8 Tdo 318/2022

8 Tdo 318/2022-328

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 10. 2021, č. j. 31 To 370/2021-286, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 185/2019, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný J. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 6. 2021, č. j. 4 T 185/2019-266, uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku (bod I. výroku rozsudku) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku (bod II. výroku rozsudku). Za tato jednání (popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem byl dovolatel podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. O nároku poškozené na náhradu škody rozhodl soud podle § 229 odst. 1 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v České Lípě podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 27. 10. 2021, pod č. j. 31 To 370/2021-286, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle obviněného nebyla v jeho případě naplněna subjektivní stránka trestného činu znásilnění, neboť je přesvědčen, že poškozená s ním souložila dobrovolně. V této souvislosti zdůraznil, že z jejího chování nemohl naznat, že s jeho jednáním nesouhlasí, což se pokusil doložit výpovědí poškozené před soudem, která podle něj svědčí pro jím presentovaný závěr. V návaznosti na tuto skutečnost zpochybnil věrohodnost poškozené, která je podle jeho názoru pod vlivem své matky, a tudíž je manipulovatelná. Rovněž zpochybnil výpověď matky poškozené, kterou považuje za procesně nepoužitelnou, a to „nikoli pouze pro skutečnost, že v ní absentuje na úvodu monologová část, ale proto, že žádnou z relevantních informací, kterou její výpověď obsahuje, nesdělila ona sama autenticky, podáním z vlastní paměti, zformulováním vlastních myšlenek“. Ve vztahu k trestnému činu vydírání poukázal na to, že posouzení jeho jednání spočívá výlučně na subjektivním pocitu poškozené či především její matky. V této souvislosti zdůraznil, že jeho pohrůžka „odebrání dětí do K.“, nemohla způsobit poškozené vážnou újmu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 10. 2021, č. j. 31 To 370/2021-286, zrušil a Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně uvedla, že námitky obsažené v dovolání uplatňuje obviněný prakticky již od samotného počátku svého trestního stíhání. Zdůraznila, že mezi výsledky dokazování a na jejich základě definovaným skutkovým zjištěním, není extrémní nesoulad a tvrzení obviněného je tak možno v tomto směru odmítnout. Podle státní zástupkyně veškeré námitky, které obviněný vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba z hlediska skutkového děje daný důkaz posuzovat a jaký význam mu z hlediska skutkového děje připisovat. V této souvislosti považuje státní zástupkyně jednání obviněného za prokázaná a soudy zvolené právní kvalifikace za zcela přiléhavé. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvedené ustanovení je reakcí na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu–nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022], který je dán v případě, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných.

Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [skutkové zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr.

ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. S ohledem na uvedené tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy uvěřily výpovědi poškozené a její matky, které jsou podle jeho mínění nevěrohodné, aniž by soudy braly v úvahu např. skutečnost, že jakoukoli logiku postrádá jejich závěr o jeho vině (podle dovolatele) za situace, kdy „nejprve byla sexuální činnost dobrovolná a až teprve poté nikoli“, když pro jednání původně popsané v obžalobě pod bodem I., které předcházelo tzv. znásilnění, byl obžaloby zproštěn (viz shora bod 1.). Výpověď poškozené považuje za velmi stručnou a není z ní zřejmý závěr soudů, že by se pohlavnímu styku s obviněným aktivně bránila a poté, co ji přemohl, jej v dalších případech měla pouze strpět. Soudy rovněž podle dovolatele nebraly v úvahu zamilovanost obviněného a poškozené ani vědomou či podprahovou manipulaci matky s poškozenou.

11. Ve vztahu k takto formulovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními

relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci jeho obhajoby musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že k souloži mezi ním a poškozenou došlo dobrovolně; že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu znásilnění; že výpověď matky poškozené trpí procesní vadou atd. (viz např. bod 6.

odůvodnění usnesení odvolacího soudu)]. S námitkami, které obviněný uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 8. svého usnesení odvolací soud uvedl, že „nebyly shledány žádné takové podstatné vady či procesní pochybení, které by mohly mít vliv na objasnění věci či porušení práv obžalovaného na obhajobu“. Odvolací soud rovněž konstatoval, že výslech matky poškozené sice neprobíhal důsledně podle § 101 odst. 2, 3 tr.

ř., avšak nejednalo se o vadu, pro kterou by měl odvolací soud postupovat podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., navíc za situace, kdy nebylo zjištěno nic, co by ukazovalo na její ovlivnění soudem (viz dále bod 17.). K otázce věrohodnosti poškozené se odvolací soud vyjádřil např. v bodě 11. svého usnesení. Soud prvního stupně se rovněž podrobně zabýval hodnověrností výpovědi poškozené, její matky, otázkami tvrzeného nátlaku či msty obviněnému ze strany těchto osob, otázkou dobrovolnosti poškozené s pohlavním stykem či nátlakem ze strany obviněného [v bodě 7.

rozsudku se k popisované události vyjadřoval např. znalec MUDr. L. Vítek, který mj. konstatoval, že popisované skutečnosti (myšleno obviněnou) odpovídají vybavování si reálných zážitků]. K výhradám obviněného ohledně právní kvalifikace jeho jednání pod bodem II. výroku rozsudku (zločinu vydírání) se vyjádřil velmi podrobně odvolací soud např. v bodě 16. svého usnesení, když na jeho podrobnou a vyčerpávající argumentaci Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje.

13. Na zmíněné námitky obviněného (viz shora body 11. a 12.) dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř.“. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 11.

a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 9. a násl. usnesení odvolacího soudu), přičemž připojil závěry vlastní. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

14. Jak již bylo konstatováno, z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že tyto věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost a skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení dostatečného množství relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor. Současně je nutno uvést, a to ve vazbě na dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., že v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v České Lípě, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, se rozhodně nejedná o rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů [ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu], přičemž je nutno konstatovat, že učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř.

15. Pokud jde o námitku obviněného, že poškozená s ním souložila dobrovolně, pak je nutno konstatovat, že toto jeho tvrzení se jednoznačně rozchází s učiněným skutkovým zjištěním, ze kterého vyplývá, že poškozená kladla obviněnému různé formy odporu. Například se snažila vymanit zpod jeho těla a říkala, že jí to bolí (bod I. 1. rozsudku soudu prvního stupně), odmítla vzít přirození obviněného do úst, a proto jí obviněný udeřil dvakrát do oblasti ucha a jednou do oblasti břicha (bod I. 2. rozsudku soudu prvního stupně) a dále se vůli obviněného podvolila ze strachu z něj (body I.

3., I. 4. a I. 5. rozsudku soudu prvního stupně). Podle soudu prvního stupně se poškozená dovolatele bála a chtěla mu vyhovět, aby ji neuhodil (bod 11. rozsudku soudu prvního stupně). Na základě uvedených skutečností tak nelze konstatovat, že poškozená vykonala v uvedených případech s obviněným pohlavní styk dobrovolně. V této souvislosti navíc platí, že vážně míněný nesouhlas s pohlavním stykem lze projevit i neverbálním způsobem komunikace, např. polohou těla v podobě zaujetí pasivní obranné pozice, znemožňující provedení soulože (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.

8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 699/2021). Se závěry soudů včetně zvolené právní kvalifikace se tak Nejvyšší soud ztotožnil. Obviněný své výhrady vtělil v argumentaci, že se vůči poškozené nedopustil žádného násilí a poškozená s ním souložila dobrovolně. Na tomto místě je však nutno obviněného upozornit, že ze skutkového zjištění vyplývá nejen, „že poškozenou násilím a pohrůžkou násilí donutil k pohlavnímu styku“, ale současně z právní věty rovněž vyplývá, že obviněný „současně k takovému činu zneužil její bezbrannosti“.

Sám obviněný poškozenou charakterizoval jako „poloblbce, polodementa, což je na ní již od pohledu vidět, rozumově mu připadala na předškolní věk“, uvedené skutečnosti již obviněným zpochybněny nebyly. [Znalec MUDr. L. Vítek v posudku mj. uvedl, že osobnost poškozené hodnotí jako jednoduše strukturovanou, je zvýšeně sugestibilní, její rozumové schopnosti jsou v pásmu lehké mentální retardace (CIQ 57)].

16. Co se týče obviněným nastolené otázky věrohodnosti poškozené, i tou se soudy nižších stupňů pečlivě zabývaly. Soud prvního stupně důkladně odůvodnil, proč vyšel z výpovědi poškozené, kterou považoval za spontánní a věrohodnou, přičemž dospěl i k závěru, že poškozená nemá takovou mentální kapacitu, aby si předmětný děj sama vymyslela (bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Závěry soudu prvního stupně vychází ze závěrů znalce Mgr. Leoše Vítka, z jehož znaleckého posudku mj. vyplývá, že výpověď poškozené „nenese znaky záměrného zkreslování, nejsou zřejmé tendence ke konfabulaci“ (č. l. 51). Stejně tak znalec k osobě poškozené uvedl, že „Při spontánní výpovědi nemá tendenci k nahrazování chybějících obsahů konfabulacemi. Popisované skutečnosti odpovídají vybavování si reálných zážitků, na výzvu výpověď doplňuje, rozšiřuje, je schopna uvádět částečně také širší a užší kontext“ (č. l. 52). S postupem soudu prvního stupně se navíc ztotožnil i odvolací soud, který uvedl, že „Okresní soud nepochybil, jestliže v prvé řadě vycházel z výpovědi poškozené A. Š., a to nejen v případě skutku ad I., neboť tato svědkyně se vyjádřila i k telefonátu obžalovaného s její matkou, kterému byla přítomna. Ve své výpovědi poškozená A. Š. i za přítomnosti obhájce obžalovaného a dále pedagogické pracovnice, především popsala sexuální praktiky, které strpěla ze strany obžalovaného, které předvedla i prostřednictvím loutek, jak je zachyceno na fotodokumentaci.“ (bod 11. usnesení odvolacího soudu). Námitka obviněného zpochybňující věrohodnost poškozené tudíž není důvodná. Poukazuje-li obviněný na to, že výpověď poškozené byla podle jeho mínění stručná a nijak příliš konkrétní, pak je nutno dovolatele upozornit na ty části pasáží znaleckého posudku k osobě obviněné, kdy znalec uvedl, že poškozená je s ohledem na její podprůměrnou rozumovou kapacitu „schopna správně vnímat a zapamatovat si menší množství podnětů, má sníženou schopnost řadit informace nejen do časové osy, ale také do užšího a širšího kontextu, přičemž popisované skutečnosti odpovídají vybavování si reálných zážitků“.

17. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou týkající se procesní nepoužitelnosti svědecké výpovědi matky poškozené. Zde sice připustil, že v případě výslechu této svědkyně nebyl zcela dodržen zákonný postup upravený v § 101 odst. 2 a 3 tr. ř. a svědkyně ihned odpovídala na položené otázky, avšak její reakce na položené dotazy byla spontánní, přičemž nebylo zjištěno jakékoliv ovlivňování ze strany soudu prvního stupně (bod 8. usnesení odvolacího soudu). Navíc obviněný byl ze spáchání trestné činnosti usvědčen řadou jiných důkazů, z nichž ke klíčovým patří výpověď samotné poškozené. Nepřihlížení k uvedenému důkazu by tak nemělo jakýkoliv vliv na závěr o vině dovolatele.

18. Co se týče námitky obviněného, že jím vznesená pohrůžka ve vztahu k zločinu vydírání nemohla být způsobilá k naplnění znaku vážné újmy uvedeného zločinu, pak ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný poté, co matka poškozené podala na obviněného trestní oznámení, zatelefonoval poškozené z neustanoveného telefonního čísla, a poté, co jí dovolatel řekl, aby matka stáhla trestní oznámení, předala telefon své matce, jíž obviněný sdělil, že pokud podané trestní oznámení nestáhne, postará se, aby všech jejich 5 dětí odvezli do K.

Je tak zřejmé, že obviněný působil na matku poškozené, aby určitým způsobem jednala a pro případ, že tak neučiní, vyslovil jasně specifikovanou pohrůžku. V této souvislosti platí, že za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu zákonného znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném či pracovním životě poškozeného a je přitom způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, uveřejněné pod č. 55/2007 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že pohrůžka pachatele spočívající v tom, že zajistí, aby v případě nestažení trestního oznámení byly děti odvezeny do K., znaky jiné těžké újmy naplňuje. Navíc matka poškozené tuto pohrůžku s ohledem na předchozí násilné chování obviněného mohla důvodně považovat za reálnou. Z těchto důvodů nebylo možné ani této námitce obviněného, kterou odůvodnil nevhodným zázemím dětí, přisvědčit. V souvislosti s uvedenou námitkou dovolatele lze plně odkázat na úvahy soudu prvního stupně, ale zejména pak odvolacího soudu, který velmi podrobně rozvedl (viz bod 16.

svého usnesení), které skutečnosti jej vedly k závěru o správnosti právní kvalifikace zvolené nalézacím soudem.

19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 4. 2022

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu