8 Tdo 275/2022-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2022 o dovolání obviněného D. Ch., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Odolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 9 To 290/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 7/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. Ch. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 8 T 7/2021, byl obviněný D. Ch. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 9 To 290/2021, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil označeného přečinu tím, že v XY dne 15. 1. 2021 v 16:35 hod. řídil nejméně po vozovce ulice XY ve směru od křižovatky ulic XY a XY směrem ke křižovatce ulic XY a XY osobní motorové vozidlo zn. Peugeot 307, registrační značky XY, v prostoru u domu č. XY ulice XY byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, a takto jednal přesto, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 12. 2018, č. j. 16 T 201/2018-91, který nabyl právní moci dne 16. 2. 2019, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 9 To 290/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které podle jeho slov směřovalo „jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu“. V něm odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a
h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a namítl nesprávné právní posouzení skutku a taktéž nesplnění podmínek pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, resp. nepřiměřenost trestu.
5. Dovolatel vytkl, že nebyly splněny důvody a podmínky pro uložení trestu odnětí svobody, který hodnotil jako nepřiměřený, a vyjádřil přesvědčení, že mu měl být uložen trest alternativní, který by nebyl spojen s omezením jeho svobody. Vyzdvihl, že po výkonu trestu se snažil vést řádný život, ale udělal chybu. Zásadní je, že jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody má dopad i na další osoby, neboť v důsledku jeho výkonu přijde o práci a nebude moci podporovat rodinu. Následně pro něj bude těžké znovu se pracovně začlenit do společnosti. Soudy nepřihlédly k jeho doznání a lítosti, soud prvního stupně navíc ani neodůvodnil, proč nedal „vyšší podmínku“, případně i s dohledem probačního úředníka a zákazem užívání návykových látek, trest domácího vězení, obecně prospěšných prací nebo jiný alternativní trest. Soud rovněž nerozvedl, co je to speciální recidiva, a proto jeho odůvodnění trpí vadou neurčitosti a nepřezkoumatelnosti. Dovolatel dále zdůraznil, že neujížděl policejní hlídce, jiné osoby byly ohroženy jen ve velmi nízké míře, a to vzhledem k času a místu spáchání činu, a rovněž že řádně vykonal trest obecně prospěšných prací. Soudy obou stupňů nepřiměřeným způsobem přihlížely k jeho trestní minulosti, přestože změnil svůj život, postavil se na vlastní nohy a začal žít řádným životem, až na tento exces.
6. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a rozhodl znovu o alternativním trestu, aby dovolání přiznal odkladný účinek a odložil nástup výkonu trestu, neboť jsou na jeho straně dány zdravotní důvody, což bude následně doloženo.
7. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve rozvedl, proč námitka nepřiměřenosti uloženého trestu nemůže naplnit ani jeden z obviněným uplatněných dovolacích důvodů. Posléze připomenul, že zásah dovolacího soudu je v daném kontextu možný, jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě státní zástupce neshledal a naopak konstatoval, že trest uložený dovolateli v zásadě odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry, učiněnými skutkovými zjištěními je dostatečně odůvodněn a je zcela namístě; zejména jej nelze označit za excesivní, exemplární či snad mimořádně přísný. Ani úvahy soudů týkající se trestu nepovažoval za nepřezkoumatelné, když ty, podle jeho názoru, vysvětlily dostatečně srozumitelně a logicky, proč uložily obviněnému předmětný trest. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné do celého výroku o trestu, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
9. Co se týče přípustnosti jednotlivých dovolacích námitek, Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, poukázal rovněž na nesprávné právní posouzení skutku, k čemuž doplnil, že v daném případě vůbec nešlo o trestněprávní jednání. Nicméně tuto svou stručnou poznámku nijak blíže neodůvodnil a navíc z jeho další dovolací argumentace je patrné, že skutek ani jeho právní kvalifikaci nijak nepopíral a brojil výhradně proti uloženému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců spojenému s jeho přímým výkonem ve věznici s ostrahou. Tomu odpovídal i závěrečný návrh učiněný v jeho podání, kterým se domáhal zrušení „rozsudku“ pouze ve výroku o trestu a uložení trestu alternativního, což je jasná známka toho, že výrok o vině v podaném dovolání fakticky a v plném rozsahu akceptoval. To koresponduje také s jeho dosavadním vystupováním v předmětném trestním řízení, když v hlavním líčení před Okresním soudem Plzeň-město prohlásil, že je vinný spácháním skutku, jenž je mu kladen za vinu, a souhlasil s jeho právní kvalifikací ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř., načež soud prvního stupně podle § 206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny přijal a podle § 206c odst. 6 tr. ř. upustil v rozsahu prohlášení viny od provádění dokazování. Rovněž své odvolání obviněný zaměřil toliko do výroku o trestu. Ze všech těchto skutečností je možno dospět k závěru, že podané dovolání ve své podstatě směřuje výlučně do výroku o uloženém trestu. Z tohoto důvodu lze jen ve vší stručnosti doplnit, že případné námitky proti výroku o vině by byly ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. nepřípustné, a to primárně s ohledem na ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř., podle kterého skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Vedle toho by hrála svou roli i skutečnost, že soud druhého stupně v řízení o odvolání výrok o vině nepřezkoumával.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Pro doplnění lze uvést, že po novelizaci trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. jsou obviněným zvolené dovolací důvody nově vtěleny do ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.
11. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Výrok o trestu lze s využitím citovaného dovolacího důvodu napadat v rámci jeho druhé alternativy, tj. „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči právě probíranému dovolacímu důvodu.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
13. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
14. Nejvyšší soud se tedy zaměřil na otázku, zda byl dovolateli uložen trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností jím spáchaného přečinu, s jeho osobními, rodinnými, majetkovými a jinými poměry, jakož i dalšími kritérii uvedenými v § 39 tr. zákoníku, že by neodpovídal shora definovanému principu proporcionality trestní represe. Dospěl k závěru, že se tak nestalo; naopak shledal, že trest byl vyměřen v souladu se všemi zákonnými hledisky, a nelze jej proto považovat za jakkoliv přísný, natož nepřiměřeně.
15. Je vhodné nejprve vyzdvihnout, že obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta. Uložený trest v trvání pěti měsíců se tak nachází v první čtvrtině trestní sazby uvedené v § 337 odst. 1. tr. zákoníku. Takto stanovená délka trestu jistě nenaznačuje jeho neadekvátní přísnost. Dovolatel nesouhlasil především s jeho nepodmíněnou formou, právě v této okolnosti spatřoval nepřiměřenost trestu a domáhal se buď uložení trestu s podmíněným odkladem, anebo některého z trestů alternativních. Nejvyšší soud je ovšem přesvědčen, že soudy nižších instancí vyhodnotily všechny okolnosti podstatné pro rozhodnutí o trestu správně, v plném souladu s požadavky § 39 odst. 1 a násl. tr. zákoníku s tím, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody bylo v daném případě zcela namístě. Lze připustit, že povaha a závažnost spáchaného přečinu by sama o sobě uložení trestu odnětí svobody spojeného s jeho přímým výkonem s nejvyšší pravděpodobností neodůvodňovala. Obviněnému rovněž polehčovalo jeho doznání, resp. prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. Zcela v protikladu s právě uvedenými skutečnostmi však stojí další kritéria zmíněná v § 39 odst. 1 tr. zákoníku, a to především ta, jež se týkají osoby dovolatele, jeho dosavadního způsobu života, možností jeho nápravy i jeho chování po činu. V této souvislosti soudy zcela důvodně poukázaly na jeho trestní minulost a další s tím spojené závažné okolnosti, které ve svém souhrnu vyloučily možnost uložení jiného než právě nepodmíněného trestu odnětí svobody.
16. Soud prvního stupně v bodě 2. svého rozsudku v podrobnostech popsal všechna odsouzení obviněného, která této trestní věci předcházela. Nelze si přitom nepovšimnout, že ve všech případech šlo o poměrně stejnorodou kriminalitu, spojenou nějakým způsobem s řízením osobního motorového vozidla, za kterou byl dovolateli vždy uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Konkrétně se jednalo o trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, o trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti a v posledních dvou případech pak o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kdy stejně jako v posuzované trestní věci obviněný naplnil skutkovou podstatu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jinými slovy opakovaně – třikrát po sobě – spáchal týž přečin, což je označováno jako tzv. speciální recidiva. Za popsanou trestnou činnost mu byly (kromě již zmíněného trestu zákazu činnosti) ukládány většinou tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem jejich výkonu. Dvakrát byl odsouzen rovněž k trestu alternativnímu – peněžitému trestu a trestu obecně prospěšných prací, které v obou případech řádně vykonal. Na základě těchto skutečností musely soudy obou instancí nevyhnutelně dospět k závěru, že ani v úvahu přicházející škála trestů alternativních neměla na dovolatele žádný výchovný vliv a od páchání další obdobné trestné činnosti (specificky tedy řízení automobilu přes zákaz této činnosti) jej neodradila.
17. Fakt, že obviněný si jednak z předchozích odsouzení nevzal žádné ponaučení a zároveň že trest zákazu činnosti nehodlal respektovat ani nadále, je patrný z časové souslednosti jeho jednání. Soud prvního stupně přiléhavě poukázal na jeho vystupování ve veřejném zasedání dne 29. 10. 2020 u Krajského soudu v Plzni, v němž bylo projednáváno odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch do výroku o trestu, a to ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 1 T 68/2020 pro přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Zde obviněný „apeloval na svoji rodinu a dceru, sliboval, že se auta ani nedotkne a bude jezdit vlakem“. Krátce na to, dne 15. 1. 2021, se však dopustil skutku projednávaného v této trestní věci, který byl opět kvalifikován podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Následně, dne 16. 4. 2021, měl být znovu přistižen při řízení automobilu, tentokrát navíc pod vlivem omamné látky, což vedlo k zahájení dalšího trestního stíhání proti jeho osobě. Vedle toho je nutno připomenout, že skutku ze dne 15.
1. 2021 se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 16/2020, opět pro přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud tedy v hlavním líčení dne 18. 6. 2021 před Okresním soudem Plzeň-město v této trestní věci dovolatel tvrdil, že už to nikdy neudělá, když mu hrozí trest odnětí svobody, že to bylo „zkratovité jednání“, že musí být na svobodě kvůli dceři a rodičům (č. l. 78), musel soud prvního stupně brát takové prohlášení přinejmenším s určitou rezervou, aniž by je výraznějším způsobem promítl do výroku o trestu.
Vytkl-li obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, že soudy nepřihlédly k jeho lítosti a že jeho uvězněním budou negativně ovlivněny další osoby, nelze než konstatovat, že jím vyjádřenou lítost hodnotily soudy zcela důvodně jako účelovou a že na dobro svých rodičů a dcery měl myslet on sám předtím, než sedl za volant motorového vozidla. Jeho tvrzení, že se jednalo o exces z jinak řádného života, pak nelze přijmout z důvodu jeho evidentního rozporu se skutečností.
18. V posuzované trestní věci proto již nebylo účelné ukládat další z nabízejících se mírnějších trestů, neboť ty se v minulosti zcela minuly účinkem. Na dovolatele již bylo nutno působit pouze tím nejcitelnějším trestem, a to trestem odnětí svobody o jeho bezprostředním výkonu. Uložený trest v trvání pěti měsíců není v daném kontextu vůbec nepřiměřeným či jakkoliv ústavně nekonformním, a to ani s přihlédnutím k faktu, že může reálně dojít k přeměně tříměsíčního trestu odnětí svobody uloženého ve věci Okresního soudu Plzeň- město sp. zn. 8 T 16/2020. Skutečnosti, na které dovolatel ve svém podání také poukazoval, tj. řádné vykonání trestu obecně prospěšných prací, nízká míra ohrožení dalších osob předmětným trestným činem i to, že neujížděl policejní hlídce, již nemohly vyvážit shora zmiňované negativní poznatky natolik, aby ospravedlnily uložení trestu nespojeného s jeho přímým výkonem. Dále je vhodné doplnit, že odůvodnění výroku trestu splňovalo v obou napadených rozhodnutích požadavky uvedené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., jelikož oba soudy označily všechny okolnosti podstatné z hlediska druhu trestu a jeho výměry a dostatečně popsaly své úvahy, které je ke stanovení tohoto konkrétního trestu vedly. To, že soud prvního stupně ve svém rozsudku nevysvětlil význam pojmu speciální recidiva, není (již s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř.) důvodem pro zásah Nejvyššího soudu do napadeného výroku o trestu.
19. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v § 265b tr. ř. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
20. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad (příp. přerušení) výkonu napadeného rozhodnutí, poněvadž dovolatel není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu