8 Tdo 193/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4.
března 2010 o dovolání obviněného MUDr. V. H., proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 7 To 279/2009, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T
35/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. V. H. o d m
í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 92 T 35/2006, byl
obviněný MUDr. V. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„v době lyžařského výcvikovém kurzu ve V. Ú. v K. od 18. 1. 2003 do 25. 1.
2003, pořádaného 1. Německým zemským gymnáziem se sídlem v B., R., kde
obžalovaný působil jako lékařský dozor, nedostál elementárním povinnostem u
poškozeného P. W., včas a řádně diagnostikovat onemocnění a poskytnout mu
potřebnou lékařskou pomoc a péči, přičemž ke zhoršujícímu se vývoji jeho
zdravotního stavu zůstal po celou dobu nečinný až lhostejný, a to i přesto, že
se v době od 24. 1. 2003 poškozený necítil dobře, stěžoval si na problémy s
dýcháním a na opakované bolesti v krku, přičemž se jeho stav neustále
zhoršoval, měl teplotu, opakovaně zvracel a měl vodnatý průjem a byl omezen v
pohybu, o čemž byl obžalovaný MUDr. V. H. průběžně informován jak samotným
poškozeným, tak jeho spolužáky, kteří na zhoršující se zdravotní stav
poškozeného upozorňovali obžalovaného - lékaře výcvikového kurzu, který byl sám
povinen zdravotní stav poškozeného průběžně sledovat a reagovat na něj, přičemž
při návratu z lyžařského výcvikového kurzu do B. dne 25. 1.2003, kdy poškozený
P. W. neudržel stolici a jevil známky závažného zdravotního stavu, byl následně
předán rodičům bez adekvátní reakce na aktuální závažný zdravotní stav a rodiče
na základě vlastního rozhodnutí ho sami převezli na pohotovost do tzv. Bílého
domu v B. na Ž., odkud byl poškozený neprodleně převezen prostřednictvím Rychlé
záchranné pomoci do Fakultní dětské nemocnice v B. a hospitalizován na oddělení
ARO, kde přes veškerou již odpovídající péči lékařů dne 7. 2. 2003 zemřel“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin
trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona (zákon
č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a podle §
224 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož
výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr.
zák. mu rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
zdravotnického nelékařského povolání na dobu tří let.
Dlužno dodat, že Městský soud v Brně v této věci již dříve rozhodl (rovněž
odsuzujícím) rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 92 T 35/2006, který byl k
odvolání obviněného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2008, sp.
zn. 7 To 487/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. zrušen a podle §
259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Proti v pořadí druhému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v
Brně rozhodl usnesením ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 7 To 279/2009, tak, že je
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a
prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph.D., podal proti němu
dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel uvedl, že byl odsouzen za to, že svým jednáním (resp. nekonáním)
způsobil smrt poškozeného. Ve věci byla provedena celá řada důkazů, zejména pak
bylo zpracováno několik znaleckých posudků a odborných vyjádření. Všechny
znalecké posudky a všechna odborná vyjádření se shodují ve dvou věcech – za
prvé v tom, že příčina smrti poškozeného zůstává pro absenci pitvy neznámá a
lze o ní pouze spekulovat, a za druhé v tom, že nelze dovodit příčinnou
souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného, tedy nelze
konstatovat, že by jeho smrt nenastala, pokud by postupoval jinak. V
podrobnostech pak odkázal na svoji argumentaci k otázce příčinné souvislosti a
škodlivého následku, kterou uvedl v odůvodnění odvolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně.
Obviněný namítal, že jeho jednání, které vzaly soudy obou stupňů za prokázané,
nemělo znaky trestného činu podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Soudu prvního
stupně vytknul, že v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „není obžalovanému
kladeno za vinu bezprostřední úmrtí poškozeného P. W., ale jeho nečinnost v
průběhu onemocnění P. W., tedy jeho opomenutí či nekonání a žádná reakce na
aktuální stav poškozeného“, a nepovažoval za správné, že s tímto hodnocením se
ztotožnil i soud odvolací.
Dovolatel dále uvedl, že trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2
tr. zák. je trestným činem poruchovým, takže pouhé ohrožení zdraví jiného z
nedbalosti, byť by těžká újma na zdraví nebo smrt hrozila, není tímto trestným
činem (odkázal jednak na – Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné, Obecná
část, MU Brno, 2002, str. 211 – Následkem trestného činu obecně je „změna
objektu, pokud se projevuje jako jeho porucha nebo ohrožení“, jednak na
komentář Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck,
2003, s. 1225), k čemuž dodal, že chápeme-li soudem konstatované „snížení
šancí“ jako ekvivalent „ohrožení zdraví“, pak je zřejmé, že nemohlo dojít k
naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. I
kdyby se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu a ze kterého soudy obou
stupňů vycházely, jednalo by se u něj maximálně o stanovení chybné diagnózy,
což samo o sobě ke vzniku trestní odpovědnosti nestačí. V konkrétním případě
bylo během péče o poškozeného pracováno s několika různými diagnózami, ve
výsledku nebyla ani potvrzena ani vyvrácena žádná z nich, nadále tedy přetrvává
možnost, že diagnóza určená jím byla správná a tedy se žádného pochybení
nedopustil.
Obviněný upozornil, že v oblasti trestní odpovědnosti lékařů lze za zásadní
rozhodnutí pokládat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo
219/2005, z něhož citoval: „Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že
chyba v diagnóze sama o sobě ještě nemusí mít charakter nedbalosti ani jednání
„non lege artis“. Může tomu tak být v případě, je-li nesprávná diagnóza
důsledkem závažného porušení postupů pro její určování, například v případě
bezdůvodného nevyužití dostupných diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem
vždy nutno hodnotit tzv. „ex ante“, tj. na základě informací, které měl lékař v
době rozhodování k dispozici. Vznik trestněprávní odpovědnosti lékaře lze proto
obecně ve shodě s trestněprávní naukou a ustálenou rozhodovací praxí soudů
dovodit za následujících předpokladů: 1/ jeho jednání musí být v rozporu s
povinnostmi lékaře poskytovat účelnou a hodnotnou péči, 2/ takové jednání musí
být lékařem zaviněné nejméně z nedbalosti, 3/ následek relevantní z pohledu
trestního práva musí být v příčinné souvislosti s tímto jednáním ... Pokud na
podkladě veškeré zdravotní dokumentace byla sice na jedné straně připuštěna
možnost, že při včasném zjištění hypoxie a okamžitém provedení porodu císařským
řezem byla naděje na zachování života novorozence, ale současně nebylo možno
spolehlivě a jednoznačně vyloučit opačnou možnost, tj. že ani při zcela
bezchybném postupu lékařů by smrt novorozence v důsledku rozvinuté hypoxie
nenastala, pak za této důkazní situace krajský soud zcela v souladu se zásadou
„in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného) vyšel z možnosti
pro obviněné nejpříznivější ...“.
Dovolatel je přesvědčen, že nyní souzená věc je typově shodná s věcí řešenou
Nejvyšším soudem v citovaném usnesení. I zde znalci a zpracovatelé odborných
vyjádření konstatují, že i při jiném jeho postupu nemohou vyloučit, že by došlo
k úmrtí poškozeného – jako možná příčina úmrtí je zvažován tzv. syndrom
toxického šoku, který vede k častým úmrtím i v případech, kdy je poskytována
superspecializovaná péče v nemocnicích univerzitního typu. Bylo tedy na místě i
v jeho případě v duchu zásady in dubio pro reo vyjít z možnosti pro něj
nejpříznivější a obžaloby jej zprostit.
Soudům oběma stupňů obviněný rovněž vytkl, že došly k právnímu závěru, který je
v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, zejména znaleckými posudky a
odbornými vyjádřeními, neboť navzdory jednomyslné shodě znalců a odborníků, že
mu nelze přičítat smrt poškozeného, byl shledán vinným ze zapříčinění jeho
smrti. Soudy tak nesprávně posoudily jeho jednání, neboť to nenaplňuje znaky
skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr.
zák., a to pro přinejmenším pochybnosti o příčinné souvislosti mezi jeho
jednáním a škodlivým následkem za současného nerespektování zásady in dubio pro
reo.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 7 To 279/2009, jakož i vadné
řízení mu předcházející podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a sám jej podle §
226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a
uvedl, že dovolateli nelze přisvědčit v názoru, že nemůže být odsouzen za
způsobení smrti poškozeného, pokud tato příčina nebyla zjištěna pitvou (byť by
její provedení nepochybně přispělo k detailnějšímu objasnění věci), a že nelze
dovodit příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a úmrtím poškozeného. Již soud
prvního stupně upozornil, že závěr o vině obviněného je budován na principu
gradace příčinné souvislosti, jež je vyjádřena konstatováním, že pokud by se
obviněný nechoval tak, jak se choval, a řádně plnil povinnosti lékaře, tak by k
úmrtí poškozeného nedošlo, anebo sice došlo (např. v důsledku dovolatelem
připomínaného syndromu toxického šoku), ale jinak. Toto „jinak“ je třeba
odvozovat od odlišného zdravotního stavu, v němž by se poškozenému dostalo
komplexní a kontinuální lékařské péče s využitím všech dostupných prostředků.
To by se stalo v případě, že by obviněný náležitě reagoval na soustavně se
zhoršující stav nemocného, který se nelepšil po žádném z prostředků, jež mu
ordinoval na základě svých diagnostických úvah, a zajistil mu odpovídající
zdravotní péči. Pokud by zavčasu zajistil přepravu poškozeného do nemocničního
zařízení, kde by mohlo dojít k odběrům a jejich vyhodnocení a monitoringu
pacienta, byl by vytvořen zcela jiný výchozí stav pro diagnózu jeho onemocnění
a nepochybně by se tím podstatně zvýšily šance nezletilého na přežití.
Státní zástupce zdůraznil, že poškozený se nacházel několik dní v tak špatném
zdravotním stavu, že to alarmovalo i jeho spolužáky, ale obviněný navzdory tomu
aplikoval v zásadě pouze domácí zdravotní péči místo radikálního řešení
neutěšeného vývoje nemoci. Pokud by přijal přiměřená léčebná opatření,
nepochybně by se poškozený nedostal do kritického stavu, v němž byl předán
rodičům a který vzápětí vedl další lékaře k okamžitým co možná
nejintenzivnějším opatřením. Nelze přijmout obhajobu obviněného spočívající v
dovolání na právní závěry shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť v
tomto případě nešlo o pouhou chybu v diagnóze, nýbrž o rezignaci lékaře na
stanovení diagnózy odpovídající klinickému stavu poškozeného a na přijetí
takových opatření, jež by odpovídala zdravotním potížím poškozeného. Obviněný
vyvinul jen minimální úsilí o vyléčení poškozeného, jež naprosto neodpovídalo
projevům jeho nemoci, takže zanedbal progresi zhoršení jeho zdravotního stavu
až do fáze, v níž se léčení poškozeného ujali jiní lékaři, kteří okamžitě
projevili k pacientovi diametrálně odlišný postoj, než jakým se prezentoval
obviněný. Závěr soudu o znacích skutkové podstaty trestného činu ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. je v tomto případě zcela důvodný, včetně
konstatování příčinné souvislosti mezi jednáním (či spíše „nejednáním“)
obviněného a fatálním vývojem onemocnění pacienta.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně
neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud
učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném
zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí,
vyjádřil tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatel ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud se z těchto hledisek nejprve věnoval opodstatněnosti dovolacích
námitek obviněného a shledal, že určitá jejich část směřuje proti způsobu,
jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, a to zejména znalecké
posudky a odborná vyjádření. Takto vytýkaná vada však má evidentně charakter
námitky skutkové, resp. procesní, jejíž prostřednictvím se dovolatel primárně
domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy
obou stupňů, a v důsledku toho změny skutkových zjištění ve svůj prospěch;
teprve z takto tvrzené vady (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné
právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení
obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“.
Tato námitka totiž směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení
provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá
ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž
zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky
právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad
skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel jimi
neuplatnil takovou námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za
relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.
ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího
soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1.
2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit zcela
výjimečně, a to jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně)
tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou
situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá
zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými
skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění
správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší
soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky,
které jsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřaditelné. Jednalo se především o námitky, že jeho jednání, které vzaly
soudy obou stupňů za prokázané, nemělo znaky trestného činu ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., to především proto, že nelze dovodit příčinnou
souvislost mezi jeho jednáním a smrtí poškozeného, neboť není možno
konstatovat, že by jeho smrt nenastala, pokud by postupoval jinak.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto relevantně uplatněné výhrady
jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je však zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné
rovině) uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr.
zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo
smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce uloženou mu podle zákona.
Objektem tohoto trestného činu lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla
včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti.
Předmětem útoku je živý člověk, třeba i nemocný nebo zraněný.
Jde o trestný čin poruchový, což znamená, že se u něho předpokládá těžká újma
na zdraví nebo smrt. Proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti, byť by
těžká újma na zdraví nebo smrt hrozila, není tímto trestným činem.
Z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty lze tento
trestný čin spáchat jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu § 89 odst. 2 tr.
zák. A z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§ 5 písm. a), b)
tr. zák.].
Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák. není možno
mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti,
jejíž porušení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost,
např. tím, že má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Aby bylo
možno uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit,
že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná
souvislost (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 31/1966, 39/1963 a 5/1962 Sb.
rozh. trest.).
Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného má význam
zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele
a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.)
významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v
kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní
příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního
příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže
svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek
důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila.
Příčinný vztah znamená, že určitá osoba svým jednáním následek skutečně
způsobila a že jednání nese znaky zavinění (srov. rozhodnutí publikovaná pod č.
46/1963 a č. 20/1981 Sb. rozh. trest.). Za příčinu je považován každý jev, bez
něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Důležité je,
aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně
významnou.
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se
nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež
spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou
skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975
Sb. rozh. trest.). Není také rozhodující, zda následek nastal působením více
okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má
povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další okolnosti, jednání
apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila
následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné,
jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě
nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou
příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. trest.). Příčinná souvislost
by se přerušila (nedospěla by až k účinku) např. tehdy, pokud by tu byla další
příčina jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu
na jednání pachatele.
Když při následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu
pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání
obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu
příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek
nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh.
trest.).
Z hlediska těchto obecných kritérií pro posouzení příčinného vztahu lze
dovozovat příčinný vztah mezi jednáním lékaře, který porušil povinnost
vyplývající pro něho z ustanovení § 55 odst. 1, 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči
o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, tj. povinnost poskytovat zdravotní
péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (povinnost
vykonávat své povolání „lege artis“) se vznikem újmy nebo smrti poškozeného
(pacienta). Závěr o porušení takové povinnosti však může být namístě v případě,
když nesprávná diagnóza nebo zvolená léčebná metoda je důsledkem závažného
porušení léčebných postupů, které lékař zavinil (alespoň ve formě nedbalosti ve
smyslu § 5 tr. zák.) a které spočívá například v bezdůvodném nevyužití
dostupných diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem vždy nutno hodnotit
tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl k dispozici v době svého
rozhodování. Jestliže porušení uvedené povinnosti je v příčinné souvislosti se
vznikem trestněprávně relevantního následku, pak za splnění dalších zákonných
podmínek lze vyvozovat též trestní odpovědnost lékaře, a to zpravidla za
trestný čin spojený s ublížením na zdraví (srov. již shora zmíněné a
dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7
Tdo 219/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
ročník 2005, sešit 14, č. T 784). Vznik trestněprávní odpovědnosti lékaře lze
proto obecně ve shodě s trestněprávní naukou a ustálenou rozhodovací praxí
soudů dovodit za následujících předpokladů:
1) jeho jednání musí být v rozporu s povinnostmi lékaře poskytovat
účelnou a hodnotnou péči,
2) takové jednání musí být lékařem zaviněné nejméně z nedbalosti,
3) následek relevantní z pohledu trestního práva musí být v příčinné
souvislosti s tímto jednáním.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud
musí konstatovat, že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku
rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou
stupňů obsahují všechny zákonné znaky (formální i materiální) trestného činu
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán
vinným. Podstata jeho jednání spočívala v tom, že jako lékařský dozor na
lyžařském výcvikovém kurzu nedostál elementárním povinnostem u poškozeného včas
a řádně diagnostikovat onemocnění a poskytnout mu potřebnou lékařskou pomoc a
péči. Ke zhoršujícímu se vývoji zdravotního stavu poškozeného zůstal naopak
nečinný až lhostejný, a to i přesto, že v době od 24. 1. 2003 se poškozený
necítil dobře, stěžoval si na problémy s dýcháním a na opakované bolesti v
krku. Jeho stav se přitom neustále zhoršoval, měl teplotu, opakovaně zvracel,
měl vodnatý průjem a byl omezen v pohybu, při návratu z lyžařského výcvikového
kurzu (při cestě autobusem z K. do B. dlouhé více než 200 km) dne 25. 1. 2003
již ani neudržel stolici a jevil známky závažného zdravotního stavu; přesto byl
následně předán rodičům bez adekvátní reakce na aktuální závažný zdravotní
stav. Sami rodiče na základě vlastního rozhodnutí ihned převezli poškozeného na
pohotovost do tzv. Bílého domu v B. na Ž. , odkud byl neprodleně převezen
prostřednictvím Rychlé záchranné pomoci do Fakultní dětské nemocnice v B. a
hospitalizován na oddělení ARO, kde přes veškerou již odpovídající péči lékařů
dne 7. 2. 2003 zemřel.
Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se (mimo jiné) podávají i závěry
znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Plzeň, z nichž soud
zjistil, že „obviněným byly příznaky nemoci poškozeného hodnoceny správně a
obviněný v počátcích vyčerpal všechny dostupné možnosti ke stanovení diagnózy. V průběhu pátku, kdy došlo ke zhoršení stavu, však lékař (obviněný)
pravděpodobně podcenil a nedostatečně zhodnotil příznaky onemocnění a nedocenil
s největší pravděpodobností ani stav dehydratace organismu, za situace, kdy
poškozený měl opakované zvracení a průjem. … Za takového stavu se u P. vyskytovaly závažné příznaky a bylo nutné přivolat zdravotnickou rychlou pomoc
ještě na horskou chatu, nebo před nástupem do autobusu. Pokud se příznaky
pacienta vymykají typickým příznakům pro virózu, byla na místě provést
laboratorní vyšetření a nasazení adekvátní léčby v podobně antibiotik. …
Zároveň znalci jako výrazné pochybení uvedli stav dehydratace, do které se
poškozený dostal … a dehydratace pak limitovala kompenzační schopnosti
organismu. Rovněž tak těžký stav dehydratace, ve kterém se P. nacházel při
přijetí na ARO, se nevyvíjí v řádu desítek minut, ale několik hodin, přičemž
to, že docházelo k dehydrataci již na horské chatě, mohl lékař (obviněný)
zjistit, a to sledováním sliznic, které byly oschlé, sledováním kožního napětí
a samozřejmě sledováním výdeje moči …“ (srov. stranu 26 odůvodnění rozsudku). Z dalšího ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví zpracovaného
Fakultní nemocnicí Motol (zpracovateli posudku byli prof. MUDr. J. N., CSc. a
MUDr. K. D.) nalézací soud zjistil, že „Teplota, údaje o dušnosti a celkový
stav nemocného v průběhu pátku 24. 1. již byly alarmující a obžalovaný vyčerpal
možnosti diagnostiky v daných podmínkách a podcenil neúspěch léčby přiměřený
běžné viróze, ale zcela nedostatečný v daném případě poškozeného P. Závažné
příznaky se objevují během noci, kdy … chlapec zvracel, měl teploty a nebylo mu
dobře. Vývoj obtíží v počátku pátku začíná být alarmující …, bylo pozorováno
promodrání rtů, opakované zvracení. Tyto příznaky se již vymykaly běžně
probíhající viróze. … Následně na oddělení ARO provedené laboratorní vyšetření
zjišťuje známky selhání ledvin, zvýšení žlučového barviva, extrémně zvýšené
zánětlivé parametry, které se v žádném případě nemohly vyvinout v průběhu
několika hodin. Znalci tak dospívají k závěru, že stav P. W. byl natolik
závažný, že vyžadoval transport k odbornému lékaři a případnou hospitalizaci
již v pátek 24. 1. 2003, přičemž transport autobusem nepříznivě ovlivnil další
vývoj onemocnění. … Znalci uvádí, že … nelze jednoznačně tvrdit, že v případě
časně zahájené léčby by nemocný s jistotou přežil, avšak lze dospět k závěru,
že naděje poškozeného na přežití by v případě adekvátního počínání ze strany
obžalovaného … byla vyšší.
V doplňku znaleckého posudku učinili znalci závěr,
že obžalovaný vyčerpal možnosti diagnostiky v daných podmínkách kdy při
klinickém sledování chybí průběžné hodnocení oběhové situace a provedená
opatření by byla dostatečná pouze v případě nekomplikované běžné virózy, avšak
dušnost, sípání, opakované zvracení, slabost, bledost, či promodrání rtů a
neudržení stolice u 14-letého chlapce jsou příznaky, při kterých je indikováno
doplnit laboratorní vyšetření a postupovat podle zjištěných hodnot. … Závažný
stav, jak jej objektivně hodnotí lékaři na pohotovosti, záchranné služby a
oddělení ARO, se rozhodně nemohl vyvinout během desítek minut. … Pacient v době
přijetí na ARO již měl známky sepse s rozvojem selhávání řady orgánů. Léčebný
efekt v takovém případě i při správně vedené léčbě je velmi nejistý a úmrtnost
dosahuje řádově desítek procent postižených. Při včasném zahájení léčby je
naděje na přežití takto nemocného zřetelně vyšší. … poškozený byl přijat ve
velmi těžkém stavu, v podstatě s projevy renálního selhávání se stavy závažné
dehydratace, kdy u takto starého dítěte se nemohl vyvinout tento stav během
hodiny, ale musel nutně trvat 10 – 12 hodin. Nelze přitom obvinit obžalovaného,
že zavinil smrt dítěte, ale kdyby byl poškozený odeslán dříve, tzn. den předem,
kdy symptomy se již vymykaly běžnému virovému onemocnění, měl by větší šanci na
přežití. Znalec dospěl k závěru, že v podmínkách horské chaty nebylo možné
zdravotní stav poškozeného řešit a měl být odeslán do nemocnice, kdy ze strany
obžalovaného projevy závažného zdravotního stavu poškozeného byly podhodnoceny
a nebyly rozpoznány včas. … Znalec dospěl k závěru, že poškozený měl být
hospitalizován v nejbližší nemocnici, a to již v průběhu pátku dne 24. 1. 2003. … Co se týká pozorovatelnosti závažnosti vývoje ze strany obžalovaného, znalci
dospěli k závěru, že varujícím momentem byl opakovaný průjem a opakované
zvracení a potíže s dechem, které byly provázeny horečkou a kdy tento zdravotní
stav již nepatřil k léčení na horské chatě, ale na odvoz do lékařského
zařízení, kde by došlo k laboratornímu vyšetření, přičemž je zřejmé, že u
poškozeného byly varovné příznaky onemocnění, když zdravotní stav, tak jak byl
objektivně zjištěn při příjmu v B., odpovídá výpovědím spolužáků na lyžařském
výcviku. … Nelze jednoznačně doprovázejícího lékaře obvinit, že zavinil přímo
smrt poškozeného při této diagnóze, avšak kdyby se poškozený dostal do
nemocnice dříve, měl větší šanci na přežití. … V řádu desítek hodin nemůže
dojít k tak těžkému stavu. Při včasném zahájení léčby je pak naděje na přežití
větší, ale nelze s jistotou říci, že by poškozený přežil. … poškozený měl být
již v pátek ve večerních hodinách nebo nejpozději v sobotu předán k odborné
pomoci a vyšetření do lékařského zařízení, … když alarmující příznaky nastávají
již někdy z pátku 24. 1. 2003 na sobotu 25. 1. 2003“ (srov. strany 19 až 22
odůvodnění rozsudku).
Nejvyšší soud považuje pro svůj další výklad za potřebné poukázat i na závěry
soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde (mimo
jiné) uvedl, že „… obviněný na sebe převzal zodpovědnost za celkový zdravotní
stav všech dětí, které se účastnily lyžařského výcvikového kursu, tedy i za
poškozeného, a to po celou dobu tohoto kursu. Musel tedy vyhodnotit míru rizika
a rozsah svých znalostí, kdy jeho odborná specializace směřuje pouze k
ortopedii a samozřejmě komplexní lékařská péče o děti vykazuje svá specifika. …
Není mu kladeno za vinu bezprostřední úmrtí poškozeného, ale jeho nečinnost v
průběhu onemocnění poškozeného, tedy jeho opomenutí či nekonání a žádná reakce
na aktuální stav poškozeného (tedy, je mu kladeno za vinu, že nedostatečně
reagoval a nezajistil včasnou a řádnou diagnostiku onemocnění poškozeného a
rovněž tak byl nečinný při zhoršujícím se stavu poškozeného). … neposkytl
náležitou a včasnou péči poškozenému a i když se u něj projevoval zhoršující se
zdravotní stav, který vyvrcholil příjezdem do B., kdy stav poškozeného byl již
naprosto alarmující a bylo nutné přivolání rychlé záchranné služby a převoz …
na ARO, pak obviněný žádné takovéto opatření neučinil. … nedostál svým
povinnostem vyplývajícím z jeho povolání a postavení lékařského dozoru, neboť
při předání poškozeného rodičům neučinil žádné opatření, které by vedlo k léčbě
septického stavu, ve kterém se poškozený nacházel, kdy tento byl až na podnět
rodičů převezen na pohotovost … Včasná diagnóza a přiměřená léčba však výrazně
zvyšovaly možnosti poškozeného na přežití. … Kromě přímé příčinné souvislosti
je nutné přihlédnout i ke gradaci příčinné souvislosti. Ze strany obviněného je
nutné přihlédnout k jeho absolutní nečinnosti, zejména když stav poškozeného se
stával alarmujícím. Obviněný nezajistil žádné laboratorní vyšetření, které by
vedlo ke zjištění a správné diagnózy u poškozeného a tedy včasnému nasazení
antibiotik ... byl rovněž zcela lhostejný k aktuálnímu stavu poškozeného,
zejména míře jeho dehydratace, kdy mu nezajistil dostatečnou péči, …, což by
mělo výrazný vliv na kompenzačních schopnostech organismu a zvyšovalo by tak
míru úspěšnosti jeho léčby … Žádnou z této péče však obviněný poškozenému
neposkytl, a tím porušil svou důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání a
postavení … Je tedy zřejmé, že obviněný porušil své povinnosti jednak jako
lékaře podle § 55 odst. 2 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu,
tedy povinnost vyplývající z jeho postavení a rovněž tak porušil povinnost
vyplývající z jeho postavení, neboť na základě dohody o provedení práce byl
lékařským dozorem na lyžařském výcvikovém kursu zodpovídajícím za zdravotní
stav studentů, přičemž ze znaleckých posudků jednoznačně vyplývá, že pokud by
obviněný včas reagoval na alarmující příznaky, zajistil laboratorní vyšetření a
antibiotickou léčbu, která je běžná u onemocnění, které bylo u poškozeného
diagnostikováno, byly naděje na jeho přežití výrazně vyšší …“ (srov. strany 29
až 33).
Nejvyšší soud shledal, že s takovými závěry (které považoval za správné i
odvolací soud, byť odůvodnění jeho rozhodnutí je strohé a víceméně paušální) se
lze identifikovat. Nelze pochybovat o tom, že v daném případě byla zachována
příčinná souvislost mezi jednáním obviněného (resp. opomenutím konání, k němuž
byl povinen) a smrtí poškozeného. Obviněný nepostupoval lege artis, neboť poté,
co v podmínkách horské chaty vyčerpal možnosti diagnostiky onemocnění
poškozeného a shledal, že přes léčbu mu poskytnutou se jeho zdravotní stav
stále zhoršoval, bezdůvodně nevyužil dostupných diagnostických metod. Zdravotní
stav poškozeného víceméně bagatelizoval a na stanovení přesné diagnózy a jí
odpovídající adekvátní léčbu (o nekomplikovanou virózu se s ohledem na příznaky
již jednat nemohlo) v podstatě rezignoval. Nezbytná opatření neučinil dokonce
ani v situaci, kdy poškozený již byl v septickém stavu. Přestože ze znaleckých
posudků vyplynulo, že obviněného nelze vinit ze smrti poškozeného, současně
znalci dodali, že pokud by již v pátek 24. 1. 2003 (a nejpozději v sobotu ráno
25. 1. 2003) zajistil dostatečnou hydrataci poškozeného a jeho převoz do
nejbližší nemocnice, kde by byla provedena laboratorní vyšetření a řádná
diagnostika a zahájena odpovídající léčba, byly by šance na přežití poškozeného
vyšší. Tak těžký stav dehydratace, ve kterém se poškozený nacházel při přijetí
na ARO, se přitom nevyvíjel v řádu desítek minut, ale několika (10 až 12)
hodin, přičemž to, že docházelo k dehydrataci již na horské chatě, mohl
obviněný zjistit běžným pozorováním – sledováním sliznic poškozeného, které
byly oschlé, sledováním kožního napětí a sledováním výdeje moči.
Ve shodě s výše uvedenými teoretickými východisky (a také v plné shodě s
názorem státního zástupce v jeho vyjádření) Nejvyšší soud dodává, že dovolateli
nelze přisvědčit v tvrzení, že nemůže být uznán vinným za způsobení smrti
poškozeného. Závěr o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, 2 tr. zák. totiž je v souladu s principem gradace příčinné
souvislosti. Pokud by se nechoval tak, jak se podle zjištění soudů obou stupňů
choval, a naopak řádně plnil povinnosti lékaře, tak by k úmrtí poškozeného
nedošlo, anebo sice došlo, ale jinak. Toto „jinak“ je třeba odvozovat od
odlišného zdravotního stavu, v němž by se poškozenému dostalo komplexní a
kontinuální lékařské péče s využitím všech dostupných prostředků. K tomu by
došlo v případě, pokud by obviněný náležitě, jak mu lékařské povinnosti
ukládaly, reagoval na soustavně se zhoršující stav poškozeného, který se
nelepšil po žádném z prostředků, jež mu ordinoval na základě svých
diagnostických úvah, a zajistil mu odpovídající zdravotní péči. Pokud by učinil
opatření ke včasnému převozu poškozeného do nemocničního zařízení, kde by mohlo
dojít k laboratornímu vyšetření (k odběrům potřebných materiálů a jejich
vyhodnocení) a monitoringu poškozeného, byl by vytvořen zcela jiný výchozí stav
pro diagnózu jeho onemocnění a nepochybně by se tím podstatně zvýšily jeho
šance na přežití.
Obviněný přesto, že poškozený se nacházel několik dní v tak špatném zdravotním
stavu, že to bylo alarmující i pro jeho spolužáky, aplikoval v podstatě jen
domácí zdravotní péči, ačkoliv na místě bylo zcela jednoznačně radikální řešení
neutěšeného vývoje nemoci. Jestliže by za takového vývoje zdravotního stavu
poškozeného přijal adekvátní léčebná opatření, poškozený by se nepochybně
nedostal do tak kritického stavu, v jakém se nacházel po příjezdu do B. a v
němž byl předán rodičům. Dovolával-li se obviněný v této souvislosti v rámci
své obhajoby právních závěrů obsažených ve shora citovaném rozhodnutí
Nejvyššího soudu, nelze jí přisvědčit. Z jeho strany totiž nešlo o pouhé
pochybení v diagnóze, nýbrž o rezignaci jakožto lékaře na stanovení diagnózy
odpovídající klinickému stavu poškozeného a na přijetí takových opatření, jež
by zdravotním potížím poškozeného odpovídala. Obviněný však vyvinul jen
minimální úsilí o vyléčení poškozeného, jež naprosto neodpovídalo zcela
zřetelným projevům jeho nemoci (registrovaným i laiky – studenty), takže
zanedbal progresi zhoršení jeho zdravotního stavu prakticky až do příjezdu do
B. Ani tehdy a tam však neučinil opatření k zajištění okamžitého transportu
poškozeného do nemocničního ošetření, ačkoliv jeho stav to nezbytně vyžadoval.
To učinili až rodiče poškozeného, kteří závažný zdravotní stav svého syna
rozpoznali (byl bledý, silně apatický, nereagoval, měl promodralé rty a studené
konečky prstů a nebyl schopen chůze) a ihned s ním odjeli na lékařkou
pohotovost. Lékaři, kteří se poté léčení poškozeného ujali, okamžitě projevili
k poškozenému diametrálně odlišný postoj, než jakým se předtím prezentoval
obviněný.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti nelze soudům obou stupňů vytknout
závěr, že popsaným jednáním (resp. opomenutím takového konání, k němuž byl
podle okolností a svých poměrů povinen – srov. § 89 odst. 2 tr. zák.) obviněný
porušil povinnost lékaře podle § 55 odst. 2 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb., o
péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, což byla povinnost
vyplývající z jeho postavení (byl lékařským dozorem na lyžařském výcvikovém
kursu zodpovídajícím za zdravotní stav studentů).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nižších stupňů se v
dané věci se všemi pro právní posouzení významnými skutečnostmi v potřebné míře
vypořádaly (především soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí s
potřebnou pečlivostí rozvedl všechny z hlediska hmotného práva důležité
okolnosti) a nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Proto postupoval podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a