8 Tdo 300/2022-704
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2022 o dovolání obviněné T. P., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 5 To 281/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 104/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Obviněná T. P. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 19 T 104/2021, uznána vinnou zvlášť závažným zločinem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku (bod I. výroku rozsudku) a pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (bod II. výroku rozsudku). Za tato jednání (popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále bylo obviněné podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické, protitoxikomanické a protialkoholní v ústavní formě a o povinnosti obviněné k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 podala obviněná a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (toliko do výroku o trestu v neprospěch obviněné) odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2021, pod sp. zn. 5 To 281/2021 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině, výroku o náhradě škody a výroku o ochranném léčení znovu rozhodl tak, že obviněnou podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti roků), pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné zamítl podle § 256 tr. ř. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (což
je patrno z toho, že uvedla, že dovolání podává s poukazem na nesprávné právní posouzení skutku nebo na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení s tím, že současně bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí). V tomto mimořádném opravném prostředku uvedla, že dovolání staví pouze na námitce, že odvolací soud při zrušení rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.
ř. nedodržel postup stanovený podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., neboť sám neprovedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, a přes toto své pochybení ve věci sám rozhodl rozsudkem. Obviněná má za to, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně při ukládání trestu, když na základě znaleckého posudku vypracovaného znalkyní MUDr. Léblovou dospěl k názoru, že u obviněné shledává tendenci k agresivnímu chování, násilné trestné činnosti a nedostatku sebereflexe, přičemž na základě tohoto zjištění uložil dovolatelce trest ve výměře okolo poloviny zákonem stanovené trestní sazby.
Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a aby odvolacímu soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, uvedla, že obviněná nesprávně označila dovolací důvody, neboť v době uplatnění mimořádného opravného prostředku již byla v účinnosti novela trestního řádu. Dále uvedla, že obviněná de facto označila rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, když konstatovala, že odvolací soud rozhodl sám bez dokazování, čímž jí zabránil vyjádřit se k nově nastolenému stavu věci, čímž jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Takové námitky však podle stání zástupkyně pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Rovněž konstatovala, že odvolací soud se v dané věci neodchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ani neměnil užitou právní kvalifikaci, a tudíž nepřekročil meze své pravomoci vymezené v § 259 odst. 3 tr. ř. Odvolací soud podle státní zástupkyně doplnil při veřejném zasedání dokazování, a tím podpořil své úvahy o postoji obviněné k projednávanému skutku, a to za plného respektování jejího práva na obhajobu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím právní úpravě do 31. 12. 2021. (Úprava platná od 1. 1. 2022 provedená zák. č. 220/2021 Sb. je v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) shodná s dřívější úpravou § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.)]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II.
ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a obsahové vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 1. 2021[obsahové vymezení zcela odpovídá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., účinnému od 1. 1. 2022 (viz shora bod 7.], musí Nejvyšší soud k obsahu uplatněných dovolacích námitek konstatovat, že obviněná své námitky sice formálně uplatnila pod shora uvedeným dovolacím důvodem, ovšem jí namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Předně je třeba uvést, že dovolatelka dovozuje porušení § 259 odst. 3 písm. a) tr.
ř. ze skutečnosti, že soud druhého stupně oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že u obviněné shledal tendenci k agresivnímu chování a páchání násilné trestné činnosti, nedostatek sebereflexe ve vztahu ke spáchané trestné činnosti a na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že jí uložený trest je nepřiměřeně mírný, a to, aniž by ve věci znovu provedl některé, pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení. Obviněná danou argumentací ve své podstatě se snaží dovolací soud přesvědčit o porušení jejího práva na spravedlivý proces při ukládání trestu prostřednictvím procesního ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr.
ř. Obecně je třeba konstatovat, že z pohledu práva na spravedlivý proces může taková námitka (spravedlivého procesu) naplňovat dovolací důvod, avšak pouze za situace, pokud by Nejvyšší soud shledal, že trestní řízení jako celek neodpovídalo zásadám spravedlivého procesu. V takovém případě by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). Zároveň ovšem platí, že ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud musí pečlivě posuzovat opodstatněnost argumentace předestřené dovolatelem v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, včetně přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1689/2016).
10. Pokud tedy obviněná poukazuje na nerespektování ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. odvolacím soudem ve vztahu k jí uloženému přísnějšímu trestu, pak je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení je soud druhého stupně vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, od kterých se může odchýlit tehdy, jestliže provede znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení [viz § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.] nebo provede důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení [§ 259 odst. 3 písm. b) tr.
ř]. Z pohledu dovolací argumentace obviněné je třeba uvést, že soud druhého stupně se neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, které byly vyjádřeny v popisu skutku, kterým byla obviněná uznána vinnou, takže její odkaz na nerespektování ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. je zcela nepřípadný. Soud druhého stupně rozhodoval na podkladě odvolání státního zástupce, které směřovalo v neprospěch obviněné, a to pouze do výroku o trestu. V takovém případě může odlišně hodnotit okolnosti rozhodující pro stanovení druhu a výměry trestu, kdy ovšem musí své úvahy v tomto směru zdůvodnit.
Jinak řečeno, může jinak hodnotit určitou okolnost z pohledu úvah o nutnosti uložení určitého druhu trestu a jeho výměry, ovšem musí řádně odůvodnit, z jakých důvodů tyto okolnosti hodnotí jinak a co bylo ze strany soudu prvního stupně při hodnocení těchto skutečností pominuto či nedostatečně vyhodnoceno, aby z jeho strany nedošlo k projevům libovůle či svévole. Za takové situace pak nejde o případ, kdy by se soud druhého stupně odchyloval od skutkových zjištění a musel by postupovat podle § 259 odst. 3 písm. a) nebo b) tr.
ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 4 Tdo 165/2019).
11. I přes výše uvedenou obecnou charakteristiku ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné také dále uvést, že odvolací soud sám v předmětné trestní věci doplnil při veřejném zasedání dne 13. 12. 2021 dokazování, a to obsahem dopisů ze dnů 5. 11. a 26. 11. 2021, zaslaných Městskému soudu v Praze obviněnou. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné obviněnou upozornit na skutečnost, že uložení nepodmíněného trestu v trvání šesti roků odvolacím soudem nebylo vybudováno na odlišném přístupu odvolacího soudu k otázce disociální poruchy osobnosti – sebereflexe obviněné, oproti soudu nalézacímu, jak se obviněná mylně domnívá, ale odvolacím soudem byly zmíněny zejména skutečnosti soudem prvního stupně při ukládání trestu odnětí svobody a délce jeho trvání upozaděné, přitom také ze znaleckého posudku plynoucí.
Soud prvního stupně sice svůj postup při ukládání trestu odůvodnil postupem podle § 38, § 39, § 41 § a 42 tr. zákoníku, avšak z jeho hodnotících úvah zcela vypadly skutečnosti objektivně zjištěné, které mají bezpochyby svůj nezanedbatelný význam při ukládání délky nepodmíněného trestu odnětí svobody, které odvolací soud ve svém rozsudku zmínil, jako např. dlouhodobá tendence obviněné k násilnému chování, předchozí odsouzení pro loupež či skutečnost, že se předmětné trestné činnosti dopustila v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody či skutečnosti, že jí byl ukládán úhrnný trest, tedy trest za více trestných činů.
Ve vztahu k obviněnou namítanému důkazu, tj. znaleckému posudku MUDr. Léblové, pak lze ještě nad rámec výše uvedeného dodat, že odvolací soud z něj, ale i z dalších ve věci provedených důkazů (bod 13–16 rozsudku odvolacího soudu) vyvodil dlouhodobou tendenci obviněné k násilnému a agresivnímu jednání vůči blízkým osobám (sestře, bývalému příteli). Tato skutečnost z daného znaleckého posudku vyplývá, jak je patrno z výpovědi znalkyně MUDr. Léblové (bod 5 rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud se tím nijak neodchýlil od skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně.
Vzhledem k výše uvedenému lze tak uzavřít, že odvolací soud neporušil postup stanovený § 259 odst. 3 tr. ř., když z podnětu odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněné pouze do výroku o trestu, znovu rozhodl tak, že obviněné uložil trest přísnější (viz též bod 12). Skutková zjištění ohledně viny obviněné byla shledána správnými, o čemž svědčí skutečnost, že výrok o vině nebyl soudem druhého stupně zpochybněn, tudíž odkaz dovolatelky na porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr.
ř. při ukládání trestu je zcela nepřiléhavý.
12. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti, k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit obviněnou, a to ve vztahu k její argumentaci, že jí uložený nepodmíněný trest odnětí svobody odvolacím soudem považuje za nepřiměřeně přísný, že podle ustanovení § 360 odst. 1 tr. zákoníku, za trestný čin, kterým byla uznána vinou, ve vazbě na ukládání úhrnného trestu, jí bylo možno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody (druh trestu) v sazbě od tří do deseti let. Za situace, kdy byl obviněné uložen při zjištěných skutečnostech trest odnětí svobody v dolní polovině trestní sazby v trvání šesti roků, nelze hovořit o nepřiměřeně přísném trestu.
13. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované trestní věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem [prostřednictvím tvrzeného nesprávného použití ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. byl zpochybňován druh a výše uloženého trestu (zde lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)], rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu