8 Tdo 297/2023

8 Tdo 297/2023-319

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2023 o dovoláních obviněných 1) E. D., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, a 2) A. N., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 4 To 253/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 117/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných E. D. a A. N. odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 2 T 117/2022, byli obvinění E. D. a A. N. uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byli oba obvinění podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která však byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 4 To 253/2022, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tím, že dne 28. 6. 2022 kolem 21:35 hodin v XY na ulici XY před budovou XY společně za použití násilí odcizili poškozenému S. K. jeho tašku s osobními doklady, finanční hotovostí v různých měnách v celkové hodnotě 4 747 Kč, zákaznickou kartičkou Tesco, průkazkami na MHD, 4 ks klíčů a plastovou tubou od léků, a to tak, že k poškozenému přistoupil E. D., který zezadu za ramena uchopil poškozeného a takto s poškozeným trhl s cílem jej shodit na zem, což se mu nepodařilo, došlo k roztržení košile poškozeného, kdy trhnutí mělo za následek to, že poškozený udělal dva kroky dozadu, přičemž mu E. D. trhl za tašku, kterou měl poškozený zavěšenu přes pravé rameno u levého boku, která se tímto oddělila od závěsného popruhu, a tašku pohodil za sebe na zem, kde ji sebrala A. N., která s taškou z místa utekla, kdy v tuto chvíli se již poškozený otočil čelem k E. D., který poškozeného uchopil za krk a takto jej natlačil na zeď, poškozený se aktivně bránil, a když jej E. D. pustil, tak z místa utekl směrem za A. N., kterou dostihl a uchopením její kabelky na místě zdržel až do příjezdu Policie České republiky, čímž způsobili poškozenému S. K., narozenému XY, drobná poranění bez nutnosti vyhledat lékařské ošetření, přičemž odcizené věci byly následně vráceny poškozenému.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 4 To 253/2022, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Obviněný E. D. odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněná A. N. uplatnila toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný E. D. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) vyjádřil přesvědčení, že soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Jeho závěry opřené především o výpověď poškozeného S. K. nemohou obstát, neboť trhliny v dané výpovědi (spočívající v zamlčení účasti na předcházejícím incidentu) svědčí pro enormní zájem poškozeného na výsledku tohoto řízení. Rozpory v tomto směru připustil i státní zástupce. Další trhlinou je i popis poškozeného z hlediska místa, způsobu napadení i časové souslednosti celé události. K výpovědi svědka Z. T. dovolatel podotkl, že svědek neviděl ani začátek ani konec konfliktu a že jeho popis situace se liší od výpovědi poškozeného i popisu skutku ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Naopak k výpovědi svědka J. H. soud přihlédl pouze okrajově, přestože svědek jednoznačně ztotožnil osobu poškozeného, jeho podíl i účast na předcházejícím konfliktu, čímž prohloubil trhliny ve výpovědi poškozeného, kterou tak nelze hodnotit jako věrohodnou a nekriticky ji přijímat. Výpovědi členů zasahující policejní hlídky k incidentu žádné podstatné informace nepřinesly.

6. K samotnému incidentu na nádraží obviněný poznamenal, že jeho počátek neviděl žádný svědek, absentuje k němu též kamerový záznam. Je zřejmé, že řešenému konfliktu předcházelo napadení dovolatele poškozeným. Míra alkoholu v krvi všech zúčastněných poukazuje spíše na to, že se po třech hodinách opět náhodně potkali a začali se znovu rvát. Šlo tak spíše o opileckou šarvátku než loupež. Obviněný dále označil některé úvahy soudu prvního stupně (ohledně údajů v lékařské zprávě či zpochybnění tvrzení, že jeho přítelkyně měla jít v kritický moment hledat psa) za fabulace. Též namítl, že chybí úmysl zmocnit se cizí věci. Ten totiž předpokládá značnou míru plánovitosti a koordinovanosti, která však vzhledem k míře požitého alkoholu všech zúčastněných a podílu poškozeného na rozhodujících událostech zcela absentuje. Závěrem vyslovil přesvědčení, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo.

7. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popř. aby zrušil napadený rozsudek a ve věci rozhodl sám.

8. Obviněná A. N. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) namítla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle jejího názoru se soud prvního stupně domníval, že konflikt předcházející projednávanému skutku se vůbec nestal, což je ovšem v rozporu s nestrannými výpověďmi kolemjdoucích svědků. U druhého konfliktu shledal, že se společně s obviněným snažili za použití násilí zmocnit cizí věci. Zde však pouze přejal výpověď poškozeného, který má zájem na výsledku řízení, jelikož při prvním konfliktu ohrožoval dovolatele střelnou zbraní. Odvolací soud se konkrétně nevyjádřil k uplatněným námitkám s poukazem na svou vázanost hodnocením důkazů soudem prvého stupně, a to přestože závěry nalézacího soudu, zejména stran prvního konfliktu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Přitom pro řádnou kvalifikaci skutku je nezbytné posoudit, zda si obvinění vyhlédli náhodnou oběť, kterou chtěli okrást, nebo zda se jednalo o pokračování opilecké šarvátky.

9. Prvnímu konfliktu je třeba věnovat zvýšenou pozornost z toho důvodu, že popis skutku vychází výhradně z výpovědi poškozeného, neboť počátek konfliktu nezaznamenal kamerový systém ani žádný ze svědků. Úvahy nalézacího soudu o tom, že k prvnímu střetu vůbec nedošlo, jsou v rozporu s provedeným dokazováním. V této souvislosti obviněná v podrobnostech připomenula výpovědi svědků J. H., V. V., M. S., P. Z., které se dané události různými způsoby dotýkaly, dále slova poškozeného, jenž připustil, že obviněné již před posuzovaným skutkem viděl v hospodě, a v neposlední řadě závěrečnou řeč státního zástupce, který označil svědectví poškozeného ohledně první potyčky kolem 19:30 hod. za nepravdivé. Soud prvního stupně se ovšem k výpovědi shora uvedených svědků vůbec nevyjádřil, naopak vyzdvihl, že obvinění nespolupracovali s policejní hlídkou, která na místo přijela střelbu řešit. Taktéž skutečnost, že poškozený byl na kamerovém záznamu v čase 19:39 hod. zachycen, jak zdánlivě v klidu odchází z místa činu a pije pivo, neznamená (zejména s ohledem na množství alkoholu, které požil), že se předtím neúčastnil konfliktu u XY.

10. Dovolatelka zopakovala, že konfliktu v 21:35 hod. předcházelo napadení obviněného poškozeným v 19:30 hod. Když se tito dva po dvou hodinách opět potkali, začali se proto znovu prát. Je tedy zřejmé, že druhý uvedený konflikt byl opileckou šarvátkou, nikoliv loupeží. V této souvislosti obviněná připomněla, že poškozenému byla naměřena hladina 2,6 ‰ alkoholu v dechu, dovolateli 2,37 ‰ a jí samotné 1,42 ‰. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by obvinění měli v úmyslu se za použití násilí zmocnit cizí věci, jak s ohledem na jejich značnou opilost, tak na pudovost pokračování předchozí potyčky. Přestože soud hodnotil jejich výpovědi jako nelogické a nevěrohodné, ona vyslovila přesvědčení, že jejich jednání zcela odpovídalo nastalé situaci. Připustila dále, že s ohledem na trestní minulost obou z nich nebyli v očích soudu za věrohodné. To ovšem neznamená, že jím byl poškozený. Ve věci nastala situace „tvrzení proti tvrzení“, kdy bylo povinností soudů pečlivěji posuzovat váhu jednotlivých důkazů a při jejich nedostatku postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Zopakovala, že vzhledem k absenci subjektivní stránky trestného činu nebylo možno skutek kvalifikovat jako trestný čin loupeže. Celá věc mohla být podle § 171 odst. 1 tr. ř. postoupena správnímu orgánu, jelikož předmětné jednání mohlo být posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití. Přestože popřela, že by si přisvojila tašku poškozeného, uvedla, že skutek, tak jak je popsán, by mohl být v krajním případě kvalifikován jako trestné činy krádeže a výtržnictví.

11. S ohledem na popsané skutečnosti dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 4 To 253/2022-265, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2022, č. j. 2 T 117/2022-240, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k oběma podaným dovoláním písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podotkl, že dovolatelka měla využít také dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Následně se v podrobnostech věnoval zákonné dikci a rozsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V daném ohledu pak konstatoval, že v posuzované věci nelze vůbec hovořit o tom, že by se v rozhodných skutkových zjištěních, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, soudy nižších stupňů dopustily nějakého rozporného posouzení v poměru ke skutečnému obsahu provedených důkazů, natožpak aby bylo možno hovořit o rozporu zjevném. Ostatně obviněný ani v dovolání výslovně neuplatnil tzv. zjevný rozpor mezi konkrétně označenými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů. Toliko se snažil, a to velmi obecně, o jakési přehodnocení vybraných důkazů, aby tak dospěl k tomu, že lze připustit i alternativní skutkový děj, a je tudíž nutno postupovat podle v dovolání akcentované zásady in dubio pro reo. Podobně ani obviněná v dovolání neoznačila žádný takový důkaz, který by měl být ze strany soudů zjevně chybně interpretován a současně by byl určující pro skutkový závěr ohledně toho skutku, jež je předmětem odsuzujícího rozsudku.

13. K výpovědím svědků J. H. a M. S. státní zástupce poznamenal, že se nejednalo o důkazy podstatné z hlediska těch skutkových zjištění, která jsou určující z hlediska naplnění znaků trestného činu loupeže. Uvedení svědci vůbec nevypovídali ke skutku, který byl předmětem posouzení ve věci, a to ani z hlediska časového, ani z hlediska místa spáchání činu, ani z hlediska způsobu jeho provedení. Naopak vypovídali k událostem, ke kterým mělo dojít cca dvě hodiny před tím, než došlo ke skutku, v němž bylo shledáno spáchání zločinu loupeže obviněnými. Konečné závěry soudů nižších stupňů ohledně prvního konfliktu nejsou jednoznačné v tom smyslu, že k němu vůbec nedošlo. Pouze nebylo možno na podkladě ve věci provedených důkazů přesně stanovit jeho průběh a roli jednotlivých osob v něm. Důkazní stav to bez pochybností neumožňoval, nebylo to ovšem ani z hlediska merita věci podstatné. Rozhodující je skutečnost, že tento incident neměl podstatný význam pro posouzení skutku, k němuž došlo o dvě hodiny později mezi dovolatelem a poškozeným a v jehož průběhu se dovolatelka zmocnila tašky poškozeného s jeho osobními věcmi.

14. Státní zástupce konstatoval, že prvoinstanční soud nedospěl k obviněnými zpochybňovaným skutkovým zjištěním po nějakém účelově selektivním, tendenčním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, včetně vlastních výpovědí obou z nich, které jsou vnitřně nelogické a zčásti i navzájem si odporující, především však nekorespondující s dalšími ve věci provedenými důkazy, včetně těch nepřímých (příkladně státní zástupce zmínil okolnosti nálezu uloupené kabelky poškozeného v kabelce obviněné, prohlášení obviněné vůči strážci zákona bezprostředně po činu, přetržený popruh u taštičky poškozeného, výpověď svědka Z. T. o průběhu napadení atd.). Způsobu, jakým se prvoinstanční soud vypořádal s obhajobou obviněných, spočívající v podstatě na tezi o nevěrohodnosti výpovědí poškozeného, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud zcela adekvátně vyložil, z jakých důvodů ji považoval za zcela vyvrácenou a proč o věrohodnosti výpovědí poškozeného neměl ani tu nejmenší pochybnost (k tomu srov. body 19.–22. písemného vyhotovení rozsudku). O případ tvrzení proti tvrzení se zde vůbec nejednalo, přičemž o jednotlivých skutkových verzích nemohl mít prvoinstanční soud žádné důvodné pochybnosti. Důvod k použití zásady in dubio pro reo zde v žádném případě nenastal. S prakticky totožnou procesní argumentací, jakou obvinění uplatnili v dovolání, se v rámci svého přezkumu odpovídajícím způsobem vypořádal také odvolací soud v bodech 13.–15. odůvodnění napadeného usnesení.

15. Státní zástupce věnoval též pozornost zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K námitce nenaplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže poté uvedl, že z tohoto hlediska není vůbec vyžadováno, aby vlastní útok byl proveden způsobem, který by vykazoval značnou míru plánovitosti a koordinovanosti. Uvedené pojmy jsou v rozhodovací praxi spojovány spíše s činností organizované skupiny. Jednání obviněných v rámci posuzovaného skutku nicméně nebylo posouzeno i podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Skutečnost, že dovolatelé svůj čin dopředu nijak zvlášť důkladně nenaplánovali a své počínání důsledně nekoordinovali, nikterak nevylučuje jejich trestní odpovědnost za zločin loupeže v jeho základní skutkové podstatě. V této souvislosti ještě státní zástupce připomenul obecná kritéria pro posuzování úmyslného zavinění při spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a uzavřel, že spoluúčast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit i takovým způsobem, jak se stalo v posuzovaném případě, tedy že zatímco jeden z nich bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci.

16. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obě podaná dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný E. D. odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněná A. N. zvolila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174– 3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první alternativa, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

20. S ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci (jenž po řádném věcném přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího zamítl obviněnými podaná odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná) i obsah dovolacích námitek obviněného je zcela zřejmé, že citovaný dovolací důvod mínil uplatnit v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený jednak v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (který uplatnila také obviněná) a současně v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož sice dovolatelka nevyužila, nicméně některé její výhrady do rámce posledně zmíněného zákonného ustanovení bezpochyby spadají.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

22. Oba obvinění, ať již výslovně nebo alespoň implicitně, vytkli první alternativu jimi uplatněného dovolacího důvodu, tj. že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Danou vadu spatřovali především ve skutečnosti, že soudy vycházely z výpovědi poškozeného S. K., kterou oni sami označili za nevěrohodnou, a zdůraznili, že poškozený měl enormní zájem na výsledku tohoto řízení. V návaznosti na to vyzdvihli první konflikt, jenž se téhož dne odehrál před obchodním domem XY kolem 19:30 hodin mezi dovolatelem a poškozeným, vyjádřili přesvědčení, že jej soudy měly do svých úvah zahrnout, a to nejen v rámci hodnocení projednávaného skutku (tj. druhého konfliktu nastalého před budovou XY kolem 21:35 hodin), ale též v rámci hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného (který první potyčku v rozporu s provedenými důkazy popřel). Namísto toho však soudy obou stupňů k prvotní události nejenže nepřihlédly, nýbrž soud prvního stupně, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dokonce konstatoval, že k žádnému předcházejícímu konfliktu mezi obviněným a poškozeným nedošlo.

23. K uplatněným námitkám musí Nejvyšší soud v prvé řadě zdůraznit, že předmětem posouzení v této trestní věci je výlučně jednání obviněných vůči poškozenému S. K., k němuž došlo dne 28. 6. 2022, kolem 21:35 hodin před budovou XY. Naproti tomu událost, které se ve svých podáních dovolávají, tedy (jimi tvrzený) první střet mezi oběma zúčastněnými muži před obchodním domem

XY, nemá pro právní posouzení projednávaného skutku nikterak zásadní význam. I kdyby se totiž dovolatel s poškozeným (a případně dalšími osobami) na daném místě v čase kolem 19:30 hodin opravdu poprali, a dokonce i pokud by poškozený během této potyčky vystřelil z plynové pistole, nic nedávalo ani jednomu z obviněných právo poškozeného dvě hodiny poté (byť např. z důvodu odplaty) znovu fyzicky napadnout a odcizit mu jeho osobní věci. Navíc vzhledem k časovému rozestupu a oddělenosti obou událostí, tyto nelze pojímat jako pokračující děj, jenž by se po celou dobu dvou hodin postupně vyvíjel, že by jeden dílčí akt plynule navazoval na druhý, a v důsledku toho by nebylo možno jednotlivé momenty od sebe separovat.

Nelze proto hovořit o jakémsi „pudovém pokračování v opilecké šarvátce“, jak oba obvinění se ve svých dovoláních dožadovali. Naopak platí, že v době projednávaného skutku už byl první incident uzavřen, a proto soudy neměly povinnost jej detailním způsobem prokazovat ani nijak zohledňovat při hodnocení skutku, který se stal předmětem tohoto trestního řízení.

24. Přesto je nad rámec právě uvedeného vhodné podotknout, že ani z důkazů týkajících se onoho prvního střetu z doby kolem 19:30 hodin (tj. výpovědí svědků J. H., V. V. a kamerových záznamů) nebylo možno potvrdit verzi obviněných, že to byl právě poškozený, kdo nečekaně napadl dovolatele. Naopak by se dalo usoudit, že k určité konfrontaci těchto dvou došlo až v rámci probíhajícího konfliktu více osob. V této souvislosti soudy velmi správně poukázaly na skutečnost, že při prošetřování první potyčky sám obviněný policistům uvedl, že nic neviděl ani neslyšel (č. l. 111), což je poněkud zarážející, měl-li být poškozeným opravdu z ničeho nic a zcela bezdůvodně napaden.

25. Soudy obou instancí zákonným a věcně správným způsobem hodnotily i důkazy vztahující se k předmětu tohoto trestního řízení. Oba dovolatelé v daném směru vytýkali, že soudy přistoupily zcela nekriticky k výpovědi poškozeného, kterou vzaly za základ svých skutkových zjištění, přestože on lhal ohledně své účasti na prvním střetnutí, čímž dal najevo svůj „enormní zájem na výsledku řízení“, jeho výpověď obsahovala více dalších rozporů a počátek samotného skutku nebyl podložen žádným jiným provedeným důkazem. Tato jejich tvrzení ovšem neodpovídají faktickému stavu věci. Je sice nutno připustit, že poškozený zřejmě zamlčel svou účast na předchozím incidentu, to ovšem automaticky neznamená, že jeho výpověď ohledně druhého (a rozhodujícího) konfliktu musí být nutně nepravdivá. Podstatné v tomto směru je, že jeho konstantní a logicky strukturovaná výpověď je podporována prakticky všemi dalšími provedenými důkazy, zatímco vnitřně rozporné a v určitých aspektech ne zcela racionální výpovědi obviněných zůstaly v řízení zcela osamoceny.

26. Je potřeba alespoň ve stručnosti připomenout, že popis událostí podaný poškozeným je v souladu jak se zcela objektivním důkazem kamerovými záznamy, tak svědectvím nezaujatého svědka Z. T. Dovolatel sice ve svém mimořádném opravném prostředku ve vztahu k výpovědi právě jmenovaného svědka namítal pravý opak, nicméně vůbec nevysvětlil, v čem údajný rozpor spatřoval. Je přitom zřejmé, že svědek se vyjádřil toliko k části posuzovaného jednání, a proto se jeho popis ani nemohl zcela shodovat s výpovědí poškozeného, nicméně se zde nenacházelo nic, co by jednotlivá tvrzení poškozeného jakkoliv vyvracelo.

Naproti tomu výpověď obou obviněných ohledně napadení dovolatele poškozeným, byla ve velmi hrubém rozporu nejen s výpovědí tohoto svědka, nýbrž i příslušným kamerovým záznamem, poněvadž oba naprosto jednoznačně ukázaly na aktivní agresi pouze a jedině ze strany obviněného. Vedle toho svědectví poškozeného nepřímo podpořily ještě další skutečnosti, které detailně rozebral soud prvního stupně v bodech 19. a 20. jeho rozsudku, a to utrpěná poranění obou mužských aktérů případu, poškození oděvu i tašky poškozeného, kapky krve obviněného na místě činu, stejně jako poznatky zasahujících policistů nejen o chování všech tří zúčastněných.

V kontrastu s tím výpovědi obviněných žádný další důkaz nestvrdil, bylo tomu právě naopak. Kromě toho si již nižší soudy povšimly, že jimi prezentované popisy událostí si do určité míry vzájemně odporovaly a obsahovaly též určité nelogické prvky (např. že dovolatel se vydal za třetí osobou na toalety, dovolatelka směrem k viaduktu hledat psa, zatímco jejich věci zůstaly bez dozoru před budovou XY, následně je odcizil a pokusil se s nimi utéct poškozený, kterého ovšem obviněná dohonila, apod.).

27. Za takové důkazní situace je plně akceptovatelné a v souladu se zákonem (zejména s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), že soud prvního stupně vycházel při zjišťování skutkového stavu věci výlučně z ničím nezpochybněné výpovědi poškozeného S. K. Nic mu přitom nebránilo označit tuto výpověď za zcela věrohodnou a pracovat s ní i v těch částech, k nimž žádný další důkaz opatřen nebyl (např. počátek konfliktu) – takový postup se nijak nepříčí základním principům trestního řízení (naopak je v trestním řízení obvyklý, jelikož v mnoha případech není k některým dílčím aspektům skutkového děje možné zajistit více než jeden důkaz).

Dále platí, že hodnocení důkazů přísluší především soudu prvního stupně; soud druhého stupně v odvolacím řízení i Nejvyšší soud v dovolacím řízení může do jeho výsledků zasahovat pouze výjimečně, v případech porušení základních principů spravedlivého procesu. Nic takového ovšem v posuzované trestní věci nenastalo, v procesním postupu nalézacího soudu nelze odhalit žádnou vadu předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

28. Na okraj zbývá doplnit, že dovolatelem namítaná situace „tvrzení proti tvrzení“ vypadala v posuzovaném případě tak, že proti sobě na jedné straně stál popis poškozeného, podpořený prakticky všemi provedenými důkazy, a na straně druhé vzájemně nesouladné a rozporuplné výpovědi obou obviněných, které byly těmi samými důkazy bez důvodných pochybností vyvráceny. Za daného stavu je z hlediska ústavního pořádku České republiky, jakož i judikatury Ústavního soudu bez dalšího možno rozhodnout o vině obviněných. Z téhož důvodu se nemohlo uplatnit ani pravidlo in dubio pro reo, poněvadž jeho využití přichází na řadu toliko v případech, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Žádné důvodné pochybnosti o tom, že právě obvinění se dopustili skutku popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ovšem v posuzované trestní věci nevyvstaly, nebyl tak dán žádný zákonný ani ústavněprávní důvod rozhodnout v jejich prospěch. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněné (k tomu srov. př. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68, uveřejněné pod č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr., a bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, uveřejněné pod č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

29. Na základě § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

30. V rámci tohoto dovolacího důvodu obvinění vznesli námitku nenaplnění subjektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle názoru dovolatele úmysl předpokládá značnou míru plánovitosti a koordinovanosti, což ale s ohledem na hladinu alkoholu u všech tří aktérů i na předcházející konflikt nebylo možné. Podle názoru obou z nich se jednalo o pudové pokračování opilecké šarvátky. Vedle toho dovolatelka ve stručnosti poznamenala, že skutek splňoval kritéria pouze přestupku proti občanskému soužití, přičemž v krajním případě mohl být kvalifikován jako výtržnictví a krádež.

31. Zde je třeba připomenout, že zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obvinění dopustili zločinu loupeže tím, že společně proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V této souvislosti je namístě zdůraznit především znění § 23 tr. zákoníku o spolupachatelství, podle něhož byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 23.

11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněné pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr., a bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66, uveřejněné pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1994 Sb. rozh.

tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Lze doplnit, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze jej učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh.

tr., zpráva Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

32. Nejvyšší soud již v předchozích pasážích svého usnesení zdůraznil, že se nemohlo jednat o pudové pokračování předchozího konfliktu, jelikož obě události od sebe dělil časový úsek dvou hodin. Navíc, i pokud by tomu tak teoreticky bylo, nic by to na právním posouzení skutku nezměnilo. Hovořil-li dovolatel o předpokladu plánovitosti a koordinovanosti jednání pachatelů loupeže, lze pouze poznamenat, že takto relativně „jednoduchý“ trestný čin není třeba nijak sofistikovaně plánovat (nejedná se o hospodářskou kriminalitu či trestnou činnost organizované skupiny). V případě skutku, jaký je projednáván v tomto řízení, zcela postačuje okamžité, živelné (slovy obviněných „pudové“) rozhodnutí, které dokonce může vyplynout i z momentální situace a k němuž jsou způsobilí dospět i jedinci v silně podnapilém stavu. Nelze však souhlasit s tím, že počínání obviněných nevykazovalo žádné znaky koordinovanosti. Naopak, poté co se dovolatel za použití násilí zmocnil brašny poškozeného a hodil ji na zem, sebrala ji dovolatelka a utíkala s ní pryč z místa činu. Přitom, pokud by on chtěl poškozeného pouze zbít, nebylo by důvodu, aby mu taštičku strhával a odhodil směrem k obviněné, ona by ji pak jistě okamžitě nesebrala a nezačala by utíkat co nejdále od poškozeného, aby měl co nejmenší možnost vzít si ji zpět. Tyto skutkové okolnosti poměrně jasně svědčí o spolupráci obviněných vedoucí k jednoduše identifikovatelnému a evidentně společnému cíli, tedy zmocnění se věcí poškozeného, a to za současného použití násilí. Úmysl dopustit se předmětného skutku lze tedy ze zjištěného jednání obou dvou bez důvodných pochybností dovodit.

33. Obvinění ve svých podáních ani nezpochybnili, že se skutku dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Shora byla detailně rozebrána jeho definice, podle níž může společné jednání vedené společným úmyslem spočívat i v tom, že každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není tedy rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí. Účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (k tomu viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 1971, sp. zn. 11 To 3/71, uveřejněné pod č. 67/1971-II. Sb. rozh. tr.). Proto je dovolatelům z hlediska jejich trestní odpovědnosti třeba přičítat celé jednání obou z nich, které ve svém výsledku naplnilo všechny znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný užil proti poškozenému násilí a obviněná se zmocnila jeho věci. Není tudíž možné hodnotit jejich činy odděleně jako přestupky proti občanskému soužití, případně přečiny krádeže podle § 205 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. Právní kvalifikace ve věci aplikovaná je zcela správná.

34. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněných jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 4. 2023 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu