8 Tdo 238/2023

8 Tdo 238/2023-306

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2023 o dovolání obviněného L. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 10 To 345/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 56/2022, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 10 To 345/2022, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 6 T 56/2022.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kutné Hoře přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře, ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 6 T 56/2022, byl obviněný L. P. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době kolem 02:00 hodin dne 12. 10. 2021 v obci XY, ulici XY, na parkovišti u domu č. p. XY za pomoci doneseného pevného podpalovače založil požár u zde zaparkovaného osobního motorového vozidla XY, RZ: XY, poškozené N. K., nar. XY, kdy následně došlo k přenesení požáru na zaparkovaný vůz XY, RZ: XY, stojící po pravé straně, poškozené V. E., IČ: XY, se sídlem XY, XY, a od vzniklého žáru k poškození dalšího vozidla XY, RZ: XY, poškozeného M. Č., nar. XY, které bylo zaparkované po levé straně vozidla XY, čímž způsobil poškozené N. K. škodu ve výši 50.000 Kč, ČSOB Pojišťovně, a. s., členovi holdingu ČSOB, IČ: XY, škodu ve výši 273.794 Kč poškozením vozidla XY a věcí v něm uložených v hodnotě 18.409 Kč, a to na základě vyplaceného pojistného plnění poškozené V. E., poškozenému M. Č. škodu ve výši 18.213 Kč a dále pak v souvislosti s likvidací požáru vynaložil Hasičský záchranný sbor XY, IČ: XY, náklady na jeho likvidaci ve výši 11.200 Kč.

2. Za uvedený přečin byl obviněný L. P. odsouzen podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jenž mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 10 To 345/2022, odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. II. Z dovolání obviněného

4. Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal, že jeho vina nebyla objasněna na podkladě provedených důkazů, ale soudy ji dovodily jen na základě vlastních z dokazování neplynoucích úvah, čímž nerespektovaly základní zásady stanovené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz též nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 4. 6. 1998., sp. zn. III. ÚS 398/97, ze dne 24. 11. 2055, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 6. 3. 2020, soudu sp. zn. II. ÚS 2929/18).

5. Uvedené nedostatky shledal zejména v tom, že nepřímé důkazy, o něž soudy závěr o jeho vině opřely, netvoří ucelený, propojený a na sebe navazující řetězec. Soudy jeho vinu opírají o kamerový záznam z kamery umístěné na domě M. Č. bydlícího v ulici XY, jímž však soud důkaz neprovedl, neboť jej neměl k dispozici, ale vycházel jen z jeho přepisu. Odvolací soud, byť se obviněný jeho provedení domáhal, tomuto požadavku nevyhověl, a nezajistil jej s odůvodněním, že by soud nemohl spolehlivě posoudit, kdo je na záznamu zachycen. Závěr o tom, že je na tomto záznamu postava obviněného, neměl soud o co opřít. Pokud za této důkazní nouze vycházel z výpovědi svědek P. B. mladšího, ten jej na videozáznamu spolehlivě nepoznal, protože mu do obličeje neviděl. Proto vzbuzuje pochybnost, na základě čeho dospěly soudy k závěru, že pachatelem je obviněný, když měly k dispozici pouze interpretaci údajného videozáznamu svědkem P. B. mladším, při jehož výslechu byla patrná zjevná nejistota, když se měl vyjádřit k tomu, zdali osobu na údajném videozáznamu poznal. Z těchto důvodů soudem tvrzený závěr, že osoba, která se měla v čase 02:20 hod. pohybovat ulicí XY, je obviněný, nevyplynul z výsledků provedeného dokazování postupem předepsaným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť jen neověřené a neurčité tvrzení svědka P. B. mladšího je pro závěr o vině obviněného nedostačující.

6. Obdobné pochybení spatřoval obviněný i v posouzení obsahu kamerového záznamu z městského kamerového systému, který soud při hlavním líčení promítl, avšak učinil z něj závěry, jež na něm zaznamenány nejsou. Na záznamu je pouze vidět osoba, jak přechází k ulici XY. Že to má být obviněný, soudy dovodily opět pouze z výpovědi svědka P. B. mladšího s odkazem na jeho výpověď k údajnému kamerovému záznamu z kamery na domě M. Č. Nepoznal-li svědek P. B. mladší v osobě, která měla jít údajně kolem vrat domu M. Č., obviněného, tak nebylo možné na základě výpovědi tohoto svědka učinit ani závěr, že osobou, která je zachycena na kamerovém záznamu městského kamerového systému, je obviněný. Kamerový záznam městského kamerového systému svědčí jen o tom, že z ulice XY do ulice XY se pohybuje postava muže. Jiné zjištění z uvedeného záznamu neplyne, a proto vzbuzuje pochybnosti i závěr odvolacího soudu, jenž při přezkumu hodnocení tohoto důkazu vyšel z výpovědi svědka P. B. mladšího k údajnému kamerovému záznamu z kamery na domě M. Č., z čehož však bez dalšího nelze vycházet.

7. Obviněný se ztotožnil se závěry soudu, že v čase 02:37:07 z ulice XY vyjelo jeho automobil směrem k hasičské zbrojnici, protože jako hasič jel ze svého bydliště v ulici XY k hasičské zbrojnici. Tato skutečnost o jeho vině ovšem nesvědčí, protože reagoval na výzvu vyhlášeného poplachu v aplikaci Fireport. Další závěry, které soudy činí, když uvedenou skutečnost dávají do souvislosti s rychlostí reakce dovolatele, pokud byl v místě hasičské zbrojnice po 3 minutách a 3 vteřinách, jsou jen jejich spekulací bez opory v provedeném dokazování. Z dostupných časových údajů naopak plyne, že cesta autem z bydliště obviněného k hasičské zbrojnici mu trvala 59 vteřin, zbývající čas 2 minuty a 4 vteřiny mu zabralo obléknutí, potvrzení účasti na výjezdu v aplikaci Fireport, vyjití z domu a nasednutí do vozidla. Úvaha odvolacího soudu, že pokud byl obviněný doma, mohl sotva všechny tyto úkony stihnout, nemá podklad ve výsledcích dokazování, a bylo třeba zvažovat i to, že např. P. B. mladší přijel k hasičské zbrojnici v čase 02:39:38, tedy o 1 minutu a 30 vteřin po obviněném, jakož i to, že se na rychlosti dotyčných osob mohla projevit i celá řada dalších faktorů.

8. Sporným shledal obviněný uvedené úvahy soudů i s ohledem na čas vzniku požáru kolem 02:00 hodin v noci, protože podle Odborného vyjádření HZS došlo ke vzniku požáru v době 02:20 hod +/- 6 minut. Osoba, kterou měl svědek P. B. mladší vidět na údajném videozáznamu z kamery umístěné na domě pana M. Č. procházet ulicí XY, měla jít kolem domu M. Č. v 02:20 hod., přičemž na kamerovém záznamu městského kamerového systému byla zachycena osoba, jak jde od ulice XY směrem k ulici XY v čase 02:20:24 hod. Obviněný poznamenal, že místo, kde jsou umístěny předmětné kamery a kde byl zachycen pohyb osoby, je od místa vzniku požáru vzdáleno přes 600 m, což je asi 9 minut pěší chůze, přičemž z kamerového záznamu městského kamerového systému nijak nevyplývá, že by na záznamu zachycená osoba měla běžet. Čas vzniku požáru v 02:00 hod sice odpovídá popisu skutku uvedenému v obžalobě, ale již neodpovídá provedenému dokazování. Zjištěný čas vzniku požáru nezapadá do skutkové verze soudů. Obviněným vytýkaný rozdíl dvaceti minut je zcela podstatným, neboť narušuje celou úvahu o časové souvislosti, a tím i celý ucelený řetězec nepřímých důkazů.

9. Za nesprávné obviněný označil i závěry soudů o důvodu vzniku požáru, protože podle Odborného vyjádření HZS byly možné dvě stejně pravděpodobné příčiny, čemuž soudy možnému samovznícení nevěnovaly potřebnou pozornost. Vzaly do úvahy jen to, že jej způsobil obviněný, protože je hasič a má znalosti, jak vozidlo zapálit, aby to vypadalo jako technická závada. Odvolací soud navíc nepodloženě shledal, že technická závada je méně pravděpodobná, aniž by tento závěr odůvodnil. Spolehlivé zjištění příčiny požáru však bylo zcela zásadní pro závěr soudu, zdali se v projednávané věci vůbec stal skutek, pro který je obviněný stíhán.

10. Ze všech uvedených důvodů obviněný považoval postup soudů v rozporu s principem presumpce neviny, zákazem libovůle a zásadou in dubio pro reo, a proto na základě provedeného dokazování nelze učinit závěr, že se stal skutek, který je obviněnému kladen za vinu, a že jej obviněný spáchal. K tíži obviněného pak nemůže být kladeno, že se rozhodl využít svého práva nevypovídat, neboť i to je platný a přípustný způsob vedení obhajoby. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 10 To 345/2022, a jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 6 T 56/2022, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství výhradám obviněného uvedeným v dovolání nepřisvědčil, protože Okresní soud v Kutné Hoře provedl řádné dokazování v rozsahu, který odpovídá požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., a poté dospěl k odpovídajícím skutkovým závěrům respektujícím požadavky ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Zjištění vyjádřená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku jsou dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině i pro zvolenou právní kvalifikaci přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 7. a 8. rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. usnesení odvolacího soudu). Shledal, že se soudy podrobně zabývaly nejen kamerovými záznamy, ale náležitě odůvodnily, proč se přiklonily k verzi, že byl požár způsoben úmyslným jednáním obviněného, nikoli důsledkem technické závady. Přisvědčil vhodnosti poukazu na nestandardní chování obviněného v hasičské zbrojnici a za důkaz zapadající do uvažovaného řetězce považoval i lítostivou konverzaci obviněného s poškozenou N. K., dokládající motiv činu, a nesdílel názor o porušení zásady in dubio pro reo. Za vadu státní zástupce nepovažoval neakceptování návrhu na přehrání kamerového záznamu z domu M. Č., uvedl, že se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, neboť odvolací soud se negativně vymezil k nutnosti jeho provedení jako důkazu, protože považoval za postačující identifikaci zprostředkovaně poskytnutou svědkem P. B. mladším (viz bod 8. odůvodnění usnesení).

12. K obviněným označenému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se státní zástupce nevyjadřoval, protože námitky primárně soustředil na nesouhlas se skutkovými závěry soudů, neboť popíral verzi o úmyslném založení požáru motorového vozidla, a tedy dovolání nepodložil žádnými námitkami hmotněprávního charakteru. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. odkázal na obsah svého vyjádření k ostatním dvěma dovolacím důvodům.

13. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

14. Obviněný v replice k vyjádření Nejvyšší státního zastupitelství konstatoval výhrady, které uplatnil v dovolání. Zdůraznil, že v něm neopakoval jen své postoje z průběhu řízení, ale vyjadřoval názor na nesprávné úvahy soudů nižších stupňů v přezkoumávaných rozhodnutí. Navíc v něm poukázal na řadu zjevných rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, mimo jiné na časovou osu, z níž soudy pro své závěry vyšly přesto, že nekoresponduje s provedeným dokazováním. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání však na jeho konkrétní námitky nereagoval, ale jen v obecné rovině shrnul a zopakoval závěry soudů nižších stupňů. Pro úplnost obviněný dodal, že i když se jeho chování v místě zbrojnice dobrovolných hasičů mohlo zdát zvláštní a vymykající se běžnému postupu, nemá takový závěr žádný vztah k dokazované skutečnosti. Podle něj soudy nižších stupňů pojaly přesvědčení o jeho vině a ke každému důkazu přistupovaly s tímto přesvědčením, přestože jimi učiněný závěr z výsledků provedeného dokazování nevyplývá. S odkazem na obsah svého dovolání učinil i shodný návrh a doporučil vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nevyhovět. IV. Přípustnost a důvody dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na

místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání je přípustné jen z výslovně stanovených taxativních důvodů obsažených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto je Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

16. Obviněný dovolání opřel jednak o důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť tvrdil, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Tento dovolací důvod obviněný užil v jeho druhé alternativě, protože odvolací soud jím podané odvolání podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, a současně obviněný uplatnil i důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).

18. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné užít, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

19. V posuzované věci obviněný podle obsahu podaného dovolání brojil proti nesprávnému dokazování založenému na deformování skutkových zjištění, jednostranném hodnocení důkazů, nereagování na jeho námitky, nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, když nebylo dostatečně objasněno, že je osobou, která posuzovaný čin spáchala, což koresponduje s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýkal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tím, že zpochybnil správnost skutkových zjištění, druhotně poukázal i na vadnost použité právní kvalifikace podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

20. Poté, co Nejvyšší soud zjistil, že obviněný podal dovolání v souladu s jím označenými dovolacími důvody a nebyly naplněny podmínky pro to, aby ho mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. V. K důvodnosti dovolání

21. Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolání obviněného je důvodné, protože uváděné nedostatky v procesním postupu soudů obou stupňů mají podklad v dosavadním řízení a odrážejí se i v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí.

22. Z obsahu spisu i přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud provedl dostupné důkazy, vyslechl svědky N. K., F. P., P. B. staršího, P. B. mladšího, shlédl kamerový záznam z městského kamerového systému, přečetl přepis z kamerového záznamu u domu svědka M. Č., výpis ze svolávacího systému aplikace Fireport a odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru XY (viz strany 2 až 6 rozsudku). Pochybil však, jestliže neprovedl důkaz kamerovým záznamem pořízeným M. Č. V posuzované věci totiž nestačilo vycházet jen z jeho přepisu (viz č. l.

132, 133 spisu) učiněného policejním orgánem, aniž by soud sám obsah záznamu přehrál, protože důkazem v takovém případě může být jen vlastní poznatek soudu z toho, co je na videozáznamu zachyceno. Uvedený záznam pořídila soukromá osoba (M. Č.) na bezpečnostní zařízení nainstalované na svém domě. Tato skutečnost nebrání tomu, aby taková nahrávka byla jako důkazní prostředek použita v trestním řízení, protože podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu použití soukromého videozáznamu z kamerového systému jako důkazu v trestním řízení je s ohledem na § 89 odst. 2 tr.

ř. možné. Souhlas obviněného s použitím takového důkazu se proto nevyžaduje. Tím spíše to platí tehdy, když předmětný videozáznam byl pořizován soukromým subjektem z bezpečnostních důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 476/2017). Podstatné pro to, aby skutečnosti takto zaznamenané na záznamu z uvedených kamer byly použitelné v trestním řízení jako důkaz (§ 89 odst. 2 tr. ř.), je to, aby ho soud jako důkaz provedl zákonu odpovídajícím způsobem. Stávající trestní řád neupravuje způsob, jak má být videozáznam proveden, protože neobsahuje speciální ustanovení (srov. § 209 až 215 tr.

ř.), které by takový postup konkrétně u videonahrávky upravovalo. Nestačí však přečtení slovního přepisu takového záznamu, protože při neexistenci vlastní nahrávky nelze posoudit jeho úplnost, objektivnost, detailnost, přesnost a správnost. S ohledem na to, že jde o vizuální zachycení průběhu určité události, je třeba zaznamenat z něj plynoucí skutečnost vizuálním způsobem, tedy jeho promítnutím nebo prohlédnutím. Pro uvedený způsob (obdobně je tomu i v civilním řízení), lze aplikovat i názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 1.

9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/2020, podle něhož „V případě dokazování přehráním videozáznamu, které je třeba považovat za specifický případ ohledání, je nutné, aby soud zaprotokoloval vše významné, co při přehrání videozáznamu vnímá svými smysly, a aby umožnil účastníkům řízení na to následně adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance“. To znamená, že aby soud mohl z videonahrávky učinit potřebná zjištění, je na místě, aby takovou nahrávku sám vlastními oči shlédl a mohl pozorovat skutečnosti na ní zachycené, neboť jen tak může na jejím základě činit vlastní zjištění (které by navíc měl i podle citovaného nálezu Ústavního soudu přímo do protokolu o hlavním líčení zaznamenat, a to z hlediska nezbytné kontradiktornosti řízení).

K tomu Nejvyšší soud připomíná i judikaturu týkající se obsahu záznamů o telekomunikačním provozu, která se sice váže k audiozáznamům, ale i v jejich případě jsou podle stávající judikatury (srov. např. rozhodnutí č. 37/2022 Sb. rozh. tr.) důkazním prostředkem použitelným v trestním řízení ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. primárně vlastní údaje o telekomunikačním provozu poskytnuté právnickými nebo fyzickými osobami zajišťujícími veřejnou komunikační síť nebo poskytujícími veřejně dostupnou službu elektronických komunikací.

23. V posuzované věci je přepis kamerových záznamů založen na č. l. 132 a 133 spisu, a byl proveden jako listinný důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř. (č. l. 219 spisu) tak, že byl stranám předložen k nahlédnutí. Souhlas s jeho provedením jako důkazu v trestním řízení strany nedávaly a soud prvního stupně provádění tohoto důkazu dále při hlavním líčení nekomentoval. Z uvedeného výše je zjevné, že soud prvního stupně tímto postupem nedodržel shora uvedená pravidla, a tedy postupoval v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože na straně 6 rozsudku odkazoval i na přepis kamerového záznamu získaného od M. Č. s tím, že vycházel z toho, že je na něm zachycen v 02:20 hodin muž vyšší štíhlé postavy, ačkoli tento kamerový záznam nebyl při hlavním líčení přehrán. Pokud soud uvedený videozáznam neviděl, předpis záznamu, jenž byl pořízen v rozporu s pravidly stanovenými trestním řádem a spravedlivého procesu, nemohl jako důkaz použít (viz č. l. 132 spisu). Nadto nevyslechl ani osobu, jež ho pořídila, a skutečnosti, které z jeho obsahu vyplývaly a které bral za významný podklad svého rozhodnutí o tom, že pachatelem činu je obviněný, čerpal z tohoto přepisu a z výpovědi svědka P. B. mladšího, který měl tento videozáznam shlédnout a soudu jej reprodukoval (srov. č. l. 231 až 233 spisu a strany 2 až 6 rozsudku). Nejvyšší soud uvedený postup považuje za deformaci důkazu, protože soud, ač mu nic nebránilo v tom, aby si uvedený záznam vyžádal, u hlavního líčení prohlédl a učinil z něj vlastní úsudek o tom, co je na něm zaznamenáno, vycházel jen ze zprostředkovaných informací osob, které tento záznam viděly. Nedostačujícím bylo i to, že se soud opíral o obsah výpovědi P. B. mladšího a jeho představy, že by na záznamu mohl být obviněný, protože šlo jen o domněnky uvedeného svědka (viz zejména strany 7, 8 rozsudku).

24. Z uvedených důvodů je vadou, že soud sám videozáznam pořízený u domu M. Č. nepřehrál u hlavního líčení, a rovněž, že tuto osobu jako svědka k okolnostem, za kterých byl záznam získán a jak se k němu dostal P. B. mladší, nevyslechl. Zpochybnil-li tedy obviněný hodnocení posuzovaného kamerového záznamu a správnost skutečností, jež z něj soudy dovodily, je dovolání v této části důvodné.

25. Dalším podstatným nedostatkem, jímž dosavadní řízení trpí a došlo jím i k porušení práv obviněného, je to, že soud použil za podklad svého rozhodnutí skutečnosti z výpovědi obviněného, kterou jako důkaz nemohl použít. Obviněný využil svého práva nevypovídat u hlavního líčení (srov. § 33 odst. 1 a násl. tr. ř.), avšak soud pro své skutkové závěry vycházel z toho, co obviněný uvedl v přípravném řízení jako osoba podávající vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. (viz č. l. 95 až 98 spisu), přestože tuto výpověď důvodně označil za procesně nepoužitelnou pro další řízení (viz druhý odstavec na straně 7 rozsudku). Přes toto své konstatování z nepoužitelné výpovědi do odůvodnění rozsudku zanesl, že se obviněný „k trestné činnosti doznal… a v rámci prověrky označil místo založení požáru“, rovněž do výroku rozsudku vložil jako skutkový závěr, že „za pomoci doneseného pevného podpalovače založil požár“. Posoudí-li se totiž obsah všech ve věci provedených důkazů, je zjevné, že žádný ze slyšených svědků údaj o tom, jak měl požár vzniknout, neuvádí, protože nikdo u jeho vzniku kromě pachatele přítomen nebyl. Obviněný u hlavního líčení nevypovídal. Ze závěrů odborného vyjádření tato informace rovněž neplyne, resp. pokud zpracovatel o tom, za jakých okolností mohl požár vzniknout, pevný podpalovač zmiňuje, jde jen o alternativu, kterou není možné považovat za podklad pro skutková zjištění, neboť ani znalec se neopíral o objektivně zjištěný poznatek.

26. Soud tak zcela vadně vycházel pro své skutkové závěry z obsahu důkazního prostředku, který, jak sám i uvedl, nemohl jako důkaz podle § 89 odst. 2 tr. ř. sloužit, protože byl obsažen ve sdělení, jež obviněný učinil dne 4. 1. 2022 jako osoba podávající vysvětlení na úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., tedy ještě před tím, než byl v pozici obviněného, protože až dne 9. 3. 2022 (č. l. 36 spisu) bylo proti němu podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání. Takový neúčinný důkaz nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí. Bylo sice možné uvedenou vadu zhojit tím, že bude obviněný po zahájení trestního stíhání řádně vyslechnut v pozici obviněného, avšak tehdy využil svého práva nevypovídat (§ 33 odst. 1 tr. ř.). Tím realizoval právo mlčet při policejním výslechu a právo nepřispět k vlastnímu obvinění, jež jsou obecně uznávanými mezinárodními normami, které patří k podstatě pojmu spravedlivý proces zaručený čl. 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Murray proti Spojenému království, stížnost č. 14310/88). Přičítat mlčení obviněnému k tíži je tak možné pouze v případě, že jeho vina je náležitě podložena provedenými důkazy a mlčení toliko posiluje důkazní hodnotu usvědčujících důkazů. O takový případ se v posuzované věci nejedná, protože vina obviněného provedenými důkazy spolehlivě prokázána nebyla. Jeho mlčení v procesním postavení obviněného mu nelze vyčítat a skutečnosti z procesně neúčinné výpovědi není vůbec možné brát do úvahy a za podklad rozhodnutí.

27. Proto, pokud se soud opíral o to, co uvedl obviněný ve výpovědi, jíž použít nemohl, a později již nevypovídal, nemá závěr o tom, že vozidlo zapálil „za pomoci doneseného pevného podpalovače“, podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Jde o skutkový závěr, který nemohl být uveden ve výroku rozsudku, a proto je v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování a svědčí o podstatné vadě tohoto přezkoumávaného výroku.

28. Z uvedeného plyne, že závěr soudů, že pachatelem činu je právě obviněný L. P., nemá dostatečnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a je třeba přisvědčit obviněnému, že je výsledkem dedukcí soudu, které si utvořil na základě nejasných a nekonkrétních tvrzení svědků, a tedy v rozporu s tím, že skutková zjištění musí být vybudována na podkladě dokazování, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Soud pro svůj závěr o vině vycházel zejména z výpovědi svědka P. B. mladšího, jenž po shlédnutí výše zmíněného kamerového záznamu z domu M.

Č. ve své výpovědi popsal postavu, kterou na uvedeném záznamu viděl, podle její chůze s tím, že mu byla povědomá jako obviněný. Na pachatelství obviněného usuzoval rovněž z jeho vztahu k poškozené N. K. a svědku F. P., kteří však kromě vzniklého následku o vzniku požáru a průběhu činu nepodali žádné svědectví (viz strany 3, 4 rozsudku). Bral do úvahy kamerové záznamy z městského kamerového systému, umístěného na rohu ulic XY a XY, které byly u hlavního líčení přehrány (č. l. 238 spisu). Soud v odůvodnění rozsudku tento záznam rozebral a rozvedl jednotlivé časové údaje, na nichž byla postava zachycena.

Ani uvedené skutečnosti však o tom, že obviněný byl pachatelem trestného činu, nesvědčí. Není zřejmé, z jakého důkazu soud vyšel pro závěr o tom, že obviněný bydlí ve vzdálenosti 800 m až jeden kilometr od budovy hasičské zbrojnice, a není jasné, o jakou skutečnost, která by vyplývala z provedených důkazů, opírá svůj závěr, že z ulice XY, kde obviněný bydlí, nemohl dojet k budově za dvě minuty po vyhlášení poplachu. Závěr, zda byl obviněný schopen za uvedený čas dojet ze svého bydliště k hasičské zbrojnici, by mohl soud učinit jen na základě konkrétních měření např. na podkladě vyšetřovacího pokusu, avšak takový důkaz v posuzované věci proveden nebyl.

Pachatelství obviněného nemůže doložit ani úvaha soudu o tom, jak se choval po příjezdu do hasičské zbrojnice (viz strany 7 a 8 odůvodnění rozsudku), protože nejde o okolnost dokládající průběh činu, ale jen o úvahy soudu vycházející z toho, co si o tomto jednání obviněného mysleli jiní svědci bez objektivního zjištění na podkladě před soudem provedených důkazů. Pokud jde o postavu, kterou měl svědek P. B. mladší na záznamu z domu M. Č. vidět (zde je patrné, že soud sám záznam nezhlédl), soud žádné okolnosti k její identifikaci nezjišťoval.

Podrobný popis osoby nežádal, nekonfrontoval ji sám s přítomným obviněným a nezajistil žádný důkaz, aby bylo možné účinné srovnání osoby na záznamu a postavy či chůze obviněného. Soud se nezabýval ani oblečením obviněného zaznamenaným na kamerách a tím, jak byla oblečena neztotožněná osoba, když ani svědek k oblečení jím posuzované postavy nic neuvedl. Soud tedy rezignoval na zjišťování toho, jak jednotlivé osoby na pořízených kamerových záznamech vypadaly, a neporovnával konkrétní markanty, případně zvláštnosti chůze, na níž usuzoval svědek.

Ani nezjišťoval, v čem tato zvláštnost spočívala.

29. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy nedodržely pravidla dokazování na podkladě nepřímých důkazů, protože žádný přímý důkaz ve věci zajištěn nebyl, neboť dostatečně nezachytily a nezjistily souvislosti mezi nepřímým důkazem a skutečností, která je předmětem dokazování. Každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně (bez souvislosti s dalšími důkazy) umožňuje vždy více výkladů o svém významu. Jeho význam je určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů, jeho vztahem k těmto dalším důkazům a jeho souladností s nimi. Nepřímý důkaz sám o sobě zpravidla nevede – vzhledem ke svému zprostředkovanému vztahu ke skutečnosti, která je předmětem dokazování – k jejímu prokázání; výsledkem jeho hodnocení ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořícími systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, však takový závěr být může (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Těchto zásad soudy v posuzované věci nedbaly a za nepřímé důkazy považovaly důkazy provedené v rozporu s trestním řádem nebo okolnosti uváděné svědkem P. B. mladším, které nevyplývaly z toho, co sám viděl, jako spíš z toho, co si o sledované události myslel.

30. Nejvyšší soud nemůže opomenout ani nedůslednost odvolacího soudu, jenž na nedostatky v procesním postupu soudu prvního stupně dostatečně nereagoval, byť na ně obviněný v odvolání poukazoval. Nepostačovalo, jestliže je překlenul jen svou úvahou, že videozáznam M. Č. soud k dispozici neměl, a i kdyby ho opatřil, jen stěží by mohl posoudit, kdo je na záznamu zachycen spolehlivěji, než svědek P. B. mladší, který obviněného dobře zná, a výpovědi tohoto svědka není důvodu nevěřit (viz bod 8. usnesení odvolacího soudu). Uvedený závěr se zcela vymyká zásadám plynoucím z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i tomu, že je to jedině soud, který má z jednotlivých důkazů učinit prokazatelný závěr, a to na základě povinnosti provádět důkazy tak, aby účastníkům řízení zaručily spravedlivý proces (srov. rozsudek ESLP ve věci Blücher proti České republice, stížnost č. 58580/00, bod 65.).

31. Nedostatkem je i to, že se soudy obou stupňů objektivně nezabývaly ani výsledky plynoucími z Odborného vyjádření hasičského záchranného sboru XY (č. l. 109 až 111 spisu), kde je výslovně uvedeno, že jednoznačná příčina vzniku požáru nebyla zjištěna a byly stanoveny dvě verze, a to technická závada na akumulátoru předmětného vozidla anebo úmyslné zapálení za použití pevného podpalovače. Soud sice provedl důkaz výslechem svědka R. K., jenž vozidlo XY, u něhož došlo ke vznícení, zakoupil, o tom, v jakém stavu se nacházelo, avšak tuto výpověď neposuzoval v souvislosti se všemi důkazy, zejména s odborným vyjádřením, z něhož se nepodávalo nic o tom, v jakém stavu by musel být akumulátor u vozidla, aby k jeho vznícení došlo, tedy zda by pro zahoření bylo nutné, aby vykazoval v době jízdy nedostatky, případně jaké. Tyto skutečnosti soud dostatečně rovněž neobjasňoval. Ačkoliv soud uvedl, že svědek R. K. vypověděl, že automobil byl pravidelně kontrolován, takovou argumentaci rovněž nelze chápat jako přesvědčivé vyvrácení jedné ze stejně pravděpodobných verzí, neboť akumulátor měl být naposledy vyměněn před třemi a půl roky. Příčinu vzniku požáru přesvědčivě neprokazuje ani fakt, že poškozená měla v minulosti dvakrát vypuštěné pneumatiky, ani vzájemná komunikace s obviněným, která proběhla po spáchání činu (č. l. 215, 216 spisu).

32. Jestliže zpracovatel odborného vyjádření uváděl jako variantu úmyslné zapálení, není jasné, proč tvrdil, že zapálit jej mohla jen osoba, která má alespoň základní znalosti z požární ochrany. Nevyjasnil, proč by tak nemohl učinit i ten, kdo takové znalosti nemá. Soud však na toto tvrzení nereagoval, nezabýval se jím a zpracovatele odborného vyjádření k tomu při hlavním líčení nevyslechl.

33. Obviněnému bylo třeba přisvědčit i v tom, že učiněné závěry o časové souslednosti jednotlivých událostí, zejména s ohledem na dobu vzniku požáru, nejsou podložené výsledky provedeného dokazování, protože, jak již bylo zmíněno výše, soud za účelem objasnění těchto skutečností sám žádné dokazování, které by objektivizovalo (naměřením) konkrétní vzdálenosti mezi jednotlivými v této věci uváděnými důležitými místy (bydliště obviněného, místo činu, místa umístění kamer a požární zbrojnice), neprovedl. Stejně tak nebylo zjišťováno, jaký časový interval je objektivně na přemisťování se z jednotlivých míst potřebný, protože nestačí jen ničím nepodložené sdělení svědka, ale tuto okolnost musí soud důkazními prostředky k tomu určenými prokázat.

34. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy nedostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soud prvního stupně nedostál povinnosti stanovené v § 2 odst. 5 tr. ř., protože zvažoval jen některé důkazy a z nich plynoucí skutečnosti, a jiné opomenul, a tudíž nevynaložil dostatečné úsilí směřující k řádnému objasnění věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, či ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/02, aj.). Z obsahu rozsudku a způsobu, jakým soud prvního stupně dokazování prováděl a z jakých skutečností pro své závěry o vině obviněného vycházel, je patrná libovůle, neboť jeho vnitřní přesvědčení nebylo v každém jednotlivém případě výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného myšlenkového postupu, protože skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97, aj.). Uvedené závěry se týkají i rozhodnutí odvolacího soudu, protože ten se námitkami obviněného uvedenými v odvolání dostatečně nezabýval (srov. body 6. až 8. usnesení odvolacího soudu) a konstatoval, že nalézací soud provedl a zhodnotil všechny důkazy, které byly dostupné a o objasnění skutkového stavu nevznikají důvodné pochybnosti. Z důvodů výše uvedených není možné se s odvolacím soudem ztotožnit potud, že nepřímé důkazy na sebe vzájemně navazují a tvoří ucelený řetězec. Je třeba oponovat odvolacímu soudu, že do takového řetězce, v jehož konci je závěr o vině obviněného, zapadá toliko výpověď svědka P. B. mladšího. Úvahy odvolacího soudu, že časová souvislost mezi všemi událostmi je více než zřejmá, nejsou tudíž doloženy spolehlivými důkazy, a tedy na jejich podkladě nelze o vině obviněného učinit bezpochybný závěr. Nelze se tedy ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že vina obviněného byla spolehlivě prokázána a že na správná skutková zjištění navazuje i správné právní posouzení jednání obviněného jako přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, protože ve výroku o vině netrpí přezkoumávaný rozsudek žádnou vadou.

35. Ze všech výše uvedených důvodů plyne, že přezkoumávaná rozhodnutí trpí v dovolání vytýkanými nedostatky a že dovolání obviněného je důvodné. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 10 To 345/2022, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 6 T 56/2022, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kutné Hoře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

VI. Závěr

36. Věc se vrací soudu prvního stupně, jenž bude povinen napravit všechny výše uvedené a vytknuté vady, především doplnit dokazování, důkazy řádně provést a jejich obsah hodnotit způsobem, který nebude vyvolávat žádné pochybnosti. Opírat se bude moci jen o ty důkazy, které mají podklad v dokazování, nikoliv o zprostředkovaná podání svědků. Podstatou jeho činnosti bude provést dokazování se zaměřením na řádné objasnění skutečností shora popsaných a rozvedených při dodržení pravidel podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 120 odst. 1, 3 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 1, 2 tr. ř.

37. Nejvyšší soud v závěru připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Soud bude podle výsledků doplněného a provedeného dokazování muset mít na vědomí i princip presumpce neviny, který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008).

38. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, podaného v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius; srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 4. 2023

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu