8 Tdo 34/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2010
dovolání obviněného P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.
7. 2009, sp. zn. 6 To 371/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 149/2008, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.
7. 2009, sp. zn. 6 To 371/2009, zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 20 T
149/2008, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na jeden rok a šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst.
1 tr. zák. na jeden rok a šest měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr.
zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na dva roky.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že dne 24. 4.
2008 kolem 16.50 hod. na silnici I. třídy č. 57 v obci Š. u N. J. na ul. D. ve
směru jízdy na obec K. řídil motorové vozidlo Škody Octavia Combi, s přívěsným
vozíkem zn. BOB, na němž vezl náklad železného šrotu o celkové hmotnosti 600 kg
včetně vozíku, kdy při odbočování vlevo na místní komunikaci vedoucí ke sběrným
surovinám řádně nesledoval situaci v silničním provozu a nedal přednost v jízdě
v protisměru přijíždějícímu motocyklu zn. Yamaha XJR 1200, řízenému M. V.,
který po prudkém brzdění upadl s motocyklem na vozovku a následně setrvačností
klouzal po vozovce a v prostoru křižovatky narazil do pravého boku přívěsného
vozíku, v důsledku čehož utrpěl smrtelné zranění.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku
o vině i trestu. Usnesením Krajského v Ostravě ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 6 To
371/2009, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací
soud v dané věci učinil. V prvém případě Krajský soud v Ostravě usnesením ze
dne 9. 3. 2009, sp. zn. 6 To 138/2009, z podnětu odvolání státního zástupce
Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně podle § 258 odst. 1 písm. b),
c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 11. 2008,
sp. zn. 20 T 149/2008, kterým byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn
obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1, 2 tr. zák., a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 6 To 371/2009,
podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu
odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Dovolatel nejprve obsáhle sumarizoval průběh dosavadního řízení a následně
namítal, že odvolací soud nesprávně hodnotil jeho povinnosti jako řidiče při
odbočování vlevo a svými úvahami naznačil nerovnost účastníků silničního
provozu při dodržování povinností stanovených zákonem o silničním provozu, když
na jedné straně zdůraznil jeho povinnosti účastníka silničního provozu v
souvislosti s odbočováním vlevo a na druhé straně „bagatelizoval“ povinnosti
poškozeného, jehož nedodržení povolené rychlosti by mělo být porušením méně
závažným a v podstatě nedůležitým, nenastanou-li jiné okolnosti.
Základní pochybení odvolacího soudu spočívá podle jeho názoru v chybném výkladu
splnění povinnosti „dát přednost v jízdě“ ve smyslu ustanovení § 21 odst. 5 a §
2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Poukazoval na závěry
znaleckého posudku, z nichž se podává, že motocyklista byl v okamžiku zahájení
odbočovacího manévru dostatečně daleko od křižovatky a nebylo nutno zastavovat
vozidlo, poněvadž při dodržení základní povinnosti dané ustanovením § 18 odst.
1 zákona č. 361/2000 Sb., by motocyklista nemusel náhle měnit směr nebo
rychlost jízdy, on by směr ani rychlost jízdy nemusel měnit vůbec. Pokud by
totiž motocyklista jel povolenou rychlostí, pak by obviněný bezpečně dokončil
odbočovací manévr ještě předtím, než by motocyklista jedoucí povolenou
rychlostí ke křižovatce přijel a touto projel.
Za nesprávný označil právní závěr odvolacího soudu, že byl povinen
předpokládat, že motocyklista pojede vyšší než povolenou rychlostí, zastavit a
nechat bezpečně projet motocyklistu křižovatkou. Tvrdil, že neporušil
povinnost dát přednost v jízdě (a to i kdyby motocyklistu snad přehlédl),
poněvadž ke střetu vozidel a smrti poškozeného došlo proto, že motocyklista jel
rychlostí přesahují nepochybně 70 % maximální povolené rychlosti. V této
souvislosti upozornil, že ze znaleckého posudku též vyplynulo, že s ohledem na
směr jízdy motocyklisty (protisměr) nebylo možné rychlost motocyklu ani
odhadnout. Uvedl, že zákon č. 361/2000 Sb. mu v žádném ustanovení neukládá
povinnost předpokládat a hlavně přizpůsobovat rychlost jízdy tomu, že druhý
účastník silničního provozu poruší své povinnosti. Dodržovat pravidla
silničního provozu je podle jeho názoru povinnost, která platí pro všechny
účastníky silničního provozu rovně, a odmítl úvahu, že „porušení povinnosti
dané zákonem je postaveno nad právo chovat se tak, jak zákon účastníku
silničního provozu umožňuje“. Závěrem zopakoval, že žádnou zákonem uloženou
povinnost při odbočování vlevo neporušil. Shrnul, že napadené usnesení
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci proto, že soud
nevyložil správně povinnost „dát přednost v jízdě“ ve smyslu ustanovení § 2
písm. q) zákona č. 361/2000 Sb. a postavil možnost motocyklisty porušit
povinnost k jízdě povolenou rychlostí nad jeho právo chovat se způsobem
upraveným v § 2 písm. q) citovaného zákona v situaci, kdy byl oprávněn a
současně povinen předpokládat, že poškozený coby další účastník silničního
provozu se bude chovat a musí chovat způsobem stanoveným v § 18 odst. 4
uvedeného zákona.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Ostravě a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
předeslal, že námitky obviněného jsou shodné s jeho obhajobou uplatněnou již v
předchozích stadiích trestního řízení. Nalézací soud učinil skutková zjištění,
že obviněný poškozeného přehlédl a začal odbočovat, aniž by mu dal v jízdě
přednost. V důsledku toho poškozený intenzivně brzdil, motocykl však nezvládl,
upadl s ním a narazil do přívěsného vozíku taženého za vozem obviněného a
přitom utrpěl smrtelná zranění. Základní příčinou dopravní nehody bylo jednání
obviněného, neboť bez nedání přednosti poškozenému v jízdě by k pádu
poškozeného a nárazu do přívěsného vozíku nedošlo a nedošlo by ani k jeho
usmrcení. Ani v případě, že by k této příčině přistoupila i příčina další, tj.
nepovolená rychlost jízdy poškozeného, nemělo by to na trestní odpovědnost
obviněného vliv, neboť bez jeho zaviněného jednání by ke škodlivému následku
nedošlo. Za nesprávné označil tvrzení dovolatele, že ke srážce a smrti
poškozeného došlo výlučně zaviněním poškozeného, který jel v obci nepovolenou
rychlostí, a že obviněný ustanovení § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb.
neporušil. Citované ustanovení podle něj sice vykládá pojem dání přednosti v
jízdě ve vztahu k náhlé změně směru či rychlosti jízdy protijedoucího vozidla,
míněna je tím ale rychlost skutečná, nikoliv rychlost jízdy v těch místech
povolená, což by muselo být v zákoně výslovně uvedeno. Argumentoval, že řidič,
který má povinnost přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu dát, nemůže totiž
vědět, jaká je místní úprava povolené rychlosti v protisměrném úseku a která se
od povolené rychlosti v jeho směru jízdy může lišit. Uzavřel, že obviněný
nesledoval řádně dopravní situaci, poškozeného přehlédl a v důsledku toho
porušil příslušná ustanovení citovaného zákona o odbočování a o přednosti v
jízdě, čímž naplnil znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1, 2 tr. zák. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že
obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého
dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího
důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný polemizoval se správností právního posouzení
skutku tvrzením, že se nedopustil žádného porušení povinnosti stanovené mu
zákonem, jež by bylo primárně v příčinné souvislosti se vzniklým následkem, a
že nemohl předpokládat porušení zákonné povinnosti (překročení povolené
rychlosti) ze strany poškozeného. Podřadit pod uplatněný dovolací důvod nutno i
ty výhrady, jimiž dal obviněný najevo svůj nesouhlas se způsobem, jakým soudy,
zvláště pak odvolací soud, vyložily povinnost dát přednost v jízdě ve smyslu §
2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí,
kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li
tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v
tom, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví (ač podle
skutkových zjištění spočíval následek ve smrti poškozeného) proto, že porušil
důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Obviněný podle zjištění soudu prvního stupně pochybil v podstatě tím, že při
řízení osobního motorového vozidla Škoda Octavia Combi s přívěsným vozíkem, na
němž vezl náklad železného šrotu o celkové hmotnosti 600 kg včetně vozíku, při
odbočování vlevo na místní komunikaci vedoucí ke sběrným surovinám řádně
nesledoval situaci v silničním provozu a nedal přednost v jízdě v protisměru
přijíždějícímu motocyklu řízenému M. V., který po prudkém brzdění upadl s
motocyklem na vozovku a následně setrvačností klouzal po vozovce a v prostoru
křižovatky narazil do pravého boku přívěsného vozíku, v důsledku čehož utrpěl
smrtelné zranění. Nedání přednosti v jízdě a porušení ustanovení § 4 písm. a),
§ 5 odst. 1 písm. b) a § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
právních předpisů (silniční zákon) soud hodnotil jako porušení důležité
povinnosti uložené mu citovaným zákonem. S ohledem na následek jednání skutek
kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr.
zák. a spoluzavinění poškozeného spočívající v tom, že v obci jel rychlostí
značně převyšující 50 km limit, vzal v úvahu při stanovení druhu trestu a jeho
výměry (strana 4 rozsudku).
Odvolací soud konstatoval, že obviněný tím, že nedal přednost v jízdě
protijedoucímu motocyklu při odbočování vlevo na křižovatce, porušil důležité
povinnosti stanovené zákonem a zvlášť zdůrazněné zejména v ustanovení § 21
odst. 1, 5 zákona č. 361/2000 Sb. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 7 Tdo 38/2009 znovu připomněl, že porušení povinnosti dát přednost v jízdě
bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí
střetu vozidel, protože se vždy týká situace, při níž se protíná směr jízdy
nejméně dvou vozidel, na rozdíl od povinnosti dodržet povolenou rychlost, jejíž
porušení vede ke vzniku nebezpečí střetu vozidel pouze tehdy, přidají-li se
další okolnosti, např. hustota provozu, viditelnost, přehlednost apod. Podle
odvolacího soudu nebylo zjištěno, že by rychlost motocyklisty překročila
omezení rychlosti na 50 km/hod. způsobem, který by obviněnému znemožnil splnit
povinnost dát přednost v jízdě, např. nepřehlednost křižovatky či hustota
provozu. Naopak bylo zjištěno, že jiné vozidlo se v křižovatce nepohybovalo a
obviněný měl dostatečný rozhled, neboť mohl vidět motocyklistu na vzdálenost
nejméně 150 m. Začal-li za této situace obviněný odbočovat v době, kdy
motocyklista byl od něho ve vzdálenosti 84 až 108 m, přičemž v přípravném
řízení uvedl, že začal odbočovat proto, že v protisměru neviděl žádné
přijíždějící vozidlo, je zřejmé, že obviněný motocyklistu přehlédl. Na podkladě
těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že i kdyby se na vzniku dopravní nehody
podílel svým jednáním též poškozený, obviněný za její vznik odpovídá nejméně z
80 %, poněvadž porušil tři důležité povinnosti, z toho i povinnost dbát zvýšené
opatrnosti. Právní posouzení skutku jako trestný čin ublížení na zdraví podle §
224 odst. 1, 2 tr. zák. proto shledal správným (strany 2, 3 napadeného
usnesení).
Závěr, že zásadní příčinou dopravní nehody bylo právě jednání obviněného mající
povahu porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem, tím však podle
dovolacího soudu přesvědčivě odůvodněn není.
Především je třeba v obecné rovině poznamenat, že při splnění dalších podmínek
trestní odpovědnosti je předpokladem výroku o vině trestným činem ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. zjištění, že mezi jednáním obviněného a
následkem, spočívajícím v těžké újmě na zdraví, popř. smrti jiné osoby, je
příčinná souvislost. Pokud z hlediska vzniku uvedeného následku má příčinný
význam i jednání jiné osoby než obviněného, není to důvodem k tomu, aby
obviněný nebyl uznán vinným.
Dovolatel primárně namítl, že při odbočování vlevo povinnost „dát přednost v
jízdě“ neporušil a nemohl předpokládat porušení povinnosti dodržet maximální
povolenou rychlost ze strany poškozeného.
Pravidla provozu na pozemních komunikacích v ustanovení § 21 odst. 1 silničního
zákona (nadále jen zákon č. 361/2000 Sb.) stanoví, že při odbočování na
křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat
znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním
a musí dbát zvýšené opatrnosti.
Podle § 21 odst. 5 tohoto zákona č. 361/2000 Sb. řidič odbočující vlevo musí
dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům na
zvířeti, protijdoucím organizovaným útvarům chodců a průvodcům hnaných zvířat
se zvířaty, tramvajím jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném
jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyhrazen.
Ve smyslu ustanovení § 2 písm. q) citovaného zákona „dát přednost v jízdě“
znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich
nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit
směr nebo rychlost jízdy. Z toho a také z logického výkladu pravidel provozu na
pozemních komunikacích vyplývá, že řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou
přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost
absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale
pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do
křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti
náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (srov. též č. 44/2000 Sb. rozh. tr.).
Přitom řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které
vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje odbočení vlevo na
vedlejší komunikaci, a které již nikoli. Při tomto svém odhadu vychází z
rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují, nenasvědčuje-li
konkrétní situace jinému závěru. Není totiž žádný důvod modifikovat praxi soudů
a jí respektovanou zásadu tzv. omezené důvěry v dopravě, že řidič motorového
vozidla může spoléhat na dodržování dopravních předpisů ostatními účastníky
provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (k
tomu např. rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.).
Obviněný vytkl, že nemohl předpokládat, že druhý účastník silničního provozu,
tj. v protisměru jedoucí motocyklista, porušuje svoji povinnost zakotvenou v
ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., poněvadž jel rychlostí
přesahující nepochybně 70 % povolené rychlosti, přičemž pokud by jel rychlostí
povolenou, byl by jeho odbočovací manévr proveden, aniž by mu musel jakkoliv
měnit směr nebo rychlost jízdy. Trval na tom, že odbočení vlevo by bezpečně
dokončil ještě předtím, než by motocyklista jedoucí povolenou rychlostí ke
křižovatce přijel a touto projel, z čehož dovozoval, že jedinou příčinou vzniku
dopravní nehody bylo chování poškozeného motocyklisty. Těmto výhradám
obviněného lze zčásti přisvědčit.
Netřeba zvláště připomínat, že při posuzování okolností, které může či nemůže
řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska
zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti
vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní
vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním
případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud
povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem jsou dány současně (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz
182/2001 publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Z relevantních skutkových zjištění učiněných soudy vyplývá, že obviněný při
odbočování vlevo přehlédl motocyklistu jedoucího v protisměru, nedal mu
přednost v jízdě, načež došlo k nárazu motocyklisty do přívěsného vozíku, v
důsledku čehož utrpěl motocyklista zranění neslučitelná se životem. Významné
jsou poznatky, že obviněný řídil vozidlo s přívěsným vozíkem v přehledném úseku
vozovky, za příznivých klimatických podmínek, dobré viditelnosti, přičemž
vzájemná viditelnost vozidel byla nejméně 150 m, jak je doloženo závěry
znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, spec. mechanismus dopravních nehod
znalce Ing. J. M., CSc. (č. l. 199), i výpověďmi svědků (např. J. B., R. K.). V
době, kdy začal obviněný odbočovat vlevo, motocyklista byl od něj ve
vzdálenosti 84 m – 108 m, z čehož plyne, že pokud by řádně sledoval situaci v
provozu, motocykl řízený poškozeným mohl a měl vidět. Obviněný však poškozeného
v protisměru podle vlastního vyjádření neviděl, v důsledku čehož stěží může
logicky obstát jeho tvrzení, že nemohl předpokládat, že poškozený jede
nepovolenou rychlostí. Obviněný totiž v tomto ohledu žádné významné zjištění
odpovídající konkrétní situaci neučinil a ani učinit nemohl.
Na druhou stranu však nelze ponechat stranou pozornosti další významná
zjištění, jež se podávají ze znaleckého posudku znalce Ing. J. M., CsC. Doba,
za kterou obviněný provedl odbočovací manévr a projel křižovatku, byla
stanovena při rychlosti 20 km/hod. na 2,8 s až 4,65 s. Rychlost jízdy
motocyklisty na začátku náběhu brzd byla vypočtena v rozmezí 74,2 až 83,9
km/hod. Za příčinu dopravní nehody označil znalec jednak nepovolenou rychlost
ze strany poškozeného, který s největší pravděpodobností neočekával, že vozidlo
řízené obviněným jede s přívěsným vozíkem, jednak nedání přednosti v jízdě
obviněným (č. l. 90). V doplňku znaleckého posudku znalec vypočetl, že při
rychlosti jízdy motocyklisty 50 km/hod. a pozorném sledování silničního provozu
by celková dráha při brzdění činila 23,2 m až 29,4 m. Při této rychlosti by byl
řidič motocyklu schopen zastavit a ke střetu by nedošlo. Při vypočtené
rychlosti motocyklisty v rozpětí 74,2 až 83,9 km/hod. se dráha potřebná k
zastavení vozidla pohybovala v rozpětí 35,1 m až 56,9 m. Podle znalce při
sledování provozu mohl řidič vozidla Škoda vidět motocyklistu a měl na jeho
jízdu reagovat. Dodal však, že při protisměrném sledování jedoucího motocyklu
nelze jednoznačně odhadnout jeho rychlost (č. l. 112). V hlavním líčení znalec
uvedl, že kdyby jel motocyklista 50 km/hod., tak by (obviněný) stačil projet,
protože vzdálenost od konce vozíku byla asi 1,2 m – 1,3 m. Pokud by
motocyklista reagoval ze vzdálenosti 150 m, tak by ani brzdit nemusel, neboť
odbočovací manévr obviněného trval minimálně 2,8 s (maximálně 4,65 s).
Jak tedy vyplynulo ze znaleckého posudku, při dodržení povolené rychlosti jízdy
poškozeného motocyklisty, obviněný by dokončil odbočovací manévr způsobem,
který by poškozeného ani neomezil ani neohrozil, neboť by vůbec nemusel měnit
směr ani rychlost jízdy. Je z něj zřejmé, že jednání dovolatele nemohlo být
výlučnou příčinou dopravní nehody, neopodstatňuje ale bez dalšího ani závěr, že
bylo jeho příčinou zásadní či podstatnou (odvolací soud uvádí 80 %).
Podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit
zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému
stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a
třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat;
smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost,
na kterou má rozhled. Podle odst. 4 tohoto ustanovení v obci smí jet řidič
rychlostí nejvýše 50 km/hod.
Dovolací soud nikterak nebagatelizuje význam zjištění, že poškozený jel po
hlavní pozemní komunikaci rychlostí v rozmezí 74,2 – 83,9 km/hod., tj.
rychlostí, která byla nejenže nezanedbatelně vyšší než rychlost maximálně
povolená (o 48,4 – 67,8 %), ale pro daný úsek komunikace též nepřiměřená. Pokud
by maximální povolenou rychlost dodržel, byl by schopen při včasné reakci
zastavit před místem střetu. Náležitě nevyjasněnou otázkou proto zůstává, zda
a do jaké míry je možno označit za příčinu či jednu z příčin dopravní nehody
právě rychlost jízdy poškozeného motocyklisty. Jistě není od věci upozornit, že
výrazné spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody může snižovat
stupeň nebezpečnosti činu obviněného natolik, že nebude splněna materiální
podmínka § 88 tr. zák. pro přihlédnutí k okolnosti podmiňující použití vyšší
trestní sazby ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák. záležející v tom, že obviněný
porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Pokud se vzájemně srovnají povinnosti řidiče jedoucího po hlavní pozemní
komunikaci dodržet stanovený rychlostní limit a povinnosti řidiče odbočujícího
vlevo dbát zvýšené opatrnosti a dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým
vozidlům na posuzovaný případ, závěr odvolacího soudu, že obviněný za vznik
dopravní nehody odpovídá nejméně z 80 % a že nejsou důvody pro užití mírnější
právní kvalifikace, není adekvátní. Úvaha odvolacího soudu, že je tomu tak
proto, že „obviněný porušil tři důležité povinnosti, z toho jednu, kterou mu
bylo uloženo dbát zvýšené opatrnosti“, není vyčerpávající ani zcela přiléhavá,
a to ani při vědomí toho, že zákon ukládá řidiči při odbočování na křižovatce
nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci povinnost dbát zvýšené opatrnosti,
přičemž není jistě pochyb o tom, že respektování této povinnosti vystupuje
zvláště zřetelně do popředí v případech, kdy řidič odbočující vlevo řídí
vozidlo s přívěsným vozíkem.
Je zřejmé, že dovolací soud nikterak nezpochybňuje zásady vyslovené v usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikovaném pod č. 45/2005 Sb. rozh.
tr. a jeho právní větě pod bodem I. a jejich aktuálnost i ve vztahu k
povinnostem řidičů při odbočování vlevo a řidičům protijedoucích motorových
vozidel. V obecné rovině zde rovněž platí, že pokud řidič odbočující vlevo nedá
přednost v jízdě protijedoucímu motorovému vozidlu, odpovědnost za jejich střet
a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž odbočoval vlevo. Jestliže
však řidič protijedoucího motorového vozidla jede rychlostí výrazně
překračující (např. o více jak 70 %) maximální povolenou rychlost, čímž řidiči
odbočujícímu vlevo znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v
jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou
kolizi. Nepolemizuje ale ani s názorem Nejvyššího soudu, jež byl prezentován v
jeho usnesení sp. zn. 7 Tdo 38/2009, na nějž odvolací soud opakovaně odkazoval.
Úvahy obsažené v obou citovaných rozhodnutích je totiž třeba vnímat s ohledem
na konkrétní situaci, kterou každé z nich řešilo, není možné je paušalizovat.
Přesto ale pro úplnost a nad rámec již řečeného pokládá za potřebné zmínit, že
ani jedno z nich nezpochybňuje povinnost všech účastníků silničního provozu
dodržovat zákonem uložené povinnosti a nezakládá ničím nepodloženou „nerovnost“
účastníků silničního provozu. Pokud se v usnesení sp. zn. 7 Tdo 38/2009 zcela
abstraktně rozlišují význam a důsledky porušení povinnosti řidiče dát přednost
v jízdě na straně jedné a porušení povinnosti řidiče dodržet limit dovolené
rychlosti na straně druhé, je tento závěr náležitě a srozumitelně zdůvodněn;
současně ovšem není vyloučeno, aby za určitých okolností bylo na porušení
těchto povinností a jejich důsledek pohlíženo odlišně (kupř. extrémní míra
porušení povinnosti řidiče dodržet stanovený rychlostní limit, řidiči vozidla
povinnému dát přednost v jízdě je splnění této povinnosti jiným řidičem
fakticky znemožněno apod.). Zda a v jakém rozsahu se v konkrétním případě
uplatní zásady vyslovené v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, bude na
dalším řízení před odvolacím soudem.
Na odvolacím soudu bude, aby opětovně posoudil zavinění, popř. míru
spoluzavinění obviněného, a to se zřetelem ke zjištěnému chování poškozeného a
porušení povinnosti uložené mu ustanovením § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000
Sb. V návaznosti na to, aby pečlivěji než dosud zvažoval, zda byly skutečně
naplněny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2
tr. zák., a to především po stránce materiální. Dovolací soud věc přikázal k
projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu proto, že s ohledem na předchozí
rozhodnutí Krajského soudu ze dne 9. 3. 2009, sp. zn. 6 To 138/2009, je to
právě tento soud, který soud prvního stupně zavázal právním názorem, od něhož
se pozdější rozhodnutí ve věci odvíjelo, a je tedy především na něm, aby se s
položenými otázkami vypořádal.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1
tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 6 To
371/2009, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému
soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení
vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání
podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně
rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném
zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková