Vrchní soud v Olomouci o odvoláních všech obviněných nově rozhodl rozsudkem ze
dne 26. 1. 2006, sp. zn. 1 To 87/2004, tak, že oba napadené rozsudky zrušil
podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. všech
devět obviněných uznal vinnými, že:
1) obvinění S. P., I. H., Ing. V. Ž., Ing.
A. O., CSc., a M. H.
„v úmyslu získat majetkový prospěch se vědomě zapojili do
podvodných operací s cennými papíry, vystavenými na mnohamilionové částky v
amerických dolarech (USD) ve prospěch firmy K., spol. s r. o., tím způsobem, že
v přesně nezjištěný den koncem měsíce března 1994, v O., obžalovaný S. P.,
který byl iniciován obžalovaným Ing. A. O., CSc., společně s obžalovaným I. H.,
vystavili nejméně 4 kusy směnek na formuláři s anglickým textem, datované dnem
24. 3. 1994, každou v nominální hodnotě 2 milionů USD, tedy celkem v nominální
hodnotě nejméně 8 milionů USD, podle kterých se obžalovaný I. H., přestože ve
skutečnosti nedisponoval žádnými odpovídajícími majetkovými prostředky,
zavazoval ve stanovené lhůtě zaplatit uvedenou finanční částku ve prospěch
firmy K., spol. s r. o., jejímž jediným majitelem byl obžalovaný S. P.,
když
tyto směnky vystavili poté, co prostřednictvím obžalovaného M. H. obdrželi od
Ing. A. O., CSc., mimo jím navrácených tří kusů směnek vystavených v českém
jazyce na částku 2 miliony USD, i příslušný mezinárodní formulář, který
obžalovaný S. P. nechal rozmnožit;
prostřednictvím obžalovaného M. H. byly
uvedené 4 ks směnek poté, co byly notářsky ověřeny, předány obžalovanému Ing.
A. O., CSc.,
krátce poté obžalovaný S. P. vystavil společně s obžalovaným I.
H. další 4 ks směnek na mezinárodním formuláři, každou na částku 2 miliony USD,
obžalovaný S. P. pak na pokyn obžalovaného Ing. A. O., CSc., ke zvýšení
obchodovatelnosti směnek, využil svých osobních kontaktů na vedoucího úvěrového
oddělení Č. s., a. s., pobočky v O., obžalovaného Ing. V. Ž., který na jeho
žádost, aby směnka byla opatřena tzv. avalem, neoprávněně opatřil předmětné
směnky razítkem Č. s., a. s., pobočka O.;
kontakty mezi obžalovaným S. P. a
obžalovaným Ing. A. O., CSc., při předávání potřebných tiskopisů a vyplněných
směnek zajišťoval obžalovaný M. H., který nejméně ve třech případech
zprostředkoval předání směnek mezi obžalovanými a rovněž obžalovaného P.
instruoval, jakým způsobem má být směnka vyplněna;
obžalovaný Ing. A. O.,
CSc., po převzetí směnek opatřených razítkem Č., a. s., pobočka O., využil
svých obchodních kontaktů a prostřednictvím další osoby, proti které je vedeno
trestní stíhání samostatně, směnky předal nezjištěným způsobem do B. v Maďarské
republice, kde za pomoci dalších osob, cizích státních příslušníků, bylo
provedeno nezjištěným způsobem rozmnožení směnek, které však již byly padělány
tak, že byly opatřeny padělanými podpisy pracovníků Č. s., a. s., pobočky O., a
byla upravena doba a místo splatnosti směnek, a poté byly tyto padělky uváděny
do oběhu v celé řadě zemí;
v důsledku opatření směnek avalem hrozila v
případě jejich uplatnění Č. s., a. s., škoda až do výše plnění vyplývajícího z
ručitelského závazku“,
2) obvinění R. K., Ing. M. H., T. G. a D. K.
„poté, co
padělané směnky ve prospěch firmy K., spol. s r. o., O., v nominální hodnotě 2
miliony USD a 20 milionů USD, měly být uplatněny jako platební prostředek v
obchodních vztazích, se spolupodíleli na činnostech, v jejichž důsledku by
došlo k obohacení též blíže nezjištěných osob tak, že
obžalovaní T. G. a D.
K. v přesně nezjištěné době v měsíci květnu či červnu 1994 na podnět další
osoby, proti níž je vedeno trestní stíhání samostatně, zabezpečili verifikaci
anglického překladu, který obžalovaní a další nezjištěné osoby využili k tomu,
že různé peněžní ústavy v zahraničí byly ve formě tzv. Blocked funds letter
(blokace prostředků) nepravdivě informovány o tom, že u Č., a. s., divize
úvěrů, centrála P., má firma K., spol. s r. o., O., k obchodním operacím
„zablokovánu“ částku 160 milionů USD, k čemuž bylo použito padělaných tiskopisů
Č., a. s., padělaných razítek Č., a. s., a firmy K., spol. s r. o., padělaných
notářských ověření různých dokladů, kdy po spojení s Č. s., a. s., divize
úvěrů, centrála P., byla uvedena na dokladech telefonní a faxová čísla, která
ve skutečnosti sloužila pro spojení na obžalované R. K. a Ing. M. H., kteří se
takto vydávali za ústředí Č. s., a. s., v P., a v tomto jednání obžalovaní
pokračovali do jejich zadržení orgány PČR v měsících listopadu, resp. prosinci
roku 1994,
přičemž v důsledku toho, že padělané směnky byly opatřeny avalem,
hrozila v případě jejich uplatnění Č. s., a. s., škoda až do výše plnění
vyplývajícího z ručitelského závazku, a škoda jiným peněžním ústavům, pokud by
v důsledku podvodně potvrzené blokace prostředků u Č. s., a. s., poskytly
financování obchodů, které měly padělané směnky zajišťovat“.
Takto popsané
jednání odvolací soud právně kvalifikoval u všech devíti obviněných jako
přípravu k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4
tr. zák. a uložil jim podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr.
zák. tyto tresty:
obviněnému S. P. trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti
měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s
dozorem, obviněnému I. H. trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon
podle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, obviněnému Ing. V. Ž.
trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 60a
odst. 1, 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání pěti let, zároveň mu podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50
odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
zaměstnání a podnikatelské činnosti v bankovním a peněžním sektoru na dobu pěti
let, obviněnému Ing. A. O., CSc., trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl
roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s
dozorem, obviněnému R. K. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož
výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, zároveň mu
uložil podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci v rozsudku
blíže specifikované, obviněnému Ing. M. H. trest odnětí svobody v trvání čtyř
roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s
dozorem, obviněnému T. G. trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro
jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem,
obviněnému D. K. trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon
jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a obviněnému M.
H. trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle § 58 odst.
1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění S. P. a I. H. (oba
prostřednictvím obhájce JUDr. J. O.), Ing. A. O., CSc. (prostřednictvím obhájce
JUDr. M. H.), R. K. (prostřednictvím obhájce P. T.), Ing. M. H.
(prostřednictvím obhájce JUDr. M. K.), T. G. (prostřednictvím obhájce JUDr. M.
K.) a D. K. (prostřednictvím obhájce JUDr. V. S.). Dovolání ve prospěch i
neprospěch obviněného M. H. podala také nejvyšší státní zástupkyně.
Obvinění
S. P. a I. H. opřeli svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedli v něm, že soud druhého stupně provedl
„důkazy“ ve veřejném zasedání za rekordní 2,5 hodiny a vydal rozsudek s
obsáhlým odůvodněním, které však neodpovídá provedenému procesnímu řízení.
Zdůraznili, že ačkoliv odvolací soud přisvědčil tomu, že poškozeným subjektem
je Č. s., a. s., a citoval zákon směnečný a šekový, je zřejmé, že forma tzv.
avalu, včetně smyšlených osob, činí neplatným závazek směnečného rukojmího.
Navíc soud nerespektoval znalecký posudek znalce Ing. V. B. z oboru ekonomika,
peněžnictví a pojišťovnictví, se specializací na bankovnictví, ze kterého
vyplynulo, že při přístupu k systému S.W.I.F.T. a K.T.T. existují u
korespondenčních bank podpisové vzory a tudíž běžné faxové číslo fyzické nebo
právnické osoby, která není členem společnosti, nelze S.W.I.F.T. odeslat ani
přijmout, a k uzavření smlouvy je nutný indosament obdržitele a převedení
směnky oprávněnou osobou (v tomto případě obviněným S. P.). Pokud jde o
vystavení směnky I. H. ve prospěch S. P., jednalo se o nekrytou směnku, která u
obou obviněných zakládala skutkový omyl. Tato skutečnost navíc nemohla být
objasněna, protože trestní řízení proti hlavnímu organizátorovi trestné
činnosti B. Š. bylo vyloučeno k samostatnému řízení.
Dovolatelé dále
namítali, že odvolací soud se vůbec nezabýval tím, že obviněný S. P. zničil
originály směnek a nevěděl, že směnky byly padělány; jde prý tak o důvod zániku
trestnosti dobrovolným upuštěním. V závěru svého podání navrhli, aby Nejvyšší
soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a
též vadné řízení jemu předcházející a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu
projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. A. O., CSc., své dovolání opřel o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poukazoval v něm na diametrální
rozdílnost právních názorů Vrchního soudu v Olomouci vyjádřených ve dvou po
sobě jdoucích rozhodnutích o odvoláních. Vytýkal odvolacímu soudu, že nijak
nedoplnil dokazování a pouze přehodnotil své původní vývody, přestože Nejvyšší
soud svým rozhodnutím požadoval pouze zpřesnění a podrobnější odůvodnění
původního zprošťujícího rozsudku. Hodnotící závěr, obsažený ve výroku
odsuzujícího rozsudku, odvolací soud přejal od nalézacího soudu, ačkoliv
postrádá oporu v důkazech. Soud měl rozhodovat na základě zásady in dubio pro
reo a zprostit jej obžaloby.
Dovolatel rovněž namítal, že soudy
nerespektovaly rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS
554/04, jež podrobně citoval, a neřešily problém proporcionality v souvislosti
s jeho právem na spravedlivý proces. Vůbec se tak nezabývaly tím, že postupem
času dochází k oslabení individuální i generální prevence, takže uložený trest
má po tolika letech probíhajícího řízení ryze represivní charakter, a
nepřihlédly ani k tomu, že trestná činnost byla pouhým excesem v jeho jinak
řádném životě. Nevzaly ani v úvahu, že společnost v mezidobí prošla zásadními
změnami a byla konfrontována s daleko nebezpečnějšími formami hospodářské
kriminality.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní
zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám rozhodl o
zproštění obžaloby.
Obviněný R. K. ve svém podání uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Poté, co stručně zrekapituloval
dosavadní průběh řízení, se zaměřil na rozbor předchozího usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2004. V této souvislosti namítl, že dovolací soud Vrchnímu
soudu v Olomouci vytkl, že dosavadní výsledky dokazování nedávají dostatečně
spolehlivý podklad k rozhodnutí ve věci, zejména pak u obviněných, kteří se
měli na trestné činnosti podílet menší měrou. Ačkoliv dovolací soud poukázal na
nevýrazný podíl právě tohoto obviněného na trestné činnosti, Vrchní soud v
Olomouci rozhodl zcela opačně, než učinil ve svém prvním rozhodnutí a uznal jej
vinným, aniž by doplnil předchozí dokazování. Přitom právě podíl na trestné
činnosti hraje důležitou roli při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti.
Dovolatel dále poukázal na tiskovou zprávu Ústavního soudu ze dne
25. 4.
2005, v níž tento soud citoval rozhodnutí, jímž zrušil rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který – ačkoliv ve věci konstatoval průtahy – nevyvodil z toho žádné
závěry. Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že je třeba zkoumat, jaké
důsledky má porušení práva na spravedlivý proces na přiměřenou délku řízení,
zejména zda trest odnětí svobody je v souvislosti s délkou řízení přiměřený či
nikoliv. Obviněný zdůraznil, že se nepodílel ani na jediném dni průtahů, vždy
se dostavil na předvolání, proto uložený trest neodpovídá citovanému rozhodnutí
Ústavního soudu.
Závěrem svého podání tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž dovolání směřuje, a
následně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému
projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. odklad
výkonu rozhodnutí, příp. přerušení výkonu trestu.
Obviněný Ing. M. H. své
dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
K
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že ve
spise není jediný důkaz o tom, že měl zajišťovat telefonická a faxová spojení
ze své firmy. V březnu roku 1994 totiž převedl svůj obchodní podíl a od té doby
se již ve firmě nezdržoval. Nepopíral sice, že ve spise jsou důkazy o tom, že
se uskutečnily telefonáty a byly posílány faxy s hlavičkou Č. s., namítal však,
že byt ani počítač nebyl jeho a že nebylo prokázáno, že by zajišťoval přijímání
a odesílání zpráv. Jeho tvrzení bylo navíc svědecky potvrzeno. V té souvislosti
namítal, že bylo rozhodnuto o jeho vině, ačkoliv nebyl snesen žádný důkaz, že
by věděl o padělaných směnkách a o nezákonnosti transakce s bankovní zárukou.
Trestní řízení neprobíhalo v souladu s trestním řádem, byl proveden důkaz
čtením výpovědi svědka F. – J., ač šlo o důkaz neprocesní a tudíž nepoužitelný,
ve spise navíc není založen výsledek grafologické zkoušky, které se měl
(obviněný) podrobit.
Dále dovolatel poukazoval na skutečnost, že od spáchání
trestného činu uplynula ne nepodstatná doba a že se zvětšujícím se časovým
odstupem se oslabuje prvek individuální i generální prevence. I když nenamítal
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zmínil, že u něho šlo o
ojedinělý exces z řádného života, bylo na něho působeno dlouhou vazbou a
protože v současné době žije řádným životem, žádnou převýchovu skrze trest k
řádnému životu nepotřebuje. Uložený trest je vůči němu čirou represí a je tak v
rozporu s ustanovením § 23 odst. 1 tr. zák.
Druhý dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že rozsudek odvolacího soudu
postrádá rozhodnutí o jeho řádném odvolání proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1
tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v
Ostravě a též vadné řízení jim předcházející a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný T. G. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obdobně jako další dovolatelé namítl, že
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 10. 2004 poukázal na jeho nevýrazný podíl
jako řidiče na vytýkané trestné činnosti. Odvolací soud přesto, aniž by doplnil
dokazování, rozhodl naprosto odlišně od svého předchozího rozhodnutí a uznal
jej vinným spácháním přípravy k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 tr.
zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Zdůraznil, že se na trestné činnosti podílel
menší měrou, což hraje zásadní úlohu při posuzování stupně společenské
nebezpečnosti jeho jednání. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když
jej uznal vinným protiprávním jednáním popsaným shora, a zejména nezdůvodnil,
proč bez doplnění dokazování dospěl k závěru, že jeho podíl na trestném činu
spočíval v zabezpečení verifikace anglického překladu padělaných směnek, když
do té doby u něho byla prokázána funkce řidiče, příp. kurýra.
Vzhledem k
těmto argumentům obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „ve smyslu § 265 odst. 3
písm. i)“ přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků, proti nimž
bylo dovolání podáno a následně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu
k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby mu byl ve smyslu § 265h
odst. 3 tr. ř. odložen výkon trestu, příp. pokud již bude trest realizován, aby
byl výkon trestu přerušen.
Obviněný D. K. ve svém mimořádném opravném
prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože
text jeho podání se detailně shoduje s dovoláním obviněného T. G., včetně
návrhu na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu „ve smyslu § 265 odst. 3 písm. i)“
a návrhu na odklad, příp. přerušení výkonu trestu, je možné na ně odkázat, aniž
by bylo zapotřebí znovu je citovat. Dovolatel navíc uvedl pouze to, že z
hlediska nutnosti respektovat elementární principy je prý nepřípustné bližší
neodůvodnění rozdílů v trestech, uložených jednotlivým obviněným odvolacím
soudem, zvláště v situaci, kdy „obvinění, kteří se na trestné činnosti podíleli
vyšší měrou, obdrželi podmíněně odložené tresty odnětí svobody, zatímco jemu
byl uložen trest nepodmíněný“. Už vůbec nechápal, proč spoluobviněnému T. G.
byl uložen mírnější trest než jemu, ačkoliv „byl v rozsudku vždy jmenován za
tímto obviněným jako jakýsi přívěsek“.
Proti rozsudku odvolacího soudu
podala dovolání také nejvyšší státní zástupkyně. Učinila tak ve prospěch i
neprospěch obviněného M. H. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř., protože tomuto obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným.
Dovolatelka v podrobnostech uvedla, že rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci byl tomuto obviněnému uložen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití §
40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon
byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří let. Takto uložený trest odnětí svobody však
přesahuje dvě léta, tedy hranici, na niž je omezena zákonná možnost podmíněného
odkladu výkonu trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zák. I když
podmíněné odsouzení není uvedeno v ustanovení § 27 tr. zák. jako zvláštní druh
trestu, přesto je v § 58 odst. 1 tr. zák., svým způsobem stanovena zvláštní
„trestní sazba“, v jejímž rozsahu je možno ukládat trest odnětí svobody, jehož
výkon soud podmíněně odloží. Proto pokud soud výkon trestu odnětí svobody ve
výměře dva a půl roku obviněnému podmíněně odložil, aniž zároveň nad ním
vyslovil dohled podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák., jedná se o překročení zákonem
stanovené sazby trestu (dovolatelka v té souvislosti poukázala na shodné
usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 803/2005).
V
závěru svého podání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu, který byl obviněnému M. H.
uložen, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. projednal dovolání v neveřejném
zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřila ve smyslu §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání jiným než navrženým způsobem.
Ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. se k
dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřil obviněný M. H. prostřednictvím
svého obhájce JUDr. R. M. a k dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Obviněný M. H. ve svém vyjádření uvedl, že s nejvyšší státní zástupkyní lze
souhlasit v tom, že odvolací soud se namítané nepřesnosti dopustil. Ačkoliv
vzhledem k délce trestního řízení zřejmě uvažoval, jak vyplývá i z odůvodnění
jeho rozsudku, o zmírnění ukládaného trestu odnětí svobody na dva roky
(ukládané tresty zmírnil také ostatním obviněným), ve výroku rozsudku uvedl
délku tohoto trestu na dva a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu
tří roků.
Přesto se obviněný domníval, že není na místě napadený rozsudek
rušit. Nelze totiž nevidět, že v případě zrušení napadeného rozsudku by
opětovně rozhodoval odvolací soud, a to s velkým časovým odstupem od spáchání
trestného činu a doba trestního řízení by se znovu prodloužila. Z toho dovodil,
že „otázka, která má být z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně řešena,
není po právní stránce zásadního významu“ a jsou tak splněny podmínky
ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
podané dovolání „ve smyslu § 265 i) odst. 1 odmítl“.
Státní zástupce v
souhrnném vyjádření k dovoláním obviněných S. P. a I. H. pouze stručně uvedl,
že jejich mimořádné opravné prostředky jsou obsahově zcela identické; opírají
se sice o dovolací důvod ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jimi použitá argumentace nenaplňuje
deklarovaný ani žádný jiný dovolací důvod. Ve stejném podání se obdobným
způsobem vyjádřil také k dovolání obviněného Ing. M. H. Ten v rámci téhož
dovolacího důvodu ve skutečnosti neuvedl ani jedinou námitku hmotně právní
povahy, neboť hodnocení jednotlivých důkazů z jeho strany, názor na způsob
práce orgánů činných v trestním řízení ani výhrady proti uloženému trestu za
námitky proti právnímu posouzení skutku (resp. proti jinému hmotně právnímu
posouzení) rozhodně považovat nelze. Pokud tento dovolatel uplatnil i důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podložil jej argumentem zcela
nekoherentním s obsahem tohoto dovolacího důvodu. Jestliže tvrdil, že rozsudek
odvolacího soudu postrádá výrok o jeho odvolání, měl se dovolávat speciálního
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., což neučinil. Kromě toho obviněný
nejspíš nepostřehl, že oba rozsudky Krajského soudu v Ostravě, jimiž bylo ve
věci rozhodnuto v prvním stupni, byly zrušeny právě z podnětu podaných odvolání
všech obviněných.
S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud všechna tři předmětná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Současně
souhlasil, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §
265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí
Nejvyššího soudu vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný
souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým
způsobem.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. A. O., CSc., státní zástupce
uvedl, že není možné považovat je za opodstatněné. Obviněný totiž v rámci
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadenému
rozhodnutí vytýkal pochybení procesního rázu, tedy že odvolací soud neprovedl
dokazování, o němž se zmiňoval v předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud, a ve
sféře námitek skutkové povahy zpochybňoval zjištění soudu o své účasti na
páchané trestné činnosti. V tomto ohledu mu přisvědčit nelze, protože odvolací
soud vyložil důvody, jež ho vedly ke zpřesnění popisu skutku ve skutkové větě
rozsudku.
K dovolatelem namítaným průtahům v trestním řízení státní zástupce
uvedl, že je skutečností, že řízení před soudy trvalo značnou dobu, na druhé
straně však nelze nevidět, že se jednalo o složitější, odborně náročnou věc, v
níž figurovalo celkem devět obviněných a kde hrál svou roli i mezinárodní
prvek. Nepřiměřenou délku řízení přitom vyjádřil odvolací soud zcela zřetelně
ve výroku o trestu, který změnil výrazně ve prospěch dovolatele.
Státní
zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. I v tomto případě
souhlasil, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §
265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ jiného rozhodnutí
Nejvyššího soudu vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný
souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým
způsobem.
K mimořádnému opravnému prostředku obviněného T. G. státní zástupce
uvedl, že ani toto dovolání nelze považovat za důvodné. Obviněný totiž v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil jednak námitky
procesního rázu (neprovedení doplňujícího dokazování), jednak námitky skutkové
(pokud jde o jeho podíl na verifikaci anglického textu na listinách sloužících
k páchání trestné činnosti). Za důvodné nepovažoval ani námitky týkající se
údajně nesprávného či nedostatečného hodnocení stupně společenské nebezpečnosti
jednání dovolatele. Odvolací soud se posouzením také materiální stránky trestné
činnosti tohoto obviněného řádně zabýval a proti jeho závěrům nelze mít
zásadních výhrad. Nižší míru jeho účasti na trestné činnosti pak vyjádřil ve
výroku o trestu.
Jelikož dovolání dalšího obviněného D. K. bylo podáno ze
stejného dovolacího důvodu a po obsahové stránce bylo téměř identické s
dovoláním obviněného T. G. [jediným odlišným odstavcem sice napadl i rozhodnutí
o uložených trestech, ale učinil tak irelevantně bez uplatnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zák.], státní zástupce na ně vyjádřil
totožný názor.
Nejinak tomu bylo s mimořádným opravným prostředkem posledního
dovolatele R. K., který státní zástupce považoval za velmi podobný obsahu
dovolání obviněných T. G. a D. K. I tento dovolatel v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal pochybení procesního rázu
(nerealizaci doplňujícího dokazování) a námitky skutkové (pokud šlo o jeho
podíl na trestné činnosti skupiny obviněných). Státní zástupce v těchto
ohledech obviněnému nepřisvědčil, protože odvolací soud řádně vyložil, co jej
vedlo ke zpřesnění popisu skutku. Pokud dovolatel R. K. uplatnil navíc dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupce uvedl, že varianta
uvedená v dovolání je postavena na předpokladu, že došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku, což se však v případě tohoto dovolatele
nestalo. Odvolací soud totiž jeho odvolání částečně vyhověl, když z jeho
podnětu změnil původní rozsudek v jeho prospěch ve výroku o vině i trestu.
Z
těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání těchto tří
obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. Rovněž v tomto případě souhlasil, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil
za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro
případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i
jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr.
ř.) shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně i všech obviněných jsou
přípustná § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána
osobami oprávněnými § 265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr.
ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e
odst. 1 tr. ř.), a v zásadě splňují i obligatorní náležitosti dovolání uvedené
v ustanovení § 265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku,
zda nejvyšší státní zástupkyní a všemi obviněnými uplatněné dovolací důvody lze
považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je
zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst.
1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod
musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními
vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je
vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o obviněné S. P., I. H. a
Ing. M. H., všichni tři opřeli své mimořádné opravné prostředky o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný Ing. M. H. navíc i o
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že
skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec
nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou
koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob
hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud
dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou
stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich
konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní
posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení
procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak
povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněných S. P.,
I. H. i Ing. M. H., které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili a o
něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli (například že soud druhého
stupně provedl „důkazy“ ve veřejném zasedání za rekordní 2,5 hodiny a vydal
rozsudek s obsáhlým odůvodněním, které však neodpovídá provedenému procesnímu
řízení, že soud nerespektoval znalecký posudek znalce Ing. V. B., že ve spise
není jediný důkaz o tom, že obviněný Ing. M. H. měl zajišťovat telefonická a
faxová spojení ze své firmy, neboť se tam od března 1994 nezdržoval, nebo že o
vině tohoto obviněného bylo rozhodnuto, ačkoliv nebyl snesen žádný důkaz, že by
věděl o padělaných směnkách a o nezákonnosti transakce s bankovní zárukou, že
trestní řízení neprobíhalo v souladu s trestním řádem, že ve spise není založen
výsledek grafologické zkoušky, které se měl tento obviněný podrobit, apod.), v
tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají rozsah
provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich
strany. Všichni dovolatelé ve svých podáních v podstatě dali najevo, že
nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování a především se skutkovými závěry
soudů obou stupňů. Trvali na vlastních skutkových verzích, konstruovali vlastní
právní závěry o své vině, resp. nevině a v závislosti na tom zpochybňovali
závěr soudu o správnosti použité právní kvalifikace.
Z povahy vytýkaných vad
je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli tito obvinění ve svém mimořádném
opravném prostředku v této části formálně deklarovali dovolací důvod podle §
265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili toliko námitky
skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali
odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou
stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch;
teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně
nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinným.
Lze
tak shrnout, že těmito obviněnými vytýkané vady měly výlučně povahu vad
skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že tito dovolatelé
neuplatnili žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska
uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu
dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp.
zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do
skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy,
jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními
závěry soudů na straně druhé.
Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř., který navíc uplatnil obviněný Ing. M. H., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci soud druhého stupně v
průběhu veřejného zasedání konaném i k odvolání tohoto obviněného podle § 254
tr. ř. věcně přezkoumal nejen zákonnost a odůvodněnost napadených výroků
rozsudku, ale i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dále
postupoval podle § 258 a § 259 tr. ř. Procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly. K naplnění jmenovaného
dovolacího důvodu by tak mohlo dojít pouze v jeho druhé alternativě, tedy za
předpokladu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl
dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. To sice
obviněný namítl, když ve svém podání tvrdil i existenci dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem Nejvyšší soud dovodil (srov. výše), že se
tak nestalo relevantně.
Pokud tento obviněný v textu svého podání rovněž
zmínil, že rozsudek odvolacího soudu postrádá výrok o jeho odvolání, pak je
třeba (ve shodě s vyjádřením státního zástupce) uvést, že v takovém případě měl
namítat existenci speciálního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř. To však neučinil, nehledě na to, že zřejmě přehlédl, že oba původní
odsuzující rozsudky Krajského soudu v Ostravě byly zrušeny Vrchním soudem v
Olomouci právě z podnětu odvoláních, která podali všichni obvinění, tedy i
obviněný Ing. M. H.
Za této situace a z těchto jen stručně uvedených důvodů (§
265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných S. P., I. H. a Ing. M.
H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných
důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
Dále se Nejvyšší soud zabýval
dovoláními obviněných D. K. a T. G., která byla prakticky identická a opírala
se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Když Nejvyšší soud
posuzoval jednotlivé dovolací námitky těchto obviněných, shledal, že ve svých
podáních zčásti brojili proti procesnímu postupu odvolacího soudu, zejména
pokud namítali, že tento soud neprovedl ty důkazy, které nařídil provést
Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení sp. zn. 8 Tdo 614/2004. K těmto
výhradám je nutné uvést, že uplatněný dovolací důvod nenaplňují, neboť se
nevztahují k otázce nesprávného právního posouzení věci ani k otázce jiného
nesprávného hmotně právního posouzení. Mimo to je třeba uvést, že Nejvyšší soud
v uvedeném rozhodnutí nezavázal odvolací soud k provedení žádných konkrétních
důkazů, spíše jej instruoval k tomu, aby se soustředil na ty významné otázky,
které v té době nebyly dostatečně objasněny, a poukazoval na některé problémy,
které v dalším řízení mohou nastat. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého
rozhodnutí tyto úvahy dovolacího soudu přesně citoval, celou věcí se znovu
zabýval, doplnil dokazování výslechem obviněných T. G. a D. K., přehodnotil své
původní závěry a nakonec meritorně rozhodl. Už z těchto důvodů Nejvyšší soud
tyto námitky obviněných nemohl považovat za relevantní.
Naopak za relevantně
uplatněné Nejvyšší soud považoval ty výhrady obviněných, v jejichž rámci
poukazovali na skutečnost, že na trestné činnosti celé skupiny pachatelů se
podíleli pouze menší měrou a tudíž že nebezpečnost jejich jednání pro
společnost je menší než zákonem požadovaný stupeň (§ 3 odst. 2 tr. zák.).
Dovolací soud však zároveň shledal, že jde o námitky, jimž nelze přiznat
opodstatnění.
K této problematice Nejvyšší soud považuje za potřebné alespoň
stručně a jen v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného
obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. V tzv.
kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 4 jej spáchá ten, kdo způsobí škodu
velkého rozsahu; tou je podle § 89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky
nejméně 500.000,- Kč.
Podle § 7 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost
nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§ 41 odst. 2)
trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k
jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému
činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou
k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. V dané
věci odvolací soud uzavřel s tím, že jednání obviněných záleželo v jiném
úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného trestného činu.
Dále
je zapotřebí uvést, že má-li být posuzovaný skutek trestným činem, musí
současně (vedle formálních zákonných znaků) vykazovat potřebný stupeň
nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Podle §
3 odst. 2 tr. zák. totiž platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro
společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky
trestného činu. Jednotlivá kritéria pro stanovení konkrétního stupně
nebezpečnosti činu pro společnost jsou příkladmo uvedena v ustanovení § 3 odst.
4 tr. zák., podle něhož je tento stupeň určován zejména významem chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky,
okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a
jeho pohnutkou. Teprve po jejich pečlivém vyhodnocení lze učinit závěr, zda
projednávaný skutek dosahuje i potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Zmínit je třeba i ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle něhož k okolnosti,
která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže
pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost.
Jestliže Vrchní soud v Olomouci poté, co v průběhu odvolacího
řízení celou věc znovu přezkoumal, doplnil dokazování výslechem obou
jmenovaných dovolatelů, přehodnotil své původní závěry a meritorně rozhodl i o
jejich vině způsobem již shora přesně popsaným, Nejvyšší soud nemá důvod jeho
nové závěry zpochybňovat. Odvolací soud podrobně na stranách 57 až 61 svého
rozhodnutí odůvodnil, proč upravil a konkretizoval skutkovou větu rozsudku,
zejména proč z ní vypustil část týkající se toho, že tito dva dovolatelé měli
zajišťovat dopravu spoluobviněného B. Š. při jeho cestách po České republice.
Současně však uvedl, že nově formulovaná skutková zjištění již jsou důkazně
podložena (výpovědí obviněného T. G. a výpověďmi svědků) a svědčí pro závěr, že
oba dovolatelé se na jednání s blokacemi prostředků ve prospěch společnosti K.,
spol. s r. o., skutečně podíleli.
V návaznosti na to je třeba poukázat na
další úvahy odvolacího soudu ve vztahu k použité právní kvalifikaci, v jejichž
rámci se podrobně zabýval také naplněním materiální stránky přípravy k
trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák.,
zejména pokud jde o naplnění tzv. kvalifikované skutkové podstaty u těchto dvou
dovolatelů. Dospěl přitom k závěru, že jednání všech obviněných (mimo
obviněného M. H.) bylo vedeno úmyslem přímým ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák.,
což znamená, že jim všem byla dobře známá výše škody, kterou svým jednáním
chtěli a reálně mohli způsobit. Takový závěr lze vztáhnout i na obviněné T. G.
a D. K.; pokud totiž tito dovolatelé měli za úkol zabezpečit verifikaci
anglického překladu směnek, pak nemůže být pochyb o tom, že předmětné směnky
měli fyzicky v rukou a s údaji v nich obsaženými se seznámili. Odvolací soud
musel přihlédnout také k zvlášť závažnému následku, který i z jednání
dovolatelů hrozil, pokud by došlo k dokonání trestného činu; ten by vznikl
především Č. s., a. s., pokud by po ní bylo požadováno, aby plnila jako aval
nekrytých směnek místo směnečného dlužníka, ale i všem dalším subjektům, kteří
by za směnky zaplatili.
Nejvyšší soud proto neměl důvod zpochybňovat právní
závěr odvolacího soudu, že také tito dva obvinění svým jednáním naplnili po
formální i materiální stránce skutkovou podstatu přípravy k trestnému činu podvodu podle
§ 7 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Pokud obviněný D. K. nesouhlasil s
výší trestu odnětí svobody, který mu byl uložen a v této souvislosti poukazoval
na to, že některým obviněným byl uložen trest podmíněný a jiným trest
nepodmíněný, ale nižší, pak jde o námitku v rámci tohoto dovolacího důvodu
zcela nepřípadnou. Námitky ve vztahu k uloženému trestu lze v dovolání uplatnit
jen skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze
tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo jestliže mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolacím důvodem však
není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je pociťován jako mírný, nebo přísný,
nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo
530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Jelikož v dovoláních
obviněných D. K. a T. G. se objevily i výhrady k textu odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu, je zapotřebí pro úplnost uvést, že podle § 265a
odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Za této
situace a opět jen ze stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr.
ř.) Nejvyšší soud dovolání těchto dvou obviněných jako celek odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná.
Obvinění R. K. a Ing. A. O., CSc., ve svých podáních uplatnili dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný Roman Kubala navíc i dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K naposledy uvedenému dovolacímu
důvodu však postačuje uvést to, co již bylo rozvedeno výše v případě obviněného
Ing. M. H. Také obviněný R. K. totiž tvrdil, že bylo rozhodnuto o jeho
odvolání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V posuzované věci
však soud druhého stupně i k jeho odvolání v průběhu veřejného zasedání podle §
254 tr. ř. věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků obou napadených
rozsudků, i správnost postupu řízení a dále postupoval podle § 258 a § 259 tr.
ř. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy
splněny byly, proto by k naplnění tohoto dovolacího důvodu mohlo dojít pouze za
předpokladu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl
dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. To sice
obviněný namítl, když ve svém podání tvrdil rovněž existenci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem Nejvyšší soud dovodil (srov. níže),
že se tak stalo irelevantně.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitky
obviněných R. K. a Ing. A. O., Csc., podřazené pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., jimiž brojili proti procesnímu postupu odvolacího
soudu, vytýkali mu, že nedoplnil dokazování a že důkazy již dříve provedené
hodnotil nesprávně, když jeho usvědčující úvahy jsou jen nepodložené hypotézy,
které nemají oporu v provedených důkazech, apod. Již shora bylo uvedeno, že na
podkladě tohoto důvodu dovolání nelze posuzovat správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení
procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
Stejně tak Nejvyšší soud nemohl považovat za relevantně uplatněnou
výhradu obviněného Ing. A. O., Csc., že soudy nepostupovaly v souladu se
zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových
zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in
dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke
zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká jen otázek
skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně
právního posouzení.
Za relevantní však Nejvyšší soud považoval ty námitky obou
jmenovaných obviněných, že soudy nižších stupňů při svém rozhodování nijak
nezohlednily délku trestního řízení a že nerespektovaly princip proporcionality
v souvislosti s jejich právem na spravedlivý proces, a také výhradu obviněného
R. K. vztahující se k údajně nesprávnému posouzení jeho malé míry účasti na
trestné činnosti z hlediska stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání.
V
této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že podle čl. 6 odst. 1
(věty první) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod
č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) každý má právo na to, aby jeho záležitost
byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a
nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Tomuto ustanovení koresponduje čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„Listina“), jež byla prohlášena součástí ústavního pořádku České republiky:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a
v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Zároveň
Nejvyšší soud odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu vztahujících se k
této problematice, v nichž je uvedeno, že průtahy v řízení nemohou být důvodem
pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť zákon nedává možnost přiznání jiné
satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo (tj. právo na projednání
věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě) bylo porušeno. Tuto
argumentaci je třeba doplnit v tom směru, že nepřiměřenost délky řízení je
podle dosavadní judikatury Evropského soudu důvodem toliko pro spravedlivé
zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není, a ani nemůže být
důvodem pro zastavení trestního stíhání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03).
Obvinění ve svých dovoláních odkazovali
také na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, v němž
je (mimo jiné) uvedeno, že „jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí
svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody
stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v
souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak
řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem
trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem,
avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti
nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i
zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně
konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu
proporcionality. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1
Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež
jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech
takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva
na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana
základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní
odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy
obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s
dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení,
musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se
o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu
právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec
promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a
mezinárodněprávní odpovědnosti).
Odvolací soud se uvedenými hledisky a
citovanými rozhodnutími zjevně zabýval, jak je zřejmé z odůvodnění jeho
rozhodnutí. Při hledání přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením
základních práv jednotlivce a veřejným zájmem pečlivě zvažoval nejen celkovou
závažnost trestné činnosti všech obviněných, tedy také dovolatelů R. K. a Ing.
A. O., Csc., především rafinovanost v jejich jednání, vysokou proorganizovanost
celé skupiny pachatelů a výši reálně hrozící škody, ale i délku trestního
řízení, která od spáchání trestného činu v roce 1994 do rozhodnutí odvolacího
soudu na počátku roku 2006 činila více než jedenáct let. Právě tato okolnost,
tedy nepřiměřená délka trestního řízení, jej vedla k závěru, že při novém
rozhodování ve věci (zejména při ukládání trestů odnětí svobody) neakceptoval
výši trestů obviněným uložených soudem prvního stupně a naopak využil
moderačního práva, které mu dává ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., a všem
obviněným (tedy i jmenovaným dovolatelům) mimořádně snížil tresty odnětí
svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Ačkoliv všichni obvinění byli
ohroženi sazbou od pěti do dvanácti let, nejpřísnější trest odnětí svobody,
který byl uložen obviněnému Ing. A. O., Csc., činil čtyři a půl roku.
Nejvyšší soud proto [znovu jen ze stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst.
2 tr. ř.)] dovolání těchto dvou obviněných jako celek odmítl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná.
Poněvadž také
v dovoláních obviněných R. K. a Ing. A. O., Csc., se objevily rovněž výhrady k
obsahu odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, je třeba je upozornit i
na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům
rozhodnutí není přípustné.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
podala rovněž nejvyšší státní zástupkyně. Jak již bylo výše uvedeno, učinila
tak ve prospěch i v neprospěch obviněného M. H. a uplatnila v něm důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán
tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho
naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ,
tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu
trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Prostřednictvím
tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze
namítat taková případná pochybení soudu při ukládání trestu, která by měla
spočívat například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 23 až § 26
tr. zák., příp. § 31 až § 34 tr. zák.
Jelikož v textu svého podání nejvyšší
státní zástupkyně namítla, že obviněnému byl uložen trest (odnětí svobody) ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným, je zřejmé, že jmenovaný dovolací důvod uplatnila v jeho druhé
alternativě.
Současně Nejvyšší soud shledal, že takto uplatněné výhrady jsou
opodstatněné.
Podle § 250 odst. 4 tr. zák. lze pachateli trestného činu
podvodu uložit trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. Tento trest soud
může snížit podle § 40 odst. 1 tr. zák., shledá-li, že jsou splněny podmínky v
tomto ustanovení uvedené.
Ustanovení § 27 tr. zák. vymezující druhy trestů
podmíněné odsouzení nezná. Možnost podmíněného odložení uloženého trestu odnětí
svobody je upravena až v § 58 odst. 1 tr. zák., podle něhož soud může (při
splnění podmínek tam uvedených) podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody
nepřevyšujícího dvě léta. Tímto ustanovením je fakticky stanovena specifická
trestní sazba, v jejímž rozsahu (do dvou let) může soud ukládat trest odnětí
svobody s podmíněným odkladem. Zkušební dobu v takovém případě stanoví podle §
59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok až pět let.
Uložil-li odvolací soud
obviněnému M. H. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák.
trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1, §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, není
pochyb o tom, že tak učinil v rozporu se zákonem. Jakkoliv obviněnému uložil
druh trestu (odnětí svobody) sice přípustný, jeho výměra přesáhla zvláštní
zákonnou trestní sazbu, u níž ještě lze k podmíněnému odkladu podle § 58 odst.
1 tr. zák. přistoupit. Ve své podstatě tak jde o trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, jak
má na mysli shora citované ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na tomto
závěru nemůže nic změnit fakt, že odvolací soud zřejmě uvažoval uložit
obviněnému trest odnětí svobody ve výměře dvou roků, jak by bylo možno usuzovat
z odůvodnění jeho rozsudku (srov. stranu 67). Podstatné totiž je, že vyhlásil
uložení trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jak je zřejmé z výroku
rozsudku (nejen z jeho písemného vyhotovení, ale především z protokolu o
veřejném zasedání).
Pokud však odvolací soud přece jen zamýšlel uložit
obviněnému podmíněný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, mohl tak
učinit pouze za současného použití § 60a odst. 1 tr. zák. (podle něho za
podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zák. může soud podmíněně odložit výkon
trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, stanoví-li zároveň nad
pachatelem dohled), jak ostatně postupoval již soud prvního stupně. Jelikož
citované ustanovení neaplikoval a nad obviněným dohled zároveň nevyslovil, výší
uloženého trestu překročil zákonem stanovenou zvláštní sazbu trestu odnětí
svobody.
Jakkoliv Nejvyšší soud z uvedených důvodů přisvědčil dovolací
argumentaci nejvyšší státní zástupkyně, že soud druhého stupně se vytýkaného
pochybení skutečně dopustit, zároveň dospěl k závěru, že nejde o pochybení
natolik zásadní, aby jej vedlo k dovolatelkou navrženému postupu, tedy ke
zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku o trestu, který byl obviněnému M.
H. uložen, a k přikázání věci soudu druhého stupně k novému projednání a
rozhodnutí. Nemohl totiž přehlédnout jednak to, že odsuzující rozsudek nabyl
právní moci dne 26. 1. 2006 a od tohoto okamžiku obviněnému začala běžet
zkušební doba podmíněného odsouzení (byla-li stanovena na tři roky, pak je
zřejmé, že uplyne dne 26. 1. 2009), jednak to, že trestné činnosti se obviněný
dopustil před více než čtrnácti lety a akceptací navrženého postupu by byl
vystaven dalšímu zcela neúměrnému prodlužování trestního řízení.
Z těchto
důvodů a za situace, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání nejen v
neprospěch, ale i ve prospěch obviněného M. H. (uložení přísnějšího trestu
odnětí svobody se výslovně nedomáhala), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka,
která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního
významu. Proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání
nejvyšší státní zástupkyně odmítl.
Pokud obvinění T. G., D. K. a R. K. ve
svých podáních rovněž navrhli, aby Nejvyšší soud ohledně nich rozhodl o odkladu
nebo přerušení výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu
dovolací soud nerozhodoval. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v
předkládací zprávě návrh na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst.
3 tr. ř. neučinila a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný
postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Nejvyšší soud toto rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18.
prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a