za důvodnou argumentaci, pokud obviněný s odkazem na existenci těchto dovolacích důvodů uplatňoval též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatnění další varianty uvedeného dovolacího důvodu, která spočívá v zamítnutí řádného opravného prostředku z tzv. formálních důvodů bez splnění zákonných procesních podmínek pro takové rozhodnutí, nepřichází v předmětné trestní věci s ohledem na charakter rozhodnutí odvolacího soudu v úvahu.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného než- li výše navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) a l)tr. ř. je opodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Ta část citovaného ustanovení, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, se na posuzovaný případ nevztahuje. O tento dovolací důvod by šlo jedině tehdy, pokud by odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr. ř., tj. pokud by rozsudek krajského soudu nebyl přezkoumán soudem druhého stupně z hledisek stanovených v § 254 odst. 1 tr. ř. a obviněnému byl tudíž odepřen přístup k odvolací instanci. Rozsudek Krajského soudu v Praze však byl v odvolacím řízení meritorně přezkoumán podle § 254 odst. 1 tr. ř. a odvolání obviněného bylo Vrchním soudem v Praze zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné teprve po tomto přezkumu. Nejednalo se tedy o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání z procesních důvodů, tj. proto, že by bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci předtím již výslovně vzala zpět (§ 253 odst. 1 tr. ř.), resp. proto, že by šlo o odvolání, které nesplňuje náležitosti obsahu odvolání (§ 253 odst. 3 tr. ř.).

Při posuzování otázky, zda se na projednávaný případ vztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., se Nejvyšší soud musel vypořádat především s tvrzením dovolatele, že jím uváděné námitky jsou podřaditelné pod dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod je třeba vykládat tak, že je dán jen tehdy, jestliže po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo posléze napadeno dovoláním. Pokud se orgány činné v trestním řízení takových úkonů zdržely a vůbec je neprováděly, není uvažovaný dovolací důvod naplněn.

Jakkoliv by zákonná formulace mohla svědčit pro úvahu, že by mělo jít o situace, kdy obviněný vůbec obhájce neměl, ač ho podle zákona mít měl, je třeba vzhledem k tomu, že právo na obhajobu patří mezi nejvýznamnější procesní práva garantovaná mezinárodními smlouvami [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak ústavními předpisy [čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod], dovodit porušení práva na obhajobu z formálního hlediska i tehdy, pokud obviněný neměl obhájce jen po určitou část řízení, ač ho podle zákona měl mít i v této době. V každé konkrétní věci je pak třeba posuzovat, zda obviněný v takovém případě byl zkrácen na svých obhajovacích právech i z materiálního hlediska. Přitom je však nutné upozornit na to, že rozsah porušení práva na obhajobu, který lze uplatnit v řízení o dovolání, je nutno vykládat v užším smyslu než porušení práv obhajoby v řízení o řádném opravném prostředku, tj. odvolání.

Na podporu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl pouhou formálnost jeho právního zastoupení při vykonávání jednotlivých procesních úkonů (konkrétně výslechu jeho i příslušných výslechů svědků), přičemž za podstatnou vadu řízení považoval právě faktickou nepřítomnost obhájce při těchto úkonech, ačkoli se jednalo o případ nutné obhajoby.

Uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že obviněný obhájce neměl, ač ho mít měl, a nikoli v tom, jaký byl způsob či úroveň obhajoby. Strategii či kvalitu obhajoby soud není oprávněn nikterak hodnotit a protože jde výlučně o vztah mezi advokátem jako obhájcem na straně jedné a klientem jako obviněným na straně druhé, nemůže do něho nijak zasahovat; to platí i v případě, kdy byl obhájce ustanoven soudem. Obviněný má i za takové situace právo kdykoli si zvolit jiného obhájce podle vlastního výběru. Nejvyšší soud proto nemohl žádným způsobem přihlížet k té části dovolání, v níž byla namítána pouhá formálnost obhajoby vykonávané ustanoveným obhájcem; tato námitka po obsahové stránce není relevantní deklarovanému dovolacímu důvodu ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Tentýž závěr lze učinit o námitce nepřítomnosti obhájce u výslechu svědků. U dovolatele proto nedošlo ke zkrácení práva na obhajobu tak, jak předpokládá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněný obhájce v trestním řízení měl, tento obhajobu vykonával, pouze se nezúčastnil některých úkonů, resp. jejich částí, o nichž však vyrozuměn byl. Tato skutečnost sice mohla mít vliv na kvalitu či úplnost provedeného důkazu, mohla být následně spojena s otázkou hodnocení důkazu soudem, nezakládala však porušení práva obviněného na obhajobu.

V tomto směru dovolací soud považuje za potřebné uvést, že na danou situaci nelze bezezbytku aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002 (na něž výslovně poukázal státní zástupce), v němž tento soud vyslovil právní názor, že „… úprava § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, jak by se mohlo jevit jen z restriktivního gramatického výkladu, ale že zahrnuje i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil …”.

Dovolací soud se ztotožnil s názorem státního zástupce, že argumentace dovolání, pokud zpochybňuje, zda se obhájce některých výslechů vůbec účastnil, má spekulativní charakter. Především obhájci byla účast u jednotlivých výslechů umožněna, obhájce jim byl přinejmenším v některých časových úsecích přítomen a pokud od nich odcházel, stalo se tak sice v důsledku chybného postupu orgánů přípravného řízení, který však obhájce akceptoval. Takovou vadu řízení proto nelze pod výše uvedený dovolací důvod podřadit ani při značně extenzivním výkladu citovaného ustanovení.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že tato část námitek, jimiž obviněný napadl údajnou formálnost vedení obhajoby u určitých procesních úkonů, resp. faktickou nepřítomnost obhájce u některých výslechů, stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Jestliže by obviněný podal dovolání jen z tohoto důvodu, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pokud jde o důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné především uvést, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Obviněný v tomto směru spatřoval existenci deklarovaného dovolacího důvodu především ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly skutek, jímž byl uznán vinným, jako pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to jednak proto, že výrok o vině napadeného rozsudku (stejně jako jeho odůvodnění) neobsahuje žádné tvrzení svědčící o jeho úmyslu poskytnout pomoc jinému ke spáchání trestného činu loupeže, a dále i proto, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Obviněný se tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhal změny právní kvalifikace jednání, jímž byl v napadeném rozsudku uznán vinným (konkrétně právní kvalifikace jako trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák.).

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit; proto se dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Protože dovolání bylo důvodně podáno proti výroku o vině, Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval v tom, že

dne 2. 9. 2002 kolem 10:00 hodin přivezl osobním automobilem tov. zn. VW Passat na místo činu k objektu benzínové čerpací stanice U., spol. s r. o., v obci M., okres K. H., dva z pachatelů, další dva přijeli osobním automobilem tov. zn. Renault, ve vozidle čekal připravený k odjezdu z místa činu, dva pachatelé vyčkali, až vedoucí čerpací stanice S. R. ponese v tašce tržbu, tuto tašku s tržbou spolu s další taškou s jejími osobními věcmi jí násilím strhli z ramene za současného ohrožování střelnou zbraní a utekli k vozidlu, kterým je obžalovaný odvezl, přičemž tržba činila 1.174.746,- Kč, a v druhé tašce byly pak osobní věci S. R. v hodnotě nejméně 3.500,- Kč a obě její tašky měly hodnotu nejméně 550,- Kč.

V odůvodnění svého rozsudku nalézací soud uvedl, že „… nemá žádné důvodné pochybnosti o tom, že se stal skutek, který je popsán ve výroku tohoto rozsudku …”. Soud prvního stupně zejména dovodil, že „… obviněný jako trestně odpovědný pachatel společně s dalšími spolupachateli, jejichž totožnost se dosud nepodařilo zjistit, mimo jiné i s ohledem na postoj obviněného, přijeli dvěma vozidly do blízkosti čerpací stanice v M. Dva pachatelé, které na místo obviněný přivezl, odešli k čerpací stanici a zde čekali na dobu, kdy bude vedoucí odvážet tržbu. Když S. R. s tržbou šla ke svému vozidlu, jeden z pachatelů k ní přistoupil a snažil se jí strhnout z ramene dvě tašky, v jedné měla tržbu v celkové částce 1.174.746,- Kč a v druhé své osobní věci. Další pachatel přitom poškozenou ohrožoval střelnou zbraní. Ve chvíli, kdy se jim podařilo zmocnit se obou tašek, z místa utekli. Dokazováním bylo dále prokázáno, co pachatelé dělali po zmocnění se tašek. Utíkali po cestě od čerpací stanice k panelové cestě a po ní směrem ke křižovatce v obci M. Ještě na panelové cestě oba nasedli do zde čekajícího vozidla tov. zn. Renault, které je odvezlo za roh zmíněné křižovatky, kde přesedli do vozidla, v němž na ně čekal obviněný, a ten je odvezl z místa pryč. Po dokazování nejsou žádné pochybnosti ani o tom, co bylo odcizeno. Prokázána byla výše částky, která představuje tržbu, a rovněž hodnota osobních věcí S. R., které byly také odcizeny …”. V té části odůvodnění předmětného rozsudku, kde se uvedený soud zabýval hodnocením výpovědi obviněného, zdůraznil, že „… obhajobě obviněného neuvěřil, neboť z ní lze vyčíst jeho zjevnou snahu vše vylíčit tak, aby on sám byl obětí jednání dalších pachatelů, … snažil se vyvolat dojem, že on nebyl do věci zasvěcen, a místo činu a jeho okolí neznal, …”.

Z citovaného rozsudku se dále podává, že pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného „… vycházel nalézací soud ze skutečnosti, že se obviněný dopustil pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., protože bylo prokázáno, že obviněný plnil pouze funkci řidiče, který s vědomím, že pachatele veze na místo loupežného přepadení, na ně čekal v blízkosti místa přepadení a opět je z tohoto místa odvezl … je zřejmé, že minimálně již v průběhu cesty do M. věděl, že pachatele veze na místo trestné činnosti … Obviněný na místě čekal, kouřil, řídil se instrukcemi pachatelů v Renaultu. Pachatelé, které na místo přivezl, užili násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci a způsobili takovým jednáním značnou škodu. Pohrůžky střelnou zbraní bylo použito k přinucení S. R., aby vydala tašku s tržbou … popsaným jednáním pachatelé způsobili značnou škodu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. je značnou škodou škoda, která dosahuje částky nejméně 500.000,- Kč, a v daném případě byla způsobena škoda přesahující 1.000.000,- Kč, škoda ve výši 1.174.746,- Kč. Škoda v této výši představuje odcizenou tržbu a na věcech poškozené byla způsobena další škoda v celkové výši nejméně 4.350,- Kč …”.

Vrchní soud v Praze k té části odvolání obviněného, jíž se domáhal změny právní kvalifikace svého jednání z důvodu nedostatku naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byl nalézacím soudem odsouzen, konstatoval, že „… z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný věděl, že tito pachatelé jedou na toto místo (benzinovou čerpací stanici) ozbrojeni střelnými zbraněmi, v těsné blízkosti místa činu na ně čekal (kouřil zde), slyšel výstřely z místa činu, viděl pronásledování pachatelů tohoto loupežného přepadení a za této situace je z místa činu odvezl. Muselo mu tedy být zřejmé, za jakým účelem tyto pachatele na místo činu veze, a že jeho trestná součinnost na tomto činu bude spočívat v jejich přivezení a odvezení z tohoto místa. Skutkový omyl (negativní), který by vylučoval jeho odpovědnost za tuto trestnou součinnost, tedy nepřichází v úvahu. Krajský soud proto, v souladu s již dříve vysloveným názorem odvolacího soudu, právem posoudil tuto trestnou součinnost obviněného jako pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. …”. Vrchní soud dále konstatoval, že (jak již bylo zmíněno v jeho dřívějším kasačním rozhodnutí) nejde o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť obviněný nenaplnil svým jednáním žádný zákonný znak tohoto trestného činu, ani jeho jednání nebylo článkem řetězu, který by ve svém souhrnu naplňoval jeho skutkovou podstatu, ale jeho pachatelům poskytl pouze pomoc k jeho spáchání tím, že se znalostí základních skutkových okolností je osobním automobilem na místo činu přivezl, čekal tam na ně a opět je z tohoto místa odvezl.

Nejvyšší soud správnosti takových úvah nemohl bezezbytku přisvědčit. Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k trestnému činu loupeže, k jeho pachateli, k problematice nepřímého pachatele, akcesority účastenství, účastníka na trestném činu, hlavního pachatele apod.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.

Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. V tomto smyslu je násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Dalším znakem trestného činu loupeže je jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.

Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, či slibem přispět po trestném činu.

Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí.

V neposlední řadě je třeba zmínit problematiku týkající se tzv. akcesority účastenství, byť obviněný tento termín v dovolání výslovně nepoužil. Zásada akcesority účastenství je upravena v ustanovení § 10 odst. 1 tr. zák. a v obecné rovině představuje závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle § 10 tr. zák. jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Hlavním pachatelem trestného činu se přitom rozumí pachatel činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství.

Při aplikaci těchto obecných zásad na posuzovaný případ jsou zřejmá pochybení, jichž se soudy obou stupňů při právním posouzení zjištěného skutku dopustily. Především formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro jednoznačný závěr, že obviněný byl pachatelem trestného činu loupeže formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.; popsaný skutek obviněného neobsahuje žádné zjištění týkající se subjektivní stránky jeho jednání, tj. úmyslu obviněného pomoci hlavním pachatelům uvedený trestný čin spáchat. Tato neúplnost ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je markantní zejména ve vztahu k použité tzv. kvalifikované skutkové podstatě; není totiž z ní (ale ani z odůvodnění předmětného rozsudku) vůbec zřejmé, na základě čeho byla obviněnému přičtena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (přitom k této okolnosti – v daném případě způsobení značné škody – je třeba zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti).

Úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí odvolání obviněného a kterými se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu ze strany obviněného, vyznívají nepřesvědčivě a především postrádají uvedení těch skutkových okolností, které zákon předpokládá u účastníka, jež musí bezprostředně přispívat k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Pomoc sice není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, ale je to jednání podporující činnost pachatele. Pomocník úmyslně pomáhá či podporuje hlavního pachatele ještě před spácháním činu nebo v době činu. Trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a event. pomoc k tomuto trestnému činu může být naplněna ještě v okamžiku zmocňování se věci [nikoliv tedy již ve stadiu užití násilí, resp. po dokončení trestného činu (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 3/1970 a 1/1980 Sb. rozh. tr.)]. Pokud se tedy odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení účasti obviněného na trestném činu loupeže podle shora citovaného ustanovení trestního zákona (zejména zaviněním obviněného ve vztahu k tzv. těžšímu následku).

Současně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak se o to pokusily (byť jen okrajově) soudy prvního i druhého stupně, nelze považovat za dostačující; v daném případě se totiž nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění uvedených rozhodnutí, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno nebylo. Odůvodnění je přitom třeba pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další).

S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolatel uplatnil relevantně, když ze skutkové věty výroku rozsudku Krajského soudu v Praze, s nímž se následně ztotožnil Vrchní soud v Praze, jednoznačně nevyplývá naplnění zákonných znaků pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným.

Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného. Proto po zjištění, že dovolání je opodstatněné, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného R. S. I. vrací do stadia před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. Povinností nalézacího soudu proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán, přesně jej vymezil, ve skutkové větě pregnantně popsal a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.).

Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obviněného a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Bude-li přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

V souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

O vazbě obviněného R. S. I. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. samostatným usnesením.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. března 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a