8 Tdo 277/2023-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2023 o dovolání obviněného M. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 5 To 184/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 101/2021, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 5 To 184/2022, i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 3 T 101/2021.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 3 T 101/2021, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému V. H., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o vině. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 5 To 184/2022, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 2. 8. 2021 nejméně v době od 18:35 hodin do 18.45 hodin, po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy měl v krvi obsaženo nejméně 2,52 g/kg alkoholu, řídil osobní automobil tovární značky Renault Laguna, registrační značky XY, přinejmenším na místních komunikacích v XY a na účelové komunikaci k ulici XY způsobil nehodu, když najel na přívěsný vozík typu VAPP ECO 2, registrační značky XY, na němž ke škodě majitele V. H. způsobil škodu ve výši 500 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 5 To 184/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když soudy skutek kvalifikovaly jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, přestože v daném případě nešlo o trestněprávní jednání.
5. Konkrétně vytkl, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy, zjistily nesprávně skutkový stav a podle popsaného skutkového stavu chybně kvalifikovaly skutek. Měl za to, že byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V dané souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, v němž tento soud konstatoval, že z principu presumpce neviny vyplývá, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Podle dovolatele bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo, vyplývající z výše uvedeného principu, neboť v hlavním líčení nebylo prokázáno, že by usedl za volant po předchozím požití drog či alkoholu, ba ani zda vůbec v předmětnou dobu vozidlo řídil. Dechová zkouška byla provedena až 3 hodiny po způsobené dopravní nehodě, obviněný se nevyskytoval za volantem, tudíž je podle jeho názoru naprosto neprůkazné, že motorové vozidlo řídil, a to pod vlivem návykové látky. Poukázal na svou výpověď z hlavního líčení, v níž vysvětlil všechny okolnosti. Konstatoval, že ačkoliv se údajně doznal ke spáchání dopravní nehody, nikdy neuvedl, že by řídil pod vlivem návykové látky. Z uvedených důvodů uzavřel, že nespáchal trestný čin uvedený v rozsudku soudu prvního stupně.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 5 To 184/2022, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 3 T 101/2021, zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předeslala, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení, proto se jimi zabývaly již soudy nižších stupňů. Odmítla tvrzení obviněného, že by měl ve věci existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Námitky dovolatele podle jejího názoru nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat. Vyjádřila souhlas s názorem odvolacího soudu, že „už samotný náraz do přívěsného vozíku v měsíci srpnu v době po 16. hodině, když řidič je varován svědkem V. H., vyvolal pochybnosti o jeho ovládacích a rozpoznávacích schopnostech“. Svědci V. H. a N. V. H. dosvědčili, že z obviněného byl cítit alkohol. Policie sice obviněného zadržela až později, nicméně byly provedeny odběry krve a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo zjištěno množství alkoholu v krvi obviněného v době zaviněné dopravní nehody. Tvrzení obviněného o množství a době požívaného alkoholu je zejména doplňkem znaleckého posudku zcela vyvráceno. Osoba obviněného samozřejmě byla ztotožněna. Uzavřela, že jednání obviněného tedy bylo provedenými důkazy zcela prokázáno a právní kvalifikace jeho jednání je zcela přiléhavá. Měla za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženou takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.
8. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na jeho zákonné označení (konkrétního písmeno ustanovení § 265b tr. ř.) sice explicitně neodkázal, ale vytkl „nesprávné právní posouzení skutku“. Svou argumentaci proti nesprávné právní kvalifikaci skutku však založil výhradně na námitkách proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jejich skutkovým závěrům. Námitky proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů však lze relevantně uplatnit pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Podstatou argumentace dovolatele bylo, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, protože nebylo v souladu s pravidlem in dubio pro reo prokázáno, že by vůbec v předmětnou dobu řídil vozidlo a způsobil dopravní nehodu a že byl v době řízení pod vlivem návykových látek, konkrétně alkoholu.
14. Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, způsobí-li takovým činem havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a tímto činem způsobil dopravní nehodu.
15. Podle již rekapitulovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný řídil dne 2. 8. 2021 nejméně v době od 18:35 do 18:45 hod. osobní automobil tovární značky Renault Laguna. Námitka dovolatele, že nebylo prokázáno, že vozidlo v předmětnou dobu řídil a že způsobil dopravní nehodu, je lichá, neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Skutečnost, že obviněný v předmětnou dobu vozidlo řídil a způsobil při něm poškození přívěsného vozíku poškozeného, vyplynula nejen z výpovědí poškozeného V. H. a jeho syna, nýbrž to, že vozidlo řídil a najel do přívěsného vozíku poškozeného, potvrdil i sám obviněný ve své výpovědi podané v hlavním líčení. Uvedl, že vozidlo řídil někdy kolem 18:00 hod., k době od 18:35 hod. do 18:45 hod. zmínil, že v té době vyjížděl z garáže do uličky a najel do přívěsného vozíku svého souseda. Skutečnost, že obviněný v předmětnou dobu řídil dané vozidlo a v souvislosti s tím poškodil přívěsný vozík poškozeného V. H. (viz fotodokumentace se zaznamenaným poškozením vozíku na č. l. 10–15), byla tedy s ohledem na provedené dokazování spolehlivě zjištěna.
16. Za stávajícího stavu dokazování ale nelze bez pochybností přisvědčit skutkovému zjištění, že obviněný měl dne 2. 8. 2021 v době od 18:35 do 18:45 hod., kdy řídil vozidlo a způsobil dopravní nehodu, po předchozím požití alkoholických nápojů v krvi obsaženo nejméně 2,52 g/kg alkoholu. Toto zjištění je však z hlediska naplnění znaku „stavu vylučujícím způsobilost“ řídit vozidlo zásadní.
17. Jak již bylo konstatováno, ve věci bylo prokázáno, že obviněný kritického dne v době kolem 18:35 až 18:45 hod. řídil vozidlo, kterým najel do přívěsného vozíku poškozeného V. H. Pochybnosti nevyvstaly ani ohledně závěru, že obviněný poté, co poškodil přívěsný vozík poškozeného, jel vyzvednout svou družku na nádraží, kterou následně odvezl domů. Po návratu obviněného a kolizi s ním V. H. oznámil skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. K domu obviněného přijela hlídka Policie České republiky, která ve 21:18 hod.
provedla u obviněného dechovou zkoušku s pozitivním výsledkem. Obviněnému byla naměřena hodnota 2,29 ‰ alkoholu v krvi a ve 21:27 hod. při opakované dechové zkoušce mu byla naměřena hodnota 2,25 ‰ alkoholu v krvi (viz záznam o dechové zkoušce ze dne 25. 8. 2021, č. l. 16). Z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem (č. l. 23), které bylo započato dne 2. 8. 2021 ve 22:15 hod., vyplynulo, že obviněný měl v době odběru krve ve 22:15 hod. v krvi obsaženo 2,04 ‰ alkoholu a ve 22:45 hod.
měl 1,91 ‰ alkoholu v krvi. Prof. MUDr. Miroslavu Hirtovi, CSc., znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, pak bylo zadáno vypracovat znalecký posudek k určení hladiny alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody, k posouzení schopnosti obviněného bezpečně ovládat motorové vozidlo, k určení stupně opilosti, jakož i k určení, zda hodnoty alkoholu v krvi obviněného odpovídají jeho tvrzení, že alkohol užil až po vlastní jízdě a dopravní nehodě. Ze znaleckého posudku (č. l. 24–29), jehož závěry znalec potvrdil i ve své výpovědi v hlavním líčení, vyplynulo, že množství zkonzumovaného alkoholu, které obviněný specifikoval při podání vysvětlení v přípravném řízení dne 3.
8. 2021 (úřední záznam na č. l. 33– 34) a posléze i ve výpovědi v přípravném řízení (tj. 4 dl 42% vodky), neodpovídá hodnotám u obviněného v krvi naměřeným, proto je evidentní, že alkoholu musel vypít více, než sám uvedl. Z toho důvodu znalec vyloučil tvrzení obviněného, že alkohol (v jím uvedeném množství) užil výhradně až po dopravní nehodě. Pokud měl obviněný v době odběru krve, tzn. ve 22:15 hod., v krvi naměřeno 2,04 ‰ alkoholu a pokud obviněný vypil po dopravní nehodě 4 dl 42% vodky, jak uváděl v přípravném řízení, pak se hladina alkoholu v jeho krvi pohybovala v době 18:30 hod.
v rozmezí 0,94–1,24 ‰. V případě přítomnosti 0,94– 1,24 ‰ alkoholu v krvi obviněného se podle znalce jedná o zcela mírnou podnapilost až mírnou opilost. Uvedený výpočet tedy vychází z premisy, že pokud obviněný vypil po ukončení řízení jím uvedené 4 dl 42% vodky, další blíže nespecifikovaný alkohol musel vypít již před započetím řízení. Pokud by však obviněný vůbec nepil po dopravní nehodě, nýbrž jen před ní, respektive předtím, než řídil vozidlo, a pokud se v době odběru, tzn. ve 22:15 hod., nacházelo 2,04 ‰ alkoholu v krvi obviněného, pak se hladina alkoholu v krvi obviněného v 18:30 hod.
pohybovala v rozmezí 2,49–2,79 ‰ a v 18:15 hod. se pohybovala v rozmezí 2,52–2,84 ‰.
18. Znalec posléze doplnil znalecký posudek (č. l. 96–98, 120 a verte), v němž učinil propočty reflektující změnu výpovědi obviněného učiněnou v hlavním líčení, v níž uvedl, že nad rámec 42% vodky (z níž vypil 5–6 dl) vypil přibližně 3 až 4 dl domácí 54% nebo 55% slivovice, a to cca v době od 19:30 do 20:30 hod., přičemž před řízením vozidla žádný alkohol nepil. Znalec konstatoval, že hladina alkoholu v krvi zjištěná u obviněného laboratorně neodpovídá údajům o množství vypitého alkoholu uvedeným obviněným v hlavním líčení; hodnota alkoholu v krvi by v době 22:15 hod., kdy došlo k odběru krve obviněného, musela být mnohem vyšší v případě, vypil-li by obviněný v době od 18:35 hod. 4 dl 42% vodky a následně v době mezi 19:30 až 20:30 hod. vypil 3 nebo 4 dl 54% nebo 55% slivovice.
19. Soud prvního stupně odmítl obhajobu obviněného, že požil alkoholické nápoje až po řízení vozidla, a to s odkazem na rozpory mezi výpovědí z přípravného řízení a posléze v hlavním líčení, jež se týkaly množství a druhu vypitého alkoholu, jakož i až v hlavním líčení udávanou skutečnost, že společně s ním po ukončení řízení pila alkoholické nápoje také jeho družka. Obhajobu obviněného soud odmítl také s ohledem na závěry znaleckého posudku, podle něhož údaje uvedené obviněným ohledně času, množství a druhu vypitého alkoholu neodpovídají laboratorně objektivně zjištěným hodnotám alkoholu v krvi obviněného, jakož i s akcentem na skutečnost, že z výpovědí poškozeného V. H. a svědka N. V. H. vyplynulo, že bezprostředně po najetí obviněného na přívěsný vozík poškozeného s tímto hovořili a cítili z jeho dechu alkohol (bod 10., str. 6 jeho rozsudku). Nalézací soud tak měl za prokázané, že obviněný byl pod vlivem alkoholických nápojů již v době, kdy řídil po místních komunikacích v obci XY. Uzavřel, že obviněný řídil vozidlo v době od 18:35 hod. do 18:45 hod. a způsobil dopravní nehodu po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy měl na základě znaleckého zkoumání v krvi obsaženo nejméně 2,52 g/kg alkoholu.
20. V této souvislosti lze upozornit, že skutkové zjištění soudu prvního stupně o množství alkoholu v krvi obviněného v době od 18:35 hod., kdy měl obviněný podle zjištění soudu započít řízení vozidla, nekoresponduje se závěry znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc. Ten totiž mimo jiné konstatoval, že při variantě, požil-li by obviněný alkoholické nápoje výhradně před řízením a nikoliv již po jeho ukončení, pak by v době 18:15 hod. byla hladina alkoholu v jeho krvi v rozmezí od 2,52 až 2,84 ‰, v době 18:30 hod. pak v rozmezí 2,49 až 2,79 ‰. Závěr, že obviněný měl v době od 18:35 hod. do 18:45 hod. v krvi obsaženo 2,52 g/kg alkoholu, tak neodpovídá tomuto odbornému zjištění znalce. Nutno ovšem dodat, že se nejedná o rozpor, který by měl vliv na naplnění znaku stavu vylučujícího způsobilost obviněného řídit vozidlo, neboť by se v obou případech jednalo již o těžkou opilost.
21. Za relevantní vadu ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však třeba považovat skutečnost, že nalézací soud se dostatečně přesvědčivě nevypořádal s otázkou, kdy obviněný požil alkoholické nápoje a v jakém množství. Bez bližšího vysvětlení zcela vyloučil možnost, že obviněný požil alkohol jak před řízením vozidla, tak i po něm, přestože požívání alkoholu po řízení vozidla tvrdil nejen obviněný (jehož výpověď byla nalézacím soudem shledána nevěrohodnou a účelovou), ale rovněž svědkyně V.
W., družka obviněného, která měla po příjezdu domů alkoholické nápoje v menší míře pít společně s obviněným. S touto možností pracoval také znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který dospěl k závěru, že pokud by obviněný po ukončení řízení vozidla vypil 4 dl 42% vodky, jak tvrdil v přípravném řízení, pak by ještě před vypitím tohoto množství a druhu alkoholu měl v době 18:30 hod. v krvi 0,94–1,24 ‰ alkoholu. Byť lze s ohledem na závěry znaleckého posudku, jakož i obviněným původně v přípravném řízení uváděné údaje ohledně množství a druhu požitého alkoholu a výpovědi poškozeného V.
H. a svědka N.
V. H. dospět k závěru, že obviněný byl pod vlivem alkoholických nápojů již při řízení vozidla a způsobení dopravní nehody (tedy v době okolo 18:30 hod.), nelze na základě nalézacím soudem provedeného dokazování a jeho výsledkům dospět k jednoznačnému závěru ohledně hladiny alkoholu v krvi obviněného v době spáchání skutku. Soud se totiž nijak nevypořádal s časovým intervalem necelých tří hodin mezi dobou spáchání projednávaného skutku a první dechovou zkouškou, v jehož průběhu obviněný mohl pokračovat v požívání alkoholických nápojů (po první dechové zkoušce před odběrem krve již žádný alkohol nepožil).
Soud prvního stupně v této souvislosti přesvědčivě nevysvětlil, na základě jakých konkrétních zjištění vyloučil, že obviněný po ukončení řízení již žádný alkohol nepožil, obzvláště měl-li být rozladěný po konfliktu s poškozeným. Je logické, že obviněný veden snahou zbavit se trestní odpovědnosti za své jednání nepřipustil, že by požil alkoholické nápoje již před řízením vozidla, a tvrdil, že tak učinil výhradně až po ukončení řízení. Ačkoliv byla tato část výpovědi provedeným dokazováním vyvrácena, neznamená to nutně, že jeho výpověď musela být nepravdivá jako celek a že k požití alkoholických nápojů obviněným nedošlo i po ukončení řízení, když to potvrdila i jeho družka.
Pokud by skutečně obviněný požíval alkoholické nápoje nejen před řízením vozidla, ale i po jeho ukončení, pak by hladina alkoholu v krvi obviněného v době řízení vozidla nemohla činit 2,52 g/kg, jak uzavřel nalézací soud, nýbrž musela by být nižší.
22. Hodnotící úvahy nalézacího soudu, jakož i odvolacího soudu, který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil (pozn.: zřejmě nesprávně udává čas nárazu v době po 16:00 hod., bod 5. usnesení odvolacího soudu), tak vykazují nedostatky, jež nelze nechat bez povšimnutí. Určení hladiny alkoholu v krvi je přitom zjištěním, které má zásadní vliv na posouzení jednání jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, zejména naplnění znaku „ve stavu vylučujícím způsobilost“. Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. V souvislosti s nyní projednávaným jednáním obviněného, které spočívalo v řízení vozidla a způsobení dopravní nehody pod vlivem alkoholu, lze připomenout, že podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu.
23. Ve věcech, kde bylo u řidiče zjištěno, že měl v době řízení menší množství alkoholu v krvi než 1 promile, je vždy nutno prokázat, že jeho schopnost řídit motorové vozidlo byla skutečně snížena v rozsahu, jaký předpokládá § 274 tr. zákoníku. Tento závěr nelze dovodit jen ze samotné skutečnosti, že jízda byla vykonána za zvýšených nároků na schopnosti řidiče. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být kupř. svědecké výpovědi zasahujících policistů, jakož i další svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuálně o jeho způsobu jízdy (k tomu srov. přiměřeně zhodnocení poznatků Nejvyššího soudu sp. zn. Plsf 2/84, uveřejněné pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007, uveřejněné pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 405/2008 aj., ŠÁMAL P. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2790, 2791).
24. Byť tedy ani možná nižší hladina alkoholu v krvi obviněného sama o sobě nevylučuje, že obviněný nebyl v době řízení způsobilý řídit vozidlo, a že by se tedy mohl dopustit označeného přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, je třeba ve vztahu ke stavu vylučujícímu způsobilost obviněného řídit vozidlo učinit taková skutková zjištění, o nichž nebudou existovat důvodné pochybnosti. Stranou pozornosti úvah soudu nemůže proto zůstat obviněným zmiňovaná zásada presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98, ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, aj.). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Důvodné pochybnosti o vině obviněného zmiňované v tomto usnesení dovolacího soudu dosavadním postupem soudů rozptýleny nebyly.
25. K odstranění vytknutých nedostatků, při nedostatku dalších v úvahu přicházejících důkazů, se naznačuje potřeba dokazování doplnit nejméně o výslechy svědků M. Č. a K. D., policistů hlídky SDN Policie České republiky XY, jakož i L. B. a B. L., policistů hlídky OOP XY, přivolaných poškozeným za účelem řešení dopravní nehody (č. l. 6). Svědci nechť se vyjádří k jimi pozorovaným okolnostem na místě činu a především také k údajům, které jim obviněný sám k požívání alkoholu sdělil. Poté bude na soudu prvního stupně, aby provedené důkazy znovu pečlivě hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami vyjádřenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Ve svých hodnotících úvahách nemůže pominout v tomto usnesení již zmiňované a jím nevypořádané závěry znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., vztahující se k možnosti požití alkoholu obviněným nejen před řízením vozidla, ale také po jeho ukončení, a to v kontextu s výpověďmi obviněného a jeho družky, týkajícími se požití alkoholických nápojů po ukončení řízení. Bude také na něm, aby uvážil i význam poškozeným předloženého zvukového záznamu o jednání s obviněným dne 2. 8. 2021. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 11. 2021 (jakož i z jeho zvukového záznamu) nelze učinit žádné jiné zjištění, než že obviněný vulgárně nadával (č. l. 82 a verte, 84). Teprve po komplexním vyhodnocení všech důkazů bude možno o vině obviněného spolehlivě rozhodnout.
26. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 5 To 184/2022, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči, ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 3 T 101/2021, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož úkolem bude, aby s přihlédnutím ke korekcím a závěrům Nejvyššího soudu doplnil dokazování nejméně o výpovědi zmiňovaných policistů, případně provedl i důkazy další, nezbytné k řádnému objasnění skutkového stavu, všechny provedené důkazy znovu pečlivě vyhodnotil a o vině obviněného znovu rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr.
ř.). Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2023 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu