Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. D., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2023 č. j. 44 To 179/2023-357, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2023 č. j. 44 To 179/2023-357 se odkládá do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 4. 2023 č. j. 8 T 4/2022-331 zprostil stěžovatele podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 téhož zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek je trestným činem, a podle § 229 odst. 3 trestního řádu poškozené Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky a M. A. odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 v neprospěch stěžovatele a poškozený M. A. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") z podnětu odvolání státního zástupce ústavní stížností napadeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil obvodnímu soudu k novému rozhodnutí, přičemž s poukazem na § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ho obvodní soud zprostil obžaloby již třikrát a všechny jeho rozsudky městský soud zrušil. Z procesních postupů městského soudu je zjevné, že po obvodním soudu nezákonně požaduje odsouzení stěžovatele. Městský soud se vyjadřuje vždy v každém svém zrušovacím usnesení tak, že nechce zasahovat do volného hodnocení důkazů obvodním soudem, ale jde o jen formální deklaraci, neboť zároveň si zjištění o průběhu skutku sám utváří, a to bez ohledu na provedené dokazování.
5. Městský soud neponechává obvodnímu soudu prostor k volnému hodnocení důkazů, zejména při posouzení důvěryhodnosti poškozeného M. A., který pod vlivem alkoholu vyvolává konflikty a páchá trestnou činnost, a svědka B. L., kterou mohl hodnotit výhradně obvodní soud při dokazování prováděném v hlavním líčení. Městský soud si tedy vynucuje akceptování jediného vidění průběhu věci a opakovaně přistupuje k vlastnímu hodnocení důkazů, což je doména nalézacího soudu. Městský soud porušuje svým postupem princip presumpce neviny, kdy se ve svých rozhodnutích přímo vyjadřuje k vině stěžovatele.
6. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením vyloučil z rozhodování příslušný senát, stanovený rozvrhem práce obvodního soudu, a to pouze z důvodu, že jednání stěžovatele v mezích volného hodnocení důkazů posoudil podle § 29 trestního zákoníku jako nutnou obranu.
7. Podle stěžovatele odporuje postup městského soudu nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019
sp. zn. IV. ÚS 4091/18
(N 22/92 SbNU 218) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. 8 Tdo 47/2021.
8. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného usnesení s odůvodněním, že v procesní situaci, kdy není dán legitimní důvod pro výjimečný postup založený na použití § 262 trestního řádu, nově stanovená předsedkyně senátu obvodního soudu, která není zákonným soudcem, již nepřímo dává najevo, že v hlavním líčení nařízeném na 18. 8. 2023 rozhodne bez odpovídajícího dokazování v neprospěch stěžovatele (chce pouze "číst protokoly", což je k hodnocení důvěryhodnosti poškozeného M. A. a svědka B. L. nepostačující). Přiznání odkladného účinku není podle něj v rozporu s veřejným zájmem, neboť ten není dán, došlo-li by k vydání rozsudku obvodního soudu zatíženého vadami.
9. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by pro stěžovatele výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
10. Ústavní soud po posouzení obsahu návrhu dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou podmínky § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu splněny, byť odklad vykonatelnosti je institutem mimořádným a toto ustanovení je nutno vykládat restriktivně [srov. usnesení ze dne 9. 6. 2004
sp. zn. I. ÚS 254/02
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Odložením vykonatelnosti nebude dotčen žádný důležitý veřejný zájem, a je tak splněna i tato podmínka obsažená v § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Odložením vykonatelnosti nejsou nepřiměřeně ohroženy zájmy třetích osob, především případného poškozeného trestnou činností, jíž se měl stěžovatel dopustit. Je přitom zjevné, že stěžovateli - je-li jeho argumentace opodstatněná - v důsledku napadeného rozhodnutí hrozí významný zásah do jeho základních práv a svobod. V zájmu zajištění, že k takové situaci - a tedy ani zásahu do základních práv a svobod stěžovatele - nedojde, je tak namístě odložit vykonatelnost napadeného usnesení městského soudu.
12. S ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext předmětné věci a z toho vyplývající procesní postupy (nutnost vyžádat si spis a vyjádření) přitom není možno o ústavní stížnosti rozhodnout bezodkladně (srov. usnesení ze dne 15. 4. 2014
sp. zn. I. ÚS 1015/14
a ze dne 17. 9. 2015
sp. zn. III. ÚS 2726/15
).
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Napadené usnesení je rozhodnutím kasačním a ve stěžovatelově věci nadále probíhá řízení. Nicméně, směřuje-li ústavní stížnost proti výroku, kterým městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele v této části splňuje podmínky § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu [srov. nález ze dne 13. 12. 2016
sp. zn. II. ÚS 1837/16
(N 243/83 SbNU 767), bod 16. a 17.]. Městský soud zrušení rozsudku obvodního soudu i uplatnění postupu podle § 262 trestního řádu odůvodnil shodně (srov. bod 7. a 8. napadeného usnesení) a vrátila-li by se nyní věc k obvodnímu soudu s pokyny městského soudu, které nejsou ústavně konformní, neměl by obvodní soud dostatečné instrukce k dalšímu postupu ve věci. Zájem na rychlém a rozumně probíhajícím trestním procesu, který bude naplňovat ústavněprávní principy, jež ho ovládají, spolu s možností obecných soudů napravit vytčené vady bez zbytečných průtahů vedly Ústavní soud k závěru o přípustnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti. Z judikatury odkazované v tomto nálezu se podává, že případy ústavně nesouladné změny zákonného soudce v trestním řízení nejsou zdaleka ojedinělé, a tento nález proto může mít dopady i na další obdobné trestní věci. Dále Ústavní soud dodává, že ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil přípustnost ústavní stížnosti, kterou stěžovatel zpochybňuje postup odvolacího soudu odkazující na § 262 trestního řádu [srov. např. nálezy ze dne 6. 6. 2002
sp. zn. III. ÚS 711/01
(N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005
sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53), ze dne 5. 3. 2013
sp. zn. II. ÚS 3564/12
(N 38/68 SbNU 391), ze dne 1. 12. 2015
sp. zn. II. ÚS 2766/14
(N 202/79 SbNU 281), ze dne 21. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 794/16
(N 118/81 SbNU 833) či
sp. zn. IV. ÚS 4091/18
].
12. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 8. 2023
sp. zn. IV. ÚS 1929/23
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) odložil vykonatelnost napadeného usnesení městského soudu do vykonatelnosti rozhodnutí o ústavní stížnosti.
13. Soudce zpravodaj vyzval účastníka řízení a Městské státní zastupitelství v Praze, kterému příslušelo postavení vedlejšího účastníka řízení, k vyjádření se k ústavní stížnosti.
14. Městský soud ve vyjádření odkázal v plném rozsahu na napadené usnesení, jakož i na svá předchozí usnesení vydaná v tomto trestním řízení.
15. Městské státní zastupitelství v Praze svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužilo a konkludentně se tak postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdalo (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
16. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka řízení neobsahovalo nic nového, resp. pouze odkazovalo na napadené usnesení, neměl Ústavní soud důvod zasílat je stěžovateli na vědomí a k případné replice.
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
A. Obecná východiska
18. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Nezávislost soudu zaručuje, mimo jiné, právo na zákonného soudce, které je samostatně zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
19. Podstatou práva na zákonného soudce, které je jednou ze systémových záruk nezávislosti soudů, je, že přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, která jsou obsažena v zákonných ustanoveních (zejména věcná, funkční a místní příslušnost soudu) a v rozvrhu práce vydaném na jejich základě (zohledňujícím zejména zákonem vymezená hlediska rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i zákonem stanovený počet soudců v senátech). Pravidla pro určení osoby soudce ve složení senátů či osoby samosoudce musí být tedy stanovena dříve, než návrh dojde soudu. Takto je minimalizována možnost ovlivňování soudců, korupce, svévole apod. [srov. nález ze dne 19. 4. 2021
sp. zn. II. ÚS 52/21
(N 79/105 SbNU 322)].
20. Právo na zákonného soudce nicméně není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, ani jen stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo totiž představuje neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc [srov. např. nález ze dne 21. 1. 1999
sp. zn. III. ÚS 293/98
(N 11/13 SbNU 71)].
21. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tak sice upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude konkrétní věc rozhodovat, ale zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 2766/14
), resp. jedno a totéž soudní těleso, neboť stejné podmínky jako pro soudce platí v zásadě i pro přísedící [srov. nález ze dne 2. 6. 2011
sp. zn. II. ÚS 3213/10
(N 105/61 SbNU 581)]. Jinými slovy, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení (např. nález
sp. zn. II. ÚS 2766/14
, bod 19.). Právo na zákonného soudce připouští ve svém formálním i materiálním rozměru výjimky, neboť nemusí být vždy objektivně možné, aby konkrétní věc rozhodovalo konkrétní soudní těleso v konkrétním složení [srov. nález ze dne 27. 5. 2004
sp. zn. IV. ÚS 307/03
(N 76/33 SbNU 243)]. Na takové výjimky vztahují stejné požadavky na transparentnost, předvídatelnost a objektivnost jejich úpravy a tyto vždy musí být v dané situaci důvodné (nález
sp. zn. IV. ÚS 307/03
), tedy nesmí být arbitrární, ale musí v nich existovat objektivní překážka, která vylučuje, aby věc rozhodovalo v celém hlavním líčení jediné soudní těleso ve stále stejném složení.
22. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu také vyplývá, že při rozhodování o postupu podle § 262 trestního řádu musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený (srov. např. usnesení ze dne 18. 9. 2012
sp. zn. I. ÚS 2531/12
). Použít § 262 trestního řádu lze pouze za podmínky, že je zde dána vysoká míra pravděpodobnosti, že v případě ponechání věci současnému soudci nebude soudce schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (viz nález
sp. zn. II. ÚS 3564/12
). Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998
sp. zn. I. ÚS 112/98
). Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (viz nález
sp. zn. II. ÚS 3564/12
). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by tak mohlo jít při odnětí věci podle § 262 trestního řádu, bylo-li by rozhodování soudu odvolacího projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. usnesení ze dne 14. 1. 2010
sp. zn. I. ÚS 2991/09
nebo ze dne 15. 5. 2008
sp. zn. III. ÚS 963/08
).
23. Použije-li odvolací soud § 262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů pro odlišné hodnocení skutkového stavu soudem prvního stupně, je možno tento postup podle Ústavního soudu považovat za opodstatněný tehdy, byly-li pokyny dostatečně konkrétní a přezkoumatelně popsané (srov. nález ze dne 30. 9. 2021
sp. zn. IV. ÚS 839/21
) a vyplývalo-li z nich, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z § 2 odst. 6 trestního řádu (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 3564/12
). Je však v rozporu s právem na řádně vedené trestní řízení,
mění-li spekulativně odvolací či dovolací soud nad rámec svého zákonného oprávnění (srov. § 254 odst. 2 trestního řádu), jakož i procesních pravidel pro dokazování, skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Je-li takové přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, je rovněž v rozporu s presumpcí neviny [srov. nález ze dne 26. 4. 2016
sp. zn. I. ÚS 3235/15
(N 80/81 SbNU 349)].
24. Z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu) kromě toho, že musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle něhož není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nálezy ze dne 15. 8. 2008
sp. zn. III. ÚS 1076/08
(N 144/50 SbNU 269), ze dne 19. 7. 2016
sp. zn. III. ÚS 1073/15
(N 130/82 SbNU 137) aj.]. Nedodržením této povinnosti porušuje soud nejen toto pravidlo, ale i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009
sp. zn. III. ÚS 2042/08
(N 247/55 SbNU 377)].
25. Součástí práva na soudní ochranu a ústavních záruk řádného procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004
sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131, 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž rozhodující orgán založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Požadavkem na řádné odůvodnění je nutno rozumět přiměřenou míru odůvodnění. Jako celek odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím jeho přezkoumatelnost z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.
26. V dané souvislosti je třeba připomenout také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 20. 6. 2020 ve věci Tempel v. Česká republika, stížnost č. 44151/12, ve kterém ESLP shledal, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť Vrchní soud v Praze jako soud odvolací opakovaně použil § 262 trestního řádu, a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec odvolacím soudem přikázána, neuznal navrhovatele vinným zločinem vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody, zatímco původní soud prvního stupně, tj. Krajský soud v Plzni ho obžaloby čtyřikrát zprostil. V té souvislosti poukázal ESLP na to, že při rušení prvoinstančních rozsudků vrchní soud především vytýkal soudu prvního stupně způsob hodnocení důkazů, včetně věrohodnosti svědka. Tento přístup byl podle ESLP v rozporu s § 263 odst. 7 trestního řádu tak, jak jej vykládá Ústavní soud, podle jehož judikatury je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Odvolacímu soudu ESLP vytkl, že z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil odlišné závěry, aniž sám dotčeného svědka vyslechl či aniž by alespoň vyložil, proč nepokládá jeho výslech za této situace za nezbytný. Rovněž ESLP poukázal na to, že rozhodnutí vrchního soudu obsahuje formulace, jež podle něj mohou být vykládány jako podsouvání názoru, že soud prvního stupně by měl dospět k odlišným závěrům o věrohodnosti svědka, a že odvolací soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení navrhovatele. ESLP podotkl, že takové závěry stěží obstojí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu. Podle názoru ESLP odvolací soud nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného, resp. nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani své výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje. ESLP ve věci uzavřel, že sled událostí v případu navrhovatele významně svědčí o selhání justice, jímž "utrpěla celková spravedlivost řízení".
B. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
27. Po prostudování spisu obvodního soudu Ústavní soud shledal, že z postupu a rozhodnutí obvodního soudu učiněných před vydáním napadeného usnesení městského soudu nelze dovodit, že by obvodní soud nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, což značí, že požadavek čl. 38 odst. 1 Listiny nebyl dodržen.
28. Obvodní soud již v prvním rozsudku ve věci (stejně jako v dalších dvou rozsudcích) podrobně odůvodnil, na základě jakých skutečností a důkazů zprostil stěžovatele obžaloby, která mu kladla za vinu spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Obvodní soud z učiněných skutkových zjištění dovodil pochybnosti o klíčovém důkazu obžaloby, a to výpovědi svědka, jemuž v konečném důsledku neuvěřil, že se skutkový děj odehrál způsobem, jaký on uváděl. Přesto městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a uložil mu, aby dokazování doplnil o výslech znalce. Při druhém a třetím vrácení věci městský soud již po obvodním soudu žádné další doplnění dokazování nepožadoval ani sám žádné důkazy neprováděl, pouze obvodnímu soudu setrvale vytýkal nesprávné hodnocení již provedených důkazů, a to zejména výpovědi svědka.
29. Z § 259 odst. 3 věty první trestního řádu vyplývá, že neztotožní-li se odvolací soud se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Podle § 263 odst. 7 trestního řádu z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
30. Z uvedeného se podává, že městský soud ve všech svých rozhodnutích (vydaných v neveřejném zasedání) hodnotil souhrnně důkazy jinak než obvodní soud, a to zejména co do věrohodnosti stěžovatele a svědka, aniž by sám prováděl potřebné dokazování, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu [srov. rozsudky ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 2 Tzn 187/96 (č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), ze dne 28. 2. 1991 sp. zn. 1 Tz 4/91 (č. 53/1991 Sb. rozh. tr.), rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z 13. 10. 1983 sp. zn. 5 Tz 78/83 (č. 57/1984 Sb. rozh. tr.) aj.] i se shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu (např. nález
sp. zn. I. ÚS 3235/15
) a ESLP (srov. rozsudek ve věci Tempel v. Česká republika).
31. Jak bylo již shora uvedeno, městský soud dovodil na základě výpovědi, kterou svědek učinil v hlavním líčení, že stěžovatel bezdůvodně vystoupil ze svého osobního automobilu, s poškozeným, který je o necelých 34 let mladší a byl doprovázen tímto svědkem, "se dohodl, že se poperou", poté "zcela neozbrojeného" a na něj "neútočícího" poškozeného "v podstatě pronásledoval", "vyndal obušek" a "zezadu" jím poškozeného "praštil", přičemž okolnost, že ho zasáhl do obličeje, "je vysvětlitelná" tím, že "se náhle otočil". Obvodní soud se s uvedenými výtkami městského soudu vypořádal a vysvětlil konkrétní důvody, proč uvěřil výpovědi stěžovatele a z jakých důvodů vyhodnotil výpověď svědka jako nevěrohodnou (zdůraznil zejména trestní a přestupkovou historii poškozeného a svědka, jejich ovlivnění alkoholem a rozpory ve výpovědi svědka, kdy některé její části potvrzovaly argumentaci obhajoby).
32. Aniž by Ústavní soud hodnotil provedené důkazy či posuzoval, zda související hodnocení důkazů provedené obvodním soudem je v podústavní rovině správné, lze připomenout, že stěžovatel ve výpovědi v hlavním líčení uvedl, že ze svého vozidla (v němž čekal na přítelkyni pracující v nedaleké restauraci) nevystoupil bezdůvodně, ale poté, co slyšel "ránu do auta a nadávky". Stěžovatel dále vypověděl, že následně poznal v poškozeném a svědkovi osoby, které jej fyzicky napadly již dříve. Tyto osoby jej (v době, kdy se žalovaný skutek udál) verbálně atakovaly se slovy "nemáš tady teď policajty, tak si to pojď rozdat". Bylo přitom patrné, že jsou pod vlivem alkoholu. Poškozený učinil agresivní gesto adresované stěžovateli, když si rukou přejížděl vodorovně po hrdle, a začal se připravovat na útok, přičemž předal "alkohol a nějaké další věci" svědkovi, aby měl volné ruce pro fyzickou konfrontaci. Následně si poškozený sáhl do kapsy a stěžovatel podle svého vyjádření nabyl dojmu, že předmět, který vytahuje, je nůž. Proto stěžovatel, jak uvedl, "na nic nečekal" a poškozeného udeřil zepředu do obličeje teleskopickým obuškem.
33. Obvodní soud sklony poškozeného k agresivnímu chování dovozoval též z dalších zjištění, a to z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 6. 8. 2020 sp. zn. KRPA 205284/PŘ-2020-001210 a trestních příkazů obvodního soudu ze dne 27. 10. 2022 č. j. 8 T 135/2022-111 a ze dne 3. 8. 2023 č. j. 4 T 99/2023-142.
34. Městský soud i přes argumentaci obvodního soudu setrval na stanovisku, že hodnocení důkazů obvodním soudem neodpovídá požadavkům podle § 2 odst. 6 trestního řádu, proto rozhodnutí obvodního soudu vyznívá nepřesvědčivě. Tímto postupem, kdy v podstatě uložil obvodnímu soudu "uvěřit" výpovědi svědka (včetně jeho tvrzení o "domluvené" fyzické konfrontaci a náhlém otočení se poškozeného přesně v okamžiku mezi zahájením úderu stěžovatelem a dopadem ran) a neakceptovat obhajobu stěžovatele, městský soud nerespektoval princip presumpce neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu) ani pravidlo in dubio pro reo, podle kterého jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález ze dne 5. 3. 2010
sp. zn. III. ÚS 1624/09
(N 43/56 SbNU 479)]. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů podle § 226 písm. a), b) nebo c) trestního řádu. Nedodržením této povinnosti porušuje soud pravidlo in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 2042/08
).
35. Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [srov. nález ze dne 20. 9. 2006
sp. zn. I. ÚS 553/05
(N 167/42 SbNU 407)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok, tím méně pak lze vycházet z pouhé "vysvětlitelnosti" (viz např. závěr o "náhlém otočení se" poškozeného) bez opory ve výsledcích dokazování.
36. Z postupu městského soudu je zřejmá jeho snaha vyvodit z důkazů provedených obvodním soudem odlišné závěry, aniž by sám provedl byť jediný důkaz. Opakovaně jen poukazuje na výpověď svědka, se kterou se obvodní soud již vypořádal, a naopak zlehčuje výpovědi stěžovatele. De facto se tak snaží přimět obvodní soud, aby odlišným způsobem posoudil věrohodnost stěžovatele, poškozeného a svědka, resp. svými rozhodnutími dává najevo, že neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení stěžovatele. Takový jeho postup však stěží obstojí ve světle shora uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu a ESLP.
37. Podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Považuje-li odvolací soud rozsah dokazování před soudem prvého stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy neprovedl ve veřejném zasedání. Neztotožní-li se například odvolací soud s hodnocením výpovědi určitého svědka a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení jeho výpovědi i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (§ 263 odst. 7 trestního řádu) je projevem zásady přímosti (§ 2 odst. 11 trestního řádu) a zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu), jež jsou stěžejními zásadami dokazování určujícími i postup odvolacího soudu v trestním řízení [srov. např. nálezy ze dne 28. 8. 2008
sp. zn. II. ÚS 445/06
(N 149/50 SbNU 311), ze dne 29. 4. 2008
sp. zn. I. ÚS 608/06
(N 79/49 SbNU 153), rozsudek ESLP ve věci Tempel v. Česká republika)]. Odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat [srov. např. nálezy ze dne 9. 1. 2014
sp. zn. III. ÚS 1980/13
(N 1/72 SbNU 23) nebo
sp. zn. I. ÚS 794/16
].
38. Odvolací soud tedy nesmí sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, a tím prosazovat své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení. Naproti tomu může a měl by odvolací soud rozvést, proč jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže jej odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něj plynoucí závěry o skutkových zjištěních [srov. např. nálezy ze dne 7. 9. 2009
sp. zn. I. ÚS 1922/09
(N 196/54 SbNU 411),
sp. zn. II. ÚS 3564/12
, ze dne 14. 4. 2011
sp. zn. I. ÚS 109/11
(N 72/61 SbNU 105),
sp. zn. I. ÚS 794/16
či ze dne 8. 2. 2022
sp. zn. IV. ÚS 2718/21
].
39. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu o odnětí věci nelze dovodit ani to, že by se původní senát obvodního soudu dopustil v řízení závažných vad a že by byl důvod k obavám, že se jich dopustí i propříště, respektive že nebude schopen věc uzavřít způsobem, který by mohl městský soud, jako soud odvolací, akceptovat. Již nedostatečné odůvodnění daného rozhodnutí městského soudu by přitom postačovalo k jeho zrušení (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 2766/14
).
40. V kontextu výše uvedeného, aniž by Ústavní soud sám jakkoli hodnotil provedené důkazy či posuzoval, zda takové hodnocení provedené obvodním soudem či městským soudem je dostatečné a správné, se podává, že městským soudem byla obvodnímu soudu věc odňata za situace, kdy původní senát obvodního soudu reagoval na všechny konkrétní výtky městského soudu a byl schopen ve věci sám rozhodnout při posouzení všech rozhodných skutkových okolností, čímž došlo k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tímto postupem městský soud rovněž překročil meze stanovené trestním řádem pro postup odvolacího soudu, neboť sám hodnotil obvodním soudem provedené a hodnocené důkazy, aniž by jakýkoli z rozhodných důkazů sám provedl, a to přesto, že takový postup mu zapovídá § 263 odst. 7 trestního řádu. Obvodnímu soudu opakovaně důrazně naznačil, že naplnění podmínek nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost činu z provedených důkazů nevyplývá, byť sice navenek deklaroval, že je prost toho, aby naznačoval, jakým způsobem měly být provedené důkazy obvodním soudem zhodnoceny. Popsaný postup městského soudu navíc odporuje i zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení (srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 2766/14
).
41. Ze shora popsaných důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a vyslovil, že napadeným usnesením městského soudu byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V návaznosti na to rozhodl o zrušení napadeného usnesení. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
42. Věc se tak vrací do stadia po vyhlášení zprošťujícího rozsudku obvodního soudu ze dne 19. 4. 2023 č. j. 8 T 4/2022-331, proti kterému podal státní zástupce odvolání. Úkolem městského soudu bude projednat podané odvolání státního zástupce v souladu s § 263 odst. 7 trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu