8 Tdo 308/2013-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
17. dubna 2013 o dovolání obviněných L. Č. a A. Č., proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 11 To 500/2012, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T
176/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. a A. Č.
odmítají.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 2 T
176/2011, uznal obviněné L. Č. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“)
a A. Č. (dále převážně jen „dovolatelka“ nebo „obviněná“) vinnými, že:
„oba obvinění společně nejméně od ledna roku 2010 do ledna roku 2011
opakovaně vyhrožovali usmrcením a pronásledovali rodinu P., a to J. P., I.
P., B. P., a nezletilého, tím způsobem, že to u nich vzbudilo strach o život
a zdraví jich samotných či osob blízkých, kdy
- v několika případech sledovali v obci O. nezletilého při cestě ze
základní školy v Z., a to tak, že stáli s vozidlem tov. zn. Opel Corsa, poblíž
silnice, kudy projížděl nezletilý autobusem ze školy, pak jeli za autobusem a
když nezletilý v obci O., kde má bydliště, vystoupil z autobusu, tak kolem něj
projížděli a naznačovali vůči němu gesta, která znázorňovala zabití, jednalo se
o gesto, kdy si napnutou dlaní přejížděli přes krk, čímž naznačovali podříznutí
a od září 2010 takto sledovali nezletilého nejméně dvakrát až třikrát týdně,
- v době od ledna 2010 do 5. 11. 2010 oba obvinění společně v mnoha
případech jezdili vozidlem tov. zn. Opel Corsa, kolem domu P. v obci O., když
byli v úrovni jejich domu, tak zpomalili, přitom vícekrát za sebou troubili
nebo vyhazovali z vozidla různé předměty, a to petardy, pohřební věnce, svíčky,
černě ostuhované lahve či krabice s hlínou a nebo používali výhrůžná gesta
symbolizující fyzickou likvidaci, kdy si rukou přejížděli přes krk a takto
projížděli kolem domu i několikrát za den,
- dne 2. 10. 2010 v době od 12:45 hod. do 13:30 hod. v H. ve V. ulici
při konání Cibulového jarmarku nejprve slovně napadli I. P. a její děti B. a
nezletilého, a to tak, že k nim přistoupili, začali je slovně urážet, nadávat a
vyhrožovat jim smrtí, kdy obviněná A. Č. vyhrožovala nezletilému: „uříznout ti
hlavu a nasrat do tebe“, přitom ho chytila za kapuci mikiny, zatáhla za ni a
vyhrožovala mu, že se nedožije 15ti let, opakovaně oba dva vyhrožovali: „stejně
vás zabijeme, nemáme už co ztratit, nebudete vědět dne ani hodiny, kdy se to
stane, kdy chcípnete“, slova „zabijeme vás“ a „chcípnete“ několikrát opakovali,
dále obviněná A. Č. B. Č. opakovaně řekla, když ta si prohlížela zboží: „jen si
to klidně kup, než chcípneš, já si tě vychutnám, to budeš koukat“, dále jí
vyhrožovala, že bude žít nejdéle do 25 let, že nikdy nemůže vědět, kdy už se ze
školy nebo z práce nevrátí, že ji bude stále pronásledovat, že nebude moci
klidně spát, a když se I. P. snažila s dětmi dostat ke svému vozidlu, aby mohla
odjet, po celou dobu šli oba obvinění za nimi, uráželi je a vyhrožovali jim
smrtí, I. P. i děti jim po celou dobu říkali, aby je nechali být, nevšímali si
jich a nechodili za nimi,
obviněný L. Č.
- dne 5. 11. 2010 kolem 10:00 hod. na parkovišti u firmy TEDOM, a. s., v
H., M. ulici, J. P., který šel ke svému zaparkovanému vozidlu tov. zn. Alfa
Romeo, vyhrožoval slovy: „chcípneš“ a ukázal mu rukou gesto, že si podřezává
krk a poté L. Č. nastoupil do vozidla tov. zn. Peugeot 306, a z místa odjel,
tohoto jednání se pak dopustil přesto, že mu usnesením Okresního soudu v
Berouně ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 23 Nc 32/2010, bylo předběžným opatřením
nařízeno, že je povinen zdržet se setkávání s J. P. a jeho celou rodinou,
zdržet se jejich sledování a obtěžování jakýmkoliv způsobem, zejména je
oslovovat, pomlouvat, vyhrožovat a přibližovat se k jejich obydlí na vzdálenost
kratší než sto metrů, a to po dobu jednoho měsíce,
- dne 25. 12. 2010 kolem 18:25 hod. v obci O. před domem čp. obviněný z
otevřeného okna motorového vozidla tov. zn. Opel Corsa, vystřelil z dosud
neztotožněné pistole, po výstřelu ihned odjel, poté se na uvedené místo opět
vrátil, a to kolem 18:45 hod., kdy znovu z dosud neztotožněné pistole z vozidla
vystřelil a po výstřelu s vozidlem odjel,
- dne 24. 1. 2011 ve 13:30 hod. v obci O. přijel obviněný osobním
vozidlem tov. zn. Opel Corsa, před rodinný dům čp., vystoupil z vozidla a do
poštovní schránky patřící rodině P. vhodil dva igelitové uzavíratelné průhledné
sáčky, z nichž jeden byl prázdný a druhý obsahoval bílý papír s nápisem „DDT a
DTD“.
Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval v případě obviněného L.
Č. jako přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b)
trestního zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a),
b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchané zčásti samostatně, zčásti ve
spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a jako přečin maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku, za což
mu podle § 354 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního
zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož
výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Jednání obviněné A. Č. soud
právně kvalifikoval jako přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1,
2 písm. b) trestního zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1
písm. a), b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchané ve
spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což jí podle § 354 odst. 2
trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný
trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82
odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti
měsíců. Oběma obviněným soud současně uložil podle § 82 odst. 2 trestního
zákoníku povinnost zdržet se osobního, písemného či jakéhokoliv jiného
kontaktování všech poškozených P. (srov. jmenovitě shora).
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský
soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 11 To 500/2012,
tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obvinění se ani s takovým rozhodnutím neztotožnili a prostřednictvím
obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., podali proti němu dovolání, v němž
uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolatelka A. Č. ve svém podání v prvé řadě uvedla, že si je vědoma
výjimečnosti institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jednak
toho, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) nemůže
nahradit činnost soudů nižších stupňů. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. proto spatřovala v nesprávné právní kvalifikaci
jednání, které je jí kladeno za vinu, neboť je přesvědčena, že skutky popsané
ve výroku o vině nevykazují všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných
činů, jimiž byla uznána vinnou.
Obviněná dále namítla, že všechny tři skutky postrádají trestně právní
charakter, neboť nezletilý poškozený celou událost vnímal velmi subjektivně a
byl přitom ovlivněn nevraživostí vůči její rodině. Rovněž pouhá jízda po
vesnici s občasným použitím klaksonu nemůže být považována za trestnou, stejně
jako údajné slovní napadení poškozených na Cibulovém jarmarku. Pokud by se
totiž poškození cítili opravdu ohroženi, mohli to nahlásit tam přítomným
policistům.
Dovolatelka také namítla, že soud druhého stupně se nevyrovnal s jejími
odvolacími námitkami, zejména s návrhem, aby věc byla postoupena k projednání
jako přestupek, a že skutek popsaný v obžalobě i ve skutkové větě výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně nemá základní náležitosti požadované ustanovením
§ 177 písm. c) tr. ř. V této souvislosti postrádala zejména naplnění zákonného
znaku „způsobení důvodné obavy o život či zdraví poškozeného nebo osobám jemu
blízkým“. Jelikož soud je vázán žalobním návrhem a nemůže jej sám doplňovat ani
„retušovat“, měla být věc vrácena do přípravného řízení. Oběma soudům nižších
stupňů rovněž vytkla, že porušily postup upravený v § 2 odst. 5 tr. ř. (zásadu
zjišťování skutkového stavu bez pochybností, včetně principu in dubio pro reo)
a v § 2 odst. 6 tr. ř. (zásadu volného hodnocení důkazů), což ve svém důsledku
znamená narušení principu spravedlivého procesu.
Obviněný L. Č. ve svém podání uplatnil v podstatě shodné námitky jako
jeho spoluobviněná manželka, nad rámec již uvedeného pak namítl, že u skutku,
který se odehrál dne 5. 11. 2010 na parkovišti u společnosti TEDOM, a. s.,
svědkyně J. S. nepotvrdila, že by poškozenému nějak vyhrožoval nebo jej
obtěžoval. To, že se ocitl na parkovišti, byla pouhá shoda náhod, rozhodně
neměl v úmyslu kontaktovat poškozeného nebo mařit úřední rozhodnutí.
Podle názoru dovolatele rovněž skutečnost, že měl střílet z pistole
před domem poškozených, nebyla skutkově prokázána; předmětná pistole nebyla
nikdy nalezena, navíc v inkriminované době vezl své známé do nemocnice v H.
Výpověď poškozeného J. P. st. proto považoval za účelovou.
Za pochybení soudu dovolatel považoval také to, že byl zamítnut jeho
návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem o jeho psychickém stavu.
Případná zjištění o existenci duševní poruchy by totiž měla zásadní vliv na
hmotně právní posouzení věci.
Oba obvinění v závěru svých podání shodně navrhli, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně,
jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Dále pak
alternativně navrhli, aby Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal věc soudu druhého stupně se závazným právním názorem, aby věc byla
postoupena k projednání jako přestupek, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v
tomto smyslu sám rozhodl.
K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který především uvedl, že vymezeným důvodům dovolání
odpovídá pouze část námitek, zejména že jejich jednání nenaplnilo skutkovou
podstatu přečinů, že dosahovalo nízké intenzity a nebylo způsobilé vyvolat v
poškozených důvodnou obavu. S těmito námitkami se však neztotožnil, neboť
jednání obou obviněných rozhodně nebylo jednorázovým excesem z pravidel
občanského soužití, ale systematickou dlouhodobější snahou obtěžovat poškozené
a vyhrožovat jim smrtí. Jednání obviněných nepovažoval za pouze nevinné
„ježdění po vesnici a troubení klaksonem“, jelikož tyto aktivity obvinění
doprovázeli dalšími projevy, které je nutné v celkovém kontextu považovat za
vyhrožující (srozumitelné gesto naznačující „podříznutí“, házení předmětů, jež
jsou obecně spojované se smrtí, pohřbíváním, apod.).
Vzhledem k určité gradující tendenci jednání obviněných, celkové
dlouhodobosti a četnosti těchto ataků, věku poškozeného ml. a vzhledem ke
skutečnosti, že obviněnému L. Č. v jeho jednání nezabránily ani prostředky
soukromého práva (nařízení předběžného opatření soudem), státní zástupce
akceptoval závěr odvolacího soudu o trestnosti jejich jednání. Postih
dovolatelů pouze prostředky práva správního považoval za v podstatě vyloučený,
neboť předmětné jednání je zcela zjevně společensky škodlivé. Odkázal také na
závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého
opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Státní zástupce dále uvedl, že zvoleným důvodům dovolání obsahově
neodpovídají ani námitky, jimiž obvinění poukazují na údajné procesní
nedostatky přípravného řízení. Popis jednání obviněných uvedený v obžalobě sice
považoval za poněkud kusý, ale naplnění všech znaků stíhaných přečinů z něj lze
dovodit. Jestliže soud prvého stupně v intencích obžalovací zásady popis
jednání obviněných precizoval, nespatřoval v tom pochybení nebo zásah do
ústavně zaručených práv obviněných na spravedlivý proces.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce v závěru svého
vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a učinil tak v neveřejném zasedání
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší
soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí [§
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci jsou dovolání přípustná § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., že byla podána
osobami oprávněnými § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z logiky věci je třeba nejprve zmínit druhý z obviněnými uplatněných dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na jehož základě lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na argumentaci obou dovolatelů je
zjevné, že tento důvod dovolání spatřovali ve druhé z uvedených alternativ.
V řízení předcházejícím vydání rozhodnutí o opravném prostředku obvinění
shledali naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je
dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad,
které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do
pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet
ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního (event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu některé námitky zejména obviněného L. Č. (třebaže i on ve svém
podání deklaroval vědomí o výjimečnosti institutu dovolání jako mimořádného
opravného prostředku), které uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího
důvodu opřel, nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž zásadně napadal
rozsah provedeného dokazování před soudy obou stupňů (konkrétně nesouhlasil s
tím, že byl zamítnut jeho návrh na vypracování znaleckého posudku, který by se
zabýval jeho případnou duševní poruchou) a způsob hodnocení důkazů z jejich
strany (konkrétně když namítal, že svědkyně J. S. nepotvrdila, že by
poškozenému nějak vyhrožoval nebo jej obtěžoval, nebo když poukazoval na to, že
nebylo skutkově prokázáno, že měl střílet z pistole před domem poškozených,
zvláště když předmětná pistole nebyla nikdy nalezena, anebo když považoval
výpověď poškozeného J. P. st. za účelovou). Takovou argumentací se totiž
primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto
tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní
posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, což ovšem pod uvedený dovolací důvod
(ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení obou dovolatelů, že
soudy porušily postup upravený v § 2 odst. 5 tr. ř. (zásadu zjišťování
skutkového stavu bez pochybností, včetně principu in dubio pro reo) a v § 2
odst. 6 tr. ř. (zásadu volného hodnocení důkazů), což ve svém důsledku znamená
narušení principu spravedlivého procesu. Taková námitka totiž směřuje rovněž
výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak
proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny
zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.
ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo se týká jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit
obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod, který má procesní
charakter.
Lze tak shrnout, že všechny až dosud zmíněné námitky měly výlučně povahu
námitek skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelé
jimi neuplatnili takovou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z
hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za
relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.
ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího
soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1.
2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatelé (současně) tento nesoulad předmětem
dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Obdobně soudy přesvědčivě
odůvodnily, proč nepovažovaly za potřebné přibrat (dalšího) soudního znalce z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem (opětovného) zkoumání
duševního zdraví obviněného L. Č. (srov. stranu 8 odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu a stranu 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Jestliže by až dosud uvedené výhrady obou dovolatelů měly být považovány za
zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu,
pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není
přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by dovolatelé uplatnili pouze takovéto námitky, musel by Nejvyšší soud
jejich dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z
jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Oba obvinění však ve svých podáních uplatnili také výhrady, které již lze pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Šlo zejména o
námitky, že jednání popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
nenaplňuje základní znaky skutkových podstat přečinů nebezpečného vyhrožování
podle § 353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) trestního
zákoníku, jimiž byli uznáni vinnými, zejména pak znak „vzbuzení důvodné obavy“,
že pochybením v tomto směru trpěla již podaná obžaloba, a že celá věc měla být
řešena před správním orgánem jako pouhý přestupek.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že takovéto relevantně uplatněné výhrady
obou dovolatelů jsou zjevně neopodstatněné.
Jedna z uvedených námitek obviněných (pokud tvrdili, že orgány činné v trestním
řízení nedostály zásadě obžalovací, neboť již v obžalobě nebyly uvedeny všechny
zákonem požadované znaky skutkové podstaty výše jmenovaných přečinů) ve své
podstatě směřovala do problematiky tzv. totožnosti skutku. K tomu je zapotřebí
uvést, že podle § 220 odst. 1 tr. ř. platí, že soud může rozhodovat jen o
skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžalovací zásada uvedená v tomto
ustanovení neznamená, že mezi skutkem, který je uvedený v žalobním návrhu, a
skutkem uvedeným ve výroku rozsudku, musí být úplná shoda. Některé skutečnosti
mohou odpadnout a jiné naopak přistoupit, nesmí se změnit jen podstata skutku,
která je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním
návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy
chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku bude zachovaná, bude-li zachovaná
totožnost jednání nebo následku (srov. rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. trest.).
Oběma obviněným lze přisvědčit do té míry, že v tzv. žalobní znělce nebyl
žalovaný skutek vyjádřen zcela precizně (postrádal především podrobnější
rozvedení toho, jak na jejich protiprávní jednání reagovali samotní poškození a
jakou konkrétní obavu nebo strach u nich takové jednání vyvolalo). Zároveň je
však třeba zdůraznit, že v odůvodnění obžaloby je protiprávní jednání obou
obviněných dostatečně podrobně popsáno a z tohoto popisu plynou základní
skutečnosti a okolnosti činu, které lze podřadit pod konkrétní skutkové
podstaty žalovaných přečinů. Na to navázal zevrubnější popis jednání obviněných
ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v níž je (po
upřesnění některých skutečností podle výsledků provedeného dokazování) jednání
obviněných formulováno v zásadě shodně jako v podané obžalobě. Je tudíž zjevné,
že podstata žalovaného skutku zůstala zachována.
K dalším relevantně uplatněným námitkám obviněných je třeba (alespoň ve
stručnosti a v obecné rovině) uvést, že přečinu nebezpečného vyhrožování se
podle § 353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku dopustí, kdo jinému
vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým
způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, spáchá-li takový čin vůči dítěti
nebo těhotné ženě.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti
některým závažným výhrůžkám.
Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou
se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná
obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba
pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit
nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale
ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Konkrétní výroky pachatele je třeba
hodnotit ve spojení s jeho dalším konáním a jeho projevy této a teprve na
základě komplexního posouzení situace je možné učinit závěr, zda se jedná o
vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Nevyžaduje se
proto, aby výhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující
vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud
přitom činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z
usmrcení nebo způsobení těžké újmy (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/2011 Sb. rozh. trest.).
Přečinu nebezpečného pronásledování se podle § 354 odst. 1 písm. a),
b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku dopustí, kdo jiného dlouhodobě
pronásleduje tím, že a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu
nebo jeho osobám blízkým, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, a
toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví
nebo o život a zdraví osob jemu blízkých, spáchá-li čin vůči dítěti nebo
těhotné ženě.
Objektivní stránka tohoto trestného činu zahrnuje dlouhodobé
pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených
formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho
život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Znakem
objektivní stránky je jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování
prováděném pachatelem taxativně vymezenými formami [pod písm. a) až e)], které
jsou způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o
život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v
souhrnu záměr pachatele obtěžovat jiného tak intenzivně, že to již ohrožuje
jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Důvodná obava zde
vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší
stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž pachatel působí
na poškozeného, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném
skutečně vyvolán.
Dlouhodobostí se u tohoto trestného činu rozumí přinejmenším několik
vynucených kontaktů pachatele s poškozeným nebo pokusů o ně, které zároveň musí
být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Tyto požadavky ovšem
nesplňují ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování.
Zpravidla se tedy bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky
prováděná jednání pachatele, která vybočují z běžných norem chování a mohou v
některých případech i nebezpečně gradovat (k tomu srov. rozhodnutí publikované
pod č. T 1424 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 79/2011,
Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda oba obvinění zjištěným jednáním
naplnili veškeré zákonné znaky skutkových podstat přečinů, jež jsou jim kladeny
za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku
soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho
odůvodnění.
Právě z této skutkové věty odsuzujícího rozsudku jednoznačně vyplývá,
že „oba obvinění společně … opakovaně vyhrožovali usmrcením a pronásledovali
rodinu P., …, tím způsobem, že to u nich vzbudilo strach o život a zdraví jich
samotných či osob blízkých …“. Bližší skutečnosti pak vyplývají z jeho
odůvodnění. Tak konkrétně podle výpovědi svědkyně J. T. (babičky poškozeného
nezletilého) „… nezletilý byl v důsledku jednání obviněných ve špatném
psychickém stavu, brečel, odmítal chodit do školy, měl z obviněných strach,
posléze ho do školy vozil otec“. Ze zprávy učitelky nezletilého, která ve škole
působí i jako výchovná poradkyně, se podává, že ve škole se řešila situace, kdy
„… nezletilý si do školy donesl teleskopický obušek na svoji obranu (jak
uvedl), neboť při jízdě autobusem do školy je pronásledován jistými lidmi z
obce H.“ (srov. stranu 6 rozsudku). Událost na Cibulovém jarmarku poškození
prožívali také velmi intenzivně, o čemž svědčí výpověď J. P. st., který uvedl,
že „… děti s manželkou přijely velmi rozrušení a děti plakaly“ (srov. stranu 5
rozsudku).
Na straně 9 odůvodnění rozsudku nalézací soud vyhodnotil důsledky
jednání obviněných na psychiku poškozených se závěrem, že „… ve skutečnosti
jednání obviněných důvodnou obavu o jejich život či zdraví či o život a zdraví
osob blízkých vzbudilo, k čemuž nepochybně přispěly i výhrůžky smrtí,
doprovázené příslušnými gesty a nakonec střelbou. O tom zjevně svědčí nejen
skutečnost, že poškozený pravidelně jednání obviněných ohlašoval na policii,
kdy však následná přestupková řízení skončila zastavením, neboť protiprávní
jednání se nepodařilo prokázat nebo bylo promlčeno, zejména se ale poškozený
domáhal ochrany i u soudu návrhem na vydání předběžného opatření, kdy soudem
byly obavy poškozeného shledány natolik důvodnými, že návrhu vyhověl … u
poškozených B. a J. P. se strach z obviněných negativně projevoval na jejich
psychice, kdy u nezletilého vyústil v nošení zbraně pro vlastní ochranu …“.
Všechny tyto zdůrazněné skutečnosti svědčí o tom, že jednání obou
obviněných vzbudilo u všech poškozených obavu o jejich zdraví či život, že
všichni poškození měli z obviněných strach, zejména pak v dětech jednání
obviněných spočívající ve výhrůžkách, různých gestech naznačujících použití
násilí a vulgarismech, vyvolalo úzkost a strach. O tom svědčí také jejich změny
v chování při každodenních činnostech. Nezletilý si z obavy o svůj život
dokonce opatřil teleskopický obušek na svoji obranu a odmítal jezdit autobusem
do školy. Výhrůžky a psychický nátlak ze strany obviněných se na poškozených
projevil také při příjezdu z výše zmiňovaného Cibulového jarmarku, kdy obě děti
plakaly.
Nejvyšší soud proto přisvědčil správnosti závěrů obou soudů nižších
stupňů, že jednání obou obviněných nejen že bylo způsobilé vyvolat u všech
poškozených obavu o jejich život a zdraví, ale že tuto obavu také skutečně
vyvolalo. Právní kvalifikaci zvolenou soudem prvního stupně tak považoval soud
za správnou a zákonnou.
V návaznosti na námitky obviněných uplatněné již v předchozích stadiích
řízení, jakož i na jejich závěrečný návrh, se Nejvyšší soud dále zabýval
otázkou, zda by mohlo přicházet v úvahu postoupit žalované skutky k projednání
správnímu orgánu jako přestupek.
K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že podle trestního zákoníku,
který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byly posouzeny činy obou
obviněných, je obecně trestným činem jen protiprávní čin, který trestní zákoník
označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst.
1 trestního zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným (formálním)
znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro
uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
trestního zákoníku. Proto také trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro
stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má
považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který
vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho
obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v
podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné
učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné
uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá
ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní
kvalifikace. V závislosti
na konkrétních skutkových okolnostech je přitom třeba existenci společenské
škodlivosti vyvozovat zejména z povahy a rozsahu zásahu pachatele do chráněných
zájmů, takže je zde odůvodněn závěr o uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu
a trestněprávních důsledků s ní spojených (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378,
sešit 75/2011 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství
C. H. Beck, Praha).
V projednávané věci bylo třeba zhodnotit několik podstatných okolností, které
mají zásadní vliv na to, zda by věc mohla být projednána v přestupkovém řízení,
nebo zda jde již o jednání, jež je nutné postihnout trestně právními normami.
Jedná se zejména o způsob jednání ze strany obou obviněných, intenzitu a
četnost jejich útoků, celkovou délku trvání jejich výhrůžného a obtěžujícího
jednání, i okruh osob, vůči kterým se popsaného jednání dopouštěli. Soudy
přitom dospěly ke zjištění, že jednání obou obviněných trvalo déle než jeden
rok a že šlo o poměrně nevybíravé obtěžování poškozených formou projíždění
osobním automobilem kolem jejich domu, opakované používání klaksonu, házení
petard, různých předmětů se smuteční (resp. pohřební) symbolikou, apod. Jednání
obou obviněných však spočívalo i v nevybíravých způsobech vyhrožování, v
gestikulaci vyjadřující hrozbu fyzické likvidace poškozených, střelbu z pistole
a velmi vulgární slovní obtěžování a vyhrožování, jak je již popsáno shora.
Takové projevy, obzvláště trvaly-li po delší dobu, nejenže musely být pro
poškozené krajně nepříjemné a obtěžující, ale zároveň jim musely způsobovat
psychickou zátěž a vyvolávat u nich strach z uskutečnění výhrůžek. Jako velmi
zákeřné je pak třeba hodnotit takovéto projevy obou obviněných vůči poškozeným
dětem, zejména pak vůči nezletilému (tehdy ještě ne dvanáctiletému), který
právě ve svém věku vnímal dění kolem sebe citlivěji a zranitelněji než dospělý
člověk, a na jehož psychice se dlouhotrvající výhrůžky ze strany obviněných
také prokazatelně projevily. Při zvážení všech těchto skutečností musely již
oba soudy nižších instancí dospět k závěru, že shora popsané skutky obviněných
již přesáhly hranici, kdy by bylo možné považovat za postačující postihnout je
normami jiných právních odvětví (např. z oblasti správního práva). Trestně
právní odezva v podobě odsouzení obou obviněných k podmíněným trestům je proto
zcela namístě.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr.
ř.) dovolání obviněných L. a A. Č. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a