8 Tdo 235/2025-517
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. F. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 11 To 329/2024-487, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 61/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. F. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. jako „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 9. 2024, č. j. 2 T 61/2024-444, uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl obviněný podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. O náhradě škody poškozené společnosti bylo dále rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 9. 2024, č. j. 2 T 61/2024-444, napadli obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu) odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 11 To 329/2024-487, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 9. 2024, č. j. 2 T 61/2024-444, zrušil výhradně ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného odsoudil podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, k jehož výkonu ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že podle jeho názoru dotčené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že po provedeném dokazování se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat, že se vědomě dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Poukázal na to, že předmětná věc se stala předmětem jeho trestního stíhání na základě podnětu jeho bývalé partnerky I.
H., která na něj podala podnět týkající se neoprávněného odběru elektrické energie. Je toho názoru, že chybí relevantní důkaz potvrzující, že k neoprávněnému odběru elektrické energie z jeho strany docházelo, přitom právě paní H. měla přehled o veškerých platbách a spotřebě elektrické energie v domě atd. Podle dovolatele je dále velmi pravděpodobné, že k instalaci zařízení sloužícího k neoprávněnému odběru v jeho domě došlo ze strany L. W. bez jeho vědomí, kdy tento v domě prováděl elektroinstalační práce.
Poukazuje na to, že soudy nevzaly v úvahu jeho tvrzení podpořené svědkyní L. N., že se na rekonstrukci domu nijak nepodílel. V této souvislosti zdůraznil, že není usvědčován žádným důkazem mimo zjištění existence neoprávněného odběru v domě, přičemž nebylo prokázáno, že by si takový odběr objednal. Ve vztahu k uloženému trestu uvedl, že jej považuje za nepřiměřeně přísný. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 11 To 329/2024-487, zrušil a soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Zároveň uvedl, že v dané věci podle jeho názoru existují důvody k přerušení či odkladu výkonu dotčeného rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten vyjádřil své přesvědčení, že soudy obou stupňů v dané věci zjistily řádně skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň provedené důkazy pečlivě hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky. Navíc totožné námitky dovolatel uplatnil v předchozích fázích řízení s tím, že soudy obou stupňů se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Podle státního zástupce lze obecně konstatovat, že obviněný provedené důkazy interpretuje ve svůj prospěch a skutečnosti svědčící v jeho neprospěch pomíjí. To například platí v případě výpovědi svědkyně H., kdy dovolatel pomíjí část popisující, jakým způsobem reagoval na otázky této svědkyně týkající se rozvodu elektřiny v jeho domě. Tato výpověď vyznívá podle státního zástupce v neprospěch obviněného, neboť z ní vyplývá, že měl povědomí o neoprávněném odběru elektrické energie. Stejně tak bylo prokázáno, že neoprávněný odběr zřídil elektrikář L. W., přičemž nelze pominout, že si jej najal právě obviněný. Navíc obviněný si musel být vědom nesouladu mezi oficiálním množstvím odebírané energie a energií fakticky odebranou spotřebiči, které byly v předmětném domě provozovány, neboť to byl právě on, kdo hradil příslušné zálohy (s nízkou výši záloh byl jednoznačně obeznámen). Ve vztahu k námitkám týkajícím se nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupce uvedl, že uložený trest lze považovat za přísný, nikoliv však nepřiměřený, který by porušoval zásady pro ukládání trestů zakotvené v § 38 tr. zákoníku, v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Přestože obviněný v dovolání v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem výslovně uvedl, že „má za to, že dotčené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku“, což odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., z obsahu podaných námitek je zřejmé, že odpovídají právě zmíněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto ustanovení je vhodné uvést, že je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou nejen v řízení před soudy nižších stupňů, ale rovněž v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla shledána relevantní.
Navíc, obviněný v rámci dovolání neuvedl konkrétní námitky, které by naplnění těchto dovolacích podmínek odůvodňovalo. Z koncepce dovolacích námitek je tak zřejmé, že představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu v duchu svých představ. Obviněný v dovolání v podstatě rekapituluje některé provedené důkazy a předkládá vlastní verzi skutkových zjištění z nich vyplývajících. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz bod 8), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně věnoval hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž příslušná skutková zjištění učinil na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckého posudku a listin, tudíž je nutno konstatovat, že závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, což potvrdil i odvolací soud (bod 6 rozsudku). Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
11. Značnou pozornost oba soudy věnovaly námitce obviněného, že předmětná neměřená odbočka byla vybudována bez jeho vědomí s tím, že tak mohl učinit L. W. (již zesnulý), případně k tomu došlo na základě přání I. H. Soud prvního stupně považoval tuto námitku za účelovou, vyvrácenou jinými provedenými důkazy (bod 21 rozsudku). V tomto ohledu ze skutkových zjištění vyplývá, že v předmětném rodinném domě ve vlastnictví dovolatele byla zhotovena neměřená odbočka z hlavního domovního vedení a docházelo k neoprávněnému odběru elektrické energie.
Skutková zjištění dále potvrzují (a obviněný tuto skutečnost potvrdil), že v domě byla provedena rekonstrukce s tím, že od revize elektřiny, tj. od 7. 11. 2003, nedošlo k provedení žádných úprav či oprav týkajících se elektrické energie (bod 22 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž bylo zjištěno, že to byl obviněný, kdo poptával řemeslníky, zadával jim práci a tuto i kontroloval (bod 23 rozsudku soudu prvního stupně). Oba soudy tak dospěly k závěru, že je nelogické, aby zmíněná odbočka byla zřízena bez vědomí dovolatele.
Stejně tak soudy přiléhavě zdůraznily, že je vyloučeno, aby odbočku nechala zřídit I. H., která v době předmětné rekonstrukce v domě ještě nebydlela a s obviněným nebyla ve vztahu (bod 25 rozsudku soudu prvního stupně a bod 11 rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu lze rovněž zmínit, že soud prvního stupně si byl vědom špatných vztahů a neshod mezi ní a dovolatelem, což v rámci svých závěrů zohlednil (bod 21 rozsudku). Rovněž bylo soudy správně poukázáno na skutečnost, že jednání svědkyně I.
H. postrádá odpovídající motivaci. Stejně tak bylo prokázáno, že tato svědkyně ani svědka L. W. neznala, oproti tomu obviněný tohoto již zemřelého svědka znal velmi dobře. Tvrzení obviněného o své nevědomosti o zřízení elektrické instalace (přípojky) k neoprávněnému odběru elektrické energie nebylo potvrzeno ani výpovědí svědkyně L. N., jak se obviněný mylně domnívá, neboť i tato svědkyně nepřímo potvrdila, že to byl obviněný, který řemeslníkům práci zadával, každý den nemovitost navštěvoval a sám řemeslníky kontroloval.
Podobně je třeba k námitkám týkajícím se svědeckých výpovědí svědků O. a M. H. a uvést, že tyto výpovědi nestojí osamoceně, ale zapadají do kontextu dalších důkazů, byť přímo obviněného neusvědčují [svědek O. – obviněný je v jádru hodný člověk, když měli popito hovořil spíše tím stylem, že má dobře udělanou elektřinu, M. H. – obviněný pronesl, že má levnou elektřinu], jsou podporovány dalšími provedenými důkazy. Se závěry soudů tak Nejvyšší soud souhlasí a zmíněné námitky tak jsou neopodstatněné.
12. Z uplatněných námitek rovněž vyplynulo, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. K této námitce lze uvést, že měla být uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (tento dovolací důvod je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným), což obviněný neučinil. Pod uvedený dovolací důvod lze například podřadit námitky, že v daném případě byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že byl uložen nepřípustný druh trestu.
V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci je zřejmé, že nepodmíněný trest odnětí svobody uložil odvolací soud na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Z odůvodnění jeho rozsudku (bod 15) je patrno, že odvolací soud přisvědčil námitkám státního zástupce, že trest uložený soudem prvního stupně je nepřiměřeně mírný.
Při uložení nového trestu tak odvolací soud vzal v úvahu délku doby, po kterou byla daná trestná činnost páchána (téměř 20 let) a výši škody (téměř 5 mil. Kč). Stejně tak byl zohledněn postoj dovolatele k věci, který se snažil přenést vinu na jiné osoby. Je třeba zdůraznit, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí od 2 do 8 let. Byl-li obviněnému odvolacím soudem uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, byť jako nepodmíněný, pak je třeba konstatovat, že byl uložen na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby.
Vzhledem k uvedeným okolnostem lze považovat nepodmíněné odsouzení za adekvátní, a tudíž nikoliv za nepřiměřeně přísné při plném respektování práva na spravedlivý proces.
13. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu