USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové ve
věci dítěte mladšího patnácti let AAAAA (pseudonym), zastoupeného opatrovníkem
JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem se sídlem Hodonín, Národní třída 300/24,
vedené u Okresního soudu v Hodoníně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Rod
18/2021, o dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA a jeho rodičů V. D. a S.
D., všichni právně zastoupeni JUDr. Adamem Bartoškem, LL.M., advokátem se
sídlem Jeremenkova 221/28, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně jako
odvolacího soudu pro mládež ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 4 Rodo 3/2024, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní státní zastupitelství v Hodoníně podalo u Okresního soudu v
Hodoníně, soudu pro mládež (dále jen „okresní soud“), dne 24. 9. 2021 pod sp.
zn. ZC 123/2021, podle § 90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve
věcech mládeže (dále jen „z. s. m.“) návrh na uložení opatření dítěti mladšímu
patnácti let – AAAAA (dále jen „nezletilý“) pro činy jinak trestné ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Důvodem podání návrhu na uložení opatření byly činy jinak trestné,
jichž se nezletilý dopustil tím, že dne 5. 2. 2021, kolem 16:30 hodin v XY na
volně přístupném prostranství školního areálu u bytových domů a současně před
dalšími 4 osobami fyzicky napadl poškozeného nezletitého BBBBB (pseudonym) tak,
že se při vzájemné rvačce nejprve strkali a přetahovali, až oba upadli na zem a
poté co vstali, se začali znovu přetahovat, přičemž nezletilý AAAAA uchopil
nezletilého BBBBB do tzv. kravaty za krk a shodil jej na zem, přičemž nezletilý
BBBBB dopadl na levé rameno, kdy v přímé příčinné souvislosti s jednáním
nezletilého AAAAA utrpěl zavřenou zlomeninu horního konce pažní kosti levé
horní končetiny – chirurgický krček s posunem úlomků, kdy toto zranění bylo
prvotně ošetřeno téhož dne v nemocnici v XY, poté následoval dvojnásobný
operativní zákrok v Krajské nemocnici XY ve dnech 5. 2. 2021 a 6. 2. 2021 a
hospitalizace nezletilého BBBBB od 5. 2. 2021 do 12. 2. 2021 a celková léčba
zranění od 5. 2. 2021 do 24. 5. 2021, kdy s ohledem na to, že je nezletilý
BBBBB levák, nemohl tuto ruku používat k běžným denním činnostem od 5. 2. 2021
do 1. 3. 2021 z důvodu fixace levé ruky, postupného rozcvičování, kdy plná
rehabilitace byla lékařem povolena až po datu 6. 4. 2021, čímž měl naplnit činy
jinak trestné ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3
tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Okresní soud po projednání uvedeného návrhu rozhodl ve věci rozsudkem
ze dne 3. 7. 2024 pod č. j. 3 Rod 18/2021-251, tak, že podle § 93 odst. 1 písm.
c) z. s. m. uložil nezletilému opatření, a to napomenutí s výstrahou (bod I.
výroku). Dále přiznal opatrovníku nezletilého nárok na odměnu, náhradu hotových
výdajů a nákladů za promeškaný čas (bod II. výroku) a zároveň rozhodl, že žádný
jiný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
4. Krajský soud v Brně jako odvolací soud pro mládež (dále jen „odvolací
soud“, příp. „krajský soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 4 Rodo
3/2024-277, rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že podle § 93
odst. 10 z. s. m. u nezletilého upustil od potrestání (bod I. výroku), přiznal
odměnu a náhradu nákladů odvolacího řízení opatrovníkovi nezletilého (bod II.
výroku) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů
odvolacího řízení (bod III. výroku).
I.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Nezletilý a jeho rodiče napadli prostřednictvím právního zástupce
JUDr. Adama Bartoška, LL.M. rozsudek odvolacího soudu dovoláním, ve kterém
předně zrekapitulovali dosavadní průběh řízení. Podle jejich názoru se odvolací
soud s jejich námitkami dostatečně nevypořádal, což činí rozsudek
nepřezkoumatelným. Tímto postupem se podle dovolatelů odvolací soud odklonil od
ustálené rozhodovací praxe, kdy konkrétní námitky právně nehodnotil a ani
neodkázal na jiné právní hodnocení. Odvolací soud se podle dovolatelů dále
pouze omezil na konstatování, že okresním soudem byl řádně zjištěn skutkový
stav, který byl správně hodnocen po právní stránce. Odvolací soud podle
dovolatelů rovněž pochybil, když se nezabýval procesním porušením pravidel
okresním soudem, který v rozporu s § 40 o. s. ř. neprováděl po celou dobu
jednání, dokazování a při vyhlášení rozhodnutí zvukový záznam, i když předmětná
jednací síň je řádně vybavena k jeho pořízení. Odvolacímu soudu dále vytýkají,
že se nezabýval ani námitkou, že okresní soud měl rozhodovat o návrhu státního
zastupitelství tak, jak byl podán, neboť ten obsahuje rozdílný popis skutkové
věty než hodnocení skutkového stavu okresním soudem. Krajský soud se taktéž
nevypořádal s rozhodnutími Nejvyššího soudu dopadajícími na trestní odpovědnost
nezletilého sp. zn. 5 Tdo 997/2002 a sp. zn. 8 Tdo 418/2015, čímž se odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe, což je důvod pro podání dovolání. Podle
dovolatelů odvolací soud dále upustil od uložení opatření podle § 93 odst. 10
z. s. m., tj. aplikoval ustanovení, které v době jeho rozhodování již
neexistovalo (zaniklo dne 30. 6. 2024), čímž založil formální neprávnost
rozhodnutí. Závěrem podaného dovolání proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek okresního soudu a věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
6. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí odpovídá požadavkům
stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a nelze je tak považovat za rozhodnutí nepřezkoumatelné či rozhodnutí, v
němž absentuje právní hodnocení námitek účastníků, tak, jak je uváděno v
dovolání (v této souvislosti poukázal na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu a
Evropského soudu pro lidská práva). Ve vztahu k námitkám, které se týkají
porušení § 40 o. s. ř., tj. že nebyl pořizován po celou dobu zvukový záznam,
dovolatelé podle státního zástupce neuvedli žádné konkrétní skutečnosti
potvrzující, že by byl uvedeným postupem nezletilý poškozen na svých právech. V
případě námitek, že okresní soud měl rozhodovat o návrhu státního zástupce tak,
jak byl podán, uvedl, že soudu byla dána možnost zahájit řízení i bez návrhu,
přičemž i nadále platí, že soud pro mládež není návrhem státního zastupitelství
podle § 90 odst. 2 z. s. m. vázán. Stejně tak nelze akceptovat námitky, že se
krajský soud nijak nevypořádal s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo
997/2002 a sp. zn. 8 Tdo 418/2015, neboť dovolatel přehlíží příslušnou pasáž
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž se uvádí, že nelze akceptovat
nabízené teorie o sportovním souboji či zápase, přičemž předmětná judikatura se
navíc týká trestní odpovědnosti za zranění profesionálních sportovců při ledním
hokeji, který patří mezi společensky prospěšnou činnost s poměrně přísnými
pravidly, což jednoznačně nelze konstatovat u rvačky nezletilých na volně
přístupném prostranství školního areálu u bytových domů. K aplikaci
neexistující normy odvolacím soudem státní zástupce uvedl, že je pravdou, že v
době rozhodování odvolacího soudu již ustanovení § 93 odst. 10 z. s. m. bylo
zrušeno, avšak z rozhodnutí odvolacího je zřejmý odkaz na nové ustanovení § 92a
odst. 1 písm. a) z. s. m., tudíž se jedná pouze o zjevnou nesprávnost podle §
164 o. s. ř., která nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako
nepřípustné odmítl, pokud by je však shledal přípustným, navrhl, aby bylo
Nejvyšším soudem zamítnuto.
7. V replice k podanému vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství bylo dovolatelem sděleno, že přípustnost i důvody dovolání jsou
dostatečně vyjádřeny v bodech II. a VII. dovolání, tj. byl vymezen nesoulad
právního názoru, který má být přezkoumán. Opětovně zdůrazňuje, že v předmětné
věci šlo ve své podstatě o organizovaný sport, jelikož účastníci souboje měli
jasně stanovena pravidla. S ohledem na uvedené skutečnosti setrval ve své
podstatě na závěrečném návrhu, který vyjádřil v podaném dovolání.
II.
Přípustnost a další formální podmínky dovolání
8. Ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle předpisů upravujících
občanské soudní řízení, nestanoví-li zákon o soudnictví ve věcech mládeže jinak
[§ 89a odst. 3 z. s. m. v nyní platném znění].
9. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a oprávněnými osobami [§ 89c odst. 5
písm. a) z. s. m., § 91 z. s m.] K přípustnosti dovolání dále dovolací soud
zjistil, že bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236
o. s. ř.) a bylo podáno ve věci, ve které dovolání není vyloučeno podle § 238
odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 o. s. ř.
10. Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že dovolání je přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Již shora (viz bod 7) bylo zmíněno, že dovolatelé označují dovoláním
napadený rozsudek za nepřezkoumatelný primárně s odkazem na odklon do ustálené
soudní praxe, kdy se odvolací soud nevypořádal s rozhodnutími Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 997/2002, sp. zn. 8 Tdo 418/2015 a sp. zn. 30 Cdo 2990/2015 (viz
blíže body II. a VII. dovolání).
III.
Důvodnost dovolání
12. V souvislosti s rozhodnutím, které je napadeno dovoláním, musí
Nejvyšší soud nejprve uvést chronologickou posloupnost této věci. Již shora
bylo uvedeno, že ve věci bylo postupováno na podkladě návrhu Okresního státního
zastupitelství v Hodoníně ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. ZC 123/2021 (č. l. 97) na
uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let, a to podle § 90 odst. 1 z. s. m.
[nutno podotknout, že usnesením PČR KŘP Jmk ÚO, OOK Hodonín ze dne 6. 8. 2021,
sp. zn. KRPB-24321-50/TČ-2021-060671, bylo podle § 159a odst. 2 tr. ř. z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. odloženo trestní stíhání osoby mladší
patnácti let – AAAAA pro podezření ze spáchání činů jinak trestných ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečin
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť je nepřípustné z důvodu
nedostatku věku nezletilého]. První rozsudek byl ve věci vyhlášen Okresním
soudem v Hodoníně dne 14. 6. 2022 pod č. j. 3 Rod 18/2021-140, který stručně
řečeno konstatoval, že se nezletilý dopustil činů jinak trestných a bylo mu
uloženo trestní opatření, napomenutí s výtkou. Tento rozsudek byl usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2023 pod č. j. 4 Rodo 8/2022-165, zrušen a
věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně byl
soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek dne 3. 7. 2024 pod č. j. 3 Rod
18/2021-251, kterým podle § 93 odst. 1 písm. c) z. s. m. bylo nezletilému AAAAA
uloženo opatření, napomenutí s výstrahou. Tento rozsudek byl napaden
opatrovníkem nezletilého a odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem (viz
shora bod 4) změnil výrok pod bodem I (což je z hlediska dovolací argumentace
podstatné) tak, že podle § 93 odst. 10 z. s. m., upustil od uložení opatření
nezletilému AAAAA.
13. Vhodným se jeví rovněž uvést, že samo dovolání v bodech I. až VI. ve
své podstatě rekapituluje dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů
(viz stručně též shora bod 11), zmiňuje skutečnosti, které mají vyplývat z
výpovědí subjektů, které ve věci vypovídaly, poukazuje na porušení práva na
spravedlivý proces, rozpornost výpovědí svědků, teorii přípustného rizika,
porušení sportovních pravidel, nedostatku zavinění, jakož i nepořízení
zvukového záznamu atd. (viz též níže).
14. Již shora bylo uvedeno, že z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že
dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (bod 10). V
předmětné věci dovolatelé poukazují na tři rozhodnutí, která by měla
odůvodňovat přípustnost jimi podaného dovolání, neboť dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu řešící otázku hmotného práva se podle jejich mínění
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K uvedené argumentaci
dovolatelů je nutno uvést, že se s ní Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, a to z
následujících důvodů. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo
997/2002, pak je nutno konstatovat, že tímto rozhodnutím – usnesením, bylo
odmítnuto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. [v uvedené trestní věci
byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1
tr. zákona a uložen mu trest, když jeho jednání spočívalo v tom, že „jako
obránce při hokejovém utkání udeřil špičkou hokejky do obličeje ležícího
útočníka, přičemž doba léčení tím vzniklého úrazu trvala nejméně 14 dnů
(obviněný v dovolání mj. zpochybňoval subjektivní stránku trestného činu,
kterou soudy shledaly naplněnou v ustanovení § 4 písm. b) tr. zákona]. Ve věci
Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 8 Tdo 418/2015 bylo opětovně řešeno
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ke kterému došlo při
hokejovém utkání úderem hokejkou do úst protihráče. Také v tomto případě došlo
k odsouzení obviněného a jeho dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. V neposlední řadě dovolateli zmiňovaným
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2990/2015, byl
zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. V uvedené věci dovolací soud odvolacímu soudu vytkl
nerespektování ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a principů spravedlivého
procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když v rozhodnutí
odvolacího soudu absentovalo právní posouzení věci, čímž byla dovolacímu soudu
upřena možnost posouzení, na základě jaké právně kvalifikované úvahy byla
odvolacím soudem řešena otázka hmotného nebo procesního práva.
Z výše uvedené
rekapitulace je zcela zřejmé, že problematika Nejvyšším soudem ve zmíněných
rozhodnutích řešená, je zásadně odlišná od předmětné věci, kde se soudy
zabývaly otázkou právního posouzení [nutno podotknout, že celé dovolání je
zaměřeno pouze na zpochybnění závěrů soudů nižších stupňů, zda byl nezletilý
odpovědný za vznik zranění poškozenému (k uvedenému rozsahu a specifikaci
námitek Nejvyšší soud pouze poznamenává, že není povinen za dovolatele domýšlet
případný směr jejich dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny – sp. zn. I. ÚS 452/07 či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad
rámec dovolací argumentace“ – sp. zn. I. ÚS 3298/22)], stejně jako otázkou
případného dopadu stávající judikatury na předmětnou věc.
15. Ve vztahu k námitkám týkajících se skutkových zjištění soudů nižších
stupňů je třeba uvést, že odvolací soud považoval skutkový stav ze strany
okresního soudu za řádně zjištěný, přičemž dovodil odpovídající závěry právní [
bod 8 rozsudku (nutno podotknout, že po zrušení prvního ve věci vydaného
rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, provedl soud prvního stupně
celé jednání znovu, a to mj. také za účasti opatrovníka i advokáta (právního
zástupce dítěte mladšího patnácti let) – viz též č. l. 190 - 250]. Nejvyšší
soud se ztotožňuje s krajským soudem, že okresní soud provedl ve věci rozsáhlé
dokazování a řádně vyhodnotil veškeré okolnosti. Z odůvodnění rozsudku
okresního soudu (bod 5 a násl.) je zřejmé, že příslušná skutková zjištění byla
učiněna na podkladě zhodnocení řady svědeckých výpovědí, znaleckého posudku a
dalších důkazů. V tomto ohledu je třeba zmínit, že do příslušného pravomocného
rozhodnutí by mohl Nejvyšší soud zasáhnout (na základě specifikovaných
relevantních námitek), pokud by došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi
skutkovým stavem a právním posouzením věci na jedné straně a provedenými důkazy
na straně druhé (porušením práva na spravedlivý proces). V této souvislosti
(otázka extrémního nesouladu a spravedlivého procesu) i Ústavní soud v řadě
svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou
práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím,
že byl naplněn dovolací důvod i za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve
smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. V celé řadě
svých rozhodnutí mj. také uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich
odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními
předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající
právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak
dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (extrémní
nesoulad). Takové závěry vyplývají např. z níže uvedených rozhodnutí Ústavního
soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS
1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V
souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě
odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska
ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají
dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci
nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i
ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda
soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný,
koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem
interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně
zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených
právních institutů, resp.
není v rozporu s obecně sdílenými zásadami
spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též
je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna
(srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Rozsudek
okresního soudu (bod 21 a násl.) obsahuje hodnocení provedených důkazů
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry okresního soudu považuje
Nejvyšší soud za logické, bez zjevných nesprávností, a proto na ně ve
stručnosti odkazuje. Uplatněné námitky tak nejsou opodstatněné. Z odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá způsob jím hodnocených důkazů (§ 132 o. s. ř.), přičemž lze konstatovat, že na základě výpovědi poškozeného a svědků
CCCCC (pseudonym), DDDDD (pseudonym) a EEEEE (pseudonym), kteří uvedli, že
konflikt – tzv. bitka, přetahovaná mezi poškozeným a nezletilým neprobíhala bez
přerušení (což je podstatné, neboť nezletilý tvrdil opak), ale byla nejméně
jednou přerušena, aby následně v době, kdy byl poškozený otočen k nezletilému
zády (bokem), tento na něj zaútočil [EEEEE – dohodla se tři kola, při druhém
spadli na bok; CCCCC – spadli dvakrát, poškozený možná i třikrát; DDDDD – AAAAA
shodil poškozeného na zem, BBBBB (poškozený) spadl a svědek si všiml, že mu
tekla krev, svědek na něj zavolal a upozornil jej na tuto skutečnost, nezletilý
AAAAA poškozeného hodil na zem a pak na něj klekl (nevzpomíná si jak), dospěl
ke skutkovému zjištění, které je napadeno dovoláním s argumentací směřující
jednak do odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak
neprokázání subjektivní stránky, když šlo o souboj s předem danými pravidly. Tato výpověď podporuje skutkové zjištění soudu prvního stupně (bod 24
odůvodnění) a je v souladu s výpovědí poškozeného (č. l. 191), kdy mj. uvedl,
že po prvním pádu na něj DDDDD volal, že mu teče krev, kterou si otřel, otočil
se k nezletilému AAAAA, který jej nějak obešel a skočil na něj z boku, přitom
spadl na břicho (obě ruce měl pod sebou) a nezletilý AAAAA mu spadl na záda asi
kolenem. Oproti tomu nezletilý AAAAA k dotazu soudu uváděl, že proběhlo pouze
jedno kolo, což výrazně znevěrohodňuje jeho výpověď]. Z této výpovědi v
kontextu dalších výpovědí vyplývá, že k útoku, při kterém došlo ke zranění
poškozeného nedošlo v rámci předem snad dohodnutých pravidel bitky, jak se
snaží dovolatel(é) Nejvyšší soud přesvědčit nejen v podaném dovolání, ale též v
replice k vyjádření státního zástupce, ale v době, kdy vzájemný konflikt byl
přerušen a dovolatel v době, kdy to poškozený nečekal, na něj (poškozeného)
zaútočil. Takto zjištěný a soudem prvního stupně popsaný děj, důkazně
podložený, lze stěží v rámci námitek dovolatelů [např. jejich tvrzení (viz č. l. 114), že k útoku byl nezletilý vyprovokován poškozeným, neboť konkrétně byl
poškozený vyzýván skupinou osob kolem mladistvého AAAAA, aby se šel s
mladistvým pobít (FFFFF (pseudonym) – vyzýval poškozeného, aby se šel s
mladistvým pobít – viz čl. l 190, 198 – DDDDD, 199 – FFFFF.
Shora byly záměrně
zmíněny výpovědi svědků, aby bylo zřejmé, v jaké fázi napadání došlo k
neočekávanému útoku na poškozeného a v té souvislosti také způsobení jemu
zranění – při zachování totožnosti skutku)], posoudit jako porušení práva na
spravedlivý proces v rámci hodnocení důkazů, stejně jako rozhodnutí, kterým se
odvolací soud, který se po skutkové stránce ztotožnil se skutkovými závěry
soudu prvního stupně, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (viz shora zmíněná
rozhodnutí). V neposlední řadě lze zmínit rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2613/24 [ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 282/2024, Okresního
soudu v Kolíně sp. zn. Rod 7/2022], ve kterém mj. Ústavní soud konstatoval, že
ústavní relevanci nemohou mít námitky, jimž stěžovatel vyjadřuje toliko svůj
nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, zpochybňuje hodnověrnost poškozené
atd. Současně lze uvést, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch
v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy [viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005,
sp. zn. II. ÚS 681/04].
16. Za nedůvodnou považoval Nejvyšší soud i námitku, že okresní soud v
rozporu s § 40 o. s. ř. neprováděl po celou dobu jednání, dokazování a při
vyhlášení rozhodnutí zvukový záznam, i když předmětná jednací síň je řádně
vybavena k jeho pořízení. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu, který uvedl, že nepořizování zvukového záznamu nemělo vliv na
zjištěný skutkový stav (bod 8 rozsudku). Navíc Nejvyšší soud po seznámení se s
kompletním spisovým materiálem, a tudíž průběhem jednání musí konstatovat, že v
předmětném řízení nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces. Rozsudek
vyhlášený Okresním soudem v Hodoníně dne 14. 6. 2022 pod č. j. 3 Rod
18/2021-140, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2023 pod č. j.
4 Rodo 8/2022-165, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí. Následná jednání (viz č. l. 190, 197, 204, 209 a 250)
probíhala mj. za účasti opatrovníka i právního zástupce (advokáta) osoby mladší
patnácti let. Na tomto místě si Nejvyšší soud dovolí upozornit pouze na
skutečnost, že jak právní zástupce, tak opatrovník (advokáti) jsou osoby práva
znalé a ani právní zástupce ani opatrovník nevznesli v průběhu jednání
připomínku – námitku k tomu, že není o průběhu jednání pořizován zvukový
záznam, případně má být vyhlášeno usnesení, že tento záznam pořizován nebude [
ustanovení § 40 odst. 1 o. s. ř. hovoří o pořizování zvukového záznamu; § 40
odst. 2 o. s. ř. „není-li pořízení záznamu možné nebo stanoví-li tak zákon,
sepisuje se o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování
nebo vyhlašuje rozhodnutí, protokol (což se stalo v předmětné věci, bez
námitek)], aby v dovolacím řízení bylo namítáno, že jde o pochybení, pro které
nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát.
17. Ve vztahu k námitce, že okresní soud nerozhodoval o návrhu státního
zastupitelství tak, jak byl podán, Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že příslušný
návrh se nachází na č. l. 97 spisu. Tento návrh pak byl přednesen v rámci
jednání před okresním soudem dne 23. 11. 2021 (č. l. 116 verte). Návrh státního
zástupce byl rovněž zmíněn v rozsudku okresního soudu (bod 3). Samotný rozsudek
okresního soudu pak ve výroku obsahuje, že bylo rozhodováno o návrhu státního
zastupitelství (o výše uvedeném návrhu). Uplatněná námitka je tudíž nedůvodná.
Měli-li snad dovolatelé na mysli otázku totožnosti skutku, pak pouze pro
stručnost odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 1/96 – I. Sb. rozh. tr., ze
kterého mj. vyplývá, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň
totožnost jednání nebo následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek
popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z
hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové
okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky
činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu v jeho
konkrétní podobě, nikoli určitý typ následku [uvedené Nejvyšší soud zmiňuje
okrajově, neboť není jeho povinností v případě nejasné námitky za dovolatele
domýšlet směr jeho úvah (viz též I. ÚS 452/07, - blíže bod 14].
18. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitce, že odvolací soud nijak
nezohlednil praxi Nejvyššího soudu vyplývající z rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo
997/2002 a sp. zn. 8 Tdo 418/2015 (viz podrobněji shora). Přestože si Nejvyšší
soud dokáže představit podrobnější rozbor a zhodnocení této problematiky ze
strany odvolacího soudu, a to i ve vazbě na přesvědčivost takového rozhodnutí,
z odůvodnění jeho rozsudku (bod 8) vyplývá, že krajský soud zcela správně
vycházel ze závěru, že v posuzovaném případě nešlo o sportovní souboj či zápas
(jichž se týkají citovaná rozhodnutí), ale o rvačku 2 nezletilých osob, byť s
částečně stanovenými pravidly (ta však byla přítomnými v procesně použitelných
výpovědích uváděna obecně – např. nekopat do rozkroku, mezinoží, neboxovat). I
pokud by taková pravidla byla domluvena, bylo však bez jakýchkoliv pochybností
prokázáno, že v průběhu této „rvačky, zápasu, souboje“ však došlo k situaci,
kdy nezletilý v době, kdy to poškozený neočekával, po utření krve, na něj
nezletilý skočil z boku (viz též bod 15), přitom poškozený spadl na břicho a
nezletilý AAAAA mu spadl na záda, což bylo příčinou způsobeného zranění.
Odhlédnout nelze rovněž od skutečnosti, že podle skutkových zjištění to byl
právě nezletilý (s kamarády – ti slovně, vyzývali k rvačce – viz shora bod 15),
kdo napadl poškozeného. Je tak možno souhlasit se závěry krajského soudu, že
jednání nezletilého naplnilo znaky činů jinak trestných, a to minimálně ve
formě úmyslu nepřímého. Soudy se tak neodchýlily od rozhodovací praxe
Nejvyššího (dovolacího) soudu.
19. Lze přisvědčit námitce, že rozsudek odvolacího soudu obsahuje ve
výroku I. odkaz na ustanovení § 93 odst. 10 z. s. m., které v době jeho
rozhodování již nebylo platné (bylo zrušeno zákonem č. 165/2024 Sb., který s
účinností od 1. 7. 2024 novelizoval z. s. m.). Z odůvodnění rozsudku je však
zřejmé, že krajský soud postupoval podle § 92a odst. 1 písm. a) z. s. m., který
byl do tohoto předpisu včleněn právě zmíněnou novelou. Je tak zjevné, že jde o
tzv. jinou zjevnou nesprávnost (§ 164 o. s. ř.), která nemá vliv na zákonnost
daného rozhodnutí. Navíc odvolací soud upustil od uložení opatření, což bylo ve
prospěch nezletilého a Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod pro zrušení
napadeného rozhodnutí pouze na základě zmíněného formálního pochybení.
20. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu napadené
dovoláním je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu,
bylo podané dovolání jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítnuto.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b věty první a §
151 odst. 1 věty první o. s. ř.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu