8 Tdo 432/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2024 o dovolání obviněného P. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 5 To 74/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 10/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 62 T 10/2023, byl výrokem ad I. obviněný P. B. v bodech 1. a 2. uznán vinným pokračováním ve zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 206 odst. 5 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. B., nar. XY, trvale bytem XY XY, XY – XY, adresa pro doručování XY, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem ad II. byla obviněná M. L. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť tento v žalobním návrhu označený skutek, týkající se jmenované obviněné, není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená I. B. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem ad. III. byl obviněný P. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tento v žalobním návrhu označený skutek, týkající se tohoto obviněného, není trestným činem.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obviněný P. B., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jednak poškozená I. B. Odvolání

obviněného směřovalo proti všem výrokům napadeného rozsudku, státní zástupce svým podáním brojil v neprospěch obviněného proti výroku o uloženém trestu a poškozená napadla odvoláním výrok o náhradě škody, který byl zařazen do bodu I. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 5 To 74/2023, byla podle § 256 tr. ř. všechna odvolání zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku tím, že

1. poté, kdy poškozený J. B., narozený XY (dále i jen „poškozený“), který se od roku 2013 po těžké dopravní nehodě nacházel ve stavu tzv. apalického syndromu – tj. v permanentním vegetativním stavu, nebyl schopen jakéhokoli majetkového právního jednání, ač formálně nedošlo k omezení jeho svéprávnosti, a byl zcela závislý na péči třetí osoby, byl dne 14. 11. 2021 hospitalizován ve vážném zdravotním stavu s onemocněním COVID-19 v Litomyšlské nemocnici, obviněný P. B., vykonávaje funkci opatrovníka poškozeného na základě usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1.

12. 2014, č. j. 0 Nc 34/2014-27, sp. zn. 6 P a Nc 26/2014, které nabylo právní moci dne 6. 12. 2014, s vědomím infaustní – beznadějné prognózy poškozeného, potažmo v očekávání úmrtí poškozeného, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch nakládal s majetkem poškozeného v rozporu s účelem svěření a se současným záměrem, aby se tento nestal součástí budoucí pozůstalosti po poškozeném, konkrétně bez svolení příslušného opatrovnického soudu formou údajných, písemně však neuzavřených darovacích smluv z běžného bankovního účtu poškozeného č. XY a ze spořicího bankovního účtu poškozeného č. XY, vedených u Československé obchodní banky, a.

s., na účet obviněné M. L. B. č. XY, vedený u mBank, S. A., organizační složky, realizoval shodně dne 15. 11. 2021 se stejným popisem „dar sestře“ převody peněžních prostředků v částce 6 200 000 Kč z účtu č. XY a v částce 12 900 000 Kč z účtu č. XY, a to prostřednictvím obviněné M. L. B., která osobně v bance zadala příslušný platební příkaz k bankovnímu převodu, kdy obviněná M. L. B. z uvedené částky v celkové výši 19 100 000 Kč, aniž by s touto částkou v mezidobí jakkoli disponovala, dne 17. 1.

2022 z účtu č. XY převedla částku 6 200 000 Kč a dne 18. 1. 2022 částku 12 900 000 Kč na bankovní účet otce – obviněného P. B. č. XY, vedený u Československé obchodní banky, a. s., a obviněný P. B., který již poté s uvedenými finančními prostředky mohl reálně bez omezení disponovat, tyto finanční prostředky za tvrzeným účelem jejich zhodnocení, přestože nikdy v minulosti obdobným způsobem finanční prostředky poškozeného neinvestoval, ze svého účtu č. XY převedl na bankovní účet č. XY, vedený u České spořitelny, a.

s., jehož majitelem byl jeho zeť – M. L., narozený XY, manžel obviněné M. L. B., a to konkrétně dne 5. 4. 2022 částku 6 500 000 Kč, zaúčtovanou dne 6. 4. 2022, dne 28. 4. 2022 částku 12 000 000 Kč, zaúčtovanou dne 29. 4. 2022, a se zbývající částí ve výši 600 000 Kč obviněný P. B. nakládal přesně nezjištěným způsobem, přičemž M. L. s těmito finančními prostředky ve výši 6 500 000 Kč a 12 000 000 Kč, tj. v celkové výši 18 500 000 Kč, naložil tak, že dne 28. 3. 2022 uzavřel s obchodní společností NAJFIN CZ, s.

r. o., IČO: 27813967, se sídlem Nádražní 962/123, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava, smlouvu o zápůjčce finančních prostředků ve výši 4 500 000 Kč, se splatností do 31. 3. 2023, na jejímž základě M. L. provedl ze svého účtu č. XY převody konkrétních peněžních částek, a to dne 6. 4. 2022 na účet č. XY, vedený u Komerční banky, a.

s., pro majitele obchodní společnost NAJFIN CZ, s. r. o., převod částek ve výši 1 365 251 Kč, 319 385 Kč a 1 292 115 Kč a dne 24. 5. 2022 na účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., pro majitele obchodní společnost NAJFIN CZ, s. r. o., převod částky ve výši 1 523 249 Kč, dne 28. 4. 2022 uzavřel s obchodní společností LeaseBack Invest, s. r. o., IČO: 07377703, se sídlem Příkop 838/6, Zábrdovice, 602 00 Brno, smlouvu o zápůjčce finančních prostředků ve výši 7 000 000 Kč, se splatností do 30. 4.

2023, na jejímž základě provedl M. L. dne 29. 4. 2022 ze svého účtu č. XY na účet č. XY, vedený u Raiffeisenbank, a. s., pro majitele obchodní společnost LeaseBack Invest, s. r. o., převod částky ve výši 7 000 000 Kč, dne 28. 4. 2022 uzavřel s obchodní společností LeaseBack Invest, s. r. o., IČO: 07377703, se sídlem Příkop 838/6, Zábrdovice, 602 00 Brno, smlouvu o zápůjčce finančních prostředků ve výši 5 000 000 Kč, se splatností do 31. 7. 2022, dle dodatku ke smlouvě ze dne 30. 9. 2022 s posunutou splatností do 31.

3. 2023, na jejímž základě provedl M. L. dne 29. 4. 2022 ze svého účtu č. XY na účet č. XY, vedený u Raiffeisenbank, a. s., pro majitele obchodní společnost LeaseBack Invest, s. r. o., převod částky ve výši 5 000 000 Kč a zbývající část, konkrétně částku ve výši 2 000 000 Kč, M. L. po dohodě s obviněným P. B. použil na splacení svých úvěrů u Air Bank, a. s., a České spořitelny, a. s., čímž obviněný P. B. způsobil poškozenému J. B., který dne 25. 11. 2021 v důsledku onemocnění COVID-19 zemřel, škodu ve výši 19 100 000 Kč, s vědomým dopadem do řízení o pozůstalosti po jmenovaném,

2. poté, kdy poškozený J. B., narozený XY, který se od roku 2013 po těžké dopravní nehodě nacházel ve stavu tzv. apalického syndromu – tj. v permanentním vegetativním stavu, nebyl schopen jakéhokoli majetkového právního jednání, ač formálně nedošlo k omezení jeho svéprávnosti, a byl zcela závislý na péči třetí osoby, byl dne 14. 11. 2021 hospitalizován ve vážném zdravotním stavu s onemocněním COVID-19 v Litomyšlské nemocnici, obviněný P. B., vykonávaje funkci opatrovníka poškozeného na základě usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 12. 2014, č. j. 0 Nc 34/2014-27, sp. zn. 6 P a Nc 26/2014, které nabylo právní moci dne 6. 12. 2014, s vědomím infaustní – beznadějné prognózy poškozeného, potažmo v očekávání úmrtí poškozeného, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch nakládal s majetkem poškozeného tak, aby se tento nestal součástí budoucí pozůstalosti po poškozeném, konkrétně bez svolení příslušného opatrovnického soudu formou darovací smlouvy datované dnem 14. 11. 2021, kterou v přesně nezjištěné době po začátku hospitalizace poškozeného v Litomyšlské nemocnici uzavřel de facto sám se sebou, za poškozeného sobě daroval osobní motorové vozidlo tov. zn. FORD Tourneo Custom, RZ XY, VIN: XY, které bylo speciálně upravené pro převoz osob s těžkým zdravotním postižením a jehož hodnota ke dni uzavření předmětné darovací smlouvy činila nejméně 800 000 Kč, čímž poškozenému J. B., který dne 25. 11. 2021 v důsledku onemocnění COVID-19 zemřel, způsobil škodu ve výši nejméně 800 000 Kč, s vědomým dopadem do řízení o pozůstalosti po jmenovaném,

kdy jednáním popsaným pod body 1. a 2. tak obviněný P. B. způsobil poškozenému J. B. škodu v celkové výši 19 900 000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 5 To 74/2023, podal obviněný P. B. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Dovolatel nejprve předeslal, že s ohledem na výjimečnost případu, kterou soudy obou stupňů chybně zdůraznily pouze při úvaze o trestu, bylo třeba velmi pečlivě hodnotit, zda posuzovaným jednáním došlo k naplnění objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu a též subjektivní stránky. Připomenul, že již před soudem prvního stupně velmi podrobně odůvodnil, proč nelze dospět k závěru o naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Předpokládal, že odvolací soud podrobí právní hodnocení skutku, učiněné soudem prvního stupně, pečlivému přezkumu, nicméně soud druhého stupně se jeho argumenty nezabýval. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud

bez výhrad akceptoval právní posouzení skutku tak, jak je učinil soud prvního stupně. V této souvislosti proto dovolatel poukázal na judikaturu týkající se náležitého odůvodnění rozhodnutí soudu o opravném prostředku, konkrétně na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 226/06 a dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015 a sp. zn. 7 Tdo 1380/2018. Na jejich základě obviněný označil dovoláním napadené rozhodnutí za věcně nesprávné.

6. Dovolatel zopakoval, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Poté se zabýval obecným výkladem znaku „přisvojení si cizí věci“ a v tomto světle vyzdvihl zásadní okolnosti daného případu. Konstatoval, že poškozený J. B. se svými finančními prostředky nikdy nedisponoval, neboť byl trvale upoután na lůžko. S ohledem na jeho zdravotní stav a velmi omezenou schopnost komunikace disponoval s finančními prostředky bez faktického či formálního omezení obviněný. K dispozicím s finančními prostředky došlo v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že poškozený J. B. zemře. Finanční prostředky převedené na účet M. L. považovala ona sama, její manžel M. L. i dovolatel za peníze J. B., a to až do jeho smrti – byly připraveny pro případ, že je bude třeba vynaložit v jeho zájmu, což byl základní účel, pro který tyto finanční prostředky obviněný postupně na účtech naspořil z peněz, z podstatné části získaných od Ministerstva obrany (i v soudních sporech). Jednáním obviněného ani jeho dcery nebyl „zmařen základní účel svěření věci“ (peněz). J. B. nebyl „trvale vyloučen z dispozice“ s těmito penězi, neboť s nimi nikdy nedisponoval. Smrt J. B., která nastala dne 25. 11. 2021, byla s ohledem na jeho zdravotní stav událostí prakticky jistou, a to již v době uskutečnění převodu (devět, resp. deset dní předtím). V důsledku smrti poškozeného nastal stav vylučující možnost spáchání trestného činu zpronevěry vůči němu po 25. 11. 2021. Soudy tedy dospěly k závěru, že J. B. byl obviněným úmyslně „trvale vyloučen z dispozice“ pouze z toho, že od 14. 11. do 25. 11. 2021 byly finanční prostředky uloženy na účtu jeho sestry, což měl za formalistický, nesprávný právní závěr.

7. Dovolatel zpochybnil také naplnění znaku „způsobení škody na cizím majetku“. Oba soudy vycházely z nesprávného právního závěru, že obviněný jednal s úmyslem způsobit svému synovi škodu. Nic takového ovšem nevyplývá ani ze skutkové věty výroku o vině, v němž je zmíněn pouze úmysl získat neoprávněný majetkový prospěch a záměr, aby se majetek poškozeného nestal součástí budoucí pozůstalosti. Ani jeden z těchto záměrů ovšem není bez dalšího kvalifikačním znakem trestného činu zpronevěry. V této souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14, podle něhož trestní právo hmotné nepřipouští, aby existence jakýchkoliv znaků skutkové podstaty byla apriorně předpokládána jako daná.

8. Dovolatel pokračoval výhradami ohledně naplnění subjektivní stránky. Uvedl, že podmínkou jeho odsouzení za spáchání trestného činu zpronevěry, kterého se měl dopustit vůči J. B., je, že nejpozději k poslednímu dni života poškozeného byly jeho jednáním naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, a to včetně úmyslu. Obviněný citoval závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1060/2017, podle kterého je pro dokonání trestného činu zpronevěry rozhodný okamžik, ve kterém pachatel vyloučil poškozeného z dispozice s věcí, a způsobil tím škodu na cizím majetku. Jakákoliv následná dispozice s věcí již nemá na naplnění znaků skutkové podstaty citovaného trestného činu žádný vliv. Soudy obou stupňů však v rozporu se zde uvedeným právním názorem naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry vůči J. B. z podstatné části dovodily událostmi, které nastaly až po jeho smrti. Úmysl, jako součást jednání směřující výlučně vůči J. B., má být prokazován tím, že obviněný „neprovedl žádné materiální kroky, které by směřovaly ke spravedlivému dědickému vyrovnání s I. B.“. Dovolatel proto položil otázku, jakou to má souvislost. Sám odpověděl, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu jeho jednáním vůči synovi žádnou.

9. Obviněný opět poukázal na zjištění, že skutku se měl dopustit v době očekávání úmrtí J. B., tj. s vědomím beznadějné prognózy jeho zdravotního stavu. Jednal tak s vnitřní výhradou, že stav, kdy byly finanční prostředky na účtu sestry poškozeného, vytvořil pouze „pro případ smrti svého syna“. Jde přitom o typickou podmínku civilního práva ve smyslu ustanovení § 548 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Motivem jednání dovolatele bylo nezaplatit poplatky notáři v případě, že syn zemře. Nebylo jeho vůlí, aby byl syn za svého života poškozen ve smyslu ztráty finančních prostředků, jejichž základním účelem byla případná nutnost zajištění péče o něj jinak než péčí vlastní rodiny. Z tohoto důvodu byly převody peněz učiněny v okamžiku, kdy bylo prakticky jisté, že syn zemře. V době činu bylo z téhož důvodu jisté, že syn nebude poškozen. Nelze přehlédnout, že podstatná část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně popisuje záležitosti, týkající se výlučně obviněného a jeho manželky I. B. Tyto záležitosti nemají ve vztahu k jednání, kterého se měl dopustit vůči svému synovi, a za nějž byl odsouzen, žádný podstatný právní význam.

10. Dovolatel namítl i „extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry“, když popis skutku, za který byl odsouzen, neobsahuje jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry – úmysl způsobit škodu na cizím majetku, v tomto případě na majetku syna J. B. S ohledem na shora uvedené skutečnosti týkající se subjektivní stránky měl být zpracován znalecký posudek z oboru psychologie na osobu obviněného, neboť takový důkaz je třeba s ohledem na výjimečnost případu považovat za podstatný. Jeho osobnostní rysy, zjištěné znaleckým posudkem, mohou významným způsobem napomoci k objektivizaci závěrů o jeho „vnitřním psychickém vztahu k podstatným složkám trestného činu“.

11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 5 To 74/2023-644, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 62 T 10/2023, a ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby byla věc v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.

12. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že měl být uplatňován rovněž dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v kombinaci s dále deklarovanými dovolacími důvody uvedenými v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Navzdory tomuto formálnímu nedostatku je však dovolání přezkoumatelné po věcné stránce.

13. Dále státní zástupce rozebíral zákonný rozsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval však, že obviněný adresně nevytkl flagrantní vady důkazního řízení, pro které by mohl být naplněn. Námitka nedostatku v popisu skutku co do vyjádření úmyslu způsobit škodu na majetku syna se s předvídaným záběrem tohoto dovolacího důvodu rozchází. Případné pochybení v popisu žalovaného skutku, že není dostatečný pro hmotněprávní subsumpci pod zákonné znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z hlediska vyjádření subjektivní stránky, lze totiž podřazovat pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce vyjádřil názor, že skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním přitom odpovídají zákonným znakům zločinu zpronevěry, včetně zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž byly v potřebné míře objasněny a prokázány provedeným dokazováním. Ukazuje se, že obviněný jednal v úmyslu získat neoprávněný prospěch a s takto zaujatým úmyslem nakládal s majetkem syna v rozporu s účelem svěření majetku, a to se záměrem, aby se nestal budoucí pozůstalostí po poškozeném.

14. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky vztahující se k absenci objektivní a subjektivní stránky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přesto jim nelze přiznat opodstatnění. Státní zástupce zvýraznil, že obviněný začal s projednávanou trestnou činností fakticky tehdy, jakmile byl syn hospitalizován, resp. jakmile se dozvěděl o vysoce pravděpodobné prognóze, nikoli však zcela jistém, blížícím se úmrtí poškozeného, k němž poté došlo s odstupem deseti dnů. Dovolatel – s ohledem na vyostřené konfliktní vztahy s manželkou – uskutečňoval kroky směřující k výrazněnému snížení aktiv budoucí pozůstalosti po synovi. Nepodnikl žádné opatření, aby se polovina dědictví dostala jeho manželce, resp. matce syna, v souladu se zákonným hlediskem udávaným v druhé dědické třídě. Obviněnému prospívala legitimita získání jen poloviny z celého majetku z pozůstalosti. Záměrem však sledoval získání dědictví po synovi v podstatně větším podílu, než na jaký měl nárok, resp. hodlal podstatně zkrátit dědický podíl připadající I. B. Nelze přisvědčit tvrzení, podle něhož obviněný chtěl pouze dočasně převést finanční prostředky do dispozice M. L. B. Jmenovaná měla dispoziční oprávnění k účtům poškozeného, a proto například v situaci náhlých zdravotních problémů na straně obviněného mohla s finančními prostředky poškozeného disponovat a použít tyto prostředky ve prospěch poškozeného, například za účelem nákupu léků či zdravotnického materiálu, úhrady převozu do zdravotnického zařízení apod. Převody finančních prostředků z účtů poškozeného na účet M. L. B. se jeví být zcela zbytečné z nastíněného pohledu. Rovněž byla vyvrácena obhajoba týkající se snahy vyhnout se zdlouhavému dědickému řízení, notářským poplatkům a disponovat finančními prostředky pro aktuální potřeby, nakolik obviněný soustředil sám množství finančních prostředků již v době smrti poškozeného. Zájmové finanční prostředky poškozeného zůstaly po dobu několika měsíců nevyužity na běžném účtu M. L. B. a teprve následně byly investovány formou zápůjček jednotlivým společnostem.

15. K výhradám, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkami odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce uvedl, že dovolání nelze založit pouze na výhradě vůči rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, pokud zůstávají nezodpovězeny dílčí námitky obhajoby z řádného opravného prostředku, a to minimálně vzhledem k § 265a odst. 4 tr. ř. Následně statní zástupce podrobněji připomenul judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, která odvolacímu soudu umožňuje do přijatelné míry převzít odůvodnění soudu nižšího stupně. Sám následně uzavřel, že k okruhům vznesené obhajoby se vztahují především body 47. až 55. (skutková zjištění), potažmo body 56. až 59. (právní posouzení) odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které přes znatelnější stručnost ještě dostojí požadavkům kladeným § 134 odst. 2 tr. ř.

16. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

20. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

21. Z obsahu dovolací argumentace je zjevné, že drtivou většinu uplatněných námitek lze zařadit do zákonného rámce ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho prostřednictvím obviněný brojil proti naplnění všech zákonných znaků zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Nad rámec vymezení jím zvolených dovolacích důvodů se obviněný ohradil také proti postupu soudu druhého stupně, který se (podle jeho názoru) nedostatečně zabýval námitkami v podaném odvolání. Nejvyšší soud shledal, že ani jednu z uplatněných výhrad nelze hodnotit jako relevantní, resp. opodstatněnou ve smyslu odkazovaných dovolacích důvodů.

22. Jak bylo právě zmíněno, výhrada nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nezapadá do zákonného rozsahu žádného dovolacího důvodu, přesto je však potřeba zkoumat, zda namítaným pochybením nedošlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí (je-li opravdu shledána) totiž obecně patří do okruhu zásadních vad, kterými jsou základní principy spravedlivého procesu narušeny. K dané problematice je vhodné připomenout, že judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. Že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Soud druhého stupně právě uvedené požadavky dodržel. Odůvodnění jeho usnesení je sice stručnější, nicméně z jeho obsahu lze zcela jednoznačně dovodit, jaký byl jeho náhled na veškeré námitky uplatněné obviněným v jím podaném odvolání. Za situace, kdy skutkové i právní hodnocení soudu prvního stupně bylo věcně zcela správné, nelze spatřovat pochybení v tom, že soud druhého stupně takové hodnocení aproboval, přejal za své a v podrobnostech na ně odkázal. Obdobně bude postupovat také Nejvyšší soud v dovolacím řízení, jelikož i on se s úvahami a závěry soudu prvního stupně v celém rozsahu ztotožnil.

23. Dovolatel se v mimořádném opravném prostředku soustředil především na zpochybnění závěru obou soudů o naplnění obligatorních znaků trestného činu zpronevěry, které jsou definovány v základní skutkové podstatě § 206 tr. zákoníku a od nichž se odvíjí také naplnění znaků souvisejících kvalifikovaných skutkových podstat. Podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, resp. možnost nakládat s ní jako s vlastní, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2589).

24. Sám obviněný ve svém dovolání uvedené teoretické poučky k přisvojení si svěřené věci citoval a tvrdil, že v jeho případě k ničemu takovému fakticky nedošlo. Ani přes nesporná specifika dané trestní věci se s ním není možno ztotožnit. Ač Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že finanční prostředky i motorové vozidlo zůstaly i po spáchání skutku reálně k dispozici pro potřeby umírajícího J. B., nelze odhlédnout od účelu svěření majetku poškozeného, jak jej definoval opatrovnický soud. Tímto účelem byla správa majetku v rozsahu běžné správy jmění s tím, že nejedná-li se o běžnou správu jmění, vyžaduje se k naložení se jměním opatrovaného schválení soudu (srov. např. listinu o jmenování opatrovníka ze dne 23.

12. 2014, č. l. 7). Dané skutečnosti byly dovolateli velice dobře známy, což soud prvního stupně pregnantně odůvodnil v bodech 28. až 30. svého rozsudku. Přesto však dovolatel stanovené podmínky vědomě porušil, když bez předchozího souhlasu opatrovnického soudu provedl sám i s pomocí své dcery transakce, které dalece přesahovaly běžnou správu majetku poškozeného. Teprve na základě toho obviněný docílil možnosti neomezené dispozice s věcmi, které si nezákonně přisvojil, jelikož z pozice opatrovníka ke zcela libovolné dispozici s majetkem svého syna rozhodně oprávněn nebyl.

Dovolatel také namítal, že poškozeného ve skutečnosti nevyloučil z dispozice s jeho majetkem, neboť ten se svým jměním nikdy nenakládal a ani toho nebyl vzhledem k vysoce nepříznivému zdravotnímu stavu schopen. Ani to ovšem neznamená, že zmíněné vyloučení poškozeného (svěřitele) z dispozice se svým majetkem nenastalo, neboť došlo k účelovému vyvedení věcí z jeho majetkové sféry, která byla (alespoň do určité míry) pod kontrolou opatrovnického soudu z důvodu, aby s finančními i jinými prostředky nebylo nakládáno v rozporu se zájmy opatrované osoby.

Nadto je velmi podstatné, že tímto jednáním byli (resp. mohli či měli být) z budoucí dispozice s majetkem trvale vyloučeni i právní nástupci poškozeného, jehož brzké úmrtí bylo v době spáchání skutku v podstatě jisté. I bez ohledu na stav J. B. v době činu tedy lze uzavřít že znak přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena, byla jednáním dovolatele z formálního hlediska naplněna, když uskutečnil převody finančních prostředků z bankovních účtů syna i převod motorového vozidla Ford na svou osobu.

Neoprávněné vyvedení předmětných věcí z majetku syna přitom naplňuje jak objektivní kritéria daného znaku skutkové podstaty podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, tak je pokryto i zaviněním, jelikož dovolatel věděl, že nemůže činit takové úkony bez svolení opatrovnického soudu, přesto však tak učinit chtěl a také tak zcela záměrně a s vědomím všech podstatných okolností učinil. Jednal tudíž plně v intencích § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

25. Přestože tedy obviněný evidentně neměl v úmyslu jakkoli poškodit přímo J. B., který posuzované jednání nebyl vůbec schopen vnímat a ani se v neprospěch jeho osoby (za jeho života) žádným způsobem prakticky neprojevilo, přesto je třeba považovat jej (minimálně z trestněprávního hlediska) za poškozeného, poněvadž byl o svůj majetek reálně a hlavně neoprávněně připraven. V souvislosti s tím nemůže být žádných pochyb ani o naplnění dalšího znaku skutkové podstaty § 206 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího ve způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku.

Ta vznikla právě těmito protiprávními vývody hodnot z majetkové sféry poškozeného. Stejně tak není pochyb ani o výši této škody, za kterou je u trestného činu zpronevěry nutno považovat celou skutečnou hodnotu zpronevěřených věcí, tj. 19 100 000 Kč jakožto výši finančních prostředků vyvedených z účtů J. B. a 800 000 Kč představující hodnotu vozidla Ford, tedy dohromady 19 900 000 Kč. Všechny tyto útoky se měly odehrát ještě za života poškozeného, proto v rámci úvah o výši způsobené škody nelze brát v potaz případné rozdělení majetku v dědickém řízení.

V neposlední řadě je opět třeba připomenout, že uvedenou škodu způsobil dovolatel svým aktivním jednáním s vědomím všech souvislostí, a proto je i v případě tohoto znaku skutkové podstaty nutno dovodit zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

26. Lze připustit, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k J. B. víceméně formálně. To koneckonců potvrdily i soudy obou nižších instancí a tato skutečnost se jasně projevila ve výroku o uloženém trestu. Soud prvního stupně dokonce v odůvodnění svého rozhodnutí několikrát naznačil, že pokud by dovolatel získané majetkové hodnoty následně spravedlivě rozdělil mezi sebe a svou manželku I.

B. (tj. mezi oba oprávněné dědice po zemřelém J. B.), byla by společenská škodlivost jeho činu natolik nízká, že by bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Akceptovat takové řešení by nebylo vyloučeno. Nicméně dovolatel nic podobného neučinil. Svou manželku (která o syna od dopravní nehody až do jeho smrti pečovala) o převodech finančních prostředků ani automobilu (učiněných ještě v době, kdy poškozený žil) vůbec neinformoval, nežádal její souhlas, ani neučinil žádné kroky k rozdělení daného majetku.

Fakticky (a zcela protiprávním způsobem) ji tak vyloučil z podílu na dědictví, na který měla ze zákona nárok, a namísto toho nakládal s neoprávněně nabytým majetkem jako s vlastním. Soud prvního stupně proto zejména v bodě 72. odsuzujícího rozsudku správně konstatoval, mimo jiné, že účel svěření majetku k řádnému výkonu správy nepochybně vylučuje, aby svěřené věci byly vyvedeny z majetkové správy poškozeného se záměrem zásahu do budoucího předpokládaného řízení o pozůstalosti, ke škodě kteréhokoli dědice.

Soud také důvodně připomenul, že je zásahem do práv poškozeného, který nepořídil závěť, aby bez jeho souhlasu byl dotčen podíl jeho zákonného dědice – osoby jemu blízké. Ačkoliv sám obviněný ve svém dovolání požadoval, aby veškeré jeho jednání bylo hodnoceno pouze ve vztahu k jeho synovi, a nikoli jakékoli další osobě, nelze s ním v tomto bodě souhlasit, neboť jeho jednání znamenalo citelný zásah do majetkové sféry další osoby – zákonné dědičky J. B., kterou je nutno, byť nepřímo, chápat také jako poškozenou (srov. dále bod 74.

rozsudku soudu prvního stupně). Lze doplnit, že i ve vztahu ke své manželce postupoval dovolatel zcela cíleně (v opačném případě by ji musel o jeho krocích alespoň informovat), přičemž následnými dispozicemi s majetkem dal v podstatě najevo, že s ním hodlá nakládat výlučně on sám. I v tomto aspektu jeho jednání lze proto dovodit přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

27. Je možno shrnout, že obviněný byl zcela po právu odsouzen za trestnou činnost, popsanou ve výroku I. 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně. Relevanci přitom nelze přiznat výhradám směřujícím do popisu skutku, poněvadž všechny znaky objektivní stránky zločinu zpronevěry jsou ve skutkové větě dostatečným způsobem vyjádřeny, stejně jako motivace, která obviněného k jeho činu vedla a z níž lze bez dalšího dovodit i naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Posledně zmíněná okolnost byla bez důvodných pochybností prokázána a odpovídajícím způsobem také odůvodněna především v rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud potvrdil jako správný. Za této situace nebylo potřeba provádět další dokazování, a to ani požadovaným vypracováním znaleckého posudku z oboru psychologie na osobu dovolatele. K tomu je vhodné připomenout, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Navrhovaný znalecký posudek neměl v posuzované věci žádnou důkazní relevanci, což soud prvního stupně správně konstatoval v odst. 70. svého rozsudku. V souladu s výše popsanými požadavky Ústavního soudu postupoval též soud odvolací, jenž v bodě 54. napadeného usnesení vysvětlil, proč neshledal důvod pro doplnění dokazování.

28. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 5. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu