8 Tdo 276/2021-733
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2021 o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné K. Š., nar. XY ve
XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, nyní ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 67 To 319/2020, jako odvolacího soudu
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 155/2019,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího
státního zástupce odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 2 T
155/2019, byla obviněná K. Š. uznána vinnou přečinem násilí proti skupině
obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 44 tr.
zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému
obviněné rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 50 T
57/2020, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2020, sp.
zn. 9 To 250/2020. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud uložil, že se
zabírá mobilní telefon specifikovaný ve výroku rozsudku.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání obviněná K. Š., která je zaměřila proti výroku o vině, jakož i všem na něj navazujícím
výrokům, a v neprospěch obviněné i státní zástupkyně Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 1, která brojila proti výroku o trestu. Městský soud v
Praze usnesením ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 67 To 319/2020, podle § 257 odst. 1
písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za použití § 222
odst. 2 tr. ř. věc obviněné pro jednání, kterého se měla dopustit tím, že
dne 10. 12. 2018, v době od 19:49:40 hodin do 20:50:49 hodin, z nezjištěného
místa, ze svého mobilního telefonu zn. Huawei, model MYA-L41, IMEI 1: XY, IMEI
2: XY, s vloženou SIM kartou s účastnickým číslem XY, přistupovala k webovým
stránkám portálu Židovské obce v Praze (www.kehilaprag.cz), kde vyplnila
kontaktní formulář, pod který se podepsala jako K. s uvedením kontaktního
e-mailu: XY, a zde vytvořila zprávu ve znění: „Chci aby ste vy zidaci vypadli z
CR !!!! Nejste prizpusobyvi a ste nehorazne drzi!!!!!! Ste zkurveni drzi
zlocinci co netespektujou ustavou Cr zarucena prava obcanu a chovate se hur nez
gestapaci!!!!!!! Hitler vedel moc dobre co dela!!!!! Za ty vase holokausty si
muzete sami a muzete zato, ze za druhy svetovy kvuli vam a cigosum zemreli
statisice ryze ceskych obcanuuu!!!!!!!! Drze si vynucujete pokrytecky uctu a
drzou nedotknutelnost v podobe vasich utokuu na opodstatneny postoj
antisemitistuu!!!!!!! Vypadnete a tahnete do Izraele!!!!!!! O tu vasi cinnost a
lichvarske "schopnosti" tady nikdo nestal uz v historii kdy vas vykazovali ze
zeme a nestoji o vas a tu vasi multikulturni snahu ktera vede leda k zahube
lidstva, nestoji nikdo leda ti u koryt kterym lezete uplatkama do prdele ! Drze
ste se infiltrovali do ridiciho systemu statu a vsech statuu a narodu kde drze
prosazujete vase zidacka zajmy a potreby v rozporu s ustavou a pravy ceskych
obcanuu a dopoustite se tezkych zlocinu a trestnych cinuu !!!!!!!!! Vypadnete!!!!!!!! Ste zlocinci, ste svine, ste hrozbou, vyvolavate zlo a
nenavist!!!!!!! Mesity by ste tady nechteli ale drze se tady roztahujete a
stavite ty vase zkurveny sinagogy!!!!!!! Za tema si odjedte do ty vasi
izraelsky diry!!!!!!! Ste jak mor, ste jak stenice, paraziti, naprosto
neprizpusobyvi, drzi, zlocinci!!!!!!!! Hitlera na vas svine!!!!!!!!! Je jen
dobre ze vas nesnasi cim dal vic lidi!!!!! Delate si to sami stejne, jako si
muzete za holokausty sami!!!!!!!! Tahnete do izrale a tam si provozujte na
svych lidech to co si drze jak paraziti dovolujete pachat na obcanech jinych
naroduu a statuu!!!!! Hitlera na vas a na tu vasi zidovskou obec!!!!!!! Ste
krivaci ulhani lichvarsky falesni zakerni zmrdi a paraziti!!!!!!!!!! Vychcipejte!!!!!!! Na svete se vsem ulevi!!!!!!!!!!!!! Radeji se vratime na
stromy a na hrbet konim nez ten vas zkurvenej multikulturni a zlocinekej byznys
s lidma!!!!!!!!!!! Bude valka vy zmrdi!!!!!!!!!!! Kvuli vam svinim
zidackym!!!!!!! Valka zidakuu se zbytky naroduu sveta!!!!!!!!!! Vypadnete!!!!!!!! Nechceme vas tady a nechteji vas nikde!!!!!!!!!!!!
Nemate
pravo zasahovat do ustavy CR a to jako zlocinci pachate!!!!!!!!! Nemate pravo
sedet v politice natoz v justici!!!!!!!!!! Nezavislost justice spociva v
neovlivnovani procesuu at uz tim vasim zkurvenym nabozenstvim tak loajalitou
soudce zidaka k totozny zidacky osobe!!!!!!!!!!! Ste svine, ktery musi byt
vyhlazeny pokus sami neodtahnete do Izraele!!!!!!!!", kterou židovské obci i
následně odeslala,
postoupil Úřadu městské části Praha 1 k projednání jako přestupku.
3. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 67 To
319/2020, podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) v zákonné lhůtě
dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1
písm. f), g) tr. ř. Namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o postoupení
věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a že toto
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
4. Dovolatel poznamenal, že po stránce skutkové je věc nesporná, ostatně ani
odvolací soud neměl ke skutkovým zjištěním žádných výhrad. Za kolizní označil
otázku navazujícího právního posouzení stabilizovaných skutkových zjištění.
Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, který poté, co
připomněl znění skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů
a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku, zdůraznil, že výhrůžka
samotná sice u osob, vůči nimž směřuje, důvodnou obavu přímo vzbudit nemusí, je
však vyžadováno, aby byla způsobilá takovou důvodnou obavu z uskutečnění
vyvolat, přičemž tato podmínka podle odvolacího soudu splněna nebyla, proto
nebyly naplněny znaky skutkové podstaty označeného přečinu.
5. Nejvyšší státní zástupce upozornil, že zákonné znění skutkové podstaty
přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2
tr. zákoníku výslovně neobsahuje znak „způsobilosti vzbudit důvodnou obavu“.
Konstatoval, že judikatura Nejvyššího soudu sice v minulosti, a to ještě za
účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., dovodila, že k naplnění uvedeného
trestného činu je nutné, aby výhrůžka byla způsobilá vyvolat u poškozeného
důvodnou obavu z jejího uskutečnění, takový závěr se však podle nejvyššího
státního zástupce pravděpodobně opíral o tehdejší systematické řazení této
trestněprávní normy (§ 196 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb.), které bylo odlišné
od systematiky nynější. Pokud by zákonodárce způsobilost vzbudit důvodnou obavu
u předmětného trestného činu hodlal nově považovat za znak uvedené skutkové
podstaty, nepochybně by tak výslovně učinil, stejně jako tak učinil u trestného
činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku. Poznamenal, že výhrůžka
podle § 352 tr. zákoníku může cílit i vůči skupině osob, které jsou např.
cizojazyčné, výhrůžkám v českém jazyce tedy nemusí rozumět, tudíž tyto výhrůžky
nemohou být způsobilé u nich vyvolat důvodné obavy z jejich uskutečnění, přesto
je namístě takové jednání pachatele posoudit jako trestné. Obdobné podle jeho
názoru platí v případě kulturních rozdílů, které pochopení výhrůžky mohou
bránit. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že způsobilost vyvolat důvodnou obavu
z uskutečnění výhrůžky znakem objektivní stránky předmětného trestného činu
není a již samo jednání pachatele, který z pohnutek tam uvedených vyhrožuje
usmrcením, ublížením na zdraví či jinou těžkou újmou, formálně naplňuje zákonem
presumované znaky předmětné skutkové podstaty. Přestože uvedený atribut není
předpokladem naplnění předmětné skutkové podstaty, v projednávané věci je
nepochybné, že jednání obviněné s ohledem na jeho povahu a subjekty, vůči nimž
bylo cíleno, způsobilost vzbudit důvodnou obavu mělo. Připomněl, že obviněná
svou zprávu, jejímž obsahem byla v kontextu historických okolností hrozba
usmrcením, adresovala představitelům Židovské obce v Praze, která neprodleně
oznámila věc orgánům činným v trestním řízení, z čehož lze dovodit jisté obavy.
Způsobilost vyvolat důvodnou obavu byla současně úměrná neustále se zvyšujícímu
počtu antisemitských útokům, ke kterým opakovaně dochází v celé řadě evropským
zemí.
6. Dovolatel také uvedl, že obviněná jednání nijak nepopřela, na svém
prohlášení trvala a sama je označila za realizaci práva na svobodné vyjádření
vlastních názorů. K tomu však s odkazem na odbornou literaturu, judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva, jakož i Ústavního soudu konstatoval, že
jednání obviněné svobody projevu rozhodně požívat nemohlo.
7. Shrnul, že jednání obviněné naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty
přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2
tr. zákoníku, neboť obviněná vyhrožovala usmrcením skupině osob, přičemž
pohnutkou takovému jednání byla jejich národnost či vyznání. Na okraj doplnil,
že s ohledem na osobu obviněné, charakter spáchaného jednání, jakož i její
trestní minulost, nelze stíhané jednání obviněné považovat za natolik málo
společensky škodlivé, aby mohlo být s ohledem na zásadu subsidiarity trestní
represe posouzeno jen jako přestupek proti občanskému soužití. Odvolací soud
tak zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst.
1 písm. f) a g) tr. ř., poněvadž skutek nesprávně právně posoudil a nesprávné
8. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 67 To 319/2020, jakož i všechna další
rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Obviněná ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce souhlasila s
právním posouzením skutku odvolacím soudem. Konstatovala, že ačkoliv vnímá, že
obsah zprávy není společensky akceptovatelný, není podle jejího názoru
způsobilý naplnit znaky protiprávního jednání. K tvrzení státního zástupce, že
„obviněná nepopírá protiprávní jednání a na svém prohlášení trvá“, uvedla, že
předmětnou zprávu napsala, avšak bez jakéhokoliv dalšího úmyslu a vědomí, že se
tak dopouštěla protiprávního jednání, neměla úmysl komukoliv ublížit a obsah
zprávy považovala za naplnění práva na svobodu projevu. Její zpráva obsahovala
pouze nekonkrétní a obecné slovní vyjádření, které nevyjadřovalo žádný úmysl
někoho usmrtit či někomu ublížit na zdraví, a to i z toho důvodu, že je
personálně neadresné. Nadto poznamenala, že bylo prokázáno, že není agresivní a
že svůj nesouhlas a zlobu projevuje výhradně slovně. Pro naplnění skutkové
podstaty přečinu podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku se podle názoru obviněné musí
jednat o konkrétní, reálnou a uvěřitelnou výhrůžku, která je způsobilá vzbudit
u adresáta obavu o vlastní život a zdraví. Měla za to, že jelikož obsah zprávy
konkrétní výhrůžku neobsahoval, bylo třeba zkoumat, zda obecná výhrůžka byla
objektivně způsobilá vyvolat u dotčených osob obavu z její realizace. Podotkla,
že poškozená před soudem vyjádřila obavu ve vztahu k tvrzenému vyhrožování
pouze obecnou formulací, aniž by specifikovala, jakého konkrétního jednání
obviněné se obávala. Podle obviněné je tedy nepochybné, že obsah zprávy nemohl
vyvolat skutečnou obavu. Obviněná mínila, že dovolání nejvyššího státního
zástupce není přípustné, neboť se jedná prakticky o polemiku nad vnímáním
obsahu zprávy a není z něj zřejmé, v čem měl odvolací soud při své právní úvaze
pochybit. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního
zástupce jako nepřípustné odmítl, případně je jako nedůvodné zamítl. S
projednáním dovolání v neveřejném zasedání souhlasila jen pro případ rozhodnutí
ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání nejvyššího
státního zástupce je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší státní zástupce
odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
12. Dovolání lze z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. podat,
jestliže bylo rozhodnuto (mimo jiné) o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
tak lze učinit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto
dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je tedy zjevné, že
námitky dovolatele lze pod jím uplatněné dovolací důvody podřadit.
13. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněných důvodů
dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. je významnou otázkou,
zda skutek spáchaný obviněnou vykazuje zákonné znaky přečinu násilí proti
skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku, jak ve
shodě se soudem prvního stupně tvrdí i nejvyšší státní zástupce, nebo zda lze
akceptovat právní závěry odvolacího soudu, podle nichž skutek nelze posoudit
jako přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352
odst. 2 tr. zákoníku, nevykazuje zákonné znaky ani žádného jiného trestného
činu, ale mohlo by se jednat o přestupek podle zákona č. 251/2016 Sb., o
některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“).
14. Soud prvního stupně, kvalifikoval-li jednání obviněné jako přečin násilí
proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku, v
odůvodnění svého rozsudku vyložil, že k naplnění zákonných znaků přečinu podle
§ 352 odst. 2 tr. zákoníku není třeba, aby výhrůžka skutečně vzbudila obavu u
adresáta, avšak i bez vyvolání takové obavy u konkrétního adresáta musí být
objektivně způsobilá vytvářet obavu z provedení toho, čím se hrozí. Jednání
obviněné lze podle něj chápat jako výhrůžku usmrcením, které je způsobilé
vyvolat u poškozeného – židovské komunity v Židovské obci Praha – důvodnou
obavu z jejího uskutečnění. Dodal, že „lze mít za to, že důvodná obava je ze
strany poškozeného namístě, zejména pokud výhrůžky směřují zjevně od pachatele,
který sympatizuje s nacistickou genocidou, a jeho výhrůžky směřují a cílí právě
proti komunitě Židů v tuzemsku. Obviněná podle soudu prvního stupně naplnila po
objektivní i subjektivní stránce (dovodil minimálně nepřímý úmysl) znaky
přečinu podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku (bod 9., str. 5 rozsudku).
15. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení nejprve vytkl nedostatky
právní věty obsažené v rozsudku soudu prvního stupně, poněvadž obsahovala i
takové alternativy možného skutkového děje, které neodpovídaly popisu skutku.
Především ale nesouhlasil s právním posouzením jednání obviněné. Poznamenal, že
výhrůžka musí pro svou závažnost být objektivně způsobilá vyvolat u dotčených
osob obavu z její realizace. Nemusí ale skutečně vzbudit obavu u osob, vůči
kterým směřuje. Odvolací soud uvedl, že se neomezil jen na vlastní obsah
slovního prohlášení obviněné, ale hodnotil, zda ve spojení s případným jejím
dalším konáním a projevy je možné učinit závěr, že se jedná o výhrůžky
způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Seznal, že z projevu a
jednání obviněné nelze k takovému závěru dospět, a to bez ohledu na jejich
odpornost a amorálnost. Odvolací soud se také zabýval otázkou, zda by bylo
možno jednání obviněné kvalifikovat případně jako jiný trestný čin (zde se
nabízel především přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování
genocidia podle § 405 tr. zákoníku), a uzavřel, že jednání obviněné nenaplnilo
žádný v úvahu přicházející trestný čin, ale mohlo by být ve správním řízení
posouzeno jako přestupek (body 8. až 14., str. 3, 4 usnesení).
16. Právní závěry odvolacího soudu, třebaže velmi stručné až kusé, mohou i
podle dovolacího soudu obstát.
17. Dovolateli nutno dát za pravdu, že jednání obviněné nelze označit
za přípustnou realizaci práva na svobodné vyjádření vlastních názorů, za
realizaci svobody projevu. Jak správně připomněl dovolatel, svoboda projevu,
zakotvená v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
„Úmluva“) a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“),
je dozajista jedním z klíčových politických práv (byť nikoliv absolutních) a v
judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) je vykládána
široce. Obecně podle ní platí presumpce, že čl. 10 Úmluvy zahrnuje všechny
formy projevu, bez ohledu na médium, prostřednictvím něhož je projev
realizován, a bez ohledu na obsah projevu. V obou případech ale existují jisté
hranice. Velkou výzvu i pro ESLP představuje tzv. expresivní projev, tedy
odpověď na otázku, co je ještě „projev“ (spadající pod ochranu čl. 10 Úmluvy) a
co už je „jednání“ (nespadající pod čl. 10 Úmluvy). Ze stávající judikatury
plyne, že svoboda projevu zahrnuje expresivní projevy v určitém ohledu v
omezené míře, ESLP z ochrany čl. 10 Úmluvy jednoznačně vyloučil projevy
hlásající revizionismus, antisemitismus či národní socialismus (srov. KMEC, J.,
KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 996 a násl.). Obdobně
Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, konstatoval,
že omezení či dokonce trestní postih projevů bude nezbytně nutný v demokratické
společnosti tehdy, pokud budou tyto projevy obsahovat výzvy k násilí či k
popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů proti
lidskosti spáchaných v minulosti (srov. např. tzv. Osvětimskou lež), jakož i k
podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a
svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám. V případě nenávistných
projevů přitom není možné zkoumat pouze jejich prvoplánový obsah, nýbrž i
jejich celkový kontext (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020,
sp. zn. 8 Tdo 1171/2020).
18. Jednání obviněné nelze označit jinak než jako jednání protiprávní, stojící
mimo hranice ochrany svobody projevu, a soudy se proto opodstatněně zabývaly
otázkou možnosti jeho právního posouzení.
19. Přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352
odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo užije násilí proti skupině obyvatelů nebo
jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením
škody velkého rozsahu pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k
etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou
skutečně nebo domněle bez vyznání.
20. Ustanovení § 352 tr. zákoníku obecně chrání klidné občanské soužití proti
vyhrožování usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého
rozsahu nebo i proti užití násilí. V odstavci 2 je tato ochrana zdůrazněna,
jde-li o útoky motivované rasovou, etnickou, národnostní nebo jinou podobnou
příslušnost ke skupině. Není rozhodné, zda pachatel je k takovému jednání veden
pohnutkou, která je založena na skutečné existenci příslušnosti jednotlivce
nebo skupiny obyvatelů k určité rase, etnické skupině, národnosti, politickému
přesvědčení nebo vyznání, anebo zda tak usuzuje z určitých znaků vztahujících
se ke konkrétnímu jednotlivci nebo skupině obyvatelů. V tomto ustanovení je
chráněna i rovnost lidí (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ve
shodě se soudy je také namístě připomenout, že co do obsahu výhrůžky, je
konkretizován usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého
rozsahu (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Vyhrožování násilím může být směřováno do
budoucnosti, nemusí být bezprostřední. Ze znění skutkové podstaty § 352 odst. 2
tr. zákoníku vyplývá, že není třeba, aby výhrůžka skutečně vzbudila u adresáta
důvodnou obavu z jejího uskutečnění (na rozdíl od znaků přečinu nebezpečného
vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku), jak správně podotýká dovolatel. I bez
vyvolání takové obavy musí být ale objektivně způsobilá vytvářet obavu z
provedení toho, čím se hrozí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140
až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3278; přiměřeně
rozhodnutí uveřejněná pod č. 28/1994, č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Změna
systematického řazení odpovídajících ustanovení § 196 a § 197a v trestním
zákoně č. 140/1961 Sb. (dále „tr. zák.“) a § 352 a § 353 tr. zákoníku, jíž se
dovolává nejvyšší státní zástupce, není určující a neznamená zásadní odklon od
dřívější obecně akceptované judikatury, zvláště když k žádné změně ve znění
skutkových podstat obsažených v § 196 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a § 352
tr. zákoníku v tomto směru nedošlo.
21. V posuzované trestní věci podle tzv. právní věty výroku o vině obsažené v
rozsudku soudu prvního stupně obviněná skupině obyvatelů vyhrožovala usmrcením,
ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich skutečnou
nebo domnělou příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení a
vyznání, podle dovolatele obviněná vyhrožovala skupině obyvatelů usmrcením pro
jejich národnost a vyznání. V této souvislosti nelze nezmínit, že právní věta
rozsudku soudu prvního stupně byla odvolacím soudem opodstatněně kritizována
pro její nepodloženost popisem skutku, je v rozporu i s tou částí odůvodnění
rozsudku tohoto soudu, v níž výslovně zmiňuje, že jednání obviněné lze chápat
jako výhrůžky usmrcením, způsobilé vyvolat u poškozeného důvodnou obavu z
jejich uskutečnění.
22. Dovolatel, ačkoliv konstatoval, že není třeba, aby výhrůžka byla způsobilá
skutečně vzbudit u adresáta důvodnou obavu, uvedl, že v posuzovaném případě je
nepochybné, že jednání obviněné s ohledem na jeho povahu a subjekty, vůči nimž
bylo cíleno, mělo způsobilost vzbudit důvodnou obavu. Odkázal na ty konkrétní
části zprávy vytvořené obviněnou na webových stránkách portálu Židovské obce v
Praze, v níž jsou obsaženy nejen nenávistné a vulgární antisemitské komentáře,
ale i slovní výhrůžky „… Hitlera na Vás … vychcípejte … Hitlera na Vás a na tu
Vaši židovskou obec … jste svině, který musí být vyhlazeny, pokud sami
neodtáhnete do Izraele …“. Dovolatel argumentoval, že v kontextu historických
okolností nelze tyto výhrůžky označit jinak než jako hrozby usmrcením. Samotná
výhrůžka vyjádřená slovy o potřebě vyhlazení, doplněná odkazem na hlavního
představitele nacistického Německa Adolfa Hitlera a adresovaná přímo
představitelům organizace sdružující osoby židovského původu, národnosti a
vyznání na území města Prahy, proto byla podle něj způsobilá vyvolat jak obavy
z napadení, tak i rozdmýchávání nebezpečných antisemitských nálad. Měl za to,
že způsobilost zmíněné hrozby vyvolat důvodnou obavu byla současně přímo úměrná
neustále se zvyšujícímu poštu antisemitských útoků, k nimž dochází opakovaně v
celé řadě evropských zemí.
23. Takové hodnocení povahy jednání obviněné, jakkoliv je třeba na ně nahlížet
jako na seriózní pohled a rozbor problematického chování s antisemitským
podtextem, ale neodpovídá konkrétní situaci a poměrům obviněné, nekoresponduje
s okolnostmi, za nichž k němu došlo. Dovolací soud již připomněl, že v případě
nenávistných projevů není možné zkoumat pouze jejich prvoplánový obsah, nýbrž i
jejich celkový kontext. V návaznosti na naplnění skutkové podstaty přečinu
násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2 tr.
zákoníku v podstatě ve shodě s dovolatelem i odvolacím soudem zdůraznil, že ač
zákonným znakem tohoto přečinu není požadavek, aby výhrůžka vzbudila důvodnou
obavu, je třeba trvat na tom, že – i bez vyvolání takové obavy – musí být
objektivně způsobilá vytvářet obavu z provedení toho, čím se hrozí. Trvání na
tomto předpokladu ostatně koresponduje se zásadou subsidiarity trestní represe
vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, poněvadž trestní odpovědnost pachatele
a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Odvolací soud správně zdůraznil, že jakkoliv je
podání obviněné odporné a amorální, nelze se omezit jen na obsah slovního
prohlášení, ale je třeba také hodnotit, zda ve spojení s případným jejím
dalších konáním a projevy jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z
jejich uskutečnění. Právě tento závěr ale podle odvolacího soudu učinit nelze.
Určitým nedostatkem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je, že ačkoliv
odvolací soud zmínil „komplexní zhodnocení“, explicitně neuvedl, jakými
konkrétními úvahami byl veden, jaké konkrétní „další konání a projevy“ obviněné
vzal v potaz. V této souvislosti nemůže jistě zůstat stranou pozornosti, že
obviněná svoji zprávu vytvořila pod vlivem dezinformačních podání s
protižidovskou tematikou, vedena představou, že za její neúspěch v roli matky i
vůbec dlouhodobě nepříznivé osobní poměry může především její bývalý manžel –
Žid a židovská obec, která za ním stojí, případně lidé nasazení Židy.
Východisko z neutěšené situace v dané chvíli spatřovala v tom, že „na židovskou
obec napsala, co si myslí“ (viz výpověď obviněné v hlavním líčení dne 20. 10.
2020, č. listu 565). Hledat v jejím obsahu výhrůžku objektivně způsobilou
vytvářet obavu z provedení toho, čím se hrozí, v tomto případě usmrcením, a to
případně i pod vlivem neustále se zvyšujícího počtu antisemitských útoků v
evropských zemích, představuje příliš sofistikované, projevům obviněné, její
situaci, motivaci činu neadekvátní hodnocení a rozbor textu. Odvolací soud
proto přiléhavě uzavřel, že výhrůžka obviněné nebyla objektivně způsobilá
vyvolat obavu z její realizace a že znaky přečinu násilí proti skupině
obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku nebyly naplněny.
24. Text samotný, jakkoliv velmi primitivně formulovaný, však jistě nelze
bagatelizovat a omlouvat jej, neboť je vulgární, urážlivý a nenávistný.
Odeslání zprávy s již dříve konkretizovaným obsahem na webové stránky portálu
Židovské obce v Praze představuje skutečně jednání nepřípadné a zavrženíhodné.
Třebaže odvolací soud v tomto případě nevyvodil trestní odpovědnost obviněné a
důsledky s ní spojené, správně usoudil, že takové jednání žádá vyvodit
odpovědnost správní. Soud může podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupit věc jinému
příslušnému orgánu jen tehdy, má-li ve výsledcích provedeného dokazování
dostatečný podklad pro závěr, že jednání, které není trestným činem, by mohlo
být posouzeno jako přestupek (přiměřeně viz č. 33/2015-II. Sb. rozh. tr.).
Přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za
přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o
trestný čin (§ 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o
nich). Posouzení jednání obviněné jako jednání protiprávního, v němž by bylo
možno spatřovat některý z přestupků podle zákona o některých přestupcích [v
úvahu přichází § 7 odst. 1 písm. c) tohoto zákona], je závěrem přiléhavým,
odpovídajícím zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr.
zákoníku a principu ultima ratio, který z této zásady vyplývá.
25. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího
státního zástupce je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu