USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný L. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2024, č. j. 55 To 222/2024-1771, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 263/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný L. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 11. 3. 2024, č. j. 2 T 263/2021-1667, uznán vinným jednak přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku) a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou přečiny. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 7 (sedmi) let. O nároku poškozených (pojišťoven) na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. (Týmž rozsudkem byl také odsouzen spoluobviněný R. B., a to pro přečin nadržovaní podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, který dovolání nepodal).
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Přerově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 7. 11. 2024, č. j. 55 To 222/2024-1771, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že spornou otázkou po celou dobu trestního řízení bylo, zda právě on (obviněný) řídil vozidlo SEAT Alhambra v době dopravní nehody. V této souvislosti poukázal na znalecké posudky s tím, že z přezkumného znaleckého posudku zpracovaného Vysokým učením technickým v Brně, Ústavem soudního inženýrství, mj. vyplynulo, že řidič vozidla při inkriminované dopravní nehodě musel utrpět zranění, a to v důsledku toho, že nebyl připoután a narazil do předního čelního skla, přičemž obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že v průběhu trestního řízení byly provedeny další důkazy, které však jakoukoliv přítomnost zranění u něj vylučují.
V této souvislosti uvedl, že krátce po nehodě byl dvěma na sobě nezávislými osobami prohlédnut se zaměřením na to, jestli se na jeho těle nacházejí nějaká poranění, přičemž jako důkaz byl proveden i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zpracovaný soudním znalcem MUDr. Martinem Dobiášem, Ph.D., který prakticky vyloučil, s ohledem na absenci zranění, že by obviněný mohl být řidičem vozidla, které způsobilo dopravní nehodu. Obviněný má tak za to, že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, když z nich plyne, že on neutrpěl žádná zranění a nemohl tedy být řidičem předmětného vozidla.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novém projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dovolání obviněného uvedl, že obviněný opakuje svoji obhajobu uplatňovanou již od počátku trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutích podrobně a na základě logicky nezpochybnitelných argumentů vysvětlily, proč považují obviněného za řidiče předmětného vozidla. Vzhledem k tomu, že se (stání zástupce) s argumentací soudů nižších stupňů ztotožňuje, tak na ni v podrobnostech odkázal. Státní zástupce dále uvedl, že zásadní slabinou argumentace dovolatele je skutečnost, že pokud setrvává na své verzi událostí, tedy že se v uvedeném vozidle nacházel na místě spolujezdce, tak pokud neutrpěl žádné viditelné zranění jako spolujezdec, nemusel utrpět zranění ani jako řidič. Dále uvedl, že obviněný poukazuje ve vztahu ke způsobeným zraněním na fotografii označenou pod č. 3, přičemž z dané fotografie vyplývá pouze tolik, že obviněný na ní má mírně předkloněnou hlavu zepředu, a nikoliv zezadu a na temeni hlavy a dále v její zadní části má poměrně husté vlasy, tedy od čela výše není možné rozpoznat, zda na pokožce má nějaká drobná zranění. Státní zástupce tak nepovažuje závěry znalce MUDr. M. Dobiáše, Ph.D., i negativní výsledky policejní a zdravotní prohlídky hlavy obviněného za rozporné se skutkovými zjištěními soudů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci řízení před soudem nalézacím i odvolacím. Poukazoval mj. na to, že řidič předmětného vozidla musel být zraněn, přičemž na jeho těle nebyly nalezeny žádné stopy po zranění a nemohl tak předmětné vozidlo řídit. Obsahově shodnou námitkou – argumentací obviněného se soud prvního stupně mj. zabýval v bodě 37. svého rozsudku a odvolací soud na ni reagoval v bodě 31. svého usnesení. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. S ohledem na argumentaci obviněného, která ve své podstatě míří do oblasti dokazování a skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
11. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, a to nad rámec úvah soudů nižších stupňů, s nimiž se ztotožňuje, následující.
Soudy nižších stupňů provedly obsáhlé a podrobné dokazování ve vztahu k otázce, kdo řídil v době nehody předmětné vozidlo SEAT Alhambra, RZ XY, přičemž oba soudy dospěly k závěru, že osobou řidiče byl právě obviněný. Nejvyšší soud považuje za vhodné, a to nejen ve vztahu k argumentaci obviněného, uvést, že na přítomnost obviněného na místě nehody poukazuje trasologická stopa, kdy z odborného vyjádření vyplývá, že stopy obuvi, zajištěné na místě činu, byly s velkou pravděpodobností vytvořeny otiskem podešvi obuvi, kterou ke zkoumání předložil obviněný.
Na přítomnost obviněného na místě činu pak poukazuje také přehled telekomunikačního provozu obviněného ve spojení s výpovědí svědka A. P. V této souvislosti lze také uvést, že ani obviněný svoji přítomnost na místě nehody nezpochybňuje, přičemž jeho obhajoba byla i částečně založena na tom, že ve vozidle sice byl, ale nikoliv jako řidič, nýbrž jako spolujezdec. Jak již bylo shora uvedeno a jednoznačně vyplývá z obsáhle provedeného dokazování ve vztahu k posádce předmětného vozidla, v tom vozidle se nacházela pouze jedna osoba, a tou byl řidič předmětného vozidla.
Toto zjištění vyplynulo nejen ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava, znalce Ing. Jaroslava Slavíka, ale také z revizního znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava, vyhotoveného znaleckým ústavem Vysokým učením technickým v Brně (uvedené skutečnosti jsou zřejmé nejen z vypracovaných posudků, ale soudy k uvedeným závěrům dospěly např. také na základě výslechu znalců – viz odvolací soud bod 27 a následující). Pro skutečnost, že osobou řídící předmětné vozidlo, byl právě obviněný, svědčí také v automobilu zajištěné biologické stopy, kdy bylo zjištěno, že předmětné vozidlo mělo poškozeno čelní sklo, a to v jeho levé horní části, přičemž z prasklin čelního skla byly zajištěny biologické stopy – vlasy, označené pod č. 5 a č. 6, které odpovídaly DNA obviněného.
Lze tak shrnout, že v řízení bylo bez jakýkoliv pochybností prokázáno, že obviněný byl na místě nehody, nacházel se v předmětném automobilu a v daném voze se nenacházel nikdo jiný než řidič vozidla. Tedy jíž z výše uvedeného vyplývá, že provedené důkazy ve věci tvoří ucelený řetězec důkazů, ze kterého jednoznačně a logicky vyplývá, že řidičem předmětného vozidla nemohl být nikdo jiný než právě obviněný.
Pokud pak obviněný poukazuje na určitý rozpor v dokazování stran neprokázaných zranění na jeho těle, tak se Nejvyšší soud musí pozastavit nad určitou nekonzistentností či rozporuplností argumentace obviněného, který na jednu stranu poukazuje na svoje neprokázaná zranění s tím, že řidič předmětného vozidla musel být viditelně zraněn, ale zároveň po celou dobu řízení uplatňuje obhajobu, že v předmětném vozidle byl, ale neřídil jej (jako spolujezdec). Pokud byl obviněný pouze spolujezdcem v předmětném vozidle a nebyl viditelně zraněn, pak není důvod domnívat se, že by musel být viditelně zraněn jako řidič předmětného vozidla, když nelze přehlédnout skutečnosti vyplývající z bodu 6 a 7 usnesení odvolacího soudu, a to ve vztahu k nepřipoutání řidiče předmětného vozila a stavu airbagů řidiče, který byl sfouklý a spolujezdce, který sfouklý nebyl (bod 6), stejně jako vyjádření Ing.
V. Tylšara, že airbag spolujezdce nebyl zmáčknut a nenese žádnou stopu stlačení lidského těla – na sedadle spolujezdce tedy v době nehody nikdo neseděl [(bod 29 usnesení). Svým tvrzením o sezení ve vozidle na místě spolujezdce sám obviněný zpochybňuje ve vazbě na tyto důkazy nejen toto své tvrzení, ale také věrohodnost své obhajoby jako celku]. Podstatná je ovšem skutečnost, že z provedeného dokazování (viz výše) vyplynulo, že řidičem vozidla mohl být pouze obviněný a nikdo jiný. Za takové situace nejsou úvahy, o způsobených či nezpůsobených zraněních, relevantní, jelikož se tak mohlo stát z různých důvodů, ať již se povedlo obviněnému nějaká lehká zranění zastřít (ohledání těla obviněného bylo prováděno v době, kdy obviněný nebyl považován za řidiče předmětného vozidla) či mohl mít obviněný štěstí a jeho zranění nemusela být při prohlídce viditelná.
Důležité je, jak již bylo uvedeno výše, že provedeným dokazováním bylo nejen zjištěno, že obviněný byl řidičem předmětného vozidla, ale hlavně bylo vyloučeno, že by oním řidičem mohl být někdo jiný. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
V návaznosti na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit, že veškerá dovolací argumentace obviněného se soustředila pouze v tvrzení, že on nemohl být řidičem motorového vozidla, které způsobilo nehodu a poškození na zdraví poškozenému, neboť závěry soudů o vině obviněného nejsou v souladu s posudkem MUDr. Dobiáše (příp. lékařskou zprávou M. Č. z 23. 2. 2014 a prohlídkou těla provedenou D. V.), které konstatují, že obviněný „naprosto žádná zranění neutrpěl“ (bod 5 dovolání). Na tomto místě je nutno uvést, že obdobnou námitkou se velmi pečlivě zabýval již také odvolací soud a tento provedl velmi obsáhlé dokazovaní k další námitce obhajoby, která však již není součástí zpochybňování skutkového stavu, a to okolnosti, že z čelního skla byly odebrány biologické stopy (vlasy označené pod č. 5 a č.
6), které také jednoznačně odpovídají DNA obviněného. Rozsáhlá obhajoba obviněného, že byl pouze spolujezdcem v předmětném vozidle pak byla vyvrácena mj. u veřejného zasedání (na základě obsáhlých výtek ze strany obhajoby vůči rozsudku soudu prvního stupně) výslechem slyšených znalců (viz bod 27 usnesení odvolacího soudu). Jisté spekulativní náznaky, že by snad mohlo jít o důkazy zaměněné atd., byly rovněž vyhodnoceny jako nereálné (bod 25, 26 usnesení, bod 35 rozsudku).
12. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud také konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
13. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu