8 Tdo 431/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010
o dovolání obviněné P. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
7. 2009, sp. zn. 12 To 32/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 11/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P.
N. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 47 T 11/2006,
byla obviněná P. N. uznán vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák. a odsouzena podle § 250 odst. 4, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému
trestu odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3
tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 2 T 26/2002,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně obviněná napadla odvoláním, které zaměřila proti
všem jeho výrokům. Z podnětu jejího odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 12 To 32/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b),
d), e), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §
259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána
vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzena podle
§ 250 odst. 4, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest
roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s
dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
Liberci ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 2 T 26/2002, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nově bylo rozhodnuto i o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustila tím, že v období od listopadu 2003 do
srpna 2004 podvodně vylákala na níže uvedených poškozených různě vysoké půjčky
pod slibem zvýhodněného zúročení zapůjčených peněz, nejméně 5 % úrokem za
týden, který zpočátku vyplácela a tím si postupně získávala důvěru poškozených;
při dalších požadovaných půjčkách slibovala jejich zvýhodnění již formou
vystavených směnek, které většinou byly vystaveny na část dluhu včetně
navýšeného úročení,
1. od listopadu 2003 do 21. 1. 2004 v P. vylákala na poškozené J. Š.ve dvou
splátkách 100.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze kterých jí během uvedené
doby vrátila 7.000,- Kč, zbytek peněz použila pro svoji potřebu a poškozené tak
způsobila škodu ve výši 83.000,- Kč,
2. v době od listopadu 2003 do 12. 1. 2004 vylákala na poškozeném Ing. B. N. postupně částku 1.500.000,- Kč, ze kterých mu ve dvou splátkách vrátila
40.000,- Kč, zbytek peněz nevrátila a použila je pro svou potřebu a poškozenému
způsobila škodu v celkové výši 1.460.000,- Kč,
3. dne 22. 12. 2003 v P. vylákala na poškozeném V. L., kterého znala již delší
dobu, částku 121.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze které mu po době
splatnosti postupně vrátila 45.000,- Kč, zbytek peněz nevrátila, použila je pro
svou potřebu a poškozenému tak způsobila škodu ve výši 76.000,- Kč,
4. v době od počátku roku 2004 do 8. 10. 2004 v P. vylákala na poškozené M. R. postupně celkovou částku ve výši nejméně 600.000,- Kč, kterou nevrátila, peníze
použila pro svou potřebu a poškozené způsobila škodu ve výši 600.000,- Kč,
5. v době od března 2004 do 30. 7. 2004 v P. vylákala na poškozeném R. P. postupně částku 390.000,- Kč jako investici do stavebního spoření, ze které mu
postupně vrátila 100.000,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila je
pro svou potřebu a poškozenému tak způsobila škodu ve výši 290.000,- Kč,
6. v blíže nezjištěné době od března 2004 do 2. 9. 2004 v P. poté, co získala
její důvěru, vylákala na poškozené L. R. postupně celkovou částku nejméně
2.910.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze které vrátila pouze 231.000,- Kč,
zbytek peněz použila pro svou potřebu a poškozené tak způsobila škodu ve výši
nejméně 2.679.000,- Kč,
7. v blíže nezjištěné době od počátku roku 2004 do léta 2004 v P. poté, co
získala její důvěru, vylákala na poškozené M. Š. v 6 splátkách částku nejméně
1.250.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze které jí vrátila pouze 274.000,- Kč
včetně úroků, zbytek peněz použila pro svou potřebu a poškozené způsobila škodu
ve výši 976.000,- Kč,
8. v době od jara 2004 do 1. 8. 2004 v P. vylákala na poškozené B. K. postupně
celkovou částku 75.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze které jí vrátila pouze
10.000,- Kč a dalších 12.000,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila
je pro svou potřebu a poškozené způsobila škodu v celkové výši 53.000,- Kč,
9. v době od 4. 8. 2004 do 5. 8. 2004 vylákala na poškozeném J. H. částku ve
výši 340.000,- Kč jako investici do stavebního spoření, ze které mu vrátila
17.000,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila je pro svou potřebu a
poškozenému způsobila škodu ve výši 323.000,- Kč,
10. v době od 30. 4. 2004 do 31. 7. 2004 v P. poté, co získala jeho důvěru,
vylákala na poškozeném M. K. celkovou částku 210.000,- Kč jako investici do
stavebního spoření, kterou nevrátila, peníze použila pro svou potřebu a
poškozenému tak způsobila škodu ve výši 210.000,- Kč,
11. v době od června 2004 do srpna 2004 v P. poté, co získala její důvěru,
vylákala na poškozené H. H.
ve třech splátkách celkovou částku 270.000,- Kč
jako krátkodobou půjčku, ze kterých vrátila pouze 25.000,- Kč a dalších
60.000,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila pro svou potřebu a
poškozené způsobila škodu ve výši 185.000,- Kč,
12. v době od června 2004 do 20. 7. 2004 v P. vylákala na poškozeném S. S. ve
dvou splátkách celkovou částku 90.000,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze kterých
mu vrátila 4.500,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila je pro svou
potřebu a poškozenému způsobila škodu ve výši 85.500,- Kč,
13. v blíže nezjištěné době od léta 2004 do konce roku 2004 poté, co získala
jeho důvěru, vylákala na poškozeném J. P. postupně ve více splátkách celkovou
částku nejméně 937.800,- Kč jako krátkodobou půjčku, ze které mu vrátila pouze
50.000,- Kč jako úroky, zbytek peněz nevrátila, použila je pro svou potřebu a
poškozenému tak způsobila škodu ve výši 887.800,- Kč,
14. v době od 27. 7. 2004 do 18. 8. 2004 v P. poté, co získala její důvěru,
vylákala na poškozené Ing. A. K. ve třech splátkách celkem částku 235.000,- Kč
jako krátkodobou půjčku, kterou nevrátila, peníze použila pro svou potřebu a
poškozené způsobila škodu ve výši 235.000,- Kč,
15. dne 30. 7. 2004 v P. vylákala na poškozeném F. K. 50.000,- Kč jako
investici do stavebního spoření, ze které mu vrátila 30.000,- Kč jako úroky,
zbytek peněz nevrátila, použila je pro svou potřebu a poškozenému způsobila
škodu ve výši 20.000,- Kč,
16. dne 1. 8. 2004 v P., K., poté, co získala jeho důvěru, vylákala na
poškozeném L. Ch. ve dvou splátkách celkem částku 400.000,- Kč jako krátkodobou
půjčku, kterou nevrátila, peníze použila pro svou potřebu a poškozenému
způsobila škodu ve výši 400.000,- Kč,
tímto jednáním způsobila poškozeným celkovou škodu ve výši 8.563.300,- Kč.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolací soudu v
dané věci. V prvém případě Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněné
usnesením ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 12 To 16/2008, podle § 258 odst. 1 písm.
c), d) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2007, sp.
zn. 47 T 11/2006, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu, aby
učinil ve věci rozhodnutí nové.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 12 To 32/2009,
podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které
zaměřila proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody. S odkazem na ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka předeslala, že esenciální náležitostí skutkových zjištění u
majetkové trestné činnosti je spolehlivé zjištění výše škody, které byla
trestným činem způsobena. Toto zjištění musí být provedeno způsobem, který
nevzbuzuje pochybnosti, což se v daném případě nestalo, poněvadž škodu v
trestněprávním smyslu nelze směšovat se škodou způsobenou poškozenému částečným
nesplněním závazku ze strany pachatele trestného činu, jejíž náhrada bývá
řešena v adhezním řízení. Nepřesvědčivost a faktickou nepřezkoumatelnost závěrů
soudů lze podle dovolatelky nejlépe demonstrovat na případu poškozené M. Š.
(bod 7. výroku o vině). Byla-li existence závazku pachatele vůči poškozenému
dokládána listinou zahrnující přírůstky, tj. např. směnečná suma na směnce
neodpovídá skutečně částce převzaté, ale tato je navýšena o slibované úroky, je
v prvé řadě potřebné při výpočtu náhrady škody v trestněprávním smyslu tyto
úroky od směnečné sumy odečíst. Vytkla, že odvolací soud se nevypořádal s její
námitkou, že převzaté částky od poškozených byly výrazně nižší, než deklarují
příslušné listiny, deklarované částky jsou navýšeny o nevyplacené úroky a úroky
z úroků. Odvolací soud nesprávně odmítl její návrh na doplnění dokazování o
výslech poškozené M. Š. jako nadbytečný a dodala, že nechuť vypovídat a údajná
ztráta paměti svědkyně mohou být u svědkyně zapříčiněny snahou zamlčet důležité
skutečnosti, neboť přiznání vysokého úročení by mohlo představovat rozpor s
dobrými mravy nebo dokonce lichvu. Uzavřela, že v případě svědkyně M. Š. soudy
prokazatelně nestrukturalizovaly použité důkazní prostředky ke zjištění výše
způsobené škody a spolehlivě nestanovily výši způsobené škody.
Podle dovolatelky byla nesprávně stanovena výše škody i v případě poškozené L.
R. V podstatě uváděla, že poškozená jí částku okolo tří miliónů korun nikdy
nepůjčila, sama odhadovala vypůjčenou částku v rozmezí 600.000 – 900.000,- Kč,
přičemž tato částka narůstala v důsledku toho, že poškozená navyšovala vrácené
částky při další půjčce o další úroky. Dlužná částka narostla v důsledku
matematické nepřesnosti, neboť je jistě velký rozdíl, zda byla fakticky suma
navyšována v týdenních intervalech o 10 %, kdy každé další navýšení bylo
vypočítáváno z již takto předem navýšené částky, anebo následně bylo pouze
odečteno 10 % z konečné sumy uvedené na směnce. Odvolací soud se i přes její
námitky vůbec nezabýval kritikou závěrů soudu prvního stupně stran věrohodnosti
jmenované poškozené, pokud uváděl, že „změněná výpověď poškozené R. spíše
nahrává tomu, že poškozená byla ovlivněna obviněnou, avšak soud k tomuto
tvrzení nemá důkazy a těžko by takové důkazy získal, nicméně změněný postoj
svědkyně o tomto svědčí.“ Dovolatelka poukázala na skutečnost, že poškozená
jasně popsala princip přepisování směnek a jejich navyšování a věrohodně
zdůvodnila, že pro ni byla důležitá částka uvedená na směnkách jako hodnota
pohledávky, a nebylo až tak podstatné, jakou částku činí úrok a jakou fakticky
poskytnuté prostředky. Dovozovala, že postup soudů neodpovídá objektivnímu
hodnocení důkazní situace, ale svědčí o zaujatosti soudů v její neprospěch a
ignorování důležitých okolností svědčících v její prospěch.
Ačkoliv ignorování okolností ve prospěch dovolatelky připustil ve vztahu k
hodnocení svědectví J. R. a JUDr. R. P. i odvolací soud, neučinil tak úplně
přesně, neboť J. R. mj. uváděl, že jeho mamince bylo třikrát nebo čtyřikrát z
poskytnutých peněz vráceno 60.000,- Kč. Rozdíl vypůjčených a vrácených peněz
činil cca 400.000,- Kč, a nikoliv 600.000,- Kč, jak uzavřel odvolací soud. S
takovým závěrem podle dovolatelky korespondovala i výpověď JUDr. R. P.
Dovolatelka shrnula, že soudy při stanovení výše škody v případě poškozené L.
R. a částečně i M. R. nesprávně vycházely z hodnot uvedených na směnkách
vlastních, přestože je na základě provedených důkazů zřejmé, že tyto směnky
nejsou prvotními směnkami, jež byly dovolatelkou a poškozenými vystaveny.
Částky na nich uvedené neodpovídají skutečně poskytnutým prostředkům, když tyto
jsou velmi nadsazeny. O systému přepisování směnek svědčí i výpovědi svědků M.
K. a Ing. B. N. V případě posledně jmenovaného svědka skutečně vypůjčené
prostředky tvořily jenom jednu čtvrtiny částek uvedených na směnkách. Odvolací
soud se však při hodnocení výpovědi poškozeného Ing. B. N. nevypořádal s
popisovanou skutečností přepisování a navyšování směnek a rozdílu mezi fakticky
poskytnutými částkami a částkami uvedenými na směnkách.
Zcela ignorovány podle ní byly i rozpory ve výpovědích svědků M. K. a L. Ch. a
v této souvislosti vytkla, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na provedení
konfrontace podle § 104a tr. ř. mezi těmito svědky. Svědek L. Ch. totiž tvrdil,
že celkově půjčil obviněné 400.000,- Kč, zatímco svědek M. K. jako
zprostředkovatel uváděl, že má kopie směnek pouze na 300.000,- Kč. Následně pak
obviněná udávala, že poškozený z poskytnutých peněz ve výši 350.000,- Kč
obdržel zpět přibližně třetinu poskytnutých prostředků.
Obviněná též vytýkala, že přestože se snažila poškozeným průběžně poskytnuté
prostředky vracet, nebyla tato skutečnost promítnuta do výměry trestu, a soud
prvního stupně tuto skutečnost označil za její účelové jednání vedené snahou
ovlivnit soud tak, aby jí uložil mírnější trest. Uvedla, že ke dni podání
dovolání poškozeným vrátila 2,5 miliónu korun, což je více než polovina
fakticky poskytnutých prostředků.
Namítla, že se soudy nevypořádaly s její obhajobou ani s rozpory ve výpovědích
svědků. Připustila, že si od všech poškozených vyjmenovaných v napadeném
rozsudku půjčila peněžní prostředky za účelem jejich zhodnocení, jež mělo činit
na základě vzájemné dohody 5 % až 10 % z poskytnutých peněz (případně více
procentům při zprostředkování dalšího zájemce), a to vždy za každý týden trvání
půjčky. Peníze byly podle její verze určeny na akontace na stavební spoření,
kdy každý klient stavební spořitelny, který žádal o překlenovací úvěr, musel
mít buď naspořeno 30 % z částky, anebo musel složit akontaci v hodnotě 30 % z
hodnoty úvěru. Jelikož většina klientů peníze naspořeno neměla, obviněná jim je
obstarávala za provizi. Po získání úvěru měli klienti stavební spořitelny
prostředky poskytnuté na akontaci s navýšením o provizi vracet ze získaného
úvěru. Všichni poškození byli seznámeni s účelem, na který budou prostředky
použity, a bylo jim za to dovolatelkou slíbeno zhodnocení ve výši 5 % týdně z
poskytnutých peněz, což podle ní potvrzuje i svědek M. K. Obviněná zdůraznila,
že v celé věci fungovala jen jako zprostředkovatel, sama neměla licenci, aby
mohla realizovat stavební spoření. Peníze předávala dvěma agentům stavení
spořitelny W., kteří měli zajistit financování akontací a následně i úhradu
prostředků s navýšením o provizi. Jedním z nich byl J. P., který jí podepsal
zajišťovací směnky na předané prostředky v objemu cca 4 milionů Kč. Tyto
zajišťovací směnky jí však byly záměrně odcizeny z jejího osobního vozidla.
Poukázala rovněž na okolnost, že celý systém fungoval do té doby, než se
klienti spořitelny začali zpožďovat s placením, nebo obdržela jen základní
plnění bez navýšení o provizi. I za této situace se snažila o placení provize z
vlastních prostředků, vždy usilovala o to, aby poškozeným zpoždění platby
oznámila s tím, že se bude snažit poskytnuté prostředky postupně vracet.
Obviněná proto uzavřela, že od nikoho z poškozených žádné finanční prostředky
nevylákala, poškozené seznámila s podstatou fungování celé záležitosti, získané
peníze si neponechávala pro svoji potřebu, ale předala je dalším osobám.
Důvodem iniciace celé kauzy je podle ní nesprávná domněnka poškozených, že si
jimi poskytnuté prostředky včetně jejich zhodnocení nechává pro sebe a nemá
zájem jim je vrátit.
Dovolatelka se též vracela k některým dílčím útokům (poškození Ing. A. K., J.
Š., H. H., S. S., J. P., J. H.) a znovu a ze svého pohledu hodnotila provedené
důkazy a činila vlastní skutkové závěry ohledně výše částek, které od
jmenovaných poškozených získala. Uvedla, že pokud mohla, vracela poškozeným
provizi v dohodnuté výši, poškození z provize profitovali a někteří z nich
následně poskytnuté prostředky opakovaně navýšili. Uzavřela, že škoda vyčíslená
v napadeném rozsudku na částku 8.563.300,- Kč se nezakládá na pravdě a je proti
realitě navýšena. Při jejím určení se vycházelo pouze z informací poškozených,
exemplářů přepsaných a navýšených směnek a listin o uznání dluhu, což je
zavádějící. Všem poškozeným poskytla v souhrnu cca 4.000.000,- Kč, což je
částka odpovídající prostředkům předaným agentům společnosti W.
Akcentovala, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. je trestným činem
úmyslným, přičemž zavinění musí být dáno v době činu a musí pokrývat vztah mezi
jednáním a následkem. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu by
byl podle obviněné odůvodněný jen v případě, že by soud prvního stupně
prokázal, že již v době, kdy si brala od poškozených peníze, jednala v úmyslu
peníze nevrátit a použít je pro vlastní potřebu. Přestože se i v rozsudku soudu
prvního stupně tato skutečnost konstatuje, není doložena žádnými konkrétními
fakty, jež by ji potvrzovaly. V této souvislosti znovu opakovala, že poškozené
seznámila s účelem použití peněz, sama si prostředky pro svoji potřebu
neponechávala a průběžně je poškozeným vracela.
Podle názoru obviněné je přesah celého vzniklého sporu do oblasti trestního
práva účelový a neopodstatněný, jelikož nikoliv vlastní vinou se jí toliko
nedařilo v dohodnuté době uhradit v plné výši dlužné částky poškozeným.
Poukazovala na subsidiární úlohu trestního práva a judikaturu Ústavního soudu,
podle které je trestní právo a trestněprávní kvalifikace jednání, které má
soukromoprávní základ, jako trestného činu ultima ratio, tj. krajní prostředek
ochrany práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů.
Vyjádřila přesvědčení, že poškození nevyužili všech možností k dosažení
uspokojení svých pohledávek soukromoprávní cestou. Celý vzniklý vztah je nutno
podle ní posuzovat od počátku do konce v intencích práva soukromého, když i
jednotlivým poškozeným šlo především o zajištění návratnosti peněz, nikoliv o
její potrestání.
Závěrem konstatovala, že se v jejím případě nejedná o důvodné podezření ze
spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., když soud
prvního stupně nezjistil řádně skutkový stav celé věci, a chybí důkazy, jež by
svědčily o existenci všech zákonných znaků trestného činu podvodu. Obviněná
navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby tomuto
soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že naprostá většina námitek obviněné směřuje do oblasti skutkových
zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. O primárně
skutkovém charakteru námitek ostatně svědčí argumentace výslovně uplatněná v
závěru dovolání, kde podatelka dovozuje absenci zákonných znaků trestného činu
podvodu z toho, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, a z nedostatku
usvědčujících důkazů. Výlučně skutkového charakteru jsou námitky dovolatelky
týkající se výše škody u jednotlivých poškozených. Přes značnou komplikovanost
stanovení rozsahu vylákaných finančních prostředků u některých poškozených
označil závěry soudů za správné a v žádném případě neodporující zásadám
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. či pravidlům formální logiky.
Za nejasnou pak považoval námitku, podle které škodu v trestněprávním
smyslu nelze směšovat se škodou způsobenou nesplněním závazku ze strany
pachatele trestného činu, jejíž náhrada bývá řešena v adhezním řízení. Ač v
obecné rovině je takové konstatování správné, připomněl, že z hlediska
trestního práva je v tomto případě za škodu nutno považovat celou výši
vylákaných částech, když jednotlivé dílčí útoky trestného činu podvodu byly
dokonány již momentem převzetí těchto částek dovolatelkou a následné vrácení
některých částek poškozeným je nutno posuzovat pouze jako náhradu škody. Při
rozhodování v adhezním řízení je však nutno k vráceným částkám přihlížet, což
odvolací soud respektoval.
Námitky týkající se absence podvodného jednání a obohacení hodnotil
jako výhrady primárně skutkové povahy. Tvrzeními o použití prostředků na
akontace se dovolatelka domáhala zásadní změny skutkových zjištění, když
odvolací soud v tzv. skutkové větě opakovaně uvedl, že obviněná použila peníze
pro svoji potřebu, a v odůvodnění svého rozhodnutí označil obhajobu obviněné o
předávání peněz osobám pracujícím pro výše uvedenou stavební spořitelnu za
vyvrácenou. Za účelové označil odvolací soud rovněž tvrzení o odcizení
zajišťovacích směnek obviněné. Rovněž ze zjištění nalézacího soudu vyplývá, že
údajný J.P., k jehož osobě obviněná neuvedla žádné bližší údaje, byl osobou pro
stavební spořitelnu W. naprosto neznámou. Pokud tedy obviněná některé poškozené
informovala o zhodnocení finančních prostředků cestou financování akontací
stavebního spoření, nešlo o nic jiného, než o uvádění poškozených v omyl ve
smyslu ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění navíc vyplývá,
že některým poškozeným dovolatelka uváděla zcela jiné způsoby zhodnocení peněz,
např. podnikáním v oblasti butiků. Skutkového charakteru je podle státního
zástupce i námitka týkající se subjektivní stránky trestného činu, když
dovolatelka tyto námitky opět opírala o vlastní skutkové tvrzení, že všechny
poškozené seznámila s účelem, na který mají být finanční prostředky použity, a
že si peníze neponechávala pro svoji potřebu.
Za relevantní, avšak nikoliv důvodnou, označil námitku, podle které uplatnění
prostředků trestního práva nebylo na místě s ohledem na zásadu použití trestní
represe jako krajního prostředku ochrany práv jednotlivce v oblasti
soukromoprávních vztahů. Uvedl, že s odkazem na tuto zásadu nelze odmítat
uplatnění trestního postihu v případě, kdy jeden z účastníků občanskoprávního
nebo obchodněprávního vztahu jednal od počátku podvodně s úmyslem získat
majetkový prospěch na úkor druhého účastníka a kdy samotný vznik
civilněprávního závazkového vztahu mezi účastníky byl rezultátem spáchání
trestného činu podvodu osobou, která v takovémto vztahu formálně figuruje jako
dlužník. Právě tak tomu bylo v předmětné trestní věci a v takovém případě nelze
podmiňovat trestní postih požadavkem, aby poškozený nejprve bezvýsledně využil
k reparaci vzniklé škody prostředků práva civilního. Zásadu trestní represe
jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat
tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva
jako nástroje k ochraně majetku. Závěrem shrnul, že námitky obviněné P. N. z
velké části neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům a zčásti jde o námitky
zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby bylo podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je
zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není
(a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 11 tr. zák.
rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu, které spočívají v tom,
že obviněná ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl
a způsobila tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že objektivní stránku trestného činu
podvodu, jak již bylo uvedeno, představuje mimo jiné i takové jednání
pachatele, kterým uvádí jiného v omyl. Za uvedení v omyl je považováno jednání,
kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem
věci; může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci, pokud je tato
nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím
majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit. Uvedení v omyl může být spácháno
konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.
Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat
všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i
příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin
spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným
porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm.
a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální
podle § 4 písm. b) tr. zák.].
Podstata jednání obviněné spočívala podle zjištění soudů v tom, že od listopadu
2003 do srpna 2004 podvodně vylákala na vyjmenovaných poškozených různě vysoké
půjčky pod slibem zvýhodněného zúročení zapůjčených peněz, nejméně 5 % úrokem
za týden, který zpočátku vyplácela a tím si postupně získávala důvěru
poškozených; při dalších požadovaných a zpravidla vyšších půjčkách slibovala
jejich zvýhodnění již formou vystavených směnek, které většinou byly vystaveny
na část dluhu včetně navýšeného úročení, peníze z převážné části poškozeným
nevyplatila, použila je pro svoji potřebu, a tak způsobila škodu představovanou
celkovou částkou 8.563.300,- Kč.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila především námitky,
které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti
správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a nichž v
napadeném rozsudku – až na dílčí, nevýznamnou úpravu - vycházel i odvolací
soud. Těžiště jejích dovolacích námitek spočívalo v tvrzení, že soudy nesprávně
hodnotily provedené důkazy, výpovědi poškozených a předkládaných listin. Na
základě vlastní verze průběhu skutkového děje pak tvrdila, že se žádného
podvodného jednání vůči poškozeným nedopustila, popř. že se ho nedopustila v
rozsahu stanoveném soudy.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněná ve skutečnosti brojila proti
správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního
posouzení skutku. Primárně se totiž domáhala změny skutkových zjištění ve svůj
prospěch (podvodného jednání se nedopustila, poškození byli seznámeni s účelem
použití peněz, nebylo její vinou, že se platby posléze začaly zpožďovat) a
následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozovala, že se
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. nedopustila. Námitky skutkové,
resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b
tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání
přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS
78/05 aj.).
Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k
hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že
vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého
procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů,
jmenovitě výpovědí obviněné, svědků - poškozených i opatřených listin soudy
postupovaly podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat.
Závěr o vině obviněné a výši vylákaných částek soudy opřely zejména o výpovědi
poškozených. Třebaže lze připustit, že stanovení výše škody bylo v některých
případech obtížné s ohledem na způsob vzájemného vypořádávání vzájemných
nároků, soudy obou stupňů si byly této problematické otázky vědomy a v
odůvodnění svých rozhodnutí se s ní vypořádaly způsobem, který principiálně
neodporuje zásadám hodnocení důkazů, jak jsou uvedeny v ustanovení § 2 odst. 6
tr. ř. Konkrétní výtky obviněné byly soustředěny k útokům proti poškozeným M.
Š., L. R., postup soudů ohledně těchto poškozených stavěla do kontrapozice s
jejich závěry ohledně poškozené M. R. a upozorňovala na výpovědi poškozených M.
K. či Ing. B. N. potvrzujících tzv. přepisování směnek. Uplatnila také výhrady
vůči způsobu stanovení výše škody u poškozených Ing. A. K., J. Š., J. P. či J.
H. Výpovědi poškozených J. Š., Ing. A. K., J. P. a J. H. byly v odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně zevrubně rekapitulovány a soud vysvětlil, proč
právě ty vzal za podklad svého rozhodnutí (viz strany 9, 21, 16, 17, 23).
Významnější výhrady byly soustředěny k hodnocení výpovědí poškozených M. Š., L.
R. a též L. Ch. Bylo již předesláno, že při hodnocení výpovědí obviněné na
straně jedné a postupně složených výpovědích poškozených nebylo vždy jednoduché
učinit spolehlivá skutková zjištění, zvláště pokud se výpovědi v průběhu řízení
obsahově lišily (viz především výpověď svědkyně L. R.). Ačkoliv dovolací soud
nevylučuje, že v úvahu přichází i odlišný pohled na hodnocení těchto výpovědí,
soud prvního stupně, který svědky vyslýchal a byl s nimi v osobním kontaktu,
učinil závěry, které odůvodnil způsobem, který lze přijmout. Zásah do
stávajících skutkových zjištění z důvodů výše naznačeného extrémního nesouladu
není podle názoru dovolacího soudu na místě. Není od věci poznamenat, že ani
případná změna skutkových zjištění co do výše škody ve prospěch obviněné by se
nemohla relevantně dotknout závěrů o její vině z hlediska právního posouzení
skutků.
Výlučně skutkovou povahu má i upozornění na vzájemné rozpory ve výpovědích
svědků Ing. B. N. a L. Ch., jakož i námitka, že nebylo vyhověno jejím návrhům
na provedení konfrontace mezi jmenovanými svědky a opakovaný výslech poškozené
M. Š. I těmito námitkami se ostatně soud prvního stupně zabýval a zdůvodnil,
proč pokládá konfrontaci mezi jmenovanými svědky a rovněž opakovaný výslech
svědkyně M. Š. za nadbytečné a neproduktivní (strany 45, 46 rozsudku).
Obviněná ve shodě s již uplatněnou obhajobou zpochybnila existenci podvodného
jednání i své obohacení. Tvrdila, že od poškozených peníze nevylákala,
seznámila je s podstatou celé záležitosti, s podmínkami její realizace,
poškození věděli, že jejich peněžní prostředky jsou určeny na akontace na
stavební spoření a byli seznámeni s podmínkami jejich zhodnocení. Peníze si
neponechala pro svoji potřebu, ale předala je dalším osobám a brala si z nich
pouze provizi za zprostředkování z každé uskutečněné transakce, jelikož ve věci
figurovala ve skutečnosti jako zprostředkovatelka. Opakovala, že poškození
věděli o tom, že si peníze neponechává pro svou vlastní potřebu, ale předává je
dvěma agentům stavební spořitelny, kteří měli zajistit financování akontací pro
klienty stavební spořitelny W. a následně i úhradu prostředků pro poškozené s
navýšením o provizi, z níž si ponechávala pouze část a zbytek připadl
poškozeným. Jedním z agentů stavební spořitelny byl J. P., který jí také
podepsal zajišťovací směnky na jemu předané prostředky v celkové částce
4.000.000,- Kč; směnky však byly záměrně odcizeny z jejího osobního vozu
(patrně proto, aby jí bylo znemožněno zajišťovací směnky uplatnit).
Z odůvodnění rozhodnutí je zjevné, že soudy se touto obhajobou obviněné
zabývaly, ale neuvěřily jejímu tvrzení, že se nedopustila podvodného jednání
vůči poškozeným a že od nich získané peníze byly užity způsobem a za okolností
jí popisovaných. Oba soudy shodně zdůraznily, že obviněná od počátku jednání s
poškozenými věděla, že sliby, které jim dala, nebude plnit, neboť fakticky
nemohla získat tolik peněz, aby při stále vyšších půjčkách mohla tyto
zhodnocovat slibovanými procenty. Peníze si půjčovala s krátkou dobou
splatnosti, slibovala vysoké zúročení, a to i v době, kdy byla evidentně bez
peněžních prostředků, přičemž poškozené sice informovala, že peníze nemá, ale
hned je ujišťovala, že si je obstará úvěrem, dalšími výnosnými možnostmi v
podnikání apod. Odvolací soud výstižně charakterizuje podstatu jejího počínání,
když uvádí, že zpočátku peníze vracela s určitým přírůstkem jako zhodnocením a
po získání důvěry si půjčovala prostředky vyšší, které ale z větší části
nevracela, a snažila se uspokojovat jen neodbytné věřitele. Nebyla objektivně
způsobilá zhodnotit vypůjčené peníze a byla minimálně srozuměna s tím, že
většinu vypůjčených peněz nikdy nevrátí. Soudy považovaly za vyvrácenou
obhajobu obviněné o předávání peněz osobám pracujícím pro stavební spořitelnu
W., a to jak zprávami této spořitelny, listinami osvědčujícími pátrání po J.
P., tak i výpověďmi poškozených, jimž uváděla různé způsoby zhodnocení peněz
(podnikání v oblasti butiků, úvěr, peníze od nastávajícího manžela apod.).
Soudy neuvěřily ani tvrzení obviněné o zhodnocování peněz prostřednictvím
pracovníků jmenované stavební spořitelny na podkladě informací poskytnutých
právě touto stavební spořitelnou a za účelové označily i její údaje o vykradení
zajišťovacích směnek, přičemž na tomto závěru nic nemění ani případný fakt, že
automobil obviněné byl vykraden (strany 48, 50 až 54 rozsudku soudu prvního
stupně, strana 6 rozsudku odvolacího soudu). Třebaže jde o otázky výlučně
skutkové povahy a z hlediska uplatněného důvodu nerelevantní, dovolací soud
pokládá závěry soudů za opodstatněné, mající oporu ve výsledcích provedeného
dokazování, a rozhodně ani v těchto souvislostech nelze hovořit o tzv.
extrémním rozporu mezi výsledky dokazování a skutkovými zjištěními, která z
nich soudy vyvodily. Takto učiněným zjištěním soudů odpovídají a mají v nich
oporu i právní závěry o existenci podvodného jednání i obohacení na straně
dovolatelky.
Pokud obviněná namítla, že esenciální náležitostí skutkových zjištění je
spolehlivé zjištění výše škody, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo, neboť
„škodu v trestněprávním smyslu nelze směšovat se škodou způsobenou poškozenému
částečným nesplněním závazku ze strany pachatele trestného činu, jejíž náhrada
bývá řešena v adhezním řízení“, nelze jí přisvědčit. Z rozhodnutí soudů naopak
zřetelně plyne, že si těchto odlišností byly soudy vědomy, o čemž svědčí
okolnost, že škoda jako zákonný znak objektivní stránky trestného činu
neodpovídá ve všech případech částce, již byla obviněná povinna zaplatit z
titulu náhrady škody. Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, z hlediska
trestního práva je u trestného činu podvodu nutno považovat za škodu celou výši
vylákaných částek, když jednotlivé dílčí útoky trestného činu podvodu byly
dokonány již momentem převzetí peněžních částek dovolatelkou a následné vrácení
některých částek poškozeným je nutno posuzovat jako náhradu škody (k tomu např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 93/2000, 6 Tdo 1314/2003 publikované
pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr. aj.). Právě na těchto tezích a na tomto odlišném
nazírání na „škodu“ byl postaven výrok o vině na straně jedné a výrok o náhradě
škody na straně druhé, jak je patrno i z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně na straně 58 a rozsudku odvolacího soudu na straně 8.
Soudy se zabývaly i otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu
a jejich závěry nebyly výtkami obviněné významně zpochybněny.
Obecně jistě platí, že skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr.
zák. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat
objektivní stránku tohoto trestného činu. K naplnění zavinění u trestného činu
podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době poskytnutí
peněz jednal jednoznačně v úmyslu tyto buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve
smluvené lhůtě, případně aby alespoň jednal s vědomím, že peníze ve smluvené
lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho
majetku obohatil. Za trestný čin podvodu nelze považovat jednání, kdy teprve po
uzavření smlouvy, na jejímž podkladě byly poskytnuty peníze, vznikly překážky,
které bránily obviněnému splnit závazek ze smluv a které nemohl v době jejich
uzavření ani předvídat, jestliže by jinak byl tehdy schopen závazky splnit,
nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých
důvodů vrácení peněz odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec
nevrátit. Ani jeden z těchto předpokladů vylučujících trestně právní
odpovědnost za trestný čin podvodu však v posuzované věci nebyl shledán.
Obviněná ve vztahu k existenci potřebného zavinění namítla, že přestože se v
rozsudcích soudů konstatuje, že již v době, kdy si od poškozených brala peníze,
jednala v úmyslu je nevrátit a použít je pro vlastní potřebu, tato skutečnost
není doložena žádnými konkrétními fakty, jež by ji potvrzovaly. V této
souvislosti znovu opakovala, že poškozené seznámila s účelem použití peněz,
sama si prostředky pro svoji potřebu neponechávala a průběžně je poškozeným
vracela.
I v tomto případě je výhrada obviněné opřena o námitku skutkové povahy; oproti
zjištěním soudů se hájila tím, že poškození byli seznámeni s účelem použití
peněz a že si peníze pro svoji potřebu neponechávala, naznačovala, že nejednala
v podvodném úmyslu. Tato tvrzení obviněné odporují zjištěním soudů, které s
odkazem na výpovědi poškozených akcentovaly, že obviněná si po relativně
dlouhou dobu vypůjčovala od širokého okruhu osob, jejichž důvěru si získala,
peněžní prostředky, které v převažující části nikdy nevrátila a ani nedoložila,
jak s nimi naložila. Upozornily i na krátkou dobu splatnosti, relativně vysoké
zhodnocení peněžních prostředků nabízené obviněnou a všechny tyto okolnosti
podle nich dokládají nereálnost a obmyslnost jejího počínání (strany 53 až 55
rozsudku soudu prvního stupně, strana 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Byť soudy explicitně nehovoří o tom, zda se obviněná činu dopustila v úmyslu
přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. či eventuálním podle § 4 písm. b) tr. zák.,
je z učiněných skutkových zjištění zjevné, že vzhledem ke svým majetkovým
poměrům v době páchání trestné činnosti, a podmínkám, za nichž byly smlouvy s
poškozenými uzavírány, obviněná nemohla reálně očekávat, že svým závazkům
dostojí, poněvadž sama neměla dostatek finančních prostředků a neměla vytvořeno
ani žádné zázemí, které by bylo objektivně způsobilé zajistit dostatek
peněžních prostředků, a musela být nejméně srozuměna s tím, že jejich
nesplněním způsobí poškozeným škodu, čímž naplnila nejméně znaky zavinění ve
formě eventuálního úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.
Dovolatelka uplatnila s odkazem na judikaturu Ústavního soudu sice relevantně,
avšak nikoliv opodstatněně, také výhradu, že trestní právo a trestněprávní
kvalifikace určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní
základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má
význam především celospolečenský, v zásadě ale nemůže sloužit jako prostředek
nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti
soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě
jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu.
Vyjádřila přesvědčení, že poškození nevyužili všech možností k dosažení
uspokojení svých pohledávek soukromoprávní cestou.
Nejvyšší soud nepomíjí, že trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého
jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat
za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především
celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot.
Nikterak také nezpochybňuje, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky
trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní
povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní
odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny
(k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 in Sbírka nálezů a
usnesení. Sv. 32. N. 42. str. 405, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo
897/2005 aj.). V posuzovaném případě ale přece není žádných pochyb o tom, že
obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky trestného činu podvodu
podle § 250 tr. zák., od samého počátku jednala s podvodným úmyslem a se
záměrem získat majetkový prospěch na úkor druhého účastníka smluvního vztahu.
Je jasné, že právě vznik soukromoprávního závazkového vztahu byl výsledkem ale
i předpokladem pro spáchání trestného činu podvodu. Požadavek, aby prostředků
trestního práva bylo užito až po využití všech možností uspokojení pohledávek
poškozených soukromoprávní cestou, je neopodstatněný a odvrací pozornost od
skutečné podstaty jednání obviněné, kterým není nesplnění řádně vzniklého
soukromoprávního závazkového vztahu, ale od samého počátku jednání podvodné.
Dovolací soud zcela sdílí názor státního zástupce, že zásadu trestní represe
jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat
tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva
jako nástroje k ochraně majetku.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková