USNESENÍ Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové ve věci dítěte mladšího patnácti let AAAAA (pseudonym), zastoupeného opatrovnicí JUDr. Janou Teplou, advokátkou se sídlem Zahradní 46, Kolín, vedené u Okresního soudu v Kolíně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Rod 7/2022, o dovolání opatrovníka nezletilého proti usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu pro mládež ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 13 Rodo 5/2023, t a k t o :
I. Dovolání opatrovníka dítěte mladšího patnácti let AAAAA se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní státní zastupitelství v Kolíně podalo u Okresního soudu v Kolíně, soudu pro mládež (dále jen „okresní soud“), dne 24. 10. 2022 pod sp. zn. 0 ZC 21/2022 podle § 90 odst. 1 z. s. m. návrh na uložení opatření [podle § 93 odst. 1 písm. f) zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen z. s. m.) – ochranné výchovy] dítěti mladšímu patnácti let AAAAA (dále jen nezletilému) pro čin jinak trestný znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
2. Důvodem podání návrhu na uložení opatření (ochranné výchovy) byl čin jinak trestný, jehož se nezletilý dopustil v době, kdy mu nebylo patnáct let [v blíže nezjištěné době roku 2020, v létě před koncem školního roku (viz též bod 3 usnesení soudu druhého stupně)], tím, že u hřbitova v XY nejprve tehdy po nezletilé BBBBB (pseudonym) požadoval, aby mu sáhla na přirození, kdy vzal její pravou ruku a dával si ji pod kalhoty, přičemž nezletilá mu na přirození nesáhla a ruku z jeho sevření vytrhla, poté ji řekl „klekni si a vykuř mi ho“, dále ji instruoval, ať si klekne, že se jí to bude dělat líp, na což nezletilá odvětila, že to dělat nechce, že chce jít za svou kamarádkou CCCCC (pseudonym), na což jí nezletilý odvětil, že ne, následně se však na místo dostavila CCCCC spolu s kamarádkou DDDDD (pseudonym) a k dokonání činu nedošlo, čímž měl naplnit čin jinak trestný znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a u hřbitova v XY po předchozím vzájemném dobrovolném líbání sáhl pod podprsenku na prso nezletilé EEEEE (pseudonym), která řekla, že to nechce a chtěla odejít, nezletilý však chytil poškozenou za vlasy a řekl jí, ať ho vykouří, načež mu poškozená přes svůj opakovaně slovně vyjádřený nesouhlas slovem „ne“ a prosby, ať ji pustí, že chce jít pryč, nakonec ze strachu vyhověla a orálně jej uspokojila, přičemž došlo k ejakulaci nezletilého na obličej EEEEE, která si ejakulát otřela do své bundy a z místa odešla, čímž měl naplnit čin jinak trestný znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
3. Okresní soud, soud pro mládež (dále jen okresní soud), po projednání uvedeného návrhu rozhodl poprvé ve věci usnesením ze dne 3. 5. 2023 pod č. j. 4 Rod 7/2022-62 tak, že návrh státního zástupce zamítl. Citované usnesení soudu prvního stupně bylo k odvolání státního zástupce Krajským soudem v Praze (dále jen „krajský soud“, příp. „odvolací soud“) jako odvolacím soudem pro mládež zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následně Okresní soud v Kolíně ve věci (ve vztahu k jednání vůči poškozené EEEEE) rozhodl dne 20. 9. 2023 rozsudkem pod č. j. 4 Rod 7/2022-93 tak, že nezletilému jako opatření podle § 93 odst. 1 písm. e) zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (z. s. m.) uložil dohled probačního úředníka (bod I. výroku) a současně rozhodl také o odměně opatrovníka (bod II. výroku).
4. Krajský soud v Praze jako odvolací soud pro mládež (dále jen „odvolací soud“, příp. „krajský soud“) usnesením ze dne 19. 12. 2023, č. j. 13 Rodo 5/2023-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (bod I. výroku), přiznal odměnu na nákladech odvolacího řízení opatrovnici nezletilého (bod II. výroku) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (bod III. výroku).
I.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Opatrovnice osoby mladší patnácti let JUDr. Jana Teplá podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání s argumentací, že prvním ve věci vydaným rozhodnutím Okresní soud v Kolíně jako soud pro mládež zamítl návrh státního zástupce na uložení opatření nezletilému, neboť dospěl k závěru, že mezi nezletilým a poškozenou EEEEE sice došlo k určitým intimnostem, avšak žádný z důkazů nesvědčí pro závěr, že by tyto intimnosti byly ze strany nezletilého vynuceny nátlakem či donucením. Po zrušení věci odvolacím soudem, který soudu prvního stupně vytkl nedostatky, doplnil tento dokazování pouze o výslech nezletilého (dotaz, zda trvá na své původní výpovědi), zamítl návrh opatrovníka na zkoumání obecné a konkrétní věrohodnosti poškozené EEEEE a veden právním názorem odvolacího soudu „otočil o 180 stupňů“ a rozhodl tak, že se nezletilý činu jinak trestného dopustil a uložil mu výchovné opatření. Rozhodnutí soudu prvního stupně pak bylo odvolacím soudem potvrzeno.
6. Podle mínění opatrovnice je uvedený postup v rozporu s právem na spravedlivý proces a v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1472/2017. Ve vazbě na toto rozhodnutí a rozhodnutí Ústavního soudu (např. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015) odvolacímu soudu dále vytýká, že svým „závazným právním názorem“ zavázal soud prvního stupně hodnotit důkazy odlišně od svého původního hodnocení, aniž by v rámci dokazování provedl důkazy, které by takový postup odůvodnily. Následně upozornil rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1106/2017, a otázku účelu takového řízení, které již probíhá třetím rokem a je výrazným zásahem do života a osobní sféry nezletilého, který od počátku odmítá, že by se vůči poškozené EEEEE dopustil předmětného jednání. Vzhledem k vystupování poškozené považuje závěr soudů o odmítnutí návrhu na zpracování znaleckého posudku k věrohodnosti poškozené za nepřesvědčivý a závěry soudů o vině nezletilého za důkazně nepodložené. V závěru podaného dovolání opatrovnice odkazuje na to, že si je vědoma, že v případě nezletilého se postupuje podle zákona č. 99/1963 Sb., nikoli podle trestního řádu, přesto je však nutno, aby také v tomto případě se důsledně promítly instituty s trestním právem spojené s právem nezletilého na spravedlivý proces včetně přezkumu skutkových zjištění dovolacím soudem v duchu výkladu institutu extrémního nesouladu Ústavním soudem. Závěrem podaného dovolání je proto navrhováno, aby Nejvyšší soud návrh na uložení výchovného opatření zamítl, případně aby napadené usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
7. K dovolání opatrovníka se vyjádřil pouze státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynuly všechny rozhodné skutečnosti svědčící pro závěr, že skutková podstata činu jinak trestného znásilnění byla naplněna. Obsáhleji se pak vyjádřil také k otázce přípustnosti dovolání, které bylo podáno opatrovnicí osoby mladší patnácti let, kdy vyjádřil své přesvědčení, že s ohledem na charakter námitek v dovolání uplatněných by primárně navrhoval dovolání odmítnout než zamítnout, neboť neexistuje extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé, jak tvrdí v dovolání opatrovnice a dovolací důvod nemůže naplnit ani tvrzení, že nebyl proveden důkaz – opatrovnicí navržené vypracování znaleckého posudku k posouzení hodnověrnosti poškozené EEEEE, stejně jako argumentace, že odvolací soud vyslovil závazný právní názor, kterým ovlivnil následné rozhodnutí soudu prvního stupně.
II.
Přípustnost a další formální podmínky dovolání
8. Ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř., § 96 z. s. m.) podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li zákon o soudnictví ve věcech mládeže jinak (§ 96 z. s. m.).
9. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou, neboť jej podal opatrovník ustanovený podle § 91 odst. 2 z. s. m. jako zástupce dítěte mladšího patnácti let, jež je účastníkem řízení (viz rozhodnutí č. 49/2014 Sb. rozh. tr.). K přípustnosti dovolání dále dovolací soud zjistil, že bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 o. s. ř.) a bylo podáno ve věci, ve které dovolání není vyloučeno podle § 238 odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 o. s. ř.
10. Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Jak již bylo shora uvedeno, opatrovnice osoby mladší patnácti let v dovolání rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že byť se v daném řízení postupuje podle občanského soudního řádu, nelze přehlížet zásadu spravedlivého procesu, jak byla Ústavním soudem vyložena pro trestní řízení ve vazbě na „existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé“, což spatřuje jednak v neprovedení – nevypracování znaleckého posudku k osobě poškozené EEEEE, v tvrzení, že odvolací soud zavázal soud prvního stupně svým závazným právním názorem.
III.
Důvodnost dovolání
12. Z dovolání vyplývá, že touto argumentací je primárně soudům nižších stupňů vytýkáno porušení práva na spravedlivý proces, které má spočívat v tom, že odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení vyslovil závazný právní názor, kterým byl soud prvního stupně vázán při svém novém rozhodování ve věci, dále v neprovedení opatrovníkem navrženého důkazu a v neposlední řadě v extrémním rozporu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé.
13. K otázce práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
14. Je-li pak v souvislosti s právem na spravedlivý proces soudu prvního stupně vytýkáno, že „veden závazným právním názorem odvolacího soudu změnil své rozhodnutí a otočil o 180 stupňů“ a rozhodl, že se nezletilý činu jinak trestného dopustil (ve vztahu k poškozené EEEEE), pak je nutno uvést, že v dovolání je uvedeno (str. 3 dovolání), že odvolací soud ve svém usnesení č. j. 13 Rod 4/2023-78, ze dne 18. 7. 2023, kterým zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, mj. uvedl, že „jakkoli soudu I. stupně nelze upřít snahu o řádné objasnění věci, při hodnocení provedených důkazů nebyl důsledný, a proto v předložené podobě nemohou jeho skutkové a potažmo ani právní závěry obstát“.
Opatrovnice ve své podstatě soudu odvolacímu vytýká, že pokud měly být některé z důkazů hodnoceny odlišně, než jak učinil soud prvního stupně, měl tyto důkazy sám odvolací soud v odvolacím řízení zopakovat a sám je znovu hodnotit a vzhledem k tomu, že ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. soudu prvního stupně nevytkl konkrétní nedostatky a rozpory, porušil právo nezletilého na spravedlivý proces. K uvedené argumentaci však musí Nejvyšší soud poznamenat, že v daném případě nebyl soudu prvního stupně dán žádný „závazný“ právní názor, kterým by odvolací soud ovlivnil rozhodovací činnost soudu prvního stupně při hodnocení důkazů poté, co věc byla odvolacím soudem zrušena a vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Při podrobném seznámení se s rozhodnutím odvolacího soudu č. j. 13 Rod 4/2023-78 ze dne 18. 7. 2023 nelze dospět k jinému závěru, než tomu, že ve zmíněném usnesení odvolací soud vytkl soudu prvního stupně zjištěné vady s tím, že pokud v projednávané věci proti sobě stojí dvě odlišné verze o průběhu skutkového děje, konkrétně verze obviněného a verze poškozených, o to důsledněji měl soud prvního stupně hodnotit ve věci provedené důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu (viz § 132 o. s. ř.) a neuchylovat se ani k možným pravděpodobnostem vycházejícím ze specifického jednání teenagerů v pubertálním věku, a zavázal jej pouze k tomu, aby znovu řádné zhodnotil provedené důkazy, aby bylo bez důvodných pochybností zjištěno, zda se nezletilý činů jinak trestných naplňujících znaky znásilnění podle § 185 tr.
zákoníku dopustil či nikoli a až následně posoudil, zda je nutno ukládat některé z opatření podle § 93 odst. 1 z. s. m. Skutečnost, že odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že nebylo důsledně postupováno podle § 132 o. s. ř. a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby v novém řízení důsledně toto ustanovení respektoval, aniž by mu uložil, jak má který důkaz hodnotit, nelze v žádném případě považovat za zásah odvolacího soudu, kterým by došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
15. Je-li v této souvislosti v dovolání odkazováno na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 (případně sp. zn. I. ÚS 608/06), se kterými má být postup soudu prvního stupně (potažmo soudu odvolacího) v rozporu, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že např. v rozhodnutí (nálezu) sp. zn. I. ÚS 2726/14, se Ústavní soud zabýval trestní věcí řešenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 615/2014, kde odvolací soud mj. konstatoval, když vracel věc soudu prvního stupně, že „vina obžalovaného je absolutně jasná, zprošťující výrok nemůže naprosto obstát“. Tudíž za takto zcela zásadně odlišné procesní situace, tj. zmíněného nálezu a důvodu, pro který odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v předmětné věci, nemůže obstát argumentace uplatněná v dovolání a odkaz na zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, která by měla podpořit správnost v této části dovolání vyjádřených úvah, neboť jde o odkaz zcela nepřiléhavý a irelevantní je argumentace uplatněná v dovolání, že šlo o závazný právní názor.
16. Ve vazbě na výše uvedené je nutno rovněž uvést, že odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení v bodech 6, 7, 9 a 11 mj. také poukázal na skutečnosti, pro které nemohlo rozhodnutí – rozsudek soudu prvního stupně (zamítnutí navrženého opatření) obstát. Ze shora uvedeného je dle názoru dovolacího soudu zřejmé, že odvolací soud soudu prvního stupně zcela důvodně vytkl nedůslednost při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. a zavázel jej pouze k tomu, aby vady vytknuté odstranil a řádně, tedy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., důkazy hodnotil (viz bod 11). V tomto směru lze v souladu s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkázat na souladný postup odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1929/23.
17. Další skutečnost uplatněná v dovolání, kterou mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, spatřuje opatrovnice v tom, že nebyl proveden jí navržený důkaz, což podle jejího názoru ovlivnilo závěr soudů, že se nezletilý dopustil činu jinak trestného. K argumentaci ohledně neprovedení jím navrhovaného důkazu (otázka tzv. opomenutých důkazů) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): když mj. konstatoval, že Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Za takto popsané situace lze stěží za opomenutý důkaz považovat sice neprovedený důkaz, ale s dostatečným odůvodněním, proč nebylo nutno jej provádět [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
18. Ve vztahu ke shora uvedenému je nutno konstatovat, že ze samotného dovolání vyplývá, že opatrovnicí navržený důkaz na zjištění obecné a konkrétní věrohodnosti svědkyně EEEEE proveden nebyl, a soud prvního stupně tento návrh odmítl jako nadbytečný, který by nepřiměřeně prodloužil délku řízení a vystavil poškozenou dalšímu stresu (viz bod III. dovolání). Je pak s podivem, když opatrovnice na jedné straně soudům vytýká délku řízení, na druhou stranu se dožaduje provedení důkazů značně časově náročného (několika měsíců). S uvedeným závěrem se opatrovnice neztotožnila, neboť podle jejího mínění za situace, kdy neexistoval další důkaz o vině nezletilého, bylo povinností soudu prvního stupně nechat znalcem posoudit obecnou a specifickou věrohodnost svědkyně, a pokud tak soudy neučinily, porušily princip presumpce neviny. Vedle závěru soudu prvního stupně je nutno uvést, že rovněž soud odvolací se k uvedenému návrhu vyjádřil (viz bod 11) s tím závěrem, že návrh opatrovnice shledal nedůvodným, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za správná s konstatováním, že otázka věrohodnosti výpovědí není otázkou znaleckou, ale právní, kterou posuzuje soud. V souvislosti s postavením znalce lze zmínit rozhodnutí č. 33/1981 Sb. rozh. tr., podle kterého znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů ani z hlediska jejich věrohodnosti ani v tom směru, zda skutečnost, o níž podává zprávu, je prokázána…
19. Nejvyšší soud považuje však za vhodné poukázat na to, že v dovolání je soudům v souvislostí s touto problematikou vytýkáno, že nepřibráním znalce došlo k porušení práva na spravedlivý proces. V dovolání však již je opomíjeno, že pokud soudy hodnotily důkazy (viz § 132 o. s. ř.), musely hodnotit mj. také výpověď nezletilého. Ten, jak vyplývá z dokladů založených ve spisu, svoji vinu popřel a mj. také uváděl, že se s dívkami běžně bavil, k žádným intimnostem přitom nedošlo. Je však s podivem, že různý stupeň intimností ze strany nezletilého zmiňuje ve své výpovědi svědkyně BBBBB, která uvedla, že po ní požadoval, „ať mu ho vykouří, měl nahý pohlavní úd pod mikinou a chtěl, aby se ho dotýkala“.
Pomine-li dovolací soud vedle shora uvedené výpovědi výpověď poškozené EEEEE, existují i výpovědi dalších osob (dovolání žádnou z vytěžených svědkyň bezdůvodně nezmiňuje a pouze se dovolává znaleckého posudku), které nikoli z doslechu, ale osobně popsaly jednání nezletilého vůči jejich osobám, kdy např. FFFFF (pseudonym) uvedla, že jí ohmatával stehna a několikrát ji sahal do rozkroku, GGGGG (pseudonym) uvedla, že jí jednou venku sahal pod tričko a pokoušel se sáhnout jí na prsa a přirození, což mu nedovolila, HHHHH (pseudonym), která s nezletilým bydlela v jedné bytovce, uvedla, že se ve sklepě líbali, on jí sahal na prsa, a přestože mu říkala ne a dávala ruce pryč, nereagoval na to, několikrát se stalo, že jí do sklepa natlačil a nechtěl pustit ven – tuto skutečnost mj. Nejvyšší soud zmiňuje záměrně s ohledem na zpochybňování výpovědi poškozené EEEEE a tvrzení o [ne]dostatečně projeveném nesouhlasu ze strany poškozené, pokud by snad k takovému jednání, které nezletilý zpochybňuje, mělo dojít.
Přehlédnuta nemohla zůstat ani výpověď IIIII (pseudonym), která uvedla, že s nezletilým v době, kdy jemu bylo 13 a jí 14 let, měla dobrovolný pohlavní styk. Toto jsou pouze některé z důkazů, které měly soudy nižších stupňů v rámci hodnocení výpovědi poškozené EEEEE k dispozici, které na jedné straně vyvrací tvrzení nezletilého o normálním se bavení s dívkami a tvrzení, že k žádným intimnostem nedošlo, na druhou stranu podporují právě dovoláním zpochybňovanou výpověď svědkyně EEEEE, a to nikoli pouze o možnosti takového jednání ze strany nezletilého, ale také ve vztahu k projevenému odporu z její strany a případnému počínání nezletilého na takto projevený nesouhlas (toto jsou rovněž výpovědi, které nebyly soudem prvního stupně při jeho prvním rozhodování ve smyslu § 132 o.
s. ř. v odůvodnění zmíněny, ani rozvedeno, jak k nim bylo přistupováno při hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti). Za situace, kdy soudy uvedené důkazy měly k dispozici a tyto provedly, nelze akceptovat argumentaci uplatněnou v dovolání, že tím, že nebyl vypracován znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozené EEEEE, došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť je zřejmé, že soudy neměly žádné důvodné pochybnosti o průběhu jednání nezletilého.
Pokud v odůvodnění svých rozhodnutí na požadavek opatření požadovaného důkazu (znaleckého posudku) reagovaly, byť jej považovaly za nadbytečný, lze se stěží dovolávat tzv. extrémního rozporu ve smyslu výkladu tohoto pojmu Ústavním soudem a Nejvyšším soudem (viz níže) a porušení práva na spravedlivý proces.
20. K otázce extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé je vhodné uvést následující. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod i za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. V celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (extrémní nesoulad).
Takové závěry vyplývají např. z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
21. Nejvyšší soud s ohledem na námitky uplatněné v dovolání mohl stručným odkazem na znění § 237 o. s. ř. poukázat na to, že tyto nelze považovat za dovolací důvod naplňující. Uvedený chronologický výklad zvolil Nejvyšší soud v souvislosti s argumentací opatrovnice nezletilého v dovolání (viz str. 5 dovolání), kde uvedla, že si „je vědoma skutečnosti, že na proces nedoléhá zákon č. 141/1961 Sb., nýbrž zákon č. 99/1963 Sb., řízení dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže je nicméně řízením kvazi trestním, do kterého musí být promítnuty i zásady trestního práva a jeho základní principy“, aby následně ve vazbě na uvedené dále uvedla, že je povinností Nejvyššího soudu v duchu těchto zásad posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces, přičemž zjištěný skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, jakož i jeho právní posouzení neodpovídá provedenému dokazování a vzhledem k existenci extrémního rozporu je Nejvyšší soud povolán i k ingerenci do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů.
22. Je-li v dovolání závěrem uváděno, že „skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin“, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než ve shodě se soudy nižších stupňů konstatovat, že uvedená argumentace vychází z přesvědčení, že neexistuje důkaz, který by prokazoval jednání nezletilého vůči poškozené EEEEE a existuje zde tvrzení proti tvrzení. Tudíž, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Tento závěr uplatněný v dovolání je však mylný, neboť vedle výpovědi poškozené EEEEE nelze přehlížet opětovnou nepravdivost ve výpovědích nezletilého, tvrzení, že k ničemu nedošlo (žádné intimnosti nikdy nebyly; intimní styk ještě nikdy s nikým neměl atd.), stejně jako výpovědi svědkyň, které přímo vyvrátily jím uváděné skutečnosti ohledně intimností či styku (viz shora bod 19). Za takto popsané důkazní situace nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že po zhodnocení důkazů dospěly k závěru, že nezletilý u hřbitova v XY po předchozím vzájemném dobrovolném líbání sáhl pod podprsenku na prso nezletilé EEEEE, která řekla, že to nechce a chtěla odejít, nezletilý ji však chytil za vlasy a řekl jí, ať ho vykouří, načež mu poškozená přes svůj opakovaně slovně vyjádřený nesouhlas slovem „ne“ a prosby, ať ji pustí, že chce jít pryč, nakonec ze strachu vyhověla a orálně jej uspokojila, přičemž došlo k ejakulaci nezletilého na obličej EEEEE, která si ejakulát otřela do své bundy a z místa odešla, čímž měl naplnit čin jinak trestný znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
23. Již shora bylo uvedeno, že dovolání není zaměřeno na zpochybnění hmotněprávních znaků ustanovení činu jinak trestného znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Veškerá argumentace v rámci tvrzení o existenci extrémního rozporu ve vazbě na porušení práva na spravedlivý proces směřuje toliko v tvrzení, že odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení vyslovil závazný právní názor, kterým byl soud prvního stupně vázán při svém novém rozhodování ve věci, dále v neprovedení opatrovníkem navrženého důkazu a v neposlední řadě v extrémním rozporu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé. Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo řízení ukončeno, se odvolací soud neodchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, rovněž se nejednalo o problematiku, která v rozhodovací praxi nebyla řešena, ani nedošlo k dalším situacím předpokládaným v ustanovení § 237 o. s ř. Shora bylo poukázáno na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, se kterou je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
24. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, bylo dovolání podané opatrovníci osoby mladší patnácti let jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b věty první a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř. O náhradě nákladů ve smyslu § 95 odst. 3 z. s. m. rozhodováno nebylo.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu