USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové ve věci dítěte mladšího patnácti let AAAAA (pseudonym), zastoupeného opatrovníkem JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem se sídlem Hodonín, Národní třída 300/24, vedené u Okresního soudu v Hodoníně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Rod 18/2021, o dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA a jeho rodičů V. D. a S. D., všichni právně zastoupeni JUDr. Adamem Bartoškem, LL.M., advokátem se sídlem Jeremenkova 221/28, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu pro mládež ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 4 Rodo 3/2024, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní státní zastupitelství v Hodoníně podalo u Okresního soudu v Hodoníně, soudu pro mládež (dále jen „okresní soud“), dne 24. 9. 2021 pod sp. zn. ZC 123/2021, podle § 90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „z. s. m.“) návrh na uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let – AAAAA (dále jen „nezletilý“) pro činy jinak trestné ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Důvodem podání návrhu na uložení opatření byly činy jinak trestné, jichž se nezletilý dopustil tím, že dne 5. 2. 2021, kolem 16:30 hodin v XY na volně přístupném prostranství školního areálu u bytových domů a současně před dalšími 4 osobami fyzicky napadl poškozeného nezletitého BBBBB (pseudonym) tak, že se při vzájemné rvačce nejprve strkali a přetahovali, až oba upadli na zem a poté co vstali, se začali znovu přetahovat, přičemž nezletilý AAAAA uchopil nezletilého BBBBB do tzv. kravaty za krk a shodil jej na zem, přičemž nezletilý BBBBB dopadl na levé rameno, kdy v přímé příčinné souvislosti s jednáním nezletilého AAAAA utrpěl zavřenou zlomeninu horního konce pažní kosti levé horní končetiny – chirurgický krček s posunem úlomků, kdy toto zranění bylo prvotně ošetřeno téhož dne v nemocnici v XY, poté následoval dvojnásobný operativní zákrok v Krajské nemocnici XY ve dnech 5. 2. 2021 a 6. 2. 2021 a hospitalizace nezletilého BBBBB od 5. 2. 2021 do 12. 2. 2021 a celková léčba zranění od 5. 2. 2021 do 24. 5. 2021, kdy s ohledem na to, že je nezletilý BBBBB levák, nemohl tuto ruku používat k běžným denním činnostem od 5. 2. 2021 do 1. 3. 2021 z důvodu fixace levé ruky, postupného rozcvičování, kdy plná rehabilitace byla lékařem povolena až po datu 6. 4. 2021, čímž měl naplnit činy jinak trestné ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Okresní soud po projednání uvedeného návrhu rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 3. 7. 2024 pod č. j. 3 Rod 18/2021-251, tak, že podle § 93 odst. 1 písm. c) z. s. m. uložil nezletilému opatření, a to napomenutí s výstrahou (bod I. výroku). Dále přiznal opatrovníku nezletilého nárok na odměnu, náhradu hotových výdajů a nákladů za promeškaný čas (bod II. výroku) a zároveň rozhodl, že žádný jiný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
4. Krajský soud v Brně jako odvolací soud pro mládež (dále jen „odvolací soud“, příp. „krajský soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 4 Rodo 3/2024-277, rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že podle § 93 odst. 10 z. s. m. u nezletilého upustil od potrestání (bod I. výroku), přiznal odměnu a náhradu nákladů odvolacího řízení opatrovníkovi nezletilého (bod II. výroku) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (bod III. výroku).
I. Dovolání a vyjádření k němu
5. Nezletilý a jeho rodiče napadli prostřednictvím právního zástupce JUDr. Adama Bartoška, LL.M. rozsudek odvolacího soudu dovoláním, ve kterém předně zrekapitulovali dosavadní průběh řízení. Podle jejich názoru se odvolací soud s jejich námitkami dostatečně nevypořádal, což činí rozsudek nepřezkoumatelným. Tímto postupem se podle dovolatelů odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe, kdy konkrétní námitky právně nehodnotil a ani neodkázal na jiné právní hodnocení. Odvolací soud se podle dovolatelů dále pouze omezil na konstatování, že okresním soudem byl řádně zjištěn skutkový stav, který byl správně hodnocen po právní stránce.
Odvolací soud podle dovolatelů rovněž pochybil, když se nezabýval procesním porušením pravidel okresním soudem, který v rozporu s § 40 o. s. ř. neprováděl po celou dobu jednání, dokazování a při vyhlášení rozhodnutí zvukový záznam, i když předmětná jednací síň je řádně vybavena k jeho pořízení. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že se nezabýval ani námitkou, že okresní soud měl rozhodovat o návrhu státního zastupitelství tak, jak byl podán, neboť ten obsahuje rozdílný popis skutkové věty než hodnocení skutkového stavu okresním soudem.
Krajský soud se taktéž nevypořádal s rozhodnutími Nejvyššího soudu dopadajícími na trestní odpovědnost nezletilého sp. zn. 5 Tdo 997/2002 a sp. zn. 8 Tdo 418/2015, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, což je důvod pro podání dovolání. Podle dovolatelů odvolací soud dále upustil od uložení opatření podle § 93 odst. 10 z. s. m., tj. aplikoval ustanovení, které v době jeho rozhodování již neexistovalo (zaniklo dne 30. 6. 2024), čímž založil formální neprávnost rozhodnutí. Závěrem podaného dovolání proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek okresního soudu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
6. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí odpovídá požadavkům stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nelze je tak považovat za rozhodnutí nepřezkoumatelné či rozhodnutí, v němž absentuje právní hodnocení námitek účastníků, tak, jak je uváděno v dovolání (v této souvislosti poukázal na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Ve vztahu k námitkám, které se týkají porušení § 40 o. s. ř., tj. že nebyl pořizován po celou dobu zvukový záznam, dovolatelé podle státního zástupce neuvedli žádné konkrétní skutečnosti potvrzující, že by byl uvedeným postupem nezletilý poškozen na svých právech. V případě námitek, že okresní soud měl rozhodovat o návrhu státního zástupce tak, jak byl podán, uvedl, že soudu byla dána možnost zahájit řízení i bez návrhu, přičemž i nadále platí, že soud pro mládež není návrhem státního zastupitelství podle § 90 odst. 2 z. s. m. vázán. Stejně tak nelze akceptovat námitky, že se krajský soud nijak nevypořádal s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 997/2002 a sp. zn. 8 Tdo 418/2015, neboť dovolatel přehlíží příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž se uvádí, že nelze akceptovat nabízené teorie o sportovním souboji či zápase, přičemž předmětná judikatura se navíc týká trestní odpovědnosti za zranění profesionálních sportovců při ledním hokeji, který patří mezi společensky prospěšnou činnost s poměrně přísnými pravidly, což jednoznačně nelze konstatovat u rvačky nezletilých na volně přístupném prostranství školního areálu u bytových domů. K aplikaci neexistující normy odvolacím soudem státní zástupce uvedl, že je pravdou, že v době rozhodování odvolacího soudu již ustanovení § 93 odst. 10 z. s. m. bylo zrušeno, avšak z rozhodnutí odvolacího je zřejmý odkaz na nové ustanovení § 92a odst. 1 písm. a) z. s. m., tudíž se jedná pouze o zjevnou nesprávnost podle § 164 o. s. ř., která nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl, pokud by je však shledal přípustným, navrhl, aby bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.
7. V replice k podanému vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo dovolatelem sděleno, že přípustnost i důvody dovolání jsou dostatečně vyjádřeny v bodech II. a VII. dovolání, tj. byl vymezen nesoulad právního názoru, který má být přezkoumán. Opětovně zdůrazňuje, že v předmětné věci šlo ve své podstatě o organizovaný sport, jelikož účastníci souboje měli jasně stanovena pravidla. S ohledem na uvedené skutečnosti setrval ve své podstatě na závěrečném návrhu, který vyjádřil v podaném dovolání.
II. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
8. Ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li zákon o soudnictví ve věcech mládeže jinak [§ 89a odst. 3 z. s. m. v nyní platném znění].
9. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a oprávněnými osobami [§ 89c odst. 5 písm. a) z. s. m., § 91 z. s m.] K přípustnosti dovolání dále dovolací soud zjistil, že bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 o. s. ř.) a bylo podáno ve věci, ve které dovolání není vyloučeno podle § 238 odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 o. s. ř.
10. Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Již shora (viz bod 7) bylo zmíněno, že dovolatelé označují dovoláním napadený rozsudek za nepřezkoumatelný primárně s odkazem na odklon do ustálené soudní praxe, kdy se odvolací soud nevypořádal s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 997/2002, sp. zn. 8 Tdo 418/2015 a sp. zn. 30 Cdo 2990/2015 (viz blíže body II. a VII. dovolání).
III. Důvodnost dovolání
12. V souvislosti s rozhodnutím, které je napadeno dovoláním, musí Nejvyšší soud nejprve uvést chronologickou posloupnost této věci. Již shora bylo uvedeno, že ve věci bylo postupováno na podkladě návrhu Okresního státního zastupitelství v Hodoníně ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. ZC 123/2021 (č. l. 97) na uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let, a to podle § 90 odst. 1 z. s. m. [nutno podotknout, že usnesením PČR KŘP Jmk ÚO, OOK Hodonín ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. KRPB-24321-50/TČ-2021-060671, bylo podle § 159a odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. odloženo trestní stíhání osoby mladší patnácti let – AAAAA pro podezření ze spáchání činů jinak trestných ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je nepřípustné z důvodu nedostatku věku nezletilého]. První rozsudek byl ve věci vyhlášen Okresním soudem v Hodoníně dne 14. 6. 2022 pod č. j. 3 Rod 18/2021-140, který stručně řečeno konstatoval, že se nezletilý dopustil činů jinak trestných a bylo mu uloženo trestní opatření, napomenutí s výtkou. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2023 pod č. j. 4 Rodo 8/2022-165, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně byl soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek dne 3. 7. 2024 pod č. j. 3 Rod 18/2021-251, kterým podle § 93 odst. 1 písm. c) z. s. m. bylo nezletilému AAAAA uloženo opatření, napomenutí s výstrahou. Tento rozsudek byl napaden opatrovníkem nezletilého a odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem (viz shora bod 4) změnil výrok pod bodem I (což je z hlediska dovolací argumentace podstatné) tak, že podle § 93 odst. 10 z. s. m., upustil od uložení opatření nezletilému AAAAA.
13. Vhodným se jeví rovněž uvést, že samo dovolání v bodech I. až VI. ve své podstatě rekapituluje dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů (viz stručně též shora bod 11), zmiňuje skutečnosti, které mají vyplývat z výpovědí subjektů, které ve věci vypovídaly, poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces, rozpornost výpovědí svědků, teorii přípustného rizika, porušení sportovních pravidel, nedostatku zavinění, jakož i nepořízení zvukového záznamu atd. (viz též níže).
14. Již shora bylo uvedeno, že z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (bod 10).
V předmětné věci dovolatelé poukazují na tři rozhodnutí, která by měla odůvodňovat přípustnost jimi podaného dovolání, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu řešící otázku hmotného práva se podle jejich mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K uvedené argumentaci dovolatelů je nutno uvést, že se s ní Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, a to z následujících důvodů. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 997/2002, pak je nutno konstatovat, že tímto rozhodnutím – usnesením, bylo odmítnuto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř., tj. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. [v uvedené trestní věci byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona a uložen mu trest, když jeho jednání spočívalo v tom, že „jako obránce při hokejovém utkání udeřil špičkou hokejky do obličeje ležícího útočníka, přičemž doba léčení tím vzniklého úrazu trvala nejméně 14 dnů (obviněný v dovolání mj. zpochybňoval subjektivní stránku trestného činu, kterou soudy shledaly naplněnou v ustanovení § 4 písm. b) tr.
zákona]. Ve věci Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 8 Tdo 418/2015 bylo opětovně řešeno ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ke kterému došlo při hokejovém utkání úderem hokejkou do úst protihráče. Také v tomto případě došlo k odsouzení obviněného a jeho dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. V neposlední řadě dovolateli zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2990/2015, byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V uvedené věci dovolací soud odvolacímu soudu vytkl nerespektování ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když v rozhodnutí odvolacího soudu absentovalo právní posouzení věci, čímž byla dovolacímu soudu upřena možnost posouzení, na základě jaké právně kvalifikované úvahy byla odvolacím soudem řešena otázka hmotného nebo procesního práva.
Z výše uvedené rekapitulace je zcela zřejmé, že problematika Nejvyšším soudem ve zmíněných rozhodnutích řešená, je zásadně odlišná od předmětné věci, kde se soudy zabývaly otázkou právního posouzení [nutno podotknout, že celé dovolání je zaměřeno pouze na zpochybnění závěrů soudů nižších stupňů, zda byl nezletilý odpovědný za vznik zranění poškozenému (k uvedenému rozsahu a specifikaci námitek Nejvyšší soud pouze poznamenává, že není povinen za dovolatele domýšlet případný směr jejich dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny – sp. zn. I. ÚS 452/07 či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ – sp. zn. I. ÚS 3298/22)], stejně jako otázkou případného dopadu stávající judikatury na předmětnou věc.
15. Ve vztahu k námitkám týkajících se skutkových zjištění soudů nižších stupňů je třeba uvést, že odvolací soud považoval skutkový stav ze strany okresního soudu za řádně zjištěný, přičemž dovodil odpovídající závěry právní [ bod 8 rozsudku (nutno podotknout, že po zrušení prvního ve věci vydaného rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, provedl soud prvního stupně celé jednání znovu, a to mj. také za účasti opatrovníka i advokáta (právního zástupce dítěte mladšího patnácti let) – viz též č. l.
190 - 250]. Nejvyšší soud se ztotožňuje s krajským soudem, že okresní soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování a řádně vyhodnotil veškeré okolnosti. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu (bod 5 a násl.) je zřejmé, že příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení řady svědeckých výpovědí, znaleckého posudku a dalších důkazů. V tomto ohledu je třeba zmínit, že do příslušného pravomocného rozhodnutí by mohl Nejvyšší soud zasáhnout (na základě specifikovaných relevantních námitek), pokud by došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé (porušením práva na spravedlivý proces).
V této souvislosti (otázka extrémního nesouladu a spravedlivého procesu) i Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl naplněn dovolací důvod i za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. V celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (extrémní nesoulad).
Takové závěry vyplývají např. z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp.
není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Rozsudek okresního soudu (bod 21 a násl.) obsahuje hodnocení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry okresního soudu považuje Nejvyšší soud za logické, bez zjevných nesprávností, a proto na ně ve stručnosti odkazuje.
Uplatněné námitky tak nejsou opodstatněné. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá způsob jím hodnocených důkazů (§ 132 o. s. ř.), přičemž lze konstatovat, že na základě výpovědi poškozeného a svědků CCCCC (pseudonym), DDDDD (pseudonym) a EEEEE (pseudonym), kteří uvedli, že konflikt – tzv. bitka, přetahovaná mezi poškozeným a nezletilým neprobíhala bez přerušení (což je podstatné, neboť nezletilý tvrdil opak), ale byla nejméně jednou přerušena, aby následně v době, kdy byl poškozený otočen k nezletilému zády (bokem), tento na něj zaútočil [EEEEE – dohodla se tři kola, při druhém spadli na bok; CCCCC – spadli dvakrát, poškozený možná i třikrát; DDDDD – AAAAA shodil poškozeného na zem, BBBBB (poškozený) spadl a svědek si všiml, že mu tekla krev, svědek na něj zavolal a upozornil jej na tuto skutečnost, nezletilý AAAAA poškozeného hodil na zem a pak na něj klekl (nevzpomíná si jak), dospěl ke skutkovému zjištění, které je napadeno dovoláním s argumentací směřující jednak do odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak neprokázání subjektivní stránky, když šlo o souboj s předem danými pravidly.
Tato výpověď podporuje skutkové zjištění soudu prvního stupně (bod 24 odůvodnění) a je v souladu s výpovědí poškozeného (č. l. 191), kdy mj. uvedl, že po prvním pádu na něj DDDDD volal, že mu teče krev, kterou si otřel, otočil se k nezletilému AAAAA, který jej nějak obešel a skočil na něj z boku, přitom spadl na břicho (obě ruce měl pod sebou) a nezletilý AAAAA mu spadl na záda asi kolenem. Oproti tomu nezletilý AAAAA k dotazu soudu uváděl, že proběhlo pouze jedno kolo, což výrazně znevěrohodňuje jeho výpověď].
Z této výpovědi v kontextu dalších výpovědí vyplývá, že k útoku, při kterém došlo ke zranění poškozeného nedošlo v rámci předem snad dohodnutých pravidel bitky, jak se snaží dovolatel(é) Nejvyšší soud přesvědčit nejen v podaném dovolání, ale též v replice k vyjádření státního zástupce, ale v době, kdy vzájemný konflikt byl přerušen a dovolatel v době, kdy to poškozený nečekal, na něj (poškozeného) zaútočil. Takto zjištěný a soudem prvního stupně popsaný děj, důkazně podložený, lze stěží v rámci námitek dovolatelů [např. jejich tvrzení (viz č. l.
114), že k útoku byl nezletilý vyprovokován poškozeným, neboť konkrétně byl poškozený vyzýván skupinou osob kolem mladistvého AAAAA, aby se šel s mladistvým pobít (FFFFF (pseudonym) – vyzýval poškozeného, aby se šel s mladistvým pobít – viz čl. l 190, 198 – DDDDD, 199 – FFFFF.
Shora byly záměrně zmíněny výpovědi svědků, aby bylo zřejmé, v jaké fázi napadání došlo k neočekávanému útoku na poškozeného a v té souvislosti také způsobení jemu zranění – při zachování totožnosti skutku)], posoudit jako porušení práva na spravedlivý proces v rámci hodnocení důkazů, stejně jako rozhodnutí, kterým se odvolací soud, který se po skutkové stránce ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (viz shora zmíněná rozhodnutí). V neposlední řadě lze zmínit rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 2613/24 [ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 282/2024, Okresního soudu v Kolíně sp. zn. Rod 7/2022], ve kterém mj. Ústavní soud konstatoval, že ústavní relevanci nemohou mít námitky, jimž stěžovatel vyjadřuje toliko svůj nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, zpochybňuje hodnověrnost poškozené atd. Současně lze uvést, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy [viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04].
16. Za nedůvodnou považoval Nejvyšší soud i námitku, že okresní soud v rozporu s § 40 o. s. ř. neprováděl po celou dobu jednání, dokazování a při vyhlášení rozhodnutí zvukový záznam, i když předmětná jednací síň je řádně vybavena k jeho pořízení. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který uvedl, že nepořizování zvukového záznamu nemělo vliv na zjištěný skutkový stav (bod 8 rozsudku). Navíc Nejvyšší soud po seznámení se s kompletním spisovým materiálem, a tudíž průběhem jednání musí konstatovat, že v předmětném řízení nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces.
Rozsudek vyhlášený Okresním soudem v Hodoníně dne 14. 6. 2022 pod č. j. 3 Rod 18/2021-140, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2023 pod č. j. 4 Rodo 8/2022-165, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následná jednání (viz č. l. 190, 197, 204, 209 a 250) probíhala mj. za účasti opatrovníka i právního zástupce (advokáta) osoby mladší patnácti let. Na tomto místě si Nejvyšší soud dovolí upozornit pouze na skutečnost, že jak právní zástupce, tak opatrovník (advokáti) jsou osoby práva znalé a ani právní zástupce ani opatrovník nevznesli v průběhu jednání připomínku – námitku k tomu, že není o průběhu jednání pořizován zvukový záznam, případně má být vyhlášeno usnesení, že tento záznam pořizován nebude [ ustanovení § 40 odst. 1 o.
s. ř. hovoří o pořizování zvukového záznamu; § 40 odst. 2 o. s. ř. „není-li pořízení záznamu možné nebo stanoví-li tak zákon, sepisuje se o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování nebo vyhlašuje rozhodnutí, protokol (což se stalo v předmětné věci, bez námitek)], aby v dovolacím řízení bylo namítáno, že jde o pochybení, pro které nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát.
17. Ve vztahu k námitce, že okresní soud nerozhodoval o návrhu státního zastupitelství tak, jak byl podán, Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že příslušný návrh se nachází na č. l. 97 spisu. Tento návrh pak byl přednesen v rámci jednání před okresním soudem dne 23. 11. 2021 (č. l. 116 verte). Návrh státního zástupce byl rovněž zmíněn v rozsudku okresního soudu (bod 3). Samotný rozsudek okresního soudu pak ve výroku obsahuje, že bylo rozhodováno o návrhu státního zastupitelství (o výše uvedeném návrhu). Uplatněná námitka je tudíž nedůvodná. Měli-li snad dovolatelé na mysli otázku totožnosti skutku, pak pouze pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 1/96 – I. Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu v jeho konkrétní podobě, nikoli určitý typ následku [uvedené Nejvyšší soud zmiňuje okrajově, neboť není jeho povinností v případě nejasné námitky za dovolatele domýšlet směr jeho úvah (viz též I. ÚS 452/07, - blíže bod 14].
18. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitce, že odvolací soud nijak nezohlednil praxi Nejvyššího soudu vyplývající z rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 997/2002 a sp. zn. 8 Tdo 418/2015 (viz podrobněji shora). Přestože si Nejvyšší soud dokáže představit podrobnější rozbor a zhodnocení této problematiky ze strany odvolacího soudu, a to i ve vazbě na přesvědčivost takového rozhodnutí, z odůvodnění jeho rozsudku (bod 8) vyplývá, že krajský soud zcela správně vycházel ze závěru, že v posuzovaném případě nešlo o sportovní souboj či zápas (jichž se týkají citovaná rozhodnutí), ale o rvačku 2 nezletilých osob, byť s částečně stanovenými pravidly (ta však byla přítomnými v procesně použitelných výpovědích uváděna obecně – např. nekopat do rozkroku, mezinoží, neboxovat). I pokud by taková pravidla byla domluvena, bylo však bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že v průběhu této „rvačky, zápasu, souboje“ však došlo k situaci, kdy nezletilý v době, kdy to poškozený neočekával, po utření krve, na něj nezletilý skočil z boku (viz též bod 15), přitom poškozený spadl na břicho a nezletilý AAAAA mu spadl na záda, což bylo příčinou způsobeného zranění. Odhlédnout nelze rovněž od skutečnosti, že podle skutkových zjištění to byl právě nezletilý (s kamarády – ti slovně, vyzývali k rvačce – viz shora bod 15), kdo napadl poškozeného. Je tak možno souhlasit se závěry krajského soudu, že jednání nezletilého naplnilo znaky činů jinak trestných, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého. Soudy se tak neodchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího (dovolacího) soudu.
19. Lze přisvědčit námitce, že rozsudek odvolacího soudu obsahuje ve výroku I. odkaz na ustanovení § 93 odst. 10 z. s. m., které v době jeho rozhodování již nebylo platné (bylo zrušeno zákonem č. 165/2024 Sb., který s účinností od 1. 7. 2024 novelizoval z. s. m.). Z odůvodnění rozsudku je však zřejmé, že krajský soud postupoval podle § 92a odst. 1 písm. a) z. s. m., který byl do tohoto předpisu včleněn právě zmíněnou novelou. Je tak zjevné, že jde o tzv. jinou zjevnou nesprávnost (§ 164 o. s. ř.), která nemá vliv na zákonnost daného rozhodnutí. Navíc odvolací soud upustil od uložení opatření, což bylo ve prospěch nezletilého a Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pouze na základě zmíněného formálního pochybení.
20. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, bylo podané dovolání jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b věty první a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu