8 Tdo 293/2015-84
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2015 o
dovolání obviněné D. F., proti rozsudku Vrchního soudu v v Praze ze dne 25. 6.
2014, sp. zn. 5 To 22/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. F. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 2 T 4/2012, byla
obviněná D. F. uznána vinnou pod bodem I. výroku o vině trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961, trestního zákona,
účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), pod bodem II. výroku o vině
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod
bodem III. pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 43
odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi
let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s
dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního
orgánu obchodních společností a družstev v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1
tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest ve 200 denních sazbách ve výši 1.000
Kč, tj. v celkové výši 200.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 101 odst. 1 písm.
c) tr. zákoníku byly zabrány věci nebo jiné majetkové hodnoty ve výroku
rozsudku blíže specifikované. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká
republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových,
organizační složkou státu, Rašínovo nábřeží 42/6, Praha 2, IČ: 697 97 111,
odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. V dalším bylo podle § 226 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o
zproštění obžaloby spoluobviněných J. M. a J. M.
Proti označenému rozsudku podaly odvolání obviněná a státní zástupkyně
Městského státního zastupitelství v Praze. Obviněná svůj řádný opravný
prostředek zaměřila proti všem výrokům rozsudku, státní zástupkyně v neprospěch
obviněné brojila proti výroku o trestu. Z podnětu odvolání státní zástupkyně a
obviněné byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm.
b), d), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr.
ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla pod bodem I. výroku o vině
uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák., pod bodem II. výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem III. výroku o vině zvlášť závažným
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem
dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku byla odsouzena k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle §
56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a
družstev v trvání pěti let. Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále
uložen trest propadnutí části majetku, a to osobního motorového vozidla
Mercedes Benz GL 320 CDi 4 matic, 2007, černé barvy. Podle § 101 odst. 1 písm.
c) tr. zákoníku byly zabrány věci nebo jiné majetkové hodnoty ve výroku
rozsudku blíže specifikované. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká
republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových,
organizační složkou státu, Rašínovo nábřeží 42/6, Praha 2, IČ: 697 97 111,
odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná shora označených
trestných činů a zvlášť závažného zločinu podvodu dopustila tím, že:
I.
v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě v úmyslu získat
majetkový prospěch opatřila falešné listiny, a to údajnou plnou moc udělenou jí
V. M. a M. M. dne 16. června 2005 k prodeji pozemku v k.ú. Ú. n. L., obec
P., zapsaného na LV, který po naposledy zapsaných vlastnících V. M. a M. M.,
nebyl zahrnut do dědického řízení, manželům J. a J. M. a podpisu kupní smlouvy
z 18. července 2005, další údajnou plnou moc týchž osob udělenou jí 15. září
2005 k zastupování na katastrálním úřadu a údajný dopis V. M. a M. M.
adresovaný katastrálnímu úřadu s žádostí o urychlené přepsání vlastnických práv
na manžele M.; poté podala v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800 na Katastrální úřad
pro hl. m. Prahu návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitosti, přičemž
příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na základě falešných
listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 26. července 2006 zápis do
katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka uvedené nemovitosti zapsali J.
M. a J. M. roz. D., čímž způsobila dosud nezjištěným právním nástupcům po
zemřelých PhDr. M. E., roz. M. a V. M., dědicům po naposledy zapsaných
vlastnících předmětné nemovitosti V. M. a M. M., roz. H., škodu ve výši nejméně
649.250 Kč, v návaznosti na to podala J. M. 11. září 2006 na Katastrální úřad
pro hl. m. Prahu žádost o zápis budovy na předmětném pozemku do katastru
nemovitostí, a poté i v zastoupení J. M. na základě plné moci 25. září 2006
uzavřela kupní smlouvu týkající se i předmětného pozemku se společností NJP
THIRD, s. r. o., zastoupenou Ing. S. B.,
II.
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 8. a 17. ledna 2007 dálkovým
elektronickým přístupem do katastru nemovitostí a 27. listopadu 2006 výpisem z
pozemkové knihy Katastrálního úřadu Praha – město zjistila skutečnosti o
nemovitosti – pozemku v k.ú. Ú. n. L., obec P., zapsané na LV, s chybějícím
identifikátorem vlastníka, která nebyla zahrnuta do dědického řízení po
posledním zapsaném vlastníku B. R., roz. P., ani nebyla v této souvislosti
převedena na stát, poté si v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném
místě opatřila falešné listiny, a to údajnou kupní smlouvu z 29. listopadu 2006
mezi ní a B. R., o převodu vlastnictví této nemovitosti a údajnou plnou moc z
15. ledna 2007 udělenou jí B. R., následně 18. ledna 2007 v P., P. S., na
Katastrální úřad pro hl. m. Prahu podala návrh na povolení vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí z 5. prosince 2006 s padělaným podpisem B. R.,
přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na základě
těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 13. března
2007 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka uvedené
nemovitosti zapsali obžalovanou D. F., čímž způsobila J. R., F. L., B. P., J.
P. a H. K., právním nástupcům po B. R., roz. P., škodu ve výši nejméně
2.889.960 Kč, poté 24. září 2009 uzavřela kupní smlouvu o převodu vlastnictví
této nemovitosti za kupní cenu 4.400.000 Kč s Ing. Z. Z. a Ing. Z. Z., od
kterých obdržela celou kupní cenu,
III.
1.)
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 25. března, 15. června, 20. srpna,
29. září a 14. října 2007, 17. prosince 2008 a 7. ledna 2009 dálkovým
elektronickým přístupem do katastru nemovitostí a následným výpisem z pozemkové
knihy Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o nemovitosti v
pozemkové knize, pro k.ú. K., obec P., s chybějícím identifikátorem
vlastníka, která nebyla zahrnuta do dědického řízení po posledním zapsaném
vlastníku A. M., ani nebyla v této souvislosti převedena na stát, v přesně
nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě si opatřila falešné listiny, a to
údajný notářský zápis ze 6. září 1966 o prodeji této nemovitosti A. M., údajné
nevlastní dceři A. M., údajnou plnou moc z 21. října 2008 udělenou A. M. J. S.,
údajnou rezervační smlouvu mezi J. S. a společností REAL ASSETS, s. r. o., z
15. ledna 2009, údajnou kupní smlouvu mezi A. M. a společností REAL ASSETS, s.
r. o., z 13. února 2009 o převodu vlastnictví této nemovitosti, údajnou plnou
moc udělenou 13. února 2009 J. S. společnosti REAL ASSETS, s. r. o., k podání
návrhu na vklad vlastnictví a následně 18. února 2009 v Praze 8, Pod Sídlištěm
9/1800 na Katastrální úřad pro hl. m. Prahu podala návrh na vklad vlastnictví
do katastru nemovitostí, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro
hl. m. Prahu na základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé
listiny, provedli 29. července 2009 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako
nového vlastníka uvedené nemovitosti zapsali společnost REAL ASSETS, s. r. o.,
IČ: 278 72 394, jejímž jediným společníkem a jednatelem je obviněná, čímž
způsobila právním nástupcům po A. M., roz. V. škodu ve výši nejméně 12.077.040
Kč,
2.)
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 9. dubna 2008 a 20. dubna 2009
dálkovým elektronickým přístupem do katastru nemovitostí a následným výpisem z
pozemkové knihy Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o
nemovitosti – zapsané budově (od r. 1978 fakticky neexistující) postavené na
pozemku, zapsaných v katastru nemovitostí pro hl. m. Prahu, k.ú L., obec P., s
chybějícím identifikátorem vlastníka, která nebyla zahrnuta do dědického řízení
po naposledy zapsaném vlastníku J. T., ani nebyla v této souvislosti převedena
na stát, v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě si opatřila
falešné listiny, a to údajnou plnou moc z 8. července 2009 udělenou J. T.
společnosti REAL ASSETS, s. r. o., údajnou kupní smlouvu mezi J. T., s údajným
rodným číslem, a společností REAL ASSETS, s. r. o., z 8. července 2009,
následně 28. července 2009 v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800 na Katastrální úřad
pro hl. m. Prahu podala návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí,
přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na základě
těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 5. srpna
2009 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka uvedené
nemovitosti zapsali společnost REAL ASSETS, s. r. o., IČ: 278 72 394, jejímž
jediným společníkem a jednatelem je obviněná, čímž způsobila České republice
zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, právnímu
nástupci po zemřelém J. T., škodu ve výši nejméně 577.220 Kč,
3.)
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 29. dubna a 23. října 2009 dálkovým
elektronickým přístupem do katastru nemovitostí a 25. března 2009 výpisem z
pozemkové knihy Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o
nemovitosti – pozemku ve zjednodušené evidenci (zdroj parcely ZE: Pozemkový
katastr), v k.ú. Ú. n. L., obec P., s chybějícím identifikátorem vlastníka,
která nebyla zahrnuta do dědického řízení po naposledy zapsaném vlastníku J.
J., v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě si opatřila falešné
listiny, a to údajnou kvitanci zástavy ze splacené pohledávky z 20. ledna 2009
mezi F. J. a J. J., na základě které příslušní pracovníci Katastrálního úřadu
pro hl. m. Prahu provedli 4. června 2009 výmaz zástavního práva na uvedenou
nemovitost, údajnou plnou moc ze 17. dubna 2009 udělenou J. J. společnosti REAL
ASSETS, s. r. o., zastoupené D. F. pro jednání s katastrálním úřadem, údajnou
kupní smlouvu ze 7. dubna 2009 mezi J. J. a J. M., o převodu vlastnictví této
nemovitosti a návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí z 24. června
2009, následně 30. listopadu 2009 v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800 na
Katastrální úřad pro hl. m. Prahu podala návrh na povolení vkladu vlastnictví
do katastru nemovitostí, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro
hl. m. Prahu na základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé
listiny, zahájili řízení ve věci vkladu do katastru nemovitostí, které bylo
pravomocným usnesením ze 14. dubna 2010 zastaveno z důvodu nepředložení
požadovaných listin na základě výzvy, čímž svým jednáním mohla v případě zápisu
nového vlastníka do katastru nemovitostí způsobit právním nástupcům po zemřelé
A. J., roz. R., dědici po naposledy zapsaném vlastníku J. J., škodu ve výši
nejméně 99.660 Kč,
4.)
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 24. ledna 2007, 25. března 2007,
30. listopadu 2009 a 1. prosince 2009 dálkovým elektronickým přístupem do
katastru nemovitostí a následným výpisem z pozemkové knihy Katastrálního úřadu
pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o nemovitosti - parcele zapsané na LV
původ. pozemkový katastr, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
k.ú. Z. u P., obec J., s chybějícím identifikátorem vlastníka, která nebyla
zahrnuta do dědického řízení po naposledy zapsaném vlastníku J. F., roz. F.,
ani nebyla v této souvislosti převedena na stát, v přesně nezjištěné době a na
přesně nezjištěném místě si opatřila falešné listiny, a to údajnou postupní
smlouvu uvedené nemovitosti z 15. prosince 1948 mezi J. F. a J. F., údajným
nevlastním synem, údajnou kupní smlouvu mezi J. F., a společností MONAGHEN
DEVELOPMENT, s. r. o., z 3. srpna 2009, následně 3. prosince 2009 v Praze 8,
Pod Sídlištěm 9/1800 na Katastrální úřad pro Středočeský kraj podala návrh na
vklad vlastnictví do katastru nemovitostí s padělanými podpisy obou smluvních
stran, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj na
základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 18.
prosince 2009 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka této
nemovitosti zapsali společnost MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o., IČ: 266 94 981,
jejímž jediným společníkem a jednatelem byl M. P., čímž způsobila dosud
nezjištěným právním nástupcům po naposledy zapsaném vlastníku J. F., roz. F.,
škodu ve výši nejméně 13.744.722 Kč, na základě údajné kupní smlouvy z 21.
prosince 2009 mezi společností MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o, a společností
REAL ASSETS, s. r. o., následně 22. prosince 2009 podala na stejném místě návrh
na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí, vždy s padělaným podpisem M. P.,
zapsaného dosud v obchodním rejstříku jako jednatele MONAGHEN DEVELOPMENT, s.
r. o, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj na
základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, provedli 13.
ledna 2010 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako nového vlastníka uvedené
nemovitosti zapsali společnost REAL ASSETS, s. r. o., IČ: 278 72 394, jejímž
jediným společníkem a jednatelem je obviněná,
5.)
v úmyslu získat majetkový prospěch ve dnech 18. září 2006, 18. června, 6.
srpna, 13., 19. a 28. listopadu 2009 dálkovým elektronickým přístupem do
katastru nemovitostí a následným výpisem z pozemkové knihy Katastrálního úřadu
pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o nemovitosti, zapsané v katastru
nemovitostí Katastrálního úřadu hl. m. Prahy, k.ú. H. P., s chybějícím
identifikátorem vlastníka, která nebyla zahrnuta do dědického řízení po
zapsaném vlastníku J. H., ani nebyla v této souvislosti převedena na stát, v
přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě si opatřila falešné
listiny, a to údajné usnesení Státního notářství pro Prahu – venkov ze 4.
července 1958, sp. zn. V 4 U 238/57, jímž se potvrzuje, že po zemřelém J. H.
nabyl vlastnictví jediný dědic ze zákona, syn J. H., a údajnou kupní smlouvu z
21. prosince 2009 o převodu vlastnictví této nemovitosti mezi J. H., a
společností MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o., a následně dne 23. prosince 2009
zaslala na Katastrální úřad hl. m. Prahy v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800, návrh
na povolení vkladu vlastnictví do katastru nemovitostí s padělanými podpisy
obou údajných smluvních stran, přičemž příslušní pracovníci Katastrálního úřadu
pro hl. m. Prahu na základě těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé
listiny, provedli 31. prosince 2009 zápis do katastru nemovitostí, kdy jako
nového vlastníka uvedené nemovitosti zapsali společnost MONAGHEN DEVELOPMENT,
s. r. o., IČ: 266 94 981, jejímž jediným společníkem a jednatelem byl M.V.,
čímž způsobila dosud nezjištěným právním nástupcům po naposledy zapsaném
vlastníku J. H., škodu ve výši nejméně 5.410.800 Kč, dále na základě další
falešné listiny - údajné kupní smlouvy z 22. ledna 2010 o převodu vlastnictví
této nemovitosti uzavřené mezi společností MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o., a
společností REAL FACTOR, s. r. o., dne 26. ledna 2010 podala na stejný
katastrální úřad návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí z 25. ledna
2010, vždy s padělaným podpisem M. P., zapsaného dosud v obchodním rejstříku
jako jednatele společnosti MONAGHEN DEVELOPMENT, s. r. o., přičemž příslušní
pracovníci Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu dne 5. února 2010 na základě
těchto falešných listin v domnění, že jde o pravé listiny, zapsali jako nového
vlastníka společnost REAL FACTOR, s. r. o., IČ: 281 79 391, jejímž jediným
společníkem a jednatelem je obviněná,
6.)
v úmyslu získat majetkový prospěch dne 21. března 2007 dálkovým elektronickým
přístupem do katastru nemovitostí a výpisem z pozemkové knihy Katastrálního
úřadu pro hl. m. Prahu zjistila skutečnosti o nemovitosti v k.ú. V., obec P.,
zapsané na LV, s chybějícím identifikátorem vlastníka, která nebyla zahrnuta do
dědického řízení po naposledy zapsaném vlastníku W. L. – W., ani nebyla v této
souvislosti převedena na stát, v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném
místě si opatřila falešné listiny, a to údajnou kupní smlouvu ze 4. ledna 2010
mezi W. W. L. a společností DRAGO INTERNATIONAL, s. r. o., o převodu
vlastnictví této nemovitosti, následně dne 23. dubna 2010 v Praze 8, Pod
Sídlištěm 9/1800 na Katastrální úřad pro hl. m. Prahu podala návrh ze 4. ledna
2010 na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí s padělanými podpisy obou
smluvních stran, který byl 6. května 2010 vzat zpět, takže Katastrální úřad pro
hl. m. Prahu dne 12. května 2010 rozhodl o zastavení řízení ve věci vkladu do
katastru nemovitostí z důvodu zpětvzetí návrhu ze strany společnosti DRAGO
INTERNATIONAL, s. r. o., IČ: 264 56 192, přičemž svým jednáním mohla v případě
zápisu nového vlastníka do katastru nemovitostí způsobit právním nástupcům po
zemřelých Š. L. – W., a O. L. – W., , oprávněným dědicům po naposledy zapsaném
vlastníku W. L. – W., škodu ve výši nejméně 1.116.260 Kč,
přičemž obviněná D. F. svým jednáním způsobila škodu ve výši
31.809.781 Kč a pokusila se způsobit škodu ve výši 1.215.920 Kč, tedy celkovou
škodu ve výši 33.025.701 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně v
zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná uvedla, že pokud je v popisu skutkového jednání uvedeno, že
nemovitosti, jež měla podvodně převést, byly nemovitostmi, které nebyly
zahrnuty do dědického řízení a nebyly v této souvislosti převedeny na stát,
nemohla škoda vzniknout státu, ale pouze případným dědicům. Podle obviněné by
státu mohla vzniknout škoda pouze v případě, že by poslední zapsaní vlastníci
zemřeli bez dědiců. Obviněná je přesvědčena, že soudy neposkytly odpověď na
otázku, kdo je poškozený, zda někomu vznikla škoda a v jaké výši.
Dále vytkla, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že se stíhaných
skutků dopustila úmyslně. Nebylo postaveno najisto, že to byla ona, kdo se
vědomě účastnil neoprávněných převodů nemovitostí. Zdůraznila, že smlouvy o
převodu měly dvě části, přičemž ta první z nich byla padělaná. Obviněná, která
smlouvu podepisovala za nějakou firmu či za třetí osoby, to ale netušila;
nevěděla, že jeden z účastníků smlouvy je smyšlený. Podle ní nebylo prokázáno,
že by padělanou část smlouvy padělala, nechala padělat nebo že by věděla, že se
jedná o padělky. Z důkazů provedených v hlavním líčení naopak vyplývá, že jí
byly takto padělané dokumenty předány osobami, jež však nebyly trestně stíhány.
Akcentovala, že jednala jako každá jiná realitní kancelář. Usilovala o co
nejrychlejší a bezproblémový převod, neboť teprve jeho realizací obdržela
provizi. Nezáleželo na tom, kdo a co prodává, podstatný byl zisk provize. Soudy
neprokázaly, že jednala v podvodném úmyslu, že věděla o původu dokumentů, které
jí byly předloženy a které byly užity pro návrhy vůči katastru nemovitostí.
Tvrdila, že byla využita, byla tzv. posledním článkem celého řetězce, což
dokládají výpovědi svědků, zejména T. a T., jednotlivé listinné důkazy, jakož i
výpověď jí samotné. Je psychicky labilní osobou, která svým způsobem podléhala
tlaku jiných, zkušenějších osob, zejména tlaku mužů, jimž důvěřovala. Proto
když uvedené osoby přinesly smlouvu, uvěřila tomu, že smlouva je v pořádku.
Podle jejího názoru důkazní situace nepostačovala k jejímu odsouzení, zejména
nepostačovala k závěru, že podvodně jednala v úmyslu obohatit se o cenu
předmětných pozemků v neprospěch původních vlastníků, a už vůbec ne v
neprospěch státu. Soud nehodnotil její jednání ve vztahu ke každému případu,
nehodnotil skutečnosti vyplývající z logického hodnocení důkazů tak, jak byly
provedeny; nehodnotil správně její roli. Z odůvodnění soudních rozhodnutí
nevyplývá, z jakého důvodu byla odmítnuta varianta, že již připravené dokumenty
obdržela od třetí osoby, aniž by byla srozuměna s nepravdivostí jejich obsahu.
Tato varianta je podle obviněné nejméně stejně pravděpodobná jako varianta
uzavřená soudy.
Obviněná měla za to, že i pro případ, že by její jednání bylo prokázáno, byl by
uložený trest nepřiměřeně přísný. V této souvislosti poukazuje na dobu
uplynulou od spáchání skutků, po kterou se nedopustila žádného protiprávního
jednání, což má podle judikatury Evropského soudu podstatný hmotně právní
význam pro uložení trestu. Nebylo rovněž zohledněno, že byla samoživitelkou a v
České republice v podstatě cizinkou. Vzhledem k charakteru trestné činnosti,
nedostatku vzdělání a odborných a právních znalostí nemohla být jediným
pachatelem, který veškerá jednání vymyslel a zrealizoval. Pokud nebyla
prokázána míra účasti obviněné na skutku, nemohla být správně zjištěna ani míra
naplnění subjektivní stránky. Uložený enormně přísný trest je v podstatě
trestem za činnost všech těch, kteří nebyli objeveni jako skuteční pachatelé.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu,
jakož i rozsudek nalézacího soudu, zrušil (návrh na další procesní postup ve
věci neučinila).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním
posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle jeho mínění podřadit námitku,
podle které jednotlivými dílčími útoky nemohla být státu způsobena škoda. Tato
námitka se však míjí s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu – obviněná zřejmě
přehlédla, že odvolací soud v otázce určení poškozeného subjektu změnil
rozsudek soudu prvního stupně, který skutečně u všech dílčích útoků paušálně
označil za poškozeného Českou republiku. Státní zástupce uvedl, že z
jednotlivých skutkových vět výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že
za poškozené byli považováni právní nástupci vlastníků nemovitostí naposledy
zapsaných v pozemkové knize Katastrálního úřadu hlavního města Prahy, byť v
některých případech dosud nezjištění. Těmto osobám nepochybně vznikla škoda ve
výši odpovídající tržní ceně nemovitostí. Předmětné nemovitosti nebyly „věcí
ničí“, ale byly ve vztahu k obviněné cizím majetkem. Podle názoru státního
zástupce skutečnost, že v době rozhodování soudu nebylo možné v některých
případech přesně konkretizovat poškozené, resp. označit je jménem, nebrání
závěru o vině trestným činem podvodu. Podotkl, že Česká republika, zastoupená
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, byla jako poškozený
označena pouze v případě dílčího útoku pod bodem III. 2.) výroku o vině, což má
podle něj plnou oporu ve skutkových zjištěních. Z těch totiž vyplývá, že
poslední v pozemkové knize zapsaný vlastník nemovitostí J. T. zemřel bez
dědiců. V dědickém řízení po tomto posledním zapsaném vlastníkovi bylo již v
roce 1978 (rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 26. 9. 1978, sp.
zn. 8 D 1159/78) vysloveno, že dědictví připadá státu jako odúmrť (str. 13
rozhodnutí odvolacího soudu). Vlastníkem předmětných nemovitostí se proto ve
smyslu § 462 tehdy platného občanského zákoníku stal stát, a to již smrtí
zůstavitele, bez ohledu na skutečnost, že nemovitosti nebyly projednány v
dědickém řízení. Podle státního zástupce není důvod, aby moment, kdy stát v
důsledku odúmrti vstoupí do majetkových práv zůstavitele, byl posuzován jinak
nežli v případě nabytí dědictví závětním nebo zákonným dědicem ve smyslu § 460
občanského zákoníku.
Státní zástupce konstatoval, že kromě výše uvedeného neobsahuje
dovolání obviněné prakticky žádnou relevantní námitku. Ačkoliv obviněná
formálně namítá absenci subjektivní stránky trestného činu, její obhajoba
nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy. Měl za to, že obviněná
polemizuje s hodnocením důkazů soudy, resp. provádí vlastní hodnocení těchto
důkazů a prosazuje vlastní skutkovou verzi uplatňovanou už v původním řízení,
podle které jednala v dobré víře a falešné listiny použité při spáchání
jednotlivých dílčích útoků jí byly podstrčeny dalšími osobami na dispozicích s
nemovitostmi zainteresovanými. Státní zástupce poznamenal, že takové námitky
směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Akcentoval, že obviněná navíc ani
nevytýká existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními učiněnými soudy, který by mohl opravňovat k výjimečnému zásahu
dovolacího soudu do skutkových zjištění. Pro úplnost uvedl, že soudy obou
stupňů dostatečně vyložily, proč obhajobě obviněné neuvěřily (viz zejména
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 97-107), a že závěry soudů
nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Státní zástupce poznamenal, že deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani
námitky směřující proti přílišné přísnosti uloženého trestu. Zmínil, že v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice namítat
nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se rozhodování o
trestu, například nesprávnou aplikaci ustanovení o ukládání souhrnného nebo
společného trestu, námitky toliko proti přílišné přísnosti uloženého trestu
však vznášet nelze. Státní zástupce zdůraznil, že námitky tohoto druhu, pokud
jde jinak o trest, jehož uložení zákon připouští a který byl vyměřen v rámci
zákonné trestní sazby, nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen.
Navíc obviněná v rámci polemiky s výrokem o trestu opakuje některé skutkové
námitky o rozhodujícím podílu dalších osob na trestné činnosti, které směřují
spíše proti výroku o vině. Připomněl, že trestní stíhání v této rozsáhlé a
poměrně složité trestní věci trvalo asi tři a čtvrt roku (bylo zahájeno dne 10.
3. 2011 a skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 25. 6. 2014), tudíž hovořit
o nepřiměřené délce řízení, resp. dokonce o extrémních nedůvodných průtazích,
které by představovaly porušení ústavně garantovaného práva obviněné na
projednání věci v přiměřené lhůtě a které by jí bylo nutné kompenzovat při
rozhodování o trestu, nelze. Nelze rovněž dovozovat existenci nějakého
enormního časového odstupu mezi dobou spáchání trestné činnosti a dobou
rozhodování soudu o trestu, neboť poslední dílčí útok [bod III. 6.) výroku o
vině] byl ukončen až v první polovině roku 2010.
Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněné jsou z části
neopodstatněné a z části formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání (jako celek)
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání
obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání
je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené
podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)
další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní
úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu
odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro
posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných
námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně
odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.,
nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž
dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04,
Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž
splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle
Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci
neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší
soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je
obviněná ze stíhaného jednání usvědčována nejen výpověďmi svědků, zejména J.
B., J. L., Ing. S. B., S. K., D. K. a J. M.a ml., jakož i výpověďmi
spoluobviněných J. M. a J. M., ale především listinnými důkazy, přičemž z
mnohých lze zmínit znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání
písma psacích strojů (č. listu 1225-1227), odborné vyjádření z oboru
kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností (č. listu
1235-1258), znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady
nemovitostí (č. listu 1836-1840, 2107-2111, 2246-2250, 2453-2458,
2594-2597, 2711-2716, 2952-2957, 3198-3201), odborné vyjádření z
oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika (č. listu 925-1071), protokol o
provedeném záznamu telekomunikačního provozu (691-723), protokoly o provedení
domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků (č. listu 302 a násl.).
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů postupovaly
soudy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky
§ 125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých
skutečností dospěly k tomu, že se obviněná činů, jimiž byla uznána vinnou,
dopustila, jakož i k tomu, že považují její obhajobu za vyvrácenou (viz zejména
97 až 107 rozsudku nalézacího soudu, str. 11 až 16 rozsudku odvolacího soudu).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Není úkolem
Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s
jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a
logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s
představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení
zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje.
S ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný
důvod dovolání je významnou otázka, zda správně zjištěné jednání obviněné
popsané ve výroku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu
ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého
stupně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. pokračujícího zvlášť závažného
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem
dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná
totiž zpochybňuje závěr, že jejím jednáním byla způsobena škoda, a dále namítá,
že se stíhaných skutků nedopustila úmyslně.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť
závažný následek, spáchá trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm.
b) tr. zák.
Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe
nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo
zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou. Způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku je pokusem jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání
trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat,
jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku
(damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk. Značnou
škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, škodou velkého
rozsahu škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§ 89 odst. 12 tr. zák., §
138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata podle § 250 odst. 1 tr. zák., §
209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 4 tr. zák., §
13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě a škodě
velkého rozsahu je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 5, §
6 písm. a) tr. zák., § 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku].
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem
trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který
nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v
tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí
podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici
a tím vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a dojde k obohacení
pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §
140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení
znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je
rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým
pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel
(mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde
ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se
jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi
omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná
souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím
majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu
mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající
v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající
v omylu nemusí být subjekty totožné.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (ad body I. a II.)
se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněná ke
škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila
tak na cizím majetku značnou škodu. Z právní věty výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu (ad bod III.) se podává, že soud považoval za naplněné znaky
zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, které spočívají v tom, že obviněná jiného obohatila tím, že uvedla
někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, nebo se
dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného obohatila
tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého
rozsahu, jehož se dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání
trestného činu nedošlo. Skutková zjištění precizně popsaná v tzv. skutkové větě
výroku o vině rozsudku odvolacího soudu výstižně obsahují všechny znaky nejen
objektivní, ale i subjektivní stránky označeného trestného činu a zvlášť
závažného zločinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších
stupňů ničeho vytknout.
Podvodné jednání obviněné spočívalo podle zjištění soudů v zásadě v tom, že
obviněná v úmyslu získat sobě nebo jinému neoprávněný majetkový prospěch
opatřila falešné listiny k nemovitostem, o nichž věděla, že nebyly zahrnuty do
dědického řízení po zemřelých vlastnících, včetně návrhu na vklad vlastnického
práva, a tyto falešné listiny v úmyslu převést vlastnické právo ve prospěch
sebe či jiné fyzické nebo právnické osoby podala na příslušný katastrální úřad.
K převodu nemovitostí ve většině případů došlo – pokud k němu nedošlo, tak jen
v důsledku obezřetnosti pracovníků katastrálního úřadu či z jiného důvodu, na
vůli obviněné nezávislého, přičemž obviněná svým jednáním způsobila škodu buď
dědicům, nebo České republice.
Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněné nese charakteristické rysy
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp.
zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku. Obviněná znala postup vedoucí k převodu vlastnického práva k
nemovitostem; byla obeznámena s tím, na podkladě jakých listin rozhoduje
katastrální úřad o povolení vkladu. Obviněná usilovala o převod vlastnického
práva k nemovitostem, o nichž věděla, že nebyly zahrnuty do dědického řízení po
zemřelých vlastnících, přičemž pro účely úspěšného převodu padělala či nechala
padělat nezbytné listiny. S vědomím, že listiny, na jejichž podkladě se převodu
vlastnického práva domáhá, jsou listinami falešnými, tyto listiny na
katastrální úřad doručila, ve vztahu ke katastrálnímu úřadu předstírala
okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Činila tak s cílem
sebe či jiného obohatit a způsobit na cizím majetku škodu. Věděla, že
nemovitosti, jež hodlala podvodně převést, ať už přímo na sebe, jiné fyzické
osoby či osoby právnické, jí, případně těmto osobám, nemohou z titulu kupních
smluv náležet, neboť tyto smlouvy (stejně jako i další listiny) byly padělané.
Věděla tedy, že zcela nedovoleně, bez vědomí a vůle oprávněného subjektu,
usiluje o převod cizího majetku. Počínání obviněné bylo ve většině případů
úspěšné - katastrální úřad návrhům na povolení vkladu až na výjimky [viz body
III. 3) a III. 6)] vyhověl, o způsobení škody rovnající se tržní ceně
nemovitostí proto nemůže být sporu. Pokud jde o konkretizaci poškozených,
Nejvyšší soud se shodně se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství
domnívá, že obviněná zřejmě přehlédla, že odvolací soud vzhledem k neúplnosti
skutkových zjištění nalézacího soudu, který v označení poškozeného subjektu
zaznamenal pouze skutečnost, že určení totožnosti poškozeného je věcí právního
nástupnictví z důvodu dědění či odúmrti, a ve skutkové větě výroku o vině vždy
konstatoval, že škoda vznikla nebo hrozila vzniknout České republice, rozsudek
nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a v novém rozhodnutí pochybení
nalézacího soudu napravil, když za poškozené označil právní nástupce vlastníků
nemovitostí naposledy zapsaných v pozemkové knize Katastrálního úřadu hl. m.
Prahy (podrobnosti viz str. 11-16 rozsudku odvolacího soudu). Pro úplnost nelze
nezmínit, že předmětné nemovitosti nebyly „věcí ničí“, ale byly ve vztahu k
obviněné cizím majetkem. Proto ani skutečnost, že v době rozhodování soudu
nebylo možné v některých případech přesně konkretizovat poškozené, resp.
označit je jménem, nebrání s ohledem na konkrétní okolnosti případu závěru o
vině trestným činem podvodu.
Jednání, jehož se obviněná dopustila, bylo jednáním úmyslným, přičemž soudy
správně vyvodily, že tak učinila v úmyslu přímém. Podle § 15 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku [shodně také § 4 písm. a) tr. zák.] je trestný čin spáchán v
přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným
porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Soudy správně na spáchání uvedených trestných činů v přímém úmyslu usuzovaly z
okolností, jež byly ve věci zjištěny, a dovozovaly je z nepřímých důkazů
tvořících systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu jak mezi sebou
navzájem, tak i s dokazovanou skutečností, a proto požadavky ohledně
souladnosti nepřímých důkazů byly splněny. Jestliže totiž obviněná se znalostí
řízení o povolení vkladu padělala nebo nechala padělat kupní smlouvy na
nemovitosti, kdy údajným prodávajícím měla být vždy osoba, o níž obviněná
věděla, že zemřela, a spolu s padělanými návrhy na vklad vlastnického práva
uvedené smlouvy na katastrální úřad doručila, je zjevné, že zájem na ochraně
cizího majetku chtěla porušit [§ 4 písm. a) tr. zák., § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku]. Úmysl obviněné směřoval ke způsobení majetkové újmy. Příčinný průběh
je v zavinění obsažen a obviněná odpovídá za následek, který z předmětného
jednání vzešel. Že nebyl zvlášť závažný zločin podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku v případě dílčích útoků pod body III. 3) a III. 6)
dokonán, zánik trestnosti pokusu nezpůsobuje. Obviněná učinila veškeré kroky
vedoucí k neoprávněnému převodu vlastnického práva, přičemž pouze v důsledku
obezřetnosti pracovníků katastrálního úřadu, či z jiného důvodu, který však
nezávisel na vůli a rozhodnutí obviněné, k němu nedošlo.
Co se týče výtky vztahující se k výši trestu, Nejvyšší soud považuje za
podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu
důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu,
apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku
nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb.).
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého
trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně
uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř.
dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem
námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že
byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná
pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména
nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39, § 41 či § 43 tr. zákoníku, a v
důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu),
nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to
pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a
závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl
neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový
případ se v posuzované věci nejedná.
Odvolací soud, jenž obviněné zmírnil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ze
sedmi na šest let, přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání
uvedeného druhu trestu, vůči němuž byly její námitky soustředěny, řídil (str.
18 rozsudku). Odvolací soud akcentoval, že Městský soud v Praze jako soud
nalézací při ukládání trestu postupoval správně, zohlednil-li dobu a rozsah
spáchané trestné činnosti, sofistikovaný způsob provedení i výši způsobené
škody. Poznamenal, že nalézací soud v rámci trestní sazby v rozpětí od pěti do
deseti let důvodně přihlížel k formě zavinění, zištnému motivu i úpornosti
zločinného záměru. Vzhledem k tomu, že obviněná neučinila žádné kroky k náhradě
škody, odvolací soud i navzdory výši způsobené škody dovodil, že s ohledem na
trestní bezúhonnost obviněné a s ohledem na její rodinné poměry (sama vychovává
desetiletého syna) bude přiměřeným trestem trest přibližně ve čtvrtině trestní
sazby. Proti takovému závěru není možné mít žádných výhrad. Nelze přehlédnout,
že ačkoliv obviněná tvrdí opak, soud její trestní bezúhonnost i její status
matky samoživitelky zohlednil. Pokud se jedná o délku trestního stíhání a dobu
uplynuvší od spáchání skutku, je zjevné, že v posuzované trestní věci právo
obviněné na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod porušeno nebylo. Trestní stíhání obviněné bylo zahájeno dnem
10. 3. 2011 a skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dnem 25. 6. 2014. Celková
doba trestního stíhání tedy přesahovala tři roky a tři měsíce, což s ohledem na
rozsáhlost a složitost projednávané věci není nikterak excesivní. Prvního
skutku (pod bodem I.) se obviněná dopustila v prosinci 2005, druhého (pod bodem
II.) v lednu 2007 a posledního dílčího útoku [bod III. 6.)] v dubnu 2010. Ani v
této souvislosti nelze konstatovat existenci jakéhokoliv nepřiměřeně dlouhého
časového období. Jestliže proto soud při úvaze o trestu rozhodoval bez zřetele
k délce trestního stíhání a bez zřetele k odstupu od doby spáchání činu, nelze
jeho postup shledávat chybným. Nejvyšší soud uzavírá, že argumentace odvolacího
soudu je přiléhavá a úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let
adekvátní. Soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry
trestu a jeho závěr je vyvážený. Trest, který byl obviněné takto uložen, není
extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu
tudíž není dán žádný důvod.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo v části podáno z jiného důvodu, než
jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., přičemž relevantně
uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn
nebyl. Dovolání je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková