USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2018 o
dovolání obviněného P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8.
2017, sp. zn. 10 To 48/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 29/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2017,
sp. zn. 20 T 29/2015, byl obviněný P. K. uznán vinným v bodech I. a II.
pokračujícím zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1,
2, 3 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201
odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a v bodě I. též pokračujícím
přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c)
tr. zákoníku, jichž se dopustil způsobem popsaným ve výroku o vině citovaného
rozsudku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku a
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2
tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 8. 2017,
sp. zn. 10 To 48/2017, na podkladě odvoláních obviněného a státní zástupkyně
Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích podaného v neprospěch
obviněného, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek
soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě I. trestným činem pohlavního
zneužívání podle § 242 odst. 1, 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále „tr. zák.“), v bodě II. trestným činem pohlavního zneužívání
podle § 243 tr. zák., v bodě III. zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §
185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a v bodech I. až III. pokračujícím přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1
písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
ad I. v blíže nezjištěné době nejméně od roku 1996 do 7. 5. 2005 na různých
místech, zejména ve V., okres P., v Š. ulici v domě, v N. ulici v domě, a v
ulici F. D. v domě, kde žil ve společné domácnosti se svou tehdejší manželkou
J. P. (dříve K.) a s nezletilými dětmi, dále na různých místech, když se ocitli
sami, např. v době dovolené při procházce lesem, opakovaně, v blíže nezjištěném
počtu případů, využívaje nejprve nízkého věku své nevlastní dcery nezletilé
„XXXXX“ *), později „VVVVV“ *) a „ZZZZZ“ *), dnes opět „XXXXX“, a její
nevědomosti v oblasti sexuality, s vědomím postavení výchovné autority v
rodině, ve snaze uspokojit své sexuální potřeby, tuto zpočátku hladil a
osahával na přirození pod záminkou hry, později si od ní nechal sát pohlavní
úd, lízal jí přirození, zasouval svůj pohlavní úd na okraj jejího přirození a
na okraj análního otvoru, nejméně v jednom případě i pil její moč, fotografoval
ji nahou v různých pózách se zaměřením na obnažené přirození s roztaženýma
nohama, vyholoval jí přirození, když nebyla povolná, nazýval ji „kurvou“ a
„píčou“, přičemž poškozená dostávala za shora uvedené od obžalovaného nejprve
sladkosti, později peníze podle druhu sexuálních interakcí, a takového jednání
se obžalovaný dopustil, přestože věděl, že je dítě mladší než patnáct let, a v
důsledku shora uvedeného jednání se u poškozené rozvinul syndrom týrané osoby v
rámci posttraumatické stresové poruchy,
ad II. v době od 8. 5. 2005 do 7. 5. 2008 zejména ve V., okres P., v ulici F. D. v domě, kde žil ve společné domácnosti se svou tehdejší manželkou J. P. (dříve K.) a s nezletilými dětmi, ale i na různých místech, když se ocitli
sami, opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů v návaznosti na předchozí
jednání ad I. využívaje i nadále svého postavení výchovné autority v rodině, se
svou nevlastní dcerou nezletilou „XXXXX“, později „VVVVV“ a „ZZZZZ“, dnes opět
„XXXXX“, opakovaně souložil až do jejích osmnácti let, kdy se odstěhovala ze
společné domácnosti, poškozená dostávala i za shora uvedené od obviněného
peníze, a takového jednání se obžalovaný dopustil, přestože věděl, že poškozená
je mladší než osmnáct let,
ad III. v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2007 do září 2013 ve V.
v
ulici F. D. v domě, kde žil ve společné domácnosti se svou tehdejší manželkou
J. P. (dříve K.) a s dalšími nezletilými dětmi, a po rozvodu manželství ve V.,
v domě v ulici P. V., kde se stýkal po odchodu ze společné domácnosti se svými
nezletilými dětmi, opakovaně, v blíže neupřesněném počtu případů, využívaje
nízkého věku a nevědomosti v oblasti sexuality, s využitím postavení výchovné
autority nejdříve pěstouna, poté poručníka, ve snaze uspokojit své sexuální
potřeby, nevlastní dceru, pěstounku, později poručenkyni, nezletilou „AAAAA“ *)
hladil a osahával po celém těle, zejména na přirození a na prsou, lízal jí
přirození, přikládal jí svůj pohlavní úd na kraj konečníku, když klečela na
kolenou s obnaženými hýžděmi, nechal si od ní sahat na pohlavní úd, obnaženou
ji fotografoval ve vyzývavých pozicích se zaměřením na obnažené přirození, a
takového jednání se dopustil, přestože věděl, že je dítě mladší patnácti let, a
v důsledku shora uvedeného jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická
stresová porucha.
3. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle § 185 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229
odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o náhradě nemajetkové újmy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájkyně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž
vytýkal, že rozhodnutí soudů jsou založena na nesprávném právním posouzení nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení s tím, že odvolací soud nerespektoval
námitky jím uplatněné v podaném odvolání a nesprávně právně se s nimi
vypořádal. Napadenému rozsudku obviněný vytýkal vadné skutkové závěry a z nich
plynoucí extrémní rozpor se skutečným skutkovým stavem, resp. s provedenými
důkazy, především se však zaměřil na nesprávnost právního posouzení činů
uvedených v bodech I., II. a III.
5. U bodu I. se neztotožnil s právním posouzením podle § 242 odst. 2 a 3
tr. zák., protože pokud by byla dostatečná skutková zjištění, mělo se jednat o
trestný čin podle § 242 odst. 1 tr. zák. Měl za to, že závěr o způsobení těžké
újmy u poškozené XXXXX nebyl řádně objasněn stejně jako to, zda byla v pozici
závislosti na obviněném až do 7. 5. 2005, především pak v posledních letech
posuzovaného období, když již byla blízká věku patnácti let. Namítl též, zda
těžká újma na zdraví, pokud k ní vůbec došlo, byla v příčinné souvislosti s
jeho jednáním, anebo byla zapříčiněna dalšími okolnostmi stojícími mimo
odpovědnost obviněného.
6. Podle obviněného jsou závěry znalců z oboru psychiatrie a psychologie
výsledkem povrchního zkoumání a nemohou být důkazním podkladem pro skutková
zjištění, neboť nejde o svědky, a proto zůstává jediným přímým důkazem ohledně
toho, co se mělo dít mezi lety 1996 a 2005 a v období od 8. 5. 2005 do 7. 5.
2008 u skutku II., pouze výpověď poškozené. Výpovědi ostatních svědků jsou již
jen prezentací toho, co jim poškozená sdělila, když svědek J. P. výslovně
prohlásil, že „jí nevěří ani nos mezi očima“. Proti tomu podle obviněného stojí
„řada“ přímých a věrohodných svědeckých výpovědí osob, které jej popisují jako
osobu nemanipulativní a uvádějí, že ani při návštěvách v rodině K. v
inkriminované době si ničeho neobvyklého nevšimli. Podle obviněného bylo třeba
posuzovat zejména to, že poškozená XXXXX se o činu obviněného až do svých
patnácti let nikomu nezmínila.
7. Svůj nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, že šlo u XXXXX o
zneužívanou osobu, obviněný podložil citacemi pasáží z odborné literatury
(např. HANUŠOVÁ, J. a kol. Sexuální zneužívání dětí ? oběti a pachatelé ?
teoretická část; VELIKOVSKÁ, M. Psychologie obětí trestných činů), vztahujícími
se k sexuálnímu zneužívání dětí a psychologii obětí sexuálně motivované trestné
činnosti, z nichž dovozoval, že u osob, které jsou oběťmi takového sexuálního
jednání, se objevuje narušená sexualita, emocionální důsledky, opakované útěky,
psychosomatické potíže, deprese, disociativní poruchy, snížené sebevědomí a
narušená akceptace směřující až k autodestruktivním aktivitám či psychické
projevy v podobě úzkosti, agresivity, emoční lability, obavy být s určitou
osobou či následky krátkodobé jako např. bolest, smutek, pláč, hněv, zloba,
obava, panika, agrese, apod., či dlouhodobé jako somatické stesky, obranné
reakce, depresivní symptomatologie, sociální izolace, poruchy příjmu potravy,
negativní sebepojetí, problémy ve vztazích, atd. Obviněný však tvrdil, že v
posuzované věci bylo prokázáno, že poškozená XXXXX měla s obviněným až do svých
patnácti let velmi dobrý vztah, dobré výsledky ve škole, a pokud měla nějaké
konflikty, týkaly se matky a přetrvávaly i po patnáctém roce jejího věku.
Problémy s obviněným měla pouze z důvodu svého vlastního chování, které ale
nijak nevybočovalo ze standardu chování běžné pubertální dívky. Pokud u ní
znalci zjistili posttraumatickou stresovou poruchu, nikdo v inkriminované době
ani později až do jejích osmnácti let nezaznamenal změny v chování po celé
období. Obviněný se proto neztotožnil se závěrem znalce, který u této poškozené
diagnostikoval posttraumatickou stresovou poruchu již před patnáctým rokem
jejího věku, anebo v podobě předčasné sexualizace, která by však pro jinou
právní kvalifikaci nežli pro základní skutkovou podstatu § 242 tr. zák.
nepostačovala.
8. Výhrady obviněný soustředil proti způsobu provedeného dokazování i v
tom směru, že znalecký posudek nemá v trestním řízení žádné privilegované
postavení, když byl vedle něj brán v potaz pouze důkaz výpovědí poškozených.
Ostatní důkazy, které do zvolené a soudy preferované verze nezapadaly, byly
posouzeny jako nevěrohodné nebo ovlivněné rodinnou vazbou, a jako takové byly
bagatelizovány i přesto, že se v řadě podstatných okolností rozcházejí. Nejsou
v souladu s výpověďmi poškozených ani znaleckými posudky, zejména ve vztahu k
projevům posttraumatické stresové poruchy. Obviněný vyjádřil názor, že u
poškozené XXXXX chybí jeden ze základních znaků a rysů posttraumatické stresové
poruchy spočívající ve vyhýbání se, intruzivním prožívání, fyziologických a
kognitivních potížích, podrážděnosti, hádavosti, opakujících se snech, které by
se měly projevit zhruba do půl roku od zneužívajícího chování, k čemuž však
nedošlo, a tudíž nemůže jít o naplnění této psychiatrické diagnózy.
9. Nesprávnost posouzení skutku pod bodem II. obviněný spatřoval v
obdobných důvodech, a navíc namítl, že u poškozené XXXXX po dovršení patnáctého
roku nebylo možné hovořit o stavu závislosti na obviněném, a není jasné, z
jakých důkazů takový závěr soud vyvodil, když se poškozená mezi patnáctým a
osmnáctým rokem věku z domova několikrát odstěhovala, poté se zase vrátila,
avšak nejméně od sedmnácti let žila zcela odděleně od rodiny. Minimálně od
tohoto okamžiku byla její závislost přerušena. Vztah závislosti poškozené osoby
na pachateli předpokládá, že poškozená osoba je v určitém směru odkázána na
pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Odstěhováním ze
společné domácnosti tudíž takové „odkázání“ mizí, čímž mizí i jeden ze
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 243 tr. zák. Ze
skutečnosti, že jde o osobu svěřenou dozoru pachatele, nelze bez dalšího
dovodit též naplnění znaku „zneužití závislosti“.
10. Podobné nedostatky zejména v posouzení těžké újmy na zdraví a
provedeného dokazování obviněný vytýkal i u činu pod bodem III., k němuž dodal,
že soudem druhého stupně u poškozené AAAAA zjištěný stav bezbrannosti
spočívající v její výrazně nižší intelektové výbavě a v tom, že byla v
pěstounské péči obviněného, a proto na něj byla emočně i existenčně odkázána,
nebyl dostatečně objasněn. Ani tato poškozená se s předmětným údajným činem
obviněného nikomu, ani sestře „BBBBB“ *), která pro ni byla osobou nejbližší,
nesvěřila. Obviněný poukázal na nejasnosti v její výpovědi, v níž později
hovořila o „velkém tajemství“, které se snažila zasadit jednoznačně teprve do
kontextu probíhajícího trestního stíhání obviněného, ačkoli dříve o něm
nehovořila. Ve věci vystupující psycholožka, která uvedla, že ač měla podezření
na určité „tajemství“ už na jaře 2014, neinformovala o této skutečnosti
oprávněné orgány, a to ani v rámci probíhajícího opatrovnického řízení, v němž
se k této poškozené vyjadřovala. I její výpověď je tudíž zjevně zkreslená a
ovlivněná trestním řízením. Pouze nižší intelekt a původní sociální zázemí
nemohou u poškozené AAAAA postačovat pro závěr o její bezbrannosti a
neschopnosti rozumově a duševně pochopit chování obviněného, neboť z
provedeného dokazování vyplynulo, že je schopna formulovat své názory, myšlenky
a přání a prezentovat je na veřejnosti. Lze tedy jen těžko uvěřit tomu, že by
ještě ve věku dvanácti let stále nechápala chování obviněného a nebyla schopna
projevit svůj nesouhlas.
11. Ze všech těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2017, sp.
zn. 10 To 48/2017, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila
státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která zdůraznila, že
dovolatel uplatnil argumentaci stejnou jako v dosavadní obhajobě a odvolání. Na
podporu správnosti přezkoumávaných rozhodnutí zdůraznila, že trestné jednání
obviněného bylo prokázáno jednak výpověďmi poškozených XXXXX a AAAAA, ale
především pokud jde o následky činů, znaleckými posudky z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie, z oboru
zdravotnictví, a odvětví psychiatrie, ze kterých vyplynulo, jakou újmu
poškozené utrpěly. Protože námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se
náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry
jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze
odkázat, a přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud
povinnost ani důvod znovu důvodnost námitek přezkoumávat.
13. Podle státní zástupkyně se obviněný v dovolání argumentoval výlučně
otázkami skutkovými, s nimiž se neztotožnila, protože se domáhal výhradně
odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládal provedené
důkazy jinak než soud a z tohoto rozdílného posouzení vyvozoval odchylné
skutkové okolnosti, a že tudíž jde o výhrady nesměřující proti právnímu
posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, které nenaplňují
žádný ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby
Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako
podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni
obviněného k případné reakci, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání
neobdržel.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo
podáno obviněným jako osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Dále posuzoval, zda bylo dovolání podáno v souladu se zákonným
vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který lze dovolání
opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve smyslu této zákonné dikce lze jeho
prostřednictvím namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným.
17. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože
důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné
skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné
hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především
ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho
odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp.
zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp.
zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i
Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „…
podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné
právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy
dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. …
Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat
naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro
lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č.
stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou
podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze
dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního
soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a
usn. ÚS ČR]. Rovněž Nejvyšší soud bral na vědomí, že právo na spravedlivý
proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho
názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně
např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50
SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Se
zřetelem na tento princip Nejvyšší soud zkoumal, zda v řízení předcházejícím
vydání přezkoumávaných rozhodnutí byly dodrženy zásady spravedlivého procesu,
neboť jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií
vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález
Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)],
což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného
odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z
nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů
atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS
215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N
34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U
1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu
racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není
rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky
proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k
vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze
znaleckých vyjádření je přesvědčivější.
IV. K námitkám obviněného
19. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání a přezkoumávaných
rozhodnutí shledal, že obviněný vytýkal napadeným rozhodnutím nedostatky
vztahující se k právnímu posouzení, pokud namítal, že tak, jak byl skutkový
stav zjištěn, nebylo možné u skutku pod bodem I. a II. shledávat u poškozené
XXXXX způsobení těžké újmy na zdraví, ani to, že u ní šlo o stav závislosti,
když opouštěla společnou domácnost, a k bodu III. uplatnil výhradu, že u
poškozené AAAAA se nejednalo o stav bezbrannosti. Tím u uvedených skutků
vytýkal vady v použité právní kvalifikaci, a jde o výhrady, které se týkají
hmotněprávních otázek, a jako takové byly uplatněny v souladu s dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále posuzoval
jejich důvodnost.
20. Pokud však obviněný v dovolání brojil proti posouzení věrohodnosti
poškozených a poukazoval na nedostatky ve znaleckých posudcích a na nesprávný
způsob, jakým soudy hodnotily ve věci zajištěné výpovědi, v této části dovolání
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. I přesto Nejvyšší soud,
vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování
práva na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a Listiny základních práv a svobod, byl povinen v rámci
dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní
práva dovolatele (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.,
uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
21. Se zřetelem na výhrady obviněného Nejvyšší soud zkoumal, zda soudy v
přezkoumávaných rozhodnutích dodržely všechny zákonem stanovené procesní
postupy garantující řádné objasnění věci, a to ze všech hledisek vymezených v §
2 odst. 5, 6 tr. ř., tak aby mohl posoudit, zda došlo k excesu v rámci
dokazování či nikoliv. Jestliže obviněný tvrdil, že ve věci byly ve vztahu k
posuzovaným činům provedené důkazy nepostačující, protože jedinými přímými
usvědčujícími důkazy byly výpovědi poškozených a znalecké posudky, které však o
způsobu soužití v rodině nemohly poskytnout objektivní informace, z obsahu
přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy na tuto skutečnost zaměřily, a je
třeba zdůraznit, že uvedené tvrzení obviněného obsahu a rozsahu provedeného
dokazování neodpovídá. Pro tento závěr je třeba zmínit, že soudy se mimo
uvedených důkazů opíraly i o svědecké výpovědi bývalé manželky obviněného J.
P., nezletilých BBBBB, „CCCCC“ *), dále svědkyně E. S., E. K. (rovněž bývalá
manželka obviněného), E. K. a F. K. (rodiče obviněného), Š. Ch. a R. Ch.
(sestra a švagr obviněného), M. K., V. K. a L. K. (děti obviněného z prvního
manželství), J. P. (bývalý manžel poškozené XXXXX), L. P., R. S. Vycházely též
ze znaleckých posudků zpracovaných jak na osoby poškozených, tak obviněného, ze
zpráv ambulantních psychiatrů, třídních učitelů, Městského úřadu Č. K., a
dalších listinných důkazů (viz zejména strany 6 až 31 rozsudku soudu prvního
stupně).
22. Je rovněž vhodné připomenout, že nyní odvolacím soudem vydané a
přezkoumávané rozhodnutí je v pořadí již druhým rozhodnutím ve věci (viz č. l.
730 až 742), když důvodem předchozího zrušení věci byla potřeba doplnit
dokazování o výslechy znalců k věrohodnosti poškozených, k následkům jednání
obviněného na jejich zdraví a k projevům posttraumatické stresové poruchy v
době probíhajícího trestního řízení, jakož i o důkazy prokazující povahu a
intenzitu sexuálních kontaktů v jednotlivých posuzovaných obdobích i postavení
obviněného coby autority v rodině a vztah obou poškozených vůči němu. V
odůvodnění nyní dovoláním napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl zcela
o vině i trestu obviněného, konstatoval, že došlo k potřebnému objasnění
skutkového stavu věci a nebylo důvodu, aby soud prvního stupně své skutkové
závěry o vině obviněného nezaložil na výpovědích poškozených (srov. strany 13
až 16 napadeného rozsudku).
23. K výhradám obviněného zpochybňujícím věrohodnost poškozených
Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené závěry odvolacího soudu nevzbuzující
pochybnosti ani nevykazující procesní nesprávnosti považuje za vhodné jen
zdůraznit, že z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že soudy výpovědi
poškozených považovaly za konzistentní bez zásadních rozporů, a pokud se v
jejich svědectvích objevovaly drobné nesrovnalosti ohledně dílčích momentů, pak
je soudy přičítaly především časovému odstupu od spáchání trestné činnosti. V
obsahu podrobně podaných výpovědí poškozených soudy neshledaly podstatné
rozpory. Požadavek na naprostou shodu v jejich tvrzeních a v jejich
interpretaci dalšími svědky by za těchto okolností byl podle odvolacího soudu
přepjatý, když dílčí nepřesnosti naopak svědčí pro autentičnost tvrzení
poškozených. Věrohodnost poškozené XXXXX soudy dovozovaly i na základě
svědectví dalších osob, kterým se s jednáním obviněného svěřila již v minulosti
a které nebyly nijak motivovány k podání nepravdivé výpovědi v neprospěch
obviněného. Lze zmínit zejména výpověď svědkyně PaedDr. Dagmar Hrubé, které se
poškozená svěřila již v roce 2009 a která podrobně popsala jak chování
poškozené v rámci svého vyšetření, tak i okolnosti, které jí uváděla, i
motivaci poškozené k tomu, aby na obviněného nebylo v té době podáno trestní
oznámení. Odvolací soud uvedené skutečnosti posuzoval a vysvětlil, že tato
svědkyně je na ostatních svědcích zcela nezávislou osobou, která se s
poškozenou v minulosti viděla pouze jednou. Vypořádal se i s připomínkou
obhajoby, která zdůrazňovala nepřesnosti v její výpovědi, a své závěry doložil
přesvědčivými úvahami a vysvětleními založenými na tom, že svědkyně vypovídala
bez jakéhokoliv vztahu ke komukoliv z rodiny poškozených, když byla zcela
náhodně do celé problematiky vtažena jako odborná pracovnice. Z uvedené
výpovědi soud čerpal pro závěr, že poškozená této svědkyni s předstihem
několika let spontánně vylíčila v podstatě totéž, co později orgánům činným v
trestním řízení. Odvolací soud upozornil, že výpověď poškozené XXXXX podporuje
i závěry o věrohodnosti podstaty tvrzení poškozené AAAAA, protože relativně
nezávislá obvinění vznášená oběma dívkami proti témuž pachateli, vážící se ke
stejnému časovému období, se vzájemně posilují. Přitom i tvrzení poškozené
AAAAA bylo podpořeno svědeckou výpovědí K. K. týkající se tzv. „velkého
tajemství“ poškozené. Též závěry znalců z oboru zdravotnictví a školství,
odvětví psychologie forenzní a klinická a odvětví psychiatrie plně zapadají do
těchto úvah, jež vedly i odvolací soud k závěru o jejich věrohodnosti, neboť
drobné, nepodstatné rozpory či určitá váhavost ve výpovědích poškozené AAAAA
byly zapříčiněny zejména její intelektovou výbavou, která ji limitovala v
možnostech podat ucelenou výpověď, avšak na druhé straně současně u ní
vylučovala schopnost si podobnou výpověď vymyslet a konzistentním způsobem ji
opakovaně reprodukovat. U žádné z dívek nebyly zjištěny sklony k patologické
lhavosti, konfabulacím či záměrnému zkreslování prožívaného ani náchylnost k
přejímání myšlenek druhých osob (srov. např. č. l.
24. Především je třeba zdůraznit, že jestliže verze uváděná obviněným a
ta, kterou prezentovaly poškozené dívky, stály proti sobě, soud prvního stupně
vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve
věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném
vyhodnocení tvrzení nepochyboval o věrohodnosti poškozených, jejichž výpovědi
jsou potvrzovány dalšími nepřímými důkazy, a vysvětlil, proč nepřijal verzi
obviněného, a proto mu nelze vytýkat, že by nepostupoval v souladu s § 2 odst.
5, 6 tr. ř. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-
li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve
prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje
k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že
její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne
do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci
„tvrzení proti tvrzení“. V přezkoumávané věci je třeba konstatovat, že zejména
nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také
vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal
za prokázané. Přičemž oba soudy věnovaly zejména výpovědím poškozených
potřebnou pozornost a velmi pečlivě je hodnotily [srov. přiměřeně nález
Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853)].
25. Kromě těchto úvah týkajících se možnosti vycházet ohledně viny
obviněného z výpovědí poškozených je třeba též zdůraznit, že odvolací soud
reagoval i na výhrady obviněného, jimiž se snažil zvrátit pro něj nepříznivé
závěry znaleckých posudků o následcích na zdraví poškozených tvrzením shodně
uplatněným i v dovolání, založeným na tom, že u poškozených se projevy
posttraumatické stresové poruchy nevyskytovaly a nevyskytují, a pokud ano,
potom v důsledku chování a labilní povahy jejich matky (pěstounky) J. K. (P.),
ale ani ty důvodnými neshledal. Námitky obviněného proti průkaznosti
zpracovaných znaleckých posudků vztahujících se hlavně k následkům v podobě
psychického onemocnění poškozených rovněž nemají oporu ve výsledcích
provedeného dokazování, a to zejména s ohledem na obsah jejich písemného
zpracování, i výpovědí jejich zpracovatelů PhDr. Augustina Pixy, MUDr. Jana
Tučka, Ph.D. a Mgr. Petry Popelkové učiněných v řízení před soudem. Ve spojení
s lékařskými zprávami, sděleními pedagogických pracovníků a psychoterapeutů
pečujících o obě nezletilé (K. K., PaedDr. Dagmar Hrubá, MUDr. Martina
Mikešová, prim. MUDr. Jana Holendová aj.) dávají dostatečný obraz a duševním
narušení obou poškozených. V souladu se soudy nižších stupňů Nejvyšší soud
shledal, že z obsahu tohoto dokazování vyplynula návaznost a fundovanost
psychologických závěrů psychiatrických, z nichž je zřejmé přetrvávání obtíží u
obou poškozených ještě v průběhu řízení před soudem i další dlouhodobé omezení
poškozených v běžném způsobu života vážnými poruchami zdraví projevujícími se
(u každé z dívek se jednotlivé projevy vyskytují v různé intenzitě, míře a
četnosti) celoživotními komplikacemi zejména v emoční oblasti, disfunkčními
sexuálními a interpersonálními modely chování, flashbacky, halucinacemi, sny,
skrytou agresí s občasnými návaly hněvu, úzkostmi, depresivními náladami,
poruchami sebehodnocení, nápadnou emoční strnulostí, úlekovou reaktivitou,
vyhýbáním se podnětům, myšlenkám a místům připomínajícím jim prožité události,
obtížným vybavováním některých momentů z období traumatu, potíži s koncentrací,
atd., jež byly způsobeny a zapříčiněny jednoznačně a v přímé souvislosti s
jednáním obviněného. V případě poškozené AAAAA bylo ze znaleckých závěrů soudem
prvního stupně zdůrazněno, že vzhledem k její introvertní povaze nemusí akutně
manifestovat všechny příznaky typické pro posttraumatickou stresovou poruchu,
avšak o to déle se bude s touto traumatizující událostí vyrovnávat (č. l. 239
až 262, 267 až 283, 289 až 302, 493 až 495, 560 až 563, 573 až 578, 623 až 626,
692 až 693, 801 až 813, 822 až 827, 828 až 830).
26. Kromě těchto poznatků plynoucích z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí
je třeba upozornit i na to, že oba soudy neopomenuly účinně reagovat na námitky
vznesené obviněným, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že se
jeho obhajobou zabývaly, a objektivně posuzovaly její důvodnost. K výhradám
obviněného se zejména soud prvního stupně, a to dokonce opakovaně, neboť se
jedná o jeho druhé rozhodnutí ve věci (viz č. l. 659 až 704, 730 až 746),
zabýval věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, zejména výpovědí
poškozených XXXXX a AAAAA, jakož i všemi ostatními důkazy, přičemž se stejnou
pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které
vyznívaly v jeho neprospěch. Soud měl na zřeteli i to, že hodnocení toho, který
ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření přesvědčivější apod.
provádí zásadně soud prvního stupně, případně při splnění podmínek § 259 odst.
3 tr. ř. soud odvolací, který je k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a
přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilý [srov. přiměřeně např. nález
Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311),
nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15] (srov. strany 31 až
38 rozsudku soudu prvního stupně a strany 13 až 20 rozsudku odvolacího soudu ve
spojení s odůvodněním předchozích rozhodnutí, na něž bylo soudy v nyní
napadených rozhodnutích odkazováno na č. l. 659 až 704, 730 až 742).
27. Nejvyšší soud ve vztahu ke způsobu provádění a vedení dokazování
před soudy obou stupňů námitky obviněného neshledal důvodnými, protože soudy v
posuzované věci všechna procesní pravidla a zásady dodržely, neboť na základě
provedeného dokazování, které obsáhlo více důkazních prostředků, vyšly z
výpovědí poškozených podpořených výsledky komplexně provedeného dokazování,
jímž byla vyvrácena ta verze, kterou obviněný preferoval, a to nikoliv jen
jedním důkazem, jak se obviněný snažil v dovolání předestřít, ale celou, nadto
poměrně početnou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících
důkazních prostředků. Jednalo se přitom nejen o výpovědi poškozených dívek, ale
i o výpovědi dalších, na obviněném i poškozených zcela nezávislých a
nestranných svědků, u nichž nebylo důvodné předpokládat zájem na výsledku
řízení. Obdobnou vypovídací hodnotu měly i listinné důkazy, především lékařské
zprávy, znalecké posudky zpracované na obviněného i poškozené, aj.
28. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů
pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale
naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a
pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to
vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Rovněž obezřetně hodnotily i znalecké
posudky, jimž nepřikládaly větší důkazní sílu, a podrobily je všestranné
prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti [srov. přiměřeně
např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45
SbNU 149), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 8
Tdo 1394/2017].
29. Lze proto shrnout, že soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků
provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr.
ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, neboť z odůvodnění
přezkoumávaných rozhodnutí je patrná věcnost a vzájemná propojenost provedených
důkazů, když soud prvního stupně vysvětlil, které důkazy provedl, jak je
hodnotil a jaké právní závěry na základě učiněných skutkových zjištění vyvodil.
Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě
presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo, neboť ty nelze
vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí
zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy
nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny,
jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např.
výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze
překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09
(U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
30. Pro zdůraznění správnosti skutkových závěrů je možné toliko dodat,
že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí
odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení,
čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem
náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19.
10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS
1326/13, aj.).
31. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění
svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto
se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů,
tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z
provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn.
IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS
398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
32. Jelikož ve věci učiněná skutková zjištění mají oporu ve výsledcích
provedeného dokazování, mohl Nejvyšší soud na jejich základě posuzovat výhrady
obviněného směřující proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, jež v části
svého dovolání rovněž namítal, a to na podkladě skutkového stavu zjištěného
soudem prvního, příp. druhého stupně, který Nejvyšší soud nemůže změnit, a to
jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního
soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále
přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003,
sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30.
10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
V. K námitkám proti použité právní kvalifikaci
33. Obviněný své výhrady vůči právnímu posouzení zaměřil proti trestnému
činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2, 3 tr. zák., u něhož
považoval za nesprávný závěr o naplnění znaku závislosti podle odstavce 2 a v
odstavci 3 vyjádřeného znaku způsobení těžké újmy na zdraví (viz bod I.), proti
trestnému činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. rovněž pro nenaplnění
znaku závislosti (bod II.), a proti zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, u kterého vytýkal absenci
znaku „zneužití bezbrannosti“ podle odstavce 1 alinea druhá tr. zákoníku, jakož
i proti kvalifikačnímu znaku těžké újmy na zdraví uvedeného v odstavci 3 písm.
c) citovaného ustanovení (bod III.).
34. Odvolací soud obviněného uznal vinným ve vztahu k poškozené XXXXX
tak, že trestné jednání obviněného vůči ní rozdělil do dvou skutků, u nichž
dělítkem bylo dovršení věku 15 let této poškozené dnem 8. 5. 2005, a proto čin
v bodě I. omezil dobou páchání od roku 1996 do 7. 5. 2005, a tento čin posoudil
podle § 242 odst. 1, 2, 3 tr. zák., zatímco tu část jednání obviněného, která
následovala po dni 8. 5. 2005 až do její zletilosti dne 8. 5. 2008, posoudil
pod bodem II. jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., a to
na skutkovém základě, který je v těchto bodech ve výroku rozsudku odvolacího
soudu popsán.
a) Ke znaku „zneužívaje závislosti“ podle § 242 odst. 2 tr. zák. a podle § 243
tr. zák.
35. Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2, 3 tr.
zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo
takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li takový čin na osobě
svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti a způsobí jím těžkou újmu na
zdraví.
36. Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. se dopustí
ten, kdo zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené
jeho dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby,
zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije.
37. Z uvedené dikce skutkových podstat zmíněných trestných činů je
zřejmé, že u obou je znakem obviněným namítané zneužití závislosti. Je však
třeba poznamenat, že u trestného činu podle § 242 tr. zák. je stanoven jako
kvalifikační znak v odstavci 2, kdežto u trestného činu podle § 243 tr. zák. je
znakem této základní skutkové podstaty, což však nebrání jeho teoretickému
vymezení, které je shodné pro obě tyto skutkové podstaty, a proto je možné ve
vztahu k nim oběma shodně v obecné rovině uvést, že stavem „závislosti“ se
rozumí stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je
v určitém směru odkázána na pachatele. Faktický poměr závislosti je daný např.
tím, že pachatel poškozeného vychovává apod. Nemusí jít o závislost vyplývající
z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti daný
např. tím, že pachatel vykonával úkony spojené s výchovou osoby mladší než
osmnáct let [srov. rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 11. 6. 1952, sp.
zn. 4 Tk 142/52 (uveřejněné pod č. 47/1953 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)]. Zneužití závislosti osoby svěřené dozoru pachatele znamená, že
tato osoba mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému
pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem (např. ve formě pachatelova
slibu nebo naopak odepření něčeho). Naplnění znaku zneužívaje závislosti ve
smyslu § 242 tr. zák. předpokládá, že poškozená osoba je v určitém směru
odkázána na pachatele a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto
nedostatku úplné svobody rozhodování pachatel využívá k realizaci svých záměrů
let [srov. usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 4. 1984, sp. zn. 2 To 22/84
(uveřejněné pod č. R 28/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podstatné pro zneužití závislosti je, zda pachatel rozhodoval o základních
otázkách spojených s činnostmi poškozené a toto jednání vytvářelo vztah
závislosti mezi ním a poškozenou, a když poškozená snáší jednání pachatele pod
určitým psychickým tlakem pachatele jako autority [přiměřeně srov. usnesení
Nejvyššího soudu SSR ze dne 8. 9. 1983, sp. zn. 4 Tz 49/83 (uveřejněné pod č. R
29/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Zneužití závislosti je z
povahy věci vždy úmyslné ve smyslu § 4 tr. zák. [srov. též zhodnocení trestního
kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80
(uveřejněné pod č. 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Stav
zneužití závislosti je tedy vždy dán konkrétním vztahem a aktuálními
podmínkami, za nichž je tento vztah realizován, neboť je založen vždy na
odlišných okolnostech, ale i vzájemných vazbách mezi pachatelem a poškozeným, a
nelze jej podrobněji obecně definovat.
38. V posuzované věci v případě obou činů v bodech I. a II. šlo o vztah
mezi obviněným a poškozenou XXXXX, který se utvářel během let, a odlišení
uvedených dvou skutkových podstat bylo spíše než změnou vzájemného vztahu a
praktik, jichž se obviněný na poškozené domáhal, vedeno jen tím, že poškozená
dovršila věkové hranice, na kterou se váže trestný čin podle § 242 tr. zák.,
čímž byla naplněna skutková podstata trestného činu dopadající na osoby mladší
osmnácti let. Toto hmotněprávní odlišení však nijak nesouviselo se změnou
faktického chování obviněného ani s přetrháním vazby poškozené k němu.
39. Zejména odvolací soud vyjasnil okolnosti, z nichž dovodil vztah
závislosti, jíž obviněný u poškozené XXXXX po celé období za účelem svého
sexuálního uspokojování se na ní zneužíval (srov. strany 16 až 18 rozsudku
odvolacího soudu, kde vysvětlil i odlišení od bezbrannosti), a vyjádřil, že šlo
o jednání, které se odvíjelo v řádu dlouhých let, a že vztah mezi nimi byl
založen zejména na autoritě obviněného, který se výchovně podílel na vývoji
poškozené, neboť byl manželem její matky, s níž začal žít a spolu s ní
vychovávat její dvě a svoje tři děti z předchozích manželství v době, kdy byly
XXXXX (…. roky).
40. Poškozená byla na obviněném závislá finančně, protože obviněný
podporoval celou početnou rodinu, neboť ve společné domácnosti s ní žily další
čtyři děti, které byly obživou odkázány zejména na příjmy obviněného. Jednalo
se mezi nimi o vztah hlubší, protože obviněný měl právo a zároveň povinnost na
ni dohlížet a starat se o ni, což činil, neboť spolurozhodoval o tom, co může a
nesmí dělat, s kým se bude stýkat, o výši jejího kapesného, o plnění jejích
školních povinností, o kázeňských trestech, výchovných metodách atd. (obdobně
viz rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 25. 4. 1984, sp. zn. 2 To 22/84
(uveřejněné pod č. 28/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 865/2010, či ze dne 17. 6.
2010, sp. zn. 6 Tdo 666/2010]. S ohledem na poměry a vzájemné vztahy, zejména
však na chování obviněného vůči poškozené, bylo důležité i to, že závislost
poškozené na něm byla z jeho strany v jistém směru i vynucována a umocňována. V
té souvislosti je vhodné poznamenat, že obviněný již od jejího raného věku
dával poškozené sladkosti a drobné dárky, postupně vypracoval „sazebník“, podle
kterého byla poškozená za jednotlivé sexuální úkony a praktiky odměňována. V
případě, že se poškozená zdráhala, začala vzdorovat, jí obviněný vyhrožoval, že
„by se mamce něco stalo“, pokud by jí řekla pravdu, anebo „zpracoval“ matku
tak, že poškozená nesměla chodit ven, nedostávala žádné kapesné, zničil jí
mobilní telefon i tašku do školy, otevíral jí dopisy, četl její deník,
eventuálně v případě, kdy po jedné z hádek utekla z domova „ke klukovi“, jí
zatelefonoval a sdělil jí, že matka spáchala sebevraždu, čímž ji donutil vrátit
se takřka ihned zpět domů, kde zjistila, že matka je naživu a že jeho tvrzení
se nezakládalo na pravdě. Poškozená již v poměrně nízkém věku zjistila, že když
„bojovala, tak to dlouho nevydržela, … a když dovolila, tak mohla všechno …
mohla si dělat, co chtěla …“. Takto obviněný ve svém jednání pokračoval až do
7. 5. 2008, tj. do doby, kdy poškozená dovršila osmnáct let věku, resp., podle
slov poškozené ještě déle, neboť společnou domácnost natrvalo opustila až v
září 2008 (viz výpověď poškozené z hlavního líčení na č. l. 483 až 493, k dané
otázce zejména její část z č. l. 483 až 486). Obviněný ji rovněž udržoval v
napětí a strachu o zdraví a život matky pro případ, že se jí svěří a sdělí jí
pravdu, eventuálně v okamžiku, kdy se pokusila navázat vztah s chlapcem, začal
ji v jeho očích očerňovat a pomlouvat, s cílem případný přátelský, milenecký či
partnerský vztah ukončit.
41. Jestliže obviněný v dovolání namítal, že o závislost u poškozené již
nešlo v době, kdy dovršila věku patnácti let (vztah k § 243 tr. zák.) a
několikrát společnou domácnost opustila, je třeba uvést, že se tak stalo za
situace, kdy v domácnosti eskalovalo napětí mezi ní a obviněným i mezi jím a
matkou. Obviněný jí okamžitě po odchodu z domácnosti volal a mylně ji
informoval, že matka kvůli ní spáchala sebevraždu, že je mrtvá, čímž ji
přinutil k návratu, po němž zjistila, že matka sice chtěla spolykat nějaké
léky, které zapila alkoholem, ale hned je zase vyplivla a je naživu, a tudíž že
se ze strany obviněného jednalo jen o lest ve snaze ji přimět k tomu, aby se
vrátila zpět domů.
42. S ohledem na vztah poškozené XXXXX k obviněnému, který byl podle
znaleckého posudku vypracovaného na její osobu vyjádřen tak, že jde o dívku
submisivní, introvertní, důvěřivou, toužící po solidním vztahu, kontaktech a
prožitcích, v počátcích a ještě v dětském věku velmi fixovanou na obviněného
jako jedinou mužskou autoritu v rodině, k němuž měla vřelejší vztah než k
vlastní matce, a okolnosti, za nichž ke krátkým (nanejvýš několikadenním)
pauzám v jejím soužití s obviněným docházelo, je zřejmé, že vztah závislosti,
jak byl výše popsán a zjištěn, nebyl těmito skutečnostmi změněn. Je potřeba
uvést, že tomu bylo právě naopak, protože, když se v té době již těžce
frustrovaná poškozená k životu s obviněným opět vrátila, svědčí právě o tom, že
na něj byla psychicky velmi navázána a nebyla schopna vést a svobodně
realizovat, byť již k tomu měla určité podmínky, svůj život. Byl to právě
obviněný, který znovu navodil situaci, pod jejímž vlivem se poškozená podrobila
jeho vůli a opět se k němu, resp. do své rodiny, jíž byl součástí, vrátila.
Proto je třeba konstatovat, že znak závislosti ve smyslu trestného činu podle §
242 odst. 2 tr. zák., tak i podle § 243 tr. zák., byl naplněn (obdobně srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1248/2012).
b) K bezbrannosti podle § 185 odst. 1 alinea druhá tr. zák.
43. Obviněný právní kvalifikaci činu v bodě III. napadeného rozsudku,
jímž byl uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a)
odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, vytýkal, že se u poškozené AAAAA, vůči níž
tento trestný čin směřoval, nejednalo o zneužití stavu bezbrannosti, a to
přinejmenším na konci žalovaného období, kdy poškozená byla ve věku kolem
jedenácti let a i přes nižší intelekt uměla jasně a srozumitelně formulovat své
názory a přání.
44. Rovněž otázce bezbrannosti soudy věnovaly potřebnou pozornost a v
odůvodnění rozsudku na straně 18 a 19 odvolací soud uvedl, že u poškozené AAAAA
považoval za významný nižší intelekt, zásadně však to, že obviněný jí po
zkušenosti z ústavu, v němž se nacházela před tím, než byla obviněným převzata
do pěstounské péče, nahrazoval osobu otce a plně ho v této roli respektovala.
Právě tyto skutečnosti poškozenou AAAAA zásadně handicapovaly ve schopnosti
adekvátně reagovat na sexuální požadavky a jednání obviněného, včetně toho, že
nebyla schopna se mu efektivně bránit, a to ani tehdy, když byla schopna
pochopit jeho nepatřičnost v rámci své takto omezené rozumové a osobnostní
výbavy, neboť při absenci dostatečných zkušeností nedisponovala skutečně
účinnou obranou vůči útokům obviněného v situaci, kdy na něj byla takto
existenčně odkázána, čehož si byl obviněný samozřejmě vědom. Obviněný proto
získával v průběhu dalších sexuálních útoků nad poškozenou stále větší převahu
a poškozená se vůči němu nacházela i na konci období vymezené trestné činnosti
ve svých sotva dvanácti letech ve stavu psychické bezbrannosti.
45. Nejvyšší soud, který se s těmito závěry soudů obou stupňů zásadně
ztotožňuje, pro úplnost dodává, že zločin podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm.
a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo
pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo
kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li tento čin souloží
nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží na
dítěti mladším patnácti let a způsobí jím těžkou újmu na zdraví.
46. Za obviněným zpochybňovanou bezbrannost je považován takový stav
oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud
jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho
jednání [srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To
105/93 (uveřejněné pod č. 43/1994-II. Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)]. U trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá tr.
zákoníku, podle níž byl obviněný u skutku ad III. uznán vinným, je pojem
bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Jednak se může jednat o
bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli
známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli
reagovat. Jedná se zde o takový stav bezbrannosti, kdy se oběť nachází v
situaci, již sama nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a
tedy ani jakkoli ovlivnit jednání pachatele. Tuto bezbrannost lze označit za
celkovou či absolutní, o kterou se v přezkoumávané věci nejedná. U poškozené
AAAAA šlo o stav bezbrannosti jako osoby, která vnímala okolní svět, avšak
jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového
stavu, aby si ve své mysli dokázala situaci, v níž se nacházela, dostatečně
přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni
reagovat. Přitom šlo i o osobu v dětském věku, tedy nedostatečně nevyspělé, a
proto nebyla schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži nebo
jinému obdobnému pohlavnímu styku [srov. přiměřeně zhodnocení trestního kolegia
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod
č. 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s. 123)]. Jde o případ
psychické bezbrannosti, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní
požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec
domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání atd. Za bezbrannost se však
nepovažuje stav poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a
duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný
nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo [srov. usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93 (uveřejněné pod
č. 43/1994-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
47. Zneužití spočívá v tom, že pachatel o konkrétní skutečnosti ví, a
právě tuto skutečnost využije k tomu, aby dosáhl svého cíle, což se děje u
oběti, která je bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není
vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní
styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Pro
zneužití bezbrannosti ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, že
pachatel dosáhne pohlavního styku s osobou bezbrannou právě proto, že je tato
osoba v důsledku své bezbrannosti neschopna čelit aktivitám obviněného, není
však rozhodné, zda osoba je v takovém stavu bezbrannosti relativně trvale nebo
se dostala do stavu bezbrannosti v důsledku svého tělesného nebo psychického
stavu nebo zásahem jiné osoby než pachatele bez dorozumění s ním (ŠÁMAL, P. a
kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1839).
48. Nejvyšší soud pro dotvrzení správnosti závěrů soudů nižších stupňů o
tom, že u poškozené AAAAA správně určily, že šlo o zneužití její bezbrannosti,
považuje za vhodné ve smyslu uvedených závěrů pouze doplnit, že k jejímu
intelektu bylo zjištěno (viz posudek znalkyně Mgr. Petry Popelkové na č. l. 239
až 262), že je osobnostně celkově nezralá, výrazně uzavřená, nesdílná,
sklíčená, poddajná a rezignovaná, s podprůměrnými kognitivními schopnostmi, bez
defektu intelektu i sklonů k patologické lhavosti, je náchylná k přejímání
názoru druhých, podřídivá vůči dospělým ve snaze vyhnout se jakémukoli
konfliktu s nimi, je velmi tichá, zpočátku až bojácná, pravdomluvná, přátelská,
ani tak se však spolužákům nesvěřuje, má velmi pěkný vztah k třídní učitelce H.
Š. i mladší sestře BBBBB, s níž sdílí většinu mimoškolních aktivit, hrají si
spolu, i vztah k J. P. má pěkný, tráví spolu spoustu času. Z uvedeného je
zřejmé, že poškozená AAAAA nebyla natolik fyzicky i duševně vyspělá, aby
dokázala dostatečně vnímat podstatu chování obviněného, včetně jeho následků.
Nebyla osobnostně, intelektově ani svým nízkým věkem vybavena k tomu, aby byla
schopna činit taková opatření, kterými by se poškozenému účinně vzepřela.
Přijímala veškeré jeho zavrženíhodné chování s jistou oddaností vycházející z
jejího věku a chápající obviněného jako autoritu, ale mimo jiné též v rámci své
touhy dítěte převzatého do pěstounské péče z ústavní výchovy být členem rodiny
a žít v ní. V této souvislosti i nehledě na čas, který již v rodině strávila,
přetrhat tato pouta by pro ni bylo velice stresující.
49. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že závěr soudu, že
obviněný se zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku na
poškozené AAAAA dopustil při naplnění znaku „zneužívaje její bezbrannosti“, je
ze všech hledisek zcela správný a v souladu jak se skutkovými zjištěními, tak i
s právním vymezením tohoto pojmu.
c) K těžké újmě na zdraví podle § 242 odst. 3 tr. zák. a § 185 odst. 3 písm. c)
tr. zákoníku
50. V dovolání obviněný ve vztahu k uvedené použité právní kvalifikaci
vytýkal i nedostatky ohledně závěru o tom, že u poškozené XXXXX a AAAAA došlo v
důsledku jeho činu ke vzniku takové újmy, která by mohla být považována za
těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 242 odst. 3 tr. zák. a § 185 odst. 3 písm. c)
tr. zákoníku.
51. Vhodné je zmínit, že uvedenou skutečností se soudy obou stupňů též
zabývaly, zkoumaly a prokázaly, zejména ze znaleckých posudků z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jakož i z výpovědí jejich
zpracovatelů PhDr. Augustina Pixy, MUDr. Jana Tučka, Ph.D. a Mgr. Petry
Popelkové učiněných před soudem, a to i ve spojení s lékařskými zprávami,
sděleními pedagogických pracovníků a psychoterapeutů pečujících o obě nezletilé
(K. K., PaedDr. Dagmar Hrubá, MUDr. Martina Mikešová, prim. MUDr. Jana
Holendová aj.), že u obou poškozených se vyskytují projevy typické pro
posttraumatickou stresovou poruchu, a to především typické disfunkční sexuální
a interpersonální modely chování, flashbacky, halucinace, divoké sny, skrytá
agrese s občasnými návaly hněvu, úzkostmi, depresivními náladami, bezdůvodnými
návaly pláče, poruchami sebehodnocení, emoční strnulostí, úlekovou reaktivitou,
vyhýbáním se podnětům, myšlenkám a místům připomínajícím jim prožité události,
obtížným vybavováním některých momentů z období traumatu, potíži s koncentrací
a důvěrou ve vztahu k cizím lidem, neklidným spánkem, inklinací k
promiskuitnímu chování, jež byly způsobeny a zapříčiněny jednoznačně a v přímé
souvislosti s jednáním obviněného, když žádné jiné skutečnosti, které by k
rozvoji této poruchy mohly vést, nebyly zjištěny. Tyto problémy u nich
přetrvávaly ještě v době probíhajícího trestního řízení a nelze zcela vyloučit
jejich trvalý ráz.
52. Na základě těchto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že
obviněný svými činy způsobil těžkou újmu na zdraví u poškozené XXXXX [§ 89
odst. 7 písm. ch) tr. zák.] i u AAAAA [§ 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], o
niž se jedná v případě vážné, delší dobu trvající poruchy zdraví, a to nejen
zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvajícího vážného
duševního onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu
šesti týdnů, což bylo v posuzované věci bezezbytku naplněno.
53. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a hodnocené
důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o
jejich nedůslednosti. Naopak je patrné, že pečlivě posuzovaly okolnosti, za
kterých k popsanému jednání došlo a jež vedly k závěru o tom, že obě poškozené
utrpěly v důsledku jednání obviněného vážnou duševní poruchu, která nebyla jen
přechodného nebo nevýznamného rázu, neboť u obou přetrvávala několik let a je u
nich stále přítomna. Projevuje se i v současné době u poškozené AAAAA zejména
strachem z cizích mužů, ze setkání s obviněným a z toho, že jim zase ublíží,
flashbacky, živými sny, sociální stažením a vyhýbáním se vrstevníkům,
podezřívavostí, těžkými pocity méněcennosti, a lze u ní očekávat i do budoucna
vztahové potíže k druhému pohlaví; ke zlepšení stavu dochází při medikaci
antidepresivy. U poškozené XXXXX se tato porucha zdraví spočívá v emoční
nestabilitě, projevuje se problematickými partnerskými vztahy, promiskuitním
sexuálním chováním, divokými sny a špatným spánkem, kolísáním nálad,
bezdůvodným častým pláčem, nutností medikace antidepresivy a podstupováním
psychoterapie.
54. Soudy po hmotněprávní stránce psychickou chorobu, i co do její
závažnosti a intenzity, dostatečně v souladu se zásadami platnými pro
ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku u obou dívek posoudily. Jen pro úplnost
je vhodné připomenout, že soudy zjištěné zdravotní komplikace a problémy, které
se u poškozených již v době páchaného činu objektivně rozvinuly (jak je také v
závěru skutkového zjištění odvolací soud popsal), posuzovaly a v souladu se
zákonnou dikcí § 242 odst. 3 tr. zák. a § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku
učinily závěr, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví. Soudy se v potřebné míře
věnovaly tomu, že byla naplněna hlediska těžké újmy spočívající v delší dobu
trvající poruše zdraví ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. a §
122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť u poškozených s ohledem na intenzitu i
časové rozmezí, v němž se tato duševní porucha rozvíjela, měla již charakter
delší dobu trvající poruchy zdraví.
55. Pro úplnost Nejvyšší soud jen nad rámec argumentace uvedené zejména
soudem druhého stupně zmiňuje, že soudy respektovaly, že za těžkou újmu na
zdraví ve smyslu zmíněných ustanovení je třeba považovat nejen delší dobu
trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu
trvající vážné duševní onemocnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2.
7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80 (uveřejněné pod č. 9/1981/II Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1983, sp.
zn. 6 To 39/82 (uveřejněný pod č. 51/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)], které omezuje poškozeného v běžném způsobu života nejméně po dobu
šesti týdnů. Vznik posttraumatické stresové poruchy může u poškozeného v různé
intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu [srov. přiměřeně rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016 (uveřejněný v
Trestněprávní revue, ročník 2017, seš. 3, str. 77)]. V přezkoumávané věci
zjištěná porucha zdraví poškozených byla spojena s takovými obtížemi, které
trvaly dlouhou dobu a vážně je omezovaly v obvyklém způsobu jejich nejen
sexuálního, ale i běžného, každodenního života (srov. přiměřeně k tomu ŠÁMAL,
P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck,
2012, s. 1320 až 1322).
56. Jestliže obviněný v dovolání rovněž vytýkal, že nebylo možné uvedený
vzniklý následek přisuzovat výlučně jemu za vinu kladenému jednání, žádný ze
soudů, ani soud dovolací příčinnou souvislost mezi vznikem posttraumatické
poruchy u poškozených a jinými faktory než-li bylo jednání obviněného (zejména
jím tvrzený negativní vliv jejich matky J. P.) neshledal prokázanou.
57. Podle Nejvyššího soudu tyto výhrady nemají podklady ve výsledcích
provedeného dokazování s tím, že na ně soudy dostatečně reagovaly, a tedy i
příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněného a u poškozených vzniklým
následkem v podobě těžké újmy na zdraví se zabývaly ve vztahu k těm zjištěním,
jak je zejména odvolací soud popsal ve výroku o vině v přezkoumávaném rozsudku.
Z těchto okolností bylo prokázáno, že potíže, jimiž poškozené trpěly, byly
bezprostředně spjaty s negativními a pro ně frustrujícími zážitky z činu
obviněného, jež jim znemožňují dlouhodobě, ne-li dokonce trvale vést běžný
život způsobem, který by byl pro dívky či mladé ženy jejich věku obvyklý.
Nebylo proto ničím vyloučeno, že se u poškozených v příčinné souvislosti s
přezkoumávaným jednáním obviněného rozvinuly duševní obtíže, které vznikly po
závažném, protrahovaném stresujícím zážitku v důsledku popsaného trestného
jednání obviněného.
58. S ohledem na výhrady obviněného v podaném dovolání, je vhodné
zmínit, že i kdyby se na vzniklém následku na zdraví poškozených jakkoli
minimálně spolupodílela i nevyrovnaná povaha a v době trestné činnosti
obviněného neutěšená rodinná situace jejich matky J. P., což však nebylo
výsledky provedeného dokazování prokázáno, nemohla by ani tato okolnost změnit
nic na trestní odpovědnosti obviněného, protože jednání pachatele má povahu
příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž
příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje,
jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při
vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž
by k následku nedošlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle
příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina.
Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily
následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího
jednání třetí osoby [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. 2. 1971, sp.
zn. 3 Tz 5/71 (uveřejněný pod č. 72/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), či ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
59. Lze uzavřít, že pokud obviněný v dovolání naznačoval, že by uvedené
těžké následky u poškozených mohly být způsobeny v důsledku jiných okolností,
než jsou jemu za vinu kladenými činy, takový závěr je v rozporu s výsledky
provedeného dokazování.
VI. Závěr
60. Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s právní
kvalifikací, jak ji vyjádřil v napadeném rozsudku soud druhého stupně, když
veškeré výhrady, jež obviněný v dovolání popsal, považoval za nedůvodné, a
právní posouzení činů obviněného v bodě I. jako trestného činu pohlavního
zneužívání podle § 242 odst. 1, 2, 3 tr. zák., v bodě II. jako trestného činu
pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., v bodě III. jako zvlášť závažného
zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c)
tr. zákoníku a v bodech I. až III. jako pokračujícího přečinu ohrožování
výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku,
shledal správným a odpovídajícím všem zákonným hlediskům a podmínkám.
61. Na základě závěru, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami,
který jednoznačně vyplývá z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a spisu, dovolání
obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.