8 Tdo 344/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o
dovolání obviněného por. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
18. 11. 2008, sp. zn. 4 To 284/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 33/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 21 T
33/2006, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného
činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle 159 odst. 1
tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle § 58
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst.
1 tr. zák. na dvě léta.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Ostravě odvoláním podaným v neprospěch obviněného, které
zaměřil proti výroku o vině i trestu. Z podnětu odvolání státního zástupce byl
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 4 To 284/2008,
podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v
celém rozsahu zrušen. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo nově
rozhodnuto tak, že obviněný por. J. Š. byl uznán vinným trestným činem
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a
odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců,
jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označeného trestného
činu dopustil tím, že dne 7. 7. 2005 kolem 14:30 hodin v B., okres N. J., na
Obvodním oddělení Policie České republiky jako policejní komisař Policie ČR OŘ
SKPV N. J., provádějící prověřování v trestní věci podezření z trestného činu
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., vedené pod č. j.
ORNJ-1518/Bi-TČ-2005, v úmyslu označit Z. Ch. za pachatele a tímto mu způsobit
škodu spočívající v zahájení trestního stíhání proti jeho osobě jako
obviněnému,
při jednání již pravomocně odsouzeného npor. Ing. Z. B., který Z. Ch. pod
pohrůžkou, že se zná s jeho nadřízeným a nechá jej propustit ze zaměstnání,
nutil, aby se přiznal ke krádeži fotoaparátu, a když to jmenovaný odmítal,
křičel na něj, uhodil jej nejméně čtyřikrát otevřenou dlaní do tváře, a když se
ani poté ke krádeži fotoaparátu nedoznal, udeřil jej dvakrát pěstí do levé
tváře, uchopil za vlasy tak, až mu je vytrhal, a hlavou mu uhodil třikrát o
skříň a způsobil mu zranění spočívající ve zhmoždění obou částí dolní čelisti a
temene hlavy, které si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření, přičemž takto
jednal v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, a § 52 tr. ř. a v rozporu s článkem 25 odst. 4 závazného
pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, a se Z. Ch., který opakovaně uvedl,
že se krádeže nedopustil, o obsahu jeho vysvětlení nesepsal úřední záznam, čímž
porušil ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř.,
od počátku nijak nereagoval, ač byl povinen provést služební zákrok či úkon,
když viděl, že je páchán trestný čin, a připustil, aby Z. Ch. vznikla
bezdůvodná újma, přičemž takto jednal v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1, § 6
odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v rozporu s článkem
25 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, v rozporu s §
52 tr. ř., a se Z. Ch., který opakovaně uvedl, že se krádeže nedopustil, o
obsahu jeho vysvětlení nesepsal úřední záznam, čímž porušil ustanovení § 158
odst. 5 tr. ř.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o třetí rozhodnutí, kterým Krajský
soud v Ostravě v projednávané věci rozhodl. V prvním případě ke stížnosti
státního zástupce usnesením ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 4 To 35/2007, podle §
149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze
dne 18. 9. 2006, sp. zn. 21 T 33/2006, kterým soud prvního stupně podle § 222
odst. 2 tr. ř. věc obviněného J. Š. postoupil k projednání příslušnému
nadřízenému obviněného, neboť dospěl k závěru, že nejde o trestný čin, avšak
žalovaný skutek by mohl být posouzen jako kázeňský přestupek, a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V druhém případě
k odvolání státního zástupce usnesením ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 4 To
102/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního
soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 21 T 33/2006, a podle § 259
odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Rozsudkem
soudu prvního stupně byl v tomto případě obviněný J. Š. podle § 226 písm. b)
tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin
zneužívání pravomoci veřejného činele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. 4 To
284/2008, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání
v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. nesprávném
hmotně právním posouzení.
Podle obviněného nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že se odvolací soud
řádně nevypořádal se subjektivní a objektivní stránkou skutkové podstaty
trestného činu, jímž byl uznán vinným tímto soudem, a trestného činu, jímž byl
uznán vinným soudem prvního stupně. Vytkl, že z napadeného rozhodnutí není
zřejmé, na základě jakých skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že se měl
úmyslně dopustit protiprávního jednání a spáchat tak trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., ačkoliv
soud prvního stupně prokázal toliko nedbalostní jednání naplňující znaky
trestného činu maření úkolu veřejného činitele podle § 159 odst. 1 tr. zák.
Závěr o naplnění subjektivní stránky je podle něj vybudován na pochybné
výpovědi poškozeného Z. Ch. Dovolatel rekapituloval skutková zjištění obsažená
ve výroku o vině rozsudku soudů obou stupňů a uzavřel, že odvolací soud si
patrně částečně upravil popis skutku v souladu s jeho právním posouzením stran
jeho přítomnosti ve vyšetřovací místnosti, nicméně část popsaného jednání,
kterého se měl dopustit ve vztahu k nesepsání úředního záznamu, oba soudy
posoudily odlišně. Soud prvního stupně v něm spatřoval trestný čin maření úkolu
veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., zatímco odvolací
soud jej posoudil jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podle jeho přesvědčení ale nelze změnu
právního posouzení pojmout tak, že si soud upraví skutkový stav změnou
hodnocení důkazů, které sám neprováděl. Měl za to, že odvolací soud nesprávně
dospěl k jiné právní kvalifikaci jeho jednání, ačkoliv se důkazní situace
nikterak nezměnila a oba soudy vycházely z prakticky stejného obsahu spisu.
Dodal, že změnu důkazní situace nemohla znamenat jeho výpověď ve veřejném
zasedání odvolacího soudu, která do celého případu nevnesla žádné nové
skutečnosti. Zdůraznil, že odvolací soud si jinak nemůže sám stejné důkazy
hodnotit naprosto rozdílně, poněvadž by tak mimo jiné porušil zásadu
bezprostřednosti, ústnosti jednání a právo na spravedlivý proces. V této
souvislosti upozorňoval na rozhodnutí publikované pod č. 53/1992-I. Sb. rozh.
tr. a tvrdil, že odvolací soud nezákonně, v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7
tr. ř. upravil skutkový stav oproti soudu prvního stupně, aniž provedl potřebné
dokazování. Závěrem zopakoval, že se necítí vinen žádným trestným činem,
nicméně akceptoval závěr soudu prvního stupně z důvodu délky trestního řízení,
která pro něj znamenala nejistotu především z pracovního hlediska.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného předeslal, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a byl i
přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Řada námitek obviněného směřuje jednak
proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, jednak proti způsobu, jímž soud
vyložil provedené důkazy. Pokud jde o výhrady proti formulaci skutkové věty
rozsudku, nelze podle něj opomenout, že trestná činnost obviněného J. Š. měla
bezprostřední návaznost na trestné jednání někdejšího spoluobviněného Ing. Z.
B., v jehož věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Jestliže bylo jednání tohoto
pachatele integrální součástí skutku připisovaného dovolateli, nemohl odvolací
soud ignorovat existující pravomocné rozhodnutí v této věci a musel relevantní
skutková zjištění z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 9. 2006,
sp. zn. 21 T 33/2006, vtělit do svého výroku o vině, což učinil. Skutkové
námitky obviněného považoval, bez ohledu na to, že nevyhovují deklarovanému
dovolacímu důvodu, za nedůvodné. Poznamenal, že ani dovolatelem zdůrazňované
rozhodnutí č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr. na daný případ nedopadá, neboť od doby
vydání tohoto rozhodnutí došlo ke zcela zásadní změně procesních pravidel
platných pro řízení o odvolání v trestních věcech. Měl za to, že odvolací soud
postupoval správně, pokud za situace, kdy úvahy soudu prvního stupně
neodpovídaly náležité aplikaci příslušného procesního pravidla, tj. soud
prvního stupně nepostupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.
ř., a kdy bylo v možnostech odvolacího soudu tuto vadu napravit, nevracel věc k
projednání nalézacímu soudu, nýbrž byl podle § 259 odst. 1 tr. ř. sám ve věci
rozhodl. Navíc ani tyto procení námitky nejsou podle státního zástupce
podřaditelné pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dále uvedl, že dovolacímu důvodu formálně vyhovuje pouze ta část námitek, jimiž
dovolatel brojil proti právní kvalifikaci skutku podle § 158 odst. 1 písm. c)
tr. zák. a prosazuje právní posouzení věci podle ustanovení o trestném činu
maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. (byť
současně uvádí, že se necítí být vinen vůbec žádným soudně trestným jednáním).
Za podstatné považoval to, že jednání dovolatele spočívalo v úmyslném porušení
zákonných limitů služební činnosti příslušníků Policie České republiky; u
obviněného byla podstata věci modifikovaná tím, že nezasáhl proti zjevně
protiprávnímu způsobu výkonu pravomoci svým kolegou, nýbrž – s plným vědomím
nezákonného způsobu objasňování trestné činnosti – na chování svého kolegy
nijak nereagoval a připustil, aby se vůči podezřelému postupovalo způsobem
odporujícím zákonu a porušujícím jeho občanská práva. Tímto jednáním však
obviněný žádný důležitý služební úkol nemařil ani jeho splnění podstatně
neztěžoval, a už vůbec se takového jednání nemohl dopustit nedbalostí. Naopak,
zcela zřetelně si – z titulu svého služebního postavení – vědom protiprávnosti
jednání spoluobviněného Ing. Z. B. a potažmo v úmyslu způsobit škodu
podezřelému Ch., nesplnil svou povinnost zakročit k obnovení zákonného způsobu
výkonu pravomoci příslušníka Policie České republiky, jak v podrobnostech
rozvádí v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Právní posouzení skutku
odvolacím soudem proto označil za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším
opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři.
Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z
hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné
prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky skutkové či procesní povahy, které
nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Tento závěr se týká výhrad, jejichž
prostřednictvím obviněný především zpochybňoval svoji přítomnost během podávání
vysvětlení poškozeného ve vyšetřovací místnosti, jimiž odvolacímu soudu
vytýkal, že závěr o jeho vině vybudoval na nevěrohodné výpovědi poškozeného Z.
Ch. a uznal jej vinným přísnějším trestným činem, aniž by náležitě doplnil
dokazování, čímž podle něj postupoval v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr.
ř. a proti ustálené praxi soudů, jak dokládá kupř. rozhodnutí č. 53/1992-I. Sb.
rozh. tr.
Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně
polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil v napadeném
rozsudku Krajský soud v Ostravě. Námitky skutkové však nezakládají žádný z
důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se
zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková
zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se
však nejedná. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s
odpovídajícími částmi rozsudku soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah
mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz
zejména strany 7 až 10). Odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval důsledně
podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, jehož ve veřejném zasedání
vyslechl, a proč neuvěřil jeho výpovědi. Odvolací soud též zdůvodnil, proč
nepovažoval způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně za správný a proč
nebylo možno uvěřit obhajobě obviněného, který teprve v průběhu řízení změnil
svou výpověď tak, že nebyl přítomen vytěžování poškozeného Z. Ch. po celou dobu
a že po dobu, kdy přítomen byl, k žádnému protiprávnímu jednání vůči
poškozenému nedošlo, přičemž změnu výpovědi nedokázal přijatelně vysvětlit. Zdůraznil, že obviněného usvědčovala především výpověď poškozeného Z. Ch.,
který jak v přípravném řízení, tak v průběhu hlavního líčení opakovaně uváděl,
že obviněný byl přítomen jeho vytěžování v době, kdy byl Ing. Z. B. udeřen a
tahán za vlasy, a napomínal ho, ať toho nechá (č. l. 364). Odvolací soud proto
nepochybil, pokud na základě takového důkazu dospěl k závěru, že obviněný J. Š. v době, kdy Ing. Z. B. nezákonně postupoval při podání vysvětlení, byl přítomen
ve vyšetřovací místnosti. Učiněná skutková zjištění tak odpovídají provedenému
dokazování. Současně nelze nezmínit, že pro posuzovanou trestní věc je
významné, že o vině a trestu původně spoluobviněného Ing. Z. B. již bylo
pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 21 T 33/2006, ve spojení s usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 22. 5. 2007, sp. zn. 4 To 35/2007, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 462/2008. Trestná činnost spoluobviněného Ing. Z. B.
měla bezprostřední spojitost s posuzovaným jednáním dovolatele, a proto ani
odvolací soud nemohl skutková zjištění učiněná ohledně již pravomocně
odsouzeného spoluobviněného pominout a nezahrnout je do skutkových zjištění
relevantních pro rozhodnutí o vině dovolatele.
Obviněný také vytkl, že odvolací soud odlišným způsobem hodnotil provedené
důkazy, ačkoliv sám, kromě jeho výslechu, který ovšem „nevnesl do celého
případu žádné nové skutečnosti“, neprovedl žádné dokazování, z čehož dovozoval,
že porušil ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. a postupoval v rozporu s rozhodnutím
publikovaným pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr. Dovolatel tak uplatnil námitky
procesní povahy, které však zásadně nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod, a
dovolání obviněného bylo i v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b tr. ř. Nejvyšší soud však přesto k námitce dovolatele poznamenává
následující:
Podle 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci,
jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl
v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených
před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v
hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Podle odst. 4 § 259 tr. ř. v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit
napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v
neprospěch obviněného.
Podle § 263 odst. 7 tr. ř. může odvolací soud z hlediska změny nebo doplnění
skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném
zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy
provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán
hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které
odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. upravuje postup odvolacího soudu při hodnocení
důkazů provedených ve veřejném zasedání a jejich návaznosti na provedené a
zhodnocené důkazy v hlavním líčení před soudem prvního stupně v případech, kdy
odvolací soud mění nebo doplňuje skutková zjištění oproti napadenému rozsudku.
Jedná se o provázání skutkových zjištění a zjišťování skutkového stavu u soudů
obou stupňů umožňující odlišné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem
oproti tomu, jak důkazy zhodnotil soud prvního stupně. Postup odvolacího soudu
nebyl v rozporu s citovaným ustanovením a nebyl v kolizi ani s rozhodnutím
publikovaným pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr., na něž dovolatel odkazoval.
Podle právní věty v části I. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 53/1991
publikovaného pod č. 53/1992 Sb. rozh. tr. zásadně platí, že pokud soud prvního
stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná
úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušit jen proto, že sám na základě svého
přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. O
takovou situaci ale v předmětné věci nešlo a odvolací soud podrobně a
přesvědčivě vyložil (viz strany 7 až 9 jeho rozsudku), proč nebylo přiléhavé
aplikovat zmíněné ustanovení; doložil, že soud prvního stupně při hodnocení
důkazů nepostupoval důsledně v souladu se zásadami obsaženými v ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř. a neučinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Správným
vyústěním jeho úvah bylo, že obviněného ve veřejném zasedání znovu a nikoliv
jen formálně vyslechl, jeho postupně učiněné výpovědi pečlivě vyhodnotil i v
kontextu dalších provedených důkazů a v odůvodnění rozsudku srozumitelně
vysvětlil, o jaké úvahy opřel právě ta skutková zjištění, jimiž se odchýlil od
původně učiněných skutkových zjištění soudu prvního stupně a jimiž napravil ta
pochybení, jež tomuto soudu opodstatněně vytkl. Takový procesní postup, tj. nové rozhodnutí ve věci, je v souladu s ustanovením § 259 odst. 1 tr. ř., podle
něhož je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit
ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně,
jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li
skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo
provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Protože o
posledně zmiňované obtíže, které by mohly provázet odstranění vady rozsudku
soudu prvního stupně nešlo, v úvahu přicházející doplnění dokazování nebylo
nikterak obtížné, odvolací soud nepochybil, pokud ve veřejném zasedání po
doplnění dokazování o výslech obviněného ve věci znovu rozhodl. Na správnosti
jeho postupu nic nemůže změnit ani námitka obviněného, že mu tak byl proti
tomuto „přehodnocení“ odvolacím soudem odňat řádný opravný prostředek. Obviněný
byl veřejnému zasedání osobně přítomen, měl vždy možnost vyjádřit se ke všem
okolnostem, které mu byly kladeny za vinu již v obžalobě, a právě okolnost,
kterou zpochybňuje, tedy jeho osobní přítomnost v době protiprávního jednání
Ing. Z. B. proti Z. Ch., byla uvedena jak v obžalobě, tak posléze i v
předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu. Stejná okolnost byla zmiňována i v
odvolání státního zástupce, zakládala požadavek na změnu právního posouzení
jeho skutku a obviněný měl možnost se na odpovídající změnu skutkových zjištění
i právního posouzení připravit, nebyl nikterak omezen ve svém právu na
obhajobu.
Rozhodnutí odvolacího soudu pro něj proto nemohlo být překvapivé a
nemohlo dojít k porušení zásad spravedlivého a „fair“ procesu (k tomu srovnej
přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 544/98, uveřejněn pod č. 109, sv. 15 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněn pod č. 109,
sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Nelze proto přisvědčit názoru obviněného, že odvolací soud porušil ustanovení
§ 263 odst. 7 tr. ř. a že od soudu prvního stupně odlišným způsobem hodnotil
důkazy, které sám ve veřejném zasedání neprovedl. Rozhodl-li v neprospěch
obviněného, učinil tak za splnění všech zákonných předpokladů (§ 259 odst. 3, 4
tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení
skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka,
zda jím byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.,
či zda jej lze posoudit jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z
nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. c) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému
škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch nesplní povinnost
vyplývající z jeho pravomoci.
Naproti tomu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle
§ 159 odst. 1 tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který při výkonu své
pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud
považoval za naplněné zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., které spočívají v
tom, že obviněný jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu nesplnil
povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Skutková část výroku o vině rozsudku
odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje
konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto
trestného činu.
Jasně z ní plyne, že obviněný jako policejní komisař provádějící prověřování v
trestní věci podezření z trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a)
tr. zák., v úmyslu označit Z. Ch. za pachatele a tímto mu způsobit škodu
spočívající v zahájení trestního stíhání proti jeho osobě jako obviněnému, při
jednání npor. Ing. Z. B., který Z. Ch. pod pohrůžkou, že se zná s jeho
nadřízeným a nechá jej propustit ze zaměstnání, nutil, aby se přiznal ke
krádeži fotoaparátu a když to jmenovaný odmítal, křičel na něj, uhodil jej
nejméně čtyřikrát otevřenou dlaní do tváře a když se ani poté ke krádeži
fotoaparátu nedoznal, udeřil jej dvakrát pěstí do levé tváře, uchopil za vlasy
tak, až mu je vytrhal a hlavou mu uhodil třikrát o skříň a způsobil mu zranění,
spočívající ve zhmoždění obou částí dolní čelisti a temene hlavy, které si
vyžádalo jednorázové lékařské ošetření, od počátku nijak nereagoval, ač byl
povinen provést služební zákrok či úkon, když viděl, že je páchán trestný čin a
připustil, aby Z. Ch. vznikla bezdůvodná újma, přičemž takto jednal v rozporu s
ustanovením § 7 odst. 1, § 6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s článkem 25 odst. 4
závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, v rozporu s § 52 tr. ř., a
se Z. Ch., který opakovaně uvedl, že se krádeže nedopustil, o obsahu jeho
vysvětlení nesepsal úřední záznam, čímž porušil ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř.,
Ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu tedy vyplývá, že
obviněný jako policejní komisař a tedy veřejný činitel podle § 89 odst. 9 tr.
zák., což ostatně ani zpochybňováno nebylo, v úmyslu způsobit jinému škodu, a
to konkrétně imateriální škodu spočívající v zahájení trestního stíhání,
nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Jestliže odvolací soud ve
vztahu k té části jednání obviněného, jež je popsána tím, že „od počátku nijak
nereagoval, ač byl povinen provést služební zákrok či úkon, když viděl, že je
páchán trestný čin a připustil, aby Z. Ch. vznikla bezdůvodná újma“, spatřoval
v tomto jednání porušení konkrétních povinností stanovených v § 6 odst. 1
zákona. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a § 52 tr. ř. a v rozporu s
článkem 25 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, dále o
obsahu podaného vysvětlení nesepsal úřední záznam, čímž porušil ustanovení §
158 odst. 5 tr. ř., pak tato zjištění přesvědčivě naplňují znaky skutkové
podstaty trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Závěry, jimiž odvolací soud dokládal (strany 10, 11 napadeného rozsudku), že
obviněný nesplnil povinnosti policisty obsažené v § 6 odst. 1 zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v § 52
tr. ř. a jednal v rozporu s článkem 25 odst. 4 závazného pokynu policejního
prezidenta č. 130/2001 a konečně i § 158 odst. 5 tr. ř., nelze než akceptovat.
Dovolatel ostatně žádnou námitku vůči porušení některé z uvedených povinností
neuplatnil.
Ve vztahu k naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. obviněný vytkl, že
odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho objektivní a subjektivní stránkou.
Jde-li o jeho konkrétní výtky vůči správnosti posouzení objektivní stránky
trestného činu, jímž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným, je
zjevné, že v převážné části se opírají o výhrady vůči správnosti skutkových
zjištění, na nichž je právní závěr odvolacího soudu založen, k nimž však, jak
již bylo vyloženo, relevantně přihlížet nelze. Přesto ale dovolatel také
zmínil, že „ač si odvolací soud patrně částečně upravil popis skutku v souladu
se svým právním hodnocením ve vztahu k jeho přítomnosti ve vyšetřovací
místnosti, tedy ve vztahu k posouzení jeho zavinění, část popsaného skutku,
tedy popsaného jednání, kterého se měl dopustit ve vztahu k nesepsání úředního
záznamu, oba soudy posoudily zcela odlišně. Zatímco nesepsání úředního záznamu
o obsahu úkonu, který byl proveden, bylo soudem prvního stupně posouzeno jako
jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu maření úkolu
veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., totéž jednání,
tedy nesepsání úředního záznamu o obsahu úkonu, bylo odvolacím soudem posouzeno
jinak, a to jako jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.“
S touto námitkou souhlasit nelze. Předně nelze odhlédnout od skutečnosti, že
dovolatel v popisu skutku izoloval dílčí skutkové zjištění a na podkladě tohoto
postupu upozornil na odlišné právní posouzení jednoho a téhož zjištění.
„Nesepsání úředního záznamu o obsahu úkonu“ zdaleka nepředstavuje v
relevantních skutkových zjištění odvolacího soudu zásadní pochybení obviněného,
jež by zakládalo znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., třebaže i ono samo o sobě představuje
nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci. Podstata jeho jednání však
spočívá především v tom, že jako policejní komisař provádějící prověřování v
označené trestní věci, nijak nereagoval na protiprávní jednání npor. Ing. Z.
B., ač byl povinen provést služební zákrok či úkon, když viděl páchat dalšího
policistu trestný čin, a připustil, aby Z. Ch. vznikla bezdůvodná újma. Takové
omisivní jednání rozhodně nepředstavuje zmaření nebo podstatné ztížení splnění
důležitého úkolu, a to ještě z nedbalosti, jak přiléhavě poznamenal i státní
zástupce ve svém vyjádření. Právní posouzení skutku obviněného, jak byl zjištěn
a popsán v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jako trestný čin maření úkolu
veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. nepřichází v úvahu
a bylo by zcela nepřípadné.
Přisvědčit nelze ani těm výhradám, jejichž prostřednictvím obviněný namítal, že
nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák., jmenovitě úmyslné
zavinění. Závěr o formě zavinění je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových
zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že v tzv.
skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně;
takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených
v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. V posuzovaném případě soudy
učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu
evidentně naplňují.
Pro právní kvalifikaci skutku bylo rozhodné především skutkové zjištění (jak
již bylo výše rozebráno), že obviněný J. Š. byl po celou dobu přítomen
služebního úkonu podávání vysvětlení Z. Ch., sledoval protiprávní jednání již
odsouzeného npor. Ing. Z. B., který poškozeného nutil pohrůžkami a následně i
fyzickým násilím k přiznání se k trestnému činu. Ač si musel být jasně vědom
protiprávnosti takového postupu jiného policisty, od počátku na takové jednání
jiného policisty nereagoval, nezasáhl a - potažmo v úmyslu způsobit podezřelému
Z. Ch. škodu - nesplnil svou povinnost zakročit k obnovení zákonného způsobu
výkonu pravomoci příslušníka Policie České republiky, spoléhaje na to, že k
prozrazení jejich jednání nedojde, a to zvláště za situace, kdy o prováděném
vytěžovaní poškozeného nebude sepsán žádný protokol.
Vědomá nečinnost při protiprávním jednání spoluvyslýchajícího policisty npor.
Ing. Z. B. též představuje úmyslné porušení zákonných limitů služební činnosti
příslušníků Policie České republiky, úmyslné porušení povinnosti vyplývající z
jeho pravomoci a naplňuje zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Čin obviněného byl správně posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud proto
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je
zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková