8 Tdo 614/2004
20
21
8 Tdo 614/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26.
října 2004 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných
S. P., I. H., Ing. V. Ž., Ing. A. O., CSc., R. K., Ing. M. H., T. G., D. K.,
a M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2003, sp. zn.
1 To 91/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 32 T 19/97 a 45 T 8/2002, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 6. 11. 2003, sp. zn. 1 To 91/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podal již dne 1.
11. 1996 obžalobu sp. zn. 4 KZv 70/94 na shora uvedené obviněné pro skutek
kvalifikovaný jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst.
1, odst. 4 tr. zák., jehož se všichni obvinění měli dopustit jako
spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. Krajský soud v Ostravě usnesením ze
dne 11. 2. 1997, sp. zn. 32 T 34/96, po přezkoumání obžaloby a obsahu spisu
rozhodl tak, že podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrátil krajskému
státnímu zástupci k došetření. Stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení
zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 49/97,
a věc se tak vrátila do stadia přípravného řízení.
V téže věci státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě dne 2.
6. 1997 podal novou obžalobu na tytéž obviněné pod sp. zn. 4 KZv 77/94, o níž
po provedení hlavního líčení rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne
28. 3. 2002, sp. zn. 32 T 19/97, ohledně všech obviněných s výjimkou M. H.,
jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání; ohledně tohoto obviněného
rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 45 T
8/2002. Všichni obvinění jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. byli
uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst.
1, odst. 4 tr. zák., jehož se podle zjištění soudu dopustili tak, že
„všichni v úmyslu získat majetkový prospěch se vědomě zapojili do podvodných
obchodních operací s cennými papíry, vystavenými na mnohamilionové částky v
amerických dolarech (USD) ve prospěch firmy K., spol. s r. o., tím způsobem,
že:
- v přesně nezjištěný den koncem měsíce března 1994, v O., obžalovaný S. P.,
který byl iniciován obžalovaným Ing. A. O., a obžalovaný I. H. vystavili
nejméně čtyři kusy směnek na formuláři s anglickým textem, datované dnem 24. 3.
1994, každou v nominální hodnotě 2 milionů USD, tedy celkem v nominální hodnotě
nejméně 8 milionů USD, podle kterých se obžalovaný I. H., přestože ve
skutečnosti nedisponoval žádnými odpovídajícími majetkovými prostředky,
zavazoval ve stanovené lhůtě zaplatit uvedenou finanční částku ve prospěch
firmy K., spol. s r. o., O., jejímž jediným majitelem byl obžalovaný S. P., a
krátce poté obžalovaný S. P., na pokyn obžalovaného Ing. A. O., ke zvýšení
obchodovatelnosti směnek, využil svých osobních kontaktů na vedoucího úvěrového
oddělení Č. s., a. s., pobočky v O., obžalovaného Ing. V. Ž., který na žádost
obžalovaného S. P. neoprávněně opatřil předmětné směnky razítkem Č. s., a. s.,
pobočka O., jako ručitele směnek (tzv. avalem), přičemž kontakty mezi
obžalovaným S. P. a obžalovaným Ing. A. O. při předávání potřebných tiskopisů a
vyplněných směnek zajišťoval obžalovaný M. H.,
- obžalovaný Ing. A. O. po převzetí avalovaných směnek využil svých
obchodních kontaktů a prostřednictvím obžalovaného B. Š., který byl rovněž
vyloučen ze společného řízení a jehož trestní stíhání dosud nebylo skončeno,
směnky předali nezjištěným způsobem do B. v M. r., kde za pomoci dalších osob,
cizích státních příslušníků, bylo blíže nezjištěným způsobem provedeno
rozmnožení směnek, které však již byly padělány tak, že byly opatřeny
padělanými podpisy pracovníků Č. s., a. s., pobočky O., a byla upravena doba a
místo splatnosti směnek, a poté byly tyto padělky uvedeny na trh cenných papírů
nejen v Č. r., ale i v M., V. B. S. r. N., R. a T., přičemž mezi osobami, které
se účastnily těchto obchodních operací, bylo používáno osobních, telefonických,
faxových kontaktů a bankovních spojení, do čehož se zapojili i obžalovaní R.
K., Ing. M. H., T. G. a D. K., a to tím způsobem, že obžalovaní T. G. a D. K.
zajišťovali jako řidiči dopravu obžalovaného B. Š. při jeho cestách a jednáních
v České republice i zahraničí a obžalovaní R. K. a Ing. M. H. zajišťovali
telefonická a faxová spojení, kdy po zjištění výskytu těchto padělků na území
Č. r. se začaly věcí zabývat orgány činné v trestním řízení a v průběhu měsíce
května roku 1994 došlo k postupnému zadržení obžalovaných S. P., I. H., Ing. V.
Ž., M. H. a Ing. A. O., CSc.,
- po zadržení uvedených obžalovaných i nadále pokračoval v započatých
obchodních operacích obžalovaný B. Š. a obžalovaní R. K., Ing. M. H., T. G. a
D. K., kteří zajišťovali potřebné kontakty ve spolupráci a podle pokynů
obžalovaného B. Š., kdy v tomto období byly uvedeny na trh cenných papírů také
padělané směnky ve prospěch firmy K., spol. s r. o., O., v nominální hodnotě 20
milionů USD, datované dnem 8. 7. 1994, a od měsíce června 1994 uvedení
obžalovaní, ve spojení s dalšími osobami v cizině, započali obchodní operace
také s padělanými blokacemi prostředků ve prospěch firmy K., spol. s r. o., O.,
což spočívalo v tom, že různým bankovním ústavům v zahraničí nepravdivě
potvrzovali, že u Č. s., a. s., divize úvěrů, centrála P., má firma K., spol. s
r. o., O., k obchodním operacím „zablokovánu“ částku 160 milionů USD, přičemž
používali padělaných tiskopisů Č. s., a. s., padělaných razítek Č. s., a. s., a
firmy K., spol. s r. o., padělaných notářských ověření různých dokladů a pro
spojení s Č.s., a. s., divize úvěrů, centrála P., uváděli na dokladech
telefonní a faxová čísla, která ve skutečnosti sloužila pro spojení na
obžalované R. K. a Ing. M. H., kteří se takto vydávali za ústředí Č. s., a. s.,
v P., a v tom jednání obžalovaní pokračovali do zadržení v měsících listopadu a
prosinci roku 1994,
kdy však do současné doby nebylo zjištěno, že by se obžalovaným podařilo
podvodné obchodní operace dokončit ke škodě konkrétní fyzické nebo právnické
osoby, a ke dni splatnosti směnek nikdo směnky nepředložil k proplacení“.
Za to byli odsouzeni:
Obviněný S. P. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání
pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice
s dozorem. Obviněný I. H. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák.
a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání pěti roků, přičemž byl zároveň nad ním vysloven
dohled. Obviněný Ing. V. Ž. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst.
1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl
podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1
tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v bankovním a
peněžním sektoru na dobu pěti let. Obviněný Ing. A. O. CSc. podle § 250 odst. 4
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný
R. K. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků,
pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to
přenosného počítače značky Note Stars s příslušenstvím a dvěma kusy disket č. 1
a č. 14, uložených v úschově Krajského soudu v Ostravě. Obviněný Ing. M. H.
podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný T. G. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání
pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařazen do věznice s dozorem. Obviněný D. K. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl
podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný M. H. podle
§ 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody
v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst.
1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání čtyř roků, přičemž byl nad ním zároveň vysloven dohled.
Proti shora citovaným rozsudkům podali všichni obvinění odvolání, o
nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 1 To
91/2002. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil oba odvoláními napadené
rozsudky Krajského soudu v Ostravě a poté nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr.
ř. tak, že všechny obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby
krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 1. 11. 1996, sp. zn. 4 KZv 70/94,
pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1,
§ 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se měli dopustit jako spolupachatelé
podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Odvolací soud nejprve konstatoval, že řízení předcházející vydání
napadených rozsudků není zatíženo závažnými vadami, pro něž by bylo třeba
rozsudky zrušit z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Poměrně
podrobně vysvětlil i to, proč nemohl akceptovat námitky některých odvolatelů na
zastavení trestního stíhání pro nepřiměřenost délky řízení ve smyslu § 11 odst.
1 písm. j) tr. ř. a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Konstatoval
dokonce, že rozsudky soudu prvního stupně v jejich výrokových částech vyhovují
požadavkům upraveným ustanovením § 120 a násl. tr. ř., i když s dodatkem, že
jejich odůvodnění nesplňují náležitosti upravené ustanovením § 125 tr. ř. a
jsou nepřezkoumatelné (str. 29 a 30 rozsudku).
V další části odůvodnění svého rozhodnutí však již odvolací soud
vytknul oběma rozsudkům, že popis skutku v nich obsažený neodpovídá užité
právní kvalifikaci. Vedle toho, že je popis skutku velmi široký a obecný, v něm
zejména chybí vyjádření těch skutečností, které jsou podstatné pro odlišení
jednotlivých vývojových stadií trestného činu, a nejasné je i vyjádření
skutečností rozhodných pro posouzení naplnění znaků spolupachatelství. Vyslovil
přesvědčení, že není skutkově vyjádřena ani důkazně prokázána souvislost, která
by odůvodňovala aplikaci ustanovení o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. na celý skutek u všech obviněných. Současně však upozornil na skutečnost,
že by jednání obviněných bylo možno posoudit jako přípravu k předmětnému
trestnému činu ve smyslu § 7 odst. 1 tr. zák., avšak v popisu skutku nejsou
vyjádřeny zákonné znaky kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 (event. odst. 3) tr. zák.; podle jeho
názoru ve skutku není uvedeno, vůči jakému subjektu a jakým způsobem mělo
dojít ke škodlivému následku na majetku, jaká škoda měla z jednání obviněných
vzejít, není zde vyjádřena vyšší forma součinnosti obviněných (existence
organizované skupiny) ani jiný zvlášť závažný následek. Z tohoto pohledu je pak
závěr o právní kvalifikaci v podobě pokusu trestného činu podvodu podle § 8
odst. 1, § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. neudržitelný.
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud považoval za nejasné i vyjádření
skutečností rozhodných pro posouzení naplnění znaků spolupachatelství ve smyslu
§ 9 odst. 2 tr. zák. u všech obviněných. K tomu v podrobnostech uvedl, že ve
výroku rozsudku jsou u jednotlivých obviněných vymezena
jednání, která se svou povahou mnohdy značně liší; jde o dva druhy jednání, na
nichž se podílejí dvě skupiny obviněných v různých časových obdobích (tzv. o.
skupina podílející se na vyhotovování padělků směnek a druhá skupina mající
vztah k manipulaci a dispozici s blokacemi prostředků ve prospěch firmy K.,
spol. s r. o.). Mezi jednáním obou těchto skupin není skutkově vyjádřena a ani
skutkově prokázána souvislost, která by odůvodňovala aplikaci ustanovení § 9
odst. 2 tr. zák. na celý skutek u všech obviněných. Výrok rozsudku tak vykazuje
vady, na které je třeba reagovat z pohledu ustanovení § 258 odst. 1 písm. d)
tr. ř.
Případnému navazujícímu řízení před soudem prvního stupně, v němž by tyto
skutečnosti mohly být upřesněny, pak podle odvolacího soudu brání procesní
překážka zákazu reformace in peius. Krajský soud by proto již nemohl skutková
zjištění rozšiřovat a zpřesňovat tak, aby popis skutku odpovídal jiné právní
kvalifikaci, než jak jednání původně posoudil, protože jakákoliv změna v
důsledku absence odvolání státního zástupce by nutně byla k tíži odvolatelů.
Vrchní soud svůj názor rozvinul v tvrzení, že pokud nelze případné posouzení
jednání obviněných jako přípravy k trestnému činu (namísto pokusu tohoto
trestného činu) učinit přímo „ve vztahu ke skutku popsanému ve výrocích
napadených rozsudků, poté jakákoliv činnost (ať již důkazního charakteru nebo
jen hodnotícího charakteru již provedených důkazů), která by se (nově)
projevila v popise skutku tak, že by byla dodána skutková zjištění nezbytná pro
danou právní kvalifikaci, by znamenala porušení zákazu reformace in peius
upraveného v ustanoveních § 259 odst. 4, resp. § 264 odst. 2 tr. ř.“.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl v období od 6. do 8. ledna 2004 doručen
všem obviněným, všem jejich obhájcům i Krajskému státnímu zastupitelství v
Ostravě.
Dne 2. 2. 2004 nejvyšší státní zástupkyně vypracovala a dne 9. 2. 2004 doručila
Krajskému soudu v Ostravě dovolání, které podala proti zprošťujícímu rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci v neprospěch všech devíti obviněných z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je totiž přesvědčena, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po úvodní rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení dovolatelka
uvedla, že vůbec není jisto, zda odvolací soud skutečně vydal konečné meritorní
rozhodnutí v této trestní věci. Podle písemného vyhotovení rozsudku ze dne 6.
11. 2003, sp. zn. 1 To 91/2002, i podle protokolu o veřejném zasedání, v němž
byl tento rozsudek vyhlášen, byli obvinění zproštěni obžaloby krajského
státního zástupce v Ostravě sp. zn. 4 KZv 70/94 ze dne 1. 11. 1996. Jednání
před soudem prvého stupně v této věci se však vedlo na základě obžaloby
krajského státního zástupce v Ostravě sp. zn. 4 KZv 77/94 ze dne 2. 6. 1997.
Řízení o obžalobě sp. zn. 4 KZv 77/94 (správně mělo být 4 KZv 70/94) ze dne 1.
11. 1996 bylo pravomocně skončeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne
24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 49/97, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 11. 2. 1997, sp. zn. 32 T 34/96, kterým byla předmětná trestní
věc podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena krajskému státnímu zástupci k
došetření. Tato vada rozhodnutí soudu druhého stupně sice není sama o sobě
napadnutelná mimořádným opravným prostředkem podle hlavy XVII. trestního řádu,
způsobuje však zmatečnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se však neztotožnila ani s právními závěry
Vrchního soudu v Olomouci. Pokud odvolací soud tvrdil, že v rozsudku nalézacího
soudu není skutkově vyjádřena ani důkazně prokázána souvislost, která by
odůvodňovala aplikaci ustanovení o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
na celý skutek u všech obviněných, vyjádřila názor, že z popisu skutku zjevně
plyne, že v první fázi trestného jednání nejprve obvinění P. a H. z popudu
obviněného Ing. O. vyhotovili anglicky psané falešné směnky znějící na částku 8
milionů USD ve prospěch P. firmy K. Poté, opět na popud obviněného Ing. O.,
obviněný P. přiměl obviněného Ing. Ž. k tomu, aby opatřil falešné směnky
razítkem Č. s., a. s., jako avala (ručitele) těchto cenných papírů, čímž se
sledovalo zajištění jejich lepší obchodovatelnosti. Kontakt mezi obviněnými
jako kurýr zajišťoval obviněný H. Poté obviněný Ing. O. zařídil v B. další
zfalšování těchto směnek (nepravé podpisy pracovníků Č. s., a. s., změna doby a
místa splatnosti, rozmnožení na více exemplářů) a jejich uvedení na finanční
trhy v Č. r., M., V. B., S. r. N., R. a T. Na těchto operacích se podíleli
(jako řidiči, resp. falešní pracovníci centrály Č. s., a. s., v P.) obvinění
K., H., G. a K., kteří po zadržení první „skupiny“ obviněných v této činnosti
pokračovali i ohledně dalších falešných směnek v nominální hodnotě 20 mil. USD,
jež byly uvedeny na finanční trhy.
Podle názoru dovolatelky z této stručné rekapitulace popisu skutku v
napadeném rozsudku zřetelně plyne zjištění, že všichni obvinění se postupně
zapojili do společného trestného jednání spočívajícího ve vyhotovení falešných
směnek, jejich opatření falešným avalem, rozmnožení a další zfalšování, uvedení
na finanční trhy ve více zemích a ujišťování různých subjektů, jež se na tyto
směnky (resp. „blokaci“ částky 160 mil. USD) dotazovaly, že je vše v pořádku,
aby podpořili obchodovatelnost předmětných falz cenných papírů. Každý z nich s
vědomím, že si počíná protiprávně, vykonal část jednání, jež ve svém souhrnu
směřovalo k tomu, aby předem neurčené subjekty působící na trhu cenných papírů
byly uvedeny v omyl a provedením obchodních transakcí s falešnými směnkami jim
vznikla škoda. Nalézací soud se touto problematikou zabýval rovněž v odůvodnění
svého rozhodnutí (str. 1935 a násl.). Podle současného teoretického chápání i
praktické soudní aplikace ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. pojmový znak
spolupachatelství splňuje nejen současné, nýbrž i postupné jednání více osob,
směřuje-li k naplnění jednoho cíle, při němž každý ze spolupachatelů svou
účastí vytváří jeden z článků řetězu, který ve svém souhrnu tvoří trestný čin
(v daném případě jeho pokus, resp. přípravu). Lze připomenout i rozhodnutí
uveřejněné v Bulletinu Nejvyššího soudu (2/1980-12-I), podle něhož není třeba,
aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou.
Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným
úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně
složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. A taková situace v dané
trestní věci skutečně nastala, jak lze bez pochyb zjistit i z popisu skutku v
rozsudku soudu prvého stupně a z jeho bližšího rozvedení v odůvodnění tohoto
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně rovněž vyslovila nesouhlas s výhradou
odvolacího soudu, že v popisu skutku nejsou vyjádřeny zákonné znaky
kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 4 (event. odst. 3) tr. zák. - konkrétně vůči jakému subjektu a jakým
způsobem mělo dojít ke škodlivému následku na majetku, a jaká škoda měla z
jednání obviněných vzejít. Za subjekt, jemuž hrozil škodlivý následek
především, je třeba bez jakýchkoli pochybností mít Č. s., a. s. Tato skutečnost
plyne již ze zákona, konkrétně z ustanovení zákona č. 191/1950 Sb., o právu
směnečném a šekovém, podle jehož § 32 odst. 1 je směnečný rukojmí zavázán jako
ten, za koho se zaručil. V odst. 2 je dále zakotveno, že závazek směnečného
rukojmího je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z
jiného důvodu než pro vadu formy. Z toho je zřejmé, že Č. s., a. s., hrozilo
nebezpečí, že od ní bude požadováno, aby plnila jako aval nekrytých směnek
místo směnečného dlužníka. Mimoto hrozila škoda z obchodovatelných falešných
cenných papírů všem subjektům, jež by s nimi obchodovaly (resp. za ně
zaplatily), což je v popisu skutku zachyceno slovy „… různým bankovním ústavům
v zahraničí nepravdivě potvrzovali, že u Č. s., a. s., divize úvěrů, centrála
P., má firma K., spol. s r. o., O., k obchodním operacím ,zablokovánu‘ částku
160 milionů USD“. Vzhledem ke stadiu trestné činnosti lze tento popis považovat
za zcela vyhovující, nehledě na výhrady samotného vrchního soudu vůči tomu, že
je „popis skutku velmi široký a obecný“ a další rozvíjení pojmu poškozeného by
vedlo pouze k nepřehlednosti a ještě výraznějšímu rozšíření popisu skutkového
stavu ve výroku o vině.
Pokud jde o kvantifikaci hrozící škody, je třeba podle názoru
dovolatelky vycházet z nominální hodnoty falešných směnek, jež byly uvedeny do
oběhu. Takto postupoval i soud prvního stupně při úvahách o právní kvalifikaci
jednání obviněných (str. 1932 a násl. odůvodnění jeho rozsudku). Každá z
původně vystavených čtyř falešných směnek znějících na částky 2 miliony USD
mnohonásobně svou nominální hodnotou překračovala hranici škody velkého rozsahu
i podle nyní platného znění ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. S ohledem na
počet a nominální hodnoty falešných směnek, jež byly přičiněním obviněných
uvedeny do oběhu, musela by celková hrozící škoda i při radikálně potlačených
kupních cenách uhrazených za tyto směnky opět mnohonásobně překročit částku 5
milionů Kč, jež tvoří hranici škody velkého rozsahu a představuje okolnost
podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 250 odst. 4 tr. zák. Tato
skutečnost je dobře patrná z popisu skutku, neboť jsou v něm vyčísleny
nominální hodnoty falešných směnek, jež byly za součinnosti obviněných uváděny
do oběhu.
Podle přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně je tak zřejmé, že odvolací
soud postupoval nesprávně při právním hodnocení skutku, pokud se jedná o
posouzení skutečností, konkrétně vůči jakému subjektu a jakým způsobem mělo
dojít ke škodlivému následku na majetku, a jaká škoda měla z jednání obviněných
vzejít. Soud prvého stupně v popisu skutkového stavu dostatečně zachytil svá
skutková zjištění potřebná k právnímu hodnocení těchto rozhodných skutečností a
v odůvodnění rozsudku se jejich hodnocením také řádně zabýval. Zbývající
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, o nichž se zmiňuje odvolací
soud (že není vyjádřena vyšší forma součinnosti obviněných v podobě existence
organizované skupiny ani jiný zvlášť závažný následek), jsou irelevantní, neboť
se týkají posouzení skutku podle ustanovení § 250 odst. 3 tr. zák., což není
tento případ.
Dále dovolatelka uvedla, že vrchní soud přesto dospěl k závěru, že výše
vyjmenované skutkové okolnosti by bylo třeba přesněji specifikovat, což s
ohledem na rozsah případného doplnění dokazování mohl realizovat pouze soud
prvního stupně; tuto možnost však eliminoval nepřijatelně extenzivním výkladem
ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř., jež zakotvuje zákaz reformace in peius.
Judikoval totiž, že krajský soud by již nemohl skutková zjištění rozšiřovat a
zpřesňovat tak, aby popis skutku odpovídal jiné právní kvalifikaci, než jak
jednání původně posoudil. Vrchní soud dokonce tvrdil, že v důsledku absence
odvolání státního zástupce by jakákoliv změna byla k tíži odvolatelů, takže
podle jeho přesvědčení jakákoliv činnost, která by vedla ke zpřesnění
skutkových zjištění, by znamenala porušení zákazu reformace in peius. Tento
názor však nelze akceptovat, neboť uvedená zásada se nevztahuje na samotné
řízení o obžalobě, nýbrž pouze na jeho výsledek, tedy rozhodnutí. Porušením
zákazu reformace in peius by mohla být i změna skutkových zjištění, ovšem pouze
za situace, kdy by tato změna vedla zejména k méně příznivému právnímu
posouzení skutku (a potažmo i rozhodnutí o trestu, případně ochranném
opatření). V dané věci je očividné, že žádná předvídatelná změna skutkových
zjištění (zejména ne taková, o jaké uvažuje vrchní soud) by nemohla vést k
přísnější právní kvalifikaci, než k níž dospěl soud prvého stupně ve zrušených
rozsudcích, nýbrž právě naopak - uvažuje se o právní kvalifikaci příznivější
pro obviněné. Přestože v trestnosti přípravy a pokusu trestného činu není (při
splnění ostatních zákonných předpokladů) žádného rozdílu, přece jen je výrok o
vině přípravou trestného činu jako stadiem vzdálenějším od dokonání deliktu
vždy příznivější, než výrok o vině pokusem tohoto deliktu. Navíc nelze nevidět,
že uvažované zpřesnění popisu skutku nezahrnuje nové, dosud nehodnocené
skutečnosti, nýbrž pokrývá pouze okolnosti již známé a v rozhodnutí nalézacího
soudu hodnocené okolnosti, jež by bylo pouze potřeba přesněji definovat. V tom
však nelze spatřovat porušení zákazu reformace in peius, neboť takový postup
zcela vyhovuje pravidlům o zachování totožnosti skutku. Uvažované změny
(zpřesnění) skutkového stavu by totiž pozměnily popis skutku v rozhodnutí soudu
jen zcela nepodstatně oproti tomu, jak byl skutek definován podanou obžalobou a
jak jej zahrnul do svých rozhodnutí nalézací soud, aniž by se dotkly podstaty
jednání obviněných či předvídanému následku jejich jednání, a právě proto nelze
v této souvislosti hovořit o porušení zásady zákazu reformace in peius.
S ohledem na všechny tyto skutečnosti nejvyšší státní zástupkyně uzavřela, že
Vrchní soud v Olomouci založil zprošťující výrok svého rozsudku ze dne 6. 11.
2003, sp. zn. 1 To 91/2002, na nesprávném právním posouzení skutku [§ 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Zprostit všechny obviněné obžaloby podle § 226 písm.
b) tr. ř. by bylo možné teprve po vyčerpání všech zákonných možností, jimiž by
se ověřilo, že jednání všech obviněných není trestným činem (resp. žádnou
vývojovou fází trestného činu či formou účastenství na něm). Dosavadní výsledky
řízení však vrchnímu soudu k takovému závěru nedávaly podklad. Další řízení v
této věci pak vrchní soud vyloučil zcela nesprávným závěrem o hrozícím porušení
zásady zákazu reformace in peius, založeným na nepřijatelně rozšiřujícím
výkladu tohoto institutu v rozporu s účelem této zásady i současnou soudní
praxí. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
1. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2003, sp. zn.
1 To 91/2002, ve výroku, kterým podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby
obviněné S. P., I. H., Ing. V. Ž., Ing. A. O., CSc., R. K., Ing. M. H., T. G.,
D. K. a M. H., a zrušil i další výroky na zrušenou část rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
2. dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu
v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby za podmínek § 265r
odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s § 265h
odst. 2 tr. ř. a opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně zaslala všem
obviněným a všem jejich obhájcům k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Někteří z obviněných této možnosti
využili a prostřednictvím svých obhájců se k podanému dovolání vyjádřili.
Obviněný I. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Havlíčka uvedl, že
argumentace podaného dovolání nepřináší nic nového, proto nemá potřebu se k
němu vyjadřovat a jen odkazuje na své předchozí písemné odvolání, které
považuje za dostatečné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby dovolání bylo
projednáno v neveřejném zasedání.
Obviněný M. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Radima Mikety nejprve vyslovil
souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a následně navrhl, aby
dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř., příp. zamítnuto ve smyslu § 265 tr. ř. (správně mělo být § 265j tr.
ř.). V podrobnostech uvedl, že jakkoliv tvrzení dovolatelky, že i postupné
jednání osob směřující k páchání trestného činu, kdy každý z pachatelů naplnil
svou účastí jeden z článků řetězu, je trestným činem spáchaným formou
spolupachatelství, je v obecné rovině správné, v daném případě nebylo prokázáno
a ani z popisu skutku nevyplývá, že každý ze spolupachatelů vědomě směřoval k
naplnění společného cíle alespoň v eventuálním úmyslu. Současně vyslovil
souhlas jak se závěrem vrchního soudu, že v popisu skutku nejsou vyjádřeny
znaky kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu podle § 250
odst. 4 tr. zák., tak s dalším závěrem tohoto soudu o porušení zákazu reformace
in peius v případě zrušení napadeného rozsudku a nového rozhodnutí nalézacího
soudu, neboť nový popis skutku by musel být nepochybně širší a nutně by tak
vyzněl v neprospěch obviněných (v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 a § 264
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný Ing. A. O., CSc. se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého
obhájce JUDr. Milana Hulíka. S odkazem na vývody a argumenty obsažené již v
odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně zdůraznil, že tvrzení
dovolatelky o vině všech obviněných i jeho samotného je neudržitelné, neboť
není podloženo provedenými důkazy; ve své podstatě jde jen o nedokázanou
hypotézu. Naopak za správné považoval právní názory vrchního soudu vztahující
se jak k problematice spolupachatelství, tak k procesní překážce zákazu
reformace in peius. V rozsudku nalézacího soudu totiž není skutkově vyjádřena
(ani důkazně prokázána) souvislost, která by odůvodňovala aplikaci ustanovení §
9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství na celý skutek u všech obviněných. Za
irelevantní považoval dovolatelkou vytýkanou vadu napadeného rozsudku, že jím
došlo ke zproštění obviněných ohledně skutku popsaného v původní obžalobě,
nikoliv v obžalobě, na základě níž se posléze vedlo řízení před soudem;
vyslovil názor, že tato záměna byla způsobena samotným státním zastupitelstvím,
které po vrácení původní obžaloby zřejmě jen přečíslovalo spis a podalo novou
obžalobu. V závěru svého vyjádření obviněný navrhl, aby podané dovolání bylo
zamítnuto.
Obviněný T. G. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miloslava Kijase
vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, k dovolání
nejvyšší státní zástupkyně se však blíže nevyjádřil. Tohoto práva nevyužili ani
další obvinění.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §
265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. b) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí ve věci samé, kterým je
rozsudek soudu druhého stupně, jímž byli všichni obvinění zproštěni obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. oprávněnou
osobou k podání dovolání, a to i v neprospěch obviněných. Tento mimořádný
opravný prostředek podala u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a
včas, neboť tak učinila ve lhůtě dvou měsíců uvedené v ustanovení § 265e odst.
1 tr. ř. Z hlediska obsahu podané dovolání splňuje náležitosti požadované
ustanovením § 265f tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za
důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat
jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci
skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními
hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které
záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných
právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových
zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického
mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001
Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné
napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další
odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou
stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových
zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažovat hmotně právní
posouzení skutku.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pod jmenovaný
dovolací důvod nelze podřadit tvrzení nejvyšší státní zástupkyně, že za
současného stavu věci není jisto, zda odvolací soud skutečně vydal konečné
meritorní rozhodnutí v této trestní věci, neboť podle písemného vyhotovení
rozsudku ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 1 To 91/2002, i podle protokolu o veřejném
zasedání, v němž byl tento rozsudek vyhlášen, byli obvinění zproštěni obžaloby
krajského státního zástupce v Ostravě sp. zn. 4 KZv 70/94 ze dne 1. 11. 1996.
Jednání před soudem prvého stupně v této věci se však vedlo na základě obžaloby
krajského státního zástupce v Ostravě sp. zn. 4 KZv 77/94 ze dne 2. 6. 1997,
zatímco řízení o obžalobě sp. zn. 4 KZv 77/94 (správně mělo být 4 KZv 70/94) ze
dne 1. 11. 1996 bylo pravomocně skončeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 49/97, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 1997, sp. zn. 32 T 34/96, kterým byla předmětná
trestní věc podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena krajskému státnímu
zástupci k došetření.
Dovolatelka si sice byla vědoma toho, že tato vada rozhodnutí soudu
druhého stupně není sama o sobě napadnutelná mimořádným opravným prostředkem
podle hlavy XVII. trestního řádu, současně však uvedla, že způsobuje zmatečnost
napadeného rozhodnutí.
K tomu je zapotřebí uvést, že soud druhého stupně se ve zprošťujícím
výroku svého rozsudku skutečně dopustil vytýkaného pochybení. Jde však o
nepřesnost, která by na správnost a zákonnost výroku - pokud by tu nebylo
dalších nedostatků - neměla zásadní vliv. Podstatné totiž je, že odvolací soud
ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. rozhodl o skutku, který byl uveden v žalobním
návrhu. Ve výroku rozsudku totiž popsal skutek, který byl uveden v žalobním
návrhu sp. zn. 4 KZv 77/94 ze dne 2. 6. 1997, byť nepřesně citoval žalobní
návrh sp. zn. 4 KZv 70/94 ze dne 1. 11. 1996 (popis skutku v obou žalobních
návrzích podaných v rozmezí cca sedmi měsíců byl takřka identický). Především
však na vytýkanou vadu nelze vztáhnout žádný z dovolacích důvodů zakotvených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání k ní
ani nemohl přihlížet.
Dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem byl nejvyšší
státní zástupkyní relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž vytkla
odvolacímu soudu, že ve věci vynesl zprošťující rozsudek, přestože možnost
právní kvalifikace žalovaného skutku (přes výhrady k jeho popisu v odsuzujícím
výroku rozsudku soudu prvního stupně) jako trestného činu podvodu podle § 250
tr. zák. v jeho kvalifikované skutkové podstatě zásadně nevyloučil, byť ji
současně zpochybnil výhradami jak k aplikaci odst. 4 citovaného ustanovení, tak
k aplikaci ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. a § 8 odst. 1 tr. zák. Teprve od
těchto námitek ryze hmotněprávní povahy se odvíjely na ně bezprostředně
navazující námitky procesněprávního charakteru vztahující se k nesprávnému
výkladu podmínek pro použití zásady zákazu reformace in peius.
Nejvyšší soud proto ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. (jelikož současně neshledal
podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř.) přezkoumal
napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Dospěl přitom k závěru, že
podané dovolání je důvodné.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku
škodu nikoli nepatrnou. V tzv. kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 4
spáchá tento trestný čin ten, kdo způsobí škodu velkého rozsahu, podle odst. 3
písm. a) ten, kdo jedná jako člen organizované skupiny, a podle odst. 3 písm.
b) ten, kdo uvedeným činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný
následek.
Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou
nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé).
Pokusem trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost
nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se
pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného
činu nedošlo. Naproti tomu přípravou k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr.
zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť
závažného (§ 41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo
přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení,
v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu nebo v jiném úmyslném vytváření
podmínek pro jeho spáchání, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného
činu.
K tomuto zákonnému vymezení je třeba z hlediska rozsahu a důvodů podaného
dovolání v obecné rovině uvést, že objektem trestného činu podvodu podle § 250
tr. zák. je cizí majetek; majetkem jsou přitom nejen věci, nýbrž i pohledávky a
jiná majetková práva. Škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy
(obsahem škody zpravidla bývá nějaká věc nebo peněžitá částka). Podvodné
jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči
poškozenému, ale i vůči jiné osobě; současně však směřuje k obohacení pachatele
nebo někoho jiného. Mezi podvodným jednáním pachatele, omylem u podváděné
osoby, škodou u poškozeného a obohacením pachatele (popř. jiné osoby) musí být
příčinná souvislost.
Je-li znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty výše způsobené škody, má
zásadní význam ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. (značnou škodou se rozumí
škoda v částce nejméně 500 000 Kč, škodou velkého rozsahu škoda v částce
nejméně 5 000 000 Kč). U tohoto znaku postačuje zavinění z nedbalosti [§ 6
písm. a), § 5 tr. zák.], v základní skutkové podstatě však jde o úmyslný
trestný čin (§ 4 tr. zák.), který je dokonán obohacením pachatele nebo někoho
jiného. Jako pokus ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. by bylo možno posoudit jak
jednání, jímž pachatel po uvedení jiného v omyl nedokonal obohacení, tak
jednání, jímž se pachatel teprve pokusil někoho uvést v omyl. Přípravou by pak
mohlo být jednání ještě vzdálenější dokonání trestného činu podvodu, pokud by
bylo podřaditelné pod ustanovení § 7 odst. 1 tr. zák.
Spolupachatelství se smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. předpokládá spáchání trestného
činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde v
případě, že každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým
jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež
je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze
spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články
řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří
jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná
pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). Spolupachatelství jako společné
jednání dvou nebo více osob tedy vždy musí naplňovat znaky jednání popsaného ve
skutkové podstatě téhož trestného činu. O spolupachatelství přitom může jít jak
u dokonaného trestného činu, tak u trestného činu spáchaného ve stadiu pokusu,
nebo dokonce jen ve stadiu přípravy.
Je samozřejmé, že spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. přichází v
úvahu jen u úmyslných trestných činů. Společný úmysl spolupachatelů musí
zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento
společný úmysl však nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů; ta se
nevyžaduje - postačí jen dohoda konkludentní. Pokud mají z několika pachatelů
jen někteří společný úmysl, posuzují se pouze oni jako spolupachatelé. Přichází-
li v úvahu použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty, je třeba zkoumat, zda
každý ze spolupachatelů odpovídá i za těžší následek, příp. za jinou okolnost
podmiňující použití vyšší trestní sazby (§ 6 tr. zák.).
Z procesních ustanovení je třeba zmínit § 120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok
rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin,
jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného
zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek
nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch,
které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části
rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného
trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním
případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být
libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní
kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku
rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky
skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje
potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní
posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku
rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty
trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o
nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice
skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje
potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Z hlediska řešené problematiky je konečně třeba zmínit i ustanovení § 264 odst.
2 tr. ř. Podle něho platí, že byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku
odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke
změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného
pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje
postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z
těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno.
Změna k horšímu se tedy může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v
použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného
opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v
každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich. Pokud jde
o skutková zjištění, změnou v neprospěch obviněného by mohlo být zejména
rozhodnutí o větším rozsahu trestné činnosti, uznání obviněného vinným ze
spáchání závažnějšího následku, ze závažnější formy účasti na společné trestné
činnosti apod., byť by taková změna neměla vliv na právní kvalifikaci ani na
výši trestní sazby (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 22/1999 Sb. rozh.
tr.).
Při aplikaci výše uvedených převážně obecných úvah na řešení
konkrétního případu je zapotřebí uvést, že Vrchní soud v Olomouci se dopustil
nepřehlédnutelné rozporuplnosti, když v odůvodnění svého rozhodnutí na jedné
straně uvedl, že rozsudky soudu prvního stupně sice vyhovují ve své výrokové
části požadavkům upraveným ustanovením § 120 a násl. tr. ř. (str. 30 dole), aby
na straně druhé konstatoval, že popis skutku obsažený ve výroku obou napadených
rozsudků neodpovídá použité právní kvalifikaci v podobě pokusu trestného činu
podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (str. 35 dole). To v dalším textu
upřesnil tak, že v popisu skutku chybí vyjádření těch skutečností, které jsou
podstatné pro odlišení jednotlivých vývojových stádií trestného činu, a že
nejasné je pak i vyjádření skutečností rozhodných pro posouzení naplnění znaků
spolupachatelství, jak je vymezuje ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., u všech
obžalovaných. Z toho pak dovodil, že výrok rozsudku vykazuje vady, na které je
třeba reagovat z pohledu ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř.
Přes uvedenou rozporuplnost Nejvyšší soud konstatuje, že popis skutku
vztahující se v obou odsuzujících rozsudcích soudu prvního stupně ke všem
devíti obviněným skutečně není zcela precizní a všestranně vyjadřující všechny
skutkové okolnosti významné pro právní kvalifikaci jednání každého jednotlivého
obviněného. To však na druhé straně ještě neznamená, že by v úvahu mělo
přicházet pouze a jedině to řešení, k němuž nakonec odvolací soud přistoupil.
Nejvyšší soud se s právními názory vrchního soudu nemohl bezezbytku ztotožnit,
naopak v mnohém musel přisvědčit argumentům obsaženým v dovolání nejvyšší
státní zástupkyně.
Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, že v rozsudku
soudu prvního stupně není skutkově vyjádřena ani důkazně prokázána souvislost,
která by odůvodňovala aplikaci ustanovení o spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák. na celý skutek a u všech obviněných, je zapotřebí upozornit, že z
popisu skutku vyplývá, že v první fázi trestného jednání nejprve obvinění S. P.
a I. H. z popudu obviněného Ing. A. O., Csc. vyhotovili anglicky psané falešné
směnky znějící na částku 8 milionů USD ve prospěch P. firmy K., spol. s r. o.
Poté, opět na popud obviněného Ing. A. O., obviněný P. přiměl obviněného Ing.
V. Ž., aby opatřil falešné směnky razítkem Č. s., a. s., jako avala (ručitele)
těchto cenných papírů, čímž se sledovalo zajištění jejich lepší
obchodovatelnosti. Kontakt mezi obviněnými jako kurýr zajišťoval obviněný M. H.
Poté obviněný Ing. A. O., Csc. zařídil v B. další zfalšování těchto směnek
(nepravé podpisy pracovníků Č. s., a. s., změna doby a místa splatnosti,
rozmnožení na více exemplářů) a jejich uvedení na finanční trhy v Č. r., M., V.
B., S. r. N., R. a T. Na těchto operacích se podíleli (jako řidiči, resp.
falešní pracovníci centrály Č. s., a. s., v P.) obvinění R. K., Ing. M. H., T.
G. a D. K., kteří po zadržení prvních shora jmenovaných obviněných v této
činnosti pokračovali i ohledně dalších falešných směnek v nominální hodnotě 20
milionů USD, jež byly uvedeny na finanční trhy.
Už z tohoto stručně popsaného skutku je zřejmé zjištění soudu prvního
stupně, že všichni obvinění se postupně zapojili do společného
trestného jednání spočívajícího ve vyhotovení falešných směnek, jejich
opatření falešným avalem Č. s., a. s., rozmnožení a další zfalšování, uvedení
na finanční trhy ve více zemích a ujišťování různých subjektů, jež se na tyto
směnky (resp. „blokaci“ částky 160 mil. USD) dotazovaly, že je vše v pořádku,
aby podpořili obchodovatelnost předmětných falz cenných papírů, jak to správně
zdůraznila dovolatelka. Té však již dovolací soud nemohl přisvědčit v tvrzení,
že každý z obviněných jednal s vědomím, že si počíná protiprávně, a že každý z
nich vykonal část jednání, jež ve svém souhrnu směřovalo k tomu, aby předem
neurčené subjekty působící na trhu cenných papírů byly uvedeny v omyl a
provedením obchodních transakcí s falešnými směnkami jim vznikla škoda.
Je sice pravda, že pojmový znak spolupachatelství ve smyslu ustanovení
§ 9 odst. 2 tr. zák. naplňuje nejen současné, nýbrž i postupné jednání více
osob, směřuje-li k naplnění jednoho cíle, při němž každý ze spolupachatelů
naplňuje svou účastí jeden z článků řetězu, který ve svém souhrnu tvoří trestný
čin (v daném případě jeho pokus, resp. přípravu). Na to ostatně bylo poukázáno
již v předchozím textu s odkazem na rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb.
rozh. trest. a obdobně lze připomenout i dovolatelkou zmíněné rozhodnutí
uveřejněné v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR pod č. 2/1980-12-I, podle
něhož není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti
stejnou měrou; stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je
vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i
subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Tvrdí-li však dovolatelka, že taková situace v dané trestní věci
skutečně nastala, jak prý lze bez pochyb zjistit i z popisu skutku v rozsudku
soudu prvého stupně a z jeho bližšího rozvedení v odůvodnění tohoto rozhodnutí,
nemohl se Nejvyšší soud s takovou argumentací bezezbytku ztotožnit. Především u
těch obviněných, kteří se na trestné činnosti měli podílet menší měrou (např. v
roli kurýrů) prozatím nebylo zcela spolehlivě zjištěno, že sledovali společný
cíl a zamýšlený následek byl pokryt jejich zaviněním. Uvedená okolnost u těchto
obviněných nabývá na významu tím spíše, že i jejich jednání bylo nalézacím
soudem posouzeno v rámci tzv. kvalifikované skutkové podstaty. Už proto mělo
být zjišťováno, zda každý ze spolupachatelů odpovídá i za těžší následek, příp.
za jinou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Takové zjištění pak
mělo být pregnantně vyjádřeno již ve výroku odsuzujícího rozsudku a náležitě
odůvodněno.
Přestože Nejvyšší soud v tomto směru shledal požadavky odvolacího soudu
na potřebu přesně vyjádřit již v popisu skutku konkrétní jednání, společný cíl
a zamýšlený (těžší) následek u každého z obviněných opodstatněnými, nemohl se
současně ztotožnit s jeho názorem, že po zrušení odsuzujícího rozsudku je
jediným řešením vynesení zprošťujícího rozsudku, jak to ještě bude dále
vyloženo.
Uvedený požadavek se ve své podstatě dotýká použité právní kvalifikace
u každého z obviněných (zejména ve vyšších trestních sazbách). Nejvyšší soud se
přesto nemohl ztotožnit ani s další výhradou Vrchního soudu v Olomouci, že v
popisu skutku nejsou vyjádřeny zákonné znaky kvalifikovaných skutkových podstat
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 (event. odst. 3) tr. zák.,
zejména vůči jakému subjektu a jakým způsobem mělo dojít ke škodlivému následku
na jeho majetku, a jaká škoda měla z činnosti obviněných vzejít.
Dovolací soud musel přisvědčit argumentům podaného dovolání zejména v
tom, že za subjekt, jemuž hrozil škodlivý následek především, je třeba bez
jakýchkoli pochybností považovat Č. s., a. s. To je zřejmé nejen z popisu
skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, kde je tato poškozená společnost
opakovaně zmiňována, ale závěr o této poškozené společnosti vyplývá i ze zákona
č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění zákona č. 29/2000 Sb. Podle
jeho § 32 odst. 1 je totiž směnečný rukojmí zavázán jako ten, za koho se
zaručil; podle odst. 2 tohoto ustanovení pak platí, že závazek směnečného
rukojmího je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z
jiného důvodu než pro vadu formy.
Nelze proto zpochybňovat skutkový závěr soudu prvního stupně, že právě Č. s.,
a. s., hrozilo nebezpečí, že od ní bude požadováno, aby plnila jako aval
nekrytých směnek místo směnečného dlužníka. Vedle toho hrozila škoda z
obchodovatelných falešných cenných papírů všem subjektům, jež by s nimi
obchodovaly (resp. za ně zaplatily); to je ostatně v popisu skutku vyjádřeno
slovy „… různým bankovním ústavům v zahraničí nepravdivě potvrzovali, že u Č.
s. a. s., divize úvěrů, centrála P., má firma K., spol. s r. o., O. k obchodním
operacím ,zablokovánu‘ částku 160 milionů USD“. Takový popis skutku ve vztahu k
poškozenému subjektu sice samozřejmě není jediný možný a z formulačního
hlediska perfektní, avšak vzhledem ke stadiu trestné činnosti (pokusu), v němž
se obvinění měli činu dopustit, jej lze považovat za vyhovující.
Nejvyšší soud rovněž nemohl souhlasit s tvrzením odvolacího soudu, že v
popisu skutku není ani rámcově vyjádřeno, jaká škoda měla z činnosti obviněných
vzejít. Vždyť již v samotném úvodu obsáhle popsaného skutku je naprosto
zřetelně uvedeno, že tam jmenovaní obvinění „… vystavili nejméně čtyři kusy
směnek na formuláři s anglickým textem, datované dnem 24. 3. 1994, každou v
nominální hodnotě 2 milionů USD, tedy celkem v nominální hodnotě nejméně 8
milionů USD, …“. Byla-li takovýmto způsobem vyjádřena nominální hodnota
falešných směnek, jež byly uvedeny do oběhu, nelze mít pochybnosti o tom, že
dokonce každá z původně vystavených čtyř falešných směnek znějících na částky 2
miliony USD mnohonásobně překročila hranici škody velkého rozsahu (to i podle
nyní platného znění ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák.). Takto ostatně uvažoval
i soud prvního stupně, když na str. 89 a násl. odsuzujícího rozsudku
odůvodňoval právní kvalifikaci jednání obviněných a z hlediska ustanovení § 88
odst. 1 tr. zák. dovodil, že to představuje okolnost podmiňující použití vyšší
trestní sazby ve smyslu § 250 odst. 4 tr. zák. Ve zmíněné části odůvodnění
svého rozsudku se tento soud vypořádal i s některými dalšími znaky skutkové
podstaty uvedeného trestného činu, zejména se zaviněním jednotlivých
obviněných, s jejich rozdílným podílem na trestné činnosti, ale i s otázkou, v
jakém stádiu (ukončený pokus) se trestného činu dopustili, s problematikou
spolupachatelství apod.
Třebaže úvahy nalézacího soudu v tomto směru nebyly zcela vyčerpávající
(například nebylo zdůvodněno, proč každému z obviněných je přičítána
odpovědnost i za těžší následek), nelze se na druhé straně ztotožnit s výše
zmíněným právním hodnocením skutku ze strany odvolacího soudu, zejména pokud se
jedná o posouzení skutečností, konkrétně vůči jakému subjektu a jakým způsobem
mělo dojít ke škodlivému následku na majetku, a jaká škoda měla z jednání
obviněných vzejít. Dospěl-li přesto odvolací soud k závěru, že některé skutkové
okolnosti by bylo třeba přesněji zjistit a následně popsat ve výroku rozsudku,
měl zcela konkrétně uvést, jakými důkazy by se tak mělo stát a kterým otázkám
by měl nalézací soud věnovat zvýšenou pozornost. Rozhodně nepostačovalo
konstatovat, že „… stávající popis skutku … neumožňuje ani posouzení činu
obžalovaných v podobě přípravy trestného činu podvodu podle § 7 odst. 1, § 250
odst. 1, odst. 4 (event. 3) tr. zák.“ (str. 38 jeho rozsudku). Ostatně
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, o nichž se v této
souvislosti zmínil odvolací soud při uvažovaném posouzení skutku podle
ustanovení § 250 odst. 3 tr. zák. (že prý není vyjádřena vyšší forma
součinnosti obviněných v podobě existence organizované skupiny ani jiný zvlášť
závažný následek), jsou v tomto případě irelevantní.
Přes tyto výhrady Nejvyššího soudu k uvedenému právnímu posouzení
skutku odvolacím soudem je třeba uvést, že za správnou je nutno považovat úvahu
tohoto soudu, že jednání obviněných nelze posoudit jako trestný čin padělání a
pozměňování peněz podle § 140 tr. zák. (vzhledem ke společnému ustanovení § 143
tr. zák.), neboť vyvození této kvalifikace by bylo s ohledem na dobu spáchání
trestného činu (rok 1994) v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák. (str.
38 rozsudku).
Jestliže Vrchní soud v Olomouci v samém závěru svého rozhodnutí uvedl,
že si byl vědom skutečností, že zjišťované vady napadených rozsudků … měly vést
k tomu, že … obě věci měly být vráceny … soudu prvního stupně k dalšímu řízení,
nic mu nebránilo, aby tak učinil. Nebránila mu v tom ani procesní překážka tzv.
zákazu reformace in peius zakotvená v ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. (srov.
shora). Vrchní soud si tuto překážku nesprávně vyložil, když uzavřel, že
krajský soud by již nemohl skutková zjištění rozšiřovat a zpřesňovat tak, aby
popis skutku odpovídal jiné právní kvalifikaci, než jak jednání původně
posoudil. Pokud totiž dospěl k závěru, že doplnění dokazování (s ohledem na
jeho celkový rozsah) mohl realizovat pouze soud prvního stupně, nemohl takovou
možnost vyloučit nepřijatelně extenzivním výkladem citovaného ustanovení.
Nejvyšší soud je shodně s dovolatelkou přesvědčen, že takový názor nelze
akceptovat, neboť zásada zákazu reformace in peius se nevztahuje na samotné
řízení o obžalobě, nýbrž pouze na jeho výsledek, tedy meritorní rozhodnutí
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 4 Tz 174/99,
publikované v Soudních rozhledech č. 1/2000, jako trestní rozhodnutí pod č.
12., str. 23). Přisvědčil jí i v názoru, že porušením zákazu reformace in peius
by mohla být i změna skutkových zjištění, ovšem pouze za situace, kdy by tato
změna vedla zejména k méně příznivému právnímu posouzení skutku (a potažmo i
rozhodnutí o trestu případně ochranném opatření). V daném případě však nelze
usuzovat, že po předpokládaném doplnění dokazování by mělo dojít k takovým
změnám skutkových zjištění, které by mohly vést k ještě přísnější kvalifikaci
než kterou dovodil nalézací soud. Tak tomu nemůže být ani při právní
kvalifikaci uvažované vrchním soudem, neboť výrok o vině přípravou trestného
činu jako stadiem vzdálenějším od dokonání trestného činu je vždy příznivější
než výrok o vině pokusem takového trestného činu (i když v trestnosti přípravy
a pokusu trestného činu v zásadě není žádného rozdílu). Za změnu rozhodnutí v
neprospěch obviněného ve smyslu § 264 odst. 2 tr. ř. by se však jednalo, byl-li
by po zrušení napadeného rozsudku jako pokusu trestného činu obviněný uznán
vinným dokonaným trestným činem (srov. přiměřeně rozh. č. 59/1994 Sb. rozh.
trest.).
Kromě až dosud citovaných rozhodnutí se problematikou zásady zákazu reformace
in peius zabývala i další rozhodnutí. Jedním z nich je rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 5 Tz 162/2000, publikovaný v časopise Soudní
judikatura (z oblasti trestního práva) č. 10/2000, rozhodnutí č. 34, podle
něhož za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nelze považovat takové
doplnění popisu skutku, které nenarušuje ani totožnost skutku ve smyslu § 220
odst. 1 tr. ř., neboť se jím jen doplňuje dřívější nepřesný popis skutku,
přičemž podstata skutku v podobě jednání obviněného i následku jím způsobeného
se nemění (srov. i rozhodnutí pod č. 19/1964 a č. 64/1973 Sb. rozh. trest.).
Jinými slovy řečeno, nemůže jít o porušení zákazu změny rozsudku v neprospěch
obviněného ve smyslu § 264 odst. 2 tr. ř., pokud se pozdějším rozsudkem jen
upřesňuje či detailněji vymezuje již dříve zjištěný skutek, aniž by současně
obviněný byl uznáván vinným závažnějším trestným činem podle přísnějšího
ustanovení trestního zákona, větším rozsahem trestné činnosti, závažnějšími
následky trestným činem způsobenými, závažnější formou účasti na společné
trestné činnosti, stadiem trestné činnosti bližším dokonání trestného činu apod.
V projednávaném případě navíc nelze nevidět, jak na to správně poukázala
dovolatelka, že uvažované zpřesnění popisu skutku nezahrnuje nové, dosud
nehodnocené skutečnosti, nýbrž pokrývá pouze okolnosti již známé a v rozhodnutí
nalézacího soudu hodnocené okolnosti, jež by bylo pouze zapotřebí přesněji
definovat. Takový postup vyhovuje pravidlům o zachování totožnosti skutku
(srov. § 220 odst. 1 tr. ř.), přičemž uvažované změny (zpřesnění) skutkového
stavu by pozměnily popis skutku jen zcela nepodstatně oproti tomu, jak byl
formulován v původním rozsudku nalézacího soudu.
Především tato hlediska měl mít Vrchní soud v Olomouci na paměti, když se
procesní překážkou zákazu reformace in peius v daném případě zabýval. Určitým
vodítkem mu měla být i tzv. právní věta odsuzujícího rozsudku, podle níž
obvinění dopustili se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně
směřuje k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že
uvedou někoho v omyl a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu, a tohoto
jednání se dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného
činu nedošlo. Ta totiž spolu s právní kvalifikací použitou v odsuzujícím
rozsudku § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (ve znění
zákona č. 265/2001 Sb.), § 9 odst. 2 tr. zák. v podstatě vylučuje závěr, aby
budoucím rozsudkem (budou-li obvinění znovu uznáni vinnými) bylo rozhodnuto v
neprospěch obviněných.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Vrchní
soud v Olomouci založil zprošťující výrok svého rozsudku na nesprávném právním
posouzení skutku [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Tento soud mohl po zrušení
obou odsuzujících rozsudků podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. postupovat
podle § 259 odst. 3 tr. ř. a zprostit všechny obviněné obžaloby podle § 226
písm. b) tr. ř. jedině v případě, že by bezezbytku vyčerpal všechny zákonné
možnosti, na základě nichž by bylo možné posoudit, že jednání jednotlivých
obviněných není trestným činem (resp. žádnou vývojovou fází trestného činu či
formou účastenství na něm). Dosavadní výsledky dokazování mu však k takovému
závěru nedávaly dostatečně spolehlivý podklad. Uvažované (a naznačené) další
dokazování v této věci pak vrchní soud nedůvodně vyloučil nesprávným závěrem o
porušení zásady zákazu reformace in peius založeným na nepřijatelně
rozšiřujícím výkladu tohoto institutu.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud k podanému dovolání nejvyšší státní
zástupkyně podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 1 To 91/2002, a zrušil i další výroky na
zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Učinil tak především proto, že tento soud v odůvodnění svého
rozhodnutí vyslovil kritické výhrady nejen k popisu skutku obsaženému v obou
odsuzujících výrocích soudu prvního stupně, ale i k rozsahu a úplnosti
provedeného dokazování, aniž se (v důsledku nesprávných úvah stran aplikace
zásady zákazu reformace in peius) podrobně, konkrétně a instruktivně vyjádřil k
tomu, jaké důkazy považuje za nezbytně nutné v průběhu dalšího dokazování
provést. Je proto zapotřebí, aby tak ve svém dalším rozhodnutí učinil.
Zcela na závěr Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit se (přestože to nebylo
předmětem dovolacího řízení) o odvolací námitce některých obviněných, že jejich
trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j)
tr. ř. Lze totiž důvodně předpokládat, že řešení tohoto procesního problému
bude aktuální i v průběhu dalšího řízení. Vrchní soud v Olomouci na str. 29 a
30 odůvodnění svého (dovoláním napadeného) rozsudku poměrně podrobně vysvětlil,
proč nemohl akceptovat námitky některých odvolatelů na zastavení trestního
stíhání pro nepřiměřenost délky řízení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.,
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odkázal na několik
rozhodnutí Ústavního soudu České republiky vztahujících se k této problematice,
z nichž citoval, že průtahy v řízení nemohou být důvodem pro zrušení rozhodnutí
obecných soudů, neboť zákon nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je
vyslovení názoru, že toto právo (tj. právo na projednání věci soudem bez
zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě) bylo porušeno. Tuto argumentaci je
třeba doplnit v tom směru, že nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní
judikatury Evropského soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění
stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není, a ani nemůže být důvodem pro
zastavení trestního stíhání (srov. usnesení Ústavního soud České republiky sp.
zn. II. ÚS 32/03 ze dne 8. 7. 2003).
Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a v. r.
Za správnost vyhotovení: Marcela Tomšíková