8 Tdo 210/2026

Judikát 8 Tdo 210/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.03.2026

Spisová značka:8 Tdo 210/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.210.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Hodnocení důkazů

Loupež

Presumpce neviny

Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř. § 2 odst. 2 tr. ř. § 173 odst. 1 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:D

8 Tdo 210/2026-269

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 13 Tmo 28/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ jako soudu pro mládež pod sp. zn. 1 Tm 5/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá. Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ jako soudu pro mládež ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 1 Tm 5/2025, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále též „mladistvý“, příp. „dovolatel“) shledán vinným proviněním loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 a § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.

s. m.“) k trestnímu opatření odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 15 odst. 1 z. s. m. za použití § 18 odst. 1 písm. c) z. s. m. bylo mladistvému dále uloženo výchovné opatření, a to výchovná povinnost spočívající ve vykonání bezplatně ve volném čase společensky prospěšné činnosti zajištěné v součinnosti s Probační a mediační službou Praha-západ ve výměře 20 hodin, a to ve zkušební době podmíněného trestního opatření.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal mladistvý odvolání zaměřené proti výroku o vině, i trestnímu opatření. Krajský soud v Praze, soud pro mládež, usnesením ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 13 Tmo 28/2025, odvolání mladistvého podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 10. 11. 2024 v době od 19:29 hodin do 19:40 hodin na ulici pod přemostěním se XY ulicí, u sloupu veřejného osvětlení č. XY, nedaleko Obchodního centra XY na adrese XY, Praha-XY, společně s již odsouzeným S. O. poté, co I. R. a A. E. V. od poškozeného BBBBB (pseudonym), vylákaly elektronickou cigaretu a odešly ke skupince lidí, kde se poškozený dožadoval jejího navrácení, se od skupiny lidí nejprve oddělil S. O., který poškozeného uchopil za krk, odvlekl ho opodál a ptal se ho, zda má nějaké peníze a co má v kapsách, a následně se k S. O. připojil mladistvý AAAAA, přičemž S. O. udeřil poškozeného pěstí do oblasti krku a mladistvý AAAAA jej udeřil loktem do břicha, načež poškozený začal z místa utíkat, ale S. O.

jej společně s mladistvým AAAAA pronásledovali a dostihli ho před vstupem do Obchodního centra XY, kde k němu přistoupili, S. O. ho opětovně uchopil za krk, mladistvý AAAAA kolem ramen a v úmyslu se jich zmocnit se S. O. poškozeného dotazoval, zda má u sebe peníze, a XY se dotazoval na jeho boty, ptal se na jeho velikost s tím, že by si je mohli vyměnit, přičemž když poškozený neodpovídal, S. O. mu polil hlavu pivem a AAAAA jej udeřil do hlavy a poté poškozeného pustili a on utekl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 13 Tmo 28/2025, podal mladistvý AAAAA prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

5. Mladistvý především zmínil, že soudy dospěly k jednoznačnému závěru o jeho vině výlučně na základě výpovědi poškozeného. Tu je však podle jeho názoru třeba hodnotit značně kriticky, neboť poškozený byl při vnímání skutku zásadně ovlivněn stresem z probíhající situace a jím provedenou identifikaci útočníků ovlivnil i prokázaný sugestivní rozhovor vyšetřujícího policisty s poškozeným. Dovolatel poukázal na to, že popsaný skutek sestává ze dvou samostatných, časově i místně oddělených útoků na poškozeného (pod přemostěním a na autobusové zastávce).

Ke ztotožnění pachatelů prvního útoku došlo poškozeným, který ve výpovědi uvedl, že se obou fyzických útoků účastnily totožné dvě osoby. Jelikož o identitě útočníků v případě druhého fyzického útoku na poškozeného nebylo s ohledem na kamerové záznamy pochyb, vzal soud prvního stupně za prokázanou identitu útočníků i při prvním incidentu. Tento závěr označil dovolatel za předčasný a nesprávný. Měl za to, že nelze vyloučit, že útočníkem při prvním útoku na poškozeného byla osoba odlišná. Uvedl, že na místě činu se pohybovala jemu podobná osoba, tedy chlapec, který byl oblečen v podstatě shodně jako on.

Pokud tedy poškozený při druhém útoku periferně zaznamenal pouze totožné oblečení a vzrůst, byla by pochopitelná jeho chybná výpověď o shodnosti útočníků, pokud by útočníkem pod přemostěním byl výše uvedený neztotožněný chlapec.

6. Dovolatel upozornil na výpovědi svědkyň A. E. V., N. V. a I. R., které byly na místě činu rovněž přítomny. Jeho podíl na trestné činnosti však ani jedna z nich nezaznamenala. Měl za to, že jeho vina nemůže být dovozována ani z kamerových záznamů, neboť z těch je zřejmé, že se na místo druhého útoku přesunoval volnou chůzí spolu s ostatními členy skupiny mladistvých, konkrétně po boku policií neztotožněné dívky, a to se značným zpožděním za S. O. Není pravděpodobné, že by se se S. O. účastnil prvního útoku, S. O. by pak pronásledoval poškozeného, on by se vrátil ke své kamarádce a v klidném rozhovoru s ní by se o více než minutu později vydal za poškozeným S. O. Předpoklad shodnosti obou pachatelů jednotlivých útoků je přitom zásadní pro možnost závěru o jeho úmyslu zmocnit se věcí, které měl poškozený u sebe a pro možnost skutkového závěru o konkludentní dohodě spolupachatelů na loupeži.

Je zřejmé, že pokud by se účastnil prvního útoku na poškozeného, při kterém měly být po poškozeném požadovány peníze a další věci, pak by i při druhém útoku jeho úmysl a dohoda se spolupachatelem S. O. byly zřejmé. V kontextu provedeného dokazování je však nemyslitelné závěry o jeho úmyslu a o dohodě se spolupachatelem vyvozovat pouze z krátké na kamerových záznamech zachycené interakce s poškozeným při druhém útoku na jeho osobu. Pomoc S. O. přišel obviněný poskytnout bez předchozí znalosti jakékoliv jeho komunikace s poškozeným. Podle názoru dovolatele se odvolací soud se zjevným rozporem skutkových závěrů a provedených důkazů nijak nevypořádal.

7. Mladistvý vytkl, že soudy bezdůvodně dovodily jeho vinu za stavu důkazní nouze, kdy se soudům nepodařilo přesvědčivě vyvrátit jeho obhajobu a skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Měl za to, že v dané důkazní situaci bylo třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, jejíž aplikace by vedla k závěru o jeho beztrestnosti. Mínil také, že je zřejmé, že soudy dospěly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, když závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu není opřen o žádný relevantní podklad.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 13 Tmo 28/2025, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ, soudu pro mládež, ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 1 Tm 5/2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-západ věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání mladistvého předně podotkla, že pouhá polemika mladistvého s hodnocením důkazů soudy není s to naplnit první alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel totiž nespecifikoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, neboť po dovolacím soudu požaduje pouze přehodnocení skutkových závěrů učiněných soudy na základě provedených důkazů jejich novým přezkoumáním.

Pro úplnost lze však konstatovat, že na základě dokazování provedeného v dostatečném rozsahu soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve výroku o vině Okresního soudu Praha-západ jako soudu pro mládež. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného BBBBB, především však o kamerové záznamy, které mapovaly dění před Obchodním centrem XY. Poškozený zřetelně vypověděl, že pod mostem ho napadli stejní mladíci, kteří ho pak napadli před Obchodním centrem XY. Soud neměl důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi poškozeného, zvláště, pokud kamerové záznamy potvrdily jím sdělované skutečnosti.

Poškozený popsal dostatečně podrobně užití násilí proti jeho osobě v úmyslu zmocnit se jeho věcí, a to peněz, případně bot. Soudy správně poukázaly na to, že poškozený neměl žádný důvod, proč by chtěl obviněného mladistvého AAAAA a S. O. nepravdivě obvinit z jednání, kterého se vůči němu nedopustili.

Šlo totiž o naprosto cizí osoby, se kterými se poškozený setkal až inkriminovaného večera. Jako nepodloženou domněnku je třeba vyloučit i námitku mladistvého, že popis průběhu situace podaný poškozeným mohl být ovlivněn pochopitelným stresem při vnímání skutku a následným sugestivním rozhovorem s vyšetřujícím komisařem na policii.

10. Stejně tak je třeba podle státní zástupkyně odmítnout i námitku, že k omylu poškozeného mohlo přispět i to, že v jejich skupině se pohybovala další osoba podobného vzrůstu a zaměnitelného oblečení. Z kamerových záznamů soud zjistil, že mladík v podobné bundě se tam skutečně pohyboval, avšak zaměnitelný s mladistvým obviněným nebyl ani podle kalhot a už vůbec ne podle pohybu a chování. Soud tedy důvodně dovodil, že mladistvý AAAAA se v první fázi incidentu na předchozím užití násilí ze strany S. O. podílel, přidal se k němu, následně poškozeného pronásledoval, a nakonec ho obestoupil z druhé strany, chytil ho kolem ramen, udeřil ho a vyslovil požadavek na výměnu bot. Ve věci tak nejsou žádné pochybnosti o jeho vině.

11. Pokud jde o výhradu mladistvého, že v jeho trestní věci nebyla aplikována zásada in dubio pro reo, státní zástupkyně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomněla, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění této zásady zkoumáno v dovolacím řízení, a to s výhradou, že porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Takováto situace však v této trestní věci nenastala, neboť jednak mladistvý v zásadě ve vztahu k nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy odpovídající argumentaci nepředložil, jednak soudy žádné pochybnosti neměly a rozhodly na základě v souladu s materiální pravdou zjištěného skutkového stavu.

O vině dovolatele tak není pochyb a oba nižší soudy pro takovýto postup neměly žádný prostor. Uplatněná námitka dovolatele stran nepoužití zásady in dubio pro reo neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu a současně je neopodstatněná, protože skutkový stav byl soudy zjištěn v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy soudy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.

12. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále „Nejvyšší soud) zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání

14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění) nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy.

Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jenž je na nich založen. V souladu s touto podmínkou mladistvý vytkl, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků předmětného provinění s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího (zejména body 21.–25. rozsudku soudu prvního stupně, body 6–7 usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.

Nelze nevidět, že námitky, jež mladistvý uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II.

ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

17. Nejvyšší soud proto ve stručnosti konstatuje, že podstata dovolání mladistvého spočívá v jeho opakovaném tvrzení, že se útoku proti poškozenému nedopustil v podobě popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně že nijak neparticipoval na jeho první fázi, což ve svém důsledku relevantně zpochybňuje závěr o jeho úmyslu zmocnit se věcí poškozeného. Tuto obhajobu mladistvý uplatnil již v předchozím stadiu řízení a soud prvního stupně, jakož i odvolací soud se s ní pečlivě a důsledně vypořádaly.

Přiléhavě rekapitulovaly výsledky dokazování a opřely-li závěr o vině mladistvého o v zásadních bodech neměnnou výpověď poškozeného BBBBB, podporovanou i kamerovými záznamy, fotodokumentací zachycující zhmoždění jeho krku. Výpověď poškozeného co do popisu děje nekoliduje ani s výpověďmi svědků, jež lze označit za známé či kamarády mladistvého, byť je z jejich výpovědí zjevná snaha mladistvému nepřitížit, jak ostatně zaznamenaly i oba soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně přesvědčivě akcentoval, že nezjistil žádnou okolnost, která by věrohodnost poškozeného negativně ovlivnila.

Poškozený s mladistvým neměl žádný předchozí vztah či konflikt, jednání spolupachatelů podrobně a logicky popsal. Jako nepodloženou domněnku je třeba vyloučit i námitku mladistvého, že popis průběhu situace podaný poškozeným mohl být ovlivněn pochopitelným stresem při vnímání skutku a následným sugestivním rozhovorem s vyšetřujícím komisařem na policii.

18. Výhrady mladistvého vůči věrohodnosti a spolehlivosti výpovědi poškozeného se koncentrovaly v jeho označení jako osoby, která se účastnila obou fází zjištěného útoku proti poškozenému. Oba soudy nepřehlédly, že míra aktivity mladistvého byla nižší než jeho spolupachatele, již pravomocně odsouzeného svědka S. O., nicméně jejich úvahy podporující závěr o přítomnosti mladistvého na obou fázích útoku proti poškozenému jsou přesvědčivé a podporované provedenými důkazy. Odvolací soud v této souvislosti případně shrnul, že závěr o věrohodnosti poškozeného není postaven na pouhé důvěře ve svědka, ale na porovnání údajů, které z kamerových záznamů vyplývají, s údaji, které uváděl jak poškozený, tak i mladistvý, jakož i ostatní slyšení svědci.

Jako nepodloženou domněnku vyloučil (stejně jako soud prvního stupně) námitku mladistvého, že popis průběhu děje podaný poškozeným mohl být ovlivněn stresem při vnímání děje a následným sugestivním rozhovorem s vyšetřujícím komisařem na policii, a nepřijal ani námitku, že k omylu poškozeného co do identifikace útočníků v obou fázích útoku mohlo přispět i to, že ve skupině mladistvého se pohybovala další osoba podobného vzrůstu a zaměnitelného oblečení.

19. Jak zmínila i státní zástupkyně, námitku mladistvého, že k omylu poškozeného mohlo přispět i to, že ve skupině, k níž patřil mladistvý, se pohybovala další osoba podobného vzrůstu a zaměnitelného oblečení, je třeba odmítnout.

I odvolací soud zdůraznil, že z kamerových záznamů lze zjistit, že mladík v podobné bundě se tam skutečně pohyboval, avšak zaměnitelný s mladistvým obviněným nebyl ani podle bundy ani podle kalhot a už vůbec ne podle pohybů a chování (bod 6 usnesení odvolacího soudu). Soudy tedy důvodně dovodily, že mladistvý se podílel i na první fázi incidentu na předchozím užití násilí ze strany S. O., přidal se k němu, následně poškozeného pronásledoval, a nakonec ho obestoupil z druhé strany, chytil ho kolem ramen, udeřil ho a vyslovil požadavek na výměnu bot. Dovolací soud pokládá za nadbytečné a neproduktivní správné závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu opakovat. Ve věci tak nejsou žádné pochybnosti o jeho vině.

20. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na které ve svém dovolání obviněný poukázal. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině mladistvého v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

21. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. zjevného rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací, nemohou obstát. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vyvozuje-li mladistvý, že soudy dospěly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku [aniž by formálně odkazoval i na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], neuvedl, v čem spatřoval nesprávné právní posouzení skutku, a svůj závěr založil toliko na vlastní verzi skutkových zjištění, proto se Nejvyšší soud posouzením skutku z hlediska hmotného práva (o jehož správnosti není důvod pochybovat) nezabýval.

22. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání mladistvého je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu