8 Tdo 418/2015-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2015
o dovolání obviněného V. P. proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 4 To 485/2014, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T
8/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 18 T
8/2014, byl obviněný V. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil
tím, že dne 9. 11. 2013 v době kolem 20.10 hodin na zimním stadionu „N. K.“,
ve S. při hokejovém utkání mezi kluby HC H. a HC S. R., ale mimo hru v
nepřerušené hře, po předchozí verbální rozepři a vzájemném strkání, fyzicky
napadl, a to úderem hokejky do úst protihráče poškozeného R. S., čímž mu
způsobil zranění – tříštivou zlomeninu zubu č. 11, dislokaci zubů č. 21 a 22 v
horní čelisti, tříštivou zlomeninu zubu č. 41, zlomeninu zubů č. 31 a 32 s
otevřením dřeňové dutiny dolní čelisti a zhmoždění měkkých tkání horního a
dolního rtu – které si vyžádalo lékařské ošetření bez vzniku pracovní
neschopnosti, a je ze soudně lékařského hlediska považováno za zranění lehké s
omezením v obvyklém způsobu života zpravidla nepřekračující deset dnů.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání osmnácti měsíců s uloženou povinností podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku,
aby v průběhu této zkušební doby podle svých sil nahradil způsobenou škodu.
Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze
dne 21. 10. 2014, sp. zn. 4 To 485/2014, odvolání obviněného podané proti shora
uvedenému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž brojil proti
použité právní kvalifikaci přečinem podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Toto
posouzení jako úmyslného trestného činu považoval za nesprávné proto, že se
soudy řádně nevypořádaly s otázkou zavinění ani s tím, co zranění poškozeného
předcházelo, a neuvážily ani okolnosti, za nichž k tomuto jednání došlo.
Ve vztahu k nedostatkům v subjektivní stránce obviněný především vytýkal, že i
přesto, že se k činu nedoznal a že ve věci provedené důkazy neskýtají
jednoznačný podklad pro závěr o tom, kdo byl aktérem činu, protože řada svědků
popisuje, kdo událost inicioval, naprosto odlišně, soudy dospěly k nesprávnému
závěru, že obviněný chtěl poškozeného zranit. Takový závěr obviněný považuje za
nesprávný i s ohledem na to, že byl v rámci hry potrestán za hraní vysokou
holí, a nikoliv za krosček, a není v pravomoci soudů, aby měnily verdikty
rozhodčích za účelem odůvodnění úmyslu dopustit se trestné činnosti, protože
hra vysokou holí je posuzována jako jednání nedbalostní, kdežto soudy uzavřely,
že šlo o krosček, tedy úmyslný faul. Podle zásady, že zavinění musí být
prokázáno výsledky provedeného dokazování, má obviněný za to, že se tak v jeho
trestní věci nestalo, neboť nebyl prokázán úmysl přímý ani nepřímý, a to ani s
ohledem na výsledky znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní
lékařství zaměřeného na zkoumání mechanizmu vzniku zranění. Obviněný se se
závěry tohoto posudku neztotožnil v tom, že by zranění poškozenému způsobil
úderem hokejkou vedeným střední silou oběma rukama vodorovně proti ústům
poškozeného. Takový závěr považuje jen za jednu z možných forem vzájemného
kontaktu bez řádného uvážení toho, že mezi obviněným a poškozeným probíhala
potyčka, při níž jako první poškozený napadl obviněného. Úder zasazený
poškozenému byl již jen obranným mechanizmem v rámci hry, kdy měli oba aktéři
zvednuté hokejky. Za této situace není možné v jednání obviněného spatřovat
úmysl přímý ani nepřímý, ale bylo potřebné zkoumat, zda nebyly naplněny
podmínky nutné obrany. Soudy však této otázce nevěnovaly potřebnou pozornost a
řádně nezkoumaly, kdo byl iniciátorem celého incidentu, při němž poškozený
zastoupil obviněnému, který chtěl po vyhození kotouče pokračovat ve hře, výjezd
z obranného pásma. Oběma byly uloženy v rámci hry tresty, obviněnému větší
trest pět minut a poškozenému menší trest na dvě minuty. Oba hráči měli ve
vzniklém incidentu rovnocenné podmínky, a tudíž nelze uzavřít, že by se u
obviněného nejednalo o jednání v nutné obraně, z jejíhož rámce obviněný
nikterak nevybočil.
Obviněný v této souvislosti poukázal na charakter hokejové hry jako tvrdého
kontaktního sportu, při němž je nutné vznik rizika předpokládat, protože
hokejista musí vyvinout maximální sílu, rychlost a razantnost, a když při hře
dojde ke střetu s protihráčem, nelze vznik zranění vyloučit. Obviněný považoval
za nepřesné a zavádějící vyjádření, že k činu došlo „mimo hru v nepřerušené
hře“, protože „ve hře“ je každý hráč, který je na ledové ploše, i když není
přímo v kontaktu s pukem v konkrétní herní situaci.
Z těchto skutečností obviněný dovodil specifickou odpovědnost hokejisty, která
měla být hodnocena se zřetelem na možnost použití zásady subsidiarity trestní
represe a ultima ratio, a to i proto, že byl již potrestán podle sportovních
pravidel. Obviněný zejména poukázal na to, že byl Okresním svazem ledního
hokeje S. doživotně vyloučen ze všech soutěží tímto svazem řízených. Takový
trest je podle obviněného již sám o sobě velmi citelným postihem, a proto
prostředky trestního práva shledal zcela nadbytečnými.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené
usnesení i navazující rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedla, že část námitek obviněného stojí mimo jím uplatněný dovolací
důvod, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním, avšak v části s ním
koresponduje. Zdůraznila zvláštnost sportovních utkání, při nichž dochází k
úrazům zapříčiněným střetem při hře s jinou osobou, a u hokeje obzvlášť, neboť
jde o rychlou, silovou kolektivní hru a patří k ní i jistá dávka násilného,
resp. hrubšího chování vůči protihráčům, avšak korigovaná sportovními
hokejovými pravidly. Je však zřejmé, že odlišnou optikou je třeba nahlížet na
zranění způsobená v rámci herního nasazení, kdy přímým cílem není zranění
spoluhráče, a na útoky odehrávající se sice také na herní ploše, ale již
nikoliv z důvodů samotné hry. V posuzované trestní věci došlo právě k tomu, že
obviněný s poškozeným se dostali do vzájemné rozepře při hře, neboť poškozený
byl dotčený, že rozhodčí neodpískal faul, ke kterému došlo v obranném pásmu
soupeře, a snažil se uvedenou situaci řešit s protihráčem sám poté, co již puk
opustil obranné pásmo soupeře. Právě v tento moment jej prokazatelně obviněný
udeřil hokejkou do nekryté dolní části obličeje, a to takovou silou, že mu
způsobil v rozsudečném výroku zmíněné poranění. Jednoznačně šlo o cílený
úmyslný útok vymykající se obvyklým soubojům hráčů sportovního utkání, jak
konstatoval odvolací soud. Okolností vylučující protiprávnost za takové situace
není, že se tak stalo při sportovním utkání, neboť takovou okolnost trestní
zákon nezná. O nutnou obranu se v posuzované trestní věci rovněž nejednalo,
neboť do doby, než obviněný napadl hokejkou poškozeného, nešlo v žádném případě
ze strany poškozeného o útok vůči obviněnému, protože veškeré jeho chování do
té doby bylo v rámci hry tolerovatelné. Disciplinární opatření spočívající v
doživotním vyloučení obviněného ze všech soutěží řízených Okresním svazem
ledního hokeje S. je opatřením citelným, není však dostačující odpovědí na
nesportovní chování obviněného, které svojí intenzitou dosáhlo trestného činu,
jehož se obviněný dopustil v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku. Protože použitou právní kvalifikaci shledala státní zástupkyně
správnou, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označený důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením,
neboť jen dovolání, které je relevantně opřeno o některý z důvodů taxativně
vypočtených v § 265b tr. ř., lze podrobit věcnému přezkoumání.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Uvedený důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které
vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného
nesprávného hmotně právního posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto vytýkat,
že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006,
sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
Se zřetelem na takto vymezené důvody dovolání obviněný dostál podmínkám
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhradami, že čin nelze
považovat za přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku,
protože nebylo prokázáno, že jednal úmyslně, a dále těmi, jimiž se domáhal
použití zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio ve smyslu § 12 odst.
2 tr. zákoníku. Z hlediska těchto výhrad majících právní povahu, Nejvyšší soud
posuzoval opodstatněnost podaného dovolání, jak bude uvedeno dále. Právní
povahu však nemají námitky zaměřené proti skutkovým okolnostem a způsobu jejich
zjišťování s důrazem na zásadu in dubio pro reo, jimiž se obviněný domáhal
změny v prokázaných skutkových okolnostech tak, aby tyto korespondovaly s jeho
obhajobou, že se činu dopustil až po útoku poškozeného, jemuž se jen bránil. Ve
vztahu k této námitce je z podaného dovolání patrné, že obviněný se proti
výroku o vině sice domáhal aplikace § 29 tr. zákoníku zakotvujícího nutnou
obranu jako okolnost vylučující protiprávnost, avšak činil tak s důrazem na
skutečnosti, které nebyly provedeným dokazováním prokázány a neplynou z
učiněných skutkových zjištění. V takovém vlastním kontextu obviněný dával
průběhu činu zcela jiný smysl a význam, neodpovídající tomu, jak čin soudy na
podkladě výsledku provedeného dokazování objasnily. Obviněný měl za to, že
soudy řádně důkazy nehodnotily, resp. je posuzovaly v jeho neprospěch a
nevyužily řádně zásadu in dubio pro reo, čímž primárně vytýkal ze svého pohledu
spatřované nedostatky ve skutkových okolnostech, což na jím označený dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože ten slouží zásadně
k přezkumu právních vad. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve
smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního
stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů
(srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS
564/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Výjimku z tohoto
pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci, o který by mohlo jít pouze tehdy, byly-li
by zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném
nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy
realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií
vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne
20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Nejvyšší soud se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí a obsah
spisového materiálu však nemohl přisvědčit tvrzení obviněného o nesprávném
postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkových okolností, protože soudy se
s obhajobou obviněného tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci
předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v
potřebném rozsahu objasnily.
Své skutkové závěry soudy rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž
plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily. Především soud prvního stupně
předestřel detailní popis a interpretaci jednání obviněného, jíž založil na
dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených
důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v ustanovení §
2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem výpovědím svědků, tedy
i těch, které obviněný hodnotil odlišně. Své úvahy týkající se hodnocení důkazů
a z něj vyvozených právních závěrů vysvětlil na stranách 7 až 11 citovaného
rozsudku. S učiněnými skutkovými i právními závěry se ztotožnil posléze i soud
odvolací (viz strany 4 až 6 usnesení soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud jen pro úplnost zdůrazňuje, že zejména soud prvního stupně
hodnotil všechny svědecké výpovědi, které tvoří v zásadě dvě skupiny odlišující
se popisem události podle toho, zda svědci patřili do okruhu osob spojených s
obviněným a jeho klubem, anebo s poškozeným. Především na straně 8 svého
rozsudku se vypořádal s tím, z jakých důvodů větší věrohodnost přikládal
svědectvím vypovídajícím ve stejném duchu jako poškozený. Za objektivní náhled
přitom považoval sdělení uváděná svědkyní J. K., která při utkání působila jako
časoměřička, a nestranila žádné ze skupin, a vysvětlil i další své úvahy a
hodnotící postupy u všech klíčových svědků (P. M., M. D., R. V., J. Š. a K.
K.), v nichž neshledal významnější rozpory a hodnotil je jako vyvážené a
vyznačující se shodným popisem události. Vypořádal se řádně i s výpověďmi
svědků popisujícími průběh činu ve prospěch obviněného, v nichž shledával
rozpory a nepřesnosti (viz stranu 8 citovaného rozsudku). Tato zjištění soud
konfrontoval i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
soudní lékařství (viz stranu 9 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 141, 153
verte až 155 spisu).
Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů shledal, že jejich
rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20.
3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Soudy podaný výklad je předvídatelný a
rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem
interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám
obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Skutková
zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného
procesu jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné.
Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby za podklad posouzení správnosti právních
úvah soudů nižších stupňů vzal skutková zjištění v podobě, v jaké byla popsána
ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle nich pak bylo možné
zkoumat, zda je důvodná výhrada obviněného o tom, že jednal za podmínek nutné
obrany podle § 29 tr. zákoníku.
Pouze pro úplnost v reakci na výhrady obviněného o nepřesné a z hlediska
ledního hokeje nesmyslné formulaci obsažené ve skutkové větě, že se trestného
jednání dopustil „mimo hru v nepřerušené hře“ lze zmínit, že okresní soud toto
vyjádření převzal ze Zápisu z jednání řídící komise Okresního svazu ledního
hokeje ve S. ze dne 14. 11. 2013 (č. l. 41 spisu), v němž bylo použito
odborníky a znalci pravidel ovládajících lední hokej. Navíc je zcela zřejmé, že
se nejedná o vadu, která by mohla mít jakýkoli, natož podstatný vliv na
správnost skutkových zjištění či použitou právní kvalifikaci, nýbrž jde toliko
o slovní vyjádření časového okamžiku a herní akce na ledě v rámci předmětného
hokejového utkání, v němž se skutek odehrál. Podle obsahu Zápisu o jednání šlo
o situaci, kdy vyjma obviněného a poškozeného se všichni ostatní hráči přítomní
v danou chvíli na ledové ploše aktivně zapojovali do hry a souboje o puk,
zatímco obviněný a poškozený byť též na ledové ploše, avšak mimo tento aktivní
herní zápas, jako hokejisté zařazení do pětice hráčů při hře, která nebyla
přerušena hvizdem rozhodčího, a tedy probíhala herní akce, jíž se podle
pravidla 7 Pravidel ledního hokeje rozumí „hra v době, kdy běží časomíra“.
Ze skutku, jak byl zjištěn a v rozsudku soudu prvního stupně popsán, je zřejmé,
že v něm nejsou uvedeny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na
naplnění podmínek nutné obrany. Za nutnou obranu je podle § 29 tr. zákoníku
považován čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající
útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným
činem. Ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána, neplyne nic,
co by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo. Toho
si byl i obviněný plně vědom, a proto své tvrzení, že o nutnou obranu šlo,
stavěl na jiných skutkových okolnostech zcela odlišných od těch, která byla
objektivizována výsledky provedeného dokazování a slovně vyjádřena ve skutkové
větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť tvrdil, že jeho jednání
bylo pouhou obrannou reakcí na předchozí útočné jednání poškozeného. Žádná
taková skutečnost se však, jak je v napadených rozhodnutích rozvedeno,
nepotvrdila. Nelze za ni považovat běžnou hrou a jejími pravidly byť jako
„faul“ posuzovaný sportovní prohřešek, protože nemá povahu „přímo hrozícího
nebo trvajícího útoku“. Navíc soudy zjistily, že i přesto, že poškozený byl
rozhodčími dvouminutovým trestem potrestán, jednalo se o předcházející vzájemné
drobné postrkování a verbální rozepře obou aktérů. Soudy se i touto skutečností
zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz strany 7, 10 rozsudku soudu
prvního stupně) je vyhodnotily se závěrem, že v okamžiku, kdy obviněný úderem
hokejkou zaútočil na obličej a hlavu poškozeného, neodvracel žádný trvající či
přímo hrozící útok ze strany poškozeného, nýbrž zcela neadekvátně fyzickým
útokem reagoval na poškozeného, od něhož mu nehrozilo žádné nebezpečí.
Soudy proto v souladu s těmito skutkovými závěry učinily závěr, že nebyly
splněny podmínky nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, ale byl to sám
obviněný, kdo na poškozeného zaútočil a způsobil mu zranění v podobě ublížení
na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku.
Jestliže obviněný v další části dovolání namítal nedostatek subjektivní stránky
v podobě úmyslného zavinění a dovolával se aplikace zásady subsidiarity trestní
represe a ultima ratio, jde o námitky právní povahy, u nichž bylo možné
posuzovat, zda jsou opodstatněné.
Přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný
uznán vinným, spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, je úmyslným
trestným činem, který postačuje ve formě nepřímého úmyslu.
Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl
způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým
zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že
svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. zákoníku].
Zhodnocení správnosti právního posouzení zavinění se rovněž opírá o skutkový
děj věci soudy zjištěný, neboť závěr o subjektivních znacích skutkové podstaty
trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z
provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). V
posuzované věci soudy nižších stupňů vyšly z prokázaného závěru, že obviněný
„fyzicky napadl úderem hokejky do úst poškozeného“. Šlo tak o jednání, při
kterém obviněný útočil hokejkou proti obličeji poškozeného nechráněnému
hráčskou výstrojí. Jednalo se o středně silnou intenzitu útoku vedeného
hokejkou z bezprostřední blízkosti.
Podle takto zjištěného činu soudy shledaly, že obviněný byl srozuměn s tím, že
takovým jednáním může ohrozit či poškodit zdraví poškozeného, a proto v tomto
jednání soud prvního stupně shledal nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku. Odvolací soud závěru soudu prvního stupně o úmyslném zavinění
přisvědčil, a to zejména s ohledem na způsob provedení útoku, jeho razanci i
okolnosti, za nichž k němu došlo (viz strany 10 a 11 rozsudku soudu prvního
stupně a stranu 6 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud z těchto důvodů námitky obviněného proti subjektivní stránce
považoval za nedůvodné a jen připomíná, že soudy jasně a srozumitelně
vysvětlily, v jakých skutečnostech shledaly naplněnými znaky nepřímého úmyslu.
S vyjádřenými závěry obecných soudů se ztotožnil, neboť cílený, z hlediska
použité síly poměrně intenzivní útok (nadto nijak nesouvisející a z hráčského
zápolení v rámci hokejového utkání zcela vybočující) vodorovně, oběma rukama
drženou hokejkou do obličejové části hlavy spoluhráče nelze vysvětlit jinak,
než že šlo o úmyslný atak na tělesnou integritu poškozeného. Obviněný, jenž k
útoku užil hokejku a útok s ní vedl proti obličeji poškozeného, který jej neměl
krytý žádnou ochranou, znal ze své zkušenosti hokejisty, o jak nebezpečný útok
se jedná, a věděl, že tak může přivodit zranění, jež mohou být i závažná a
mohou způsobit napadenému zdravotní potíže vyžadující lékařské ošetření.
Hokejka, kterou obviněný bezprostředně před útokem na poškozeného uchopil
způsobem, jenž není používán při hře (držel ji oběma rukama ve vodorovné
poloze), učinila úder směřující do oblasti úst razantnějším. Podle lokalizace
zranění je zřejmé, že obviněný útočil cíleně a naprosto záměrně na ničím
nechráněná ústa poškozeného. Minimálně tak byl srozuměn s tím, že mu způsobí
zranění, což se také reálně stalo. Ze všech těchto důvodů dospěl i Nejvyšší
soud k závěru o úmyslném zavinění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
a tím i o naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
Požadavkům obviněného na použití zásady subsidiarity trestní represe a ultima
ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem na uvedené skutečnosti nebylo
možné přisvědčit, protože, byť obviněný odkazuje na to, že hokej je silovým
sportem a že již byl velmi citelně potrestán sportovním klubem, jsou dány v
tomto případě podmínky pro závěr, že použití trestní represe a potrestání
obviněného je zcela namístě a nezbytné jak z hlediska individuální, tak i
generální prevence.
Přestože hokej je silovým, kontaktním sportem, tak i v něm, stejně jako v
jiných sportovních disciplínách, platí a musí být ctěna a dodržována pravidla
fair play, a žádný sport ani sportovní utkání nesmí být zneužívány k vyřizování
osobních účtů anebo k úmyslnému vybíjení agresivity v rámci násilných úmyslných
útoků proti zdraví a životu ostatních sportovců. Obviněný činem, který mu je
kladen za vinu, zcela vybočil z herních pravidel hokejové hry, surově zaútočil
na protihráče v době, kdy nešlo o herní akci, ale mimo ni. Skutečnost, že za to
byl potrestán v rámci hry jako za faul spočívající ve hře vysokou holí
pětiminutovým trestem a následným trestem do konce utkání (č. l. 42 až 43
spisu), nevytváří žádnou překážku pro to, aby mohl být stíhán a posuzován i v
trestním řízení, protože se nejednalo o postižení orgánem státní moci za
přestupek nebo správní či kázeňský delikt. Současně však ani tato potrestání
učiněná v rámci hry nebo sportovním klubem nemohou být dostatečným postihem za
čin naplňující po všech stránkách znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku.
Posoudí-li se, že nedovolenou hrou vysokou holí se ve smyslu Pravidel ledního
hokeje (viz http://www.cslh.cz/text/119-pravidla-ledniho-hokeje.html),
konkrétně podle pravidla 143, rozumí situace, kdy „hráč drží hůl nebo jakoukoli
její část nad výškou svých ramen a zasáhne soupeře jakoukoli částí této hole“,
neznamená, že tato hra umožňuje, aby při tom již nedovoleném zákroku úmyslně
jinému hráči způsobil újmu na zdraví. Podle bodu iii. citovaného pravidla je
faulujícímu hráči, který takovým nedovoleným zákrokem způsobí soupeři zranění
(nikoliv však úmyslné ublížení na zdraví), uložen přímo během utkání při
přerušení hry, které následuje po odpískání faulu rozhodčím, buď větší trest a
automatický osobní trest do konce utkání, anebo trest ve hře. Podle pravidla
104 a 105 citovaných pravidel ledního hokeje se větším trestem rozumí trest v
trvání 5 minut a automatický osobní trest do konce utkání (celkem tedy 25
trestných minut), přičemž posouzení trestu je příslušnými orgány automaticky
provedeno po utkání.
Pokud byl obviněný v rámci tohoto disciplinárního řízení sportovním klubem
potrestán vyloučením ze všech soutěží řízených Okresním svazem ledního hokeje
S. (č. l. 41 spisu) na doživotí, stalo se tak pro opakované incidenty
obviněného i v jiných hokejových utkáních, tedy nikoliv jen za napadení
protihráče, které je předmětem tohoto trestního řízení.
Všechny shora uvedené skutečnosti, a to jak povaha útoku, způsob jeho
provedení, rozsah zranění poškozeného, tak i osoba obviněného s projevujícími
se tendencemi k nesportovnímu a agresivnímu násilí jsou okolnosti, které svědčí
o vyšší závažnosti činu, jímž byl uznán vinným. Použití zásady subsidiarity
trestní represe a ultima ratio zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku u
projednávaného činu nepřichází do úvahy. Naopak je nutné uplatňovat odpovědnost
obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené, protože se jedná o případ
společensky škodlivého jednání, u něhož nepostačuje uplatnění odpovědnosti
podle jiného právního předpisu.
Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a
který vykazuje znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku), a proto je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Aplikovat zásadu uvedenou v § 12 odst. 2 tr.
zákoníku by bylo možné v případě méně závažného trestného činu, o který v této
věci, jak bylo výše vysvětleno, nejde. Lze jen připomenout, že společenská
škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako
jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného
trestného činu, tj. v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní
hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno
principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze
tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob
jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Vykazuje-li určitý skutek skutečně
všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské
nebezpečnosti takového jednání pro společnost (srov. stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné
pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Při hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného totiž nelze, ve shodě
s názorem soudů nižších stupňů, pominout, že i když byl v posuzované věci
obviněnému uložen důrazný disciplinární trest, ten je pouze odrazem
skutečnosti, že chování obviněného jako sportovce bylo vnímáno sportovním
klubem, v němž působil, jako neslučitelné s podmínkami tohoto klubu, a
obviněného ze svého středu tento klub vyloučil. Avšak tím, že obviněný úmyslně
a zcela záměrně zaútočil na poškozeného způsobem, jaký byl popsán výše,
překročil rámec pravidel nejen slušného chování a zásad mezilidských vztahů,
ale především norem trestního práva, jež je proto na jeho jednání třeba
aplikovat se všemi z nich pramenícími důsledky. Disciplinární postih se může
odrazit jen jako polehčující okolnost při ukládání trestu, k čemuž také došlo.
Po posouzení všech obviněným v dovolání namítaných skutečností Nejvyšší soud
shledal, že soudy obou stupňů se v souladu se skutkovými zjištěními,
předepsanými procesními postupy a hmotněprávními zásadami vypořádaly nejen s
námitkami obviněného, ale i pečlivě uvážily všechny rozhodné skutečnosti a
učinily právní závěry, které nevzbuzují pochybnosti. Ze všech uvedených důvodů
použitou právní kvalifikaci činu, který je obviněnému kladen za vinu, jako
přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku shledal správnou a
v souladu se zákonem. Protože tyto závěry mohl učinit na podkladě obsahu
napadených rozhodnutí a připojeného spisu, aniž by bylo nutné provádět další
dokazování, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu